Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Kapitola první:

„Reme, zavři už to okno! Hrozně sem táhne, vždyť je skoro prosinec!“ zavrčel rozespalý hlas Jamese Pottera z postele pod nachovými nebesy, nedaleko inkriminovaného okna. Nikdo mu neodpověděl. „Slyšel jsi!?“ zdůraznil a posadil se. „Sakra,“ zaklel vzápětí a přiložil si ruku k očím. „Síriusi, zhasni tu svíčku! To jste se všichni zbláznili?! Je noc! Normální lidi v noci spí!“
„Nejsme normální…“ odtušil Sírius a nasliněným prstem nevzrušeně obrátil stránku.
„Na tom něco bude!“ přisvědčil rezignovaně Remus a seskočil z rámu. James sebou plácl znovu na polštář. Otevřít okno nebyl v podstatě vůbec špatný nápad, neboť do ložnice vlétl svěží vzduch a pohrával si se Síriovími kadeřemi po způsobu listí na stromech – Sírius s Remem souhlasil.
„Škoda, že nejsi noční dítko a chodíš spát tak brzy…“ postýsknul si Remus na Jamesovu adresu, ještě když zalézal pod deku. „Miluju měsíc a chci se dívat!“
,,Minulý týden si tvrdil něco jiného.“ Upozornil noční čtenář.
,,Minulý týden byl úplněk – to je něco jiného. Když se v takovéhle chladné a průzračné noci, čisté jako temná vodní hladina, díváš na hvězdy, přemítáš a necháváš mračna svého života zakrývat nejasný srpek stříbřitého světla…“ jeho hlas byl neuvěřitelně zasněný, jakoby do místnosti vklouzávaly tóny jemné flétny pějící o časném, slunném ránu, ve kterém se pevnými úponky drží noční chlad. Sírius ze svého tureckého posedu na posteli zvedl hlavu a přimračenýma očima se podíval na vlkodlaka. Zavřené oči a blažený úsměv v něm vyvolaly zvláštní dojem naivního vlčího dítěte.
,,Nemůžu si zvyknout na to, že jsi nepřekonatelný romantik…“ utrousil posměšně.
,,Ale já nejsem roman…“
,,Krucinál, dejte už pokoj – já chci vážně spát!“ přerušil je James a letmým pohybem hůlky zabouchl okno a vzápětí zhasil svíčku na nočním stolku. Pokoj se zahalil do šedomodrého šera… Ticho přerušil jen Síriův vzdech, klapnutí desek knihy o sebe a šustění látky – to jak se uvelebil na svém loži.
Dobrou půlhodinku vše vypadalo jako poklidná noc kdekoli jinde, ale pak zvedl Remus hlavu a obezřetně se rozhlédl. James a Petr určitě spali, na Síriovu tvář neviděl – jen záda pod dekou se stavila na odiv zvědavým očím. Sírius…no, ten by se snad ani nezlobil… Třeba by vytáhl svíci a knihu a znovu si četl! Zadoufal si Remus v duchu a vylezl. Bosé nohy schoval do bačkor a šoupavě došel až k oknu, opatrně otevřel a vyklonil se ven. Chladný, téměř ostrý vzduch mu nadzdvihl krátké hnědé vlasy. Zavřel oči.
Pociťoval klid. Šum větru zápasil o nadvládu s ostatnímu zvuky přírody a ve skrze vítězil. Vítězil i nad Removou myslí. Dodával mu jistotu, bezpečí, měl plnou důvěru, byl jako šepotavý návštěvník, který naslouchá a rozumí. Nemuseli jste hýbat ústy, aby vás slyšel. Stačilo jen přemýšlet…
Remus myslel. Myslel hodně a často. Nikdo jiný nevěděl, jak moc mu v těchto dobách chybí máma, nikdo jiný netušil, jak rád by v těchto dobách nebyl kouzelník, nikdo si nedokázal představit, jak toužil po samotě a zároveň po společnosti, nikdy dřív by si nedokázal představit, jak nádherný může být jeho život s přáteli, a nikdo jiný nemohl uvěřit, jak moc závidí Jamesovi a Síriovi zástupy obdivovatelek, které se poslední dobou rojily ze všech směrů! Každý normální člověk by si stěžoval a v podstatě trpěl, ale on ne. Ne, netrpěl, jen pociťoval jakousi neurčitou touhu po něčem stejném.
