Darmoděj
Šel včera městem muž
a šel po hlavní třídě.
Šel včera městem muž
a já ho z okna viděl ;
na flétnu chorál hrál,
znělo to jako zvon,
a byl v tom všechen žal,
ten krásný dlouhý tón,
a já jsem náhle věděl –
ano, to je on, to je on.
Ani nevěděl, co ho k tomu oknu vedlo. Pošmourná noc v kouzelnické části Londýna byla zlá a opuštěná. Vyhlédl přes neudržované sklo, šmouhaté od zoufalých doteků jeho prstů. Kdyby okno jen dovedl probudit k životu, sténalo by spolu s ním, stejně osamělé, prázdné, zoufalé a odevzdané.
Do uší se mu vplížil jakýsi tichý tón. Málem ho kvůli povzdechu ani nezaslechl. S novou razancí probádával očima ulici. V nejasném světle měsíce a vzdálených luceren zahlédl postavu. Byla hrdě vztyčená a před sebou držela napjatou hůlku. Od konce unikaly slabé nafialovělé obláčky.
Harry sejmul brýle ze svého nosu a unaveně si protřel oči. Když před chvílí ležel v posteli, byl spánek to poslední, co ho lákalo. Teď by za něj dal cokoliv, neboť cítil, jak každý sval v jeho těle těžkne. Silou vůle se přinutil znovu skrz brýle podívat na ulici. Soused naproti zhasnul světlo. Neznámou postavu stále halila mlha od kouzla.
Pozorně ji sledoval. Hábit opisoval drobné nervózní pohyby. Ne, ne nervózní, nýbrž opatrné a promyšlené. Harry se ušklíbnul. Jo, tak přesně tohle vídal každý den v Bradavicích…
S novou razancí se přitiskl na sklo. Muž šel prostřed silnice, pátravě se rozhlížel. Kdyby jen Harry viděl alespoň trochu do jeho obličeje! Plavná chůze mu byla tak důvěrně známá! Potřeboval kohokoliv, na kom by si mohl vybít vztek. A smrtijedé bývali dokonalý cíl. Byl přesvědčený, že je to smrtijed. Musel být. Kouzelník s hůlkou tady, ve čtvrti tvářící se jako mudlovská, protože se zde usídlili ti, co se kouzel navždy zřekli, zpustošené už jedním útokem, se sotva bude jenom procházet.
Od věže katedrály se rozezvučel silný zvon, hlásící půl jedenácté.
Harry náhle pochopil, kdo to je.
Vyběh jsem do ulic
jen v noční košili ;
v odpadcích z popelnic
krysy se honily
a v teplých postelích,
lásky i nelásky,
tiše se vrtěly
rodinné obrázky –
a já chtěl odpověď
na svoje otázky, otázky.
Harry rychle vyběhl z domovních dveří. Noční košile mu pleskala u kotníků, ale to mu bylo jedno. Hluk zvonu utichl a na celé širé třídě se rozléhala jen slabá melodie uspávacího kouzla onoho muže. Zdálo se, že si ho nevšiml.
Harry zatřásl pravou rukou, ve které pevně svíral hůlku. Z její špice vyletěly drobné jiskry. Vyplašil tím několik krys, které si nerušeně hledaly potravu v okolí nejbližší popelnice, ale ani s nimi už nedokázal soucítit.
Všechno bylo zpátky. Známá touha po pomstě – ne jen čekání na to, až se Voldemort uráčí přijít dokončit svůj plán na ovládnutí světa. Tenhle kouzelník, ať už to byl kdokoliv, mu připomenul dny strávené učením, dny s přáteli a relativně klidné dny působení Lorda Voldemorta. V téhle době už se magická válka přesunula i k mudlům a mnohem hůř se jí bránilo, když si kvůli tomu vymýšleli povídačky o teroristech, nenávisti a dělali to, co lidé v takových případech dělají – zabíjeli. Musel být, ta kreatura z čirého zla, strašně šťastný, že mu všechno hraje do karet.
