Jdi na obsah Jdi na menu
 


Padfoot, please stop to drink

25. 1. 2007

Sedmnáctiletý Remus Lupin vešel do společenské místnosti právě ve chvíli, aby zaslechl konec hádky.
„A ty to víš!“ ječel James na Síria přes celou místnost. „Je to moje holka!“ načež za sebou práskl dveřmi. Vzápětí se zabouchly dveře i za Síriem. Bohužel, každé za každým na jiném konci místnosti – za Jamesem v ložnici, za Síriem podobizna.
„Co se stalo?“ obrátil se Remus tiše na Petra, když se hovor v místnosti kolem dal znovu do pohybu. Petr pokrčil rameny.
„Radši se ani neptej…“ odtušil rozmrzele.
Špatná odpověď, pomyslel si Remus a vydal se za Jamesem.
Seděl tam na své posteli a nezaujatě čučel do protější stěny. A to doslova skrze Rema.
„Co se děje, Jamesi?“ zeptal se ho Remus pomalu.
„Ale vůbec nic!“ odsekl James a dál upíral nevidoucí pohled. Remus založil ruce.
„Co Tichošlápek udělal?“ zeptal se na rovinu. James se skácel na polštář.
„O tom…nýmandovi se teď nechci bavit!“
„Jenže já chci vědět, co se stalo,“ trval na svém Remus pevně. James se prudce zvedl.
„Tak jdi a najdi si ho! Jsem zvědavej, co ti odpoví!“ jízlivě se zašklebil. Remus si byl naprosto jistý, že z něj víc informací nedostane. Vrátil se do společenské místnosti a usedl proti Petrovi.
„Nevíš, kam mohl Sírius jít?“ dotázal se. Petr zopakoval své zadumané pokrčení ramen, zatímco očima studoval svitek pergamenu s runami. Remus po několika vteřinách přemýšlení vstal a vydal se do knihovny, i když sám nebyl přesvědčený v úspěch tohoto nápadu. Na Síria by to bylo příliš jednoduché…
Sírius v knihovně skutečně nebyl. A ta praktická skutečnost byla ještě horší tím, že se jakoby úplně vypařil z celých Bradavic. Když vyzvídal od mladších děvčat, která si většinou velmi pečlivě hlídala kdy a kde se Sírius objeví, jenom se všechny zamračily a vzaly to jako hrozný světobol. Nevěděly to.
Remus ze zoufalství nahlédl i do Pobertova plánku, se kterým ho vzápětí přistihnul Filch. Stačil kouzlo zrušit, ale proti školníkovu odzbrojujícímu : „Uličníku, dej to sem!“ byl jaksi krátký. Zvlášť proto, že už mu plánek napůl rval z ruky.
„Však já přijdu na to, co to je a co jsi s tím dělal!“ zamumlal školník výhružně a odkulhal po chodbách do svého kabinetu.
Vážně? Tak to přeju hezkej den…pomyslel si Remus a vrátil se do společenské místnosti. Takový víkend to mohl být! Měli jít všichni do Prasinek. Bylo to dovoleno tenhle školní rok už naposled, a měli oslavit Removi narozeniny, které jsou sice až za několik týdnů, jenže tu byla dost velká pravděpodobnost, že se o prázdninách dlouho neuvidí.
A teď… James se Síriem se hádají, a navíc nemají Pobertův plánek.
Remus kupodivu dokázal udržet své vědomí v klidu až do večeře. Na níž Sírius chyběl. Rozhlížel po celém stolu, ale on tam prostě nebyl.
„Ty, Jamesi,“ začal pomalu a naklonil se ke svému kamarádovi. „smířil jsem se s tím, že nevím, co se dělo, ale bylo by možné, aby na to Sírius udělal nějakou…hm, vždyť ho znáš…nějakou tu jeho vylomeninu?“ James zvedl kamennou tvář.
„A komu to vadí?“ odtušil chladně a nevýrazně. Lily se na něj vyděšeně obrátila.
„Tohle je od tebe docela hnusný, Jamesi. Sírius se celý den neukázal. A to vlastně jenom kvůli tobě!“ vyčetla mu. James odložil pomalým gestem, v němž se mísila nepříčetnost se záští, vidličku a obrátil hlavu na svou přítelkyni.
