Tofiam - born to be wild!!!!!!!

První kapitola: Výslech

A/N: Většina myšlenek, které se vám v této povídce budou zdát geniální, nejsou mé, nýbrž Lady S. O nás, pro nás... O kom? That´s my dirty little secret. ;-)

Postava byla připoutána k židli. Dutý, chladný hlas, omráčený a spoutaný.
„Je to špatně položeno. Co za pouto vede rodiče k jejich dětem a děti k jejich rodičům? Opravdu nevím. Předpokládám, že jsem se na to příliš krátkou dobu cítil jako dítě. Obecný názor je, že to pouto je prospěšné a zdravé.“ Dalo by se skoro říct, že to znělo sarkasticky – kdyby každý nevěděl, že sarkasmus není pod veritasérem možný. „Má to být onen pud, který nutí matky v zoufalství ochraňovat své děti a otce s hrdostí bít se za potomstvo. Otázka tedy je, jestli ho cítí děti…“

*-*-*-*

Severus Snape byl čas od času pozván na Malfoy Manor. Návštěva to téměř vždycky byla nevděčná a vlastně o ničem. Okázalost a honosnost, v jaké si Malfoyovi žili, se mu hnusila a akustika, kterou se zdobily všechny pokoje, v sobě měla něco přinejmenším znepokojivého. Stejně jako Lucius a jeho neovladatelná potřeba mít posluchače. Ne, že by k němu Severus necítil jakési přátelství, to zase ne. Respektoval ho, protože měl dojem, že obvykle se nedá ani nic jiného dělat. Ale nastávaly chvíle, kdy mu Malfoy přišel povrchní. A taky někdy zaslechl věci, bez nichž by se obešel.
Právě teď třeba z haly, veden zvukem hádky, došel k pootevřeným dveřím do jídelny. Zachytil ještě konec Luciových slov.
„…a dokud nedostojíš tomuhle pravidlu, nebudu mít žádnou chuť být tvým otcem! Uvědom si, že jsem to já, komu dlužíš život! Já, kdo tě chrání a zařizuje ti pohodlný život! Já, koho budeš poslouchat!“ Zlověstné bouchnutí dveří zakončilo jeho projev, když – podle Snapeova odhadu – zamířil někam do zahrad.
„Život?!“ ozval se z jídelny Dracův zoufalý hlas. „Já ten tvůj podělanej život nechci, ty šmejde! Šmejde!“ zakřičel. „Šmejde! Šmejde! Šmejde…“ poslední slovo se změnilo v zajíknutí a nadávky i kletby přešly v pláč.
Severus zvažoval, jestli vstoupit. Mohl by vyjít ven a vydat se rovnou za Luciem, dělat, že nic neslyšel a co nejrychleji zmizet. Mnoho věcí by to ulehčilo. Věděl, že Malfoyovi nikdy nebudou úplně dokonalí a úplně spojeni nějakou vzájemnou láskou. No co, to se stávalo. Nechával to být, byl to Luciův problém a Lucius nesnášel, když se mu někdo snažil radit – stejně jako to nesnášel Severus.
Jeho dilema přerušil polozvířecí výkřik, jenž se vydral Dracovi z hrdla, a zvuk něčeho rozbíjeného. Ulekl se, že by byl ten čtrnáctiletý kluk schopný nějaké….čehosi, co by do jisté míry zkomplikovalo pokračování rodu Malfoy. Nejistě proto vstoupil.
„Neumíte zaklepat?!“ obořil se na něj Draco hned a stíral si slzy. „Co tady děláte?! Co tu vůbec chcete?!“
Severus neodpověděl. Draco seděl na zemi a na klíně svíral mramorovou sochu Eróta a Psýchy. Velmi půvabnou, velmi dobře udržovanou, velmi uměleckou, ale také velmi drahou, protože byla pro současné manžele Malfoyovi vyrobena jako svatební dar. Zpodobňovala Lucia a Narcissu v pevném, láskyplném objetí.
Draco jim o hranu stolu urazil hlavičky.

