Co chci k Vánocům
27. 4. 2009
K Vánocům toho nechci tolik,
jen jednu věc, kterou potřebuji.
Nestarám se o dárky,
co pod stromkem stojí.
Jenom tebe chci pro sebe –
víc, než by ses kdy mohl dozvědět –
zapříčiň, aby má přání došla reality…
Všechno, co chci k Vánocům…jsi…
Ty…
„Hej, psst! Vstávej!“
Prudce jsem otevřel oči. James se nade mnou bláznivě zašklebil.
„No netvař se tak vyděšeně – Ježíšek ještě nejsem.“
„Vtipálku,“ ucedil jsem a převalil se na druhou stranu. „Víš, kolik je hodin? Máš ponětí, v kolik jsme šli včera spát?!“ zafuněl jsem unaveně. Ještě teď mne při vzpomínce na předvánoční oslavu bolela hlava. Už nikdy nebudu hrát flašku tolikrát za sebou – zvlášť, když se napřed hraje soutěž kdo první dopije tuhle lahev?
„Hej, to je moc otázek najednou!“ ohradil se a zvládl dotčený tón i šeptem. „Něco ti povím – já jsem na to myslel. A myslel jsem i na to, co se stane, když takhle brzo probudíme všechny, úplně všechny,“ proti mé vůli vzbudil mou zvědavost. Šklebil se jako ďábel. „Tohle ráno je jedno z posledních takových, tak si ho musíme pořádně užít, ne? Dovedeš si představit, co udělá Lily nebo Remus?!“
„Jo – zabijou nás,“ ale to už jsem byl pevně rozhodnutý udělat cokoliv, abych Vánoce osladil celému hradu.
„Já myslel, co udělají potom,“ pronesl bezstarostně. Chvíli jsem to zvažoval ze všech stran. Ale podle toho, jak jsem se rozzářil nad všemi možnostmi, muselo být každému na sto honů jasné, že do toho jdu. I když mám nejspíš ještě kocovinu. No co: alespoň mám výmluvu.
„Já to věděl,“ oznámil James vítězoslavně. „Tak na sebe něco hoď a rozjedem to!“
K Vánocům toho nechci tolik,
jen jednu věc, kterou potřebuji.
Nestarám se o dárky,
co pod stromkem stojí.
Nepotřebuji zavěsit punčochy
nad krbovou římsu, sem,
Santa Claus mne nerozesměje
s hračkou na Štědrý den.
Jenom tebe chci pro sebe –
víc, než by ses kdy mohl dozvědět –
zapříčiň, aby má přání došla reality…
Všechno, co chci k Vánocům, jsi Ty
Nikdo nám neuvěří, kolik se toho dá udělat s jedním zvukovým kouzlem. A samozřejmě destruktivní silou našich hlasů. Takovouhle „tichou noc“ ještě Bradavice nezažily, určitě ne! Uznávám, že několik prváků čekalo opravdu špatné probuzení, když zjistili, že jim na hlavě drží zelené čepičky a mají protáhlá ušiska, ale s Jamesem jsme je toho zbavili, jen co se všichni do sytosti těmhle skřítkům vysmáli. Navíc jsme přišli na to, že zvířata smí do dívčích ložnic, což nebylo žádné štěstí – tedy, podle výkřiků to nebylo žádné štěstí pro dívky. My z toho měli druhé Vánoce! A navíc nám k tomu nechtěně pomohla Lily, která nás málem zabila. Chápu, že jí James miluje naštvanou.
A cože jsme to vlastně udělali? James měl takový nápad. Projdeme nebelvírské ložnice a každému provedeme nějakou maličkou, neškodnou zlomyslnost. Čistě pro potěšení všech, přece bychom si to nenechali jen pro sebe! Jak říkám, prvákům jsme vyčarovali zelené špičaté čepičky a kouzlem prodloužili uši. Moc se nám to nepovedlo, vypadali spíš jako slůňata než jako elfové. Ostatním jsme provedli to, co nám zrovna přišlo pod ruku. A jo, uznávám, že přičarovat čtvrťákům ploutve taky nebyl dobrý nápad, protože se ze schodů museli plazit. Za to ale mohli plavat i ušima! A chlupatým šesťákům se pak smál vysloveně každý. Když jsme plánovali finální probuzení naším křiklavým duem, sešla do společenské místnosti Lily. Asi jí napadlo, že něco chystáme, tak se rychle vrátila dospat, ale nemohli jsme odolat, abychom ji k zádům nepřipevnili několik rozhýbaných umělých hádků a slimáků. Zkusil jsem se tam jako Tichošlápek dostat, a ono to vyšlo! James měl několik skvělých nápadů, ale nebyl jsem si jistý, že by nás za to potom nevyhodili, tak jsme jim jen přičarovali mašličky a všude volánky a nezapomněli jsme ani na starý fígl s kýblem s vodou nade dveřmi. Čestně prohlašujeme, že byla vlažná. Tak zlí zase nejsme.
Po našem zpěvu Tiché noci se všichni začali trousit dolů. A po chvíli výkřiků se smáli všichni sami sobě, nikdo už vlastně nevěděl čemu. My s Jamesem jsme měli dost. Navíc, myslím, že i jeho ještě po včerejšku bolela znatelně hlava. Holky obvinily Lily, že nám pomohla (protože my hráli nevinné – no řekněte, jak by se kluk dostal do dívčí ložnice, když tam mají to začarované schodiště, co?) a ona se vrhla na Jamese a chtěla ho rozsápat. Málem jsem smíchy umřel! Jenže to nejlepší, to mělo teprve přijít…
Čekali jsme na ně s Jamesem, nervózní jako veverky. Ukázali se až dlouho po snídani, někdy kolem desáté. Remus sešel do společenské místnosti neobvykle důstojně a odměřeně, Petr se plížil za ním a snažil se udělat neviditelným. Pozdě, kamaráde, plášť jsme měli my.
