Anděl strážný
Moudrý muž řekl: „Jen jdi touhle cestou – k rozbřesku světla…“
Nevzpomínal si, kdy mu poprvé hleděl do očí. Bylo to dávno. Za tu dobu se do pomněnkové, milostiplné záře díval tisíckrát. Ostatně, stávalo se těžké nedívat. Jenže vždycky ho podceňoval. Ty oči mu totiž důvěřovaly, jelikož ho pořád měly za toho malého a bezbranného kluka.
Chápal, co jsou to sny. Věděl, že lidé snít potřebují. Jeho samotného o ně ale kdysi připravili. Nikdy nezapomněl. Nikdy neodpustil a ani neodpustí. Nikomu, už nic. Je to slabost. Je to hloupost. Našel si nové, cílevědomé představy, plány, ideály. Černé a svůdné jako noc.
Přesto se usmál do těch modrých očí, když mu Brumbál podával výsledky, všechny vynikající, jeho OVCÍ. Byla to Bradavická tradice, aby tuto ceremonii uskutečnil ředitel.
Potřásl mu rukou. „Dávej na sebe pozor, Severusi,“ pronesl Brumbál smutně. Severus překvapeně vzhlédl. „A přeju ti, abys vždycky šel tou správnou cestou,“ dodal stále posmutněle a natáhl se pro výsledky někoho dalšího. Severus se lehce uklonil.
Zuřil. Ten dědek si všimnul až teď, ale to už bylo pozdě. Žádná cesta nebyla.
Vítr ti bude foukat do tváře, jak tě budou roky míjet.
Skutečně bylo větrno, takže mu maska stále padala z obličeje. Snažil se přidržovat si ji, ale už to bylo dlouho, co ji na sobě vůbec měl. Asi by se ani nic nestalo, kdyby si ji sundal. Pochyboval, že v téhle tmavé noci, v černém hábitu, je vidět. Ale ona zaručovala jakési bezpečí, že ho na zpáteční cestě nikdo nepozná. Tedy ne někdo, kdo by neměl.
Nikdy nevěřil, že se vrátí. Že se Pán Zla vrátí a to tak silný, jako nikdy před tím! Nevěřil, kdyby to neslyšel a o dvě hodiny později neviděl na vlastní oči, když proti němu Pán Zla namířil hůlku. Roky, jež strávil profesůrou v Bradavicích, ho míjely jako nějaký vítr, který se ho ani netýká, jen se při své cestě zlehka otřel o jednoho profesora lektvarů. Cítil sice jisté zvrácené potěšení v tom, že mohl potýrat Pottera, ale už tam nebyl žádný cíl.
A teď, když směl líbat lem zašpiněného roucha znovuzrozeného Pána Zla, dostal zpátky svoje sny.
Slyš ten hlas z hlubin uvnitř – je to volání tvého srdce…
„Ano, Pottere? Dopověz to,“ řekl odměřeně a pohlédl do jeho hnědých očí. Potterovi kamarádi se začali pošklebovat. James zrudnul a pohlédl na Síria.
„No tak, Pottere,“ škádlil ho Severus dál, „když jsi ten odvážný Nebelvířan, tak bys neměl mít problém s tím vysvětlit, v jaké souvislosti ses odvážil zmínit moje jméno.“ Neřekl by to, kdyby si nebyl jistý, že kousek od něj stojí skupinka zaujatě poslouchajících zmijozelských sedmáků.
„Pojďte,“ řekl rychle Remus, než stihl James nebo Sírius něco říct, „musíme udělat úkol o zvěromázích, pamatujete? Tak pojďte už,“ zdůraznil a vydal se opatrně pryč. Neochotně šli za ním. Severuse to vážně pobavilo.
