Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Tentokrát těžký to úděl dědečka...

Umřu pomalou a bolestivou smrtí.

Jelikož jsem si na počátku svého života vybral kariéru s velkým množstvím risku, vždycky jsem věděl, že bych chtěl umřít pomalou a bolestivou smrtí.

Dobře, druhá volba je rychlá a mučivá smrt.  

Ano, rychlá a mučivá by byla moje druhá volba, kdybych měl na výběr.

S mým štěstím budu mít pomalou a bolestivou kombinovanou s rychlou a definitivní.
Ano, to je to jediné, co vidím v mé budoucnosti. Pomalou. Bolestivou. Mučivou. Definitivní.

Jsou dny jako tenhle, kdy si přeju, aby byl lord Voldemort zpátky a rozséval kolem kletby a mučení. Procházel se parkem, smířený se smrtí, jak to teď zakusím já. Vězeňské tábory neví nic o šikaně, když se musím smířit se svou rodinou.

Moje rozkošná žena, Narcisa… Asi by chtěla prosadit pomalou a bolestivou smrt. Zanechala by mne v písku, medem by mi natřela celou hlavu, takže by mravenci mohli po malých kouscích vyžírat moji kůži.

Co je to s těma ženskýma?! Proč vždycky bojují tou nejšpinavější a nejtemnější cestou?! Kdyby Temný Pán vybíral víc žen jako Smrtijedky, světlá strana by padla roky předtím.

Můj syn, Draco… Chm, viděl bych ho na dání přednosti rychlému mučení. Bude tak vytočený, že nebude moct ovládat své magické schopnosti. Kontrolu převezmou jeho hormony. Několik vysloveně dobře mířených kleteb bude následovat Avada Kedavra.

Jistě, můžu jenom doufat, že na to Draco přijde první.

Ale moje štěstí vzalo za poslední čtyři roky za své – od desíti k pěti…přesněji ode dne, kdy můj syn přivedl domů svého nového manžela. To byla chvíle jako stvořená, aby mé štěstí zmizelo v odpadní stoce.

Můj zeť, Harry Potter-Malfoy, by nejspíš vybral pomalé umučení. Zanechal by mne v písku, medem by mi natřel celou hlavu, takže by mravenci mohli po malých kouscích vyžírat moji kůži a pak by mne pověsil, počmáral a rozčtvrtil. A abych nějakým nedopatřením nedýchal, vyslal by několik vysloveně dobře mířených kleteb, následovaných Avada Kedavra.

Harry se učil spoustu špinavých temných prokletí, zatímco trénoval pozdější odstranění Pána Zla. Sotva měl nějakou šanci některou z té rozsáhlé kolekce použít. Zná působivý repertoár krutostí, které se dají uvalit na lidské tělo. Bylo mu odepřeno použít některou z nich, když jednoduše zastřelil bývalého Toma Raddlea mým vlastním revolverem…na mé terase…před třemi Vánocemi…

Snad bych se mohl prostě zabít. Sebevražda je lepší než směr mé zhouby. Merline! Jak já si přeju, aby byl Tom zpátky a týral mne a mučil! Cokoliv, co by mne udrželo od střetnutí s mou rodinou. Cokoliv, co by mne udrželo od utrpení z hněvu mé Narcisy, Draca…a Harryho. Pomyšlení, co mi Silný Chlapec udělá, když na to přijde, mi nahání husí kůži.  

Co jsem udělal, že jsem takový hněv zasadil do mé rodiny?

Udělal jsem něco neodpustitelného.

Ztratil jsem dítě.

Ne ‚ztratil jsem dítě‘ jako potratil nebo tak. Tím ‚ztratil jsem dítě‘ myslím, že jsem ztratil svoji milovanou vnučku Lucienne kdesi v Příčné ulici.

-*- Dříve v tomto dni -*-

Velmi nádherná, i když bezmyšlenkovitá, blondýnka vstrčila hlavu do snídánkového pokoje, zatímco jsem srkal čaj.