Nevykládejte si to špatně – oba je s Jamesem máme strašně rádi – ale tomu hýkotu jsme zabránit nemohli. Remus se na nás stále odměřeně podíval, neřekl ani slovo a hodil si k nám aktovku. Smálo se ostatně víc lidí, ale dávali to najevo mnohem obezřetněji.
Ale upřímně, ty sobí parůžky mu docela slušely…Šly mu k vlasům… (Ano, naším trestem byly bezmála křeče v oblasti bránice, ale myslíte si, že nás politoval?!) Připevnili jsme mu je tam trvalým kouzlem, které jsme mohli odvolat jen my. Původně jsme jim oběma chtěli dát ještě čumáčky a ocásky, ale řekli jsme si, že každá sranda má svý meze.
Petr kňučel a stěžoval si, tak jsme mu je nakonec odčarovali dobrovolně. Remus ne, na protest si je nechal a celý zbytek dne nás častoval opravdu důraznými pohledy. Zvlášť mne…
Přemýšlel jsem, jestli náhodou spánek jenom nepředstíral, když jsme jim je s Jamesem připevňovali. Ten Remův pohled byl totiž ani ne tak naštvaný, jako spíš zvědavý. Skláněl jsem se nad ním o něco dýl, než bylo nezbytně nutný, ale…to přece vůbec nic neznamená! Oba jsme byli ještě připitomělí ze včerejší přemíry alkoholu a navíc, včera jsme dokonce dělali věci, které by Lily vzaly řeč a my bychom se museli nadosmrti stydět. Jenže, to prostě byla jenom hra, ne?
Tyhle Vánoce toho nežádám tolik,
dokonce si nepřeji ani váňku sněhovou!
Jsem rozhodnutý setrvat v čekání
pod voňavou cesmínou.
Nechci sestavit seznam a poslat
na Severní Pól Ježíškovi,
dokonce nezůstanu vzhůru,
abych slyšel to magické zazvonění,
protože tě chci u sebe dneska ještě,
vinout tě k sobě tak něžně.
Co víc udělat můžu?
Lásko, vše, co chci k Vánocům, jsi ty.
Ty, lásko.
„Síriusi! To si děláš srandu!“
„Určitě, Jamesi! Ehm, jen tak pro zajímavost, a z čeho?“ zeptal jsem se a utřel si ústa od máslového ležáku. Odpoutal se od Lily a přešel ke mně. Seděl jsem v křesle u krbu, takže se o maličko sklonil.
„Vždyť ty se vůbec nebavíš,“ oznámil roztrpčeně. „A navíc se pokoušíš opít máslovým ležákem, to snad ne!“ pokračoval, vyškubl mi láhev a pokusil se mne zvednout z křesla.
„Co děláš?! Jestli sis nevšiml,“ odtušil jsem a přehnaně teatrálně si upravil oděv, „tak se tady kochám pohledem na lidi, sedím pod jmelím a nenápadně čekám, až si mne někdo všimne,“ rozverně jsem mrknul a ledabyle se složil zpátky.
„Jo, tak… A nechtěl by jsi spíš vyrazit na okružní lov a to jmelí si vzít s sebou? No jo, už mlčím,“ ušklíbnul se, když jsem po něm mrsknul polštář, a vrátil se zase oblizovat Lily.
Povzdychnul jsem a znovu se napil. Chvilku jsem je sledoval. Ne, že bych jim to nepřál, ale občas to bylo skoro nechutný, protože James neměl zábrany, ostatně je neměl nikdy, ovšem Lily mu to trpěla. A ne, že by porušovali mravní zásady, ale James si obvykle moc rád dovoloval a večer pak vypravoval. Klidně ať ho Evansová vzrušuje dál, ale myslím, že o tom nemusím vědět úplně všechno.
„Kuk!“ přes rameno mi náhle do obličeje nakoukla oparůžkovaná hlava s širokým úsměvem. Remus se hned zase stáhnul.
„Remusi, víš, proč se tě roky snažíme přemluvit, abys s námi soustavně terorizoval školu, jak máš v oblibě nazývat naši zábavu?“ Posadil se na koberec kousek od mé nohy a ťukl mne do stehna parohy.
„Radši to ani nechci vědět,“ řekl usměvavě.
„Já ti to stejnak řeknu – protože se dostaneš všude a nikdo si tě nevšimne. A příště mi tohle nedělej, málem jsem se leknutím to…vylekal.“
Krátce se zasmál. „Chtěl jsem tě rozesmát. James věštil, že jsi nějaký smutný. Tak co se děje?“ vážně se mi podíval do tváře.
„Ale to nic, jen jsem tak přemýšlel nad tím, že tohle jsou možná poslední Vánoce, který máme společně… Víš co, naposled v Bradavicích, už nebude žádná obrovská hostina… Co když pak nebudeme my? A neškleb se na mne. Jen jsem se nad tím zamyslel.“
Zvedl se a sedl si na madlo. Chvilku mlčel, pak se dlaněmi opřel o kolena a usmál se tak smutně, jak to uměl jen on.
