Ráno u snídaně se pro Harryho vyskytla scéna jako ze špatné telenovely. Pohled upíral pořád strnule před sebe, aby se nemusel podívat na Zmijozelské. Jenom jedním uchem poslouchal, co mu říká ospalý Ron a vykládá naštvaná Hermiona. Z letargie ho vyrušil až pořádný žďuchanec od Rona. Vzhlédl na ně. Hermiona jako téměř vždy ustaraná a Ron překvapený.
,,Poslouchal jsi mne vůbec?“ zeptal se a nakrčil obočí.
,,Ne.“ Odpověděl Harry po pravdě a vrátil pohled topince. Hermiona vzala do ruky jeho bradu a natočila ho k sobě. Vymanil se jí a zůstal. Nemohl nic dělat.
,,Nechceš nám - s Ronem – něco říct? Jsi takový divný, Harry.“ Pronesla ustaraně. Harry pokrčil rameny. Nemůže jim říct, co se stalo – to je nemorální…Do háje s morálkou. Řekl si uraženě a protřel si brýle.
,,Setkal jsem se včera s Dracem v potřebné místnosti.“ Hlesl, jako by to úplně stačilo. ,,Povídali jsme si, povídali, seděli spolu na gaučíku, srkli – ale opravdu jen srkli - červeného vína, povídali, tulili se k sobě, no…“ udělal dramatickou pauzu. ,,…a pak se pohádali.“ Zakončil. Ron zavrtěl hlavu, jako že to vůbec nechápe, za to Hermiona se zamračila a pohlédla s opovržením ke Zmijozelským.
,,Ještě jednou tě ten zatracený všivák bude k něčemu nutit, tak ho spráskám jako psa, to mi věř!“ řekla pevně a sledovala, jak Malfoy pánovitě dosedl a něčemu se zachechtal.
,,Jo kdyby…“ ušklíbl se Harry zničeně. ,,Kdyby mne k něčemu nutil, rozhodně bych se necítil tak strašně, jenže já ho zarazil, Hermy, a on mne poslechl, prakticky se omluvil!“
,,A ty se cítíš vinen, protože ve skutečnosti chceš opak!“ vykřikla skoro vítězoslavně.
,,Tady mne něco uniká.“ Řekl Ron zamyšleně. ,,Fakt nevidím ten problém – chce líbat, tak ho líbej, chce nadávat a tvářit se ublíženě, nadávej mu, chce opíchat, tak ho opíchej.“ Hermiona poděšeně zalapala po dechu a Harry měl co dělat, aby se nerozesmál.
,,Odkdy máš ve slovníku takové výrazy, Rone?“ musel uznat, že mu celkem pozvedlo náladu, že to Ron nebere tak vážně jako Hermiona. ,,Ono to prostě není tak jednoduchý a je to takový moc hrr, hrr a já na to asi nejsem připravenej…“ Ron pokýval hlavou.
,,Tak tohle nemáš od sebe.“ Odpověděl mu. Harry se usmál.
,,A co teď budete dělat?“ zeptala se Hermiona zvědavě. Téhle otázky se Harry bál.
,,Co by? Malfoy to nechal na mě, dokud prý nebudu mít jasno, pak teprve se mám ozvat. Jenže teď budou Velikonoční prázdniny…“ vzdychnul.
,,Vsadím se s tebou oč chceš, že Malfoy pojede domů.“ Prorokoval Ron, rozhlédl se po stropě. ,,A hele, pošta.“ Harry zamumlal, že to ho moc nezajímá. Když však Hermiona vykřikla a strčila prudce do něj, zaujatě vzhlédl. Mezi záplavou barev a peří se snášela Hedvika s dopisem v zobáčku. Přistála vedle džbánku s džusem, dohopsala k Harrymu, který na ni ohromeně hleděl, netrpělivě tlumeně zahoukala a pak, když se nic nedělo a Harry stále jen hleděl, hodila mu dopis do klína a celá zaražená při odlétání houkla. Harry vzal obálku do ruky.