„No,“ uťal neláskyplně. „s tebou si taky ještě promluvím!“ s čímž se zvedl od stolu.
„Může mi konečně někdo říct, co se stalo?“ zadumal Remus. Petr zkusil svoje „Nestarej se, je to jedno,“, ale Lily na něj pohlédla obdobně překvapeně jako na Jamese.
„Oni ti to neřekli?“ zavrtěl hlavou. „Ach…no, to budeš muset dostat z nich. Já totiž dost dobře nevím, co se děje. A…asi bych si s ním měla jít promluvit, ne?“ upila šťávy a zamířila tichým krokem do Nebelvíru. Remus se pohroužil do přemýšlivého ticha. Vůbec se mu ty útržky rozhovoru, které vyslechnul, nelíbily. Co to mělo všechno znamenat? To zatím netušil…
Bádal nad tím, kde může Tichošlápek být. Nejspíš v Prasinkách, kde jinde. Buď v Prasečí hlavě nebo u Divoké saně. Dva nejhorší pajzly v celé vesničce. A Remus neměl rád ani jeden. Ovšem Jamesovi a Síriovi vyhovovali. Ano, svým způsobem to byly hospody, které vyhovovali každému. Nikdo se tam o vás nestaral; načepovali vám za slušnou sumičku cokoliv, co jste chtěli a mohlo vám být sebemíň – šlo jen o zisky. U Prasečí Hlavy vládlo stále jakési prachové přítmí a v Divoké sani se dali zatáhnout husté, neprodyšné, těžké závěsy kolem každého stolu.
Divoká saň byla…no, Remus by řekl, že je to poněkud jiný podnik, než Tři košťata. Petr by otevřeně zkonstatoval, že je to bordel. Ale v určitých chvílích skýtalo právě tohle místo to nejlepší prostředí pro diskuzy. Stačilo jen párkrát zacinkat měšcem.
Remus si šel lehnout s dost nehezkou náladou na to, aby ho dokázala přivést do stavu cynismu a mírné deprese. Síriova postel byla prázdná. Petr se tomu dvě minuty podivoval, což James okomentoval zarytým mlčením. A nikdo proti tomu zmizení vlastně v podstatě nic neměl. Nikdo se těmhle věcem nedivil.
Remus posunul ručičku budíku na trochu…pak na hodně dřív.
Petr usnul první. Zřejmě ho netížilo nic z toho, co jeho kamarády.
„Ehm, Reme?“ ozval se James. Remus se zvedl a poodhrnul závěs.
„No? Copak chceš?“ James sklopil hlavu.
„Víš, jak jsi mluvil o té blbosti… No, vážně myslíš, že by Sírius něco takového udělal? Vážně si to myslíš?“
Ach, tak svědomí se ozvalo! dušovala se Remova výtečná nálada.
„Nevím, co tomu předchází…“ nadhodil. James mávl rukou.
„Ta hádka byla… no, jak bys řekl ty – neopodstatněná. Prostě pitomost… A vyprovokoval jsem ji já…“ povzdychnul a pak vzhlédl. „Mohl by Sírius něco udělat?“
„Já myslím, že zase tak hloupý Sírius není, aby kvůli prkotinám obracel kouzla. Nedělá z komára velblouda… Ale…ehm, co když si nemyslel, že je to prkotina?“
„Byla to očividná prkotina! Byl by to byl jinak úplnej debil!“ Jamesova víra se zdála neochvějná. Remus jen zamyšleně přikývl a znovu si lehnul.
Nemohl úvahami usnout, tak začal si pobrukovat na destruktivní notu, jenž by dozajista zahubila jakoukoli veselou píseň na míle daleko.
„Svět už dávno, dávno spí,
mou hlavu však tma nehalí,
neb mé oči skrz tmu vidí!
Ach, jak já nesnáším noc!
Za chvíli si lehnu a zkusím spát,
mrtvá jehňátka budu počítat,
sladké sny za klobouk si můžete dát!
Ach, jak já nesnáším noc!“
„Cože?“ zeptal se James překvapeně. Mladý vlkodlak se zasmál.
„Ale nic, jen klidně spinkej…“ přetočil se ke zdi a za chvíli skutečně usnul.