„Ale copak? Ty se snad bojíš, Pot –“ nestačil to doříct. Kouzlo mu podrazilo nohy. Čekal to, takže dopadl na ruce, ale než se tak stalo, stihl na ně seslat roj malých vosiček. Sice se kvůli tomu musel vzdát hůlky, která mu po dopadu vypadla z prstů, ale za to, jak všichni vykřikli, to stálo. To ještě nevěděl, že večer, bez jejich přičinění, bude křičet on.
Vězel nosem v knize. Tajně si ji vypůjčil z knihovny, protože bylo více než jisté, že žákům třetího ročníku se nepůjčuje. Najednou udělal krok do prázdna. Nestačil se zachytit a propadával podlahou kamsi do neznáma. Kniha mu vyklouzla. Rukama zamával v marné snaze najít ve vzduchu oporu.
„Possum funis!“ ozval se najednou hlas a kolem jeho zápěstí a předloktí pravé ruky se omotal tenký lýkový provaz. Zhoupnul se a kolenem narazil do nějaké kamenné stěny.
„Snape?“ zeptal se onen hlas. Poznal ho. Provazem něco škublo.
„Tady! Docela to…bolí…“ odpověděl pomalu a pohlédl pod sebe. Slabě rozeznával zaprášené vrcholy nějakých skříní.
„Totiž…sakra! Kolik to vážíš?! Můžeš se něčeho chytit?“
„A čeho asi, Pottere?“ zakřičel v odpověď mnohem víc zoufale, než chtěl. „Zkus ten provaz namotávat a tak se dostat blíž!“ Ucítil další škubnutí. Ruka, za níž visel, ho začínala bolet ještě o něco víc. Za chvíli se nad otvorem objevil stín. Opatrně zvedl hlavu. James se usmál.
„No, ty chytrej, a co teď?“ zeptal se zvědavě. Severus natáhl ruku a pokusil se zachytit okrajů díry, místo toho ho však sevřely chladné prsty. „Dobře, tak jo, držím Snapea nad pěknou hloubkou. Jestli takhle zůstanu, tak sklouznu za ním. Co mám asi udělat?“ provokoval James. Severus protočil oči. James se stále jen usmíval.
„Přestat žvanit,“ zamumlal Severus. Opatrně se zachytil druhou rukou okraje a s Jamesovou pomocí se vytáhnul na kamennou podlahu. Zůstal na všech čtyřech. Aniž by to přiznal, klepala se mu kolena a byl rád, že ho Potter přece jen nehodil dolů. Pak si na něco vzpomněl. „Sakra, kniha!“ a naklonil se nad bezednou jámu.
„Kašli na to – Pinceová do týdne zapomene, že sis ji půjčil,“ uklidňoval ho James, ale Severus vytáhnul z hábitu hůlku a namířil ji do volného prostoru.
„Podej knihu!“ řekl patřičně nahlas kouzlo, které by mělo účinkovat na malé vzdálenosti – žádné jiné totiž zatím neuměli. Zezdola se ozýval podivný, dutý zvuk, který sílil a sílil. James ho zatahal za hábit.
„Hele, to asi nebyl dobrej nápad…“
„Zmlkni. Někde tam musí b–!“ nedořekl. Vlna ho odhodila do zadu a s sebou vzala i Jamese. Oba narazili do zdi. Z díry v podlaze vylétalo množství knih, narážely do stěn a stropu, několik se jich sneslo na ně.
„Dělej! Padáme, Severusi!“ zaječel James a táhnul ho k nejbližším uzavíratelným dveřím. Několik metrů běželi, než za sebou milosrdně zabouchli a svezli se oba na zem. Bylo slyšet, jak knihy narážejí zběsile do všech koutů a snad i to, jak se chodba za nimi propadá.
„Přísahám…“ zašeptal Severus, bledý ve tváři, „…přísahám, že tam před týdnem žádná jáma nebyla…“ Hlasitě vydechnul a složil hlavu do dlaní. Bylo mu jedno, co si Potter pomyslí. Zvlášť teď, když mu de facto zachránil život.
