Madrigal smutné ďábelské
30. 4. 2009
Byla tak silná. Tak zatraceně silná, že to spoustu ostatních děsilo. Žádné slzy, žádné jiné emoce, než nejčistší uspokojení z práce, kterou vykonávala pro Pána Zla. Absolutní nedostatek děsu, zmatenosti, chybek a nedokonalosti způsoboval, že si ona sama přišla podivným způsobem neucelená. Cítila závist, jenž ovládala ostatní, kdykoliv ji jen zahlédli, ale znamenala pro ni jen ujištění, že má všechno, co kdy chtěla.
Tak proč se sakra cítila tak nechutně vyprázdněná a bezcenná?!
Byla děsivá. Ano, to Bella byla. Říkejte tomu, jak chcete – šílenství, fanatismus, rozhodnost, ocelový chlad – ale vždy to najdete v jejích očích. V obrovských tmavých očích, pro které za jejího mládí byli chlapi ochotní nechat se proklít. Co z nich teď zůstalo?
Podívala se na svůj odraz v zrcátku. Unavená tvář pokrytá kolem očí a rtů stromovou kůrou. Povislé koutky, očí spíš vytřeštěné, než otevřené. Mělo to svůj jistý přitažlivý punc vyzrálosti, jenomže ona měla radši smyslnou krásku, kterou stále chovala někde v sobě.
Upravila si rukou vlasy na jedné straně, koketně se usmála a přivřela oči. Bylo to snazší, než si nasadit masku. Vyvěralo to někde z hloubky uvnitř. Dokázala v jedné vteřině překrýt cokoliv, co cítila, čímkoliv, co se jí zdálo příhodné. Uměla se stejně dobře vzrušit při představě malého znásilněného kloučka, jako se v něžném opojení přitulit k hebké plyšové ovečce. Stejně to bylo málo. Pořád si připadala…nekompletní.
Nevěděla, co jí chybí. A i kdyby věděla, nejspíš by si to nepřiznala.
Odložila zrcadlo a usedla do křesla. Snažila se svoje emoce přehlušit racionální myšlenkou jako vždycky, ale dneska jí nic rozumného ani nenapadlo.
Bylo toho prostě příliš! Hlavou jí letěly vzpomínky na Azkaban. Na strašlivou, strašidelnou celu, ve které strávila příliš velkou část svého života. Na bezútěšné hodiny blouznění, kdy prosila na kolenou všechny, kdož by ji mohli slyšet, ať zkrátí její utrpení. Tenkrát taky věřila, že má všechno.
Och, a co teprve Rudolphus? Ten poklad za všechny prachy, jemuž musela láskyplně říkat manželi. Mohla mít kohokoliv. Všichni by ji ochotně pojali za choť. Avšak bála se vzít si někoho, kdo by s ní nemusel sdílet názor na Pána Zla, a o Lestrangeovi se vědělo, že už svoje Znamení Zla má. Nebyl nejhezčí, byl majetnický a co do slovní zásoby taky žádná sláva, jenže zaručoval bezpečí a zázemí. Alespoň určitou dobu. A v jejich vztahu byla rozhodně dominantní.
Nehledě na to, že se nedala jako žena použít. Ani kdyby nedejmerlin chtěla, nemohla by mít děti. Je jedno, jestli si to zavinila svým životem nebo za to může Rodolphus. Žila skvěle hýřivý život. Jak jen se to říká… Aha, už ví. Svobodomyslná; byla ctižádostivá a svobodomyslná. Všechno je jedno, jednoduše to tak bylo.
Ani si nevšimla, kdy nebo jak začala brečet. Roky to střádala a snažila se vzdorovat. Proč jen hranice sakra přetekla dneska?! Říct, že je moc věcí k řešení, je dočista nejsnadnější pronesení lži. Přece uměla řešit věci za pochodu. Co se přihodilo, stalo se. Tak proč?!
Nebyla vzteklá. Byla vyčerpaná, smutná, vyděšená a zmatená! Zatraceně moc se chtěla vrátit do doby, kdy jí svět ležel u nohou a kdy se netiskla k mocným mužům. Kdyby si někdy dodala odvahy, vpadla by Pánu Zla ochotně do náruče, jelikož on byl…ideál. Silná byla jen do té doby, než se našel někdo silnější. Vždycky se v takovém případě stáhla, zahrála to na slabé ženské city a na přirozené pudy každého muže, nechala se ovládat a tančila, jak jí pískali. Nikdy ji ani nenapadlo Pánu Zla vzdorovat.
Dveře se prudce otevřely. Chtěla něco vzkřiknout na neočekávaného návštěvníka, ale včas se zadržela. Naopak vstala a usmála se, ač si byla vědoma, jaký je na ni pohled.
,,Můj Pane?“ zeptala se důstojně.
,,Belatrix,“ začal a zavřel dveře, ,,nepřišel jsem hovořit. Zklamala jsi mně,“ oznámil zlověstně.