Bradavice, Harryho jediný domov, byly zničeny snad jako první. Ale on měl v hlavě spoustu obrazů, kdy se smál, procházel jejich chodbami spolu s Hermionou a Ronem, zachraňoval ty, na kterých mu záleželo, udržoval při životě náhražku rodiny. Tyhle vzpomínky byly jako zápalná šňůra od dynamitu jeho hněvu. A právě teď se k nim dostala pochodeň.
Dohnal jsem toho muže
a chytl za kabát.
Měl kabát z hadí kůže,
šel z něho divný chlad ;
a on se otočil
a oči plné vran
a jizvy u očí,
celý byl pobodán –
a já jsem náhle věděl,
kdo je onen pán, onen pán.
Zhasl hůlku, přitiskl se ke dveřím a přemýšlel, jestli mu tenhle za to vážně stojí. Možná tu jen projde a oznámí, že tady nic není – Harry tichem ušetří a uchrání spoustu lidí, kteří v zoufalé naději uprchli. Je ale taky možné, že muž ohlásí Voldemortovi mudlovskou ulici – a Pán Zla tady pak udeří jen tak pro výstrahu.
Sledoval pozorně, když kolem něj pomalu procházel. Ve fialové mlze nebylo prakticky nic vidět. Ucítil malátnost, v duchu se však zapřísáhl, že musí vydržet a neusnout. Purpurové proužky zaklínadla se táhly ke dveřím a oknům a spárami, pod prahem pronikaly do útrob domů.
Možná to vůbec není smrtijed. Možná je Harry jen paranoidní. Třeba jen prochází, potřebuje se někam dostat, ukrýt, a nechce, aby ho kdokoliv nepříjemně překvapil. Harry by mu mohl alespoň dodat trochu odvahy a útěchy. Vzkázat, že není mrtvý, i když se o něm tak noviny už začaly vyjadřovat. Že je stále naděje.
Rozsvítil si kouzlem a s odporně hlučným pleskáním svého nočního úboru dohnal postavu před sebou. Muž se zastavil už při zaslechnutí nového zvuku a ukončil svoje kouzlo. Harry ho popadl za to, co považoval za kapuci pláště, ale jeho prsty nahmátly cosi jako šupinatou kůži. Chtěl ho otočit proti sobě, avšak chladný, kluzký materiál se mu lehce vysmekl.
Muž se okamžitě obrátil, při čemž o krok ustoupil. Ve světle hůlky teď byl velmi dobře rozeznat každý detail. Černé oči útočně klovly do jeho tváře, dokud jim nedošlo, na koho hledí. Překvapeně vypadal i Harry. V tak často vídaném obličeji se kolem očí tvarovaly vrásky. Hluboké prohlubně smutku a beznaděje.
Zvedl hůlku nad hlavu, aby světlo dopadalo rovnoměrně na oba. V černém hábitu z podivné látky se odraz ztrácel, byl pohlcen a vyvěral na povrch někde trochu jinde, pod jiným úhlem. Jak si Harry všiml, od rukávů tu a tam ukápla kapička. Doufal, že to není krev, ale když ji sledoval pohledem, zanechala na dláždění patrnou stopu.
Vlastně z celého hábitu odkapávaly kapičky, kterých si člověk za chodu nemohl všimnout. Harry zděšeně zavřel oči. Představil si tu spoustu poranění, které mohou způsobovat rubínovou kaluž. Tohle muselo být velice bolestivé…
Celý se strachem chvěl,
když jsem tak k němu došel,
a v ústech flétnu měl
od Hieronyma Bosche;
stál měsíc nad domy
jak čírka ve vodě,
jak moje svědomí,
když zvrací v záchodě
a já jsem věděl –
ano, to je Darmoděj, můj Darmoděj.
Harry sklonil hůlku a pohlédnul muži znovu do očí. Klopil hlavu k zemi a chvěl se po celém těle, zřejmě už příliš slabý na nějakou jinou odezvu. Nejhorší byla skutečnost, jak byl s Harryho činy smířený – třesoucí ruku s hůlkou nechal klidně u svého boku, pouze ji prsty svíral příliš pevně.
Harry nevěděl, co říct. Kdysi chtěl tohoto muže zabít a zničit. Pokořit tak, aby už nikdy nebyl stejný jako dřív. Někomu, koho Harry nenáviděl víc než cokoliv na světě, se to povedlo mnohem rychleji. Zrůdná bytost, jež teď stála před ním, to už přeci nemohl být egoistický profesor lektvarů.