,,Od koho je?“ Ron zvědavě nakukoval Harrymu pod ruce. Harry párkrát obrátil obálku, nikde nic nenašel, pouze pečeť z červeného vosku ve tvaru kapky, ve které byl uzavřený meč opletený růží. Ten samý znak, jaký se Malfoyovi houpal na krku.
,,Není tam žádné jméno ani adresa. Nemyslím, že by ale měl být záměr, aby Harry nepoznal, kdo mu píše.“ Hudrovala Hermiona nakloněná přes marmeládu a vlasy jí padaly do její sklenice džusu i marmelády. Harry kývnul a pohodil hlavou směrem ke Zmijozelským.
,,To je Malfoyovský znak – Draco má ten meč na krku.“ Vypravil ze sebe ztěžka.
,,Tak to přece otevři!“ vybídl ho Ron. Hermiona se zamračila.
,,Ronalde, nepochopil jsi, že Harry potřebuje trochu soukromí?!“ uznale se podívala na Harryho. ,,Měli bychom brát vážně, že má vážný vztah.“ Ron se zakuckal.
,,To není tak vtipné, Rone!“ zchladila ho. ,,To vůbec není vtipné!“ Harry rozlepil obálku a řekl si, že v jeho rukách leží něco důležitějšího, a že je vlastně jedno, jestli si to přečtou. Složený dopis roztáhl a uhladil. Slova ho naprosto ohromila.
Milý Harry ,
(já vím , že je to stupidní oslovení , ale odlehčuje) nechci chodit kolem horké kaše a
vím , že nad rozlitým mlékem pozdě plakat , ale opravdu nemám tušení jak začít.
Tyhle řádky se nepíší dvakrát nejsnáze a nechci tě děsit úvodem (ale to už se mi
zřejmě povedlo – zní to strašně) . Chtěl bych jen napsat , že se mi včerejšek líbil.
Nelíbilo se mi ,že ze mně taháš rozumy , ale ta druhá část mi vyhovuje. (Ani
netušíš , jak dlouho jsem rozmýšlel tuhle řádku!) Nevím přesně , co se semnou
děje , ale rozhodně to nemá nic společného s mým jménem! Ano , Harry , ještě
pořád mne štve tvá včerejší scénka , ano , Harry , uvědomuji si , že ti hraji na
city , ano , Harry , vím , že to není fér , ale je fér to , co děláš ty?! Já většinou
dostanu to , co chci (ne , Harry , nelhal jsem!) , jenže tebe ne a ne… Určitě
neovládám psychologii tak dobře , jako můj otec (natož Nitrozpit) , a musím
naprosto přiznat , že jsi záhadný. Byl bych tě moc rád pořádně poznal a věděl ,
co jsi to tam v té místnosti vlastně udělal (nebo spíš proč) . I když , je dost možné ,
že máme velice odlišný názor…ale doufám , že se pletu .
Přemýšlej o té nabídce…
Tvůj (alespoň doufám) Draco.
Zvedl hlavu ke Zmijozelskému stolu. Dracovi právě na předloktí spočíval rodinný výr a volnou rukou Draco lovil v balíčku před sebou. Harry polkl a usmál se. Nemohl si pomoct od zašeptání jeho zvláštního, ale výstižného jména. Pak obrátil pohled na své kamarády – hádali se, jak jinak. Harry musel třikrát křiknout, aby si ho konečně všimli. Oběma z očí létaly blesky a tváře měli rudé od hněvu. Harry se ušklíbnul.
,,Vy dva jste horší než já a Draco.“ Neodpustil si a vzápětí zvážněl. ,,Zůstanu na Velikonoce tady.“
,,Ale , Harry, vždyť jsme chtěli jet k nám?!“ zarazil se Ron. Harry zavrtěl hlavou.