Nestihla na svou obranu udělat nic a zasáhl ji cruciátus. Bolest ji vystřelila do všech svalů a následně s ní tvrdě mrštila proti podlaze. K už tak silné bolesti se přidala ještě ruka, na kterou dopadla. Celé tělo se jí křečovitě svíjelo. V jednom neopatrném výkřiku si zkousla jazyk a na prchavou vteřinu ucítila svoji krev v ústech. Hněv Pána Zla byl nesmírný a ona si nevzpomínala, že by ho někdy prožívala až tak intenzivně.
To, že bolest odezněla, nepoznáte. Nezmizí naráz. Jen se třeba o stupeň sníží.
Zůstala ležet na podlaze, bezmocně vzlykala a nedokázala se pohnout. Končetiny jako by měla přikované k zemi, oči ji pálily slzami a dýchat bylo jako polknout oheň. Obvykle se chovala jako přeukrutná Afrodita, teď se ale poddávala podobě umučené Venuše. Nemohla vzdorovat. Neměla sílu… Jen tam tak plakala u jeho nohou jako nejubožejší z ubohých. Jako tisíc jiných před ní, kteří nakonec uviděli svoji spásu v sebevraždě.
Vyslal na ni kouzlo, jenž potlačilo některé projevy cruciátu. Výrazná část tělesných částí ji přestala pálit či pulsovat stejně jako krev ve spáncích. Pak jí prsty prohrábly vlasy.
,,To za chvilku přebolí. Tohle ano,“ pronesl Voldemort těsně u ní. Opatrně otočila hlavou. Po dlouhé době od jejího útěku z Azkabanu viděla na jeho tváři lidský druh úsměvu. Ne jen čirou rozkoš. Dlouhými prsty přejížděl po jejích skráních.
Potom ji náhle, bez jakéhokoliv varování, popadl za vlasy. Snažila se s ním spolupracovat, aby zmírnila veškeré protesty svalů, ale víceméně ji zvedl do stoje. V duchu se snažila přesvědčit, že když člověk nemůže, zbývá mu ještě minimálně šedesát procent síly, ale slz se zbavit nemohla. Když se vecpala mezi drsné hochy, počítala s tím, že to bude drsné a naučila se to snášet. Jenže pomyšlení na to pomáhalo pouze v okamžiku, kdy mohla sama sobě předhazovat, jak je silná a Narcisa slabá.
Klepala se jako osika a snažila se potlačit nutkání zvracet a plakat zároveň. Zasraně! Za všechno se platí! Pro Voldemorta pracovala dlouho a věděla, že ve skutečnosti ani není nijak zlý. Kdysi jí řekl, že nejsou zlí a dobří. Jsou lidé, kteří mají moc, a jsou ti druzí, kteří moci podléhají. Těžko říct, kdo z nich je vlastně horší. Řekl to tak důrazně, že tomu věřila jako poslední nadějné modlitbě. Jenže…prostě ji děsil. A dokázal toho využít.
Stoupnul si za ni a natáhl před ní ruku.
,,Víš, co je tohle?“ zeptal se. Dívala se na předmět v jeho ruce.
,,Střep ze zrcadla, můj Pane?“ zkusila a povedlo se jí, aby její hlas zněl tak dokonale jako vždycky. Dělala to po tolikáté, že by bylo přinejmenším zvláštní, kdyby se to nezdařilo.
,,Chytrá,“ odpověděl Pán Zla a Belatrix cítila, jak se k ní ještě přiblížil. ,,Podívej se do něj a řekni mi, co vidíš…“ zašeptal jí do ucha.
Stočila oči na hladinu skla. Nepřišlo jí zvláštní. Viděla sama sebe…ale o bezmála dvacet let mladší! Pokusně se usmála. Její krásná a svůdná tvář to vrátila. Ruka Pána Zla popadla její vyklenuté boky. Nic na světě v tu chvíli nebylo přirozenější. Sledovala v zrcadle, jak přivírá oči, když na šíji uviděla jeho rty. Putovaly snad po každém volném místečku na kůži. Štíhlé prsty se mazlily s jejím tělem. Povzdychla.
,,Moc hezké…“ zašeptal jí Pán Zla do ucha. Zamrazilo ji, ale cítila, jak je vzrušená čím dál tím víc.
Odebral zrcadlo a otočil si ji proti sobě. Zastyděla se. Už dávno není mladá a žádoucí! A nikdy nebude! Není žena! Je jen hračička; stala se z ní děvka – a tohle slovo bolí každou.
