Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Začalo to, když mu bylo osmnáct. Byl to nádherný slunečný den. Schylovalo se k bouřce, ale pořád na ni zbývalo dost času. Nikdy ten den nedostane z hlavy. Vůni vzduchu smíšenou s voňavkou, halas náhle tak vzdáleného města a oslepující slunce. Puls života, který narušil jeho dokonalé soukromí.

„Neodpověděl jsi na moje dopisy,“ řekl Lucius konverzačním tónem místo pozdravu. Severus otevřel vchodové dveře o trochu víc.

„Nemohl jsem,“ odpověděl. Měřil si Malfoye zkoumavým pohledem. Jak se vlastně dozvěděl, kde bydlí? A to přišel vážně jen proto, aby mu tohle vyčetl? Vždyť si musel umazat ten svůj běloučký hábit. Ušklíbnul se. Ano, bílá a Lucius…to bylo přinejmenším lehce pikantní spojení. Andělská čistota a v ní někdo s charakterem Malfoye. Z nějakého důvodu tahle barva zastupovala téměř většinu Luciova šatníku. Pravděpodobně si každý ten drahocenný kus látky a krejčovského umění vzal na sebe pouze jednou a když ho zašpinil, automaticky ho vyhodil.

„Nepozveš mne dál?“ ozval se Lucius mírně podrážděně.

„Nepozveš se dál sám?“ odsekl Severus.

„Nechce se mi,“ odpověděl Lucius lakonicky a usmál se. „Není žádný důvod, aby ses na mne naštval, Severusi. Přišel jsem tě navštívit jako známý známého a pokud nemáš čas, můžu zase jít.“

„Nevěřím, že jsi tu jen kvůli tomuhle.“

„Chytrý chlapec,“ usmál se Lucius ještě víc.

Severus zaskřípal zuby. Netušil, kde vzal Lucius ten dojem, že jsou nejlepší kamarádi. Pravda, byl to Lucius, kdo Severa seznámil s myšlenkou a ideologiemi smrtijedů. Byl to Lucius, kdo ho doporučil Pánovi Zla. Byl to Lucius, kdo se bohorovně vysmíval jakýmkoliv pochybám a napětí mezi ostatními kouzelníky, protože si mohl koupit každého, koho chtěl. Byl to Severus, kdo nepředpokládal, že za tohle všechno bude něco chtít.

„Dobrá, Luciusi, prosím, přestaňme předstírat, že mne velmi rád vidíš a prozraď mi, co tu skutečně děláš.“

„Merline, to zní, jako kdybys moje dopisy ani nečetl. To není zrovna přívětivé.“

„Neproslul jsem zrovna přívětivostí, že ano,“ odpověděl Severus suše a pozvedl jeden koutek úst vzhůru. Asi to bylo skutečně hrubé, ale většina pošty s Malfoyovskou pečetí skončila v koši. Stačilo otevřít ten první list, aby se mu udělalo nevolno.

Lucius se náhle přitiskl téměř těsně k němu. Severus podvědomě o krok ustoupil. Ještě předtím však zachytil závan nějaké vůně. Ne exotické a dráždivé, jak bývá obvyklé v manýrách bohatých mužů, ale svěží a lehké. Prodchnuté trávou, jasmínem a citróny, vytvářejících podivně smyslný a zároveň probouzející koktejl nespoutanosti. 

„Neproslul jsi ničím normálním,“ zamumlal Lucius a ledabyle se opřel o dveře. Se zaskřípěním se pod jeho vahou trochu pootevřely.

„Jak milé,“ odvětil Severus. Přemýšlel, kdyby ustoupil ještě o krok, jestli by Lucius vstoupil do místnosti a jak by se ho potom mohl zbavit. Pravděpodobně nemohl.

„Nevěděl jsem, že ode mne chceš, abych na tebe byl milý,“ zavrněl Lucius spokojeně jako školačka poprvé chutnající polibek. Natáhl ruku a pokusil se pohladit Severuse po vlasech. Snape šlehl po jeho ruce rychlým pohledem a pak ho přes ni praštil.

„K neodpovídání na tvé dopisy jsem zřejmě měl nějaký důvod, Luciusi Malfoyi,“ ledově odsekával každou slabiku. Jenom to Luciuse donutilo tvářit se poněkud ublíženě. „Nevidím jediný důvod, proč tohle stanovisko změnit. A teď, pokud mi nechceš něco méně infantilního, prosím, odejdi,“ řekl to tak taktně a natolik klidně, nakolik byl schopen.

„Uvidíme se,“ odpověděl Lucius tiše. Znělo to jako výhružka. Severus se usmál a zabouchnul dveře.