„To se nestane, určitě ne. Pochybuju, že byste to s Jamesem dovolili.“
„Chtěl bych mít tvou naivitu. Netušíš, o čem prý doma přednášela matka.“
Stočil ke mně hlavu. „Něco zlého?“
„Ne tak moc,“ uhnul jsem očima. Musel vědět, že lžu. Musel pochopit, že vím, že Regulus v něčem lítá. Muselo mu dojít, že se bojím, že tenhle Nový Rok to všechno začne.
„Víš co? Teď jsou Vánoce, tak to na chvilku pusť z hlavy. Prosím, kvůli mně, jo?“
„Co bych pro sobíka neudělal, Rudolfe!“ rozesmál jsem se, čímž jsem ho trošku urazil, ale ještě pořád se usmíval víc než ráno.
„Ale taky ti to nedává žádné právo sedět stranou společnosti a čekat, až ti to jmelí shnije nad hlavou, že?“ zaútočil. „Běž si rozbalit dárky.“
„Nechci je. To, co jsem si přál, tam stejně není,“ odsekl jsem a zvedl se. Tenkrát to byl James a nijak se za to nestydím…jen bych to nerad roznášel. „Jdu spát. Nebuďte mne, až se to tady zabalí a ty moje dárky někam schovejte. Já si je pak vyzvednu.“
„Jak…jak myslíš,“ řekl smutně.
Všechna světla září
tak jasně kolem
a zvuk dětského smíchu
se šíří vzduchem
a každý zpívá.
Vím, jak ten sladký zvonek znívá.
Santo, nepřineseš mi to jediné, co vážně potřebuji –
nepřineseš mi, prosím, mou lásku ke mně?!
V Azkabanu se těžko určují roční doby či vůbec dny. Ale Vánoce, nebo alespoň dobu kolem nich, jste určili bezpečně. Mozkomoři byli v těch chvílích úplně mimo. Chovali se jinak. Byli spokojení. Napapaní. Lidských emocí bylo tolik, všechno vyhnané tím shonem na plné otáčky, že jim to nejspíš prosakovalo do hnízd, nebo kde to přebývají.
Potřeboval jsem čtyři roky, abych zjistil, že ta blikavá a jinak odporná jasná světla byla vlastně docela příjemná. Další dva na to, abych zatoužil po té příšerné představě spokojených rodin s dětmi, kterou jsem se naučil z duše nenávidět. Ale hlavně mi pateticky chyběly rolničky! Celá ta nálada se někam vytratila. Nikdy jsem neměl tohle období v lásce, avšak netušil jsem, že je to jistota, která vás určitým způsobem každý rok o něco víc stmelí.
A celých dvanáct let v Azkabanu jsem potřeboval na to, abych zjistil, co skutečně chci k vánocům. Jeho.
Och, k Vánocům toho nechci tolik,
tohle je všechno, co žádám:
jen chci, ať už svoji lásku
před mými dveřmi nepostrádám.
Jenom tebe chci pro sebe –
víc, než by ses kdy mohl dozvědět –
zapříčiň, aby má přání došla reality…
Všechno, co chci k Vánocům jsi Ty
Ozvalo se zaklepání. Už trochu ospale jsem zavelel „Vejdi, kdo chceš,“ a usmál se, když Remus rychle zavřel a stahoval si rukavice.
„Promiň, nemohl jsem přijít dřív – trochu jsem se zdržel,“ omluvil se a vytáhl z kabátu svazek jmelí a cesmíny, které mi připevnil na dveře.
„No jo, ty jsi takovej dobrej duch vánoc, viď?“ šklebil jsem se a koukal na cesmínu nad jeho hlavou. Jenom se usmál a sednul si na kraj postele.
„Je fajn vidět, že jsi šťastný,“ řekl nakonec. Překvapeně jsem se k němu otočil, ale pak jsem rozpřáhl ruce.
„Miluju Vánoce!“
„Miluješ Vánoční oslavy, mne neošálíš,“ zasmál se. Přisednul jsem k němu a šťouchl ho pěstí do paže.
„To víš, když je dneska tak skvělý den! Mimochodem, neviděl jsi kreaturu Kráturu?“
„Ne. Proč? Někam zmizel?“ zeptal se udiveně.
„To nic, asi někam zalez. Já jen, že nepřibíhá na volání… Sakra, ten skřítek musí vždycky všechno zkazit!“ cítil jsem, jak mne dobrá nálada rychle opouští.
„Tohle mi děláš naschvál, Sírie,“ pronesl Remus naoko ukřivděně. „Tak já se nechám přemluvit, abych tu zůstal a slavil s tebou – a místo toho probíráme skřítka. Ne, proto jsem se tolik nesnažil. Navíc jsem ti přichystal překvapení,“ dodal tajemně.
„Hurá!“ vzkřikl jsem. „Začnu věřit na dobrý víly. Jaké překvápko?“
„No…původně jsem chtěl strčit hlavu do krocana –“
„Ano! Ano! Mohl bys?!“ zaprosil jsem nadšeně a svalil se v záchvatu smíchu na postel. Remus vstal.
„Ne, nemohl. Vymyslel jsem něco lepšího. Počkej chvilku,“ a vyšel na chodbu. Napjatě jsem poslouchal, ale nic se nedalo poznat. Zvednul jsem se tedy a popošel o něco blíž ke dveřím. Těšil jsem se, že budeme slavit stejně, jako bychom byly dětmi. Chybělo mi to.
