Smím tě políbit?
21. 5. 2007
Ležíš tu a sotva dýcháš. A i to, že se takhle necháváš opečovávat, i to, že jsi se vůbec nechal málem zabít, mne štve. Byla to tvoje volba. Byl jsi pitomec a jako takový jsi se zachoval, víc to pro mne teď neznamená. Vlastně znamená – musím tu sedět, místo abych se vyspal, hlídat tvoji horečku a ošetřovat ti rány. A víš proč? Protože nikdo jiný nemůže; protože od sebe vždycky všechny odháníš; protože umíš každého nenávidět. I sebe. Proč jen si děláš nepřátele stejně rychle jako přátele? Kdyby ses v nich aspoň potom vyznal…
Pořád si říkám, proč jsi tam šel. Samozřejmě, aby sis dokázal, že můžeš. Musel jsi ukázat, že nejsi k ničemu, i když jsi tak hrozně vystrašený a slabý. A moc dobře jsi věděl, že tě to může stát život – další z malicherných motivací. Chtěl jsi mi to vrátit; chtěl jsi mne vyděsit stejně, jako tebe děsilo každé mé střetnutí na život a na smrt. Za všechna ta léta, kdy jsem tě potkával, jsem v tobě neviděl tolikero rozhodnosti. Zestárli jsme. Moc. V našem mládí jsme už vlastně dávno mrtví.
A víš, co je nejhorší? Když tak sleduju, jak se ti na tvářích a čele sráží pot, a když ho zlehka omývám v marné naději, že se do popelavého obličeje zase dostane tvá bývalá krása, říkám si, že za to můžu já. Kdybych tě zbytečně neprovokoval a snažil se ti porozumět mnohem dřív, dopadlo by to… lépe. Málo jsem se snažil. Příliš jsem hleděl jen na svoje problémy a zapomínal na to, že i takové, jako jsi ty, může něco trápit. Ostatně, proč jinak bys vyhledal tuhle stranu? Chápu tu trosku, kterou nám pohodili přede dveřmi, když si dost vyhráli. Určitě to má svůj smysl…
Kdybys teď byl vzhůru, ne nadopovaný lektvarem, a já s tebou mluvil nahlas, dozajista by ses zasmál. A pak víc. A ještě víc, až bys ten smích nemohl udržet a vzlykal bys samou radostí z toho, že tě opatruji já…že je to na konci úplně stejné, jako když ses tu objevil na začátku.
*-*-*-*-*
Do kuchyně mne přilákal hluk. Členové Řádu mi udělali místo, abych mohl ke stolu.
„Našla jsem ho,“ řekla smutně Hermiona. Na stole totiž ležel Draco. Bledý a schvácený s potrhaným hábitem, krvácel z několika malých ranek a vypadal jako hračka odhozená přímo do kanálu ke krysám. Nikdo se neodvážil mluvit a všichni hleděli do země. Čekali, co řeknu já. Jenže mne přepadl vztek.
„Skvěle, tak to zase odnes, protože tohle k večeři jíst odmítám…“ pronesl jsem vážně. Chtělo se mi zasmát, když se Ron po mé pravici uchechtnul, ale nezacukal mi ani jeden koutek. Myslel jsem to vážně.
„Ale, Harry!“ vyděsila se Hermiona. „Přece…přece ho nenecháme umřít!“
„Jo? A co myslíš, že by udělal on?“ zeptal jsem se chladně a už se otočil k odchodu.
„Takže se zachováš stejně?“ ozval se tiše Lupin. Musel to být jeho hlas, nikdo jiný by nemohl být tak zklamaný. Popadl jsem Malfoye za ruku a roztrhl levý rukáv. Znamení Zla přes svou černotu svítilo. Byla to pro mne jasná odpověď, abych si namluvil, že přišel špehovat. Nikdy nebudu smrtijedům věřit.
Chvíli stáli nehybně. Když jsem pevně sledoval jejich úzkostlivé výrazy a v duchu je nabádal: jen to zkuste…měl jsem pocit, že jsem v menšině. Přesto jsem si myslel, že mám právo na své straně – oni neviděli Brumbálův výraz, když Snapea prosil. A Brumbál zemřel kvůli důvěře. Já už věřit odmítám.
Odešel jsem do svého pokoje.
