Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Některá vina se odpouští těžko a klidně celá léta. Některé skutky se zapomínají bolestivě a pomalu. Některé myšlenky nikdy neodejdou. Některá znamení nemůžou zmizet. Některé stopy se nedají zahladit lehko. A vůbec nejhorší je, když si tahle a některá další fakta uvědomujete, jenže proti nim nemůžete bojovat.
To byl přesně jeho případ. Šel úzkou chodbou, v které bylo díky průvanu chladno a v které se mu vzdouval černý plášť jako nezvladatelné divoké zvíře. Těsně před ním šel nahý, odpudivý a zuřivý Fenrir Šedohřbet a ty spousty vlkodlaků, jenž je míjely a poslouchaly Fenrirovi štěkavé rozkazy, mu taky na náladě nepřidaly. Ne, Severus si to musel přiznat, cítil se nejhůř ve svém životě a měl poprvé, co pamatoval, depresi. Kvůli…kvůli sobě? Kvůli minulosti? Kvůli tomu, co udělal a neudělal? U Merlina! To toho bylo vážně tolik, co ho mohlo trápit a zrazovat?!
Fenrir se zastavil a na někoho mluvil. Severus povzdychnul a vyhnul se vlkodlakově ochlupené kůži tak, aby zároveň viděl na příchozího. Musel jít s ním, byl to příkaz. Když si ještě myslel, že pracuje pro Brumbála, dostával spíš jen naléhavé žádosti. Kdyby skutečně nechtěl, nenašel by se nikdo, kdo by ho nutil - přemlouval ano, ale ne nutil. Pán Zla naproti tomu měl nevyčerpatelnou zásobu donucovacích prostředků, veškeré žádosti se zamítaly.
Pohlédl černýma očima na postavu. Vypadala jako žena. Ačkoli, u vlkodlaků těžko říct. Připadali mu všichni stejní, stejně odporní a stejně…prostě stejní. Nosili podobné pláště s hlubokými kápěmi jako smrtijedé, ale v hnědě zemité barvě.
Žena klopila hlavu, aby se nemusela na Fenrira dívat. Tu část tváře, kterou osvětlovala nedaleká pochodeň, zaléval temně rudý rumenec. Hubenýma rukama se ovíjela přes hruď a zdůrazňovala tak klenutá prsa pod pláštěm a oděvem. Severus se přetočil na Fenrira.
,,Nemáme celý den, Šedohřbete," zavrčel nepřítomně, přes stažené rty. Pohlédla k němu. Oči prosvětlovaly ve tmě a stejně tak vínová rtěnka. Na chvíli se v nich mihla nenávist, ale hned ten blesk zmizel a zůstalo překvapení. Severus měl pocit, že to už někde viděl. Stejně hluboké, mandlově tvarované, přirozeně zlatavé oči.
,,Drž hubu, Snape," zchladil ho Fenrir, ,,Takže, krasotinko," Zvedla k němu pronikavý pohled. Nahnul se trošku níž. ,,já mám čas vždycky a jsem ochotný si ho teď trochu vyšetřit jen pro tvoji ctěnou pozornost," ušklíbnul se. Severus chtěl zakročit, protože to nebyla pravda - žádný čas neměli a on už měl plné zuby Pánova vzteku. Ale žena to vyřešila sama. Chladně se zasmála, přejela Fenrirovi dlaní po tváři a zavrtěla hlavou. Stále se přitom usmívala, alespoň co Severovi dovolovala její kápě vidět. Pak kývla Snapeovi a pokusila se odejít. Pokusila.
Když totiž hnula tou hlavou, světlo vklouzlo na její tvář a osvítilo jizvu. Severus nepochyboval, kde viděl ty oči a tuhle ránu. Chytil ji za zápěstí a přestože se mu pokusila vyškubnout, zatlačil postavu nohou ke zdi. Fenrir chtěl něco namítnout, ale jakmile na něm Severus spočinul pevným a výhružným pohledem, beze slova se otočil a odkráčel.
,,Tak, kápi dolů, Lupine," zašeptal vítězně. Paže se zvedly a učinily, co chtěl. Víc než odpor ho na očích zaujala řasenka a černá linka. Tváře byly zvýrazněné růží a rty bohatě natřené. Nebýt ironie celé situace, řekl by mu Severus, že vypadá celkem přijatelně. Budil dojem ženy, která je pěkně od rány a všechno si zařídí. Vzdal se i knírku, ale jizvy a oči zůstaly. Jenže to Severa rozhodně nepřitahovalo.