*-*-*-*

„Ale…jestli je nenáviděl… To přece nedává žádný smysl!“
„Smysl? Nenáviděl? Kdo řekl, že je Draco nenáviděl?“ Postava s sebou několikrát zazmítala na židli a ruce se pokusily uvolnit provazy. Ty však byly ozdobným vyřezáváním propleteny nadmíru dobře.
„Nenávist….“ obličej se bolestivě stáhnul. „Nic nevíte o nenávisti, natož o lásce. Právě proto, že je miloval, proto to tolik bolelo. Láska nemá nic společného s nenávistí. Vytváří ji. Nikdy jste si nevšimli, kolik nenávisti je proto, že milujete? Nenávidíte každého, kdo se dotkne objektu vaší touhy. Nenávidíte pocit, že nemůžete vlastní lásce zabránit. Někdy nenávidíte proto, že tu osobu milujete. Musíte umět nenávidět sami sebe, abyste mohli odpustit. Z principu věrnosti nenávidíte chtíč. A vždycky, vždycky zamilovaní nenávidí po lásce.“
V místnosti nastalo ticho. Černě oděná postava se znovu zazmítala na židli.
„Co udělal Draco Malfoy? Odpovězte.“
„Zradil. Sebe, rodiče, život, Pána Zla, mne. A vás.“

*-*-*-*

Severus seděl na židli a prohlížel si ho. Mohl si to dovolit. Nepochyboval o tom, že plačící Draco tuší jeho pohled, ale neměl sílu bývalému učiteli lektvarů cokoliv říct.
Venku pršelo. Ne nijak zvlášť, prostě jen normální déšť. Severuse uklidňoval. Měl smysl. Kapky, jež narážely do oken, smívajíce tak nánosy bláta, nebyly vlastně ani trochu děsivé. Přesto Snape chápal, že jen přidávají k Dracově…jak jen to říct… Nevyrovnanost není to nejlepší slovo. Severus nikdy nevěřil, že kdokoliv s příjmením Malfoy může být vyrovnaný – nebo alespoň ne v tom smyslu, jak se obvykle takové prohlášení chápe. Neustále vyvíjený tlak občas někudy musel vyvěrat a každý měl osobitý způsob, jak z těžkostí uniknout. Jenomže Draco by teď potřeboval lidskou účast, objetí či nějaký podobný nesmysl, ke kterým měl Brumbál blízko. To Severus neuměl nikdy dát najevo. Navíc, ta židle na druhé straně pokoje byla mnohem dál, než se na první pohled zdá…
Podíval se z okna a hořce se pousmál. Už dávno přestal na lidi hledět jako na druh, ke kterému by měl sám patřit. Ale byl v tom za ta léta sakra dobrý. Navíc na tom nezáleželo.
Vstal a dvěma prsty zhasnul svíci na stole.
„Spěte, pane Malfoyi. Udělá-li vám to radost, budu držet stráž,“ sdělil a k jeho vlastnímu překvapení se mu skutečně povedlo, aby to neznělo posměšně. Draco se poslušně zachumlal. Severus se po hmatu vrátil na svou židli, levou nohu si opřel o zaprášenou bedýnku a naslouchal kapkám. Draco stále brečel.
„Severusi?“ oslovil ho znenadání.
„Ano, pane Malfoyi?“
„Mám strach.“ Prosté konstatování, ve kterém zaznívalo více smíření, než vlastní účasti. Severus se pomalu obrátil.
„To je pochopitelné, Malfoyi. Posledních dvacet šest let se všichni jenom báli. Ale, pane Malfoyi,“ dodal, když Draco zavzlykal mnohem hlasitěji, „nemá cenu strach zalévat. Vypusťte ho. Najděte mu cestu, aby od vás mohl utéct. Pomáhá to.“
„Nemyslím, že bych to dokázal…“ zamumlal Draco a posadil se. Severus se ušklíbnul. Dva staří známí cizinci v jednom malém pokoji jsou si na hony a míle daleko. Pro to by měl ještě pochopení, ale něco zvláštního se skrývalo v Malfoyově hlase.