Jakmile znovu vstoupil, málem jsem s sebou smíchy třískl o podlahu. V ruce držel láhev ovázanou u hrdla červenou stuhou a na hlavě měl parohy! Byla to sice jen umělohmotná hračka na čelence v tmavohnědé, ale vypadalo to úžasně. Docela připomínaly ty sobí, ale nebyl jsem expert přes zvířata a navíc jsem přes slzy pomalu ani neviděl.
„Tak tohle byla rána pod pás, Náměsíčníku,“ zkonstatoval jsem, když jsem vydechnul a přestal se konečně smát.
„Já vím,“ ušklíbnul se. „Máš skleničky?“
„Hm, ne, asi jen hrnky.“ Porozhlédl jsem se po stole, ale našel jsem jen dva hrnečky, které dodělávaly z posledního.
„To bude stačit,“ ujistil Remus a pral se s zátkou. Vyčistil jsem hrnky kouzlem a pak jsem nenápadně seslal zaklínadlo i na zátku, která s třesknutím vyletěla ke stropu, cvrnkla o Removy parohy, odrazila se ode zdi a skončila pod postelí.
„Moc vtipný, Síriusi,“ okomentoval to. Nalil do hrnků a postavil láhev stranou.
„Pěkně voní,“ řekl jsem trochu víc okouzleně, než bych sám rád.
„Říká se tomu Vánoční víno. Je v tom skořice, hřebíček a možná ještě něco dalšího,“ poklepal na šálky hůlkou. Začalo se z nich kouřit „Mělo by se to pít horké, tak na zdraví,“ přiťuknul mi. Zamyšleně jsem zakroužil tekutinou a upil. Bylo to dobré, hřejivé, uklidňující. Chtěl jsem však udělat něco jiného, jenom jsem neměl důvod vše risknout.
Pohlédl jsem mu do očí. Pousmál se.
„Veselé Vánoce,“ popřál upřímně.
Do háje s důvodama! Upustil jsem hrnek, přirazil Rema na plochu dveří a políbil. Vnímal jsem, že mu koutky zacukaly úsměvem a jeho pravá ruka mne chytila kolem pasu, tou druhou mi mačkal chladné ouško hrnku ke krku.
„Zahoď ten hrnek,“ odtáhl jsem se jenom, abych to řekl, a hned ho zase políbil. Nijak naléhavě, ale zato intenzivně a zamilovaně. Přitiskl jsem se k němu víc, když jeho nápoj vyšplíchnul na zem a namočil mi nohavici.
„Hmmhm –“ zamumlal do mých úst. Přerušil jsem polibek. „- tal jsi mne do jmelí,“ oznámil a lehce se zamračil. Vysmekl se mi, čelenka zůstala ve větvičkách. Sebral láhev i hrnky a postavil je na stůl.
„Nejsem opilý,“ oznámil jsem tiše, jelikož si zádumčivě prohlížel etiketu.
„Vím, že nejsi. Musel bych být taky,“ obrátil se ke mně čelem. „Podívej, vždycky jsem o tom věděl – o tom, co cítíš k Jamesovi. Dokonce i o tom, jak se občas díváš na mne. Ale věř mi, že nebylo nutné to řešit.“
„Teď je?“ zaskuhral jsem a opřel se o dveře. Povzdychnul.
„Oba víme, že ti James nahrazoval rodinu. A teď si tu rodinu hledáš ve mně. Vždycky jsi to dělal, víš to sám. Není v tom nic špatného. Ale…v mojí rodině není místo pro bláznivého milence. Jsou věci, které už ti nemůžu jen tak přehlížet. Je mi jasné, že jsi to nechtěl slyšet, ale už jsi dost starý na to, abys to věděl,“ dodal a pokusil se o omluvný úsměv, ale vyšla mu z toho jen křečovitá grimasa.
„To, co jsi ale před chvílí dělal, se ti líbilo,“ obvinil jsem ho tiše. „A polibek pod jmelím znamená štěstí…“
„Já vím. A taky vím, že přání se o Vánocích mají plnit.“
Po chvilce, kdy jsem se mu snažil uhýbat očima, se obrátil, vzal hrnek a začal nalévat.
„Dáš si víno?“ zeptal se. Přikývnul jsem. Pohlédl na mne trochu zaskočeně. „Že ty se mě pokusíš opít?“
„Ani mne to nenapadlo, ale už vím, co dělat!“ ušklíbnul jsem se rozjásaně.
Poslal mi hrnek vzduchem a zasmál se: „Zkus to!“
Přání se o Vánocích plní – a já si přál jeho. Ale jen na Vánoce…
Všechno, co chci k Vánocům, jsi ty, lásko…
Autorka všem přeje, aby se jim o Vánocích splnila přání. Věnováno Alžince.
A/N: Vím, že jmelí není totéž co cesmína, ale v Británii je to oblíbená součást výzdoby. Kombinuje se s jmelím nebo samotná; pokud znáte ty vánoční pohlednice z USA nebo UK, tak je to ta větvička s tmavozelenými zašpičatělými listy a červenými bobulemi; v menší míře se pěstuje i u nás. A nezaručuju, že voní i nevoní. ;-) Možná, že některým došlo, že Vánoční víno je vlastně jen obyčejný svařák. A jestli mi někdo bude kritizovat ten překlad písně Mariah Carrey, tak půjdu a omlátím vám kazetu i cd o hlavu. :-)
jen jednu věc, kterou potřebuji.