,,Takže, po kolikáté je to dnes?“ ozval se náhle tichý hlas, neomylně patřící Síriovi. Remus se prudce obrátil. Tazatel se právě zvedal z postele.
,,Ty mne špehuješ po nocích?“ vyhrkl poněkud vyděšeně. Sírius k němu došel, chvilku nic neříkal, ale pak se s povzdechem natočil k oknu.
,,Trvá dlouho než usnu a když se náhodou přetočím, tak vidím co nemám. Na co tu koukáš?“ přetočil na Rema hlavu. Vlkodlak se mu nepodíval přímo do očí. Raději sledoval jeho vlnité vlasy se svatým mlčením.
,,Už jsem ti někdy řekl, že poznám, když se k nějakému pohybu nutíš?“ upozornil mimochodem. Vlkodlak se pousmál, opřel se dlaněmi o rám a rozhlédl po krajině. Na ocelově šedé obloze byli mraky. Sírius založil ruce na prsou.
,,Jsou věci, které tobě ani Jamesovi neřeknu.“ Odpověděl Remus.
,,Toliko o důvěryhodnosti vlkodlaků!“
,,Prostě o tom nechci mluvit, Tichošlápku, a vážím si tvé starosti o mě, ale schovej jí na horší časy.“ Vítr na chvíli odehnal mraky a odkryl měsíc, hladíce tváře obou chlapců.
,,No, tak fajn – chceš mlčet, budeme mlčet a očumovat noc.“ Odsekl Sírius a udělal něco, s čím Remus ani v nejmenším nepočítal – totiž vyskočil na okno nohama směrem ven a klepl patami o zeď.
,,Neblázni! Spadneš a zabiješ se!“ téměř vypískl Remus a silou mu sevřel ramena. Chvilku to vypadalo, jako když se perou, ale nakonec se mu povedlo Síria strhnout na kamennou podlahu.
,,Nesedej na tu zatracenou římsu!“ procedil skrz zuby. Na rozdíl od zachráněného zůstal sedět na zemi.
,,Nepovídej, že si se o mě bál!“ protáhl opravdu vděčně Sírius.
,,To teda bál! Vůbec to nebylo vtipný!“
,,Moc ti to nevěřím… Nic nám teď neříkáš, ale co ti je do Zmijozelského rozmazlence!“ obrátil se zády. Remus vytřeštil oči.
,,Síriusi, nechápu, že se dokážeš zabývat něčím, co jsem plácl v záchvatu vzteku, a omluvil se ti za to.“
,,Neměl bys něco takového plácat - ani v záchvatu vzteku!“ hlas, který toto vyslovil, byl chladný, břitký a jízlivý – ne nepodobný tomu, jakým mluvili na Snapea. Do místnosti se vehnalo nepatrné cosi, co se jako příznak horečky z nemoci nedůvěra, usídlilo ve vzduchu a počalo roztahovat přízračné spáry. Jen zatnout a zasít osudné semínko pochyb!
,,Tak o to tu běží…“ hlesl Remus tiše. ,,Myslíš, že to dělám schválně! Věř, že nedělám a je mi z toho stejně – ne li ještě víc – zle! Jestli si pod pojmem kamarádi představuješ svoje podezřívání, pak mám dojem, že s mojí účastí se můžeš rozloučit!“ vyskočil na nohy a rozešel se k posteli. Sírius ho chytil za paži a obrátil.
