Tofiam - born to be wild!!!!!!!

I’m so tired of being here,
suppressed by all of my childish fears…

Rozhlédl jsem se a pak otevřel dveře. Zaklapl jsem je stejně potichu a vešel do ztemnělého pokoje, těžké závěsy na oknech jsem po chvíli roztáhl. Znaveně jsem usedl na okraj postele.
Moc se toho tady nezměnilo, pomyslel jsem si, když jsem se rozhlížel. Stůl, židle, okno, skříň a postel. Prsty jsem opatrně přejel nad stříbrnou výšivkou deky. Dětinský strach, ale měl bych se bát. Vždycky jsem se bál. O něj, o nás, o všechny kolem, o život, o osud, o…já ani nevím, o co. Bylo to hloupé a pošetilé. Nikdy bych nezvládl všechno uhlídat – a taky jsem mockrát selhal. Ovšem člověka to uklidňovalo, že se snaží.

…and if you have to leave,
I wish that you would just leave
‘cause your presence still lingers here
and it won’t leave me alone…

Lehnul jsem si na záda a s nechutí vnímal tíživou samotu stropu. To, co z něj viselo, ošklivé postříbřené cosi, mne dělilo od celého světa dobrých lidí – klec. Ostudná klec, stvořená už navěky v mé mysli. Přílišná tíha…
Zavřel jsem oči. Dvanáct let! Normální člověk nemá slov k vyjádření takových pocitů. Úzkost, opuštěnost a netečná, povrchní radost by musely mnohonásobně převýšit svůj obvyklý obsah, aby se o tom utvořila přibližná představa. Dvanáct let bez něj… Jak jen jsem to přežil?! No jistě, přežil, protože jsem zoufale chtěl.
Opustil mne. Nechal mne a všechno na pospas osudu. Třeba chtěl. Možná celou dobu věděl, že se to stane. No a co? Každý děláme chyby. Odpuštěno dostal dávno. Víc pro něj udělat nemůžu. Stačí jen, abych si představil, že je se mnou, že mi ho všechno připomíná, a odpouštím mu bez udání žaloby.

These wounds won’t seem to heal,
this pain is just too real,
there’s just too much that time cannot erease…

Cítil jsem se mizerně. Všechno ve mně chtělo křičet a naříkat. Zběsile jsem se potřeboval přeměnit a výt do skonání světa. Až s nezřízenou zuřivostí jsem doufal, že by to znělo jako zadutí Gabrielovy nebeské polnice a já bych aspoň na chvíli mohl být tím posledním jezdcem ze čtyř – Smrt. Potřeboval jsem se pomstít. Nepomstil jsem, že byl sám, nepomstil jsem ho ani teď! Jako bych měl kvůli tomu uvnitř vyprahlé místečko, kam se nedostane nic jiného než bolest.
Sevřel jsem pevněji víčka. Vnímal jsem rudost a malé světelné odrazy v nich. Uklidňovalo to. Žádná zášť po dobře promyšlených deseti vteřinách tolik nepálí. Ale místo uvnitř se rozšířilo. Víc a víc bolesti…víc a víc… O co bylo horší, že si utrpení nemusím ani nijak přikrášlovat. Obsahovalo v sobě přespočet skutečných věcí, jenž mne obklopovaly. Prý že čas hojí rány! Takový nesmysl! Vzpomínky hojí rány! Jedině vzpomínky…a těch já moc nemám…
Nezačal jsem brečet. Na slzy jsem příliš velký zbabělec.

When you cry I’d wipe away all of your tears!
When you scream I’d fight away all of your fears!
And I’ve held your hand through all of these years
but you still have all of me…