„Lucie, drahý…mohl by jsi, prosím, jít dát pozor na Harryho a Draca? Jejich schůzka s Poppy je na desátou a vím, že chtěli pozdravit Brumbála a Severuse před Dracovou kontrolou.“

Vzhlédl jsem od svých volských ok a zeptal se mé otupělé ženy: „Miláčku, proč nemůžeš jít dát pozor na chlapce ty?“

Dokonce měla dost pevné nervy k tomu, aby na mne obrátila ten svůj zářivý úsměv. „Och, blázínku, já už jsem měla být pět minut u kadeřníka. Právě odcházím. Ta-ta!“

A pak zmizela. Pokusil jsem se podívat s veškerou navršenou záští, jež dokáže mé srdce vydat, ale kolem nebyl nikdo, aby to musel snést. Odevzdal jsem se své zkáze a vystoupal do patra, připomenout „chlapcům“ jejich schůzku.

Vážně takovéhle návštěvy pokoje syna nesnáším. V noci, kdy přivedl domů Silného Chlapce jako mého nového zetě, jsem byl vystaven nejhoršímu druhu štěstí, jaké může kdo mít. Byl jsem i svědkem toho nejnesvatějšího aktu ohavnosti. Tak proč by to dnes mělo být jiné…

Dveře do Dracova a Harryho pokoje byly otevřené.

Snad se moje štěstí změnilo. Jak jsem pohlédl do druhé části místnosti, uvědomil jsem si, že moje štěstí je stále stejně špatné. Můj šest měsíců těhotný okouzlující syn byl v posteli, páříce se s Nebelvírským Zlatým Hochem.

Dobře, když už nic, Draco je na špici. Je to hanba, že nebyl na špici šest měsíců předtím, pak bychom nemuseli být v očekávání.  

Mohl bych říct, že ani jeden z mladých mužů nezaznamenal můj příchod. Před čtyřmi lety bych omdlel…nebo začal ohleduplně zvracet. Ale tyhle poslední čtyři roky jsem náhodně svědčil svému synu a jeho manželu skoro ve všech pokojích mého elegantního sídla.

Po jednom takovém zvláště osvíceném setkání jsem jídelní stůl zastrčil do dolního patra, kam jen mohl být zastrčen, a dal ho kompletně přelakovat. Týdny po tom jsem se obezřetně vyhýbal veškerým jídlům v jídelně.

„Otče?! Tys…to…viděl?“

Dobrá, ve skutečnosti viděl a vadí mi to, ale nedali jste mi vlastní možnost to vyjádřit celé čtyři roky.

„Draco, když budeš zamykat dveře, nikdo nebude moct dost nešťastně nakráčet do toho vašeho odporného gaučového rituálu.“

Draco odhrnul Harryho a zabalil své zakulacené tělo do deky. Harry vyskočil z postele a zmizel v koupelně, zamykajíc dveře.

„Draco, projednávali jste ty a Harry někdy přesun do vlastního domu? Budu potěšen jeho zaplacením.“

Draco se odvážil přetočit na mne oči. „Otče, nebuď směšný. Ty víš, že matka nás nikdy nenechá opustit sídlo. A tobě by chyběla Lucy. Byla by tak nešťastná, kdyby na ní dědeček každý volný den nedával pozor.“

-*-*-*-*-

Musel jsem souhlasit. Nedám dopustit na to malé monstrum. Nechápejte mne špatně. Miluju svoji vnučku, ale ona posunula vykořisťování na novou úroveň. Možná jsem to zavinil…Ne…nemožné, já ji nekazím. Lucienne je slušná a dobře se chová a milující, ale má kolem svých miniaturních tříletých prstíků omotáno víc, než kdokoliv jiný v kouzelnickém světě. To obsáhlo mne. Nedokážu odolat jejím velkým zeleným kukadlům vykukujících z pod světlých, Malfoyovsky blonďatých vlásků.