,,Promiň! Nechtěl jsem říct nic takového! Máš pravdu – vždyť já nejsem nic jiného než omezenej Zmijozelskej rozmazlenec… Tvoje přátelství je pro mě důležité… Já prostě nemám rád, když někoho nechápu. Nechápu tě.“ Po celou dobu svého monologu se Removi upřeně díval do očí. Jeho vlastní se staly opravdovým odrazem duše. Hořel v nich modro oranžový plamen – modrá, ta jemná melancholie, která i po dlouhé době přežívá ; oranžová, ten bojovný temperament a vztek, který rozdmýchá i nepatrný přísun vzduchu. Byl to ten obecně zvaný fanatický lesk, jenž prožívá malé dítě nad svou oblíbenou hračkou, již dostalo k Vánocům teprve nedávno a jeho oči si jí neokoukali. Co na tom, že se tak dívá patnáctiletý kluk, pro nějž slovo nevinnost už dávno ztratilo význam?!
,,Byl bych hlupák,“ začal Remus pomalu a sklopil hlavu. ,,kdybych přestal kamarádit s někým, kdo ode mne neustále potřebuje radu v tom, jak uchlácholit dívčinu.“ Pousmál se nad svou vlastní poznámkou a vrátil se k oknu. O hlavu vyšší Sírius mu položil dlaně na ramena – prostý pohyb, zatím nijak důvěrný.
,,Hmm, tak tady vlk zakopal psa! Proč mi to nedošlo? Ty se prostě cítíš nenaplněný a moc, moc osamělý. Teď mi dochází, že je vůči tobě trochu nefér naše protáčení holčičích sukní.“ Remus se ošil a vyprostil ze Síriova doteku. Tvář se mu zachmuřila.
,,Nech toho, Siriusi. Tuhle debatu si necháme na jindy…“ s rozhodností v hlase zavřel okno a malinko, ale opravdu jen velice tence vydechl.
,,Co když nebude žádné jindy?“
,,Proč by nemělo být?“ zvedl k němu zaražené oči. ,,O další hloupé otázky se ty a James jistě rychle postaráte…“ Sírius pokrčil rameny.
,,Je pěkné vidět, jaké máš o mě vysoké mínění. Abys věděl, zásadně si s Jamesem nevyprávím věci, které mi někdo svěří, a jestli nechceš, nemusí nikdo vědět, že si s oblohou povídáš o vysněnejch vlčicích.“ Oznámil zcela stroze. Remus zrůžověl ve tvářích.
,,Tahle debata se začíná blížit k bodu, odkud není návratu a já se zatím můžu vrátit na vyšlapané stezky…takže kdybys dovolil, krok vzad…“ chtěl ho otočit, avšak Sírius chytil jeho ruku a v půli pohyb utnul.
,,Ty se bojíš! To je nemožný! A vlastně bys ani nevěřil, jak ta tvoje nevinnost, jemná, romantická duše, citlivější vnímavost ke všem ostatním a naivita lákají holky!“ obrátil jeho dlaň hřbetem dolů a přejel ukazovákem po jedné klikaté rýze, ze kterých cikánky obvykle věští složitou a spletitou budoucnost. ,,Jak mne lákají…“ dodal úplně šeptem s očima sklopenýma k dlani. Cukla sebou. Nebyl to pokus o vyproštění, spíš náhlý úlek. Čas jako by ztratil svůj rytmus. Nebyl teď ani důležitý…
Síriův ukazovák obkroužil dlaň a zápěstí, pak všechny prsty spletl se svými. Remus stisk váhavě opětoval.
,,Tichošlápku…“ prolomil ticho. Sírius nevzhlédl. Remus vzal do úchytu jeho bradu a násilím si vynutil pohled. Tvář ve stínu jen neochotně setrvala. Nebyla vyděšená ani kajícná. Byla odhodlaná bez známky studu, jakoby její majitel chtěl říct, že za tím, co řekl, si pevně stojí. Vlkodlak oproti tomu vypadal poplašeně a zmateně.