Nestarám se o dárky,
co pod stromkem stojí.
Jenom tebe chci pro sebe –
víc, než by ses kdy mohl dozvědět –
zapříčiň, aby má přání došla reality…
Všechno, co chci k Vánocům…jsi…
Ty…
„Hej, psst! Vstávej!“
Prudce jsem otevřel oči. James se nade mnou bláznivě zašklebil.
„No netvař se tak vyděšeně – Ježíšek ještě nejsem.“
„Vtipálku,“ ucedil jsem a převalil se na druhou stranu. „Víš, kolik je hodin? Máš ponětí, v kolik jsme šli včera spát?!“ zafuněl jsem unaveně. Ještě teď mne při vzpomínce na předvánoční oslavu bolela hlava. Už nikdy nebudu hrát flašku tolikrát za sebou – zvlášť, když se napřed hraje soutěž kdo první dopije tuhle lahev?
„Hej, to je moc otázek najednou!“ ohradil se a zvládl dotčený tón i šeptem. „Něco ti povím – já jsem na to myslel. A myslel jsem i na to, co se stane, když takhle brzo probudíme všechny, úplně všechny,“ proti mé vůli vzbudil mou zvědavost. Šklebil se jako ďábel. „Tohle ráno je jedno z posledních takových, tak si ho musíme pořádně užít, ne? Dovedeš si představit, co udělá Lily nebo Remus?!“
„Jo – zabijou nás,“ ale to už jsem byl pevně rozhodnutý udělat cokoliv, abych Vánoce osladil celému hradu.
„Já myslel, co udělají potom,“ pronesl bezstarostně. Chvíli jsem to zvažoval ze všech stran. Ale podle toho, jak jsem se rozzářil nad všemi možnostmi, muselo být každému na sto honů jasné, že do toho jdu. I když mám nejspíš ještě kocovinu. No co: alespoň mám výmluvu.
„Já to věděl,“ oznámil James vítězoslavně. „Tak na sebe něco hoď a rozjedem to!“
K Vánocům toho nechci tolik,
jen jednu věc, kterou potřebuji.
Nestarám se o dárky,
co pod stromkem stojí.
Nepotřebuji zavěsit punčochy
nad krbovou římsu, sem,
Santa Claus mne nerozesměje
s hračkou na Štědrý den.
Jenom tebe chci pro sebe –
víc, než by ses kdy mohl dozvědět –
zapříčiň, aby má přání došla reality…
Všechno, co chci k Vánocům, jsi Ty
Nikdo nám neuvěří, kolik se toho dá udělat s jedním zvukovým kouzlem. A samozřejmě destruktivní silou našich hlasů. Takovouhle „tichou noc“ ještě Bradavice nezažily, určitě ne! Uznávám, že několik prváků čekalo opravdu špatné probuzení, když zjistili, že jim na hlavě drží zelené čepičky a mají protáhlá ušiska, ale s Jamesem jsme je toho zbavili, jen co se všichni do sytosti těmhle skřítkům vysmáli. Navíc jsme přišli na to, že zvířata smí do dívčích ložnic, což nebylo žádné štěstí – tedy, podle výkřiků to nebylo žádné štěstí pro dívky. My z toho měli druhé Vánoce! A navíc nám k tomu nechtěně pomohla Lily, která nás málem zabila. Chápu, že jí James miluje naštvanou.
A cože jsme to vlastně udělali? James měl takový nápad. Projdeme nebelvírské ložnice a každému provedeme nějakou maličkou, neškodnou zlomyslnost. Čistě pro potěšení všech, přece bychom si to nenechali jen pro sebe! Jak říkám, prvákům jsme vyčarovali zelené špičaté čepičky a kouzlem prodloužili uši. Moc se nám to nepovedlo, vypadali spíš jako slůňata než jako elfové. Ostatním jsme provedli to, co nám zrovna přišlo pod ruku. A jo, uznávám, že přičarovat čtvrťákům ploutve taky nebyl dobrý nápad, protože se ze schodů museli plazit. Za to ale mohli plavat i ušima! A chlupatým šesťákům se pak smál vysloveně každý. Když jsme plánovali finální probuzení naším křiklavým duem, sešla do společenské místnosti Lily. Asi jí napadlo, že něco chystáme, tak se rychle vrátila dospat, ale nemohli jsme odolat, abychom ji k zádům nepřipevnili několik rozhýbaných umělých hádků a slimáků. Zkusil jsem se tam jako Tichošlápek dostat, a ono to vyšlo! James měl několik skvělých nápadů, ale nebyl jsem si jistý, že by nás za to potom nevyhodili, tak jsme jim jen přičarovali mašličky a všude volánky a nezapomněli jsme ani na starý fígl s kýblem s vodou nade dveřmi. Čestně prohlašujeme, že byla vlažná. Tak zlí zase nejsme.
Po našem zpěvu Tiché noci se všichni začali trousit dolů. A po chvíli výkřiků se smáli všichni sami sobě, nikdo už vlastně nevěděl čemu. My s Jamesem jsme měli dost. Navíc, myslím, že i jeho ještě po včerejšku bolela znatelně hlava. Holky obvinily Lily, že nám pomohla (protože my hráli nevinné – no řekněte, jak by se kluk dostal do dívčí ložnice, když tam mají to začarované schodiště, co?) a ona se vrhla na Jamese a chtěla ho rozsápat. Málem jsem smíchy umřel! Jenže to nejlepší, to mělo teprve přijít…
Čekali jsme na ně s Jamesem, nervózní jako veverky. Ukázali se až dlouho po snídani, někdy kolem desáté. Remus sešel do společenské místnosti neobvykle důstojně a odměřeně, Petr se plížil za ním a snažil se udělat neviditelným. Pozdě, kamaráde, plášť jsme měli my.