Lucienne, nebo Lucy, jak jí běžnou přezdívkou říká její otec, je rozkošná malá čarodějka. Není pochyb o tom, že moje vnučka je silná, hlavně potom, co je Harry Zatracený Potter její ‚matka‘. Lucy má nadání, ve třech letech, plnit kouzla a zaříkadla jenom proto, že si to prostě přeje. Poppy a personál u svatého Munga říkají, že je to povětšinou nekontrolovatelná magie, ale oni neznají všechno, co dokáže. Absorbovala všechnu Harryho magii, ještě když byla v děloze. A je dost dobře možné, že vstřebala veškerou Voldemortovu magii, když Harry toho hadotvářního bastarda zabil. ‚Maminka‘ jen znovu nabil své síly během jejího porodu a později přišel na to, že převzal velice vzrostlou kouzelnou moc. Lucienne si občas dokáže ponechat něco z té jeho plně rozvité magie. Tak například, Lucienne se umí přemisťovat…ve třech letech. A ještě bude.

Vím, že to zní neuvěřitelně, ale ona to vážně umí. Máme nějaká rozsáhlá anti-přemisťovací kouzla kolem Malfoyovského sídla a Lucienne je tím pádem odebraná od nějakého nepředvídatelného odchodu. Jediný, kdo ji dokáže kontrolovat, je Harry.

První příklad jejího úkladného zmizení se odehrál téměř před půl rokem. Rozhodla se, že potřebuje navštívit chůvičku Molly ve Weasleyovic Doupěti. Dodnes nevíme, jak to udělala, ale naštěstí nám Molly okamžitě zatelefonovala a ohlásila, že má nečekaného návštěvníka.

Albus, Harry a Severus strávili přes týden nad tím, aby vyrobili zlatý náhrdelník, který vnučka nosí, kdykoliv opouští sídlo. Je to skutečně nádherný šperk, jenž roste s jejím tělem. Jeho primární funkce je usměrňovat její schopnosti, dokud nebude dost stará k jejich zvládnutí.

-*-*-*-*-

Můj nahý zeť opustil koupelnu a začal cosi hledat mezi hromádkami svého oblečení.

„Musíš tohle dělat?“

Jeho chundelatě černá hlava se na mne přetočila. „Co?“

„Musíš tady kolem chodit neoblečený?“

„Je to můj pokoj. Nemůžeš zaklepat, než vstoupíš? Víš, co Draco a já děláme uvnitř. Rád bych si ověřil, že ťukání odteď používat začneš.“

„Pottere, nikdy jsem neporozuměl tvému zvyku muchlovat se s mým synem.“

„Otče.“

Harry se zasmál. „Jsi pořád vzteklý, protože jsem ti před čtyřmi lety odpravil šéfíka. Není čas se přes to přenést?“

Ano, před čtyřmi lety po mně Malfoyovský Kód Cti vyžadoval, abych přijal svého skoro-prskavku zetě, ačkoliv odstranil zlého Temného Pána. Když si to tak přehrávám, tak jediné, co potřeboval, byl sendvič s burákovým máslem a banány a moji zbraň.

Ach…kde jsou tyhle dny… Vzhůru celou noc…mrzačení a týrání…dny strávené klidným přemýšlením o druzích bolestí z Voldemortových kleteb…ten jednoduchý život.

„Dost toho. Vaše matka mi uložila, že vám mám připomenout setkání s Poppy dnes ráno.“

Draco se vyhrabal z postele poněkud neohrabaným stylem a začal se oblékat. „Och, já zapomněl. Díky, tati. Musíme tam být trochu dřív, aby Poppy prohlédla i Harryho.“

Tuším, že té otázky budu litovat. „Proč to potřebujete?“

„Och…uch…chm, myslíme, že by Harry mohl být znovu těhotný. Měl ranní nevolnosti.“

Skvělý. Protože šukají jako králíčci, budou se jako králíčci množit. Budu srovnáván s Weasleyovýma.  