Za pár hodin, kdy už téměř na Luciuse zapomněl a měl hotovy všechny své věci, začalo pršet. Velké těžké kapky mu bušily do okna jako nezvaní návštěvníci. Severus je vnímal s uspokojením. Jako by jim říkal, že je vážně rád, že jsou venku. Že nemohou těmi svými chtivými prstíčky narušit jeho soukromí jako někdo…

Zaklel a došel si pro další svíčky, které by prosvětlily jeho šerou ložnici.

Problém byl, že se nedalo zbavit Luciuse nijak snadno. Vídali se – a co hůř – budou se vídat na všech smrtijedských setkáních. Zbývalo jen doufat, že tohle jaro probudilo v Luciovi vychládající mízu a zase to s příchodem léta odezní. Protože opravdu nemohl Luciuse ničím otrávit, i když v některých chvílích ta myšlenka byla přímo vtíravá.

*-*-*-*-*

Léto samozřejmě přišlo, ale nevypadalo to, že by Malfoy jakkoli polevil ve svých snahách naklonit si Severuse k něčemu jinému, čímž rozhodně nemyslíme kolegiální drby. Zahrnoval ho úsměvy, letmými doteky a když mu to přišlo vhodné, nabízel mu dárky, které Severus na pokraji vraždy z afektu odmítal. Každý večer, kdy mu na okno klepala sova od Malfoye, se modlil, aby se ten chlap konečně oženil a měl do čeho zasunout, ačkoliv ani to neznamená, že mu dá pokoj, ale ženská ho aspoň trochu udrží na uzdě. Jakmile to Malfoyovi vmetl do tváře, totiž ten fakt, že je to pouze nadržený aristokrat, který už roupama neví, co by, přijal to Lucius s nepředvídatelným ohromným nadšením.

V Severusovi začalo klíčit obrovské temné podezření, že jeho zájem zřejmě rychle neopadne. Tohle podezření dosáhlo vrcholu na jedné malé smrtijedské oslavě u Luciuse v sídle.

Severus celé odpoledne hostitele pozoroval. Nikdo ho nenutil ke společenské konverzaci a pokud ano, byl velmi nevybíravým způsobem odkázán do patřičných mezí, takže měl spoustu času na to se jen tak kolem podmračeně rozhlížet. Částečně ho to plavovlasé stvoření fascinovalo, to si musel připustit. Jak byl všetečný a všímavý i k lidem, které očividně nesnášel… Nemělo to žádnou logiku. Tedy, pokud v tom Lucius neshledával nějakou zábavnou hru na ponižování ostatních. Většina lidí nenadává, alespoň ne do očí někomu, kdo s nimi jedná jako rovný s rovným, hostí je, stará se o ně a nepokrytě se chová, jako by byl naprosto uchvácen a oblažen jejich přítomností. Zatímco si je pěkně v klidu kormidluje tam, kde je chce mít. Vzbuzuje v nich pocit viny a dluhu, byť si nejsou úplně jistí, odkud se ten pocit vynořil.

Severus přemýšlel, jestli Lucius nakonec ty nešťastníky sežere zaživa. Byl jenom přerostlá Kudlanka Nábožná, která využije všech dostupných možností k zachování svého života a svých genů, v tomhle případě názorů a nápadů, i za cenu jejich smrti. Ostatně, to je to nejmenší, pokud to k něčemu bude.

A zatímco Severus hodnotil všechna tato fakta, Lucius se usmíval jako anděl, bavil hosty kolem sebe štědrými dávkami alkoholu a vyprávěními o ničem. Jak může něco takového být tak osvobozující? K čemu jim může být, že čtyři hodiny naslouchají tlachům o naprosto podřadných a nesmyslných informacích, jako že u Olivandera už zase zdražili nebo kde dělají ty absolutně nejskvostnější maškarní kostýmy na světě?! Lucius byl jistý druh svérázné a trochu přehnané kokety. Ale něco jim přece kudlanka nabízet musí, letělo Severovi hlavou.

Přišel na to ještě o další dvě hodiny a dvou osamělých skleničkách whisky později. Lucius si vypěstoval kolem sebe nenávist založenou na závisti. Byl tak…afektovaný, šťastný, spokojený, zabezpečený, bohatý, krásný, bezstarostný, všemohoucí, nad věcí, svobodný, přístupný, koketující, jednoznačný, zženštilý, obletovaný, pyšný… To vše a víc bezesporu byl, až chtěl být každý stejný jako on. Zvrácenost lidského myšlení pak způsobila, že držet se v jeho přítomnosti znamenalo přiblížit se tomu. A Lucius neustal, dokud to všichni okolo nepochopili a on od nich nedostal, co chtěl, ať už to bylo cokoliv.