,,Co chceš, Snape?!" zeptal se Lupin s odporem. ,,Znásilníš mne, nebo co?!"
,,Ne. A není to tak lákavá představa, jak si myslíš," odpověděl Severus odměřeně. Věděl, že vlastní tvář ho prozradila a vydala na povrch něco, co mělo spát - Lupin svraštil přemýšlivě čelo. ,,Šedohřbet by byl schopný kopulovat skoro s čímkoli, co má dvě nohy, Lupine," zamaskoval to jízlivostí. Přestávalo se mu líbit, že Remus hledí jen do jeho očí, jako by v nich něco hledal.
Severus uhnul pohledem. Dneska se sám cítil vytracený - marně hledal nějaký obvyklý smysl toho, co dělal, ale nebylo tu nic, co by ho drželo na jednom místě. Mudlové tomu říkají ztráta iluzí. Samozřejmě, že se necítil vinný za smrt Brumbála. Ten naivní hlupák si za všechno mohl sám. Vždycky pomáhal každému, jen ne Snapeovi. Pán Zla mu kdysi dodal moc. To se řediteli Bradavic nepodařilo ani za celou Severovu učitelskou praxi. Však si to taky mnohokrát připomínal, když se snažil udržet to pochybné pouto nadvlády nad žáky nebo když se zmítal pod kletbou. Nicméně si od jisté doby představoval, kolik jiných věcí mohlo být, kdyby se tolik nechtěl po znovuzrození Voldemorta k Voldemortovi vrátit. Zahodil veškerou naději v tom světě hodných a čestných. A co hůř, zahodil ji už dávno.
Remus se mu pokusil vyškubnout. Alespoň že tahle nevraživost byla vzájemná. Severus nenáviděl vlkodlaky z celého srdce a Rema o to víc. Kolik se toho dalo tomu blázínkovi vytknout! Och, a jak byl vždycky čestný! Tak hodný! Bestie!
,,Dobře," prolomil Remus odtažitým hlasem ticho, ,,kdybych chtěl, mohl bych tě rozsápat a ztratit se dřív, než na to kdokoliv přijde," založil ruce na hrudi. ,,Řekni mi, proč to nemám udělat?"
,,A proč bych tě já neměl zavléct za Pánem Zla a neudat tě jako špeha?" odpověděl Severus podrážděně.
,,Tak co ti brání? Já to nejsem," znovu zamyšleně vyhledal mužovu tvář. Tentokrát černočerné hlubiny setrvaly a nechal ho bránit se vlastním způsobem výhružnému postoji.
,,Dobrá otázka," zkonstatoval Snape pomalu. Pousmál se. Trochu škodolibě.
,,Takže, co po mně chceš, Severusi? Můžu se vytratit a už se tu nikdy neukážu. Mohl bych… Vydej mne Voldemortovi, udělej to! Celý život přemýšlím, jak dlouho na to čekáš!" vykřikl náhle. Severus couvnul. Lupin potřásl hlavou a rozhodil ruce. ,,Co je sakra?! Bojíš se nebo co? Tohle celé je absurdní! Nechci se s tebou bavit, tak už sakra něco dělej! Hni se, cokoliv! Nebo tě zabiju! Přísahám! Ty netušíš…" ztišil hlas, protože kolem prošla skupinka smrtijedů, ,,…jak jsi vůbec mohl?! Jak? Všichni jsme se nechali oblbnout tím tvým divadlem o napraveném zlu! Fajn! To jsi určitě šťastný, co? Pořád jsi chtěl, abys každého měl v hrsti! Ohó, to musel být dokonalý pocit, když sis užíval, jak ti naletěl celý Řád, včetně Harryho! Co tě k tomu vedlo?!"
