Tofiam - born to be wild!!!!!!!

V podvědomý lidí panují určitá tabu a přechýlená fakta, která se pokusím trochu rozvést. No, to jsem si zase postavila laťku… Když se řeknou prokletí básníci, většina lidí vyhrkne tři jména: Paul Verlaine (Pól Verlén), Jean Arthur-Nicholas Rimbaud (Žán Ártr-Nikola Rembód) a Charles Baudelaire (Čárls Bódlér). Jsou v podvědomý jako největší tvořitelé své doby – o tom samozřejmě není sporu. Ale oni mezi ně v podstatě nepatří. Není to příliš velká chyba a záměna je pochopitelná, ale kdybychom se chtěli skutečně držet faktů, prokletým básníkem by zde byl jenom Rimbaud. Můžete namítat – a klidně to udělejte – že takhle vás to učili. My, v dnešní době, je za prokleté básníky označujeme. Psali ve stejné době (19 století), vyznačovali se podobným stylem psaní a názorem na okolní svět a společnost. Tento název jsme si pro ně ale pouze vypůjčili od Verlaina. Popsal je tak ve stejnojmenném díle z roku 1883, ovšem jeho seznam obsahoval z výše uvedených jen Rimbauda. Vedle něj pak stála jména jako: Stephané Mallarmé a Marceline Desbordes-Valmorová. Ani bych se nedivila, kdyby vám nic neříkala. Takže, Paul Verlain to sice napsal, ale sám nikoho nejmenoval jménem a sám je tam pouze pod pseudonymem. Rozhodně bych neřekla, že to bylo z důvodu obav o svou pověst, která v té době už byla docela mizivá, ale spíš z důvodu vyjádření úcty těmto svým kolegům. Dneska je ten seznam o něco, popravdě o hodně delší, protože mnozí do něj zařazují i básníky z pozdějších období přelomu 19 a 20 století, takzvané „Děti Revoluce“ nebo „Básníky nové doby“. Stručně řečeno: když Charles Pierre Baudelaire zemřel, bylo Paulovi pouhých dvanáct let a jediná kariéra, o níž asi uvažoval, bylo vystudovat právnickou školu. Docela mne také udivilo zjištění, že se větší skupinka lidí ani neshodne na tom, jak žili. Ví cosi o drogách, kriminálech, putykách, volnomyšlenkářství, sexu a absintu, ale to bude tak všechno. S lehkým srdcem je klidně přirovnají k pozdější americké beat (bít) generation a dál si myslí, že to bylo stejné. Háček je v tom, že beatnici jsou, abych tak řekla, předchůdci hippies. Ti, o kterých se doteď mluví, byli Francouzi – alespoň ti původní a nejznámější – a do jisté míry dokonce beat ovlivnili. Nemuseli jste splňovat ona výše zmíněná zákonně nezákonná privilegia, aby vás Verlaine napsal do svého malinkého seznamu (samozřejmě to ale byla nesporně urychlující cesta, jak se tam dostat – tam a taky na šibenici). Takový Mallarmé byl například naprosto skvělý prototyp řádného francouzského občana, ačkoliv to byl učitel, že. Prokletí básníci, narozdíl od beatniků, neměli dokonce ani nějaké místo pravidelných setkávání, takže nevěděli, že někdo další smýšlí o společnosti stejně. Dozvídali se to jen z básní ostatních. A v tom to všechno vězí. Psát pro tehdejší společnost muselo být docela těžké. Vládla vám určitá etiketní omezení, pevně zakořeněné tradice a společenská tabu. Nenaštvali byste se? Oni ano, tak to začali ve své poezii dávat najevo. Skládali, co se jim zachtělo a jak se jim zachtělo, a pramálo je zajímalo, že pro společnost jsou v žebříčku hostů na večírcích ještě níž než krysy v odpadcích. Jakkoliv byli neadekvátně dekadentní, pobuřujícně surrealističtí, naturalističtější než to nejnaturalističtější a místy až nechutně symboličtí (česky řečeno: přestože se na sebe snažili přehnaně upoutávat pozornost, vyvolávali vlnu nesouhlasu nazýváním věcí pravými jmény, zdůrazňovali špatné a mnohdy zlé stránky života a občas se nedalo snést to jejich duchovní, citové přirovnávání), musela si jich společnost minimálně všimnout a vzít je na vědomý. Někdy za jejich proslavení mohla dokonce ona smetánka, jako když například Baudelairovu sbírku básní „Květy Zla“ nechala zkonfiskovat, zakázat, vyčlenit a bůhví co ještě. Alkohol, hašiš, marihuana a další opiáty a omamující látky tenkrát nebyly přímo zakázané, ale jisté je, že byly odsuzované. A nikdy jsem neřekla, že s nimi neměli prokletci co do činění, ba naopak – psali o nich básně a studie (nejznámější Baudelairovy Umělé Ráje, kde se snoubilo všechno dohromady) a holdovali jim plnými doušky, obrazně řečeno. Většina dalších faktů o jejich životě jsou už pak více či méně zdařilé odhady. Tak například se s jistotu ví, že Baudelaire pobýval v Indii. Ale teorie o tom, za jakých okolností se tam dostal, se mnohdy různí – jednou že prý tam odjel sám, aby nepřitěžoval matce (no to si vzpomněl brzo asi tak ve dvaceti letech), podruhé že prý ho tam poslal otčím a jindy zase, že se prostě rozhodl utéct bez zjevných důvodů. Čemu věřit… Dokonce není vůbec jisté, že spolu Paul Verlaine a Artur Rimbaud měli nějaký poměr, zaměřený více než kolegiálně. Ano, proti tomuto názoru mluví jejich korespondence, ale my ji vnímáme v dnešní době. V dřívějších dobách to mohlo znamenat cosi úplně jiného, mohlo to být čistě jen výrazem nejhlubšího obdivu a úcty. Dalo by se říct, že spolu třeba vycházeli jako otec se synem – a tenhle harmonický vztah je určitě naplněn láskou, protože láska má mnoho podob. Nesnažím se tuhle milostnou aféru nijak popřít nebo rozvracet, ovšem upozorňuji na fakt, že jsem ji nikdy horlivě nepodporovala, ale spíš jsem ji přijímalo jako jednu z možností historie. Některé jejich básně metaforicky vyjadřují hlubokou, až láskyplnou náklonnost k tomu druhému (u Verlaina v básni Princi, jenž za svou vlast jsi padl), ale přesto se domnívám, že jistotou by bylo se jich na to prostě zeptat. Mnohem víc bych se například přiklonila k teorii, že ten opravdu „zamilovaný milenec“ byl Paul, protože u něj se i později vyskytují blízké náklonnosti k mužům. No, to je co? Pokud jste se prolouskali až sem, měli byste vědět o prokletých básnících všechno, co je potřeba. Data narození a úmrtí si můžete snadno zjistit (přece nečekáte, že vám naservíruji všechno a ještě na zlatém podnose!). Možná bych ještě nakonec měla zmínit osobu Francoise Villona (Fransuá Vijóna), který je považován za předchůdce prokletých básníků. Žil ve středověku, 15 století, a vyznačoval se spíše tím, čím prokletí básnící ani tolik ne – rváčskou duší, útěky z vězení, mírnou nemorálností a dokonalou neúctou k zákonům. Některé jeho verše se dokonce povedlo přeložit až v nedávných dobách a to hlavně proto, že je psal hantýrkou francouzského podsvětí tehdejší doby, a sežeňte někdo tak dobrého znalce… Inu, to je tak všechno, co jsem k tomuhle tématu chtěla. Tak odpusťte, jestli jsem vás jenom zdržela od čtení dalších nesmyslů, ale…nejste vy náhodou buržoazie?