,,Svléknout,“ řekl Voldemort. Překvapeně vzhlédla. Vyzývavě se usmál a pohrával si s hůlkou: hladil ji rukama a protahoval mezi prsty. ,,Ačkoliv, mohl bych to udělat já.“
Uposlechla a začala se svlékat. Napřed to brala jako další povinnost, ale pak… Pán Zla je přece muž! V dobách, kdy ho poznala, by za něco takového dala život. Teď se bála. Bůhví, co vlastně chce udělat. Proto musí zařídit, aby ji chtěl jen jako mladou smyslnou dívku, ne jako boxovací pytel. Ano, i to se stávalo – Pán Zla nemíval potřebu se ovládat.
Jako poslední se rozhodla sundat boty. Stála bokem k němu, skloněná ke kozačkám. Pomalu táhla zipem a přitom přejížděla rukama po lýtku. Spokojeně se usmála, když Voldemort vzrušeně zasyknul a pohladil ji po zádech.
,,Svlékni mně,“ přikázal. I to udělala. Pomalu a v klidu.
Když ho vysvlékla, snažila se nedívat. Pán Zla ji ale uchopil za bradu a sklopil pohled. Cítila, že rudne, ovšem ten výjev ji uspokojoval se stejnou intenzitou, jako obchodníka uspokojuje dobře uzavřený obchod. Pro sebe se ušklíbla, když si vzpomněla, jak dávno viděla pořádného muže.
Voldemort ji zničehonic hrubě udeřil do tváře. Setrvačností se zatočila a schytala druhou o zdobený sloupek. V pláči se zhroutila na zem. Cítila, že jí teče krev z nosu a z rozškrábnuté kůže na spánku. Hlava ji nesnesitelně třeštila. Bezmocně vzlykala a cítila se slabá. Slabá, k ničemu a nechtěná.
,,Řekni, že mne nenávidíš, má holčičko,“ zašeptal jí do ucha. Obrátila k němu obličej. ,,Nenávidíš mne, má holčičko?“ pokračoval. Na tváři mu hrál úsměv. Chtěla ho udeřit a smazat tu necitelnou grimasu, ale jen potáhla nosem.
Proč musel mít pravdu i v tomhle?! Nenáviděla svoji matku za to, že ji neuměla držet zkrátka. Ostatně by proti ní měla víc věcí, jenže tohle ji pálilo nejvíc. Nikdy neměla zázemí. Nedostala vzor, ke kterému vzhlížet, tak si našla vlastní. Nenáviděla Rodolphuse od chvíle, kdy ho viděla v objetí jiné ženy. Samozřejmě, že mu ona nebyla věrná. Předem si domluvili, že když se to stane, tak je to prostě jejich věc. Berou si to, co chtějí, ne? Jenomže ono to sakra bolí. Viděla, že zklamala a není víc ženou, která si udrží i takového chcípáčka, jakým byl on. Nenáviděla celý svět za to, co jí provedl. Nenáviděla samu sebe. Nenáviděla, nenáviděla… jeho ne.
Slzy ji pálily v očích a hrdlo se jí svíralo. Byla mu odhalená, byla mu vydaná. Zbavená soudnosti a omezená ve svém jednání. A to, co uvnitř pocítila, se zvalo strach. Nefalšovaný a čistý jí proběhl po páteři a donutil ji schoulit se blíž ke zdi.
Voldemort máchl hůlkou a její tělo hladce přistálo na posteli. Zápěstí vyletěla do vzduchu a k ozdobnému vyřezávání se připevnila pevným provazem. Jak s nimi škubla, zařízl se jí provaz hluboko do kůže. Vzkřikla bolestí a slané horké potůčky jí smáčely vlasy.
Vzpomněla si znovu na Azkaban. Třikrát týdně je postavili ke zdi a přivázali jim ruce vysoko nad hlavou. Pak na ně sesílali tlusté, bodavé proudy ledové vody. Pamatovala si to, jako by to bylo včera. Vždycky pak myslela, že v cele umrzne – rty promodralé; natolik zkřehlé ruce, že s nimi nedokázala ani pozvednout džbánek s vodou. Přešel po ní mráz.
,,Šššš, má holčičko…“ tišil ji Pán Zla, když k ní přilehl. Jeho vzrušené pohlaví se jí tisklo na stehno. Nutil ji nechat otevřené oči a podívat se mu do tváře. Strašně moc po něm chtěla plivnout, nebo udělat cokoliv, aby si nepřipadala tak odevzdaná. Avšak jenom ležela a nechala jeho ruce, ať jí roztáhnou nohy.
,,Moje nádherná, moje otevřená Bellatrix…“ šeptal jí do ucha, zatímco dlouhé prsty se jí bolestivě zarývaly do kůže. Po rukou se jí plazily kapičky krve.
,,…moje…“
Zatáhla za provazy, aby cítila, jak jí pronikají pod napnutou pokožku. Přitahovala se k nim, až se bolest na zápěstích a prstech zdála téměř nesnesitelná, jakoby se opírala do skleněných střepů. Snažila se soustředit na tu bolest. Nevnímat, že jí tečou slzy a že se bojí toho, co Pán Zla vlastně udělá, přestože jeho doteky jsou ve skrze jemné a vzrušující. Snažila se přesvědčit sama sebe, že má nárok na to, co celý život chtěla, ač má manžela.