Měl možnost splatit mu všechno, co chtěl. Roky urážek, ponižování, útrapy, smrt milovaných lidí. Tahle zraněná troska sotva bude schopná se tomu bránit. Mohl by to jednou provždy skončit, udělat jeden definitivní škrt za svou minulostí. Pro Merlina! A zachovat se tak stejně jako ten, kdo jim oběma způsobil všechna muka?!
Zlehka vztáhl k postavě proti sobě ruku a dotkl se chladné, zmáčené paže. Muž, nezvyklý už lidského doteku, ucukl. Ustoupil. Za hlavou se mu vztyčila šupinatá kápě. Poskytla tmavým vlasům zlověstně lesklé dekorum. Vypadalo to jako odporně velký límec stejně odpudivého střihu, který se pro lidské postavy nehodil – hadího střihu. Kobry by za tuhle okrasu daly život, ale lidská zubožená tvář v ní působila nepřístojně. Černé oči byly hrůzou rozšířené. Věděl, že by se neubránil a zůstala mu jen tahle výhružka.
„Ne,“ zamumlal Harry, „já vám neublížím…“
Kápě se pomalu složila zpět. Pak z tenkých úst vyšel vábivý, libý hlas. Zněl víc jako hudba než jako slova. Harrymu se zprvu zdálo, že to není ten stejný sametový tón hlasu – a v zápětí mu došlo proč. Krvavý jazyk, jež na chvíli vykoukl přes rty, měl rozeklanou špici. Sykavý šepot hadího jazyka však zněl melodičněji než jindy.
Severus Snape řekl: „Zachraň se.“
Můj Darmoděj, vagabund
osudů a lásek,
jenž prochází všemi sny,
ale dnům vyhýbá se;
můj Darmoděj, krásné zlo,
jed má pod jazykem,
když prodává po domech
jehly se slovníkem…
„Kdo vám to udělal?“
„Udělal?“ zopakoval Severus pomalu a odložil sklenici vody. Teď, když mu Harry obvázal paže a nechal ho posilnit se, už situace nevypadala tolik beznadějná. Dokonce se lehce pousmál. „Není to trest…nechci to chápat jako trest,“ dodal.
„Že není? A co to tedy je? Nová zábava pro masochisty, kteří nemají co dělat?!“
„Neporozumíš tomu,“ odpověděl prostě a opřel se na pohovce pohodlněji. Vztyčená kápě se nepatrně chvěla. Bezděčným gestem tahal za konce rukávů, připevněných obvazy, aby skryl ruce co nejvíce. Harry poposedl. Bylo zbytečné se přít – nikdy neporozumí černé magii. Ví, že ji z duše nesnáší, a to mu bohatě stačilo celý život.
„Prosím,“ prolomil Harry naléhavě ticho, „ukažte mi paže…“ Černé oči zalétly na jeho ruce.
„A co bys chtěl vidět? Ruce má každý,“ zasyčel dotčeně. Harry poposedl ještě o něco blíž. Chvíli jen sledoval Severusovu tvář, nakonec se však odhodlal a zvedl dlaň svého bývalého profesora z jeho kolene. Opatrně vyhrnul rukáv těžkého pláště, neuniklo mu, jak Snape zasténal.
Na tepně na zápěstí byly dvě zarudlé kulaté jizvy. S narůstající hrůzou si Harry uvědomoval, že po špičácích. Jakmile vyhrnul rukáv ještě o něco víc, málem vykřikl. Hladká, bělostná kůže plynule přecházela do černých šupin. Tam, kde ještě nebyla zcela srostlá, se prostě odlupovala s vrchní vrstvou a odhalovala citlivou svalovinu. Harry rychle rozvázal obvazy, shrnul krví nasáklý rukáv až na rameno a opatrně začal převazovat rány. Snažil se nevnímat ten pocit, jak se mu udělalo špatně od žaludku, jak moc se šupiny snaží přilnout ke kůži. A stát se kůží.
„Bolí to jako čert,“ zašeptal Severus. Harry se na něj podíval. Ve světle lampy měl málem průsvitnou barvu, zatínal zuby do rtů a oči, lemované krajkou stáří a trápení, se leskly, protože je zalévaly slzy.
