Tofiam - born to be wild!!!!!!!

První sova přiletěla brzy ráno. Severus potichu a neochotně vstal z postele, dával pozor, aby nevzbudil svého nocležníka, a přešel k oknu, na jehož parapetu se choulil výr. Převzal dopis a s několikerým zýváním ho otevřel. Letmo si všiml Malfoyovské pečeti.

Drahý Severusi,

(fádní oslovení, já vím) asi Ti bude připadat zvláštní, že Ti takhle píšu, ale můj syn mi hodně vyprávěl –

V Severusovi se na chvíli zastavilo srdce zděšením, ale vzápětí se zase rozeběhlo. Ne, to není možné. Něco takového tou větou určitě nemyslel. Neměl šanci se to dozvědět.

- a tím probudil vzpomínky, které možná měly zůstat spát. Zní to jako klišé, že? Pamatuju si, jak je nesnášíš, ovšem nepřišel jsem na nic lepšího. Asi se mi po Tobě zastesklo. Tak nějak to píší obyčejní lidé, předpokládám. Chtěl jsem být originální, jenže Tě mám plnou hlavu a nedokážu se Tě zbavit. Myslím na Tebe. Myslím na Tebe čistě z pohodlnosti a útěchy těch vzpomínek. Asi stárnu.

Moje sídlo dnes víc než kdy jindy odráží, jak se cítím. Je tu ticho a pusto. Narcisa jela k Belatrix a Draco je na víkend u kamaráda –

Severus se podíval k posteli. U kamaráda na víkend? Jistě, pro sebe se ironicky pousmál, velmi přátelský víkend… Přátelštější být nemohl.

Venku už bylo světlo, ale okno ložnice směřovalo na jih, s výhledem na řeku, takže postel stála opuštěně ve stínu. Severus přimhouřil oči. Tělo pod dekou se jako na povel pohnulo. Lehoučce se přetočilo a odkrylo běloučká chodidla. Co by se stalo, kdyby mu po nich přejel prstem? Stáhla by se jako nožky malinkých dětí a pokojem by zazněl jeho vysoký, rozdováděný smích. Něco mezi výkřikem radosti a šťastným úlekem. A pak by se přitulil a s rozverným úšklebkem si odhodlaně bral všechny nově poznané požehnané radosti fyzického světa.

Severus málem upustil dopis a vrátil se do lože, ale nakonec ovládl své vzrušení a pokračoval. 

- Najednou mi všechno kolem mne připadá opuštěné. Nejspíš to nebude jenom můj pocit. Zatoužil jsem po jakémsi bláhovém souznění a troše oddechu jako kdysi…

Koneckonců, znáš mne líp, než kdo jiný. Není třeba cítit se trapně ani zahanbeně. Napadlo mne sice, že tohle může být pro Tebe důvod skoro k pláči -  

Pláči? Severus nechápal, proč by měl ronit slzy kvůli něčemu, co se stalo, přebolelo a nikdy už se nestane. V mládí dělal hodně chyb, dokud si nesrovnal, co vlastně chce, a Lucius Malfoy byl jedna z nich. Nejspíš jedna z těch nepříjemných, které na vás ulpí jako lepkavá šťáva a pletou se vám do všeho, pronásledují vás hůř než stín. Pravda, kdyby sáhl do svého svědomí, našel by dobu, kdy ho to utěšovalo, povznášelo a uspokojovalo nejniternější potřeby. Nejen spát s Luciusem. Nechat se unášet ze strašlivého válečného světa doteky a výkřiky. Nejen si s ním povídat. Bylo to i o možnosti vlastnit takovéhle tajemství, sdílet věci, které se s jinými lidmi sdílet nedaly, a hlavně učit se skrze něj poznávat své reakce.

Každý občas potřebuje svého osobního Luciuse Malfoye. Každý občas potřebuje podívat se do očí své nejhorší noční můře, podívat se do očí zrcadlu, stát s nohou nad propastí a snažit se neudělat ten poslední krok.

Fakt, že na takové věci nedokázal přijít sám a dřív, byl asi jediný důvod k pláči. Takže žádné slzy. Maximálně, jestli Lucius nečekal, že to Severuse natolik pobaví.

- Napadlo mne sice, že tohle může být pro Tebe důvod k pláči, ale dělám to pro ten pocit, který jsem měl ve tvé přítomnosti. Neodnesl ho ani čas, ani Tvé mlčení. Zůstane se mnou navěky. Byl jsi a budeš moje sladké pokušení, Severusi.

Doufám, že přijmeš pozvání k nám na sídlo. Budu Tě čekat celý den. Budu čekat i na Tvou odpověď.

S láskou,

Lucius Malfoy.  

Severus si dopis přečetl ještě jednou. Když už nic, nemohl tím nic zkazit. Nedávalo to o moc větší smysl než předtím.

Jak hrozně musí člověk v manželství zešílet, aby věřil v opakování něčeho, co spolu měli před více než patnácti lety? Lucius ho odložil jako obnošené nepotřebné šaty a vzal si Narcisu Blackovou. Vlastně ne, Lucius ho nechtěl odložit. Byl tak dojemný, když přísahal, že se ho nedokáže vzdát. Když přísahal, že Severus bude navěky někde v jeho nitru, zatímco mu jednou rukou kroužil po bradavce a druhou po poklopci. Severus si byl naprosto jist konkrétní polohou toho místa, kam v Luciovi patří, a přesto mu nějakých pár minut všechna slova zněla skutečně. Na těch patnáct minut, kdykoliv byl s ním, dostával svět jiný význam. Skoro nádherný.

Severus, stále v mírně ospalém opojení, se natáhl po kalamáři, v šuplíku nahmatal brk a naškrábal rychlou odpověď. Asi postrádala vděk a eleganci, kterou Lucius čekal, ale to mu nevadilo.

Ne, děkuji,

profesor Severus Snape.  

Zavřel za sovou okenice a po špičkách se dopravil do postele. Cítil příjemný pocit uvolnění, když se ukrýval pod dekou. Mladík vedle se zavrtěl, jakmile pokrývka sklouzla kolem něj. Ruce se mu válely po celém polštáři. Byly bílé a dlouhé a Severuse sváděly k pohlazení.

Seděl pod dekou a pozoroval světlounké chmýří. Včera se ho hodiny a hodiny dotýkal, a přece to touhu nenasytilo. Šimralo a svíralo mu vnitřnosti. Ty ne zrovna dětské, ale ještě zdaleka ne dospělé chloupky v něm rozechvívaly struny něhy a on, ačkoliv to nechápal, byl za to rád. Dokud leželi v náručí toho druhého, mohl si o něm namlouvat cokoliv. Mohli v tichu noci být kýmkoliv. Cítil se vedle něj proměněný. Lepší.

Opatrně uchopil paže, aby je odstrčil a mohl ulehnout.

„Co je?!“ vyjekl Draco Malfoy náhle. Široce rozšířenýma očima se zmateně rozhlédl.

„Nic. Spi dál,“ zamumlal Severus a trochu neohrabaně ho pohladil po vlasech. „Chtěl jsem tě jen posunout.“

Draco zatřepal hlavou a zafuněl. Pak s sebou několikrát pohodil, jakoby nemohl nalézt pohodlnou pozici, a ublíženě zakňučel, protože si jeho mozek konečně uvědomil, že byl probuzen.

„Kólik je vůbec hódin?“ zaskuhral ucouraným hlasem.

„Nevím,“ odpověděl Severus a sledoval, jak se Draco posadil a protáhl. Jeho nahé tělo pableskovalo mezi stíny. Pocítil nutkání přejet dlaní po těch hladkých zádech a uzurpovat si pohyby břišních svalů při každém nádechu. Dracova pokožka byla světle růžová, téměř bílá; neurčitě voněla. Severus si nepamatoval, že by ho kdy nějaká živá tkáň fascinovala stejně, jako Dracova neposkvrněná kůže. Zůstal však ležet. Líbilo se mu, jak Draco po ránu mluví ještě unuděněji než obvykle.

„Jak tó, že névíš?“ divil se Draco a spadnul zpátky na polštář. Zaklonil hlavu a otevřenými ústy vydechl. „Próč nemáš hódiny u póstele?“

„Mám. Po tvé ctěné levé ruce na zdi.“

Draco otočil hlavu tím směrem. Chvíli v šeru mžoural do kulatého ciferníku a potom se rezignovaně přetočil k Severusovi.

„Vzbudíš mne, až budeš chtít vstát, Severusi?“ zeptal se. Oči měl rozšířené a nejisté. Opatrně si položil hlavu na Severusovo rameno. Horký dech se zavinul v jamce mezi klíčními kostmi. A po přímé lince se pak šířila husí kůže, která skončila v Severusově erekci.

Profesor Snape zavřel oči. Snažil se nevnímat pronikavý hlas svého těla a místo toho si užívat Dracův spokojený dech. Jedno bohužel vedlo k druhému, nicméně pro tentokrát ne žadonivě a nezvladatelně. Ve skutečnosti to bylo uklidňující.

Proč se vlastně Draco zeptal, jestli ho vzbudí, až bude vstávat? Klidně by ho nechal spát… A nejspíš toho se Draco bál. Že by otevřel ráno oči a místo vedle něj, zválené a ještě teplé, by bylo prázdné. Nenašel by žádný hmatatelný důkaz, že se mu splnění snu jenom nezdálo. Jistě, nějaké tušení by pod povrchem bylo, pulzovalo a nahlodávalo fantazii, jenže fikce, na rozdíl od skutečnosti, musí dávat smysl.

„Můžeš mi říkat jménem častěji,“ nadhodil Severus. Jediné odpovědi se mu dostalo ve formě hlubokého výdechu. „Když jsme sami, myslím.“

„Severusi?“

„Ano, Draco?“

Hlava se pozvedla do tmy a zastínila okno. Vlasy zlatě zazářily a kontrastovaly s temným stínem obličeje, hrdla a hrudi.

„Severusi, líbilo se mi, co jsme včera dělali.“

„A která část konkrétně?“ odvětil a vzápětí měl chuť si nafackovat za takovou trapnou koketérii, jež se ani v nejmenším nehodila k jeho věku. A když už jsme u věcí, které se nehodí k takovému muži ve středních letech, patnáctiletí mladíci jsou hned za flirtováním. Chvála Merlin, že Severus na konvence příliš nedbal.

„Nó, všechny části. Ale můžeš mi je připomenout, abych si z nich mohl vybrat,“ dodal Draco škádlivě a zasmál se.

„Pokud chceš. Brečel jsi. Žadonil jsi. Nadával jsi. Kňučel jsi. Křičel jsi a vzdychal jsi. Slušný repertoár na jeden večer.“

„Proč tohle říkáš?“ otázal se Draco tiše. Severus se posadil. Draco se nehodlal vzdát pohledu do očí a tak si na něj obkročmo sedl. Severus objal rukama útlý pas. Blonďaté vlasy padaly Malfoyovi do tváře.

„Říkám co? Říkám pravdu?“ dorážel na to patnáctileté stvoření nemilosrdně. Kouskem své mysli se zastyděl, že neumí být jemný ani na někoho tak úzkostlivého a zranitelného, ale nedokázal si pomoci. „Ano, fňukal jsi jako malé dítě. Bál jsi se, že tě vyhodím nebo to nahlásím otci, a pak jsi nebyl schopný uvěřit tomu, že by mne ani jedna z těch možností v životě nenapadla. Já tě chtěl, když ses mi odevzdával.“ Přitáhl se k němu a nos mu zabořil do vlasů. „Nikdo pro mne něco takového ještě neudělal.“

Dracovy paže se kolem něj obtočily pevně jako dva hadi. Jako dvě hadí mláďata. Nehty mu přejel po lopatce. Severus se prohnul. Dracův dech se spájel s jeho rty, ovíval mu nos a tváře, byl těžký a horký.

„Je v pořádku, že se mi klepou ruce a je mi špatně?“ zašeptal Draco slabě.

„Jestli v pořádku, to nevím, ale prý se to stává,“ pousmál se Severus.

Draco vyhledal ústa muže proti sobě. Vklouzl do nich jazykem, oťukával zuby a horní patro. Vlhce a měkce se jeho jazyk pohyboval po křivce tváře. Prsty zatínal do zad. Pak se odtáhl a sklouzl ústy po bradě černovlasého muže na krk. Zaškrábal na něm zuby a začal přejíždět nahoru a dolů, k uchu a od něj líbivě k zádům a zase zpátky.

Severus sklouzl rukama po jeho těle. Přitáhl si ho na těsno k sobě. Vdechoval vůni Dracových vlasů, jejich hebkost se mu ukládala na tváři. Náhle Severovi proběhlo hlavou, že Lucius líbal zatraceně divočeji.

„Au, Severusi, to lechtá,“ vyhrknul Draco a zabublal smíchem.

„Omlouvám se,“ odvětil Severus a povolil prsty, které mu zaťal do kůže v oblasti kolem ledvin. V bílém hedvábí zůstaly krvavé otisky. Otisky viny.

„Co se ti stalo?“ vyzvídal Draco a hlas měl plný nadšení. Severus sklopil hlavu.

Lucius, ten zatracený proradný sviňák, se jednoduše musel připlést do všeho, že? Pro Malfoye je pozvánkou cokoliv. Když včera Severus našel Draca přede dveřmi, ani ho nenapadlo, že by s tím mohl mít Lucius něco společného, a teď je začne srovnávat?! Jak by mohl tenhle jemný věchýtek života zaměnit s hýřivým hloupým padlým andělem…

Draco povalil svého učitele lektvarů. Opíral se o něj a nedokázal z výrazu před sebou vyčíst nic.

