In umbriss somnus aeternus adesse
Napřed povídka Dangí:
http://dang.wz.cz/p/zlatestribro.html
Remus si pomalu otřel ústa. Stále byl svírán v milujícím náručí.
„Byl jsi…“
„Svačit?“ nadhodil Sanguini téměř posměšně. „Možná jsem cestou něco zakousnul…“
„Sanguini, říkal jsem, abys to nedělal – alespoň ne, když jdeš ke mně,“ pronesl Remus trochu ostře, trochu unaveně a sednul si na židli. Sanguini se beze slov natáhl pro sklenku. Zlehka zavířil tekutinou.
„Uvědomuješ si vůbec, co jsem to udělal?!“ vybuchl v záchvatu naprosto neupírského vzteku. „Řekl jsem Eldredovi ne! Přes týden jsem se nenapil! A teď si tu jen tak sedíš, vlkodlaku, a je ti snad úplně jedno, že jsem tě políbil!“ naštvaně mrsknul sklínkou. Ambrová tekutina se rozpila po podlaze, drobné kapkovité perličky se přichytily na ubruse – a na Remově tváři. Sanguini udělal několik rychlých kroků.
Střípky bolestně chřoupaly pod jeho podrážkami.
Sanguini měl spoustu trpělivosti. V jeho rodinně se trpělivost vyžadovala stejně často, jako si normální lidé dávají k snídani vejce. Ale vždycky, když se Sanguini střetl s Remem Lupinem, se mu zdálo, že selhává. Byl zvyklý pohrávat si s lidmi kolem sebe, takže pak pro něj dělali první poslední – i na Eldreda to občas fungovalo! Jenže Remus nebyl obyčejný…
Sanguini natáhl ruku a prsty zlehka přejel po vlkodlačí tváři. Krvavá stopa se pod dotěrným dotykem zaklikatila. Remus to počínání bedlivě sledoval.
„Proč to děláš?“ zeptal se ho tiše. Sanguini se mu odevzdaně díval do očí. Tekutina na prstech byla vychladlá, ale svůdná… „Nic jsem pro tebe neudělal. Nic mi nedlužíš…“
„Musí ti každý něco vracet?“ odsekl upír se znovunabytým klidem. Hrdost by se z těch tónů dala stáčet. Odstoupil od něj a teatrálně si oblízl prsty. Požitkářsky u toho zavřel oči.
Remus založil ruce. „Jsi upír. Všichni něco chcete.“ Pohled odvrátil jinam.
Sanguini si pohrdavě odfrknul: „Sedíš si tu a ani nevíš, proč tě ostatní tolik obdivují. Copak o ten zájem ani trochu nestojíš?“ Mlčení mohlo představovat cokoliv. Unavený Sanguini klesl na jedno koleno. Nohavice se mu promáčela.
„Pořežeš se…“ ozval se Remus starostlivě. Přece jenom se zvedl na nohy a natáhnul k Sanguinimu ruce. Krev na tváři pozvolna zasychala. Sanguiniho pohled klouzal po vlkodlakovi.
Věděl o velké spoustě důvodů, proč ho to sem táhlo. Možná že jen cítil, že vlkodlak by mu mohl rozumět. Možná že se jen těšil na někoho, kdo s ním může okusit železitou chuť ještě teplé krve. A snad tu i rád seděl a poslouchal, co ten vegetariánský vlkodlak říká, když svědomitě plní svou práci pro lidi.
Nechal se zvednout. Rukou jakoby omylem zavadil o ostré sklo.
„Ach, no tohle… asi jsem se vážně pořezal…“ poznamenal Sanguini zatím klidně a ukázal mu dlaň.
„Proboha! To není jen říznutí! Máš tam zaražené sklo! A skoro u tepny! Toho sis všimnul až teď?!“ Remův dotek byl jemný. Opatrně zkoumal ranky. „Ošetřím ti to. Eldred by zešílel strachy…“ Vytáhl bělostný kapesník. Nesmírně ustrašeně prsty napjal podrážděnou kůži a pak se sklonil, aby mohl zuby vytáhnout zaseklý střep.
Sanguini přivřel oči. Cítil tu krev. I když by sepjal víčka, měl by jasně před sebou její barvu…chuť…teplo…prostě všechno… Nadechl se. Opojný pocit mu začal zatemňovat mysl. Bylo to velmi podobné transu, do jakého se dostávali starověcí kněží po požití omamných látek. Ovšem jeho mozek stále vnímal – se stejnou hloubkou a intenzitou. Slyšel, jak vlkodlak vyplivnul střep na podlahu a hudruje. Dokázal si představit to jeho zamračeně stažené obočí.
Ano, Remus se zamračil. Tu reakci viděl – Sanguini u naprosto nadpozemského vytržení, kdy má před očima svět, který je směsicí smyslů. Vzrušující svět zdivočelé zvířecí vášně… Ale ne vždycky to bylo správně.
„Sanguini,“ upozornil tiše, otíraje kapesníkem krev, „neovládáš se…“ Sanguini mu krátce spočinul v očích.
„Třeba nechci…“ Náhle ho vzal prudce za ruce a přirazil až ke kuchyňské lince. „Chci tebe, Remusi! Chci!“ náruživě ho políbil. Ostré špičáky Rema dráždivě poškrábaly na rtech.
Čím víc se Remus snažil uniknout, tím hladověji se k němu Sanguini tiskl. Horká krev mu pulsovala v zápěstí. Upíří prsty ji vnímaly. Takové euforii se nedalo odolat. Zrychlil se mu dech. Vždycky se mu zrychloval dech, když ho Remus líbal.
„Dobře, dobře…“ umírnil ho Remus zadýchaně, jakmile mu dovolil trochu se od táhnout. „Ale ne na podlaze kuchyně…“
-*-*-*-*-
Sanguini sledoval, jak vedle něj spí. Mírně pootevřené rty působily společně s lehce uzardělými tvářemi příjemně nevinně. Ukrojený měsíc sice již blednul, ale stále byly v jeho paprscích vidět siluety. Sanguini se ušklíbnul.
Nejspíš vítězil – připadalo mu to tak. Ten polidštěný vlkodlak! Jaký to byl jenom rozkošný svůdníček! Ani si nevšimnul, že ta náruč, do níž se ochotně ponořil, se kolem něj uzavírá. Dneska už na něj čekal. Vůbec si nestěžoval, že by na něj neviděl a dokonce dokázal pohlédnout na jeho ruku a zjistit, jak hluboká je tam ranka.
Sanguini sklonil pohled k levé dlani. Neměl ji obvázanou, ale ani nebolela. Když jste upír, tak už vás nějaký takovýhle škrábanec nerozhází.
No a příště… kdoví. Kdoví, co vlkodlak může udělat příště…
Sanguiniho ruka opatrně odhrnula deku. Sklonil se níž a políbil rameno vedle sebe. Jako kdyby sledoval nějakou vyznačenou cestičku, posunoval svá ústa směrem na jeho šíji. Dával pozor, aby ho nepoškrábal. Ještě chvilku se pak díval na sladký spánek, ale nakonec se zvednul, oblékl a opustil tenhle dům.
Remus otevřel oči a ušklíbnul se. Ti upíři…