„Já nevím, co bych –“ začal Harry bezradně, ale starší muž ho přerušil.
„Nic po tobě nechci, nic. Přejde to. Trochu klidu a přejde to…“ neříkal to příliš jistě.
„Co to je? K čemu to je?!“ odhodlal se Harry. Severus mlčel. Kdyby si nepřejížděl jazykem po rtech, byl by prohlášen za mrtvého. Každé místečko na nezměněné pokožce bylo chladné, ale hebké. „Řekněte mi to, zatraceně! Když už jste u mě v bytě, tak mi sakra taky řekněte proč! Proč tohle všechno?!“
Severus ze sebe vydávil jakýsi ekvivalent syčivého smíchu.
„Harry, myslíš, že někdo vážně ví, proč se tohle všechno děje? Stejně dobře se můžeš ptát, proč mají lidé dvě nohy a ne čtyři a dvě ruce,“ odpověděl v hadím jazyce pobaveně. Znělo to více konejšivě. Očima pozoroval, jak Harry nervózně tahá za jeho rukávy, jakoby je chtěl roztrhat, aby nebránily nové kůži. „Ne, já to nevím. To, co vím, ti nesmím prozradit. Ale, ač s tím nesouhlasíš, jsou některé věci mnohem jednodušší, než se zdají. Pán Zla chce dokonale poslušné služebníky. Proto tohle,“ zakýval kobří krempou nahoru a dolů.
„Ne,“ odporoval Harry, „nedává mu to právo dělat z lidí hady. Nikdo mu nedává právo…právo mučit novou kůží…zabíjet…“ hlas se mu vzteky třásl. Severus si jedním dlouhým prstem pohladil krk. I tam byly dvě jizvy.
„Nedává, ale on si ho stvoří, protože má moc. Tak to je, vždycky bylo. Zákon přírody – vyhraje nejsilnější, Pottere,“ odpověděl Severus chladně svým obvyklým hlasem. „Není to tak strašné. Ano, bolí to, ale tohle je jen přechodné stadium. Jakmile se kůže uchytí, je pevná a vzdoruje některým kouzlům. Jed, kterým jsem infikován, se stane mým vlastním jedem. V takovém množství, v jakém mi koluje v těle, je smrtelný,“ zkoumavě se mu zahleděl do tváře. „Není to tolik neobvyklé. Za středověku to bylo velmi oblíbené kouzlo z černé magie. Ale aplikovaly ho pouze ženy. Mudlové jim říkali Echidny. Měl bych být v klidu,“ zakončil nakonec. Harry sledoval, jak zavřel oči a kápě mu podepřela hlavu. Dýchal mělce.
„Ale vy nemůžete být. Nedovolí vám to,“ zašeptal pomalu, rozvážně, v hadím jazyce. Severus otevřel jedno oko. Chvíli jen studoval hloubku Harryho rysů, pak se zvednul a urovnal si kabát.
„Nedovolí. Proto už musím jít,“ rozeklaný jazyk vystřelil do vzduchu a zase se rychle stáhnul. Severus se pousmál. „Neboj se, Pottere, jsem si téměř jistý, že my dva se ještě uvidíme,“ v hadím jazyce šel sarkasmus formulovat velmi těžko, ale Snape to umění ovládl dokonale. „Sbal se a jdi. Pryč, kamkoliv, hlavně odsud, Harry. Jdi k těm svým přátelům. Pokud jsou tady, tak okamžitě po mém odchodu odejděte. Pryč z okruhu tak půl kilometru. Neptej se mne proč. Už tak jsem vyzradil víc, než jsem si kdy pomyslel, že dovedu.“
Otočil se a složená kápě se mírně zaleskla na jeho zádech. Harry ho vyprovodil až k hlavním dveřím. Stáli proti sobě. Rudý jazyk s dvěma špičkami znovu na chvíli prořízl vzduch mezi nimi.
„Já vás nevyháním,“ nadhodil Harry a doufal, že to není drzé a zároveň říká všechno, co chce říct. Nemohl nikdy dosáhnout Snapeovi melodie v hlase. Severus pozvedl obočí.