„Udělal jsem něco?“ zamumlal nechápavě a pohladil ho po tváři. Málem ucukl, když se k němu přetočily tmavé oči.

„Cože? Co je to za otázku? Tobě připadá, že jsi něco provedl?“

„Já nevím…“

„Ne. To není tebou. Nic jsi neudělal,“ konejšil ho Sev a přitáhl ho na sebe.

Lucius by se na něj pokusil udělat dojem. Byl by tak otravný, až by ho Severus umlčoval sexem čistě pro forma. Nedokázal by pochopit, že se některé věci prostě nedělají. A jeho syn to zjistil, ještě než dospěl. Severus jenom vyměnil otce za syna. Podstoupil své tělo Malfoyovi druhé generace a tentokrát se schovával za to, že to dělal s láskou, jakoby láska byla větší důvod než touha.

A potom v prvních krůčcích nového dne zkameněla ruka, hladící tělo, hladící tělo z obavy z představ a touhy návratu v nenávratno.

Draco políbil Severuse.

„Prosím, mluv se mnou,“ zašeptal úzkostlivě. Paže se kolem něj mechanicky ovinuly.

„To není tebou,“ opakoval Severus, tentokrát o něco prudčeji. Přetočil se nad něj. Draco se tvářil zkoumavě. Vlasy kolem něj splývaly jako koruna. Severus si ten pohled nějakou chvíli užíval. Cítil, jak úměrně s jeho délkou, roste i jeho vzrušení. Nejspíš to cítil i Draco, protože se šťastně rozesmál a vytrčil vyzývavě bradu.

„Proč jsi vůbec vstával?“ smál se zvonivě a jeho hebké, leč studené ruce Severuse hladily po zádech. Severus zvedl hlavu od jeho krku.

„Přiletěla sova,“ povzdychnul.

„Od koho?“

„Od tvého otce.“

Ruce ze zad pomalu sklouzly.

„Chm, a co chtěl?“ vyzvídal zdánlivě s nezájmem. Severus si ty paže bílé jako akátové květy vrátil jednu podruhé na záda.

„Zval mne k vám.“

„Chm.“

„Nepřijal jsem.“

„Škoda,“ odtušil Draco. „Mohli bychom se milovat v každém pokoji, jemu přímo pod nosem. Zcvoknul by se z toho!“

„Merline, ty jsi ale zvrácený malý kluk.“

„Jsem zamilovaný, a ne malý.“

„Nevíš o lásce vůbec nic,“ odseknul Severus. Draco se zatvářil ublíženě, ale se Sevem to nehnulo. Nemělo smysl si po tolika letech něco namlouvat. Kdysi pohlédl do své tváře a viděl v ní vepsanou bolest, poněvadž mu láska unikla. Jenže byl to on, kdo nesevřel prsty, jakmile přes ně utíkala.

„Láska není jenom o tom, že dostaneš od toho druhého, co potřebuješ. Musíš se starat. Musíš se snažit. Zajímat se. Nenapadlo tě, že by se Lucius třeba dovtípil, že ne? Ohó, jistě, pro tebe je to jenom vzdor vůči tatínkovi. Mohl bys na sebe být hrdý. Třeba se i vychloubat, že máš něco, co on mít nemůže. Ale jsem to já, koho se na nic nezeptáš. Já, který riskuju, že se Lucius naštve a napíše do Bradavic. A láska je o tom, že to dělám i přesto. V lásce musíš obětovat alespoň něco. A tys mi obětoval sebe. Obětoval jsi mi svoje slzy. Proto vím, že tu lásku cítím, ale nemůžeš přestat přemýšlet.“

„Nesnáším to,“ zamumlal Draco a uhnul urputnému pohledu tmavých očí. „Nesnáším, když si myslíš, že jsem moc mladý a malý a já nevím, co ještě. Nesnáším, že mluvíš někdy tak strašně jako můj otec. Možná proto jsem našel odvahu k tobě přijít. Protože se tě nebojím. Stejně jako se nebojím jeho.“

„Proč by ses ho měl bát?“

„Protože…protože mne žene do něčeho, do čeho nechci!“ zanaříkal tklivě. Severus přitiskl rty na jeho ohryzek.

„Tohle si nikdy neodpustím. Budu zbytek života litovat, že jsem tě rozplakal,“ zamumlal a sjel k jeho klíční kosti. Přejel po ní zubem a pokračoval níž. Odhrnul deku a skončil v místě, kde se choulila úžlabina Dracova ochmýřeného podbřišku. Vzlyky ustaly. Vždycky to fungovalo. Až na ten drobný rozdíl, že tam, kde Lucius viděl tmavočerný fanatismus rozkoše, viděl Draco světlo naděje a odpuštění. Pro něj tyhle doteky nebyly samozřejmé. Byly darované a o to víc si jich dokázal vážit.

