1 Tak začíná příběh…

Příběh cyklu Úžasné Zeměplochy (v anglickém originálu používáno pouze slovo Zeměplocha, tedy Discworld) se s největší pravděpodobností začíná psát jednoho dne roku 1983, kdy se Terry Pratchettovi šťastnou náhodou naskytl pohled na korpulentní dámu s jedním kostkovaným a zdánlivě obyčejným zavazadlem. Ona dáma šla po ulici a kolečka tohoto kufru občas zadrhla v chodníku. Kufřík tím pádem poskočil jako živá bytost.[1] A tak se zrodilo Zavazadlo neobyčejné, oplývající stovkou malých nožiček a neustále špatnou náladou, které je nedílnou součástí příběhu již v první knize.[2] Příběh jejího autora se však začíná psát mnohem dříve…

1.1 Stvořitel 

Sir Terrence David John Pratchett (dále jen TP nebo Terry Pratchett) se narodil dvacátého osmého dubna, roku 1948, v městečku Beaconfield, v hrabství Buckingham. Toto rodiště se nalézá na jihu Anglie, v krajině křídových kopců jen několik metrů od slavných megalitů Stonehenge. Je opleteno mnoha magickými příběhy, ze kterých TP velmi často čerpá. Hlavně v knihách zasvěcených Toničce Bolavé. Kvůli svým, pro Pratchetta neobvyklým pohádkovým motivům se skřítky bývají často vyjímány ze základního Zeměplošského cyklu a řazeny zvlášť jako literatura pro děti. TP je navíc zamýšlel jako dětské knihy, jejich děj se ovšem odehrává na Zeměploše – to bez nejmenších pochyb.

Dětství prožil TP obklopený kozami a výrobou sýrů. O něčem také svědčí, že v té době přečetl slovník a několik encyklopedií, podle jeho slov proto, že mu nikdo neřekl, že to dělat nemá.[3]

Po ukončení základního vzdělání se Terry Pratchett rozhodl přihlásit raději na technickou školu než na gymnázium, protože, jak on sám říká, měl pocit, že „práce se dřevem bude zábavnější než latina.“ [4] V patnácti komerčně publikoval první povídku s názvem Hades Bussiness. Po střední škole se pak rozhodl, že bude novinářem. Nespecifikovatelným záhadným způsobem se mu tehdy povedlo, že tři hodiny po prvním nástupu do práce spatřil mimo jiné také svoji první mrtvolu.

V roce 1965 odešel i ze studia žurnalistiky a přijal práci v nakladatelství Buck Free Press. Změnu zaznamenal i v rodinném životě, neboť se oženil v roce 1968 a s Lynn Pratchettovou žije dodnes, dokonce společně stvořili několik zeměplošských knih.

Psaní se ovšem naplno věnoval již v tehdejší době a při náhodném interview s jedním z nakladatelů se zmínil, že právě dopsal The Carpet People (česky Kobercové, 1992). Šťastná náhoda tomu chtěla, že kniha v Anglii vyšla a v roce 1971 byla pokřtěna v oddělení koberců obchodního domu Heal. Krátce před tímto křtem svého prvního románového dítěte Terry Pratchett přešel pracovat do jiného nakladatelství, ale rok po Kobercích se do Buck Free Press zase vrátil.

Před vydáním první Zeměplochy spatřily světlo světa dvě sci-fi knihy – Temná strana slunce (1976) a Strata (1981). Svá zeměplošská díla rozepsal definitivně na začátku osmdesátých let. Přibližně v té době se navíc stal tiskovým mluvčím firmy spojujícím jaderné elektrárny, PowerGen.

Titul Barva kouzel, první zeměplošská, vyšel roku 1983 v nakladatelství Corgi. Jelikož se ale jednalo o malou společnost, která nedokázala pokrýt čtenářský zájem, podělila se o práci na této knize s nakladatelstvím Gollanz. To je také důvod, proč původně první plánovaná kniha byla rozdělena do dvou (konkrétně Barva kouzel a Lehké fantastično).

Po své sedmé, ač v rámci Zeměplochy čtvrté knize s názvem Mort (1987) opustil TP zaměstnání a stal se spisovatelem na volné noze. Pravděpodobně proto, že je to mnohem zábavnější než skutečná práce[5], ačkoliv sám připustil, že by někdy o svých zážitcích mohl napsat knihu, jen kdyby si myslel, že by mu všechny ty zážitky někdo uvěřil[6].

Terry Pratchett nepsal pouze Úžasnou Zeměplochu, ale také trilogii o mladíkovi jménem Johny Maxwell (Johny, jen ty můžeš zachránit svět, Johny a mrtví a Johny a bomba).

V roce 1998 pak TP se svým 21 románem ze Zeměplochy přešel k nakladatelství Doubleday. Stále však spolupracuje s vydavatelstvími Corgi, které vydává menší celky jako Smrťovu říši (angl. 1999, česky Talpress, 2000) nebo Kuchařku Stařenky Oggové (angl. i česky v roce 2001), a s vydavatelstvím Gollanz, které vydává spíše dodatkové věci k Zeměploše, jako jsou Zeměplošské diáře (od roku 1998 až do současnosti).

Ve stejném roce – 1998 – mu navíc byl udělen Řád Britského impéria (Order of British Empire) za služby literatuře. TP uvádí, že ze začátku to pro něj byl šok a myslel si, že jde o pouhý vtip. Lze také soudit, že své pocity přenesl na jednu ze zeměplošských postav – velitele Samuela Elánia, jenž je v knize Hrr na ně! (vyšlo v prosinci 1997) jmenován vévodou a o dva roky později zní jeho plný titul již: jeho milost excelence sir Samuel Elánius, vévoda Ankhský.

V současnosti žije TP ve Wiltshire se svou ženou Lynn a dcerou Rhiannou, která se po vzoru otce věnuje psaní. Provázejí ho i jedna milá a jedna nemilá událost. Prvního ledna, roku 2009, byl pasován na rytíře, na sira Terrence Davida Johna Pratchetta. Rozumí se, že toto je všeobecně považováno za kladnou informaci. Ta negativní zní, že se u něj začala projevovat Alzheimerova choroba. S psaním však nepřestal a po té, co dopsal nezeměplošský Národ (2008), má rozepsány další dvě knihy.