„Já vím – a je to velmi milá nabídka, jenže já už svou stranu našel.“
„Ale vždyť –“
„Ne, Harry,“ pronesl hadím jazykem konejšivě s chladnýma očima, „nikdo nechce trojitého zrádce.“ Otočil se a aniž by dal Harrymu možnost nějak zasáhnout, jal se dokončovat uspávací kouzlo a za chvíli zmizel na konci ulice v nafialovělém dýmu.
Šel včera městem muž,
podomní obchodník.
Šel, ale nejde už,
krev skápla na chodník ;
já jeho flétnu vzal
a zněla jako zvon
a byl v tom všechen žal,
ten krásný, dlouhý tón,
a já jsem náhle věděl –
ano, já jsem on, já jsem on.
Zůstaly trosky, krčily se v šeru večerního nebe a jen tu a tam je osvětlila slabá záře kouzla. Nikdo nechtěl válku začít. Ne potom, co Voldemort udeřil v jedné tiché a zoufalé mudlovské ulici. Ne po té, co Chlapec, který přežil plakal svým přátelům v náručí, když se s nimi chtěl vrátit do svého bytu a našel jen rozbořené místo, prázdnou prohlubeň s tisíci mrtvými. Nikdo jeho žal nemohl pochopit, přesto se všichni holedbali, jak je jim jasné, proč truchlí.
Vypátral Voldemortův úkryt a přestože nikoho nenutil s ním jít, tísnily se teď roztroušené hloučky lidí kolem. Harry nemilosrdně postupoval vpřed. Vyhýbal se možnosti střetu se Smrtijedy a v dlaních křečovitě svíral dvě hůlky. Jednu svoji, druhou temnou jako noc, kterou před chvílí našel. Patřila Severu Snapeovi.
Harry o něco zavadil nohou. Rychle a bezmyšlenkovitě to z boty setřásl, pak na to pohlédl. Srdce se mu málem zastavilo. Nebylo dobře vidět, ale ležela tam černá hadí kůže. Zdála se být jen hrůzným krytem. Jenže co kdysi skrývala?! Ne, radši ani nemyslet…
Rychle se obrátil a vyzvracel do trávy opodál. Ještě byla zbarvená krví a odporný hnilobný zápach se zde držel, jako by už nikdy neměl odejít. V Harrym se zvedla nevýslovná vlna hnusu a opovržení. Dokonale poslušný, stvořený služebník teď byl mrtvý.
Byl Harry už někdy takhle vzteklý? Ano, párkrát: když si myslel, že Sírius zradil jeho rodiče, když Sírius zemřel – když potkával a zase ztrácel milované osoby…
Jednu další právě před chvílí. To zjištění vehnalo Harrymu do žil novou nenávist vůči Voldemortovi. Bůhví, co by se stalo, kdyby nebylo pitomého Toma Radlea, jeho bláhové ctižádosti a téhle dementní války. On i Severus si byli tak děsivě podobní. Proč si toho nevšiml? Měli své jizvy. Nebylo nic, co by neudělali jen proto, že nenáviděli toho druhého. Proto to všechno, proto Severovo smíření s osudem. Harry věděl, co cítil – on by se taky vzdal, až když by všemu byl konec. Přišel k nepříteli, snad omylem, snad hloupou shodou náhod, ale přišel a nalezl to, co potřeboval celý život. Oba stejní, oba už dávno mrtví.
Všechno zničeno! Všechno!
Pozvedl obě hůlky nad hlavu a aby alespoň nějak sobě ulevil, vyslal z obou hůlek proud zářivého ohně. Dočista se zbláznil, popadl ho amok a jakoby nevěděl o světě, začal střílet po všech smrtijedech, ani vlastně nevěda, co po těch ječících a prchajících postavách pálí. Odehnal od sebe přátele a ostatní členy Fénixova Řádu a jako ta poslední nejničivější zbraň zamířil vstříc Voldemortovi, aby naplnil svůj osud – aby zemřel.
Váš Darmoděj, vagabund
osudů a lásek,
jenž prochází všemi sny,
ale dnům vyhýbám se!
Váš Darmoděj, krásné zlo,
jed mám pod jazykem,
když prodávám po domech
jehly se slovníkem…