Slibovali jsme si spoustu věcí. Ve směs to byly klukoviny – jakože si doneseme vlastnoručně uloveného tygra a budeme na něm jezdit, že budeme kousat upíry, obarvíme Snapeův hábit na fialovo (to nakonec udělal James, i když mu z toho vyšla taková…podivně růžová), upečeme Harrymu dort (na to bych radši nevzpomínal…většina dortů nemá tendenci vybuchovat matkám na stolech – ale Harry se smál!), pokud si chceme s tím druhým o něčem promluvit, musíme rozhovor vyhrát. Byly to takové nezodpovědné hloupůstky, na kterých jsme si zakládali.
Vážnější věci k nám nemohli. Mlčeli jsme o nich. Když k nám dolehlo nebo se doneslo, co se děje, sedli jsme si společně někde o samotě. Občas mne objal…nebo já jeho, nevím už, kdo se chodil tulit častěji. Neměl jsem na takové věci slov a on z úcty ke mně mlčel taky. Vím, že to bylo ze soucitu. Oba jsme se báli, ale on to za pár hodin efektně hodil za hlavu a šel se zaměstnat něčím přednějším. Vždycky věděl, co říct.
Tak sakra proč?! Proč to nemůže být jako dřív?! Proč to tak pořád nemohlo zůstat?! Jak já život nenávidím! Je příliš krátký, příliš zbrklý a příliš hloupý! Ale je to to jediné, co dostaneme zadarmo.
On mi slíbil…slíbil, že tu bude, když budu brečet a setře ty všechny slzy. Jeho jemná ruka to udělala mockrát. Slíbil, že u mne zůstane, když začnu křičet a přepere každý strach. Držel mne za ruku, když to sliboval. Tak kde je?! Ne, to mi tolik nevadí. Mám spočítané, kolik slibů jsem porušil já, a číslo v můj prospěch to vážně není. Jen obyčejně žárlím… On to totiž slíbil každému na celém světě…

You used to captivate in me
by your resonanting light…

Mohl bych něco dokázat, kdyby mne neopustil. Cítím to, podvědomě vím.
Otevřel jsem oči. Zvednul jsem ruce, natáhl je, jako bych byl slepý, a snažil se dosáhnout na strop. Jen čtyři skoro prázdné stěny ho připomněli.
Lidé si o něm mysleli většinou samé hlouposti. Jedni se ho báli, jiní mu záviděli, někteří se mu smáli a ušklíbali a další vůbec nevěděli, co si myslet a tak jen klopili pohled. Já jsem mu rozuměl. Nebo jsem se o to snažil, ale občas jsem jen hádal. Sem tam špatně. Vtip byl v tom chtít ho pochopit. Na to jste museli mít pořádnou špetku odvahy, vyřídilky a důvtipu. Přišlo mi to vždycky jako sranda – dokud jsem nepřesáhl…řekněme určité hranice sama sebe, protože vás dřív nebo později k sobě nějakým záhadným způsobem připoutal. Čím víc jsem ho znal, tím víc jsem znát musel. Čím víc jsem objevoval jeho úsměv, tím víc jsem se toužil smát a tak dál. Byl jsem takové jeho malé soukromé rádio, naladěné na frekvenci jeho vnitřní síly, pohody a odlesku duše. Takhle formulováno to zní mnohem líp, než jak to vlastně ve skutečnosti bylo.
Dokážu to dneska? položil jsem si v duchu otázku.

But now I’m bound by the life you left behind,
your face it haunts my once pleasant dreams,
your voice it chased away all the sanity in me…

Rozbít, zničit, zavřít, zabít… to všechno bych s ohromnou chutí udělal Petrovi. Bylo jednoduché někoho obvinit.
Přesunul jsem se, abych mohl hlavu položit na polštář. To by mi nedovolil. Nebo možná dovolil, vždyť to chtěl taky udělat. Ale už jsme se moc změnili. Náš život bez nás by byl o něco útěšnější. Rouhavé myšlenky teď mám permanentně a zvysoka na ně kašlu. Už jsem se moc změnil, už jsem od něj dál, než se mi líbí. Toho nápadu by se lekl. Divil by se, co se to semnou stalo. A nejspíš by mne ukonejšil. Pomalu a opatrně, trochu by mne rozesmál a nakonec odehnal všechny ty bláznivé myšlenky o rozsápání toho pitomýho zrádce.
Povzdychnul jsem. To nemá cenu.

These wounds won’t…
…when you cry…
…pain is…
…scream I’d fight…
…time cannot…
…held your hand through…
…have all of me…

Proč se jenom tolik lituju? Nemám si proč stěžovat – vždycky to může být horší. Když si člověk myslí, že je nejhloub, zjistí, že se setsakra seknul a padá dál. Kdybych se rozeřval na celé kolo, možná by to nebolelo, ale kdo to zaručí? V křiku je bolest a s tou si musím poradit já, nic jiného nemůže. A není ode mne fér, že jsem do toho vtáhnul jeho. Vždyť se mne jen pomyslně drží za ruku. Hm, to by si ale nesměl chtít nechat moje prsty.
Bázlivě jsem se rozesmál. Docela jsem se leknul zjištění, že je to pravda. Takže jsme v tom stejnou měrou oba – nic jinýho si ani nezasloužíme.