„Není to těžké, Draco,“ pobídl ho.
„Já…už nechci…“ Draco povzdychnul. „Už nechci žít. Ne takhle. Vždycky se mi to líbilo! Miloval jsem ten pocit, že jednou budu smrtijed! Odkázaný sám na sebe, že budu nenávidět a že se budu moct mstít! Jenže…já už prostě nemůžu! Už nechci! Chci si najít někoho, koho budu milovat! Chci být sám sebou! Och, už ani nechci kecat každýmu, jako jsem to vždycky dělal. Potřebuju se někam ukrýt, vypadnout ze svýho těla. Znáte ten pocit? Pocit, že nikam nepatříte… Že nevíte, kdo jste… Že jste vlastně nikdy nebyl nic jiného, než zrcadlo svého otce? A že jste ten pocit měl rád?! Jistě, byl úžasný! Za to, co vám udělal, jste mu ukázal jeho vlastní tvář! Vmetl jste mu do očí to, čeho se nejvíc bál, to, co měl v sobě už dávno! I kdyby o tom věděl, nechtěl věřit sám sobě! Ale vám, vám musí! Jenomže zmizel, je v Azkabanu a najednou…je po něm prázdno. Pořád jen pitomé zrcadlo, ale teď prázdné…a vyschlé…“ Draco se zajíknul a znovu schoulil do deky. „Já už nic nechci zobrazovat! Já chci… Já chci tatínka! Zoufale moc to chci, potřebuju, i když zoufalství k smrti nenávidím!“
Severus přešel k posteli. Chvilku váhal, ale pak se usadil na kraj a položil Dracovi ruku na rameno. Nahmátl prsty cíp deky a odhrnul poddajnou látku z mladíkova těla. Nepropustné šero bylo příjemně konejšivé.
„Draco, nejsi jako Lucius, ty za žádnou cenu nejsi jako Lucius,“ skoro se zasmál. „Jenom jsi udělal chybu, protože jsi chtěl být jako otec. Teď…chtěj být Draco. Svedete to, pane Malfoyi. Jste jen to, co sám budete chtít. Nic jiného,“ řekl Severus klidně, i když se k němu Draco přitulil a brečel mu do hábitu. „Zkuste se nadechnout a vnímejte ten svět jako dosud. Leží vám u nohou. Čeká jen, až na něj došlápnete. Jak moc, to je na vás. Hrajte tu hru, kterou jste rozehrál,“ zašeptal a povolil sevření. Dracovy ruce svíraly jeho krk dost nepříjemně. Draco se náhle odtáhnul pryč.
„Jste stejný, jako všichni,“ zamumlal zkroušeně, „Jenom mne lituje. Merline, to je ale zvrácenost! Že litujete, teprve když se sesypu a mohl bych vás otravovat!“ Posměšně se zasmál. „Vy, Severusi, jste idiot. Hlupák, prostě šprýmař. Nic nevíte, ani o mně ani o ničem jiném!“
„Och, samozřejmě, že ne,“ odvětil Snape důstojně. „Pak vám jistě nebude vadit, když si teď vyjdu na procházku, že?“ Ta věta měla přesně takový účinek, jak čekal.
„Proč?“ zaznělo ublíženě.
„Protože vy nechcete utěšit. Nechcete milovat. Nechcete soucit. Chcete někoho, ke komu budete vzhlížet. Potřebujete mít někoho, komu budete zrcadlem. Vy nechcete být víc – to je váš problém. To bych i chápal. Všichni máme zvyky, kterých se neradi vzdáváme. Nesnášíme své vlastní pocity, snažíme se být lepší. Zapomeňte na to. To není cesta. Žádná dokonalost, čistota krve nebo snaha. Důležité je jen to, co uděláte pro to, abyste dosáhl toho, co chcete. Udělejte to. Udělejte to, Draco Malfoyi,“ řekl potichu. Draco hleděl strnule před sebe. Jen chvíli. Pak obrátil hlavu na Severuse. Nejistě otevřel ústa a vzápětí je zavřel. Severus se ušklíbnul.
„Zůstaňte tu, vedle mě,“ pronesl Draco nakonec.