„Jo, objevila se včera. Asi nepočítali s tím, že tudy někdo bude ještě do sklepení chodit,“ odpověděl James úplně klidně. Severus na něj překvapeně pohlédl. „Hele, ještě před dvěma měsíci byla ta chodba zazděná, chápeš?“ dodal a spiklenecky mrknul. Severus seděl vedl něj a díval se, jak se ta oříšková očka smějí.
„Moje kniha…“
„Ti říkám, že na to Pinceová zapomene. Víš, kolik knížek už jsem nevrátil? Za ty tři roky asi devět,“ odseknul bezstarostně. Severus se ušklíbnul.
„Protože je za tebe vrací Lupin. Viděl jsem ho knihovnici složitě vysvětlovat, proč je vrací místo tebe.“
„Ahá, tak to leccos vysvětluje!“ zasmál se James. Severus se neudržel. Rychle se k němu sklonil a přitisknul se k němu v nezkušené imitaci polibku. James spadnul na záda a okamžitě se odplazil stranou. Když zvedl hlavu, spatřil v jeho očích Severus poprvé strach.
„Co to děláš, Snape?!“ řekl James vyděšeně.
„Já…já ti to vysvětlím, ano?“ pokusil se Severus získat trochu času a zvedl se na nohy. James o několik kroků ustoupil.
„Ne, to teda ne! Ježiši Merlin! Sírius měl pravdu! Ty jsi úchyl!“ řekl Potter a vyrazil ze sebe nervózní smích. „Ten se pomine, až mu to řeknu!“
„Počkej!“ pokusil se ho Severus zarazit, ale bylo pozdě. James se rozeběhnul chodbou pryč. Severovi vyhrkly slzy.
„Sakra!“ zaklel a udeřil pěstí do zdi. Co si myslel?! Že jedna záchrana života z nich dělá kamarády? Že se něco změní?! Hloupoučký, naivní Severusi! Jasně, že to Potter vyslepičí kamarádům a ti si o tom budou moct vyprávět nechutné a děsuplné historky, které zanedlouho roznesou po celé škole. Znovu sakra! Proč jen se musel napoprvé zamilovat do někoho, jako je Potter?! Kvůli jeho očím? Smíchu? No kvůli chování to rozhodně nebylo! Zabít toho parchanta!
Severus se rozešel do Zmijozelu, cestou si otírajíc slzy. Tohle mu nezapomene.
Zavři oči a najdeš v temnotě uplynulý rok.
Když se tak na to zpětně díval, škola představovala nejhorší roky jeho života. Skutečně byl rád, že pro něj končí. Seděl ve společenské místnosti Zmijozelu s ostatními sedmáky a v rámci možností slavil. Znamenalo to, že dění kolem sebe pozoroval s tajemným úsměvem a sem tam si přihnul ze sklenky něčeho tvrdšího, než je máslový ležák – i když, to byla snad i voda.
Jestlipak Nebelvírští taky slaví? Houfují se společně ve velkých skupinkách, které se navzájem objímají a tlemí se jako idioti? Jako by uměli něco jiného… Co asi dělá Potter? Muchluje se s tou mudlovskou šmejdkou Evansovou?
Severus se zasmál. To James byl úchyl, ne on! Alespoň tak to tvrdil ten, k němuž se toužil přidat. Severův pohled zesklovatěl. Nenáviděl mudly. Jejich děti, to byly vesměs taky jenom mudlové. Oni můžou za jeho problémy. Kdyby ji Potter nemiloval…
Dopil svoji sklenici a vydal se do ložnice. Teď totiž teprve nastane ta doba temna.
Tady jsem! Sešleš mi nějakého anděla? Tady jsem! V zemi jitřenky!
Severus se modlil. Úpěnlivě, zoufale, naléhavě se modlil. Nevěděl, jestli k někomu nebo jen sám k sobě. Bál se, co s ním bude. Nikdy ve svém životě nehledal ukazatele. Nebyly k ničemu. Obvykle ukazovaly směrem neštěstí. To nehledal, tam nemířil.
K čemu se to zase zaprodal? Ochraňovat mladého Malfoye? Šílenství! Jak má ochraňovat někoho, kdo o to nestojí?! Teď mu ale zůstal na krku, tak se nic jiného nedalo dělat. Och, jak by teď potřeboval strážného anděla! Tohle má za všechny věrné služby?!
Draco, plačící a vyděšený, se k němu naléhavě přitisknul. Jeho drobné ruce ho pevně objaly. Severus sklonil hlavu. Byl jako malinký, ukřižovaný anděl s morbidností Bohu vlastní vyhnaný z Ráje.
„Pomoc,“ vzlyknul Draco. Severus mu položil ruku na záda.
„Klid, teď jsme…v relativním bezpečí. O téhle jeskyni ví snad jen váš otec.“
„Tomu říkáte bezpečí?!“ rozplakal se chlapec ještě víc. „Řekne…řekne to Pánovi Zla! Smlsne si na tom, že jsem ho zklamal!“
Kde jsou moji andělé? Pomyslel si Severus trpce. Držel Draca, dokud se nevyplakal a neuklidnil. Když od něj odstoupil, pohlédl do šedých očí, stále trochu podlitých slzami. Draco si utřel nos rukávem. Velmi andělské…
„Ale rána jsou tu krásná. Ujistí tě, že žiješ,“ řekl Severus pochmurně, aby řeč nestála.
Moudrý muž řekl: „Jen najdi své místo v oku bouře; hledej růže podél cest – však vyvaruj se trnů…“
Ze začátku to bylo těžké. Severus byl plný nadějí a plánů, co vše by mohl udělat. Zjistil ale, že bude sedět po Boží pravici, respektive v místnosti vpravo od oblíbeného křesla Pána Zla, a bude si vařit lektvary do skonání světa a nejspíš i potom. Když ho pak Pán Zla vyslal na tenhle úkol, cítil se důležitý. Vždyť komu jinému by to také Pán mohl svěřit, že? Severus byl jeden z nejlepších, i když celkem nic nedělal. Ale jak se říká, tichá voda břehy mele…
Brumbál se usmál. „A proč chceš místo učitele obrany proti černé magii?“
Severus zpozorněl. O ničem takovém se dosud nebavili. Vysvětloval řediteli svoji situaci, mluvil o svém strachu a o tom, proč chce odejít od vy-víte-koho, jak potřebuje pomoc, jak doufá. Ostatně ani učit nechtěl. Jenže Pán Zla měl svůj plán – úžasný, to ano, ale těžký. Když nemohl být učitelem obrany on, bude jím někdo jiný, někdo věrný, schopný a talentovaný. Musí být, protože je to jediná cesta k dosažení toho, aby se dětem černá magie vtloukala do hlav už od malička. A Severus to pochopil nadmíru rychle. Musel do Bradavic, i kdyby k celým choval větší odpor než k růžovým chlupatým bačkorkám.
„Myslel jsem…myslel jsem, že budu potřebovat nějakou zástěrku před Pánem Zla…“
„Ano, Severusi, ale proč obranu?“ zeptal se Brumbál a jeho výraz trochu zvážněl. Postavil se za svým stolem. „Je ti jednadvacet a vždycky jsi měl vynikající výsledky. Snažil ses dosáhnout na všechno, co jsi jen mohl. Ano, ctižádostivý, tak si tě pamatuju,“ mírně se usmál a pozvolna se rozešel k němu. Severus skoro doslova zíral. „Byl jsi tak trošku příliš zmijozelský, ale tříbilo tě to v dokonalého a rozumného člověka. Inu, Severusi, dokonalý není totéž, co správný nebo lidský,“ Smutná postava v purpuru teď stála těsně vedle něj, „a pokud bys chtěl skutečně učit obranu proti černé magii, musel bys projevit alespoň trochu základních předpokladů. Musíš začít myslet na všechny možnosti a ve všech oklikách.“
„Ale to přeci dělám,“ namítl tiše, přesto vzdorně a slyšitelně.
„Ne, Severusi,“ povzdychnul Brumbál, „snažíš se jít za výsledkem…ale nedíváš se kolem sebe. Pozoruješ, to ano, ale nevidíš. Hledáš-li růži, musíš být ochotný se píchnout do prstu. A to jsi nebýval nikdy,“ znovu smutně povzdychnul a usadil se za svůj stůl. „Ne, tvoji žádost nemohu splnit,“ zakončil prostě.
Severus se nezmohl na slovo. Sklopil hlavu. Pán Zla ho ztrestá. Ach, co na tom?! Tohle znělo jako odmítnutí. Tak jako vždycky! Ať se dělal sebelepším, pořád zůstával polovičním kouzelníkem a ještě odporným; ať byl jakkoliv skvělý, nikdo si ho neuměl vážit. Pán Zla ano! Mezi smrtijedy byl někdo. Nesmí ho zklamat! Koho by vlastně zklamal víc – sám sebe nebo jeho? Asi by si na odmítání a odsouzení měl začít zvykat.
„Já…“ začal, ale nevěděl, jak pokračovat. Právě proto, že ta Brumbálova řeč byla pravdivá. „Je mi to líto,“ zašeptal a pro jednou zapomněl i na to, že projevuje slabost. Do očí mu, bůhví proč, vstoupily slzy. Byl rád, že se teď řediteli nemusí podívat do tváře.
„Já vím, Severusi, ale nenechám tě teď odejít, pokud na to snad myslíš,“ Severus překvapeně vzhlédl. „Kolem nás je válka jako ničící bouřka a každý hledáme své místo v ní. Nenechám tě vrátit se k Voldemortovi,“ po jednou byly Brumbálovy oči pevné a chladné, „ale nenechám tě učit Obranu. Lítost znamená, že jsi zjistil, že trny jsou. To je málo. Pokud budeš chtít místo učitele obrany proti černé magii, budeš se muset učit neustále. Ale profesor Křiklan odchází do důchodu –“
„Bojí se, tak utíká,“ přerušil ho Severus odměřeně.
„Dobrá, jak chceš, ale místo profesora lektvarů je tím pádem uvolněné. Jsem přesvědčený, že to zvládneš bravurně,“ Po chvilce hledění do Snapeových očí se usmál. Severus věděl, že je pro ředitele zavřenou knihou, jenže ani on nedokázal rozluštit, jak se vlastně cítí. Rozhodně však věděl jedno: Ne, sem nepatřím…
Tady jsem! Sešleš mi nějakého anděla? Tady jsem! V zemi jitřenky!
„…a je mi jedno, jestli k tomu máte nějaký připomínky! Já jdu! Musím! Už nevydržím ani minutu!“ zaječel Draco v slzách a utekl. Severus mu nechtěl ani bránit. Byl to hlupák. Hlupáků už si užil dost a z jejich převýchovy je malinko opilý a unavený. Kdyby alespoň utíkal z nějakého pořádného důvodu! Ne, Draco Malfoy jen hledal lepší svět.
Severus se svalil na postel. Nevěřil, že by mohl něco lepšího dostat – na to bylo příliš pozdě. Nikdy si neměl nechat vzít sen o šťastné lásce a měl se zkusit postavit proti proudu. Jenže…tenkrát to bylo těžké. A to lehčí bylo o tolik lepší! O tolik svůdnější!
Zavřel oči. Ať si Draco jde, kam chce. Stejně nic nezmění. On počká na anděla. Strážného anděla s oříškovýma očima, na nějž nikdy nepřestal myslet…
Moudrý muž řekl: „Jen pozvedni ruku a natáhni se pro kouzlo – najdeš dveře do Zaslíbené Země! Pouze věř v sama sebe.