Možná tohle byl ten nejzákladnější důvod, jenž významně ovlivnil Severusovo rozhodnutí. S postupem večera Severus střízlivěl, na rozdíl od zbytku společnosti. Lucius se zdál vyrovnaný, jako by nevypil vůbec nic. Severus si následně uvědomil, že ho viděl vypít pouze jednu skleničku whisky a pak už pouze vodu, kterou si naléval z velkého křišťálového džbánu.

Ubezpečil se, že se na chvilku všichni věnují svým osobním rozhovorům a nutno říct, že oplzlým rozhovorům, a Lucius že sedí stranou společnosti, významně se usmívajíc. Severus se k němu vydal. Ten úsměv ho popouzel. Chápal, že Malfoy má ze sebe dobrý pocit, poněvadž na tuhle oslavu si budou všichni jen tak matně pamatovat. Vzbudí to v nich nejistotu a s největší pravděpodobností pocit, že Malfoy není zas tak špatný hostitel. Byl to dobrý společenský tah, ale Severus nedokázal snést, jak to Malfoy bez skrupulí inzeruje celému světu.

Lucius vzhlédl, když se nad ním objevil stín. Jeho tvář se rozzářila.

„Můj nejmilejší společník Severus,“ zajásal teatrálně. „vůbec jsem si nevšiml, že tady jsi,“ dodal. Severusovi připadal potěšený.

„Potřebuji s tebou mluvit v soukromí,“ zaskřípal Severus zuby. Možná si měl před tímhle nápadem nafackovat, aby se mu vrátil zdravý rozum. Lucius vstal z křesla a mávl rukou.

„Nemyslím, že by nás někdo poslouchal.“

„Asi jsem se nevyjádřil dost jasně, Luciusi,“ pokračoval konverzačním tónem, „ale měl jsem za to, že jsem použil slov v soukromí, což obvykle znamená mezi čtyřma očima bez očí někoho dalšího.“

„Oho, perverzní konverzace, to bych do tebe neřekl!“ zavýskl Lucius a vzal ho za loket. Severus měl chuť ho odstrčit a z plných plic mu vynadat, ale nakonec se nechal odtáhnout do vedlejší místnosti.

Byla to nějaká pracovna a při jejich příchodu se kouzlem rozsvítily svíčky v masivním svícnu zavěšeném ze stropu. Obložení z tmavého dřeva teď bylo zbarvené stejně jako dnešní alkohol. Lucius se posadil do pohovky a poklepal na místo vedle sebe. Severus zavrtěl hlavou a zůstal stát opodál.

„Dospěl jsem k názoru,“ začal a cítil se jako hlupák, „že se tě pravděpodobně nemůžu zbavit normálními způsoby, tedy obyčejným slovem ne. Proto jsem se rozhodl dát ti to, co po mně tak neúnavně vyžaduješ,“ poněkud ho uspokojilo, že Lucius vypadá vyvedený z míru. „Nemám sice ponětí, co tím sleduješ nebo čeho se tím chystáš dosáhnout, ale vidím to jako jediné nejrychlejší ukončení této frašky. Je to únavné – vyhazovat dvacet dopisů týdně, uhýbat tvým dotekům nebo se úzkostlivě držet z tvého zorného pole. Takže to prostě a jednoduše skončíme ke tvé plné spokojenosti a mému klidu.“

Lucius vstal. Vstával pomaleji, než by se dalo. K Severusovi se blížil téměř kočičím krokem, lehkovážně a zároveň napjatě, jako by čekal nějakou další reakci. Zastavil se na dotek u něj a prohrábl mu rukou vlasy. Severus se snažil neošít.

„A chceš to udělat hned tady?“ zeptal se měkce. Severus měl plný nos jeho voňavky, té samé osvěžující vůně, se kterou klepal na dveře v Tkalcovské ulici. S hrůzou přistihl sám sebe, že se mu ten odér líbí. Falešné a přesto lákavé vábení kudlanky.

„Čím dřív, tím líp,“ odpověděl nakonec.

Lucius žmoulal pramínek jeho vlasů v prstech. Zřejmě jimi byl uchvácen tak, že zapomněl na několik vteřin mluvit.