,,Na nic se neptej… Já jsem řekl, co jsem řekl. Vím o tobě téměř všechno, ale je spousta věcí, které tě ještě můžu naučit!“ řekl Sírius a šibalsky mu svitlo v očích. ,,Navíc, sám jsi řekl, že je lepší být vyděšený, a pak příjemně překvapený, než příjemně překvapený, a pak vyděšený.“ Ruka se vyprostila z držení.
,,To bylo něco jiného, Siriusi. Já…no…prostě…tohle…“ zamumlal.
,,Rozhodni se… Na některé věci se ptám jednou.“ Remus hleděl na Síria jako v transu. Nedokázal uvěřit, že tohle mu říká někdo, o kom si myslel, že ho nemůže překvapit. Jaká marnivá malichernost!
,,Uč!“ oznámil odhodlaně po několika minutách. ,,Uč! Jak chceš, tak uč…“ odvrátil pohled. Sírius přistoupil, obtočil jeho tělo pažemi a jemně políbil na tvář.
,,Zacouvej k posteli, ty nevinnosti samotná…“ zašeptal do nastaveného ucha. Remus zavřel oči a nechal se Síriusovíma rukama navigovat k posteli. Cítil jeho horký dech na svém krku (měl z něj nepříjemnou husí kůži), ale snažil se nenechat na sobě znát, jak je mu to vlastně nepříjemné. Sírius do něj u postele strčil. Remus na ní padl v jakémsi lehu, který přesně říkal, že se vzdává – ruce skrčené jakoby do svícnu, hlavu směrem od Síria.
,,Bojíš se?“ zašveholil Sírius u jeho ucha.
,,Ne, nemám strach…“ zalhal Remus. Nevěděl, zda li ho prozradilo prudké klesání hrudi v dlouhých nádechách, či chvějící se rty. Sevřel víčka.
,,Bojíš se, ale nemáš proč. Koušu lidi, kteří mi něco udělají – ty jsi člověk, který dělá něco pro mě.“ Odpověděl Sírius, zvedl se a z nočního stolku sebral přívěšek ve tvaru půlměsíce. Podržel ho v dlani a pak nemilosrdně zahodil. Remus ho sledoval.
,,Přísahal jsem si, že jestli začne nová etapa mého života, tak tu věc zahodím. Třeba budu mít štěstí, najdou jí skřítci a já už jí v životě neuvidím.“ Mluvil tónem, kterým se ptáte na náladu. Pohostinství má velký smysl, když ho umíte využít…
Nandal Removi nohy na postel a sedl si k němu, naklánějíc se nad jeho obličej. Prsty přejel letmo po jeho skráni, přes tváře, až po rty, jenž zlehka opsal. Remus těkal očima a každý mimický sval se mu napínal.
,,Začneme od začátku…“ začal Sírius. ,,Krok za krokem… Napřed tě naučím líbat.“ Sklonil se k němu a spojil s ním své rty. Nebyl to žádný správný polibek, pouze jakýsi dotek ku pozdravu, proto ho párkrát zopakoval, než ulpěl na Remových rtech delší dobu. S tou nejvyšší opatrností a něžností prozkoumával milimetr rudé kůže - když se snažíte jíst čokoládu, o které víte, že jestli jí celou sníte teď, už jí jindy neochutnáte, postupujete s podobnou opatrností. Rozdíl je v tom, že čokoláda nezačne na vaše oždibování reagovat jako zrcadlový odraz. Sírius v průběhu líbání zajel Removi do vlasů. Remus se zachvěl.
,,Jsi lepší než leckterá holka!“ podotknul učitel. ,,Proč jsem tě nelíbal dřív?“ sledoval, jak hnědé oči proti němu pookřály. Dokonce je doprovodil krátký úsměv.
,,Budeme pokračovat…Zavři oči, všechno, co udělám ti předem sdělím, tak se neboj, uslyšíš mne…“ Remus kývl. Hnědá kukadla se skryla za klenbu řas a tenké kůže. ,,Chci tě jen upozornit, že holky se neptají, co smí a co nesmí. Já ale nejsem holka a kdyby se ti cokoliv nějak extra příčilo, ohlas to…“
,,Neříkej, že bys mne poslechl!“ odvětil.