*-*-*-*

„Nikdy jsem neměl dovolit, aby se to stalo. Měl jsem se zachovat tak, jako obvykle. Jenže…já nechtěl. Něco v něm mne nutilo, abych byl upřímný, abych se podvolil jeho myšlenkám. Chtěl jsem zjistit, jaké to je. Cítit tu euforii a toužit tak, jak to hlupáci obvykle dělávají. Nikdy jsem to neměl dovolit…“
Členové Fénixova Řádu poprvé v životě uviděli Severa Snapea plakat.

*-*-*-*

„Zlobíš se?“ popíchl ho Draco uštěpačně. Na tváři mu hrál sebevědomý úšklebek.
„Zlobit? Ne, Draco, nezlobím se,“ odpověděl Severus pomalu. „Jsem k smrti rozzuřený! Co si to dovoluješ?! Jak si to představuješ? Máš ponětí, cos udělal?! Hádat se s téměř všemi smrtijedy! Přeskočilo ti?!“ poslední slova zašeptal.
„Ale… tady nejde o mne! Nikdo nebude urážet tebe, jasné?!“ pronesl Draco chladně.
„Je to tady – vážně jsi zešílel! Copak to nechápeš?!“ Severus přistoupil blíž. Dracova tvář dostala narůžovělý nádech. „Nemáš nic! Dokud se Pán Zla nerozhodne, že Lucia znovu potřebuje, tak nemáš vůbec nic! Smrtijedi jsou od teď tvůj život.“
„Kašlu na ně!“ vykřiknul Draco a díval se mu do očí. Severus pohlédl mnohem dál, než jen na vždy mramorově odtažité duhovky. Občas bylo skvělé zjistit, co si kdo o vás myslí, jenže teď Snape nevěděl, jak s tím naložit – a ta skutečnost ho mátla.
„Tvůj úmysl…je sice šlechetný,“ začal pomalu, „ale já nechci, aby ses kvůli mně hádal s těmi ubožáky. Ať si myslí a říkají, co chtějí. Nikdy na tom nezáleželo a hned tak nezačne. Nestojí za to, tak se s nimi nehádej. Zalži jim o tom, že jsi to tak nemyslel, jsi mladý a tak dále, a omluv se.“
„Za nic se omlouvat nebudu,“ řekl Draco rádoby pevně, ale hlas se mu mírně zachvěl. „Ti ubožáci nestojí za nic! Oni budou škemrat u mě o nějakou milost. Už škemrali,“ vítězně se ušklíbnul. „A proto si nebudou dovolovat. Nemají žádné právo nebo co je k tomu třeba, aby si dovolili říct jen jediné hanlivé slovíčko o tobě. Neznají tě…“
Severuse, i když bylo pravdivé, tohle prohlášení ještě víc popudilo. Něco podobného by udělal Lucius. Ve své pýše by se pustil do vlastního boje a bylo by mu jedno, co všechno tím zkazí. Hlavně, že si něco dokáže. Severus si i vzpomněl, jak se takovým aristokratickým dítkám říkalo na škole za zády: Zlaté děti. Dovolily si cokoliv, dokud jim někdo nedal přes hubu.
„Tak já to řeknu jinak. Ty se kvůli mně hádat nebudeš s nikým. Na to nemáš právo. Smrtijedy potřebuješ. Tečka. Proti mně vždycky něco říkali. Až budu chtít, aby to nedělali, tak si to zařídím. Ale, a teď dobře poslouchej,“ hlas ještě trochu ztišil, „nebudu tě chránit. Nebudu jim říkat, aby dělali tohle a tamto. Ne – to, co sis uvařil, si sníš. A modli se, aby nezačali vykládat jakékoliv výmysly o nás dvou. Pak bys teprve zjistil, jak se zlobím,“ dodal, otočil se a rozešel se k východu.
„Severusi!“ vykřiknul Draco. „Jen jsem chtěl… chtěl jsem, aby tě přestali očerňovat! Už to nemůžu dál poslouchat! Z těch jejich keců je mi špatně!“ ke konci skoro brečel. Severus se pomalu obrátil. „Nebyl´s to ty, kdo pořád říkal, ať dělám, co chci?! Já chci, aby už konečně přestali být tak namyšlení! Prosím!“ Spustily se mu slzy.
Severus chtěl něco odpovědět, ale jeho pohled přilákaly Dracovy nohy. Byl bos a chodidla měl promodralá. Pořádně si ho prohlédnul. Draco se chvěl, tváře měl rudé a tekly mu slzy. Úpěnlivě rukama tahal za svůj hábit.
Severus k němu přistoupil. Draco se odhodlal něco říct, ale Severus tomu předešel a vzal ho do náruče. Donesl ho do místnosti, která mu sloužila jako přípravna lektvarů, ale hlavně v ní byla obrovská pohovka, na které Snape poslední dobou často podřimoval. Na tu ho složil a došel pro lektvar na uklidnění. Draco ho poslušně vypil.
Chvíli nikdo z nich nic neřekl. Pak Draco vztáhnul ruce a přitáhnul ho za hábit blíž.
„Miluju tě,“ řekl sotva slyšitelně. 
 