To bylo podruhé, a snad naposled v mém životě, kdy jsem si dovolil omdlít.

-*-*-*-*-

Draco se neobtěžoval použít na mne ‚enervate‘, dokud společně s Harrym nebyli připraveni k odchodu.

Podal mi hrnek čaje a řekl: „Molly by měla za několik minut být tady. Lucy si hraje v pokoji. Vylezla z vany a potřebuje obléct. Musíš počkat na Molly, otče. Dneska je totiž skřítčí den. Nikdo další není k dispozici, aby ji pohlídal.“

Ach, ano. SPOŽÚS…další věc, za kterou můžeme děkovat Harrymu a jeho šmejdským kamarádům. Když vzal Harry Potter můj život útokem, jeho přátelé ho následovali. Měl jsem být přítelem Weasleyovic. Nebylo by to tak špatné… Kdybych se chtěl někdy do budoucna stát dalším Temným Pánem, chtěl bych mít Molly Weasleyovou ve svém týmu. Je hrůzostrašná, když se rozohní, správný tyran. Její povaha by mohla Temného Pána ochránit.

Chlapci se krbem přesunuli na Dracovu pravidelnou prohlídku a Harryho…pro Merlina…těhotenský test. Tři Potteřátka pod jednou střechou. A nemám jediných pochyb, že Harry je znovu těhotný. On se snad narodil jen proto, aby plodil. Merlin by ke mně nebyl tak milostivý, jsem pouhý smrtelník.

-*-*-*-*-

Lucy je moje srdénko. Neříkám to nikomu, ale ona je. Sledoval jsem ze dveří jejího pokoje, jak si hraje. Nechávala levitovat svoje hračky. Byla to neobvyklá směsice předmětů v arabeskách nad její hlavou, a jakmile se zasmála a děťátkovsky rozkřikla, rozutekly se na všechny strany.

„Papá!“ vzlykla a běžela ke mně s otevřenou náručí.

Zdvihl jsem jí a těsně k sobě přivinul. „Dobré ráno, poklade, je čas, abychom tě oblékly. Chůvička Molly to brzičko bude, aby na tě dohlídla, zatímco já půjdu do banky.“

Od předčasného odchodu Pána Zla jsem byl zaměstnán v Hlavní Správě Ředitelů pro Bradavice a Gringottovic kouzelnickou banku. Dnešní ráno měla být naše každoroční schůzka, abychom zkontrolovali inventář, a má účast byla naprosto neodkladná.

„Najdeme ti něco rozkošného, zlatíčko.“

Nejspíš jsem ex-smrtijed. Nejspíš jsem v mém bývalém životě byl krutý, ješitný bastard. Nejspíš jsem takovouhle pohodu nikdy nezměnil, ale je jedna věc, kterou skutečně znám. Vím, jak oblékat…a vím, jak oblékat moji vnučku. Velice stručně: její vlasy jsem svázal a navlékl ji do růžového hedvábí. Je omračující, říkal jsem si v duchu.

Cestou k sobě do pracovny jsem ji vzal za ruku. „Tak pojď, Lucy, počkáme na chůvičku Molly v přízemí.“

Tak fajn, možná, že nejsem expert v odívání své vnučky, ale někdo mi mohl připomenout ten prokletý náhrdelník, jenž je naprostým nezbytným doplňkem jejích šatů.  
 