I’ve tried so hard to tell myself that you’re gone!
And through you still with me
I’ve been alone all along…

Ztěžka jsem se posadil. Ale ne! pomyslel jsem si, i když bylo pozdě. Dveře se otevřely. Ušklíbnul jsem se. To bude kázání o třináctých komnatách.
„Co tady děláš?“ zeptal se přísně a zavřel za sebou. Zvedl jsem hlavu.
„Filosofoval jsem s tvým stropem.“
„S mým stropem?“
„Jo, s tvým stropem. On si začal,“ zahuhlal jsem utahaně. „Tak spusť, čekám verdikt.“
„Ne, nic nespustím. Budu se muset nejspíš smířit s myšlenkou, že nikdy nevyrosteš. Jak malému dítěti, vážně. Zakázat ti něco, o to víc je pravděpodobné, že to v nejbližší době podnikneš,“ odpověděl klidně. Měl oči jako srna. Asi jsme to měli předělat, když se plánovalo, v co se chceme proměnit. Měl jsem být srnec.
„Proč jsi sem šel?“ pokračoval mírně a rozhlížel se. „Není tu nic…“
„Ale je to tvoje nic, víš?“ odpověděl jsem kousavě. Dneska jsem ho nechtěl nechat vyhrát rozhovor. „Hledal jsem tady tebe. Možná o něco mladšího, ale právě tebe.“
„Hledal jsi mne v mé ložnici? Úžasné, taková prozíravost!“ ten tón, jakým to vyslovil, naznačoval, že už pochopil, o co mi jde, a rozhodně mne pokoří. „Nikdy jsi tu nebyl. Tak proč tady? To tě to vážně tolik lákalo?“
„Byl jsem tu asi dvakrát… Jednou tvým horlivým přičiněním, podruhé díky mému výmluvnému talentu. To byly hezké chvilky…“ nasadil jsem sladce zasněný výraz.
„A to jsi se stíhal rozhlížet? Nechce se mi věřit, co všechno najednou zvládáš,“ zkonstatoval vesele a posadil se na židli. Nejspíš pochopil, že když chce vyhrát, bude muset vyhrát pořádně.
„Zapomněl jsi, že jsem Pan Úchvatně Udivující? Teď jsem se tedy urazil,“ pronesl jsem sebevědomě a založil ruce na hrudi. Hodil jsem vlasy s obličeje a dal hlavu jako můj bratr – šikmo nahoru. Nutno poznamenat, že u mě to vypadá lépe.
„Nikdy jsem ti tak neříkal, Tichošlápku,“ řekl vyzývavě. Moje hrdá póza rychle splaskla.
„Prosím?!“ ozval jsem se dotčeně. Usmál se na mne.
„Pro mě jsi byl vždycky jen…“ udělal kvůli mně i dramatickou pauzu, „…jen Můj Sírius.“
A bác ho! Je to tady. Frekvence a on vyhrál. Praštil jsem s sebou do jeho deky. Po chvilce se nade mnou sklonil.
„Cos tu dělal?“ zeptal se stále usměvavě.
„Už jsem ti to řekl – hledal jsem tě.“ Odvrátil jsem od něj naštvaně hlavu. To nemá vůbec žádnou cenu. Upravil mi vlasy na čele.
„Jsi povinný mi to říct,“ sdělil mi úsečně. Podíval jsem mu zpříma do očí.
„Na tu slovní hru už jsme oba moc starý. Já ji zapomínám vyhrávat a ty jí nevěříš. Vždyť jsem ti to řekl. Chtěl jsem být s tebou…“ povzdychnul jsem trochu ublíženě. Pousmál se, asi pochopil. Sklonil se ještě víc.
„A proč jsi to neřekl hned?“ ušklíbnul se.
„Ty!“ vřískl jsem naoko rozčileně a stáhnul ho k sobě. Převalil jsem se na něj. „Hraješ si s ohněm! Já tě podpálím, ty jeden! Takhle mne ošklivě balamutit!“ za chvíli už jsme se smáli z plných plic oba. Asi jsme šílenci, ale je to skvělý.
Sklonil jsem se a políbil ho. Žádné obludnosti z červené knihovny, ale jen těkavý dotek rtů. Usmál se v odpověď a přetočil se. Nechal jsem ho pro jednou vyhrát a vypadalo to, že si toho dokonce váží. Díval se mi do očí s jakous nadlidskou pýchou. Pyšný pyšník pýchou praská…není to nějaká říkanka?…med miluje, mlsně mlaská… Tak to sedlo.