Závěrem nutno podotknout, že přestože si TP vybudoval image na prohlášení, že jeho fanoušky životopis nezajímá, není vůbec složité o něm cokoliv nalézt. Částečně za to zodpovídá fakt, že velmi ochotně poskytuje interview ke svým novým knihám. Například k Zimodějovi (2006) existuje rozhovor, z něhož je na první přečtení patrné, že hlavní hrdinka Tonička Bolavá je ovlivněna autorovým dětstvím. V knize Dobrá znamení (1997), na níž spolupracoval s Neilem Gaimanem, má v stručném odstavcovém životopise uvedeno, že by uvítal, kdyby mu fanoušci kupovali banánové daiquiri. Ta druhá věc, která ovlivňuje uveřejňování informací o jeho osobě, je fakt, že je natolik všestranný a byla by škoda přijít o malou třešničku na dortu, u které se v knihách můžete pousmát.

2 Zeměplocha a její žánr

Zeměplocha je fiktivní svět, o němž musím s politováním prohlásit, že se dosud nepovedlo prokázat jeho existenci v našem ani jiném vesmíru. Tudíž knihy, pojednávající o ní či se na ní odehrávající, spadají do žánru fantastické literatury. Knihy spadající pod tento žánr nemusí být vždy přímo fantastické čili úžasné, jak je ono slovo obvykle používáno, ale pracují s lidskou fantasií a schopností vidět věci, které kolem nás nejsou. Jinými slovy, fantasy se snaží zúrodnit pustinu[7] a přiblížit člověku nevysvětlitelné. Hnací silou fantasy je možnost zobrazit cokoliv. Vypovídat téměř o čemkoliv. Podle svých námětů se také neoficiálně rozděluje.

Nyní trochu zeměpisu. Zeměplochu, jež má tvar plochého disku, nesou na zádech čtyři sloni – Berilia, Tubul, T’Phon Veliký a Jerakeen – které nese na zádech obrovská vesmírná želva, Velká A’Tuin. Vězte, že přídomek Velká je skutečně oprávněný, neboť je přibližně stejně rozměrná jako sama Plocha, konkrétně 16 000 kilometrů. Pohlaví není známo, přes pokusy dopátrat se jej. Známé ovšem je, že Velká A’Tuin je obrovská, nesmírně trpělivá, její myšlenkové pochody jsou rozsáhlé jako pochody ledovcových pohoří a že je jediným tvorem v celém vesmíru, který přesně ví, kam jde.[8] Bohužel to neřekla nikomu jinému.

Plocha by samozřejmě nefungovala bez své nejdůležitější vlastnosti – magie. Magie, která pohání maličké zeměplošské slunce a měsíc; magie, která činí zeměplošské světlo líným a pomalým; magie, která nechává bohy v čele se Slepým Io bydlet na vrcholu středové hory Cori Celesti; magie, která dává sílu mágům a ve své syrové formě provádí někdy opravdu ošklivé věci s tělesnými součástmi. Díky tomu je Zeměplocha poseta nejrozmanitějšími rasami obyvatel, od trpaslíků, trollů, upírů, bánší, ANTROPOMORFICKÝCH PERSONIFIKACÍ, přes elfy, skřítky, chrliče, ale i hodinovou kukačku, která své hnízdo staví v podobě kukačkových hodin, nebo myslící hruškovník, až po lidi a to včetně desátníka Nobyho Nóblhócha, který má doklad o tom, že k tomuto druhu patří.

Kdybychom ji měli přirovnat k nějakému období, kterým prošlo lidstvo na planetě Zemi, byl by to s největší pravděpodobností rychle se rozvíjející středověk a začátky novověku. Tedy alespoň co se týče nejslavnějšího a Pratchettem nejvyužívanějšího města Plochy, Ankh-Morporku. Na toto období poukazují především cechy, které tvoří ekonomické jádro města, či postupný rozvoj vynálezů – jako je například alchymistický průlom v tvorbě Pohyblivých obrázků (avšak kvůli nepříjemnostem s Věcmi z podzemních rozměrů se neujaly), hudba s kamením v Těžkém melodičnu, trpasličí knihtisk v Pravdě a stále se rozvíjející náhražka telegrafu semaforová linka. Spousta ostatních vynálezů, jako kupříkladu ikonograf, zatím fungují s přídavným magickým šotkem, ale kdo ví, jednou se Zeměplocha může dočkat i knize o telefonu.

Zeměplocha je navíc nesmírně komplexním příběhem. Neustále se v čase pohybuje kupředu[9], což ovlivňuje vývoj postav, i samotných faktografických informací. V knize Malí bohové (1992) se prorok Bruta, kterého si vyvolil maličký bůh Om, postaví na odpor svaté kvizici a zruší stávající náboženský systém. Od té doby (či lépe od této knihy) je Omniánství jedno z největších náboženství na Ploše, jež k sobě získává více a více příznivců. Anebo když v jednom z Diářů ze Zeměplochy, konkrétně patřícímu Neviditelné univerzitě z roku 1998, je zmínka o Ankh-Morporském poštovním úřadu, ačkoliv první kniha věnovaná tomuto tématu vychází až v roce 2003.[10]

2.1 Úvod do fantastické fantasy

Jak jsem uvodila, fantasy literatura má spousty sub-žánrů. Za její nejstarší formy bývají označovány antické báje a pověsti. Mnozí sem ovšem řadí i pohádky. Já se přesto domnívám, že pohádka má poněkud jiné zákonitosti, než kniha pohrávající si s lidskou imaginací. Předně jsem se rozhodla pohádky vyřadit, protože ty úplně nejstarší sloužily jako zábavně poučné vyprávění pro nejmenší a tradovaly se ústně.

Stejně tak legendy, mýty, eposy, bajky a báje nejsou takovou fantasy literaturou, za jakou ji bereme dnes. Jinými slovy, fantasy je literatura napsaná za účelem uvolnění a pobavení čtenáře, jeho útěku do barevnější reality, tedy tzv. populární literatura.