Nevykládejte si to špatně – oba je s Jamesem máme strašně rádi – ale tomu hýkotu jsme zabránit nemohli. Remus se na nás stále odměřeně podíval, neřekl ani slovo a hodil si k nám aktovku. Smálo se ostatně víc lidí, ale dávali to najevo mnohem obezřetněji.
Ale upřímně, ty sobí parůžky mu docela slušely…Šly mu k vlasům… (Ano, naším trestem byly bezmála křeče v oblasti bránice, ale myslíte si, že nás politoval?!) Připevnili jsme mu je tam trvalým kouzlem, které jsme mohli odvolat jen my. Původně jsme jim oběma chtěli dát ještě čumáčky a ocásky, ale řekli jsme si, že každá sranda má svý meze.
Petr kňučel a stěžoval si, tak jsme mu je nakonec odčarovali dobrovolně. Remus ne, na protest si je nechal a celý zbytek dne nás častoval opravdu důraznými pohledy. Zvlášť mne…
Přemýšlel jsem, jestli náhodou spánek jenom nepředstíral, když jsme jim je s Jamesem připevňovali. Ten Remův pohled byl totiž ani ne tak naštvaný, jako spíš zvědavý. Skláněl jsem se nad ním o něco dýl, než bylo nezbytně nutný, ale…to přece vůbec nic neznamená! Oba jsme byli ještě připitomělí ze včerejší přemíry alkoholu a navíc, včera jsme dokonce dělali věci, které by Lily vzaly řeč a my bychom se museli nadosmrti stydět. Jenže, to prostě byla jenom hra, ne?
Tyhle Vánoce toho nežádám tolik,
dokonce si nepřeji ani váňku sněhovou!
Jsem rozhodnutý setrvat v čekání
pod voňavou cesmínou.
Nechci sestavit seznam a poslat
na Severní Pól Ježíškovi,
dokonce nezůstanu vzhůru,
abych slyšel to magické zazvonění,
protože tě chci u sebe dneska ještě,
vinout tě k sobě tak něžně.
Co víc udělat můžu?
Lásko, vše, co chci k Vánocům, jsi ty.
Ty, lásko.
„Síriusi! To si děláš srandu!“
„Určitě, Jamesi! Ehm, jen tak pro zajímavost, a z čeho?“ zeptal jsem se a utřel si ústa od máslového ležáku. Odpoutal se od Lily a přešel ke mně. Seděl jsem v křesle u krbu, takže se o maličko sklonil.
„Vždyť ty se vůbec nebavíš,“ oznámil roztrpčeně. „A navíc se pokoušíš opít máslovým ležákem, to snad ne!“ pokračoval, vyškubl mi láhev a pokusil se mne zvednout z křesla.
„Co děláš?! Jestli sis nevšiml,“ odtušil jsem a přehnaně teatrálně si upravil oděv, „tak se tady kochám pohledem na lidi, sedím pod jmelím a nenápadně čekám, až si mne někdo všimne,“ rozverně jsem mrknul a ledabyle se složil zpátky.
„Jo, tak… A nechtěl by jsi spíš vyrazit na okružní lov a to jmelí si vzít s sebou? No jo, už mlčím,“ ušklíbnul se, když jsem po něm mrsknul polštář, a vrátil se zase oblizovat Lily.
Povzdychnul jsem a znovu se napil. Chvilku jsem je sledoval. Ne, že bych jim to nepřál, ale občas to bylo skoro nechutný, protože James neměl zábrany, ostatně je neměl nikdy, ovšem Lily mu to trpěla. A ne, že by porušovali mravní zásady, ale James si obvykle moc rád dovoloval a večer pak vypravoval. Klidně ať ho Evansová vzrušuje dál, ale myslím, že o tom nemusím vědět úplně všechno.
„Kuk!“ přes rameno mi náhle do obličeje nakoukla oparůžkovaná hlava s širokým úsměvem. Remus se hned zase stáhnul.
„Remusi, víš, proč se tě roky snažíme přemluvit, abys s námi soustavně terorizoval školu, jak máš v oblibě nazývat naši zábavu?“ Posadil se na koberec kousek od mé nohy a ťukl mne do stehna parohy.
„Radši to ani nechci vědět,“ řekl usměvavě.
„Já ti to stejnak řeknu – protože se dostaneš všude a nikdo si tě nevšimne. A příště mi tohle nedělej, málem jsem se leknutím to…vylekal.“
Krátce se zasmál. „Chtěl jsem tě rozesmát. James věštil, že jsi nějaký smutný. Tak co se děje?“ vážně se mi podíval do tváře.
„Ale to nic, jen jsem tak přemýšlel nad tím, že tohle jsou možná poslední Vánoce, který máme společně… Víš co, naposled v Bradavicích, už nebude žádná obrovská hostina… Co když pak nebudeme my? A neškleb se na mne. Jen jsem se nad tím zamyslel.“
Zvedl se a sedl si na madlo. Chvilku mlčel, pak se dlaněmi opřel o kolena a usmál se tak smutně, jak to uměl jen on.