Druhá kapitola: Ambivalentní

Severus, připoutaný k židli, stále brečel.
,,Jak je to možné?"
,,Už jsem ti to vysvětloval, Harry. Silný citový prožitek nebo vzpomínka vyvolává podmíněnou reakci - i pod veritasérem."
,,Jak učené, Lupine," ozval se Severus. Všichni se k němu obrátili. Vzdorně zvedl hlavu. ,,Jistěže máte pravdu, ale je v tom mnohem víc faktorů. Nikdy jsem neměl možnost tolik mluvit o svých citech a prožitcích. Chci si to teď užít, nemyslíte? Všechno naplno. Jak se říká, nemám co ztratit…" zatřásl hlavou. ,,Draco…Dracovi jsem se svěřoval. Naslouchal. Na oplátku jsem já zase vyslechl, jak je ustrašený, zoufalý, vyčerpaný, a pomohl mu sesbírat více než zdravé množství sebevědomí. Když se mi vyznal, celou noc jsme si povídali. Dobrá, ne celou noc, nicméně dostatečně dlouho. Je to lepší pocit než orgasmus," dodal a ušklíbnul se. Z očí mu stále tekly slzy.
,,Vážně není možné -?"
,,Ne, pane Weasley. V lektvarech jste byl vždycky trochu slabší, ale mohl jste si přečíst, že ani nejlepší nitrozpytec nedokáže pod veritasérem lhát."
,,Já přece -"
,,Rone, nech toho. Vrátíme se k tomu, co chceme zjistit. Spal jste s Dracem Malfoyem?"
,,Ano."
,,Kdy?"
,,Nevím. Nesouložili jsme. Draco strašně moc chtěl. Navíc si to vynahrazoval jinde, o tom nebylo pochyb. Jeho touha mi samozřejmě lichotila a vzrušovala mne, jenže vztah mezi lidmi je skutečně o něčem jiném. Asi jsem ho dokonce podvědomě chránil. Myslím, že zbožňoval někoho jiného, ne mne. Sledoval každý můj pohyb a vnímal každé slovo. Některé útržky se mu zachytily v oku - když jich bylo hodně, složil si z nich jiného Severuse Snapea. Konkrétně takového, který ho přitahoval a který byl k němu lepší. Je to odpověď na to, že láska je slepá. Není - milující jen nechápou sílu iluze," melancholicky se pousmál, ,,ovšem já Dracovi věřil, že to jsem taky."
Severus Snape zaškubal pouty.
,,Už nechci dál mluvit."
,,Musíte. Proč se Draco krátce před poslední bitvou objevil u nás?"
,,Protože jsem ho chtěl podruhé a naposledy zachránit…"

*-*-*-*

Draco od Severuse zmateně ustoupil.
,,Co to žvaníš? Jak, nesmíme stýkat? Mám toho dost! Jednáš se mnou jako s nějakou hračkou! Sakra! Já nejsem něco, co si na čtrnáct dnů půjčíš a když tě to přestane bavit, tak to vrátíš!"
,,Jak dojemné," ušklíbnul se Severus. ,,Třeba jsi jenom hračička. Vážně myslíš, že stojíš za něco víc? Že se chováš, jako bys byl něco víc?" Málem mu přiletěla facka, ale zabránil útlým rukám. ,,A myslíš, že si teď nechám jen tak nafackovat a všecičko bude dobrý?!" zasýpal a bojoval s Dracem. Přitáhnul ho k sobě. Jednou rukou ho vzal pod krkem. ,,Nikdy jsi nebyl víc, než má hračka, ty ubožáčku." Pěst zasáhla Severusovo břicho. Trochu zaúpěl. ,,Nebojuj, ty hlupáku! Vždyť mne ani nechceš porazit! Každá, i ta největší rána od tebe, je jako nic! Och, ty náš křehoučký chlapečku! Vážně chceš rozbít hubu jedinému člověku, který ti kdy skutečně ukázal, co všechno můžeš cítit?"
Pustil ho a Draco skončil na zemi. Severus sledoval, jak se pracně zvednul na čtyři a natočil k němu uslzenou tvář.
,,Sakra, řekni, že to není pravda!" zaúpěl. ,,Severusi, řekni, že to není pravda!"
,,Není to pravda," pronesl Severus jasně. Draco překvapeně zvedl hlavu. Úšklebek pod orlím nosem byl ale jako zásah bičem. ,,Pravda je totiž taková, že už mne nebaví vychovávat rozmazleného adolescenta, který se mi ve dne v noci nabízí, horoucně se ke mně tiskne a to všechno jenom proto, že nemá co lepšího na práci. Samozřejmě, že jsem tě jenom zneužíval a každé slovíčko jsem si vymyslel. Možná je to tím, že mám pro vyvrhele a zoufalce odjakživa slabost. Myslel sis něco jiného? Naivní hlupáčku! Kdopak ti teď otře slzy, když milovaný Severus nastavil drápy? Utři si je sám - alespoň jednou buď co k čemu!"
Severus se otočil a rychlým krokem se vydal pryč. Dracův pláč se mu zarýval do uší a nepřestával se s odpornou dotěrností bodláku vzdalovat. Ještě o něco zrychlil. Za chvíli zahne za roh, pak už jen kousek a ocitne se před vytouženými dveřmi své lektvarové laboratoře.
Znenadání sevřely čísi ledové prsty jeho levé zápěstí. Leknul se, ale zastavil a otočil se čelem k dvěma zahaleným postavám.
,,Udělá to?" zašeptala Narcisa vyděšeně, nepouštějíc ruku.
,,Ano," odpověděl Severus po chvíli. ,,Udělá přesně to, co jsi chtěla. Ty i Bellatrix si můžete gratulovat. A teď mne, s dovolením, nech jít."
,,Severusi," zašeptala bezmála stejně naléhavě jako dříve Draco, ,,udělal jsi jen to, co bylo třeba! Je to pro jeho dobro, že ano? Zopakuj to - pro jeho dobro! Tak, přesně. Učinil jsi, cos musel a oč jsem tě požádala. Jestli to nedej Merlin skončí špatně, bude to jedině moje vina. Tvoje svědomí je čisté."
Pohlédl jí pevně do očí. ,,Takovou věc já nemám."
Vysmekl se z jejího sevření a do své komnaty se rozeběhl.