Pod pojmem populární fantasy rozumíme všechny příběhy, které pracují se zázračnými, magickými a „zásvětními“ prvky (zjednodušeně řečeno – příběhy o nemožném) (…). Tato literatura nechce ani moralizovat, ani poučovat, nehodlá podněcovat politické vášně ani povznášet estetické cítění, i když i to se jí někdy může podařit. Má jediný cíl – přenést obyčejného čtenáře do nových končin, do říše fantazie a neomezených (ne)možností a poskytnout mu to pravé potěšení z četby.[11] 

Terryho Pratchetta a jeho Úžasné Zeměplochy se netýkají ani hrdinská a rytířská fantasy, ani příběhy stylu meč&magie, kde se kouzla volně prolínají s udatností a šlechetností bojovníků, ani knihy snažící se mystifikovat vyprávěním o tajemných skrývajících se rasách. Už vůbec nezasahuje do příběhů magického realismu, byť Zeměplocha vykazuje jisté nápadné podobnosti s naším světem, není pochyb, že jde o zcela odlišný svět. Interpretačně se nedá připodobnit ani k jemně lyrickému tolkienovskému světu. A proto je zde humorná fantasy.

Jak sám název napovídá, hlavním kořením těchto knih je neutuchající snaha čtenáře pobavit, téměř libovolnými prostředky. Kořeny tohoto žánru lze objevit u řeckého dramatika jménem Aristofanés. Jeho satirické komedie si v 5. stol. př.n.l. utahovaly především z athénské vlády. Nesmíme opomenut ani Lukiana ze Samosaty, jehož humor se v 1. stol. n.l. zaměřoval na dialogy mezi postavami. Znovuobjevení se humorná fantasy dočkala v období klasicismu – v podobě románu Johnatana Swifta, Gulliverovy cesty (1726). Největšího rozmachu se ovšem humorné fantasy dostalo v 19. století. A to především v jedné ze slavných pohádkových knížek, totiž Alenka v kraji divů (1865) a Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala (1871) od Lewise Carrolla, ale v pravém slova smyslu až v románech anglického spisovatele F. Ansteyho (například román Vice versa čili Naučení otcům z roku 1882, kde si pomocí kouzelného prstenu otec s synem vymění role)[12].

Od té doby obdobně zaměřených děl přibývalo, byť ne přímo geometrickou řadou. Až pak v roce 1983 přišel Terry Pratchett.

2.2 Humorné znaky, znaky humoru 

Zeměplocha se od ostatních knih fantastického zaměření odlišuje především slohem svého autora, který není ani tak popisným vyprávěním, na které je čtenář zvyklý z jiné literatury, jako spíš cynicko sarkastickým komentářem celého děje. Akcent celému dílu přidávají i poznámky pod čarou, jež se sporadicky objevují na mnoha místech v knize. Občas mohou být přísně vysvětlující a popisné, obzvlášť když autor použije určitý slovní obrat vyskytující se pouze na zeměplošském disku. Jako například:

Pozn. autora: Krajíc chleba tenoučce namažete máslem. Pak máslo z chleba pěkně oškrabete a vrátíte ho k máslu. Chleba sníte. To je chléb se škrabankou. [13]

Jiné mohou, pro Pratchetta typickou ironickou formou, čtenáře upozornit na to, co by si měl při té či oné scéně odehrávající se před jeho očima pomyslet.

Pozn. autora: Je špatné soudit lidi podle vzhledu. Navzdory výrazu, připomínajícímu obličej selete, jenž právě dostalo skvělý nápad, a bez ohledu na jeho způsob řeči, která zněla, jako když štěká malý, neurotický, ale výjimečně drahý pes, mohl být pan Kůňpeč laskavý, velkorysý a nábožensky založený muž. Stejně tak, jako mohl být muž v přiléhavém černém trikotu a s maskou na obličeji, který v noci vylezl z okna vašeho bytu, jen chudák, který zabloudil cestou na maškarní ples, nebo ten chlápek v paruce a taláru, v čele soudní síně, jen transvestita, který se přišel schovat před deštěm. Ty rychlé první dojmy bývají opravdu dost nefér.[14]

A některé poznámky pod čarou jsou prostě jen poznámkami pod čarou, kterými nám chce autor sdělit cosi naléhavého, co prýští přímo z jeho niterné ideologie, ale netýká se to současného běhu děje.

Pozn. autora: Upíři si rádi vymýšlejí dlouhá jména. Je to jedna z těch mála věcí, které vám pomohou ukrátit si ta dlouhá staletí.[15]

Terry Pratchett má také nebývalou schopnost chopit se maličkosti a vystavět kolem ní nečekaně emotivní příběh. Dovedu si představit, že kniha Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci vznikala původně jako parodovaný náměť příběhu o krysaři, ale pak se obalovala porůznu nalézanými informacemi o potkanech, až přerostla v příběh o naději, lidské krutosti, kontrastu pohádek a reality a schopnosti přežít i v podmínkách, o nichž se lidé vyjadřují jako o těžkých.

Jeho knihy nejsou pouhými knihami pro zasmání, ale především úvahou z pohledu té či oné postavy. Snaží se jimi nastínit nějaké vžité dogma či všeobecně známý příběh a přeměnit ho, aby čtenář nakonec dospěl…obvykle k zamyšlení. To vše, aniž by se uchýlil k jakékoliv formě moralizování. Autor si pohrává i s oním známým „…co by, kdyby…“, jemuž vtiskl název kalhoty času, což s díky používá jednak jako paralelu k našemu světu, za druhé jako prostředek, kterým postava dojde uvědomění a činí to, co nevyhnutelně učinit má a musí.

TP se také vyznačuje působivými popisy. Ty nejsou lyrického stylu, ale nesou se v duchu jeho nejčistšího humoru. Slouží k tomu, aby otevřely a přiblížily knihu čtenáři nějakým nevšedním, zábavným, přesto důležitým způsobem. Obvykle na začátku každé knihy popíše Zerměplochu – jak vypadá, nějakou její novou zvláštnost, kterou pro dnešní příběh vymyslel. Občas jen myšlenkově popíše určitou zajímavou filosofii, kterou se kniha může zaobírat. Ne nutně je však tento úvod směrodatný.

Říká se, že jedním z důkazů všemocnosti boží je, že bohové dokáží vidět i pád malého ptáčete. Ale jen ti dobří bohové si dělají poznámky a provedou potřebné úpravy, aby mohlo ptáče příště padnout rychleji a hlouběji.

Mohli bychom zjistit proč.