Nejlepší bylo, že se Remus na mou tvář jenom tak díval. Sem tam mne pohladil, upravil mi nějaký ten vlas nebo prsty zkontroloval, jestli je můj obličej ten, co znal. Čekal jsem, že mne políbí a tady na posteli svede prakticky k čemukoliv od ovládnutí světa ke spřízněnému okamžiku v náruči, ale stejně dobře mi mohl dát pohlavek a vyhodit mne z pokoje. Věděl, že já vím, že jsem sem neměl lézt, ale když já ho chtěl tolik naštvat.
Nakonec to vyřešil svojí alternativou. Položil mi hlavu na hruď (proč to u něj vždycky připomíná umírající zvíře?) a tiše se rozvzlykal. Zaskočeně jsem nevěděl, co dělat. Formuloval jsem v hlavě pitomosti jako: Děje se něco? Co jsem provedl? Buď chlap a přestaň bulet. Jenže jsem si u nich připadal neskutečně zlý vůči němu.
Opatrně jsem ho pohladil po vlasech. Uhnul pryč, ošil se. V popotahování byl vždycky jednička – Uršula by jen vykulila brýle, mohli by založit duet. Ale teď…ani mi to nepřišlo jako vtipná poznámka. Pokusil jsem se ho pohladit znovu, zas uhnul.
„Remusi…“ zamumlal jsem pomalu.
„To je dobrý, já nepotřebuju, abys mne litoval,“ odpověděl pohotově a otíral si tvář rukou. Trochu jsem se nadzvedl na loktech.
„Já tě nelituju,“ řekl jsem a vytáhnul si ho blíž, takže se jeho obličej octl na mém. Bože, ten za ty doby ztěžknul… Políbil jsem mu tvář.
„Promiň,“ zašeptal smutně.
„To nic…teda, respektive, asi máš důvod se omlouvat, ale jsem rád, že ho neznám.“
Vrátil mi polibek. „Vzpomněl jsem si, jak nás kvůli tobě James s Petrem nachytali. Tys byl takový blázen…náruživý, pořád v pohybu…“ Mírně nechápavě jsem na něj zamrkal. „Došlo mi, že už jsme moc starý a všechno se změnilo. Je toho moc,“ zamumlal na vysvětlenou. Ústy jsem si podmanil jeho líčko.
„Jáá chci býýt navždy mladýýý!“ zavyl jsem falešně, čímž jsem poodhrnul snad všechny mraky. Políbil mne, pak znovu a znovu – druh péče, kterou si nechám vždycky líbit. Přejel jsem rukou po jeho těle a když jsem chtěl udělat to, čemu jsem za školních let říkal ověřování materiálu, chytil mne za zápěstí a laškovně se zasmál.
„Že tě budu muset napravit, co?“ zasmál se. Neodolatelné… Políbil jsem ho a už mi bylo vážně jedno, jestli jsem nebo nejsem na něco takového příliš starý.
Náhle zvednul hlavu.
„Co je?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Sova!“ vyhrknul radostně, vyskočil jako malé dítě a hnal se bezmála tryskem pryč. Chvíli jsem nechápal, ovšem po chvilce mi došlo, že nejspíš myslel naše dopisy bývalým členům Fénixova Řádu a s největší pravděpodobností přišla odpověď. Se zamručením jsem se posadil, upravil si rukama vlasy a vstal.
Jestli miluje jen práci, tak je vážně strašně starej. Možná jen cítíme to samý. Ale některé věci… Sám pro sebe jsem se pousmál. Ale některé věci jsou nesmrtelné. Třeba já.
Vyrazil jsem za ním. Věčnost je totiž čas na úplně všechno.

When you cry I’d wipe away all of your tears!
When you scream I’d fight away all of your fears!
And I’ve held your hand through all of these years
but you still have all of me…
(My immortal – Evanescence)