Budík zazvonil ve čtvrt na čtyři. Remus se prudce posadil a poslepu zaplácnul nepříjemné pištění. Teprve potom se rozhodl otevřít oči. James i Petr spali a co hůř, Síriova postel taky. Bez svého majitele.
Přehodil si přes pyžamo plášť, nazul si boty, hůlku zandal do kapsy a opatrně otevřel dveře. Světlo pochodní bylo pro Removy oči jako facka.
Jít potemnělým Bradavickým hradem bylo bez plánku sice riskantní, ale když jste vlkodlak, funguje jistý předpoklad, že si vybudujete podvědomou obranu pro sama sebe s vnějšími zvuky. Proto se dokázal třikrát schovat před paní Norisovou, Protivou a několika mladšími žáky, o nichž měl chvíli dojem, že to jsou (způsobem plánování a mluvy) Jamesovy a Síriovy mladší kopie.
Šel neochvějně přes chodbu pod Vrbou Mlátičkou a z Chroptící chýše rovnou k Divoké sani.
Jednou z výhod Divoké saně byl její nonstop provoz. Tohle Remus i Sírius dobře věděli.
„A hele,“ vítala ho u dveří nevelkého, patrového domu jakási ženština s úsměvem. „odrostlý studentík! Copak tu děláme takhle pozdě?“ kárala ho laškovně a zavřela za ním dveře. Pokusil se o plachý úsměv.
„Někoho…hledám tu někoho…“ odpověděl pomalu a přitáhl si plášť blíž k tělu. Prohlížela si ho velmi pronikavým pohledem; vůbec mu to nebylo příjemné.
„Hm, dobrá, mladíku…“ zamumlala a otevřela dveře do spodní místnosti – baru.
Remus se zprvu cítil nesvůj. Nebyl si totiž jistý, že úkony, které prováděla dívka na pódiu s vše říkajícími pohledy, jsou přístupné dospělým, natož jemu. Pak se rozhlédl. Sírius mohl být kdekoliv…
Našel ho za několik vteřin. Nebylo zde moc jiných hostů. Sírius seděl u bar pultu. Pohupováním sebou se viklal na barové stoličce a vedle něj sedělo lehýnce oděné, sotva sedmnáctileté děvče. Remus silně pochyboval o tom, že už vyšla školu.
„Síriusi,“ oslovil ho a poklepal mu na rameno. Sírius se prudce obrátil. Rema zasáhl do nosu odér jakýchsi likérů. Černé oči trochu zamžouraly.
„A kherejh thy jshi?“ zeptal se zamyšleně. Remus povzdychnul.
„Ty máš teda ránu… Jsem Remus, Remus Lupin, ty idiote,“ založil ruce.
„Ach, jhistě! Rhemhus!“ rozveselil se Sírius. „Znháš Czyndy? Mhoc milhá holkha!“ ukázal rukou na svoji společnici. Křečovitě se usmívala.
„Ceila…“ opravila ho. Mávl rukou a málem jí praštil.
„Jho, tho je jednho, Czyndy… A c-ho thy, Rhemhusi? C-ho si dháš?“ písknul přes prsty na servírku v růžovém. „Hej! Hej, thy tham! Podhej sem nějhakhý phití!“
„Ne!“ zarazil ji Remus důrazně. „On už pít nebude! A ty jdi radši dostudovat…“ syknul na Ceilu. Zrudla a rychle odešla.
„Alhe! Thy jsi mhi oškhlivý klhluk!“ zapitvořil se Sírius a obrátil do sebe skleničku toho, co mu bylo doneseno před Removým příchodem. „Thakhle zkhazit legrac-hi…“
„Síriusi, já myslím, že máš dost… Zaplať a pojď, vrátíme se do školy, ano?“
„C-ho tham?!“ rozčílil se Sírius a vyškubnul se Removi, který ho již zvedal. Vzápětí zjistil, že se ho měl přece jen držet. Zaškobrtnul o vlastní nohy a natáhnul se na lesklé podlaze jak dlouhý tak široký. „Jhe tham hrozná nudha! A then žhárlivec Džhames!“ hartusil a pomaličku se zvedal. Remus mu pomohl. Sírius se znovu vyškubnul.
„Nhech thoho! Jhá nikham nejdhu!“ bránil se zuřivě a už chtěl znovu usednout.
„Tichošlápku, prosím, přestaň pít…“ ten pokorný tón Síria trošku zarazil a vyvedl z rovnováhy. „Prosím…“ zopakoval Remus.
„A kdho je tho then Ťhichošláphek?“ zeptal se pomalu za několik chvil. Remus znovu vzdychnul a nešťastně zkonstatoval, že jeho kamarád je úplně, ne spíš totálně na dranc.
„Povím ti to, když půjdeš ven…“ vypadalo to, že Sírius přemýšlí. Remus si ale nebyl jistý, do jaké míry je to v jeho stavu možné. Nakonec Sírius přikývnul, zaplatil a s Removou pomocí se vypotácel ven. Žena u vchodu se jen smála.
„C-ho theď, thy Rhemhusi?“ Remus se rozhlédl. Padala na něj únava, ale chladný vzduch ji odbourával. U Síria taky. „Jhe thady hroznhá zhimha! Phojď prhyč!“
„Musíš aspoň trochu vystřízlivět, Síriusi… Zaběháme si!“ oznámil a opatrně se od Síria odpojil. Sírius se nejistě poohlédl.
„Tho není nejhlepší nháphad…“
Jenže lepší nemáme, pomyslel si Remus trpce, a do školy v tomhle stavu nemůžeš. Popoběhnul pár kroků a začal poskakovat na místě.
„Tak poběž! Trocha pohybu ještě nikoho nezabila!“
„Alhe tho odchpočinek thaky ne…“ Sírius ještě chvíli odporoval, nakonec však zvítězila Remova pevná vůle. Po několika vteřinách běhu Tichošlápka opilost skutečně přešla – nebo alespoň ta viditelná. Bylo to hlavně tím, že vrátil za keřem Matičce zemi její alkohol zpětnou cestou.
„Mně je zle…“ zamumlal Sírius a utíral si rukávem rty.
„Pojď,“ řekl Remus. „v tomhle stavu asi není nejlepší nápad vracet se do Nebelvíru…“ zamyslel se.
„Navrhuju vrátit mne tam, kdes mne splašil…“
„Ne! Půjdeme do Chroptící chýše!“ rozhodl Remus a vydal se pomalým krokem tím směrem, aby se Síriovi neudělalo ještě hůř. „Ehm…co jste si s Jamesem udělali?“ zkusil náhle. Sírius mávl rukou.
„Ále, taková klukovina – “
„- načež jsi se ožral. Skutečně působivé,“ poznamenal tiše, otevřel dveře tajemné stavby a vyvedl kamaráda po schodech do prvního patra, kde byla postel a mnoho zaplněných polic. Sírius se vděčně svalil. Remus vypláchl jeden pohár.
„Aguamenti! Na, napij se…“ sledoval Síriovo počínání. Pořád byl přiopilý.
„Až se vyspíš,“ pokračoval Remus v jakémsi monologovém kázání, „vrať se do školy. Já budu v knihovně celý den. Přivedeš sebou Jamese a vysvětlíte mi, co se stalo! Teď dobrou…“ zapnul si plášť, který se mu v běhu rozepnul, a chtěl odejít, když si všiml pohledu z postele. Byl stejný jako té ženy. Odhadoval vás a zároveň se snažil zakrýt, jak usilovně přemýšlivý je; skrýval, že myslí na něco, co vás by při troše dobré vůle v životě nenapadlo.
„Zůstaň,“ řekl Sírius. Remus povzdychnul. Potřetí, pokud dobře počítal.
„Tak dobrá…“ schoulil se na židli a přehodil přes sebe plášť.
„Ale ne tam,“ zahalekal Sírius. „Tady!“ poklepal rukou na místo vedle sebe. Remus jen pootočil hlavou. „No, tak, pojď sem… Já už budu hodnej, slibuju!“ zašklebil se.
„Síriusi, jsi opilý, musíš se vyspat…“ přemlouval ho.
„Tolik ne, tak pocem! Co ti to udělá?“ tak na tuhle otázku už se snažil Remus vteřiny přijít. Každý svůj pocit měl v duchu pojmenovaný a tomuhle říkal ‚Horská dráha‘. Je to jako když napjatě čekáte ve vozíčku, který se šine šnečím tempem vzhůru, a najednou vás ovane proud vzduchu a cítíte se, jako byste letěli! Při tom všem ještě stíháte registrovat to vzrušení a šimrání jakési nervozity.