-*-*-*-*-
 
Šel jsem pozdě na setkání v bance. Ta hrůzostrašná žena mi totiž volala deset minut před tím, aby mi oznámila, že její snacha právě přišla domů a že ona – Molly – ji musí převést ke svatému Mungovi rodit.
Jak se opovažuje přivádět na svět nový život zrovna ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebuji.
Bylo jedině dobře, že už Lucy byla ustrojená. Jelikož mi SPOŽÚS odstranil všechen personál na celý den, musel jsem nouzově vzít vnučku s sebou. Po několika hektických minutách hledání jejího vycpaného modrého pětinoha, jemuž říká ‚Šolíchálek‘, jsme uháněli šíleným tempem po Příčné ulici s tak velkou dávkou elegance a klidu, jaké jsem jen byl schopen.
Jen pro zajímavost, její příšerku jsem našel tajně hřadovat na lustru v jídelně.
Počkal jsem, než otevřu dvoukřídlé dveře do konferenčního sálu, a na mou elegantní tvář jsem omítnul Malfoyovský Smrtelný Pohled, vyzívajíc kohokoliv, aby se zmínil o milované tříleté v mé náruči. Jediná známka reakce bylo mírné pozvednutí obočí jednoho goblina. Mnohem víc obočí však vyletělo, když jsem ze své róby vylovil cucací hrnek s dýňovým džusem a předal ho Lucy. Drze hrábla do mého pláště a popadla malou krabici Cheerios, kterou nosím pro každý případ nouze. A tohle byla nouze.
Možná jsem chladnokrevný bastard, ale jsem dobře připravený chladnokrevný bastard.
Lucy se šťastně usadila na zem vedle mé židle a hrála si se svými hračkami. Kdykoliv jsem si všimnul, že modrá hlavička příšerky levituje víš, sešťouchl jsem ji dolů, jakoby zaměňujíc Lucyinu magii s mou vlastní. Tahle rutina se zavedla měsíc předtím v sídle. Bohužel jsem zapomněl, že nejsem v sídle.
Ověřil jsem si to v momentě, kdy se ozvalo ‚Pop‘ přenášení a ujistil jsem se, že nikdo z dospělých neopustil místnost.
Och, jistě, nikdo z dospělých nemohl opustit místnost. Gringottovi měli víc proti-přemisťovacích zarážek než Bradavice. Čarodějové nemůžou jednoduše udělat pop a přemístit se kamkoliv pryč. Jaká pohroma se to mohla stát!
Očividně to ale nic neznamenalo pro mou drahoučkou Lucy.
Protože je dítě Harryho Pottera, nejsilnějšího čaroděje na světě, zmizí si zatraceně odkudkoliv, kdykoliv se jí zachce, bez ohledu na zaklínadla.
Jakmile jsem se otočil, abych zkontroloval mou vnučku, srdce mi spadlo do kalhot. Skoro jsem se pozvracel. (Malfoyové nikdy nezvracejí…nepotí se…uch…nenervují se.) Cucací hrnek tu byl. Cheerios tu byli, dokonce byli rozesety po celé ploše podlahy z černého mramoru. Modrá příšerka Šolíchálek tu byla. Lucy tu avšak nebyla. Lucy byla pryč.
Sakra zatraceně. Jsem mrtvý muž.
 
