Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Nejspíš byly i nějaké slunečné dny. Měkké světlo paprsků se přelévalo v korunách vysokých jasanů a prosvětlovalo celou alej. Na prašné cestě se blýskaly kamínky a sem tam tudy proskočila zelená žabka, hledající cestu k blízkému rybníku. Pak tu taky bylo spousta domků. Žádné ošklivé bytovky nebo paneláky, ale jen krčící se mírumilovné chalupy. Na návsi stála jen jediná lavička s keřem růží. Sedávaly na ní staré babky a tlachaly o všem možném, kývaly lidem na pozdrav a občas koupily malým dětem nějakou sladkost v cukrárně naproti. A kdyby se naskytla možnost podívat se směrem po silnici do kopce – ve výhledu bránila jenom kaplička, kterou asfaltka objímala v kruhu - , byl by člověk zahlédl les. U jeho kraje se nacházely poslední domky. Ten s okrovým nátěrem vlevo se tvářil velice udržovaně. Po ploše zahrady rostly bylinky a občas bylo vidět mladou ženu, jenž ji s výrazem nevyššího zaujetí udržuje. Plot tam nebyl vysoký a zvířata se tomu místu podivně vyhýbala.
Severus se rád toulal vesnicí. Vyžebral u matky nějaké drobné, doběhl z kopce na náměstí a zpoza rohu obhlédl situaci. Většinou si tam hrály některé děti – holčičky si vozily kočárky, kluci blbli s míčem nebo s gyroskopem a parta starších za samoobsluhou pokuřovala. Severus věděl, že se s nikým z nich nemá bavit, ale to on ani neměl v úmyslu. Chtěl si s nimi hrát.
Narovnal se, upravil si oděv, mírně si odkašlal a pyšně vykročil. Ruce měl spojené za zády a nakračoval, jakoby mu celá vesnice patřila. No, podle šatů si to i mohl dovolit, protože tenkrát nikdo dřív hábit neviděl. Prošel kolem babek na lavičce, hodil po nich pohled jakoby bez zájmu a pokračoval dál.
Už tenkrát měl trochu nezdravou barvu, vlasy jak se slušelo krátké a přestože se ze všech sil snažil vypnout hruď, zůstávalo na něm cosi hrbatého. Stařešinové ho měli docela rádi, protože byl takové tiché a nenápadné děcko, upejpavý jako mladé hříbě. Ve vesnici se o něm moc nevědělo, málokdy chodil ven.
„A není tohle ten Snapeovic kluk?“ nadhodila jedna vrásčitá stařena. Severus se prudce obrátil a spatřil už jen, jak ji kolegyně dloubla loktem. Povýšeně pohodil hlavou a zamířil do cukrárny.
„Tak mladý pane,“ usmála se prodavačka, „co to bude?“
„Jednu Maxi Žvýkačkovou Bombu s malinovou příchutí,“ odpověděl.
„Sedm korun,“ sdělila mu, zatímco její ruka už šmátrala pod pult. Severus pohlédl ztrápeně do svojí malé dlaně.
„Já mám jenom čtyři…“ zahuhlal smutně. Prodavačka se k němu víc naklonila.
„No, tak jindy,“ pokrčila rameny a přesunula se k druhému zákazníkovi.