,,To netvrdím… ale můžeš to zkusit!“ prsty se dotkl Remova čela. Vyděsil se.
,,Neoznámil jsi to!“ vydechl. Sírius se ušklíbl. ,,Co když se James a Petr probudí?“ pokračoval Remus. Jejich hlasy byly šepot.
,,Červíčkovi řekneme, že se mu to zdát. Nejsme nic než hloupej sen… Jamese uspíme v nejhorším případě kouzlem – ale ten stejně spí jako mrtvola, občas dokonce vypadá malinko mrtvě… A teď už se neptej,“ přiložil prsty na rty, které se nadechovali k další otázce. ,,Nerad nechávám rozdělanou práci. Vyndám tě z té košile.“ Začal rozepínat knoflíček po knoflíčku.
,,Siriusi, tohle…“ Remova věta zanikla v polibku. Pěvně sevřel pěsti nad hlavou. Všechno se mu přestávalo líbit. Sírius pokračoval rukama až k lemu košile od pyžama. Rozhrnul ji a ještě chvíli Rema líbal, než se dlaněmi zapřel a trochu narovnal.
,,Jediný způsob, jak tě umlčet. Proč se pořád ptáš? Nemáš proč se ptát.“ Rozevřel jeho pěsti, stiskl jeho ruce a zapřel se s nimi do měkké látky postele. Remus víc semkl víčka.
Opatrnost pomalu vyprchávala. Síriovi začalo být jedno, že čokoláda pod jeho dotykem se stále nezačala roztékat, ani že mu nezbude na potom, prostě jí chtěl, stejnak si může říct o další. Avšak špatně se jí čokoláda, která ztvrdla na kámen – vylámat si zuby? Ne nemožné, pouze obtížné…
Sírius se vyhoupnul na postel a přejel Removi po krku prsty.
,,Co jsem slíbil udělám… jen tě chci upozornit, že takhle to normálně nechodí. No, nic, pokračujeme. Kdy jsi to řekl, že moje ruce jsou jako ještěrky? Už vím – když jsem Jamese lochtal a pak se chtěl vrhnout i na tebe, polil si mne inkoustem. Ještěrky ti to teďka vrátí i s úroky!“ postřehnul, jak Remus trochu vystrašeně zaskuhral, ale nepřikládal k tomu váhu. Nepatrným pohybem své prsty otřel o kůži. Hruď se prudce zvedla. Pět ještěrek se rozběhlo, tentokrát mámivěji, vášnivěji, svůdněji a přesněji – přesně k jednomu účelu. Dalších pět je v mžiku následovalo. Hráli si na nahé hrudi všude, kde jim to majitel dovolil. Removi bylo jen za těžko dělat, že tohle jsou ve skrze nepříjemné doteky. Mrazilo ho z nich v zádech, srdce mu tepalo na poplach, cosi v nich mu zabraňovalo logicky uvažovat a zbavovalo ho veškeré koncentrace na něco jiného! Doteky se začaly stupňovat. Sírius mapoval bříšky prstů každý centimetr nahého hrudníku. Sám omámeně sledoval, jaký to má účinek a jak se Removo tělo nepatrně zmítá jakoby v křečích. Mohl připustit, že ho to vzrušovalo…
,,Nemá cenu, abych se tě ptal, jestli se ti to líbí, co? Musím připustit, že učivo zvládáš na výbornou!“ podotkl, nepřestávajíce ho hladit. ,,Neboj se mne, neboj se svého těla. Pořád jsi moc napjatý a já už jsem ti snad ukázal, že je to pitomost.“ Remus otevřel oči. Teď v nich nebylo stopy po nějakém strachu – byl vzrušený. Hnědá dostala sametový lesk. Ostýchavě vztáhl ruku a dotkl se černých vlasů nad sebou, omotal si je kolem prstu a sklouzl se po nich na tvář. Sírius přivřel oči. ,,Učíš se rychle!“ pronesl a nepatrně zvolnil pohyby rukou. Nechal Remův ukazovák bloudit po svých aristokratických konturách a šíji. Remus se malinko nadzdvihl. Sírius ho fascinoval! Fascinoval ho vlastně už od té doby, co se poznali na hostině. Celé čtyři roky sledoval, jak se z víkendového vtipálka stává ležérní suverén. Nebránil tomu. Ostatně, když jste viděli Síria jako takového, nedokázali byste si ho ani jinak představit.