-*-*-*-*-
 
„Vítejte, Harry, všechno je v nejlepším pořádku, jak jsem slyšel.“
Draco s Harrym prošli k bývalému řediteli a zahrnuli ho milujícím obětím.
„Ano, Albusi, Poppy nám oznámila, že Draco a dítě jsou zdraví.“
„Měl jsem namysli tvoje dobré zprávy, Harry.“
Harry sklouzl pohledem na své rovné břicho. „Jo, jistě, pane. Zdá se, že přibude nějaký další do Pottero-Malfoyovské dynastie asi tak šest měsíců po Dracově miminku.“
Draco se usmál, když si přitáhnul Harryho blíž a položil mu ruce kolem pasu. „Harry tvrdí, že se blížíme dosažení Weasleyovic klanu a jejich finanční situaci. Poppy totiž říká, že budeme mít dvojčata – dvě další dívky. Musíme mít jen jednu dívku navíc a jednoho kluka, aby si můj syn měl s kým hrát.“
„To je úžasné, chlapci. Ve skutečnosti mi před chvilkou Molly Weasleyová volala, aby mi oznámila, že ona a Bill musejí převézt Fleur ke svatému Mungovi rodit. Před koncem dne tu bude další malý Weasleyi.“
Draco a Harry se na sebe rychle podívali. Jestli je Molly u sv. Munga, nemůže být v sídle a dohlížet na Lucy. Takže…KDO hlídá Lucy? Jediná osoba, která zůstala doma byl…Lucius.
Harry se přes sevřené rty neubránil smíchu. Draco se k němu obrátil, jako by byl šílený, ale nakonec se přidal. Mladí čarodějové se vřele objali a usmáli se na staršího.
Harry si setřel slzy z očí a řekl: „Ano, profesore, to je skutečně úžasná zpráva.“
Draco se pokusil zhluboka vydýchat. Právě si představil obrázek otce – jenom otce – s jejich drahocennou dcerou.
Merline, tohle je bezcenný!
Starý ředitel se na oba mladíky pousmál. Bylo hezké, vidět je oba takhle šťastné po tom všem, čím spolu prošli. Byl zázrak, že dokázali najít jeden druhého. Malinko tušil, že se smějí při pomyšlení, jak Lucius propadnul jako rukojmí smrtelnému stisku vnučky.
„Takže, kam se teď chystáte?“
„Máme domluvený oběd s matkou v Příčné ulici. Mohli bychom použít váš krb? Poppy nám nedoporučila přemisťování na dlouhé vzdálenosti.“
„Jistěže, Draco. Použijte moji pracovnu. Heslo je Ledové Myšky.“
 
-*-*-*-*-
 
Příčná ulice se hemží lidmi. Moje zatracené štěstí. Kam by mohla tříletá chtít jít? Prosím, Merline, jen ať je v Příčné ulici! Nenech ji zajít někam dál než tam! Jak znám Lucy je pravděpodobně na jiném kontinentě. Třeba v Austrálii.  
První vývěsní štít, který zachytily moje oči, patřil cukrárně Floriana Fortescua. Mohla by tam být? Rolničky nade dveřmi ohlásily můj příchod. Pokusil jsem se nasadit svůj obvykle tichý a elegantní klid za každé situace.
„Pane Malfoyi, je příjemné vás po tak dlouhé době vidět. Můžu vám nějak pomoci?“
Nechtěl jsem vystrašit toho muže, tak jsem usměrnil své emoce. Všechno v pořádku, lhal jsem. „Dobrý den vám přeji, Fortescue, mám se tu setkat se svým synem a jeho dcerou na zmrzlině. Viděl jste některého z jmenovaných?“ Pokusil jsem se o nejlepší a nejzářivější úsměv. Neměl na něj žádný vliv.
„Neviděl jsem je, pane Malfoyi. Nechcete si sednout a počkat na ně?“
„Ne, ne…myslím, že počkám na tom báječném slunci venku. Vrátíme se brzičko, jak jen jí…uch…je najdu.“ Proklatě, to bylo blízko.
Přehlédnul jsem všechny obchody odshora dolů. V Prvotřídních Potřebách Pro Famfrpál mi nesdělili nic a v Krucáncích a Kaňourech jakbysmet. Nebyla v lékárně nebo ve Zvěřinci a ona…
Och, ne…to přece ne…nemůže být v Obrtlé ulici.
Proběhl jsem ulicí a zahnul do Obrtlé a v tom okamžiku mé tělo narazilo do něčeho vysokého a oděného v černé. Severus. Sakra!
„Luciusi, jaké nečekané překvapení. Jak se s tou svojí malou rodinkou máš?“

Kletbu na tě, Severusi. Byl jsi u začátku toho hororu. Mohl jsi mne nechat ho zabít, když jsem měl možnost.

