„Proč, Petře?“ zašeptal Remus Lupin vysíleně. Hlasitá ozvěna ta dvě slova unášela pryč. Petr Pettigrew se chladně zasmál. V téhle podzemní kamenné místnosti se to nepříjemně rozléhalo. Řezalo to do uší a bodalo dýku do srdce.
Těžké okovy slabě zařinčely, jak se Remus pokusil schoulit a utéct před tím smíchem. Byl však příliš slabý, než aby to dokázal. Včerejší úplňková noc mu vzala poslední zbytky vůle k životu. Neudělala by to, ale když s vámi zacházejí jako s divokým a nezkrotným zvířetem, ke kterému chovají odpor, pak nejste ten, kdo si vybírá. Jste ten, kdo trpí.
„Proč to děláš?“ zašeptal znovu. Tentokrát mu smích neodpověděl. Vlastně odpověď nepřicházela dost dlouho. Rozhlédl se. V místnosti byl jenom on a Petr. Ti dva další, co tu ještě před několika minutami stáli, byli pryč. Petr na něj hleděl se směsicí opovržení a lítosti.
„Ty to vážně nevíš? Ty, ten chápavý chlapec, pomocník Remus, ochranitel a zástupce slabších se ptá?“ odpověděl Petr ukřivděně. „Ne, jistěže to nevíš. Vždycky jsi měl pochopení pro všechny, jen ne pro mě!“ pokračoval.
„To není pravda!“ ozvalo se tiše z Remových rtů. Petr přistoupil těsně k němu. Vlkodlak se pokusil víc přitisknout k chladné zdi, ale stříbrná ruka ho vzala pod krkem. Přes všechnu chladnost kovu ho dotek pálil jako plamen pekel. Do očí mu hrkly slzy.
„Jen breč!“ z Petrova hlasu čišela pomstychtivost. „Teď bych tím ale jenom mrhal čas…“ odtušil a ruku odtáhl. Na Remově krku se skvělo pět otisků prstů. Svalil se na zem. Potrhaná košile mu sklouzla z ramen (několik prvních knoflíčků mu chybělo již ze včerejška).
„Proč? Proč to všechno děláš? Baví tě to snad?“ Remův tón byl teď téměř hysterický. „Baví?! Tak se směj! Určitě mě teď máš tam, kde jsi vždycky chtěl – unaveného, poníženého a na kolenou…“ začal hlasitě vzlykat. Už to dál nemohl v sobě dusit.
„Jsi pořád to bláhové a naivní vlče…“ odtušil Petr skloněný těsně nad ním. „Nikdy jsi nic nechápal a nechápeš ani teď! Tady jsem tě nikdy mít nechtěl!“ začínal křičet. „Já tě chtěl mít tam, kde měl Black celou dobu tvoji přízeň! Vždycky jsi vnímal jen jeho doteky!“
„Mlč! Neříkej to!“ vřísknul Remus. Horké slzy mu teď tekly v potocích po špinavých tvářích. Kdyby měl dost síly, určitě by Petrovi rukou ucpal ústa, jenže v téhle situaci se mohl jen bezmocně třást. Petr utichl. „Myslíš, že jsem to všechno, všechny ty doteky a polibky, opětoval s bůhvíjakou láskou?!“ znělo to, jako by v místnosti bylo najednou tisíc Remů a všichni křičeli s pauzou vteřiny po sobě to samé.
„A víš, že to ve většině případů vypadalo, jako že ano?“ vysvětlil mu Petr škodolibě. Měl upřímné potěšení z toho, že mohl vlkodlaka trápit.
Remus se schoulil do klubka. Byl vyčerpaný… Byl tak vyčerpaný, že už nemohl ani brečet. Přál si ať ho Petr zabije. Nechtěl nikomu vyprávět, co kdysi dělal – bylo to tabu, oddělení s omezeným přístupem v jeho mysli. Dávno odpustil všem lidem, co mu ublížili. Možná to neměl dělat, ale takhle to méně bolelo.
Náhle se ho Petrova teplá dlaň dotkla na rameni. Nedokázal sebou cuknout. Stříbrná ruka se zapřela o chladnou zem vedle něj. Příliš blízko, aby od ní odtrhl oči.
„Nechceš, abych ti ubližoval, viď?“ zašeptal Petr. Remus nereagoval. „Když bude vlk hodný, nikdo mu nebude ubližovat…“ dlaň putovala po paži níž. Přetřela ji dvakrát, jakoby se ji snažila zahřát, pak prsty pohladila šíji a zastavila se u rtů. „Nebudeme to malé a ustrašené dítě v tobě trápit. Necháme ho spát…“ opsala ústa. Removi začala třeštit hlava. Usilovně přitlačil víčka k sobě. Srdce se mu svíralo. Chtěl by usnout a probudit se v jiné dimenzi, kde by začal svůj život znovu. Všechno by změnil! Nenechal by Síria umřít, nenechal by Síria dotýkat se ho, nenechal by Petra zradit, nenechal by Petra závidět, neboť nebylo co.
Na rameno se přitiskly vlhké rty. Removi se zvedl žaludek. Připomnělo mu to Síria… Petrovo koleno zavadilo o to jeho. Nemohl utéct, byl v šachu. Polibky sice hladily jeho jizvy a mírnily bolest, ale jakmile si uvědomil od koho jsou, bylo mu ještě hůř… Chtěl křiknout, aby toho okamžitě nechal, ale nedokázal to.
„Buď hodný a možná se za tebe přimluvím u vyšších míst a tvůj život i s nesmrtelnou duší ti zůstane!“ sdělil Pettigrew vlkodlačímu uchu a bezvládné tělo opřel proti sobě o stěnu. Remus cítil horký dotek stříbra i přes rukáv.
„Čistím si frak a sbírám síly v klínu bílých palečnic,“ začal Remus tichým hlasem. Oči upíral do Petrových. „hladí mi tvář co ponížili, ale dál už nic. Od pravdy kus a blízko k válce za starej dobrej lepší svět, na tisíc let a na tři palce měl bych závidět. Předobrý pane, jen pusť mou hlavu – neumí nic už vykouzlit! Obětuj bohům, cti i právu, já už musím jít…“ vzdychnul. Když to vyslovil, bodlo ho u srdce. Jednou mu to řekl Sírius. Bylo to už strašně dávno, ale byl si jistý, že to nikdy nezapomene…
Ten zimní den v pátém ročníku byla chumelenice. Už čtvrtý den jsem stonal zákeřnou vlkodlačí chřipkou, na kterou odmítal zapůsobit jakýkoliv lektvar (madame Pomfreyová v rozhořčení prohlásila, že se mně odvary prostě a jednoduše lekly, až nakonec přišla na to, že jediný lék, který byl odvážný a s trochou mé krve spolupracoval, je výluh z heřmánku proti horečce), a proto Brumbál rozhodl, že mi bude lépe v klidu Chroptící chýše.
Bylo už po snídani a já se díval přes kouzlem zabedněné okno na tetelící se vločky. Byl jsem rád, že nemusím být ve škole, protože nechci mluvit s některými lidmi.
Zavrzaly schody. Příliš mne to nevzrušilo – mohl přicházet kdokoliv, aby mne zkontroloval. Dveře se otevřely. Ohlédl jsem se a vzápětí se o mne pokusily mdloby. Ve školní uniformě se od prahu zubil Sírius – poslední, koho jsem toužil vidět.
„Tak tady jsi!“ oznámil vesele a došel ke mně. Už cestou sem vytáhl cigarety, teď jednu zapálil a požitkářsky vdechl kouř.
„Co…co tu chceš?“ zeptal jsem se. Snad si nevšiml toho vystrašeného tónu, ale škleb mluvil o opaku.
„Hádej! Máš dvě možnosti! Za a : hledám tebe; za b : hledám si bydlení a v realitce maj zavřeno.“
„Mě? Proč? Mám chřipku a mám nakázaný odpočinek.“
„Ta chřipka ti vymyla mozek.“ Odtušil a foukl mi kouř přímo do obličeje. Zakuckal jsem se a díky bacilům jsem se musel dopotácet k posteli, protože bufání nebralo konce. Síriovi ruce mne vzaly za ramena. Úlek!
„Sakra, Moony! Copak jsem ti skutečně nějak ublížil? Narovnej se, předkloň hlavu a zhluboka se nadechni!“ zněl naštvaně. Udělal jsem, co chtěl. Pomohlo to.
„Děkuju…“ vyletělo z mých úst šeptem, neměníce pozici.
„Fajn, že si se rozhodl konečně na mě promluvit, tak teď, jestli jsi rozhodnutý taky vézt konverzaci, bych se tě zeptal, proč jsi na mne nepromluvil dřív?“ arogantně se natáhl na rozvrzanou postel, aby viděl, dal si ruce za hlavu, a hleděl na mě. Můj pohled odcestoval směrem k podlaze.
„Máš opravdu to nutkání se mne na takovou banalitu ptát, Síriusi?“ odvětil jsem otázkou.
„Chci jí od tebe slyšet!“
„Dobře! Varoval jsem tě!“ prudký nádech. „Přestaneme spolu trávit noci a večery a nebudou žádné nenápadné doteky v knihovně.“ Výdech posledního oxidu. Ulevilo se mi – bylo to venku a ani mne to nekouslo! Usadil jsem se na kraj.
Postel znovu několikrát zavrzala, než mi Sírius dal paže kolem krku. Cigaretový zápach z něj čpěl jako z dělníka. Pokusil jsem se ho shodit, ale zase je vrátil. Vzdal jsem to…
„Vždyť se ti to vlastně líbí!“ zašeptal roztouženě, když mne položil na záda. Postel zaprotestovala proti našemu vpádu. Bezděčně jsem se odsunul k polštářům v čele postele. Provázel mne úsměv dítěte, které se s kamarády dívá na to, jak odjíždí zmrzlinář, ale ví něco, co oni ne – zmrzlináře dělá nejlepší kamarád, zmrzlina zadarmo.
Pomalu se ke mně po čtyřech blížil.
„Takže ty jsi teďka hodný chlapec? Děláš jen to, co ti napsali jako příkazy na papíře? Ach, kdyby si ten chlapeček uvědomil, co všechno už provedl, zjistil by, že cesty zpátky není..“ zavrtěl hlavou, otírajíc se nosem o mojí tvář. Začal lehkým polibkem a položil mne na záda. Jeho ruce byly náhle všude, vystupovala mu husí kůže na hrudi. Obkročmo si sednul na moje břicho (před tím mi vytáhnul košili) a začal mi rozepínat knoflíčky. Zkusil jsem ho shodit, ale byl silnější. Navíc na mne působila chřipka a už od včerejška mi bylo malátně…
Tak jsem tam jen bezmocně ležel a ničemu se nebránil, vůbec ničemu. Když mne převalil na břicho, snad mi ukáply dvě, tři slzy, ale nebránil jsem mu v použití zvlhčovacího kouzla. Ne, že by to bylo přímo nepříjemné, ale příčilo se mi to. Víc se mi snad příčilo jen pomyšlení, že jsem to trpěl celý rok.
Dřív to vlastně nebylo tak hrozné. Sírius…on…bral si některé doteky bez opětování, ovšem chtěl za ně pouze udělat dobře – to mi nevadilo. Postupem času to stupňoval. Chtěl víc a víc dělal – víc se mazlil, víc si hrál s mým tělem a víc naznačoval. Jako ten nejponíženější otrok jsem ho nechal jít tak daleko, jak se mu zlíbilo. Moje oči byly od té doby pořád vlhké.
I tenhle den byly zalité slanou vodou. Sírius vedle mne, natažený – jak on sám říkal – odpočíval. Kolena jsem objímal rukama a díval se ven. Navyklý z ranného mládí jsem se kýval zlehka dopředu a dozadu. Už se vločky netetelily. Řídké provazce sněhu se snášely velmi pozvolna. Byla mi zima – kus látky na mě nezůstal!
„Lehni si pod deku, nebo nastydneš.“ Zamumlal Sírius a stáhl mně k sobě. Suché rty ochutnávaly mé ucho. Zavřel jsem oči.
„Síriusi, přestaň, prosím…“ poprosil jsem ochraptěle. Přestal.
„Připomínáš mi jednu písničku… Jak to bylo… Jo, už vím! Čistím si frak a sbírám síly v klínu bílých palečnic, hladí mi tvář, co ponížili, ale dál už nic.“ Začal jsem brečet. „Co je? S tebou to teda vážně nějak hnulo! No, tak nebreč, já to přestanu dělat…jednou…“ nevěděl jsem, zdali to myslí doopravdy, anebo to jen plácnul. Schoulil jsem se mu do náruče. Pohladil mne po vlasech. Byla to jedna z těch šťastnějších chvil…
„Jak končí ta písnička?“ zeptal jsem se přes pláč.
„Musím si jí odříkat. Čistím si frak a sbírám síly v klínu bílých palečnic, hladí mi tvář, co ponížili, ale dál už nic. Od pravdy kus a blízko k válce za starej dobrej lepší svět, na tisíc let a na tři palce měl bych závidět. Předobrý pane, jen pusť mou hlavu – neumí nic už vykouzlit! Obětuj bohům, cti i právu, já už musím jít. Řekl mi vrať se, léto je krátký a obraz tvůj má zlatej rám. Řekli mi vrať se, no tak jdu zpátky, otcové, matky, mířím k vám, psové a kočky mířím k vám.“ Stekly mi po tváři poslední slzy.
I uvězněnému Removi smyly prach z lící poslední slzy – neměly už žádnou vodu, kterou by osolily. Oči ho pálily.
„To byla, ale dojemná básnička!“ odtušil Petr sarkasticky. Remus čekal, co udělá, ačkoliv to tušil. Ruce ho začaly svlékat ze zbytku oblečení. Nebránil tomu…
Vyčerpaný vlkodlak i smrtijed leželi vedle sebe na kamenné podlaze. Nesmrtelná vlkodlačí duše se zmítala v agónii a Petrův smích jí ke smrti nepomáhal.
„Takhle povolný a bez protestů jsi býval Blackovi?! Já se pominu!“ zachechtal se Červíček a zvedl na nohy. Přes hlavu si přetáhl Smrtijedský plášť a s nelibostí, jaká se chová k výkalům, hleděl na ochablé nahé tělo.
„Ty víš, co udělám, že? Předvídání cizích reakcí ti šlo jedinečně!“
„Happy end…“ zašeptal slabý Lupinův hlas.
„Nemá to happy end!“ odtušil Petr a než rozškrábl tepnu na zápěstí stříbrným nehtem ukazováku, stačil si Remus uvědomit, že neexistují šťastné konce tak, jako neexistuje šťastný život…
Veškeré psaní dnes zdá se mi pitomé ,
odporné, zbytečné, marné a hloupé ,
bohužel, myslím tím dokonce i to mé –
asi mě zblbnul vlak tím, jak mnou houpe ,
asi jsem opravdu už velmi unaven.
Z okna ven upírám oči své tupé
teď zrovna do noci – jedu už třetí den
sužován samotou prázdného kupé –
vlak náhle zastavil za Starou Krčí…
(už někdy od války v polích trčí!)
…na zrezlých kolejích rozbitý stojí vlak ,
v něm nikam odnikud jede vrak muže.
To jsem já – zoufalý, vychrtlý vlkodlak,
vlkodlak oděný do vlčí kůže!
(J.H. Krchovský)
Šťastné zakončení
26. 2. 2007
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář