Poselství
Na úvod řekněme, že nešťastnou náhodou jsem se dostala k několika doprovodným dokumentům k Pánu Prstenů. Buď to byly filmy o filmu nebo zkazky o Tolkienově životě. Ať tak či tak, v každém se omílalo to samé: „Pán Prstenů má poselství o odvaze, přátelství, mravní síle a boje dobra se zlem.“
Nikdy jsem ani z poloviny nebyla taková LOTR fanynka, jak by si John Ronald Reul Tolkien zasloužil. Vždycky jsem ale Pána Prstenů uznávala. Obsahuje všecko, co může. Je propracovaný, mytologický, epický a hlavně lidský. S hrdiny se můžete ztotožnit – a spousta lidí to s velkou chutí dělá. Pán Prstenů vás bezesporu pohltí, protože krajinu v něm uměl autor popsat pohádkově a nevtíravě. Pravda, četla jsem pouze Hobita, Silmallirion a viděla filmy, takže nejsem odborník na slovo vzatý.
Tolkien prý neměl rád, když se v jeho dílech hledaly symboly okolního světa. Jenže všichni víme, že Tolkien psal o Anglii pro Anglii. Miloval svou zemi, její scenérie a prostotu, a skutečně mu záleželo na její historii. Nevím, proč se na tohle tak často zapomíná. Nicméně je smutné, že očividně nikdo z nás už něčeho takového není schopen.
V jednom tom dokumentu byla Irčanka, která zaplatila majlant za výlet na Nový Zéland, aby viděla krajinu Pána Prstenů. Já jsem si jen říkala, že to je šílený… To je strašně hloupé – prodat vlastní dům proto, že se neumím rozhlédnout a vidět krásu. Každá klidná louka může skrývat Hobits_in_shire.com! A ani kdyby fantazie praštila lidi po hlavě všema Tolkienovýma knihama, tak jim to nedojde.
„I malý člověk může dokázat velké věci, Frodo Pytlíku.“ Fanoušci, pomozte mi, říká tohle Galadriel? I kdyby ne, pořád to znamená, že každý z nás je schopen změnit svět. Všichni se můžeme stát nositeli pomyslného prstenu. Tím, že si namlouváme, že se to děje jen ve Středozemi, že jen tam jsou věrní přátelé a nikdy neumírající láska a jen tam dobro vyhrává, tím dáváme prstenu šanci i zbraně. Kolem nás je a existuje naše Středozem. Nemáme to v ní lehké, ale Frodo taky neměl. Důležité je, že to nevzdáme.
Píšu tenhle článek proto, že se množí případy, kdy fiktivní svět přerůstá realitu a zaplňuje ji jakýmsi druhem obsesivního bludu. Ano, všichni utíkáme do nerealit, kde máme více jistot a víc vnitřního sebeuvědomění (někdy žádné, protože v nerealitě nejsme tím, kým jsme ve skutečnosti). Ale má to být místo k načerpání nové energie. Pro mne za mne si v takových místech řešte svoje problémy, ale nerealita vám může utvářet nové. A ty v ní bohužel nikdy nedokážou zůstat. Lži jsou nádherná věc…nádherná, jednoduchá a všechny nás chrání. Jenomže je to vždycky s nimi na ostří nože, protože jsou to buď ony nebo my. A ony mají, mrchy, strašný pud sebezáchovy…
Vymýšlíme si vlastní místa k životu s html koncovkami a namlouváme si, že proto, abychom unikli hnusu světa. Ale když se skutečně prokoušete některými zvěrstvy, která vznikají, zjistíte, že se nacházíte v lepivé pavučině drbů a hanění ostatních a skrývání sebe sama. A za živého kteréhokoliv boha nemůžete ven! Možná se domníváte, že mně se to lehko říká, že jsem nikdy nepotřebovala od něčeho utéct. Já jsem jen nikdy netahala ty hnusy světa do těch krásných lží.
Ctím sílu fiktivnosti a proto mi tolik vadí, že jste schopni ji pošlapat, zaneřádit zplodinami těch nejhorších a nejnechutnějších lidských vlastností. A když náhodou mezi vás vstoupí něco skutečného, když se dozvíte nějakou pravdu, které ani za nic nechcete věřit (což je kterákoliv, která je po ruce), přerušíte s ní kontakt.
Píšu tenhle článek i proto, že stále přirůstá lidí, kteří mi maily zakončují propagačními, spikleneckými hesly. Už jich mám ve sbírce šest. Ano, já to s kamarádkou dělám taky, ale pro nás je to připomínka reality, není to zažitý zvyk, věříme tomu. A nesnažíme se to naučit každého na potkání, aby k nám získal příslušnost. Ta není důležitá. Nejsme Společenstvo Prstenu, jsme otevřeny každému novému nápadu a člověku, ať už zná nás nebo něco našeho. Jistě, jsou věci, které jsou jen mezi námi – ale vemte jed, že ty tam taky zůstanou.
Takže, chci říct, že nevěřím tomu, že se teď všici plácnete do čela a začnete říkat: „jasně, to je ono, to jsme celou dobu chtěli slyšet, aby nám nějaká bezvýznamná holčina v podstatě vynadala“. Nechci vás tím přinutit, abyste začali posílat peníze na konta Vesmírných lidí, stali se Dětmi Země a v nejbližší zoo adoptovali medvídka mývala. Jen se občas zamyslete nad tím, že i tenhle svět má toho hodně k rozdávání. A že si nemusíte vždycky vymýšlet interaktivní domovy, aby vám bylo lépe.
Všechny krásné věci jsou spojené s bolestí – protože s nimi mrháme a tak je realita nechce dát zadarmo.
Svět je pro nás podmíněná, nikoli nevyhnutelná pravda – to uznávám.
Možná jsem já šílená právě proto, že odmítám splynout s vysmyšleností ve své hlavě, ačkoliv mám nejlepší předpoklady. Možné je i to, že svět kolem nás není skutečný. To mi neva, ale dokud v něm jsem, budu si užívat vše, co je ochoten nabídnout. Říkejte si tomu třeba amorálnost, ale já jsem vážně nedávno zjistila, že strašlivá bolest se dá dost dobře vykoupit horkým mlékem, horkými malinami, vůní vanilky, dotekem kašmíru, dobrými knihami, špatnými filmy, pomerančovou pěnou do koupele a čokoládou. Nebudu si to kazit rozmíškami na pomezí nenahmatatelného přátelství.
A na závěr, mé nejoblíbenější heslo: Hasta luego – na viděnou.