Na hruď se jí přitiskly chladné rty; rty, které měly patřit spíš mrtvému a pohřbenému milenci a které si razily cestu k jejímu klínu. Zvedla hlavu a setkala s řezavýma červenýma očima, v nichž plálo šílené sobecké uspokojení. A s potměšilým úsměvem.
Prohnula se jako luk a vnímala jeho horký dech. Vlhký jazyk se jí dotkl s vědeckou opatrností. Vzepjala se proti němu a slastně vydechla.
Náhle pokoj naplnila ozvěna šeptaných slov. Sevřel se jí žaludek. A pak jí do podbřišku vystřelila nesnesitelná bolest. Veškerý kousíček kůže se jí chtěl smrštit, svaly stáhnout a hlasivky vykřičet. Šepot Pána Zla…hůlka Pána Zla, která jí pupíkem vnikala do těla jako nebezpečný parazit…ruce Pána Zla, jenž ji přidržovaly v klidu na posteli…Pán Zla s hlavou v jejím klíně…
Vlastně se jí splnil sen.
,,Má holčičko, má krásná holčičko,“ zašeptal jí po chvíli do ucha. Prudce otevřela oči. Ani si nevšimla, že bolest ustoupila. Prudce dýchala, avšak cítila se svobodná.
Rty Pána Zla vyhledaly ty její, zatímco odvazoval krvácející ruce. Hladově a žádostivě ho líbala, jakoby to měl být její poslední polibek. Paže jako z olova klesly na polštář, ale sesbírala veškerou zbylou sílu a omotala mu je kolem ramen. Z ranek prýštila krev za jeho uši a do vlasů a odtud kapala do běloskvoucího dekoltu.
,,Má dospělá holčičko,“ zašeptal posměšně Voldemort a odtáhl se. ,,Dobře se o nesmrtelnost starej,“ dodal s tajemným úsměvem, hůlkou se očistil, oblékl a odešel.
Bellatrix se posadila, přivolala si hůlku a vyléčila ruce. Tělem se jí šířila úleva, ale i něco jiného.
Je mnoho možností, jak se stát nesmrtelným. Ty špatné jako viteály, přeměny duší a znovuzrození nejsou příliš známé. Další je udělat něco nesmrtelného. Stvořit nesmrtelné dílo, navždy ovlivnit či změnit historii, stát se hrdinou nebo tyranem – tak se nesmrtelně vepsat do duše a myslí lidem. Jenomže lidé jsou smrtelní. A přesto, už tisíce let, i ten nejubožejší, si trhá kousíček nesmrtelnosti.
Byla těhotná. Žena takové věci pozná.
Napřed se chtěla proklít a zabít. Zničit to…tu věc, kterou chová pod srdcem! Skoncovat s veškerou podřízeností a vším, co jí pojí k Pánu Zla. Nakonec si ale utěšeně lehla. Je to i její kousek nesmrtelnosti. Byla jí projevena důvěra a dostalo se jí pocty v podobě malého pyšného tvorečka v jejím nitru.
Pohrdlivě se zasmála. Nikdy nebude konec! Zlo nikdy nezemře. Zlo, jenž plodí život!
Konečně byla vyplněná. Konečně mohla být úplná.
O devět měsíců později se narodila Fate.
Nač je mi tvoje ctnost, má drahá?
Budiž krásná, budiž truchlivá!
Pláč krášlí tvář, když žal ji zmáhá,
tak jako zprahlou louku vláha.
Po bouři kvítí okřívá.
Mám zvlášť tě rád, když úzko je ti,
když ze skrání ti mizí jas,
když srdce v děsu topí se ti
a nad tvou přítomností letí
mrak minulosti živé zas,
když ti z těch velkých očí pádí
jak krev proud pláče vroucího,
když přesto, že má dlaň tě hladí,
tvá úzkost, příliš těžká mládí,
zní jako chrapot mroucího.
Vdechuji – slastné vlnobití,
ó hymne plný sladkosti! –
ten vzlykot, který v hrudi zní ti,
a myslím, že tvé srdce svítí
perlami, jež tvé oči dští.
Vím, že v tvém srdci, kde se tají
spoušť vyvrácených lásek tvých,
plameny výhně stále plají
a že tvá ňadra stále zahřívají
zárodek pýchy prokletých.
Než dokud, drahá, tvoje snění
nebude Peklo obrážet
a ty v zlé můře bez shovění,
sníc ohnivé sny, v kterých není
než prach a ocel, meč a jed,
všem otvírajíc jenom s bázní,
neštěstí tušíc kolkolem,
škubajíc se, když chvíle zazní,
nebudeš cítit v náhle strázni
sevření prudkým Odporem,
až dotud, kněžko otročící,
jen s děsem milující mne,
mi v hrůze z noci chorolící
nemůžeš s pláčem v duši říci:
„Jsem jako ty, ó kníže mé!“
A/N: Fate v angličtině znamená osud. A báseň, tedy i druhý a lepší hlas této povídky, je zvána Smutný madrigal od Charlese Baudelaira.