,,Ehm, takže jsem dobrý, jo?“ odlehčil vlkodlak na lopatkách.
,,Však já ti srazím hřebínek!“ odtušil Sírius a přivinul se k Removi. Rukama svíral jeho vlasy a znovu ho líbal. Remus spolupracoval. Sírius pomalinku přejel jazykem po vlkodlakových rtech. Napřed se jen křečovitě sevřely, ale pak se pootevřely do malé štěrbiny. Čokoláda tála… Remus tál. Uvědomoval si, že jejich hra je stále otevřenější a vášnivější, avšak začínala ho přemáhat zvědavost. Bylo to nové, nevyzkoušené! Adrenalin mu v žilách rychle stoupal! Netušil, jak ho vlastně Sírius dokázal přimět k této bláznivosti, ale rozhodl se mu nebránit. Ponořoval se do všech těch doteků a polibků…
Sírius pomalu vyplul ze známých končin rtů a polibky zamířil na líce. Odvážně se přesunoval ke krku. Removi prsty mu sevřely ramena. Bylo to až bolestivé sevření. Normálně by ho snad i odradilo, ovšem teď ho vybičovalo k větší dravosti! Kůži lehce stiskl mezi zuby. Remus šeptem zasténal. Sírius zdvihl oči. Ne, jeho obava nebyla potvrzena – všichni spali. Přejel jazykem po vzdouvajícím se hrudníku. Zanechal po sobě příjemné mrazení. Remus víc stiskl Síriova ramena, zkousávajíc si ret. Sírius se s polibky zastavil u, na gumu připevněných, kalhot. Prsty se za ní zlehka zahákly.
,,Máš poslední možnost všechno odvolat. Jedno slovo a já přestanu.“ Upozornil.
,,Pokračuj, nevím, co jiného ti mám říct…“ zašeptal vlkodlak. Díky zavřeným očím mu uniklo, že se Sírius ušklíbl.
Noc pokračovala… Minuta za minutou uplynuli, než se Sírius skutečně odvážil Rema úplně svléknout. Netušil ani v skutku proč. Nejspíš se jen bál, aby příliš nespěchal. Pak ovšem začal nabývat na síle s horlivostí. Removi vzdechy umlčoval ještě horlivějším líbáním a pouze rukou kmital smyslně nahoru a dolů, než na prstech pocítil lepkavou tekutinu a vlkodlak zkousl jeho spodní ret.
,,Bylo to neuvěřitelné!“ ohodnotil Remus. Jeho hlas byl s přídechem jakési nadpozemské reality, jež mu vzala poslední střípky nevinnosti.
,,Tys byl neuvěřitelný…“ Sírius, zarděný ve tvářích, pohlédl do hnědožlutých očí. ,,Žádnou holku jsem nechtěl tak zaníceně sledovat! Jenže tvoje tělo! Sen!“
,,Člověk se ze snů ale probudí…“

,,…tohle ho neprobudí!“
,,Nech toho, já přece nejlíp vím, co ho může probudit!“
,,Ne, to teda nevíš!“ dva lidé se hlasitě hádaly. Remus je matně vnímal.
,,Každýho probudí, když ho poleješ vodou!“
,,Tak takhle si mne vzbudil v třeťáku! A já se divil, že mám mokrou postel!“
,,No, byla zábava ti nakecat, že jsi se počůral!“
,,Zrádče!“ ozvalo se přidušené zaúpění. Remus se zavrtěl. Chtěl těm hlasům uniknout.