„Jen skvěle, Severusi. Uch…jak se máš ty?“ Rozhlížel jsem se kolem něj, jestli bych nemohl někde postřehnout Lucy.
Jen tam stál a zíral na mne. Bylo to vážně děsuplné. „Luciusi, hledáš něco? Vypadáš, jakoby tě honil mozkomor.“
Blízko, ale ještě nehoří, Severusi. Jen Lucy – můj osobní mozkomor.  
„Luciusi, copak tě přivádí do Příčné ulice tenhle nádherný den?“
Hergot. On nepůjde pryč. „Och, vždyť víš, jen každoroční schůzka Hlavní Správy Ředitelů banky.“ Velmi pilně jsem snažil udržet klid a nezájem. Moje oči pokračovaly se skenováním třídy, hledaly nějaký znak potíží – potíží, které mohla štvát jen Lucy.
„Luciusi, zdáš se zmatený. Je něco chybně?“
Tak fajn, teď si musím vybrat. Můžu Severovi lhát nebo ho požádat o pomoc. Budu muset kompletně překousnout svou hrdost a doufat, že v něm zrnko dobroty zůstalo. Nu dobrá… „Severusi, potřebuju tvoji pomoc.“
Tohle prohlášení stačilo samo o sobě setřít hloupý úšklebek z jeho tváře. Dobře.
„Co se děje, Luciusi?“
Och, Merline, tohle je tak těžké. „Vypadá to, že jsem něco pozbyl. Něco docela důležitého.“
„Cos ztratil, Lucie?“
Můžu to udělat? Můžu svěřit svůj život do rukou tohohle muže? Kurva! Moje zkáza se nese na rukou Severa Snapea. „Pozbyl jsem Lucienne.“
„Odpusť, ale to znělo, jako bys řekl, že jsi pozbyl Lucienne.“
„Chm…jo.“
„TYS ZTRATIL DÍTĚ! HARRY TĚ ZABIJE, ZKURVENĚ! A TO SE STANE JEDINĚ POTOM, CO TĚ NARCISA A DRACO ROZTRHAJÍ!“
„MYSLÍŠ, ŽE TO NEVÍM?!?!“
Náhle jsem byl obklopen početnou skupinou diváků, jenže sledovali život ubíhající mi před očima. Merline, už mne nech zemřít.
Severus byl velmi zatížený na Lucy. To proto, že byla jeho kmotřenka. Předpokládalo se, že mi pomůže. Proč mi nepomáhá?
Severus si stiskl můstek nosu a poznamenal: „Kde jsi ztratil to dítě?“
Secvakl jsem zuby a pokusil se to vysvětlit. „Neztratil jsem ji. Ona ztratila mne nebo spíše se přenesla pryč od Gringottových, když jsem se nedíval.“
„A co náhrdelník?“
„Náhrdelník?“
„Její…náhrdelník. Magický zabraňovací náhrdelník, nad kterým jsme Albus, Harry a já strávili týden zdokonalováním, takže se nic takového nemohlo stát.“
„Och, tenhle náhrdelník. Musel jsem zapomenout jí ho dát.“
„TY ZATRACENÝ DEBILE! MOHLA BY BÝT KDEKOLIV!“
„MÁM VÝBORNÝ NÁPAD, SEVERE. PROČ NA MĚ NEPŘESTANEŠ ŘVÁT A NEPOMŮŽEŠ MI JI NAJÍT?! CHCI TOHO TOLIK?!!!!!“
Severus přehlédl Obrtlou ulici. „Nezahlédl jsem ji, když jsem přicházel, ale půjdu zpátky do obchodů a podívám se po ní. Jdi zpátky do Příčné a zkontroluj znovu všechny obchody. Když ji nenajdeme, budeme to muset říct Harrymu.“
Merline, ne. Dobře, přinejmenším se nebudu muset trápit hledáním kousíčků někde kol. Budu mrtvý. Harry už na to dohlédne.
„Severusi, sejdeme se za deset minut u vstupu do Obrtlé. Prohlédnu Magickou Zastavárnu, Olivanderovi a vůbec nebude vadit, když taky Gambol & Japes. Jestli tam není, tak vážně netuším, co udělám. Sebevražda začíná vypadat jako velmi milé východisko.“