Po dobu toho monologu nevydal Severus ani hlásku. Uvolnil zlehka svou obvykle nepřístupnou grimasu a zavřel oči. Proč jen to všechno muselo vyvěrat dneska… Ach jistě, protože tu byl Lupin. U něj se většinou zlomilo veškeré kouzlo zlého Severuse a zůstal jen odtažitý a podrážděný Snape. A ten už se dal snést. I na těch pitomých Řádových poradách. Když ho pozorovala ta zamyšlená přivřená a jakoby ospalá očka, dávalo to všechno smysl. Věděl, proč by měl pokračovat ve vymýšlení lží. Stačilo, aby mu prostě tihle ti věřili. Potřeboval, aby mu naslouchali. Jelikož Pán Zla poslouchal takovým zvláštním, vševědoucím způsobem. Jediné, co vám dával, byla povrchní úcta, kolegiální účast bez špetky smyslu. Ale v životě - pokud tedy nejste Lucius Maloy nebo Belatrix Lestrangeová - potřebujete mnohem víc. Chcete racionální důvody. Chcete svůj život organizovat, ne být organizován.
,,Severusi, co se děje?" zašeptal Lupin tiše. Severus překvapeně otevřel oči. Lupinova ustaraná tvář se trošku odtáhla. On se bál!
,,Ale copak, vlkodlaku? Nechtěl bys přestat být tak strašně hloupý? Nechtěl bys dát průchod svému strachu? Kdybys hodně křičel, možná by se nad tebou Fenrir smiloval a odnesl by si tě…"
,,Nemám strach z tebe!" odsekl naštvaně a založil ruce. ,,Ale o tebe! Sakra, Snape! Co je s tebou?! Tohle není tvůj styl! Co chceš? Nemůžeme tady stát celý den! Tak už se rozmysli. Zabij nebo nech žít. Tak těžké to není. U Brumbála ti to šlo náramně…" odvrátil hlavu. Severus si všimnul, že se málem rozplakal, ale statečně v sobě držel vzlyky.
Snape náhle nevěděl, co by měl udělat. Když on brečel, nikdo nepřišel, neobjal ho, nešeptal, prostě ticho po pěšině. Občas se o to snažila zdravotnice, madame Pomfreyová, i když to její: ,,Na, vypij tohle, uleví se ti a bude ti líp," doprovázené úsměvem nebylo nic moc. Pro Merlina, jak on ale byl zato vděčný! Tenkrát, když neměl nikoho, měl pořád alespoň tohle.
Znovu se pozorně zadíval na Lupina. Byli poslední. Tedy, poslední rozumní a poslední, kterým na minulosti nějak zvlášť záleželo. Cítil se tenhle vlkodlak, neustále obklopený svými přáteli a věrnými naslouchateli, někdy opravdu sám?
,,Jsi nadrženej víc než Šedohřbet," řekl Lupin náhle. Severus o krok ustoupil.
,,Tomu říkám sebevědomí," ušklíbnul se. ,,Myslíš, že se udělám z tý tvojí masky, Lupine? Ne. A radil bych ti vyhnout se po několik dní západnímu křídlu - jestli jsi sem ovšem nešel s úmyslem stát se smrtijedskou kurvičkou." Vrazil mu facku. Dost velkou na to, aby Severovi vytryskly slzy. Když se znovu na Lupina podíval, přemohl se k dalšímu ušklíbnutí. ,,Brzdi, nebo si budu myslet -"
,,Sklapni, nebo ti vrazím ještě jednu!" uťal ho Remus. ,,Myslíš si, jak to není zábavné! Ty jsi tady ten zlý a Remus je ten hodný naivka! Jsou dva dny před úplňkem, hlupáku! Merline! Srdce ti tepe tak hlasitě, že mne až bolí hlava. Nikdy jsi nebyl zlý kluk. A nikdy nebudeš. Nemůžeš si hrát na to, že nejsi člověk! Uvědomuješ si vůbec, co se z tebe stalo? Ne, jistěže ne," Remus se hořce pousmál. ,,To, že jsi mne ještě neodvedl k Voldemortovi, je zrada. Na čí stranu vlastně hraješ, no? Neumíš už být ani na té svojí."
Severus neodpověděl hned. Přemýšlel, jestli by neměl Lupinovi facku vrátit, aby mu dokázal, že nemá pravdu. Pak si uvědomil, že lež by mu mohl dokázat stejně. Povzdychnul.
,,Je mi to líto," řekl tiše. Remus několikrát po sobě zamrkal. ,,Co, Lupine? Přijde tradičný hláška o tom, že já bych takové slovo neměl znát? I po všech těch kecech, že nejsem zlý kluk?" odtušil sarkasticky. Podíval se mu do očí, aby toho vzápětí zalitoval. Zlatavé duhovky vypadaly nesnesitelně zraněně. Ten pohled se mu zařezával až do kostí a nutil ho brečet. Nešlo o to, jestli byl hodný nebo zlý kluk. Šlo o to, že byl celou dobu osamělý a že i tenhle nejubožejší vlkodlak měl všechno, co kdy chtěl.
,,Začíná mi být zima," zamumlal Remus potichu a pousmál se. ,,Jak žijete v takovémhle mrazáku?" povzdychnul.
,,Jak se dá," odtušil Severus a bez rozmyslu ho zavedl do malé místnosti, která mu víceméně patřila. Byla vytápěna kouzlem, byla v ní postel, stůl, židle a linka s vodovodním kohoutkem. Severus se dokonce přistihl, jak se v duchu omlouvá za to, že to tu nevypadá lépe.
Remus si s obdivuhodnou samozřejmostí uvařil čaj. Snape to nekomentoval. Předpokládal, že pro Lupina je to jistota, kterou potřebuje. Nabídl i jemu, ale Severus si dovolil nezdvořile odmítnout. Na to, aby promluvil, nepotřebuje nic. A skutečně bylo o čem mluvit. Lupin většinou poslouchal. Ale - ačkoliv by si Severus radši vyříznul jazyk, než by to řekl - uvolňovalo ho vzpomínat na minulost, jen tak mluvit a na chvíli nemyslet na to, co mezi nimi stojí. Co stojí mezi ním a vnějším světem. A pokud si dovolil soudit, Remus pociťoval přibližně to samé.
,,Nejsme přátelé," přerušil Severus zamyšleně jedno z tich, které se rozlehlo pokojem. ,,Nejsme na stejné lodi a nikdy nebudeme. Nemůžeme být, Lupine, nejde to," dodal a hodil nohu přes nohu. Remus hleděl do svého hrnku.
,,Už zase ti buší srdce," odpověděl. ,,Moc rád bych věděl, co to znamená…"
,,A víš, že tohle je dost nepříjemné?" odseknul Severus.
,,Promiň," Remus se pousmál, ,,ale stává se to jen před úplňkem a chvilku po úplňku. Navíc ten tep si spíš domýšlím, protože cítím proudit krev. Poznám, kdy zrychlí. Cítím, když se někdo zpotí. A kdybych hodně chtěl, můžu vnímat i změnu teploty kůže," potřásl hlavou. ,,Snažím se v tuhle dobu lidem vyhýbat," znovu se pousmál a odložil hrnek. ,,Myslím, že nemá cenu chodit kolem horké kaše, takže…to tě vzrušuju já nebo to, jak teď vypadám?"
Severus přehnaně teatrálně - a přehnaně silně - dal obě nohy na zem.
,,Jak jsem řekl, Lupine, tvoje sebevědomí je neuvěřitelné," pronesl kousavě a stočil pohled jinam. Remus přistoupil až k němu a náhle se mu z boku posadil na stehna.
,,Lupine," začal důrazně, ,,my nejsme -"
,,- nepřátelé," dokončil Remus, ,,nejsme nepřátelé. A nikdy nebudeme nepřátelé, jestli ti v mojí přítomnosti nepřestane být srdce. Nehledě na to, že bys mohl dostat infarkt. Chceš moje tělo. Není to hodně, co můžu nabídnout, ale můžu," lehce se sklonil níž, ale Severus uhnul hlavou.
,,Lupine…já…já a vlkodlaci…" soukal ze sebe a snažil se dostat ze svých ramen Removy ruce, ,,Nenávidím vlkodlaky," řekl na rovinu, ,,nesnáším je. Štítím se jich!"
,,Nejsem vlkodlak," řekl Remus opatrně a pohladil ho po tváři, ,,jsem Remus. Nejsem Lupin, jsem Remus. Nejsem tvůj nepřítel, jsem Remus. Rozumíš?" pak ho políbil.