„To se nestane, určitě ne. Pochybuju, že byste to s Jamesem dovolili.“
„Chtěl bych mít tvou naivitu. Netušíš, o čem prý doma přednášela matka.“
Stočil ke mně hlavu. „Něco zlého?“
„Ne tak moc,“ uhnul jsem očima. Musel vědět, že lžu. Musel pochopit, že vím, že Regulus v něčem lítá. Muselo mu dojít, že se bojím, že tenhle Nový Rok to všechno začne.
„Víš co? Teď jsou Vánoce, tak to na chvilku pusť z hlavy. Prosím, kvůli mně, jo?“
„Co bych pro sobíka neudělal, Rudolfe!“ rozesmál jsem se, čímž jsem ho trošku urazil, ale ještě pořád se usmíval víc než ráno.
„Ale taky ti to nedává žádné právo sedět stranou společnosti a čekat, až ti to jmelí shnije nad hlavou, že?“ zaútočil. „Běž si rozbalit dárky.“
„Nechci je. To, co jsem si přál, tam stejně není,“ odsekl jsem a zvedl se. Tenkrát to byl James a nijak se za to nestydím…jen bych to nerad roznášel. „Jdu spát. Nebuďte mne, až se to tady zabalí a ty moje dárky někam schovejte. Já si je pak vyzvednu.“
„Jak…jak myslíš,“ řekl smutně.
Všechna světla září
tak jasně kolem
a zvuk dětského smíchu
se šíří vzduchem
a každý zpívá.
Vím, jak ten sladký zvonek znívá.
Santo, nepřineseš mi to jediné, co vážně potřebuji –
nepřineseš mi, prosím, mou lásku ke mně?!
V Azkabanu se těžko určují roční doby či vůbec dny. Ale Vánoce, nebo alespoň dobu kolem nich, jste určili bezpečně. Mozkomoři byli v těch chvílích úplně mimo. Chovali se jinak. Byli spokojení. Napapaní. Lidských emocí bylo tolik, všechno vyhnané tím shonem na plné otáčky, že jim to nejspíš prosakovalo do hnízd, nebo kde to přebývají.
Potřeboval jsem čtyři roky, abych zjistil, že ta blikavá a jinak odporná jasná světla byla vlastně docela příjemná. Další dva na to, abych zatoužil po té příšerné představě spokojených rodin s dětmi, kterou jsem se naučil z duše nenávidět. Ale hlavně mi pateticky chyběly rolničky! Celá ta nálada se někam vytratila. Nikdy jsem neměl tohle období v lásce, avšak netušil jsem, že je to jistota, která vás určitým způsobem každý rok o něco víc stmelí.
A celých dvanáct let v Azkabanu jsem potřeboval na to, abych zjistil, co skutečně chci k vánocům. Jeho.
Och, k Vánocům toho nechci tolik,
tohle je všechno, co žádám:
jen chci, ať už svoji lásku
před mými dveřmi nepostrádám.
Jenom tebe chci pro sebe –
víc, než by ses kdy mohl dozvědět –
zapříčiň, aby má přání došla reality…
Všechno, co chci k Vánocům jsi Ty
Ozvalo se zaklepání. Už trochu ospale jsem zavelel „Vejdi, kdo chceš,“ a usmál se, když Remus rychle zavřel a stahoval si rukavice.
„Promiň, nemohl jsem přijít dřív – trochu jsem se zdržel,“ omluvil se a vytáhl z kabátu svazek jmelí a cesmíny, které mi připevnil na dveře.
„No jo, ty jsi takovej dobrej duch vánoc, viď?“ šklebil jsem se a koukal na cesmínu nad jeho hlavou. Jenom se usmál a sednul si na kraj postele.
„Je fajn vidět, že jsi šťastný,“ řekl nakonec. Překvapeně jsem se k němu otočil, ale pak jsem rozpřáhl ruce.
„Miluju Vánoce!“
„Miluješ Vánoční oslavy, mne neošálíš,“ zasmál se. Přisednul jsem k němu a šťouchl ho pěstí do paže.
„To víš, když je dneska tak skvělý den! Mimochodem, neviděl jsi kreaturu Kráturu?“
„Ne. Proč? Někam zmizel?“ zeptal se udiveně.
„To nic, asi někam zalez. Já jen, že nepřibíhá na volání… Sakra, ten skřítek musí vždycky všechno zkazit!“ cítil jsem, jak mne dobrá nálada rychle opouští.
„Tohle mi děláš naschvál, Sírie,“ pronesl Remus naoko ukřivděně. „Tak já se nechám přemluvit, abych tu zůstal a slavil s tebou – a místo toho probíráme skřítka. Ne, proto jsem se tolik nesnažil. Navíc jsem ti přichystal překvapení,“ dodal tajemně.
„Hurá!“ vzkřikl jsem. „Začnu věřit na dobrý víly. Jaké překvápko?“
„No…původně jsem chtěl strčit hlavu do krocana –“
„Ano! Ano! Mohl bys?!“ zaprosil jsem nadšeně a svalil se v záchvatu smíchu na postel. Remus vstal.
„Ne, nemohl. Vymyslel jsem něco lepšího. Počkej chvilku,“ a vyšel na chodbu. Napjatě jsem poslouchal, ale nic se nedalo poznat. Zvednul jsem se tedy a popošel o něco blíž ke dveřím. Těšil jsem se, že budeme slavit stejně, jako bychom byly dětmi. Chybělo mi to.