Tak proč se sakra cítila tak nechutně vyprázdněná a bezcenná?!
Byla děsivá. Ano, to Bella byla. Říkejte tomu, jak chcete – šílenství, fanatismus, rozhodnost, ocelový chlad – ale vždy to najdete v jejích očích. V obrovských tmavých očích, pro které za jejího mládí byli chlapi ochotní nechat se proklít. Co z nich teď zůstalo?
Podívala se na svůj odraz v zrcátku. Unavená tvář pokrytá kolem očí a rtů stromovou kůrou. Povislé koutky, očí spíš vytřeštěné, než otevřené. Mělo to svůj jistý přitažlivý punc vyzrálosti, jenomže ona měla radši smyslnou krásku, kterou stále chovala někde v sobě.
Upravila si rukou vlasy na jedné straně, koketně se usmála a přivřela oči. Bylo to snazší, než si nasadit masku. Vyvěralo to někde z hloubky uvnitř. Dokázala v jedné vteřině překrýt cokoliv, co cítila, čímkoliv, co se jí zdálo příhodné. Uměla se stejně dobře vzrušit při představě malého znásilněného kloučka, jako se v něžném opojení přitulit k hebké plyšové ovečce. Stejně to bylo málo. Pořád si připadala…nekompletní.
Nevěděla, co jí chybí. A i kdyby věděla, nejspíš by si to nepřiznala.
Odložila zrcadlo a usedla do křesla. Snažila se svoje emoce přehlušit racionální myšlenkou jako vždycky, ale dneska jí nic rozumného ani nenapadlo.
Bylo toho prostě příliš! Hlavou jí letěly vzpomínky na Azkaban. Na strašlivou, strašidelnou celu, ve které strávila příliš velkou část svého života. Na bezútěšné hodiny blouznění, kdy prosila na kolenou všechny, kdož by ji mohli slyšet, ať zkrátí její utrpení. Tenkrát taky věřila, že má všechno.
Och, a co teprve Rudolphus? Ten poklad za všechny prachy, jemuž musela láskyplně říkat manželi. Mohla mít kohokoliv. Všichni by ji ochotně pojali za choť. Avšak bála se vzít si někoho, kdo by s ní nemusel sdílet názor na Pána Zla, a o Lestrangeovi se vědělo, že už svoje Znamení Zla má. Nebyl nejhezčí, byl majetnický a co do slovní zásoby taky žádná sláva, jenže zaručoval bezpečí a zázemí. Alespoň určitou dobu. A v jejich vztahu byla rozhodně dominantní.
Nehledě na to, že se nedala jako žena použít. Ani kdyby nedejmerlin chtěla, nemohla by mít děti. Je jedno, jestli si to zavinila svým životem nebo za to může Rodolphus. Žila skvěle hýřivý život. Jak jen se to říká… Aha, už ví. Svobodomyslná; byla ctižádostivá a svobodomyslná. Všechno je jedno, jednoduše to tak bylo.
Ani si nevšimla, kdy nebo jak začala brečet. Roky to střádala a snažila se vzdorovat. Proč jen hranice sakra přetekla dneska?! Říct, že je moc věcí k řešení, je dočista nejsnadnější pronesení lži. Přece uměla řešit věci za pochodu. Co se přihodilo, stalo se. Tak proč?!
Nebyla vzteklá. Byla vyčerpaná, smutná, vyděšená a zmatená! Zatraceně moc se chtěla vrátit do doby, kdy jí svět ležel u nohou a kdy se netiskla k mocným mužům. Kdyby si někdy dodala odvahy, vpadla by Pánu Zla ochotně do náruče, jelikož on byl…ideál. Silná byla jen do té doby, než se našel někdo silnější. Vždycky se v takovém případě stáhla, zahrála to na slabé ženské city a na přirozené pudy každého muže, nechala se ovládat a tančila, jak jí pískali. Nikdy ji ani nenapadlo Pánu Zla vzdorovat.
Dveře se prudce otevřely. Chtěla něco vzkřiknout na neočekávaného návštěvníka, ale včas se zadržela. Naopak vstala a usmála se, ač si byla vědoma, jaký je na ni pohled.
,,Můj Pane?“ zeptala se důstojně.
,,Belatrix,“ začal a zavřel dveře, ,,nepřišel jsem hovořit. Zklamala jsi mně,“ oznámil zlověstně.