Severus se vyloudal ven. Jako hrdopýšek teď skutečně nevypadal. Ruce zastrčil hluboko do kapes, povzdychnul a nakopl kámen před sebou.
„Pojď sem, Snape. No myslím tebe, tak pojď sem,“ zavolala ho jedna z těch babiček. Poslušně přiběhnul a zůstal tam se sklopenou hlavou. Začaly se ho vyptávat.
„Jak se to jmenuješ? Severus?“
„Ano, prosím.“
„A co se tváříš tak smutně, Severe? Něco se stalo?“
„Hm, ano, prosím. Chtěl jsem si koupit žvýkačku, ale mám jen čtyři koruny.“
„To je rodina,“ vzdychla afektovaně ta s holí na kraji. „Pustí kluka do obchodu a ani mu nedají pořádných grošů!“
„Neřekl jsem mámě, že si jdu koupit žvýkačky,“ ozval se Severus pevně.
„Ale ty peníze jsi, doufám, nevzal, že ne?“ přebyla ho ta, co se první ptala.
„Já nejsem zloděj. Maminka mi je dala dnes ráno, abych koupil rohlíky a zbytek si nechal…“ tvářil se čím dál utrápeněji.
„Vždyť to říkám – naprosto strašná rodina! Vůbec se nestarají o to, co si ten kluk koupí. Tedy, co z něj vyroste, to radši nechci vidět!“ dušovala se Hůlkařka.
„Tak ho nechte,“ umírnila je ta uprostřed a sáhla do kapsy. „Šak je to eště pískle. Enem pánbů rozhodne, co z něj vyraší. Kolik to potřebuješ?“
„Sedm korun, prosím. Mám čtyři,“ odpověděl Severus. Nevěděl proč, ale výraz pískle se mu docela líbil, i když si nebyl jistý, co má znamenat.
„Tak na. Tadyma máš deseti korunu a kup si k tomu eště lízátko,“ usmála se na něj. „Znala sem tvýho tátu, dyž byl jen o kapínek starší než ty. Vzkaž mu, že ho pozdravuje tetka vod Ponocnejch, jo? No utikej, pískle.“
„Děkuju pěkně!“ řekl vychovaně a rozeběhl se zpátky do cukrárny.
Malinová byla určitě ta nejlepší. Byla hodně sladká, šťávy v ní bylo, že by se dala žvýkat dva dny, a mohli jste si jí pořádně vychutnat. Severus udělal obrovskou bublinu, která se mu přilepila na obličej. Rychle ji jazykem dostal zpátky do pusy. Jo, malinová taky tolik nelepila.
Zastavil se u růží. Zamyšleně se díval, jak po jednom květu přelézá ohromný brouk, ťapká nožičkami sem a tam a hledá něco, co zřejmě vidí jen on.
Severus se šibalsky rozhlédl. Děvčata si zrovna ukazovala svoje panenky. Utrhl růži a doběhl k nim. Poklepal jedné na rameno.
„Hele,“ vyhrknul, „něco pro tebe mám!“ Přistrčil jí květ téměř pod nos. Brouk ohavně roztáhl černé krovky a odhalil pod nimi modře pruhované tělíčko. To úplně stačilo, aby obě dívky hlasitě zaječely a daly se na zběsilý úprk. Severus se zasmál a rozeběhl se domů.
„No, jo, strašný chlapec. Flákač z něj vyroste! A sukničkář, jakbysmet! Už teď děsí malý holky!“ obracela Hůlkařka oči v sloup.
„Hyn ho nech – vždyť si hraje, pískle malý,“ usmála se tetka. „Bude to potřebovat jako sůl…“ Zvedla se a odešla.