Jakmile znovu vstoupil, málem jsem s sebou smíchy třískl o podlahu. V ruce držel láhev ovázanou u hrdla červenou stuhou a na hlavě měl parohy! Byla to sice jen umělohmotná hračka na čelence v tmavohnědé, ale vypadalo to úžasně. Docela připomínaly ty sobí, ale nebyl jsem expert přes zvířata a navíc jsem přes slzy pomalu ani neviděl.
„Tak tohle byla rána pod pás, Náměsíčníku,“ zkonstatoval jsem, když jsem vydechnul a přestal se konečně smát.
„Já vím,“ ušklíbnul se. „Máš skleničky?“
„Hm, ne, asi jen hrnky.“ Porozhlédl jsem se po stole, ale našel jsem jen dva hrnečky, které dodělávaly z posledního.
„To bude stačit,“ ujistil Remus a pral se s zátkou. Vyčistil jsem hrnky kouzlem a pak jsem nenápadně seslal zaklínadlo i na zátku, která s třesknutím vyletěla ke stropu, cvrnkla o Removy parohy, odrazila se ode zdi a skončila pod postelí.
„Moc vtipný, Síriusi,“ okomentoval to. Nalil do hrnků a postavil láhev stranou.
„Pěkně voní,“ řekl jsem trochu víc okouzleně, než bych sám rád.
„Říká se tomu Vánoční víno. Je v tom skořice, hřebíček a možná ještě něco dalšího,“ poklepal na šálky hůlkou. Začalo se z nich kouřit „Mělo by se to pít horké, tak na zdraví,“ přiťuknul mi. Zamyšleně jsem zakroužil tekutinou a upil. Bylo to dobré, hřejivé, uklidňující. Chtěl jsem však udělat něco jiného, jenom jsem neměl důvod vše risknout.
Pohlédl jsem mu do očí. Pousmál se.
„Veselé Vánoce,“ popřál upřímně.
Do háje s důvodama! Upustil jsem hrnek, přirazil Rema na plochu dveří a políbil. Vnímal jsem, že mu koutky zacukaly úsměvem a jeho pravá ruka mne chytila kolem pasu, tou druhou mi mačkal chladné ouško hrnku ke krku.
„Zahoď ten hrnek,“ odtáhl jsem se jenom, abych to řekl, a hned ho zase políbil. Nijak naléhavě, ale zato intenzivně a zamilovaně. Přitiskl jsem se k němu víc, když jeho nápoj vyšplíchnul na zem a namočil mi nohavici.
„Hmmhm –“ zamumlal do mých úst. Přerušil jsem polibek. „- tal jsi mne do jmelí,“ oznámil a lehce se zamračil. Vysmekl se mi, čelenka zůstala ve větvičkách. Sebral láhev i hrnky a postavil je na stůl.
„Nejsem opilý,“ oznámil jsem tiše, jelikož si zádumčivě prohlížel etiketu.
„Vím, že nejsi. Musel bych být taky,“ obrátil se ke mně čelem. „Podívej, vždycky jsem o tom věděl – o tom, co cítíš k Jamesovi. Dokonce i o tom, jak se občas díváš na mne. Ale věř mi, že nebylo nutné to řešit.“
„Teď je?“ zaskuhral jsem a opřel se o dveře. Povzdychnul.
„Oba víme, že ti James nahrazoval rodinu. A teď si tu rodinu hledáš ve mně. Vždycky jsi to dělal, víš to sám. Není v tom nic špatného. Ale…v mojí rodině není místo pro bláznivého milence. Jsou věci, které už ti nemůžu jen tak přehlížet. Je mi jasné, že jsi to nechtěl slyšet, ale už jsi dost starý na to, abys to věděl,“ dodal a pokusil se o omluvný úsměv, ale vyšla mu z toho jen křečovitá grimasa.
„To, co jsi ale před chvílí dělal, se ti líbilo,“ obvinil jsem ho tiše. „A polibek pod jmelím znamená štěstí…“
„Já vím. A taky vím, že přání se o Vánocích mají plnit.“
Po chvilce, kdy jsem se mu snažil uhýbat očima, se obrátil, vzal hrnek a začal nalévat.
„Dáš si víno?“ zeptal se. Přikývnul jsem. Pohlédl na mne trochu zaskočeně. „Že ty se mě pokusíš opít?“
„Ani mne to nenapadlo, ale už vím, co dělat!“ ušklíbnul jsem se rozjásaně.
Poslal mi hrnek vzduchem a zasmál se: „Zkus to!“
Přání se o Vánocích plní – a já si přál jeho. Ale jen na Vánoce…
Všechno, co chci k Vánocům, jsi ty, lásko…
Autorka všem přeje, aby se jim o Vánocích splnila přání. Věnováno Alžince.
A/N: Vím, že jmelí není totéž co cesmína, ale v Británii je to oblíbená součást výzdoby. Kombinuje se s jmelím nebo samotná; pokud znáte ty vánoční pohlednice z USA nebo UK, tak je to ta větvička s tmavozelenými zašpičatělými listy a červenými bobulemi; v menší míře se pěstuje i u nás. A nezaručuju, že voní i nevoní. ;-) Možná, že některým došlo, že Vánoční víno je vlastně jen obyčejný svařák. A jestli mi někdo bude kritizovat ten překlad písně Mariah Carrey, tak půjdu a omlátím vám kazetu i cd o hlavu. :-)
skvělé
(Kami, 14. 7. 2011 23:43)