Mohli bychom zjistit, proč je tady lidstvo, i když je to mnohem složitější a vyvolává to jinou otázku: A kde jinde bychom měli být?(…)

Mohli bychom dokonce zjistit, proč je ptakopysk.[16]

Jiné popisy slouží k tomu, aby seznámily s krajinou, v níž se bude příběh odehrávat – v knize Mort jsou popisována údolí oktarínové trávy, na nichž se pěstuje speciální druh rostlin, loňky a víceloňky, o nichž je naprosto nezbytné sdělit, že vyrostly ještě předtím, než jste je zasadily, a tudíž je jejich pěstování poměrně náročná znalost diagramů než samotné zemědělství, a přestože se s nimi nesetkáte v žádné jiné zeměplošské knize, dozvíte se o nich, protože jsou rodištěm hlavního hrdiny.

K popisům svých postav se pak TP uchyluje během celého děje knihy.

Dále velmi často s notnou dávkou cynismu využívá vyšší sílu, vžitý a nezvratitelný osud, svým způsobem božské vlivy, s kterými je hrdina následně konfrontován. Ať už se jedná o Čarodějky na cestách, které jsou donuceny bojovat se setrvačností pohádkových příběhů, malou Toničku Bolavou, která v Zimoději tančí s bohem zimy a není jiná, než aby pak zaujala místo, jež zákonitě náleží létu, a ukázala, zač stojí jako čarodějka, nebo velitel Elánius, který se v Noční hlídce postaví své osobní bestii, jež je jeho součástí a udělala by z něj úplně jiného člověka. Tento motiv – čehosi převyšujícího smrtelníky, co svými bezvýznamnými životy musí následovat či se tomu postavit čelem – nenalézáme pouze v Zeměploše, ale i v jiných knihách. To když chlapec Mau vyrvává zbytek svého Národa z nenechavých prstů Locaha, boha smrti, či jakmile se Nomové snaží najít nové místo k životu.

TP je také mistrem na vytváření absurdních neboli nesmyslných situací. Kupříkladu v knize Hrr na ně! se osel dostane na vrchol minaretu a každý přece ví, že prostor, kterým je točité schodiště zakončeno, je natolik malý a stísněný, že se tam žádné zvíře neotočí, a snažit se osla dostat dolů couváním se rovná sebevraždě ukopáním a ukousáním. Přesto lord Vetinari jde a osla bezpečně vyvede ven. Nikdo to nechápe, ale každému okolo je jasné, že v tom musí být nějaký trik. Samozřejmě, že je v tom trik – díky kterému Havelock Vetinari ukradl létající koberec. Dle svých slov osla prostě přemluvil.

Nesmírně často je prostředkem autorova humoru i umění parodie, když si po svém pohrává se známými příběhy – jako třeba s Fantomem opery v knize Maškaráda.

Lze směle prohlásit, že autorův vymyšlený svět je jedna obrovská umělecká situační komedie se špetkou všeobjímající satiry, která čtenáře přese všechen smích dokáže uchvátit a čas od času dokonce přinutit čelit svým strachům.

2.3 Demografická geografie

Již jsem nakousla, že Zeměplocha se mnohými místy podobá našemu světu a mnohdy je jeho zrcadlem, tedy zobrazuje poněkud převrácený pohled. Není také tajemstvím, že na povrchu tohoto světa se rozkládají království, státy a země, které mnohdy připomínají jiné státy a království a země, na něž narážíme i na planetě Zemi. Například Efebe se svými filozofy a demokratickým přístupem k možnostem volby (každý člověk by měl mít volební právo – ovšem za podmínky, že není chudý, otrok, cizinec, nezpůsobilý z důvodů duševní nemoci, frivolní nebo žena[17]) se velmi podobá starověkému Řecku. Starobylé království Mžilibaba plné pyramid, mumií, posvátných koček a velbloudů zase upomíná na starý Egypt.

Sám TP kdysi uvedl, že Ankh-Morpork, největší, nejbohatší, ale také nejsmradlavější město na celé ploše, čerpá své karikaturní a některé kartografické prvky z Londýna, Prahy a Budapeště.

Pro začínající čtenáře může být také matoucí přemíra postav. Ne všechny jsou důležité. Ne s každou se pak ještě někdy setkáte v dalším příběhu. Je jich opravdu…hodně. Asi jako Igorů, totiž univerzálních sluhů a doktorů v jednom. Můžete si být jistí, že mezi nimi existují klanové rozdíly – jako umění speciálních druhů stehů, švů a jizev, které si Igorové hrdě předávají z jedné generace na druhou, společně s rukama jejich dědečka, protože proč vyhazovat tak dobré a šikovné ruce, že ano? Ale stejně jako si musíte zvyknout hledět na Igora sešitého z jiných Igorů, musíte si zvyknout na deset různých jmen v jedné knize.

Není to tak těžké, jak se na první pohled zdá. Je zvykem autora, že se v každém dílu své postavě věnuje, ať už popisu nebo shrnutí, případně si určitou, obvykle vtipnou metodou, připomenete její dosavadní život. Je však několik stálic Zeměplošských stránek, které mají neměnná místa a jejichž imaginární život přece jenom potřebuje chronologické pořadí knih.

Než však přejdeme ke konkrétním jedincům, je třeba obeznámit se s charaktery Úžasné Zeměplochy jako takovými. Mnoho z nich je postaveno na klasických klišé, která se vyskytují v jiných dílech oboru fantasy. 

2.4 Charaktery charakterů

Terry Pratchett se netají tím, že jeho první zeměplošské knihy Barva kouzel a Lehké fantastično vznikly jako konfrontace s hloupostí a jednotvárností ostatních fantasy knížek té doby. Ve všech se bezesporu vyskytoval všemocný a všehoschopný mág, legendární neporazitelný bojovník, hrdina, který se do něčeho připletl náhodou, ale své role v osudu světa se zhostil s grácií a nadšením, hrdinka, jejíž krása k sobě připoutá jednoho z členů výpravy, a nesměl chybět záporný protivník, natožpak draci, kouzelný meč nebo zápletka o spáse konce světa.

Usuzuji tak především z toho, že všechny výše vyjmenované věci či objekty se objevily v prvních dvou knihách, ale nebyl by to TP, aby z nich neudělal cosi neočekávatelného. Proto je jeho mág největší zbabělec na ploše, který umí jediné kouzlo – a to se ještě bojí vyslovit, protože neví, co by mohlo učinit s okolním světem – a který strávil jako student čtyřicet let. Legendární bojovník je legendárním bojovníkem už přibližně sedm dekád, což se poněkud podepsalo na jeho konstituci, i tak to ale v souhrnu znamená, že má sedmdesát let zkušeností s mnohými boji. Hrdina, jehož přičiněním se nakonec všichni potkají a zjistí, co se vlastně kolem děje, je Dvoukvítek, mírně naivní, první zeměplošský turista, který odstartuje řadu událostí pouze tím, že chce navštívit slavná a známá místa. Hrdinka je celkem nepodstatný přívěšek, který je zachráněn před obětováním, na které se ovšem nesmírně těšila. Záporný protivník je proti tomu výkvět síly a velmi schopný mág s nebezpečně ambiciózní myslí, přesto se mu na konci nepodaří dosáhnout svého cíle, ani omylem, ani jinak. A draci existují pouze v jedné rovině bytí, na jednom místě celé plochy, kouzelný meč je natolik upovídaný, až je nesnesitelný, a konec světa se ve skutečnosti ukáže začátkem světů nových.

Abych tak řekla, stavět různé typy postav na hlavu je pravděpodobně pro Pratchettovu tvorbu nejtypičtější znak. Také to přispívá k originalitě jeho humoru. Svým způsobem je to ovšem i jeho zápor, neboť mu lze připsat velkou dávku plagiátorství. Spousta jeho postav je tolik vtipných jenom proto, že už v jiném fiktivním světě žije a čtenář, kterému pronikla do podvědomí, od ní očekává určitý typ chování a vybočení z tohoto očekávání následně vyvolává úsměv na tváři. Například výše zmíněný legendární hrdina se jmenuje Barbar Cohen, což nejen vzdáleně připomíná postavu Barbara Connana od Roberta E. Howarda.

Samozřejmě, že se to netýká všech jeho charakterů. Ale v mnoha jeho knihách zamýšlených jako parodie na již existující příběhy je jejich podobnost nepopiratelná. Konečné vplutí do zeměplošských příběhů z nich ovšem nakonec činí originální jedince. Ale i ti jsou občas nezajímavě uniformní.

2.5 Lidé zeměplošští 

Mluvit o každém, kdo žije na Zeměploše, by samotné vydalo na několik knižních svazků. Vyskytuje se na ní mnoho různých národů, jejichž znaky TP přebírá od národů na našem světě. Tato uzmutá klišé pak dovede využít jak do dějové linie, tak k celkovému dokreslení a okrášlení svého světa. Tezumánci jsou například obyvatelé říše v husté džungli, kteří svými stupňovitými pyramidami, piktogramy a po krvi žíznícím bohem Quizozapletlem velmi, až chorobně připomínají Maye a Aztéky. Na druhou stranu se Terry Pratchett hodně často nechává slyšet, že chtěl psát knihy, ve kterých by používal určitý druh světa jako základ[18], takže paralely nejsou od věci. 

Na mnoha použitých archetypech se TP snaží zároveň poukázat na fakt, že to vždycky nemusí být tak, jak si čtenář myslí.[19] A že ti vzdálení lidé jsou si s těmi blízkými vlastně docela podobní, ačkoliv asi neexistuje nikdo, kdo by se podobal desátníku Noblhóchovi.

Těžko soudit nakolik jsou tato klišé využita vědomě a nakolik podvědomě. Jedním z opakovaných a již ne vtipných vývojů událostí je, že kdykoliv se v zeměplošském příběhu objeví nezadaný mladý muž, případně prostě muž a nezadaná mladá nebo alespoň chytrá či pohledná žena, skončí jako zamilovaný pár. Stává se to dokonce i v případech, kdy je dívka vlkodlačice, muž starodávný legendární hrdina nebo bůh a Víla Zubnička. Tento fakt se navíc nevyhnul ani Smrťovi, představiteli zeměplošské smrti, když se v knize Sekáč zamiloval do slečny Zahořalé, byť pro to nejsou dostačující důkazy a zůstalo pouze u předání bonboniéry, největšího diamantu na světě, růžích a tanci.

Pratchettovi mužští představitelé se vyznačují souborem několika neměnných vlastností. V pátrání po těchto vlastnostech se zaměřuji pouze na postavy, které se v nějaké knize staly hlavním hrdinou, a zanedbávám nesmírné množství dalších vedlejších postav, které jednak nejsou natolik popisované, abych z nich mohla směrodatně vycházet, a za druhé jsou pouhým příkladem rozmanitého lidského druhu. Těm hlavním je vlastní dávka odvahy a vynalézavost, schopnost improvizace a nepanikařit. A to i těm na „temné“ straně, kteří jdou za svým přes mrtvoly a mají sklony k afektovanosti. Veskrze se hlavní hrdinové nakonec vždy rozhodnou absolutně správně a oplývají sarkasmem, který by se dal stáčet a prodávat v dárkových baleních.

Dobrým příkladem je jeho milost velitel sir Samuel Elánius, vévoda Ankhský. Z bezvědomí se dokáže k cynismu dostat během pěti vteřin. Je to policajt duší i tělem, jehož mysl usíná s myšlenkou na zločin a probouzí se s jeho řešením – tedy alespoň ve chvílích, kdy kvůli svému workoholismu nezapomene jít spát. Nesnáší upíry, je tvrdohlavý, nevrlý a obecně vzato čestný, bojoval s kdečím i kdekým, je schopný neohroženě, leč o to vztekleji zatknout bojující vojska, jeho slovy byl opilec, protože na to, aby se člověk mohl stát alkoholikem, musí být dost bohatý[20] a ačkoliv už vlastní značný majetek, není alkoholikem, a když jednoho zaženou zádama ke zdi, pořád eště má za sebou pana Elánia[21], se srdcem na pravém místě. Pokud budete velmi vehementně trvat na důkazu, Igor mu jistě mile rád nějaké srdce na pravou stranu umístí, ale pan Elán z toho dozajista vyletí z kůže.

Na druhou stranu, Vlahoš von Rosret se pravděpodobně na Zeměploše objevil jako pokus vyvrátit teorii o nesobeckých kladných hrdinech. Je to zločinec od přírody, rozený kriminálník, padělatel dispozicí, nenapravitelný podvodník, chorobný lhář, absolutně nedůvěryhodný lump a zvrhlý génius[22], na většinu z těch vlastností náležitě hrdý. Krom toho má také neléčitelné sklony k teatrálnosti, ironii a zdravému rozumu. To vše ho nakonec zavede k tomu, že se z donucení stane vrchním Ankh-Morporským poštmistrem a zachrání slávu pošty, jakožto i životy všech, kteří s ní mají co dočinění. A cit pro spravedlnost z něj na konci knihy odkapává jako…jako něco, co odkapává, i když by dle všech původních předpokladů nemělo.

Velmi typické bývá pro většinu Pratchettových hrdinů skutečnost, že hodnými, spravedlivými a zapletenými v zachraňování světa či sebe – což se nevylučuje – zpočátku vůbec být nechtějí. 

Takovým je Mrakoplaš. Obecně je pokládán za největšího zbabělce celé Plochy, což je ale spíš vlastnost, kterou si on sám vyvinul dlouholetými útěky ze všech možných i nemožných situací. Zdá se však, že po té, co objevil kouzlo všeobjímající nudy a svou lásku k erteplím, je se svým osudem poměrně smířený. Ostatně, on to nejlépe řekl sám.

Do místnosti se vklátil čaroděj zvaný Mrakoplaš. S tváří bílou jako křída se zastavil před stolem.

„Já si nepřeji přihlásit se na tuhle cestu dobrovolně,“ sdělil výboru.

„Nikdo vás o to taky nežádal.“

Mrakoplaš na Patricije zakýval unaveně prstem. „Jenže to přijde, pane, to přijde. Někdo řekne: Hele, to je ten chlápek Mrakoplaš, on je takovej dobrodruh, taky zná lidi z hordy. Cohen ho prej má docela rád, taky zná všechno o krutým a neobvyklým zeměpise, to by byl přesně chlápek pro takovej podnik.“ Ztěžka si povzdechl. „A já pak uteču a nejspíš se skovám do nějaký bedny a voni ji stejně do tý lítací lodi naložej.“

„Myslíte?“

„Nejspíš ano, pane. Nebo dojde k celému řetězu nešťastných událostí, jejichž výsledkem bude totéž. Věřte mi, pane. Vím, jak to v mým životě chodí. Tak mě napadlo, že bych se pokusil vyhnout všem těm zbytečným komplikacím, zašel sem a řek vám, že si nepřeju dobrovolně se přihlásit.“

„Obávám se, že jste někde vynechal jeden z logických kroků,“ zamyslel se Patricij.

„Ne, pane, je to velmi jednoduchý. Hlásím se dobrovolně. Ale nechci. Ale konec konců, kdy to mělo s čím něco společného?“

„No, na tom něco je, poslyšte,“ zabručel Výsměšek. „Vždyť se vždycky vrátil i z těch nejbláznivějších – “

„Vidíte?“ Mrakoplaš obdařil lorda Vetinariho prozelenalým úsměvem. „Žiju svůj život už nějakej čas. Vím, jak funguje.“ [23] 

Oblíbeným prvkem v příběhu je i určitá postava podivína – někoho, kdo má i v rámci tolerantních zeměplošských měřítek poněkud zvláštní koníčky. Nemusí nutně sloužit jako záporná postava (Jonatán Časnačaj, který plánoval smrt Otce Prasátek nebo Kačera Svátku pečené duše), ale třeba jako hlavní spouštěč konce světa (Jeremiáš Tikal, kterého jeho záliba v dokonalých a absolutně přesných hodinách přivedla omylem k zachycení samotného Času) nebo tam prostě jen jsou, protože podivíni jsou všude (Slavoj Zálepka, který ví úplně všechno o špendlících). První z nich se objevil už v Barvě kouzel (pan Ymor se zálibou v havranech) a od tehdy přibývají.

Pratchettovi ženské postavy se obdobně jako jejich protějšky vyznačují obrovskou dávkou odvahy. Mnohdy je vyvolaná pouhou nutností – lady Sibylla Berankinová-Elániová vždy stojí za svým mužem i v těch nejtěžších situacích, důvěřuje mu, když je například přepadnou bandité na cestě, což ale neznamená, že se nestrachuje o svůj i jeho život. Vesměs jsou odhodlané, dá se říct až tvrdohlavé. A také se nikdy nevzdávají bez boje, protože se to od nich neočekává.

Absolutně korektním příkladem takové hrdinky je Bábi Zlopočasná. Částečně by se její chování dalo omlouvat tím, že je čarodějka a čarodějky takové věci prostě dělají, ale nač to? Je hrdá, sebevědomá, arogantní, tvrdohlavá, plete se lidem do života a ve volném čase několikrát zachránila království Lancre. Nikdo ji pravděpodobně nikdy nepovažoval za pouhou vesnickou čarodějku z vísky Kyselá Prdel, jakou se může na první pohled jevit. Esmeralda Zlopočasná má ovšem právo na určitou míru sebevědomí, neboť v tom, co vykonává, ať už se jedná o poražení královny elfů nebo o asistenci u komplikovaného porodu, je nesmírně dobrá, ne-li ze všech nejlepší. Musíme jí přiznat, že oceňuje všechny, kteří jsou dobří v tom, co se rozhodli dělat, nebo alespoň dokáží napravovat své chyby, byť je to svým způsobem netradiční ocenění, které mnohdy přináší jen víc a víc starostí – to zjistila i Tonička Bolavá, když od Bábi po poražení královny víl dostala čarodějnický špičatý klobouk, jenž není viditelný pro nikoho jiného a musela ujít dlouhou cestu, než si vysloužila ten skutečný. Nejlépe je Bábi přirovnat k jakémusi druhu zkoušky.

TP má v knihách mnoho ženských hrdinek, které stojí v pozadí, vždy se příběhu účastní, nejsou ale nezbytně nutné k jeho ději či vyvrcholení, byť velmi často přispějí další dějovou linií nebo může jejich čin sloužit jako novodobý deus ex machina. Dvojicí takových postav je Angua von Überwald a Sacharóza Rezámková. Angua je vlkodlačice, policistka, poprvé se objevila v knize Muži ve zbrani a od této knihy urazila kus cesty k sarkasmu, zdravému sebevědomí a v neposlední řadě ke vztahu s kapitánem Karotkou. Čas od času se dostává do problémů, většinou proto, že se je snaží řešit na vlastní pěst, ale není toho mnoho, co zabije vlkodlaka nebo jeho vytrvalost. Nikdy nevaří. Sacharóza Rezámková oproti ní začínala v Pravdě poklidný a celkem nudný život dcery rytce, vnučky rytce, prapravnučky rytce…a tak bychom mohli pokračovat až k základům rytectví samého. Musíme také připustit, že život poněkud myšlenkově jednoduché dcery. V následujících knihách se však stala novinářkou ankh-morporské Komety a vytříbila svůj smysl pro vtíravé otázky a pronikavý intelekt. Při jejím popisu se na jazyk dere slovo distingovaná, protože je směsí dobrých mravů a jisté odtažitosti a ona sama by to slovo pravděpodobně použila.

3 Zeměplocha na roztrhání

Zeměplocha, to už dnes nejsou pouze knihy s podivnými a bláznivými příběhy. Vzniklo několik divadelních her – dvě z nich (Maškaráda a Soudné sestry) se uvádí i v pražském Divadle v Dlouhé. Existuje nespočet dodatkové literatury, jako jsou Zeměplošské diáře, které jsou vždy zaměřené na nějaký ankh-morporský cech, vyšla Kuchařka Stařenky Oggové (pravděpodobně se skutečnými recepty, ale v případě Stařenky Oggové člověk nikdy neví), tři mapy, almanach, ročenka, portfolio a kniha umění, které obsahují kresby Paula Kidbyho, ilustrátora Zeměplochy. Dokonce vyšla Kdepak je má kravička?, což je zeměplošská knížka pro nejmenší. Fanoušci ovšem zašli ještě dál – vyrábí se plakáty, sběratelské postavičky, placky, poštovní známky a pořádají se tzv. conny.[24]  

S klidným svědomím mohu prohlásit, že Úžasná Zeměplocha je velmi úspěšný cyklus. Pravděpodobně je její oblíbenost zapříčiněná především originalitou autora, jeho unikátním stylem, kterým čtenářům servíruje informace. Navíc, jestli Zeměplocha skutečně něčím je, pak je zábavná. A humor přitahuje téměř každého.

Na druhou stranu se setkává i s odpůrci. To je vcelku pochopitelné, protože na čtení Terryho díla musí být člověk opravdu tolerantní, neboť si Zeměplocha dělá legraci z čehokoliv a žije mimo zákony reality. TP používá k dokreslení určitých situací vulgární jazyk. Aby ji člověk docenil, je nutné mít občas i více než základní povědomí o okolním světě. Byť je humorná, není jednoduchá. Je nesmírně komplexní. Některé příběhy, jako třeba ty o Mrakoplašovi, se lépe čtou v chronologickém pořadí než na přeskáčku, není složité ztratit se v jejich návaznosti. Rozhodně je výhodnější číst zeměplošské knihy několikrát, ačkoliv se s postupem času člověku dostávají do krve a naučí se v nich chodit.

4 Podobnosti nezeměplošských knih

Terry Pratchett i ve všech svých nezeměplošských knihách využívá svoji typickou schopnost pracovat s různými klišé a typy postav. Dají se vysledovat i jeho charakteristická přirovnání a metafory. Pravdou však zůstává, že se ve většině knih přiklání k obvyklejšímu způsobu vyprávění.

Jeho Kobercové jsou příběhem o maličkém národě, který žije ve vlasech obrovského koberce. Tedy, jedná se o jakýkoliv koberec, ale pro ně je jejich světem. Obsahuje například Hradbu, kterou tvoří ohořelá zápalka. Typicky Pratchettovské: pohrává si s možnostmi, které mu takový svět nabízí a snaží se ho připodobnit k tomu lidskému, většímu světu. I v této knize se objevuje snaha o záchranu „světa“, kobercového světa před ničivou pračkou. Chybí však pratchettovský cynismus.

V díle Dobrá Znamení už se ovšem objevují typicky pratchettovské dialogy mezi hrdiny, sršící ironií a sarkasmem, nechybí ani originální metafory. Najdeme tam i prototyp odvážné a neohrožené mladé ženy (a ano, skončí ve vztahu s jednou z postav), také malého děvčátka, které se tak úplně holčičkovsky nechová. Tuto knihu napsal ve spolupráci s Neilem Gaimanem. Jeho intervence jsou znát, nedá se přesně rozlišit, jak moc jsou určité prky této knihy podle TP.

Pratchett nezůstal pouze u žánru fantasy literatury. Zabrousil i do sekce sci-fi. Tam se klasicky vyskytuje snaha o záchranu světa, případně světů, jsou v nich výrazné pratchettovské dialogy postavené na absurdních situacích. Trilogie knih o Johny Maxvellovi (Johny, jen ty můžeš zachránit svět; Johny a mrtví; Johny a bomba) si v prvním díle vypůjčuje námět ze starší knihy Enderova hra od Orsona Scotta Carda. V knize Odvrácená strana slunce je hrdina, princ, vystaven nesmírně nebezpečnému výbuchu, ale „lékaři“ ho dají dohromady…tedy za cenu toho, že vypadá jako obrovská želatinová chobotnice.

Zajímavá je kniha Národ. Mohli bychom ji označit za magický realismus, ale TP to hned v předmluvě popírá. Přesto, děj by se mohl odehrávat na jakémkoliv tichomořském ostrově, v dobách vzniku převratného díla Charlese Darwina. Obsahuje nadpřirozené prvky jako boha smrti, se kterým hlavní hrdina mluví a vidiny, mluvící předky…

5 Srovnejte ho!

Není těžké najít jiného autora humorné fantasy. Humorný prvek se ve větší či menší míře objevuje v mnoha knihách. Například v cyklu Dragonlance se vyskytuje postava šotka jménem Tasselhof Bosonožka, který svět chápe svým osobitým způsobem, je naivní, veselý, veskrze přátelský a ztratí-li se vám něco, hledejte to v jeho váčcích.

Je ovšem těžké najít tak obsáhlý nebo ucelený cyklus, jakým je Úžasná Zeměplocha.

Vybrala jsem proto trilogii knih o goblinovi Jigovi od Jima C. Hinese (dále J.C.H.).