Severus si ho přitáhnul blíž. Jak dlouho už vlastně nikoho takhle u sebe nesvíral? Možná že i dost dlouho na to, aby zapomněl jak. Celý život si nalhával, že se bez toho obejde, až se to skutečně naučil. Jenže, když občas dostal nějaký ten polibek z milosti nebo si jako smrtijed vynutil jistou výhodu a odměnu, si vždycky vzpomněl, jak okouzlující, dech beroucí a lákavé je cítit na sobě blízkost někoho dalšího.
,,Ta rtěnka je pěkně odporná, Remusi," zamumlal, když Lupin odundal hlavu. Ten se zasmál.
,,Nikdy se nezměníš," dodal usměvavě.
,,A ty bys chtěl?" škádlil ho Severus. Snažil se uvolnit a nemyslet na to, co mu sedí na klíně. Remus to očividně pochopil. Sklonil se k jeho krku.
,,Tu rtěnku budeš mít na límečku," políbil ho tak, aby Severus cítil jeho dech, ,,a za uchem," i tam vtisknul polibek. Severus mu začal rozepínat hábit. ,,A pokud budeš chtít, i jinde…" dodal.
,,Jen jestli tuhle dívčí okrasu nemáš napořád," odpověděl Severus a zvednul se s Lupinem přitisknutým k sobě. Přešel k úzké posteli a snažil se co nejmírněji položit Lupina, který ho stále nepouštěl. Zbavil ho hábitu, na němž byly přidělané ony nezbytné maskovací přednosti, a začal mu rozepínat košili. Remus přejížděl dlaněmi po jeho pažích.
,,Takhle se chovají nebelvíři?" zeptal se Severus uštěpačně. ,,Podvádějí svoje přítelkyně se zrádci? Vrhají se na klín bývalým nepřátelům svých přátel?"
Remus se zvedl na lokty. ,,Takhle se chovají loajální smrtijedi? Muchlují se s členy podřadnější rasy a ještě bojujícími za dobro?"
Severus se ušklíbnul a Remuse políbil. Pak ho tlakem na ramena povalil.
,,Ano, to je to, co my, ne zlí kluci, děláme - riskujeme," odvětil a pohladil rukama vychrtlá žebra. Remus se natáhl k zapínání smrtijedského oděvu. Mračil se.
,,Jestli ti na tohle Voldemort přijde…"
,,Tak ať," poznamenal Severus a přejel po Remově klíční kosti zuby. Povzdychnutí si vyložil raději jako souhlas s touto činností. ,,Tohle taky děláme - využíváme příležitostí…"
Removi prsty mu přejely po hrudi a svezly se k opasku.
,,Vypadáš úchvatně…" zašeptal Remus a znovu povzdychnul.
,,Nech si ty kecy, Lu…Remusi. Nejsme přátelé - jde nám jen o sex," zamumlal Snape a mírně se na něj položil. Pokusil se usmát. ,,Zkoušel jsem ti to vysvětlit. Nemůže to být víc než románek mezi námi. Ty jsi dobrý, bojuješ po boku slavného Harryho Pottera. To já být nemůžu. Nečekám, že ti to bude dávat nějaký smysl. Ani nechci, abys mi odpustil Brumbálovu smrt. Neudělal jsem to pro tvoje hezký oči a nežádám, aby se ty oči na mne dívaly jinak než se záští. Prostě nejsme -"
,,- nepřátelé. Vždycky jsi tak tvrdohlavý? Něco budu žádat," dodal Remus a začal Severusovi stahovat kalhoty. ,,Já to pro tvoje oči taky nedělám."
,,A co tedy chceš?" otázal se a přivřel víčka. Removy prsty třely jeho kůži. Trochu neobratně, ale přesto všechno vzrušivě.
,,Necháš mne tady špehovat, ať se ti to líbí nebo ne. Nečekám, že to pochopíš," usmál se Remus. Severus se nadzvedl na dlaních. Remus toho využil a stáhnul mu kalhoty ke kolenům.
,,A ty, že jsi z Nebelvíru?" ušklíbnul se nakonec a poddal se popraskaným rtům. ,,Zatraceně!" ulevil si a klesnul na Removu hruď. ,,Stejně pořád vím, že jsi vlkodlak…ale je mi to jedno," odtušil a oddal se mnohem lepší zábavě, než je posluhování Pánovi Zla.
V době války a hledání výhod s některými lidmi nejste nepřátelé…