„Musíš otci napsat, jinak nedá pokoj,“ bylo poslední, co stačil říct, než se mu z hrdla vydraly steny rozkoše a uvolnění. 

Kolem se nový den rozeběhl vstříc noci.

Zvláštní, Luciusi, ty ses skoro zeptal, co k tobě cítím. Doteď tě to nezajímalo. Taky mám ale otázku.

Pověz mi, jaké to je, vzít něčí život, roztrhat ho a zahodit? A smát se tomu bizardnímu kontrastu, když malé kousky zapadají do bláta? Jaké to je? Já to nevím – válím se všude kolem tvých nohou.

Když jsi mne celou dobu tolik nenáviděl, měl jsi mi to říct. Nebo alespoň naznačit. Mohl jsi udělat cokoliv. Mohl jsi mne zabít. Ale ty jsi byl milý. Samý úsměv a sladké řeči. Ano, udělal jsi to skvěle. Být hodný na někoho, koho tak strašně nenávidíš… Je to nejvyšší trest. Je to dokonale matoucí. Oběť ani nemá dojem, že je ve skutečnosti obětí. Zůstává jen ten dobře známý, drásající pocit, že je něco v nepořádku. A víš, co je nejhorší? Že to ani nebolí. Všechna ta krásná slova to skryjí. Ten pocit nejistoty je natolik důvěrně známý, že oběť zbaví nejzákladnějších reflexů. Ten pocit se dá omluvit. On sám je omluva. Každý občas pochybuje, no ne? Každý občas věří iluzím a nedá na první dojem. To ve chvílích, kdy se snaží rozum mít pravdu, zvítězit nad srdcem.

Asi by ti to nešlo tak lehce, asi bys mne nedokázal zničit tak lehce, kdybych nebyl náchylný podléhat iluzím. Jsem tedy vinný mnohem víc.

Jak strašlivá musela být nenávist, co tě poháněla pošpinit každého kolem sebe? Zneužívat a ždímat každého až do poslední kapičky krve? A přesto byla úžasná jako tanec. Dech beroucí. Smět alespoň na několik vteřin patřit do tvé náruče, byť být podřízen tvým pohybům, rytmu a krokům, které se dost často do hudby ani nehodí… Prošlapal jsi nejedny střevíce, změnil jsi je pokaždé, když ti začaly být nepohodlné nebo naopak právě příliš pohodlné. Nic jsi u toho necítil, vždyť to koneckonců byly jenom boty. Stejně tak ten, s kým tančíš. Vždyť je to jenom člověk.

A já s tebou tančil. Určitě, protože když to skončilo, cítil jsem se unavený, nemohl jsem stát na nohou a závisel jsem na tvém obětí. Něco jsme dělat museli. A když to nebyl tanec, muselo to být minimálně stejně šílené. Tvůj hlas mi šeptal do ucha to nejnádhernější, co jsem kdy slyšel. Cosi o odevzdávání a skutečné pokoře, o svobodě a volnosti, o možnosti vyrvat si srdce a nechat si z něj před očima ujídat, o pravé podstatě lásky, kterou je oběť.

Tahle slova mne přivázala k tobě. Přilepila do té tvé po taneční náruče a já byl tak šťastný, že jsem necítil dýku, kterou mi vrážíš do zad. Slovíčka otupila smysly, natřela kůži i duši jodovou tinkturou a udělala hrot tak ostrý, tak hladký, aby ho nikdo jiný nezaznamenal. A tys měl ústa plná lásky.

Je zvláštní, čeho si člověk všimne. Všimne si, když se zastaví hodiny. Když mu ujede vlak. Když začne pršet. Když v knize chybí stránky. Když najde pero. Když na něco zapomene. Když s ním nemluvíš. Když se usmíváš. Strachu, když s tím stejným úsměvem zatínáš ruce v pěst. Všimne si, když se sjede na špatným lektvaru. Ale nezaregistruje, že se zaplétá do lží, že je v nich svázaný jako v pevném kokonu z lepkavé kašovité hmoty, přesně jako zakuklená housenka.

Motýli určitě nebyli vymyšleni k tomu, abys je otevíral dřív, než se skutečně promění. Lidé nebyli vymyšleni jako tvoje hračky, abys jim vykládal vymyšlené bajky o fungování světa.

Bez lásky,

prof. Snape.