Nestihla na svou obranu udělat nic a zasáhl ji cruciátus. Bolest ji vystřelila do všech svalů a následně s ní tvrdě mrštila proti podlaze. K už tak silné bolesti se přidala ještě ruka, na kterou dopadla. Celé tělo se jí křečovitě svíjelo. V jednom neopatrném výkřiku si zkousla jazyk a na prchavou vteřinu ucítila svoji krev v ústech. Hněv Pána Zla byl nesmírný a ona si nevzpomínala, že by ho někdy prožívala až tak intenzivně.
To, že bolest odezněla, nepoznáte. Nezmizí naráz. Jen se třeba o stupeň sníží.
Zůstala ležet na podlaze, bezmocně vzlykala a nedokázala se pohnout. Končetiny jako by měla přikované k zemi, oči ji pálily slzami a dýchat bylo jako polknout oheň. Obvykle se chovala jako přeukrutná Afrodita, teď se ale poddávala podobě umučené Venuše. Nemohla vzdorovat. Neměla sílu… Jen tam tak plakala u jeho nohou jako nejubožejší z ubohých. Jako tisíc jiných před ní, kteří nakonec uviděli svoji spásu v sebevraždě.
Vyslal na ni kouzlo, jenž potlačilo některé projevy cruciátu. Výrazná část tělesných částí ji přestala pálit či pulsovat stejně jako krev ve spáncích. Pak jí prsty prohrábly vlasy.
,,To za chvilku přebolí. Tohle ano,“ pronesl Voldemort těsně u ní. Opatrně otočila hlavou. Po dlouhé době od jejího útěku z Azkabanu viděla na jeho tváři lidský druh úsměvu. Ne jen čirou rozkoš. Dlouhými prsty přejížděl po jejích skráních.
Potom ji náhle, bez jakéhokoliv varování, popadl za vlasy. Snažila se s ním spolupracovat, aby zmírnila veškeré protesty svalů, ale víceméně ji zvedl do stoje. V duchu se snažila přesvědčit, že když člověk nemůže, zbývá mu ještě minimálně šedesát procent síly, ale slz se zbavit nemohla. Když se vecpala mezi drsné hochy, počítala s tím, že to bude drsné a naučila se to snášet. Jenže pomyšlení na to pomáhalo pouze v okamžiku, kdy mohla sama sobě předhazovat, jak je silná a Narcisa slabá.
Klepala se jako osika a snažila se potlačit nutkání zvracet a plakat zároveň. Zasraně! Za všechno se platí! Pro Voldemorta pracovala dlouho a věděla, že ve skutečnosti ani není nijak zlý. Kdysi jí řekl, že nejsou zlí a dobří. Jsou lidé, kteří mají moc, a jsou ti druzí, kteří moci podléhají. Těžko říct, kdo z nich je vlastně horší. Řekl to tak důrazně, že tomu věřila jako poslední nadějné modlitbě. Jenže…prostě ji děsil. A dokázal toho využít.
Stoupnul si za ni a natáhl před ní ruku.
,,Víš, co je tohle?“ zeptal se. Dívala se na předmět v jeho ruce.
,,Střep ze zrcadla, můj Pane?“ zkusila a povedlo se jí, aby její hlas zněl tak dokonale jako vždycky. Dělala to po tolikáté, že by bylo přinejmenším zvláštní, kdyby se to nezdařilo.
,,Chytrá,“ odpověděl Pán Zla a Belatrix cítila, jak se k ní ještě přiblížil. ,,Podívej se do něj a řekni mi, co vidíš…“ zašeptal jí do ucha.
Stočila oči na hladinu skla. Nepřišlo jí zvláštní. Viděla sama sebe…ale o bezmála dvacet let mladší! Pokusně se usmála. Její krásná a svůdná tvář to vrátila. Ruka Pána Zla popadla její vyklenuté boky. Nic na světě v tu chvíli nebylo přirozenější. Sledovala v zrcadle, jak přivírá oči, když na šíji uviděla jeho rty. Putovaly snad po každém volném místečku na kůži. Štíhlé prsty se mazlily s jejím tělem. Povzdychla.
,,Moc hezké…“ zašeptal jí Pán Zla do ucha. Zamrazilo ji, ale cítila, jak je vzrušená čím dál tím víc.
Odebral zrcadlo a otočil si ji proti sobě. Zastyděla se. Už dávno není mladá a žádoucí! A nikdy nebude! Není žena! Je jen hračička; stala se z ní děvka – a tohle slovo bolí každou.
,,Svléknout,“ řekl Voldemort. Překvapeně vzhlédla. Vyzývavě se usmál a pohrával si s hůlkou: hladil ji rukama a protahoval mezi prsty. ,,Ačkoliv, mohl bych to udělat já.“
Uposlechla a začala se svlékat. Napřed to brala jako další povinnost, ale pak… Pán Zla je přece muž! V dobách, kdy ho poznala, by za něco takového dala život. Teď se bála. Bůhví, co vlastně chce udělat. Proto musí zařídit, aby ji chtěl jen jako mladou smyslnou dívku, ne jako boxovací pytel. Ano, i to se stávalo – Pán Zla nemíval potřebu se ovládat.