*-*-*-*-*
Stejně tě tam nechali. Přehlasovali mne. Netušíš, jak jsem jim zato vděčný. Samozřejmě, že měli pravdu, že jsem tě nemohl jen tak nechat zemřít na ulici. Nikdy bych to neudělal. Ale…nebyl jsi nic víc, než komplikace. Nenáviděl jsem tě, Malfoyi, a nenávidím tě pořád. Jsi šílený, bláznivý ignorant a sobec. Všechno chceš pro sebe, i tu mojí pozornost.
Právě jsi se pod mýma rukama trhaně nadechl. Jakoby tě něco zabolelo. Stáhl jsem ruce zpátky, vymáchal žínku, namočenou desinfekčním lektvarem, v čisté vodě a lehce na ni vylil Uklidňující tonikum. Přetřel jsem tvoji tvář; vnímal, jak se za tím dotekem jakoby něžně natáčíš. Pak jsem sklouzl na odhalenou hruď a co nejšetrněji přejel ránu tam.
Nikdy bych tě nenechal trápit! Copak to nechápeš? To celé je jen taková moje zástěrka, abych si nemusel přiznat, že nejsi špatný; že jsou i smrtijedé, kteří jsou tací jen náhodou. Tisíckrát jsem ti odpustil všechno, co jsi mi udělal. Milionkrát jsem se pokusil vzývat tvoje jméno, ale nejde to. Jsi Draco Malfoy, po všech směrech problém v mém životě. Ačkoliv, stáváš se naprosto tím nejmenším. Kdyby ses aspoň nesnažil a kdybys to aspoň nemyslel všechno vážně! Kdybys nás vážně zrazoval!
A jak jsem zjistil, že ses skutečně dal na stranu dobra? Býval jsem často pryč, hledal jsem a pátral. Před týdnem jsem se jednou takhle vrátil a šel jsem ti donést něco, co jsem objevil ve zdech Bradavic – tvůj deník, čtení věru zajímavé. Musel jsem s tebou mluvit. Avšak našel jsem tě v pokoji ležet zemdleného na koberci. Levé předloktí jsi měl rozedrané do krve a z živého masa zářilo vypálené Znamení. Vedle tebe ležela drátěnka, kterou jsem okamžitě zničil kouzlem. Kde jsme vzali drátěnku?! Letělo mi hlavou, když jsem tě ukládal na postel. Naštěstí to nebylo vážné. Rychle se to zahojilo. Křičel jsem pak na všechny, že na tebe nemohli dávat pozor, nebo co?! Nevěřil jsem jim, že jsi nekřičel…teď věřím.
Pak jsem tě našel s kamarádkou whisky. Přemluvil jsi mne, abych se napil s tebou. Stejně jsme si měli popovídat. A vyprávění to bylo zajímavé. Nevěděl jsem, že jsi do mne tak velký blázen. Očividně jsi deníku nesvěřil všechno. Pokusil jsi se mne dokonce políbit a laskat. Ne, na to nebudu opilý nikdy dost. Můžeš jedině čekat, že mne opije čas. A věř tomu nebo ne, ale já miluju Giny. I když si moje tělo blábolí, co chce.
Sakra! Proč ses jen nechal vyprovokovat?! Od toho jsem tu já!
*-*-*-*-*
Vyslechl jsem na poradě Dracův sebevražedný nápad. Očividně mu muselo přeskočit.
„Takže,“ prolomil Remus ticho, „chceš skutečně jít dělat špeha? Proč?“
„Protože někoho takového potřebujete, proto,“ odsekl Draco vzpurně. „Nemám co ztratit. Otec bude šťastný, že jsem dostal rozum. Bude můj útěk považovat jen za krátké šálení smyslů, že jsem se prostě přestal ovládat, jelikož jsem mladý a plný nevybouřených hormonů.“ Samolibě se usmál a pohlédl na mne.
„A Voldemort?“ zeptal jsem se bez vytáček. Úsměv opadnul.
„To bude horší… Nemyslím, že bych se nevymluvil. Když…ano, když mi tohle vymažete z hlavy, když ty dva týdny nebudou, tak mu můžu podat dobrý důkaz toho, že jsem vlastně nikdy neutekl. Jen jsem se nešťastně…prostě jsem prožil krizi, ale teď jsem vyléčený…“ zamumlal a svěsil hlavu. Možná, že se našlo skutečně několik lidí, kteří uvažovali o tom, že mu to rozmluví. Třeba já. Musel jsem mu říct tu očividnou pravdu, že
Draca zabijí.
Nakonec to ale byla dlouhá debata. Kterou on vyhrál. Co na životě smrtijeda, chtěl nám pomáhat. No, mrtvý opravdu budeš k užitku…
Odcházel jsem poslední, zarazil mne.
„Počkej! Směl bych…“ svěsil hlavu a když se mi znovu podíval do tváře, byla v jeho obličeji prosba. „Smím tě políbit, než chcípnu?“
Ten cynismus mne skoro pobavil. Ale svolil jsem.
Když mne pustil, dodal jsem na půl úst: „Stejně chcípneš…“ a opustil ho.
*-*-*-*-*
Nebyl jsem soudný. Teď to vím. Nesmíš chcípnout! Nehledě na to, že bys mne znovu naštval!
Svítá. Jako v nějakém pitomém filmu pomalu otevíráš oči. A věř nebo ne, já jsem šťastný.
Usmál ses na mne. Kdybys jen věděl, kolik myšlenek se mi prohnalo hlavou. Opatrně jsem se sklonil. Vztáhnul jsi ke mně ruce, ale když jsi zjistil, že ti jen podložím polštářem záda, zase jsi je zklamaně svěsil. Usmál jsem v oplátku.
„Žiju,“ poznamenal jsi nepříliš vesele, ale hned se zase ušklíbnul, „nebo jsem v nebi.“
„Doufám, že to první. Já nechci být anděl.“
„V klidu, Harry – na to stejně nemáš,“ ucedil jsi.
„Fajn, ale Bůh, to mi taky nesedí. Tak co, jak to dopadlo?“ změnil jsem téma, protože jsem byl příliš uklidněný na vyprovokování hádky. Vyslechnul jsem, jak tě Voldemort přijal, že je všechno v pořádku. Že si na tebe sice bude dávat pozor, ale s tím špehováním to bude jednoduché. Možná se sem tam něco zvrtne, ale že věříš, že ti vždycky ochotně pomůžeme.
Hleděl jsem ti do očí. Ochoten i zemřít…
„Harry?“
„Hm?“
„Směl bych…Smím tě políbit?“ zeptal ses tiše. Přiklonil jsem se a povzbudivě usmál. Nelíbáš špatně, ale nikdy se to nedozvíš.
„Stejně to uděláš,“ odpověděl jsem pak. Zjiskřil jsi úsměvem a radost jsme měli oba. Je lehké si namluvit, že polibek občas nic neznamená.
Všimnul jsem si, že začal padat první sníh. První sněžení první zimy zbytku našeho života…
Pořád si říkám, proč jsi tam šel. Samozřejmě, aby sis dokázal, že můžeš. Musel jsi ukázat, že nejsi k ničemu, i když jsi tak hrozně vystrašený a slabý. A moc dobře jsi věděl, že tě to může stát život – další z malicherných motivací. Chtěl jsi mi to vrátit; chtěl jsi mne vyděsit stejně, jako tebe děsilo každé mé střetnutí na život a na smrt. Za všechna ta léta, kdy jsem tě potkával, jsem v tobě neviděl tolikero rozhodnosti. Zestárli jsme. Moc. V našem mládí jsme už vlastně dávno mrtví.
A víš, co je nejhorší? Když tak sleduju, jak se ti na tvářích a čele sráží pot, a když ho zlehka omývám v marné naději, že se do popelavého obličeje zase dostane tvá bývalá krása, říkám si, že za to můžu já. Kdybych tě zbytečně neprovokoval a snažil se ti porozumět mnohem dřív, dopadlo by to… lépe. Málo jsem se snažil. Příliš jsem hleděl jen na svoje problémy a zapomínal na to, že i takové, jako jsi ty, může něco trápit. Ostatně, proč jinak bys vyhledal tuhle stranu? Chápu tu trosku, kterou nám pohodili přede dveřmi, když si dost vyhráli. Určitě to má svůj smysl…
Kdybys teď byl vzhůru, ne nadopovaný lektvarem, a já s tebou mluvil nahlas, dozajista by ses zasmál. A pak víc. A ještě víc, až bys ten smích nemohl udržet a vzlykal bys samou radostí z toho, že tě opatruji já…že je to na konci úplně stejné, jako když ses tu objevil na začátku.
*-*-*-*-*
Do kuchyně mne přilákal hluk. Členové Řádu mi udělali místo, abych mohl ke stolu.
„Našla jsem ho,“ řekla smutně Hermiona. Na stole totiž ležel Draco. Bledý a schvácený s potrhaným hábitem, krvácel z několika malých ranek a vypadal jako hračka odhozená přímo do kanálu ke krysám. Nikdo se neodvážil mluvit a všichni hleděli do země. Čekali, co řeknu já. Jenže mne přepadl vztek.
„Skvěle, tak to zase odnes, protože tohle k večeři jíst odmítám…“ pronesl jsem vážně. Chtělo se mi zasmát, když se Ron po mé pravici uchechtnul, ale nezacukal mi ani jeden koutek. Myslel jsem to vážně.
„Ale, Harry!“ vyděsila se Hermiona. „Přece…přece ho nenecháme umřít!“
„Jo? A co myslíš, že by udělal on?“ zeptal jsem se chladně a už se otočil k odchodu.
„Takže se zachováš stejně?“ ozval se tiše Lupin. Musel to být jeho hlas, nikdo jiný by nemohl být tak zklamaný. Popadl jsem Malfoye za ruku a roztrhl levý rukáv. Znamení Zla přes svou černotu svítilo. Byla to pro mne jasná odpověď, abych si namluvil, že přišel špehovat. Nikdy nebudu smrtijedům věřit.
Chvíli stáli nehybně. Když jsem pevně sledoval jejich úzkostlivé výrazy a v duchu je nabádal: jen to zkuste…měl jsem pocit, že jsem v menšině. Přesto jsem si myslel, že mám právo na své straně – oni neviděli Brumbálův výraz, když Snapea prosil. A Brumbál zemřel kvůli důvěře. Já už věřit odmítám.
Odešel jsem do svého pokoje.
*-*-*-*-*
Stejně tě tam nechali. Přehlasovali mne. Netušíš, jak jsem jim zato vděčný. Samozřejmě, že měli pravdu, že jsem tě nemohl jen tak nechat zemřít na ulici. Nikdy bych to neudělal. Ale…nebyl jsi nic víc, než komplikace. Nenáviděl jsem tě, Malfoyi, a nenávidím tě pořád. Jsi šílený, bláznivý ignorant a sobec. Všechno chceš pro sebe, i tu mojí pozornost.
Právě jsi se pod mýma rukama trhaně nadechl. Jakoby tě něco zabolelo. Stáhl jsem ruce zpátky, vymáchal žínku, namočenou desinfekčním lektvarem, v čisté vodě a lehce na ni vylil Uklidňující tonikum. Přetřel jsem tvoji tvář; vnímal, jak se za tím dotekem jakoby něžně natáčíš. Pak jsem sklouzl na odhalenou hruď a co nejšetrněji přejel ránu tam.
Nikdy bych tě nenechal trápit! Copak to nechápeš? To celé je jen taková moje zástěrka, abych si nemusel přiznat, že nejsi špatný; že jsou i smrtijedé, kteří jsou tací jen náhodou. Tisíckrát jsem ti odpustil všechno, co jsi mi udělal. Milionkrát jsem se pokusil vzývat tvoje jméno, ale nejde to. Jsi Draco Malfoy, po všech směrech problém v mém životě. Ačkoliv, stáváš se naprosto tím nejmenším. Kdyby ses aspoň nesnažil a kdybys to aspoň nemyslel všechno vážně! Kdybys nás vážně zrazoval!
A jak jsem zjistil, že ses skutečně dal na stranu dobra? Býval jsem často pryč, hledal jsem a pátral. Před týdnem jsem se jednou takhle vrátil a šel jsem ti donést něco, co jsem objevil ve zdech Bradavic – tvůj deník, čtení věru zajímavé. Musel jsem s tebou mluvit. Avšak našel jsem tě v pokoji ležet zemdleného na koberci. Levé předloktí jsi měl rozedrané do krve a z živého masa zářilo vypálené Znamení. Vedle tebe ležela drátěnka, kterou jsem okamžitě zničil kouzlem. Kde jsme vzali drátěnku?! Letělo mi hlavou, když jsem tě ukládal na postel. Naštěstí to nebylo vážné. Rychle se to zahojilo. Křičel jsem pak na všechny, že na tebe nemohli dávat pozor, nebo co?! Nevěřil jsem jim, že jsi nekřičel…teď věřím.
Pak jsem tě našel s kamarádkou whisky. Přemluvil jsi mne, abych se napil s tebou. Stejně jsme si měli popovídat. A vyprávění to bylo zajímavé. Nevěděl jsem, že jsi do mne tak velký blázen. Očividně jsi deníku nesvěřil všechno. Pokusil jsi se mne dokonce políbit a laskat. Ne, na to nebudu opilý nikdy dost. Můžeš jedině čekat, že mne opije čas. A věř tomu nebo ne, ale já miluju Giny. I když si moje tělo blábolí, co chce.
Sakra! Proč ses jen nechal vyprovokovat?! Od toho jsem tu já!
*-*-*-*-*
Vyslechl jsem na poradě Dracův sebevražedný nápad. Očividně mu muselo přeskočit.
„Takže,“ prolomil Remus ticho, „chceš skutečně jít dělat špeha? Proč?“
„Protože někoho takového potřebujete, proto,“ odsekl Draco vzpurně. „Nemám co ztratit. Otec bude šťastný, že jsem dostal rozum. Bude můj útěk považovat jen za krátké šálení smyslů, že jsem se prostě přestal ovládat, jelikož jsem mladý a plný nevybouřených hormonů.“ Samolibě se usmál a pohlédl na mne.
„A Voldemort?“ zeptal jsem se bez vytáček. Úsměv opadnul.
„To bude horší… Nemyslím, že bych se nevymluvil. Když…ano, když mi tohle vymažete z hlavy, když ty dva týdny nebudou, tak mu můžu podat dobrý důkaz toho, že jsem vlastně nikdy neutekl. Jen jsem se nešťastně…prostě jsem prožil krizi, ale teď jsem vyléčený…“ zamumlal a svěsil hlavu. Možná, že se našlo skutečně několik lidí, kteří uvažovali o tom, že mu to rozmluví. Třeba já. Musel jsem mu říct tu očividnou pravdu, že
Draca zabijí.
Nakonec to ale byla dlouhá debata. Kterou on vyhrál. Co na životě smrtijeda, chtěl nám pomáhat. No, mrtvý opravdu budeš k užitku…
Odcházel jsem poslední, zarazil mne.
„Počkej! Směl bych…“ svěsil hlavu a když se mi znovu podíval do tváře, byla v jeho obličeji prosba. „Smím tě políbit, než chcípnu?“
Ten cynismus mne skoro pobavil. Ale svolil jsem.
Když mne pustil, dodal jsem na půl úst: „Stejně chcípneš…“ a opustil ho.
*-*-*-*-*
Nebyl jsem soudný. Teď to vím. Nesmíš chcípnout! Nehledě na to, že bys mne znovu naštval!
Svítá. Jako v nějakém pitomém filmu pomalu otevíráš oči. A věř nebo ne, já jsem šťastný.
Usmál ses na mne. Kdybys jen věděl, kolik myšlenek se mi prohnalo hlavou. Opatrně jsem se sklonil. Vztáhnul jsi ke mně ruce, ale když jsi zjistil, že ti jen podložím polštářem záda, zase jsi je zklamaně svěsil. Usmál jsem v oplátku.
„Žiju,“ poznamenal jsi nepříliš vesele, ale hned se zase ušklíbnul, „nebo jsem v nebi.“
„Doufám, že to první. Já nechci být anděl.“
„V klidu, Harry – na to stejně nemáš,“ ucedil jsi.
„Fajn, ale Bůh, to mi taky nesedí. Tak co, jak to dopadlo?“ změnil jsem téma, protože jsem byl příliš uklidněný na vyprovokování hádky. Vyslechnul jsem, jak tě Voldemort přijal, že je všechno v pořádku. Že si na tebe sice bude dávat pozor, ale s tím špehováním to bude jednoduché. Možná se sem tam něco zvrtne, ale že věříš, že ti vždycky ochotně pomůžeme.
Hleděl jsem ti do očí. Ochoten i zemřít…
„Harry?“
„Hm?“
„Směl bych…Smím tě políbit?“ zeptal ses tiše. Přiklonil jsem se a povzbudivě usmál. Nelíbáš špatně, ale nikdy se to nedozvíš.
„Stejně to uděláš,“ odpověděl jsem pak. Zjiskřil jsi úsměvem a radost jsme měli oba. Je lehké si namluvit, že polibek občas nic neznamená.
Všimnul jsem si, že začal padat první sníh. První sněžení první zimy zbytku našeho života…
:))
(Blanch, 31. 8. 2008 22:59)