*-*-*-*

,,Proto se Draco přidal na naši stranu?"
,,Ano. Pokusil se uposlechnout, co mu všichni předhazovali. Jenže jako mnoho lidem před ním mu brzy došlo, že v tom není srdce. A jsou lidé, kteří bez tohoto drobného faktu nejsou šťastní. Vážně se snažil být vám k ruce. Pokoušel se zapomínat a přitom trpěl tak strašlivě… Ne nadarmo kdosi řekl, že sebetrýznění je úchylka," ušklíbnul se Severus a pokusil se otřít si tvář. Ruce měl ovšem svázané a na to, aby se mu to povedlo, by si musel vykloubit rameno. Nikdo kolem se nepohnul.
,,Stále to nedává smysl," zašeptala Hermiona do ztichlého prostoru. ,,Vyměnit život kvůli lásce…"
,,Hloupé, viďte?" souhlasil Severus. ,,A není to náhodou to, co celý život dělají lidé? A myslíte, že vyměnit lásku kvůli životu je moudřejší? Správné není ani jedno. Většina lidí se domnívá, že svoboda spočívá v možnosti volit. Jakmile zvolí, možnost svobody tím pádem ztrácí. Možná se proto všichni ženou za jistotami. Draco našel svobodu v možnosti vzdorovat. Jenomže nakonec se jí vzdal - vzdal, protože udělal to, co chtěl, a zvolil."
,,Chcete říct, že Draco se přidal na naši stranu proto, že vám chtěl odporovat, a ne proto, že se od vás cítil odvržený a chtěl se vás prostě zbavit?"
,,Ne, pane Pottere, a není třeba jízlivost. Psychologii jen nerozumíte, což je problém mnoha lidí," Severus potáhnul. Mluvil přiškrceně, ale účinky veritaséra přidávaly jeho hlasu bizarní klidný tón. ,,Draco nesnášel pocit, že na něj všichni hledí jako na mladšího a nezkušeného. Přestane vám to vadit teprve, až když dospějete, ale je nesmírně důležité, abyste se s tím zároveň po svém vyrovnali. Každý se tak někdy cítil - v pubertě, v cestě za dospělostí, si to dovolíme ventilovat. Mně z tohoto období zůstala neosobnost vůči autoritám a neustálá snaha stát se autoritou."
,,Musíte pořád tolik mluvit? Řekněte už, co jste tím myslel!" vykřiknul Ron.
,,Jenom tohle. Draco předpokládal, že od něj všichni očekáváme věrnost a poslušnost Pánu Zla. Upřímně, to od něj čekal asi jen Pán Zla. Proto si nejspíš myslel, že když od nás odejde, tak nám všem ublíží. A že ublíží hlavně mně a dá mi napít vlastní medicíny. Chtěl dokázat, že nás nepotřebuje. Ukázat, že nikdy nebyl tím, za koho jsme ho měli - že to není žádný rozmazlený fracek, který nám z principu odporuje. Bylo v tom to kouzelné rozhodnutí: dokážu vám to a poprvé se zachovám tak, jak mi všichni tvrdíte, že se chovám! Zní to hrozně dětinsky, avšak je to jedna z těch vlastností, které vás dospělost nezbaví."
,,Ale Draco stál přece po boku smrtijedů! Metal po nás kletby!"
,,Já vím. Draco si zvolil…" odpověděl Severus tiše.

*-*-*-*

Severus zatřásl jeho ramenem.
,,Vstávat, Draco, je čas," řekl dostatečně hlasitě. Šedé oči se rozlepily. Když spatřily jeho, přitáhnul se Draco bezděčně blíž ke zdi.
,,No tak - doby, kdy jsem tě chtěl sníst, jsou daleko za námi," pokračoval Severus jízlivě. ,,Za hodinu vyrážíme," dodal informativně a přešel ke konvici s vodou.
,,To je fajn, že se aspoň někdo baví," odpověděl Draco dutě.
Severus si musel přikázat, aby se neotočil. Mávl hůlkou, z konvice začala stoupat pára a sama mu nalila kafe do nastaveného hrnku. Přiložil si jeho hranu ke rtům, ale neusrknul. Draco za ním se mučivě pomalu převlékal. Severus slyšel klouzání látky a cinkání knoflíčků. Kdo by se neotočil, že? Ale on stál, s hrnkem komicky přitisknutým na sevřených ústech a vyčkával, až poleví narůstající vzrušení.
,,Jste nějaký napjatý, pana profesore," řekl Draco posměšně. Severus se ušklíbnul a upil z hrnečku. Přemýšlel, jestli je čas být zase upřímný nebo Dracovi milosrdně zalhat. Pravda je přece jenom hezčí lež.
,,Jdeme bojovat, chápeš, Draco? Kletby létající na všechny strany… Občas nevíš, koho zasáhneš. Všechny, kdož stojí proti tobě, znáš. Rostl jsi s nimi, miloval a nenáviděl jsi je," odpověděl a otočil se. Draco se díval na svoje tkaničky. ,,V bitvě prostě zahodíš člověka žijícího v sobě. Postavíš se a musíš jednat, ne myslet na to, jak jednat. Musíš se upnout na jednu věc - na to, jak někomu co nejvíc ublížit. Pokud možno s chutí. Žádné přeromantizované boje bohů pomsty a andělů spásy nebudou. Žádný dokonalý a harmonický tanec smrti. Nic, jen výkřiky až usedá krev; odporný bahno, který klouže pod nohama, když se budeš snažit utéct; rozkaz a úkol. To je všechno…" Severus se na chvíli odmlčel a znovu se napil kávy.
,,Prožít si to znova by mohla být docela legrace," ucedil nakonec. Draco prudce zvedl hlavu.
,,To, že jsi bezcitnej parchant, už mi došlo," vyrazil ze sebe, ,,ale rozhodně jsem neměl ponětí, že až tak velkej." Zvedl se a došel k němu. Severus se podíval, jak se jeho ruce natahují, jakoby se s ním chtěl poprat, ale útlé dlaně přistály v jeho pase. Draco se přitáhnul ještě blíž. Severus se posadil na hranu stolu a kafe lehce vklínil mezi jejich těla.
,,Dej to pryč, nebo tě poleju," požádal Draco naoko rozveseleně a přitisknul se blíž. Rty vjel Severovi do vlasů, za ucho, pokračoval na spánek a pak ho políbil téměř nezkušeně a se zdáním nevinnosti. Objal ho kolem pasu. Severus zavřel oči.
,,Pověz, jaké to je, cítit se jako věc?" zašeptal mu Draco přímo do ucha. Severus se pokusil otočit hlavu, ale nepovedlo se mu to. ,,Když tě někdo využije a pak tě zahodí? Moc krásně to rodiče vymysleli - kdyby vyhrál Pán Zla, přemluvili by ho ušetřit mne, a kdyby vyhrál Harry, sázeli na to, že se za ně přimluvím. Vážně bych to udělal, ale teď nevím. Závidím jim tu možnost rozhodnout; závidím, že se nikdy nebudu cítit tak, jako oni. Jenže já tebe ani je nedokážu opustit. Co cítíš teď? Jakmile ti naservírují představu reality a ty najednou zjistíš, že je úplně jiná? Bolí to? Chm, vážně bych si přál, aby tě to zabolelo," a jako na důkaz toho se mírně zakousl do ušního lalůčku. Severus se ho pokusil odstrčit, ale Draco se ho držel jako klíště.
,,Copak? Zlobíš se, že jsem tě neobtáhnul hned, jak jsem tě uviděl?" provokoval Severus. Draco se odtáhnul dál.
,,Ty si nech lži, já si nechám svoje tělo. Prostředky jako prostředky," ušklíbal se, ale Severus viděl, že mu to nečiní žádné potěšení. ,,It´s a kind of magic, známe, profesore? A jako taková se dá ovládat. S kolika se musíš spřáhnout, abys to pochopil, chm? Některé věci, jako my dva, jsou jednoduše ambivalentní. Jednou ti tu facku vrátím," dodal a odešel.
Severus chvíli stál. Tohle bolelo víc než rána na tvář.

*-*-*-*

,,Chtěl bych ho vidět, prosím," zažádal Severus.
,,Ne, není to možné. Draco vás vidět nechtěl," odpověděla Hermiona.
,,Hermiono, pojďme už," požádal Ron.
,,Ano, jděte," řekl Harry. Jako jediný v místnosti seděl. Remus mu položil ruku na rameno.
,,Dobrá, Harry, ale víš, co nemáš dělat, že ano? Slib mi, že to neuděláš…"
,,Neudělám, Remusi, ale už jděte."
Severus tiše přihlížel. Když s Harrym osaměli, podíval se mu do očí.
,,Co bude dál? Slavný Potter si na mně vybije žáhu? Poslužte si - po tomhle si můžu nějakou tu sebevraždu dovolit," ucedil Severus. Harry přešel za něj. Snape cítil, jak povoluje sevření jeho rukou a provaz, do té doby ho poutající k židli, klouže na zem a mizí v hromádce popela.
,,Nejste nebezpečný," prohlásil Harry a sednul si zpět na svoji židli. ,,Klidně mně zkuste napadnout a já můžu slíbit, že se nebudu moc zlobit. Tohle byl totiž můj nápad. Potřebovali jsme zjistit, co všechno jste udělal a veritasérum společně s vzpomínkami v myslánce byla jediná možnost," vysvětlil, opřel si lokty o kolena a povzdychnul. ,,Je mi vás líto."
Severus si protřel zápěstí a nereagoval. Setřel si slzy. Pitomá lítost bylo to jediné, co mu vždycky každý nabízel a daroval. Jakmile jedinkrát po něčem vztáhnul ruku, praštili ho přes prsty a řekli, že litují, že to není pro něj.
,,Jak…hrdinské," řekl nakonec a podíval se Harrymu do očí. ,,I když máte možnost pomstít se, neuděláte to a zachováte se tak krásně čestně, mile a nebelvírsky, jak jen to dovedete, Pottere. Doufám, že vám nebylo takhle líto Pána Zla."
,,Bylo," odvětil Harry, ,,ale až po tom. Já nikdy zabíjet nechtěl."
,,Ach, Pottere, nechte téhle únavné hry. Všichni ví, že si na mne chcete pořádně zakřičet a kopnout si, tak honem, ať už to mé ponížení máme za sebou," přerušil ho Severus de facto smířeně.
,,Už jsem si zakřičel, než jsem sem šel," ušklíbnul se Harry, ,,a taky dal přes hubu Dracovi, pokud to potřebujete vědět."
,,Cože? Proč?"
,,Hádejte," odpověděl Harry. ,,I přes to všechno, co jste řekl - a já nepochybuju, že o tomhle všem ví a uvědomuje si to - udělal jednu dokonale debilní věc."
Severus po chvíli nadhodil: ,,Že by za mne orodoval u vašich ctěných uší?" Nádherně čitelný, pane Pottere, jako vždycky, dodal v duchu.
,,Nesmím vám to říct," dodal Harry uštěpačně.
,,Dobrá, neříkejte. A teď už dost," postavil se. Harry zůstal sedět. ,,Oba víme, že mi teď neřeknete nashledanou a nepustíte mne. Takže, co bude?"
,,Budete souzen. Zítra nebo pozítří," začal Harry a nasadil přemýšlivý výraz. ,,Bude předneseno, že jste zabil Albuse Brumbála, napomáhal smrti manželů Potterových, využil Draca Malfoye a používal zakázané kletby. Myslím, že se najde i pár lidí, kteří nezapomenou připomenout, že jste se provinil jako špeh a léta donášel informace z jedné strany na druhou a naopak. Pak, což bude paradoxně skoro to nejlepší, vám to dáme podepsat. Dobrovolně. A nakonec, jak tak počítám, si v Azkabanu ani dlouho nepobudete a dostanete polibek."
Severus musel připustit, že ho to ohromilo. Ne onen výčet ani ta nádherně růžová vyhlídka budoucnosti, ale Harry Potter. Kluk, který byl vždycky ztělesněním dobra a hrál správně a fér, a který teď, když konečně dospěl, se naučil role zla a vyděračů přespříliš dokonale. Severus přemýšlel, jestli neztratil motivaci k tomu být dobrý. Voldemort není, smrtijedé se vzdávají a mizí. Tak k čemu je tu hrdina?
,,A pane Pottere? Musím vám pogratulovat," nadhodil Severus a udělal dva kroky k němu. Harry uhnul očima. ,,Udělal jste několik skvělých válečných tahů. Nikdy by mne nenapadlo, jak účinně dokážete bojovat."
Harry opět povzdychnul a zvednul se.
,,Do zítřka počkáte tady. Pak pro vás přijde úředník ministerstva a budete odveden před soud. Když mne omluvíte, jdu se na někoho vyřvat - vás je mi líto," dodal a odešel.
Severus udeřil pěstí do zamčených dveří. K ničemu to nevedlo. Spustily se mu slzy a sesul se na podlahu.

Dostat polibek není někdy nejhorší. Ztratit duši nebolí tolik, jako vzpomínky. A není magie, které by se nedalo využít, zneužít a použít ke špatným účelům. Kolik polibků dostanou, než to zloduši pochopí…

A/N: Chápu, že ne všichni znají text písně It´s a kind of magic od skupiny Queen, takže jen vysvětlení - Love and life are kinds of magic.