„Udělal bys to, i když je vedle pokoj plný lidí?“ zeptal se nakonec. „Neměl jsem ani tušení, že jsi tak zvrhlý,“ dodal s úšklebkem. „Ale pověz, to by se ti líbilo, že ano? Mít takové tajemství…a vedle ti hlupáci, kteří si nevšimnou ničeho…“

Severus chtě nechtě zvážil jeho slova. Ano, určitým vzrušujícím a uspokojivým způsobem by mu to vědomí dělalo dobře. On tady s kudlankou, které se všichni snaží tolik a tolik dostat na kobylku, s kudlankou, která ho považuje za něco výjimečného a nedosažitelného, a on sám ovládající celou tuhle situaci s lehkým fanatickým úsměvem. Rozhodně to nebyla špatná představa.

„Bude lepší, když je jako pán domu vyprovodíš,“ oznámil po chvilce Luciusovi.

„Taková škoda,“ začal Lucius, ale když zachytil jeho výraz, ustoupil a rychle pokračoval: „Samozřejmě, jenom by překáželi.“

Když zmizel za dveřmi, Severus se trochu uvolnil a vydechl. Voňavka stále naplňovala místnost. Snape pochopil, že to je jedna z těch vůní, která se k vám vetře, aniž byste si jí všimli, a pak se zuby nehty drží a nechce pustit. Z vedlejšího sálu se ozývalo několik protestujících a zklamaných hlasů, ale Malfoy je obratně utišoval.

„Dobrá, všichni pryč,“ vrátil se s úsměvem k Severusovi. „Trošku si teď spolu užijeme…“

„Nepovídej – já měl za to, že vytváříme novou titulní skandální stránku pro časopis vyšší třídy,“ odsekl Severus nabroušeně. A nutno dodat, že nervózně. Lucius mu věnoval jeden ze svých odzbrojujících pohledů.

„Žádný takový časopis není,“ vysvětlil mu blahosklonně.

„Tak to zase nebudeš slavný, Luciusi.“

„Salazare, ta tvá kousavá ústa… Dokonalé. Do-ko-na-lé,“ zadeklamoval požitkářsky.

Severus protočil oči. Čím víc se bránil, tím víc ho kudlanka chtěla. Založil ruce na prsou a povýšeně se zahleděl na plavovlasého muže proti sobě. Věděl o téhle parodii anděla víc, než by chtěl, a stejně mu to bylo k ničemu. Člověk ho musel skoro obdivovat.

„Měli bychom začít s přípravou,“ zašeptal Lucius téměř bez dechu. Severus stál a snažil se nevypadat příliš nepřátelsky. Konec konců, navrhnul to sám.

Lucius k němu přistoupil, položil mu ruku na paži a se zasněným, dětským výrazem řekl to, čeho se Severus celý večer děsil.

„Vždycky jsem si přál mít černou kočičku…“

*-*-*-*-*

Slunce oslnivě pražilo do Malfoyovské zahrady. Lucius se pomalu procházel mezi záhony a doslova zářil, neboť byl opět v bílém hábitu, zdobeném krajkami na límečku, lemu a rukávech. Severus se naštvaně ploužil za ním a ze rtů mu co chvíli unikaly nadávky typu: „Merlinekčemujsemsetozaprodaltojetakponižujícíjáhonenávidímbastardajednohopitomýhobohatýhoaťsejdevycpattohledělámnaposled!“

Severus měl na sobě černou sametovou vestu bez rukávů, černé sametové kalhoty a byl bos. To by mu tolik nevadilo – písek, kterým byla zahradní cestička vysypaná, byl příjemný a vyhřátý. Avšak na předloktích měl cosi jako temné chlupaté návleky, k zadku na kalhotách připevněný ocásek v barvě noci a na špičce nosu namalované růžové kolečko, od něj pak černou tuží fousky. A abychom nezapomněli, na uších měl přidělané chlupaté kornoutky.

Severus do té doby netušil, že se člověku můžou uši potit.

Byl si naprostý jistý, že odteď v něm pohled na každou černou kočku bude vzbuzovat velmi nenávistné vzpomínky. A když byl Severus hodný a mňoukal, dostal piškot namočený v mléce.

Bylo to neskutečně ponižující. Bohužel, Severus si za to mohl sám. Když mu Malfoy v dopisech psal o tom, jak je Snape dokonale kočičí stvoření, s jejich nezávislostí, divokostí, šarmem i děsivostí, měl ho prostě ignorovat. Nikdy v životě neměl ani na jedinou vteřinu pochybovat, že hrát si na kočičku, jak Lucius navrhoval, bude ještě horší, než jeho nejhorší představy. Bylo to úchylné splnění dětského snu, které si Lucius vydupal lichotkami o tom, jak má Severus heboučké a úplně vhodné vlasy, sebevědomou chůzi a dokonce i vyhrbená ramena, takže to vypadá jako kočičí lopatky. Pro Luciuse byl prostě dokonalým ztělesněním domácího mazlíčka, kterého Lucius nemohl mít, protože jeho matka měla alergii na chlupy. (Ano, i tohle všechno se Severus už dozvěděl – proti své vůli.) 