Remus pomalu došel k posteli a stejně pomalu si lehnul.
„Spi,“ zamumlal krátce. Sírius se k němu jakoby přitisknul, ale bylo to spíš jen přilehnutí. Removi to však připadalo dost blízko.
„Ale ty budeš taky, že jo?“ ujišťoval se Sírius.
„No jo, vždyť nikam nejdu…“ odpověděl Remus mdle a pokusil se malinko odtáhnout, jenomže ležel téměř na samém okraji postele. Sírius jeho počínání zaregistroval a ušklíbnul se.
„Copak, bojíš se, že se budu v noci rozvalovat?“
„Tak nějak, Síriusi…“ zamumlal a pokusil se přece jen odkulit. Sletěl na zem. „Vůbec bychom se nevyspali…“ pokračoval rozhodně a oprašoval se. „Já se jdu vyspat na křeslo a ty spi. Jsi opilý a navíc jsou čtyři nebo kolik ráno! Jsem unavený!“ zvýšil trochu hlas a došel ke svému křeslu. Stočil se tam do klubka.
„Ach, fajn… Dobrou noc…“ popřál Sírius. Remus se na něj podíval. Na zádech, rozvalený tak pohodlně, jako měl ve zvyku, vypadal jako bůh.
Malý Dionýsos… pomyslel si Remus. A tenhle maličký začal za několik minut hromsky chrápat. Remus si povzdechnul, popouštějíce svým myšlenkám otěže.
Vlézt si k němu do postele? Co je to za nápad? Kdo to kdy slyšel?
A navíc…
Jaké navíc? Není žádné navíc!
Ale tak jo, možná by se jedno ‚navíc‘ našlo… Jenže má mizivé procento životnosti. Skutečnost sotva jedna ku milionu.
Takže má tu největší šanci uskutečnit se, co?
Remus zívnul. Nudily ho vlastní nápady. Zahleděl se na Síriovu tvář. Proč jen se na ní musel tak často dívat? Samozřejmě, že to věděl! Jen…nechtěl by to raději znát.

Rema probudily hlasité rány a klení. Sírius se potácel místností a držel se za hlavu. Remus zívnul. Sírius se na něj otočil.
„Něco proti kocovině tu nemáš, co?“ zeptal se a rozhlédl se.
„Uhodl – nemám,“ odpověděl a znovu zívnul. „vlkodlaci obvykle za úplňku nevysedávají v putykách…“
„Ale no jo, ty abys něco nedodal…“ zavrčel Sírius. Vzápětí zaúpěl a svalil se na postel. „Moje hlava! Sakra!“
Remus ze sebe setřásl svoji přikrývku a protáhl rozbolavěné kosti. Moc se nevyspal… Tedy vyspal, ale všechno ho bolelo. Až příliš cítil svoje nohy, záda, ruce a krk.
Měl bych být prohlášen za svatého mučedníka…pomyslel si unaveně.
Sírius se náhle rozesmál.
„Ježiši, já sem ale blb!“ zvolal odlehčeně. „Že já se včera ožíral! To snad není možný! Já sem fakt blb!“
„Tak ty si to pamatuješ?“ ušklíbnul se Remus. Sírius kývnul.
„Hele, kolik myslíš, že bylo tý holce?“
„Já nevím, maximálně šestnáct sedmnáct…“
„Proboha! Já sem tam sváděl nezletilou!“ tiše se zasmál. „No ten tvůj pohled byl úžasnej – tak proto! Chvíli to dokonce vypadalo, že-“ zničehonic se zarazil a prudce posadil. Remus si přestal masírovat obratle na krku a schoulil se do křesla.
Teď to přijde, pomyslel si unaveně. Ortel, stříbrný bodec a svěcené kříže.
„No…“ začal váhavě Sírius. „Chvíli to vypadalo, jako bys…žárlil, no. Ale to ty ne, ne? Teda myslím jako…no, víš jak to myslim, ne?“ Remus položil čelo na sepjatá kolena.
„Ne, nevím…“ odpověděl pomalu.
„Sírie! Reme!“ byl to James. Oba jmenovaní se obrátili ke dveřím. Vzápětí jimi James proběhl a popoběhnul k Síriovi. Za ním vešel Petr.
„Kde byl?“ zeptal se James horlivě a podával Síriovi matně žlutou lahvičku. Zřejmě byl připravený na všechno.
„U Divoké saně, opil se jako studna…“ vysvětlil Remus a postavil se ke dveřím. „Půjdu, jestli vám to nevadí. O to vysvětlování už tolik nestojím…“ malinko se usmál a odešel. Byl by rád, kdyby na rozhovor se Síriem nezbyl čas…

Remus seděl na pařezu u jezera a sledoval zapadající slunce. Barvilo se oktarínem, karmínovou červení, plamennou oranží, granátovou temností a jemností poupat růží.
Z prstů mu klouzali noviny. Denní Věštec s obrovskou fotografií Znamení Zla a titulkem : „Kdo je naše hrozba?!“
Měl poměrně cynickou náladu. A aby pravdu připustil, neznal nic cyničtějšího než Slunce. Celý den na obloze. Každé ráno se na východě objeví, pomalu se vysune z pod kopců a je mu úplně jedno, jestli se ho někdo prosil. Pokaždé si tak pochoduje po jižní straně oblohy a je mu naprosto jedno, že nesvítí stejnoměrně. Ovšem korunu tomu dává fakt, že nevychází pokaždé ve stejnou chvíli a dokonce ani nezapadá pokaždé stejně! Jakoby se chtělo tomu světu pod sebou vysmívat. Ono přece žádná pravidla nemá a zároveň si na nich lpí! Tam na Zemi pravidla mají, nikdo na nich nelpí a všichni si raději vymýšlí nové!
Zaslechl kroky, ohlédl se. Síriův plášť se mírně vlnil v osvěžujícím vánku. Vrátil se pohledem k cynické heliové kouli.
„Noviny jsi četl?“ zeptal se Sírius a zůstal stát vedle něj. Remus pozvedl ruku. „Ach, tak. No a co si o tom myslíš?“
„Co si můžeš myslet o válce, Sírie?“ truchlivě se obrátil. „Každá válka je jen bolest, strach a křik. Válka je to, co stvořili lidé k trýznění! Je to prodejná děvka, co nosí ve vlasech pentle, aby zakryly chuchvalce smotků špíny a větviček! Provází jí smrt, nese jí hřbitovní věnce a smlouvu na vítězství! To je válka a hnusnej Voldemort! A my v ní jsme, ať si ministerstvo říká, co chce…“ povzdychnul a natočil se ke Slunci.
„Moc si to bereš, tak hrozné to nebude…“ konejšil ho Sírius a položil mu dlaň na rameno. „A navíc to není pravý důvod tvé výtečné nálady…“
„Výtečnou náladou trpím přece pořád, nemyslíš? Ale jo, není to jediná věc…“
„Já si to myslel! No podívej, nejspíš jsem tě nějak urazil. Ale znáš mne a Jamese, ne? Občas nám něco ujede, víš? A tak jako toho pak docela litujeme…“ vysvětlil kulhavě.
„Ale to není proto, cos řekl. Musíš se na to dívat mýma očima, aspoň jednou…“ znovu povzdychnul. „Nech to plavat, jakože jsem nic neřekl…“
„Tvýma očima? Nic tak těžkého! Uhni kousek!“ zvolal Sírius a strčil do něj. Remus se zvednul, dělajíce mu na zbytku stromu místo.
„Fajn,“ pokračoval Sírius. „očima Rema Lupina…“ svěsil ramena a složil ruce na hrudi. „Jsem Remus Lupin a dívám se na západ Slunce. Na copak asi myslím? Na to, jak se mi líbí asi ne… Mám totiž svou výtečnou náladu sarkasmu.“
„Sírie, já jsem nevtipkoval –“
„Šššššt! Neruš! Snažím se být Remus Lupin!“ odseknul Sírius.