,,Nechte toho! Už se probouzí!“ připojil se třetí, nový hlas. Remus pomalinku otevřel oči. Slunce ho vřele hladilo paprsky po tváři, vánek omýval čelo. Zamrkal, aby zostřil obrysy postav. U jeho postele stál Petr Pettigrew (ještě v pyžamu), James Potter (převlečený do školního hábitu) a Sírius Black, který na svém dlouhém černém tričku držel nachový polštář.
,,Co tu stojíte jako tři solné sloupy? Děje se něco?“ zamumlal Remus rozespale a posadil se na posteli. Kluci se po sobě podívali a pak se hurónsky rozesmáli.
,,Tak to je výhra! On se nás ptá, jestli se něco děje!“ vydávil James.
,,Teda nevím, jestli je lepší, když křičí hrůzou, anebo vzdychá?!“ procedil Sírius mezi zuby a málem se válel smíchy po zemi. Rema ta správa úplně probrala.
,,Rozhodně když ječí!“ dodal Petr.
,,Co? Já jsem vzdychal? Co jsem vzdychal?“ vyhrkl Remus.
,,Nic určitého…“ odpověděl Sírius. ,,Jen celou plejádu smyslných vzdechů.“ Ušklíbl se nad tím, jak se vlkodlačí líce začervenaly. ,,Zněl jsi vášnivěji než leckterá holka! Mohl jsem krásně dospat, ale vzbudil jsi mne. A obleč se – jde se na snídani.“ Vlkodlak malátně přikývnul a zadíval se z okna. Krajina se rozplynula… Živě měl před sebou dnešní sen! Tohle nebylo normální. Nemají se mu zdát takové sny! Kdyby v tom snu nebyl aspoň Sírius! Postýsknul si nešťastně. Jedna z jeho části vzápětí namítla, že to byl v podstatě hezký sen. V duchu souhlasil. Ač byl zvláštní, byl potěšující. Ale už zdaleka ne normální. Všetečná vlkodlačí půlka mu připomněla, že on taky není normální. I to si odsouhlasil. Proč by tedy měl mít výsadu normálních snů? A podle čeho vlastně usoudil, že není normální?! Ani za mák nemohl tušit, co se zdá Síriovi, když ten se na posteli zmítá s chraplavými vzdychy.
,,Víš, Remusi,“ začal Sírius a dřepl si před něj. ,,radím ti, abys se tím nezabýval. Ať už se ti zdálo cokoliv, byl to jenom sen. Dávno ho odnesla noc… Tak se koukej převlíct…“ bylo to bez důrazu, jako by mu sděloval, že k snídani jsou toasty. Remus k němu natočil oči. Nesnášel, když byla Síriova temně hnědá plná vyspělého porozumění. Sírius zase tvrdil, že vyspělé porozumění skýtají Removi oči jako číše lahodné víno.
,,No, jo, máš pravdu, byl to jen sen…“ odpověděl a zvedl se. Udělal krok a ucukl. Něco se mu zabodlo do chodidla. Vlastně ne přímo, ale bolestivě ho píchlo. Sednul si zpátky na postel, sklánějíce se pro předmět zaseknutý mezi prkny v podlaze. Jeho oči se rozšířili úlekem, jak mu v dlani spočinul řetízek a na něm zlatý půlměsíc…

Close your eyes and I’ll kiss you ,
tomorow I’ll miss you ,
remember I’ll always be true.
And then while I’m away ,
I’ll write home every day ,
and I’ll send all my loving to you.

I’ll pretend that I’m kissing
the lips, I’m missing
and hope that my dreams will come true.
And then while I’m away ,
I’ll write home every day ,
and I’llsend all my loving to you…
(All my loving – Beatles)
 

A ta druhá:

Za obrázek děkuji Alžince.