Jako poslední se rozhodla sundat boty. Stála bokem k němu, skloněná ke kozačkám. Pomalu táhla zipem a přitom přejížděla rukama po lýtku. Spokojeně se usmála, když Voldemort vzrušeně zasyknul a pohladil ji po zádech.
,,Svlékni mně,“ přikázal. I to udělala. Pomalu a v klidu.
Když ho vysvlékla, snažila se nedívat. Pán Zla ji ale uchopil za bradu a sklopil pohled. Cítila, že rudne, ovšem ten výjev ji uspokojoval se stejnou intenzitou, jako obchodníka uspokojuje dobře uzavřený obchod. Pro sebe se ušklíbla, když si vzpomněla, jak dávno viděla pořádného muže.
Voldemort ji zničehonic hrubě udeřil do tváře. Setrvačností se zatočila a schytala druhou o zdobený sloupek. V pláči se zhroutila na zem. Cítila, že jí teče krev z nosu a z rozškrábnuté kůže na spánku. Hlava ji nesnesitelně třeštila. Bezmocně vzlykala a cítila se slabá. Slabá, k ničemu a nechtěná.
,,Řekni, že mne nenávidíš, má holčičko,“ zašeptal jí do ucha. Obrátila k němu obličej. ,,Nenávidíš mne, má holčičko?“ pokračoval. Na tváři mu hrál úsměv. Chtěla ho udeřit a smazat tu necitelnou grimasu, ale jen potáhla nosem.
Proč musel mít pravdu i v tomhle?! Nenáviděla svoji matku za to, že ji neuměla držet zkrátka. Ostatně by proti ní měla víc věcí, jenže tohle ji pálilo nejvíc. Nikdy neměla zázemí. Nedostala vzor, ke kterému vzhlížet, tak si našla vlastní. Nenáviděla Rodolphuse od chvíle, kdy ho viděla v objetí jiné ženy. Samozřejmě, že mu ona nebyla věrná. Předem si domluvili, že když se to stane, tak je to prostě jejich věc. Berou si to, co chtějí, ne? Jenomže ono to sakra bolí. Viděla, že zklamala a není víc ženou, která si udrží i takového chcípáčka, jakým byl on. Nenáviděla celý svět za to, co jí provedl. Nenáviděla samu sebe. Nenáviděla, nenáviděla… jeho ne.
Slzy ji pálily v očích a hrdlo se jí svíralo. Byla mu odhalená, byla mu vydaná. Zbavená soudnosti a omezená ve svém jednání. A to, co uvnitř pocítila, se zvalo strach. Nefalšovaný a čistý jí proběhl po páteři a donutil ji schoulit se blíž ke zdi.
Voldemort máchl hůlkou a její tělo hladce přistálo na posteli. Zápěstí vyletěla do vzduchu a k ozdobnému vyřezávání se připevnila pevným provazem. Jak s nimi škubla, zařízl se jí provaz hluboko do kůže. Vzkřikla bolestí a slané horké potůčky jí smáčely vlasy.
Vzpomněla si znovu na Azkaban. Třikrát týdně je postavili ke zdi a přivázali jim ruce vysoko nad hlavou. Pak na ně sesílali tlusté, bodavé proudy ledové vody. Pamatovala si to, jako by to bylo včera. Vždycky pak myslela, že v cele umrzne – rty promodralé; natolik zkřehlé ruce, že s nimi nedokázala ani pozvednout džbánek s vodou. Přešel po ní mráz.
,,Šššš, má holčičko…“ tišil ji Pán Zla, když k ní přilehl. Jeho vzrušené pohlaví se jí tisklo na stehno. Nutil ji nechat otevřené oči a podívat se mu do tváře. Strašně moc po něm chtěla plivnout, nebo udělat cokoliv, aby si nepřipadala tak odevzdaná. Avšak jenom ležela a nechala jeho ruce, ať jí roztáhnou nohy.
,,Moje nádherná, moje otevřená Bellatrix…“ šeptal jí do ucha, zatímco dlouhé prsty se jí bolestivě zarývaly do kůže. Po rukou se jí plazily kapičky krve.
,,…moje…“
Zatáhla za provazy, aby cítila, jak jí pronikají pod napnutou pokožku. Přitahovala se k nim, až se bolest na zápěstích a prstech zdála téměř nesnesitelná, jakoby se opírala do skleněných střepů. Snažila se soustředit na tu bolest. Nevnímat, že jí tečou slzy a že se bojí toho, co Pán Zla vlastně udělá, přestože jeho doteky jsou ve skrze jemné a vzrušující. Snažila se přesvědčit sama sebe, že má nárok na to, co celý život chtěla, ač má manžela.
Na hruď se jí přitiskly chladné rty; rty, které měly patřit spíš mrtvému a pohřbenému milenci a které si razily cestu k jejímu klínu. Zvedla hlavu a setkala s řezavýma červenýma očima, v nichž plálo šílené sobecké uspokojení. A s potměšilým úsměvem.