Remus se vzdal. „Tak dobře…ukaž mi mne…“
„Dívám se a dívám… Jen se tak dívám – já vlastně ani vůbec nepřemýšlím, ne teď. Snažím se vnímat a něco rozhodnout… Možná přemýšlím o tom, co jsem dneska ráno řekl? Ne, to by mne tolik netrápilo, protože pravdě já se stavím čelem. Vím totiž, že mi nic neudělá… Ach, už jsem si vzpomněl, na co jsem myslel, než mne Sírius vyrušil! Přemýšlel jsem dozajista o tom, co bude po škole. Jestli budeme všichni pořád partička. Správně?“ černé vlasy se rozhrnuly z obličeje a odhalily šklebící se černé oči. „Tak uhodl jsem?“ dotíral.
„Možná…“ připustil tiše Remus a uhnul očima. Sírius se zvednul.
„Znám tě,“ podotknul. Remus potřepal smutně hlavou.
„Neznáš… kdybys znal, tak se neptáš, a kdyby ses neptal, měl bych tě za hlupáka.“
„Neptal na co?“ Remus znovu povzdychnul.
„Vidíš, neznáš… Neptal by ses, proč mám tak ‚výtečnou‘ náladu…“ Sírius udělal krok vpřed. Remus se to snažil nepostřehnout.
„Jenže já se na to neptám – já to akceptuju. Akceptuju i to, co si ráno řekl… Jenže, ten problém je… no, víš, já…“
„Ehm, nerozváděj to dál, mně je to jasné…“ odtušil Remus a usadil se na původní stanoviště. Sírius uraženě založil ruce.
„Není ti to jasné – to poznám. Já tě tím nechci nijak ranit nebo odsoudit. Prostě jenom nevím, jak ti to říct, to je celé… Nikdy jsem takovou situaci řešit nemusel a ani si ji nepředstavoval. A i kdyby, nebyl bys tam ty…“
„Tak teď nevím, Sírie, ale vážně nevím, jestli se mám urazit nebo být potěšený…“
„Ani jedno ani druhé.“
„A kdo by tam byl? Červíček?“ popíchnul ho.
„Hluboce jsi ranil mé ego. Tss, Petr, to nemyslíš vážně, když se nám za patama potuluje dennodenně Srabus?!“ Oba se zasmáli.
„Ne, vážně! Kdo by to byl?“ Chvíli bylo ticho.
„Možná že přece jen ty…“ pokýval Sírius zamyšleně hlavou. „Ale nedělej si předčasné naděje! Tíhne k tobě ta moje psí polovička!“
„A ta lidská?“ do hlasu se mu vkradlo cosi napětí. Sírius se zašklebil.
„Lekl ses, že ne? Má tě ráda jako kamaráda. Takže…zapomeneme na ráno a zkusíme přestát válku jako kámoši? Co ty na to?“ natáhl ruku. Remus se nezmohl na slovo.
„Nečum na mě jako tele na nový vrata!“ odseknul. „Hrozně mne to znervózňuje…“
„Já jenom nevím, co říct…“
„Možná bude lepší, když budeš mlčet a půjdeš pěkně zpátky do Nebelvíru. Máme pro tebe narozeninové překvapení – ten včerejšek byl totiž pěkně nefér!“ Remus se usmál a přikývnul. Cestou z Tichošlápka ještě dostal, co se vlastně stalo.
„No, tak nějak jsem objal a pak políbil Lily na tvář. James to viděl, vyvodil si z toho, co si vyvodil, a já blbec mu to nechtěl vysvětlovat. Přišlo mi to děsně otravný!“
„Příště mu to vysvětluj…“ nadhodil Remus
„A ty mne příště nech pořádně ožrat…“ odvětil Sírius.
„Tichošlápku, prosím, přestaň pít…“ Sírius se k němu natočil.
„Nepřipadá v úvahu!“ zamítnul rázně. „A teď se usměj, protože už jsem dospělý kouzelník a tím pádem vím, kdy si co můžu dovolit…“ usmáli se oba dva.
„Pro ten tvůj úsměv změním svět, Náměsíčníku…“ zašeptal. Teď Remus plně chápal, proč dokázaly dívky z prvních ročníků omdlít.
Nic se dál nestalo, ale Sírius své přání splnil. Změnil Removi celý svět…
 

Můžeme hádat, proč jsou některé věci tak inspirativní...

Obrazek

                                   by Mirruko

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář