Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Otevřel jsi bojácně oči. Myslím, že tu místnost poznáváš. Sem tě v sirotčinci zavírali a snažili se tě naučit láskyplně vyslovovat domov.Něco takového ale asi není.
Sklouzl jsi očima na svoje ruce. Malé zkroucené prstíčky napojené na drobné, leč vrásčité dlaně by neslušely snad ani stromu. Celý jsi scvrklý a vysátý. Vysušený jako rozinka. Zůstala z tebe křehká kostřička, pokrytá jakýmsi zvláštním, mnohokrát přešívaným oděvem zvaným kůže. Vážně vypadá,jakoby tě z ní několikrát vysvlékli a zase ji na tebe napnuli a tam, kde napínali moc, se udělaly vlysy, prohlubně a jizvy. Máš hodně jizev, nahý chlapče.
Schoulil jsi se do klubka a z šedých očí ti tečou slzy. Nedokázal jsi to! Nic jsi nezískal a poztrácel příliš mnoho. Vždycky máš jednu šanci, která tobě utekla. Tudy ta cesta nevede. Nevíš, jestli vede vůbec nějaká!
Zatínáš ty drobounké ručičky v pěst. Zničili tě! Všechno ti vzali a pak zmizeli. Nemůžeš s tím nic dělat. Můžeš litovat a brečet. Taky že pláčeš. A křičíš. Hlasivky se ti v hrdle chvějí. Oči pálí.
V jednom nádechu jsi zaslechl broukání. Rozbalil ses ze svého klubíčka a přes prstíčky se rozhlížíš kolem. Stoleček; zeď, na niž jsi kdysi napsal nějaké rádoby heslo; židle u dveří a postel. Na ní sedí žena v špinavých šatech. Zlehka se pohupuje, ve tváři sladký úsměv, zavřené oči.
,,Kdo jste?" ptáš se. Otočila se za tvým hlasem.
,,Jsem Merope. Copak mne nepoznáváš? Tome, synáčku, pojď ke mně."
Zvedáš se, ani nevíš jak. Bosé nožky zapleskaly o podlahu a už se drápeš na její klín. Tiskne tě k sobě tak, jak vždycky měla. Voní jako déšť, jako něco, co ti dávno uvízlo v hlavě.
,,Maminko!" slyšíš sám sebe vzlyknout. Merope otevřela oči. Valí se v nich mlha a tys pochopil, že je slepá. Něžně tě hladí a její prsty cítí hebounkou kůži, vrásněnou v záhybech jako tomu bývá u hodně malých dětí. Vidí tě rukama a vidí cosi krásného. Konec konců, smrt bývá i milosrdná.
Náhle ti došlo, proč je ti v podstatě dobře. Tohle jsi celý život chtěl! Aby tě matka milovala a naučila tě, co je to láska. Vykašlala se na tebe dřív, než ses narodil. Ta nespravedlnost, žes nedostal, oč jiné děti nemusí ani prosit! Třeba by jsi svého otce nezabil, kdyby ti v šestnácti neřekl, že jsi stejná zrůda, jako byla Merope. Měl ti ukázat, co je láska. Potkával jsi pak mnoho jejích podob - lásku, která bolí, souží, kvůli níž obětují lidé vše a ona jim nedá nic, nevděčnou lásku i zoufalou touhu. Začal jsi tím vším pohrdat. Láska je vymyšlená, protože lidé potřebují naději.
Proč jen je ti teď tak dobře?!
Přitiskl ses ještě blíž. Koleny svíráš matčin uzounký pas, ručkama se držíš kolem krku a hlavu jsi složil na její rameno. Křehká hruď tvé Merope, její malá povislá ňadra, k nimž se tiskneš, se pod tebou nezdvíhají. Tvá matka nedýchá. Nežije.
Otevřely se dveře. Ty i Merope jste tam obrátili pohled. V oslňujícím světle stojí vysoký muž. Jeho poznáváš hned.
,,Běžte pryč, Brumbále," říkáš klidně. Brumbál natáhl ruku, jakoby si tě nevšiml.
,,Merope," pronesl vlídně, ,,je čas jít..." Merope přikývla a s nevídanou silou tě postavila na zem.
,,Ne, mami! Nenech mne tu zase samotného!" zakřičel jsi a chytil ji za ruku. Snažíš se ji táhnout pryč, ale ona se neustále obrací k otevřeným dveřím. ,,Mami!" Už zase pláčeš.
,,Můžeš jít s ní," oznámil Brumbál stroze.
,,Ale to znamená -"
,,Znamená, že zemřeš, ano, Tome," odpověděl. ,,Merope tady čekala, aby uviděla svého syna, aby se s ním jednou a naposledy setkala. Můžeš jít s ní. NAvždycky s ní zůstat - ostatně, tak jsi to kdysi nabízel Harrymu. Samozřejmě můžeš zůstat tady," nabídl.
,,Chci, aby tu zůstala se mnou! Mami, neposlouchej ho!" zatahal jsi ji za ruku. Merope se sklonila, políbila tě na čelo a vyrazila směrem k Brumbálovi.
Tolik se ti chce zakřičet, že je bláznivá! Že kdyby tě tenkrát neopustila, mohl jsi ji ochránit a zabránit tomu, aby jí ubližovali jen proto, že je jiná... Možná, že dokonce doufala, že budeš úplně stejný jako otec, ne jen podobou. Odpustil bys jí to? Naučila by tě odpouštět tím, že by tě milovala. Ale miluješ ty ji?
Zavřel jsi oči, zlehka vzal Merope za ruku a tvé nožky se sladily s rytmem těch jejích. O lásce totiž víš jistě jen jedno.
Láska zabíjí.