„Ach, Severus,“ pronesl Pán Zla rozvážně. Severus, sedmnáctiletý mladík, poklekl na koleno. Zatím ho to uráželo. Smrtijedé nebyli o nic lepší, než kdokoliv jiný. Zoufalé a neschopné existence, které se nutně potřebují houfovat pod něčí ochranou, jenom tím byli. To nemá přeci zapotřebí. Nebo ano? Je snad stejně zoufalý a to ho táhne sem, k Pánu Zla?
Voldemort se zvedl ze sedadla a přistoupil k němu.
„Posaď se, Severusi,“ řekl a pokynul mu ke křeslu. Severus nechápavě zamrkal, ale nevzpouzel se a žádost, či spíše příkaz, vyplnil. Pán Zla se ušklíbnul.
„Ty se nebojíš, to je dobře. Neznáš nic, co by tě mohlo děsit. Viděl jsi a zažil jsi příliš, aby ses jen tak snadno nechal vyděsit. Ale já se tě ptám: co by se mohlo stát, kdyby ses pro jednou přestal ovládat? Kdyby tě donutili změnit se a dělat věci jinak? Dělat věci podle nich všech? A oni se o to jednou pokusí. Budou chtít, aby ses podřídil špatným a úzkoprsým řádům, které se ti budou z duše protivit,“ pronesl téměř slavnostně. Hleděl Severusovi pevně do očí. Snape cítil, jak je jeho mysl postupně otevírána a prozkoumávána tím bedlivým pohledem. Nechal Pána Zla nahlédnout ale jen tak daleko, jak chtěl sám. Proto zjistil, že už to dávno udělali.
„Ty řády, Severusi, jsou jenom nástrojem, který jim slouží k tomu, aby se stali neomezeně vládnoucími,“ pokračoval Voldemort a začal pomalu přecházet z jednoho místa na druhé. „Víš, k čemu všemu by tě donutili? Možná, že by se snažili říct ti, že by ses měl věnovat něčemu jinému, protože černá magie je špatná. Věřil bys jim to? O to se jedná – jestli jim skočíš na to, že by to mělo být horší či lepší než jejich řády a jejich názory. A věř, u toho by nepřestali. Nakonec by tě přinutili oženit se s nějakou dívkou, protože to je podle nich přirozené,“ Pán Zla se vědoucně ušklíbnul, „A co kdyby dokonce s mudlou? Protože podle nich je to správné. Severusi, oni mne nezajímají. Proč bys neměl studovat černou magii? Slouží k tomu samému jako ta, které vás učili v Obraně. Jen je ještě o něco přitažlivější. A silnější, efektivnější. Dám ti možnost, jak milovat a jak si získat kohokoliv. Aby ti byl oddaný a aby nikdo už nikdy nemohl říct slova výsměchu. Nabídnu ti úctu a respekt. Nabídnu ti i takovou moc, že když to nemůžeš mít ty, nebude to mít vůbec nikdo…“
Zasmál se a natočil proti němu. Teatrálně rozpažil a v rudých očích mu blýsklo.
„To je Zaslíbená Smrtijedská Země! Klíč od jejích dveří je nadosah každému, kdo se nebojí po něm sáhnout. Stačí, když pozvedneš levou ruku…“
Severus se rozmýšlel jen chvíli. Chtěl, aby Potter pocítil, jak strašlivě mu bylo celých sedm let. Tohle byla možnost, jak se pomstít. Ukázat jim, že už není bezbranný kluk!
Natáhl levou paži. On se totiž nikdo nikdy neptá, co stojí za těmi možnostmi.
Slyš ten hlas z hlubin uvnitř – je to volání tvého srdce. Zavři oči a najdeš cestu z temnot…
…která vede do míst, kde dlí padlí strážní andělé.
A/N: In the land of the morning star se dá v angličtině chápat jako synonymum pro Peklo.