Šli právě kolem jednoho záhonu, když Severuse ovanula ta neskutečně svůdná vůně. Sklonil se k vysokým květinám. Byly krásné, jemné a vznešené, se žlutými kalichy zdobenými oranžovými tečkami. Opatrně přivoněl k jedné z nich, ale ta vůně byla nezaměnitelná.

Lucius netrpělivě zatahal za provázek, který ho od zápěstí spájel s obojkem na Severusově krku. Škubnutí popostrčilo Snapea k chůzi.

„Nestačilo by to už?“ zeptal se skrz zaťaté zuby. Lucius se sladce usmál.

„Slíbil jsi mi celý den, pane Černý.“

„Jáidiottohleužnikdyneudělámapředtímsinafackujuaotrávímtěarzenikem!“

„Co jsi říkal?“

„Nic,“ vyplivl Severus odevzdaně. „Co jsme to minuli za kytky?“

„Tygří lilie,“ odpověděl Lucius.

Tygří lilie, opakoval Severus v duchu. To se hodilo. Bylo to úžasné jméno skvělé rostliny. Náhle ho napadlo, že jestli se o tomhle Lily Evansová někdy dozví, nedokáže se jí podívat do obličeje.

Lucius se usadil na jednu lavičku a labužnicky se protáhl. Tác s mlékem, limonádou a piškoty poletoval několik centimetrů od něj.

„Posaď se, pane Černý,“ vyzval Severuse, který zatrpkle stál nad ním. Severus povzdychnul a posadil se na lavičku. Lucius na něj mírně káravě pohlédl. „Ale no tak, kočky přece nesedí na lavičce…“

Severus spolkl všechny peprné nadávky a sesul se na kolena k Luciovým nohám. Nedovedl si představit, že někoho nenáviděl víc, než v té chvíli sám sebe. Lucius ho podrbal ve vlasech. Severus napodobil kočičí prskání.

„Pane Černý, stul se mi na klín,“ vybídl ho Lucius po chvilce.

„Jak to mám asi udělat?!“ vybuchl Severus a vyskočil na nohy. Zastínil tak slunce, které Lucia osvěcovalo. „Nechceš mi říct, jak se ti mám k čertu stulit na klíně?!“

Lucius zatáhl za provázek a stáhnul si Severa k sobě. Posadil si ho na klín a nohy mu zvednul na lavici vedle sebe. Potom se uculil, přejel prstem po nose a zlehýnka plácl do špičky. Severus se musel všemi silami držet, aby ho nezačal škrtit.

„Pokud chceš, můžeš mi olízat obličej,“ dovolil Lucius blahosklonně.

„To dělají psi,“ zavrčel Severus.

„Vážně? To jsem nevěděl. A co dělají kočky?“

„Koušou,“ zkusil to Severus s neskrývanou nadějí.

„Víš, co se dělá zlobivým zvířátkům?“ zeptal se Lucius podrážděně.

Severus si nemyslel, že by mu mohl udělat něco horšího, než doteď, ale pohodlněji se posadil a začal napodobovat vrnění. Byl to hluboký chvějivý hrdelní zvuk, jenž vyrobil s každým výdechem, a byť zněl trochu jako chrapot nemocného člověka, Lucius z toho byl blahem bez sebe. Přitiskl Severuse k sobě a s dětským zavýsknutím mu zabořil nos do vlasů.

„Mňauuu!“ ozval se Severus otráveně a znechuceně.

„Ještě, pane Černý!“ zaškemral Lucius.

Severus začal znovu rádoby vrnět a snažil se v duchu přesvědčit sám sebe, že to dělá kvůli těm Tygřím liliím. Všechno bylo lepší než fakt, že se mu infantilního Luciuse prostě zželelo. Běloučké prsty se mu spokojeně rozeběhly po vlasech.

Snapeovi se zatmělo před očima a byl si jistý, že Malfoyovi vyškrábe oči.

A do večera daleko…

A/N: Připouštím, že nevím, jak voní tygří lilie, ale je to především jméno parfému, který je přesně takový, jak jsem popsala. Jo, taky jsem si vzpomněla, že mi někdo říkal: Nekoukej na ty anime, zblbneš z toho. Pozdě. :)