Jenže teď zuřila bouře. Blesky křižovaly Londýnskou oblohu jako prapodivná čmáranice. Burácelo a v paneláku hvízdala meluzína.
Severus zastrčil hlavu pod deku, když jeden blesk ozářil nebe s nevídanou silou. Měl by už dávno spát, měl. Ale když on se té blýskanice tak strašně bojí! Copak se v tom dá usnout?! Nedá, nedá, nedá.
Proč se jen museli přestěhovat? Prý kvůli jeho škole. Stejně mu matka říkala, že by ho mohla učit doma. Ne, stěhovali se kvůli otci. Doma nebyly noci nikdy tak zlé. Jakmile se třásl, sklonila se matka nad ním a uklidňovala ho, dokud nespal. Měla postel kousek od té jeho. Tady byl v pokoji sám. Sám, opuštěný a vystrašený malý kluk…
Bál se, že takový už zůstane. Přes deku byly blesky vidět totiž taky. V sedmi letech už by se tak bát neměl, ale když… Ta bouřka byla tak děsivá!
Pokusil se schoulit a pevně sevřel oči. Pořád dokolečka si opakoval, že se mu nic nestane. To mu určitě nic neudělá. K ničemu to nevedlo.
Dveře do pokoje se náhle rozevřely. Poplašeně vykřikl a pokusil se schovat i pod polštář. Slyšel několik kroků.
„Ty ještě nespíš, Severusi?“ zeptal se jeho otec přísně. Severus opatrně vykoukl z pod svého úkrytu. Nepatrně zavrtěl hlavou.
„A PROČ SAKRA?!“ rozeřval se jeho otec. „KOUKEJ CHRÁPAT, TY MALEJ PARCHANTE!“ surově ho položil a přikryl. „Tsss,“ pokračoval jízlivě. „je to jen bouřka. Je venku, pitomče. Koukej okamžitě spát, nebo ti dám důvod, abys moh začít pořádně bulet, jasný?!“ Severus vyděšeně přikývl.
Dveře se podruhé otevřely. Tentokrát vešla jeho matka. Stačil jí jeden pohled na ustrašeného syna, aby si domyslela, co se děje. Přistoupila k manželovi.
„Co tu zatraceně děláš, Tobiasi?!“
„Vychovávám našeho syna, Eileen, když ty toho nejsi schopná!“ odsekl zhurta.
„Já?! Podívej se, jak vypadá! Bude štěstí, jestli ještě vůbec někdy zamhouří oka!“ Přiletěl jí políček.
„TAKHLE SE MNOU NEBUDEŠ MLUVIT, ROZUMNĚLAS?!“ zařval Tobias. „TRHNI SI NOHOU, TY KÁČO! JE TĚ PLNÝ ZUBY ZA CELEJ TEJDEN – EŠTĚ DO JEHO VÝCHOVY SE MI CPI!“
„Je to náš syn!“ zdůraznila útočně a pokusila se mu ránu vrátit. Tobias jí vlepil pořádnou facku a pak s ní smýkl o podlahu.
„Ne, tatí!“ vzlykl Severus. Tobias se k němu přetočil.
„CHTĚL’S NĚCO?!“ ječel nepříčetně. Alkohol už z něj mluvil pořádně.
„Ne!“ vzlykl Severus znovu a zalezl pod deku.
„Tobiasi! Ty opilče! Vždyť je to malé dítě!“ vyhrkla hystericky Eileen a pokusila se ho znovu praštit. Tentokrát se jí to v zoufalém pokusu několikrát povedlo.
„NECH MĚ NA POKOJI!“ bránil se Tobias. Severus si zakryl uši rukama a rozbrečel se úplně nahlas.
„A NENECHÁM! UŽ TOHO MÁM DOST!“ ječela i Eileen. „Neděláš nic rozumnýho, jak je rok dlouhej! Di do háje, Tobiasi! Sev se jenom bojí bouřky!“
„Kretén malej! Debil z něj vyroste! Nechce spát a místo toho bude ponocovat ve škole!“
„A o tom si taky promluvíme! Ta škole je pro něj špatná! Můj syn je kouzelník, tak se s tim vypořádej, ty ožralý prase! Jestli mu nedáš pokoj, na místě tě odpravím!“
Severus vystrčil umáčenou tvář. Matka svírala v ruce hůlku, na jejímž konci se zelenalo malé světlo. Tobias nerozhodně ustupoval. Nakonec se obrátil a vyběhl ze dveří. Eileen za ním. Severus je slyšel i z venku.
„Kam jdeš, Tobiasi?“
„Do hospody, náno! Co jinýho mám dělat, když tě mám za manželku?!“
Pískle se rozplakal do polštáře. Dokud bydleli u lesa, rodiče se nehádali. Tady v Londýně to dělají v jednom kuse. Vlastně to dělají už od té doby, co začal chodit do školy. A zjistil, že dokáže poručit skleničkám, aby se vznášely (lekl se, že by je rozbil, protože neopatrně vrazil do příborníku).
Za chvilku se vrátila Eileen. Nasadila na tvář úsměv a pohladila ho po vlasech.
„Ti mudlové, co? Nikdy nevědí, kdy přestat. Ale ty jsi můj malý čaroděj a všem jim to ukážeš, viď?“ zamumlala mu přívětivě do ouška, urovnala mu deku a políbila ho na čelo. „Tak spinkej, Severusi. Přece toho opilce nenecháme vyhrát.“ Mrkla na něj a zavřela za sebou dveře. Severus chvíli poslouchal déšť.
Bouřka neznamenala vůbec nic. Proti tomu, jak se rozzlobil otec, rozhodně. Přemýšlel o tom, co řekla matka. Vzpomínal, jak mu vyprávěla o škole pro čaroděje a kouzelnice, do které ho pošle, až na to přijde čas. Třeba ten čas už přišel, říkal si v duchu.
Trošku klidnější usnul a ani nevěděl, co všechno se na něj chystá…

Ve škole přece jen musel zavřít oči. Ale za to to stálo. Zdálo se mu totiž o poklidných, slunečných dnech, ve kterých jedno malé pískle právě prasklo malinovou bublinu. Třeba tam zůstalo navždy… 
 

by Snapesnogger

Já tak miluju, když je ta postavička šťastná... ;)

Tenhle bohužel nevím, od koho je.