Prohnula se jako luk a vnímala jeho horký dech. Vlhký jazyk se jí dotkl s vědeckou opatrností. Vzepjala se proti němu a slastně vydechla.
Náhle pokoj naplnila ozvěna šeptaných slov. Sevřel se jí žaludek. A pak jí do podbřišku vystřelila nesnesitelná bolest. Veškerý kousíček kůže se jí chtěl smrštit, svaly stáhnout a hlasivky vykřičet. Šepot Pána Zla…hůlka Pána Zla, která jí pupíkem vnikala do těla jako nebezpečný parazit…ruce Pána Zla, jenž ji přidržovaly v klidu na posteli…Pán Zla s hlavou v jejím klíně…
Vlastně se jí splnil sen.
,,Má holčičko, má krásná holčičko,“ zašeptal jí po chvíli do ucha. Prudce otevřela oči. Ani si nevšimla, že bolest ustoupila. Prudce dýchala, avšak cítila se svobodná.
Rty Pána Zla vyhledaly ty její, zatímco odvazoval krvácející ruce. Hladově a žádostivě ho líbala, jakoby to měl být její poslední polibek. Paže jako z olova klesly na polštář, ale sesbírala veškerou zbylou sílu a omotala mu je kolem ramen. Z ranek prýštila krev za jeho uši a do vlasů a odtud kapala do běloskvoucího dekoltu.
,,Má dospělá holčičko,“ zašeptal posměšně Voldemort a odtáhl se. ,,Dobře se o nesmrtelnost starej,“ dodal s tajemným úsměvem, hůlkou se očistil, oblékl a odešel.
Bellatrix se posadila, přivolala si hůlku a vyléčila ruce. Tělem se jí šířila úleva, ale i něco jiného.
Je mnoho možností, jak se stát nesmrtelným. Ty špatné jako viteály, přeměny duší a znovuzrození nejsou příliš známé. Další je udělat něco nesmrtelného. Stvořit nesmrtelné dílo, navždy ovlivnit či změnit historii, stát se hrdinou nebo tyranem – tak se nesmrtelně vepsat do duše a myslí lidem. Jenomže lidé jsou smrtelní. A přesto, už tisíce let, i ten nejubožejší, si trhá kousíček nesmrtelnosti.
Byla těhotná. Žena takové věci pozná.
Napřed se chtěla proklít a zabít. Zničit to…tu věc, kterou chová pod srdcem! Skoncovat s veškerou podřízeností a vším, co jí pojí k Pánu Zla. Nakonec si ale utěšeně lehla. Je to i její kousek nesmrtelnosti. Byla jí projevena důvěra a dostalo se jí pocty v podobě malého pyšného tvorečka v jejím nitru.
Pohrdlivě se zasmála. Nikdy nebude konec! Zlo nikdy nezemře. Zlo, jenž plodí život!
Konečně byla vyplněná. Konečně mohla být úplná.
O devět měsíců později se narodila Fate.
Nač je mi tvoje ctnost, má drahá?
Budiž krásná, budiž truchlivá!
Pláč krášlí tvář, když žal ji zmáhá,
tak jako zprahlou louku vláha.
Po bouři kvítí okřívá.
Mám zvlášť tě rád, když úzko je ti,
když ze skrání ti mizí jas,
když srdce v děsu topí se ti
a nad tvou přítomností letí
mrak minulosti živé zas,
když ti z těch velkých očí pádí
jak krev proud pláče vroucího,
když přesto, že má dlaň tě hladí,
tvá úzkost, příliš těžká mládí,
zní jako chrapot mroucího.
Vdechuji – slastné vlnobití,
ó hymne plný sladkosti! –
ten vzlykot, který v hrudi zní ti,
a myslím, že tvé srdce svítí
perlami, jež tvé oči dští.
Vím, že v tvém srdci, kde se tají
spoušť vyvrácených lásek tvých,
plameny výhně stále plají
a že tvá ňadra stále zahřívají
zárodek pýchy prokletých.
Než dokud, drahá, tvoje snění
nebude Peklo obrážet
a ty v zlé můře bez shovění,
sníc ohnivé sny, v kterých není
než prach a ocel, meč a jed,
všem otvírajíc jenom s bázní,
neštěstí tušíc kolkolem,
škubajíc se, když chvíle zazní,
nebudeš cítit v náhle strázni
sevření prudkým Odporem,
až dotud, kněžko otročící,
jen s děsem milující mne,
mi v hrůze z noci chorolící
nemůžeš s pláčem v duši říci:
„Jsem jako ty, ó kníže mé!“
A/N: Fate v angličtině znamená osud. A báseň, tedy i druhý a lepší hlas této povídky, je zvána Smutný madrigal od Charlese Baudelaira.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