5.1 Seznámení s Goblinem 

S Jigem se poprvé setkáváme v gobliním pelechu, ve stupňovité hoře, kde kydá hnůj. Hnůj se následně používá jako svítidlo do lamp. Jig je i na goblinská měřítka skrček, špatně vidí, ostatní goblini ho tyranizují (což sice není mezi gobliny žádná výjimečná situace – goblini žijí bojem mezi sebou a vůdce je vždy největší válečník) a má jediného skutečného přítele, kterým je ohňový pavouk jménem Ohýnek. Nejhorší na tom vše je, že Jig válčit ani nechce. Chce pouze v klidu přežít.

Když do hory vkročí hrdinové – mág se svým bratrem princem a trpasličím bojovníkem – udělá Jig to nejlepší v duchu goblinské tradice, vzdá se. Přestože goblini volí svého vůdce podle toho, kolik svých bratrů zabil, před nebezpečím zbaběle utečou. Jig však neuteče a tak ho výprava zajme a udělá z něj svého průvodce po jeskyních. Proti své vůli je tedy Jig odvede do hlubších tunelů, co nejdál od pelechu goblinů s ušlechtilým záměrem ostatní zachránit. To je pro goblina velmi, velmi, velmi neobvyklá vlastnost.

Jig tedy putuje s hrdiny a postupně se od vyprávění trpaslíka dozvídá o věcech, které se nalézají na povrchu, jinými slovy mimo horu. Důležité na trpaslíkovi je hlavně to, že je vyznavačem boha Zemětvůrce, který mu propůjčuje sílu léčit. Když si Jig v jednu chvíli myslí, že už je na tom opravdu špatně, požádá trpaslíka, aby mu vyprávěl o bozích. Rozhodl se totiž jednoho, jakéhokoliv uctívat. Kdo by ale stál o goblinského věřícího? Nějaký bůh, který je téměř zapomenut mezi lidmi a nemá žádné příslušníky.

Takovým bohem je Tymalous Stínohvězda. Je to bůh Podzimní Hvězdy, zářivé rudé hvězdy, která svým východem prorokovala zimu, bůh, který tančí v temnotách. To Jigovi docela vyhovuje. A Tymalous skutečně nemá žádné jiné uctívače, po kterých vztáhnout ruce. Navíc to jako bůh útěchy nedotáhl daleko, ačkoliv se zúčastnil války mezi bohy, byl poražen, rozsekán a ponechán dvě stě let v poušti.

Od té doby, co se Jig stane jeho uctívačem, slyší Stínohvězdův hlas ve své hlavě, má také dar léčit. Jig si ovšem velmi často přeje, aby to nikdy neudělal, aby se se žádným bohem nezapletl. Tym po něm chce, aby byl čestný, zachraňoval ostatní a vůbec, nechoval se prostě tolik jako goblin. Nicméně, k dobru musíme říct, že Jiga – svým způsobem – ochraňuje. A ostatním goblinům se snaží vštěpit základy hygieny…

A tak začínají mnohá dobrodružství, do kterých se Jig, později Jig Drakobijec, nejvyšší kněz Tymaloa Stínohvězdy, zaplete a z kterých se mu dělá špatně, hlavně když o nich slyší zpívat hrdinské ódy.

5.2 Zeměplošský Goblin 

Nehodlám samozřejmě tvrdit, že Jim C. Hines byl při tvorbě goblinské trilogie nějak ovlivněn Úžasnou Zeměplochou. Pravděpodobně nebyl. Goblin nesdílí na první pohled patrné zeměplošské znaky či místopis nebo alespoň postavy. Ale stejně jako Zeměplocha, i Goblin je v mnoha směrech parodií. Ať už na klišé ve fantasy příbězích nebo na novodobé adaptace.

Dobře to reflektuje jeden rozhovor mezi Jigem a Tymaloem.

„Abys to pochopil, musíš napřed pochopit, jak funguje vesmír.“ Přejel si rukou po hlavě a odhodil si z tváře stříbrné vlasy. „Vesmír má…vrstvy.“

„Jako zlobři?“ zeptal se Jig.

Stínohvězdovi poklesla čelist. „Prosím?“

„Potom co jsme vloni porazili zlobry, nám zůstalo opravdu hodně zbytků. Golaka připravila zákusek z vrstvy zlobřího masa, hub, krysích jater a další vrstvy zlobra. A celé to posypala sladkou modrou plísní.“ Při té vzpomínce se mu v ústech začaly sbíhat sliny.

„Vesmír není jako zlobři,“ prohlásil Stínohvězda přísně.[25]

Mnoha lidem tento dialog evokuje film Shrek, kde zelený zlobr vysvětluje oslovi, že zlobři jsou jako cibule, tudíž že mají vrstvy. Těžko říct, nakolik vědomě či podvědomě tento nápad využil i J.C.H.

V prvním díle využívá autor typy postav, které se objevují i v jiných fantasy. Je tam všemocný mág – změna oproti jiným fantasy nastává ve chvíli, kdy se zblázní a vyjde na povrch jeho ublížené a přehlížené já. Nebojácný princ-rytíř – chovající se poněkud natvrdle a poslán vybojovat výpravu, aby zastínil své ostatní sourozence nebo případně zemřel. Drak – vládce podsvětí, nakonec poražen, ale do té doby všemi nenáviděn, jenž má podivnou úchylku ve sbírání artefaktů po padlých hrdinech.

Typem je i samotný bůh Tymalous. Čtenář od něj očekává…cosi božského, ale abychom tak řekli, Tymalous je goblin mezi bohy.[26] Je oslabeným bohem útěchy a zbavuje své věřící strachu. I tak vyniká jako kladná postava s ušlechtilými vlastnostmi, jako jsou víra v dobro, ochrana a obětování se pro jiné.

Trilogie o Goblinovi, stejně jako Zeměplocha, se odehrává ve fiktivním světě, v němž se běžně vyskytují a žijí magické a nadpřirozené bytosti.

Jig má s pratchettovými hlavními postavami společnou jednu věc. Není klasickým prototypem hrdiny, od něhož se očekává, že zachrání svět. Od takového zbabělce se obvykle očekává, že zemře jako krmení pro meče dobrodruhů. Také oplývá cynismem a sarkasmem, který se dá jen s málokterým jiným charakterem srovnat. 

Mezi touto humornou fantasy a Zeměplochou proto nacházíme spojníky hlavně v práci s postavami a dialogy.