Můj dlouholetý přítel se rozeběhl temnou, nebezpečnou ulicí, zatímco já se obrátil vlevo do Příčné, abych zkontroloval obchody, jenž jsem nestihl předtím. O deset minut později jsem spěchal na setkání se Severem.
Čistý, jasný hlas za mnou zastavil moje kroky.
„Luciusi?“
Drahý Merline, to je Narcisa.  
Ozval se druhý, napjatý hlas připojený k prvnímu.
„Otče?“
Och, výtečně…Draco je s ní. Takže to znamená…tři…dva…jedna…
„Pane Malfoyi, kde je Lucy?“
Zkurveně. Hergot… Kurva. Do prkna! Jsme mrtvej.  
Vážně jsem se pokusil vypadat elegantní a klidný. Skoro jsem ohleduplně zalhal své rodině, ale hluboko ve svém srdci jsem věděl, že přicházím o život, tak proč se trápit. Vše, nač jsem se zmohl, bylo: „Lucy?“
V tu nejnevhodnější chvíli Severus doběhl ke mně a málem uklouzl, jak vrávoravě zastavil. „Nenašel jsem ji, Luciusi.“
Tohle byl přesně ten moment, kdy jsem si připustil společnost.
Můj nesmírně silný zeť mi do tváře vmetl veškerou svoji pořádnou zlost. Okna řinčela celou Příčnou ulicí. Vývěsní štíty se riskantně roztřepetaly v silném vichru, jenž se zjevil zčistajasna. Hromy a blesky křižovali nebe. Sovy v sovinci začaly vřeštět kvůli pronikavé syrové magii v hustém vzduchu v jinak normálně mírumilovné třídě.
Můj dědic umístil svou křehkou ruku na manželova strnulá ramena.
„Harry, uklidni se. Děsíš otce. Jsem si jistý, že má velmi dobré vysvětlení, jak to, ŽE S NÍM NENÍ LUCY!“ Stříbrné, hormony řízené, démonické oči mne roznesly na kopytech.
V pohodě…chm, můj milovaný synátor pouze odsunul mučení, takže je schopný udělat to sám sobě.  
Severus se ukryl za mne, doufajíc, že mu mé tělo bude dostatečná ochrana. Rezignoval jsem na svou záhubu, sklopil oči a pronesl: „Lucy…“
„Jú, pane Malfoyi!“
Omilostnění? Může někdo zarazit nevyhnutelné?
„Papá! Špušt mi, Žorži!“
Moje dokonalá vnučka, obalená žlutými peříčky a něčím, co vypadalo jako Kanárčí Piškoty, seskočila z náruče Freda…nebo George…Weasleyových a rozeběhla se do mé otevřené náruče. Vzhlédl jsem k tvářím mých dvou zrzavých zachránců.
Merline, teď za svůj život dlužím Zrzounkům.  
‚George‘ pronesl: „Lucy se rozhodla, že už má dost legrace v našem obchodě a že chce svého Papá. Tak jsme mysleli, že je čas naši malou návštěvnici zkrátit. Jsem si jistý, že je natěšená na zmrzlinu, kterou jste jí u Fortescua slíbil.“
Merlin vám žehná, chlapci, a Merlin žehná páně Fortescuovi.  
 
-*-*-*-*-
 
Nyní jsem hrdým akcionářem Weasleyovic Kouzelnických Vtípků. Moje investice jim umožní vyvážet jejich podnik do Prasinek a spojovat mladé z Bradavic.
Jestli v mé rodině někdy přišli na to, co se tenhle den skutečně událo, byli dost milostivý, aby mi to neotřeli o tvář. Jenom mi umožnili žít.
Teďka máme celoroční chůvu, aby dohlížela na Lucienne. Stále se jí snažím pomáhat v domě, když můžu.
Ve skutečnosti vás nyní musím opustit, protože Lucy, zase znovu, nechává vznášet se svého nového bratříčka ze své ohrádky. Smím jen doufat, že malý Jean-Luc je tak mocný, jako jeho sestra a vrátí jí to i s úroky.