,,Je mi líto, Rone, ale měním plány, i kdyby jel Draco domů.“ Ron se v domnění nesouhlasu otočil naštvaně i na Hermionu. Ta se jen usmála.
,,Já pojedu.“ Řekla hlasem tak jemným, že by jí Harry hádku před chvilkou nevěřil. ,,Nechám Harryho přemýšlet. Bude to potřebovat.“ Smutně na něj pohlédla. On přikývl, sežvýkal pár topinek a společně se vydali na Obranu proti černé magii.
Zářící jarní slunce vyprovázelo studenty ke kočárům, do kterých byli zapřáhnuti therstálové a neklidně frkali. Harry se rozhodl doprovodit své kamarády, když už je nemohl vidět nasedat do vlaku, dokonce galantně pomohl Hermioně s taškou plnou úkolů. U brány jim však cestu nezastoupil nikdo jiný, než samotný Malfoy, jehož nohsledi se hloupě šklebili za ním. Harrymu se rozbušilo očekáváním srdce. Draco se ušklíbl.
,,Tak že by slavný Potter přece jen odjížděl na líbánky s Grangerovou?“ protáhl. Kolem jdoucí Zmijozelští se zachechtali. Harry se mírně začervenal.
,,Myslím, Malfoyi, že můj osobní život ti může být šumafuk. Já se o ten tvůj taky nezajímám, ale to spíš bude z bezpečnostních důvodů, protože bych se mohl pozvracet!“ jeho hlas jenom přetékal sarkasmem. Studenti vyjma Zmijozelských se kysele ušklíbli. Draco sundal škleb a nasadil odhodlaný výraz, přistoupiv těsně k Harrymu.
,,Však já tě dostanu!“ zašeptal zlověstně a strčil do něj. Harry pocítil, jak mu něco zůstalo v kapse. Opatrně tam sáhl. Malfoy se otočil na podpatku a s hrdým pohozením hlavy se pronesl až ke kočárům jako páv. Hermiona se obrátila na Harryho.
,,To jsi teda spískal.“ Harry zavrtěl hlavou a vytáhl předmět z kapsy. Byla to obálka, menší než ta předchozí, ale určitě plnější, neboť byla vpředu vyboulená. V mlčenlivosti dovedl Hermionu s Ronem ke kočáru. Oba se sním rozloučili a popřáli, aby se držel (Hermiona hlavně naléhala, ať nedělá nějaké nepředložené hlouposti. Harry slíbil, že se bude snažit, když mu však Hermiona spílala do vtipných šašků, odvětil, že sebevražda je pod jeho úroveň, když tady spoustu věcí nedokončil.). Odešel od nich klidným krokem, ale jen co se dostal ke schodišti, bral schody do věže přímo sprintem. V ložnici se posadil na postel a rozbalil obálku. Po převrácení se z ní vysypal bledě modrý kámen a kratičký dopis Dracovo rukopisem.
Přenašedlo (ten kámen) tě odešle za mnou , ale byl bych rád, kdybys ho teď nepoužil.
Stačí jenom pronést telecorpus. Hlavně to neříkej! Ještě ne o prázdninách.
Udiveně převalil kamínek v dlani. Vypadal jako nějaký vzácný polodrahokam, ale v těch se Harry nikdy nevyznal. Odložil ho na noční stolek a porovnal vedle sebe dva dopisy od stejného člověka, přesto každý jiný. Písmo se nijak nelišilo – v obou bylo úhledné, lehce skosené napravo a dolů putovaly jemné kličky - , ale ten první působil svým obsahem opravdu vážně, důležitě, oproti uvolněnosti a naléhavosti druhého psaní. Zasnil se nad tím, jaký skutečně musí Draco být, ačkoliv věděl, že mu vyzradil v potřebné místnosti hodně, jistě to nebylo všechno. Nikdy dřív takhle o nikom jiném nepřemýšlel, jenom Draco měl tu výsadu zjevovat se v těch nejhlubších a nejdůležitějších myšlenkách.
Zavřel oči. Na mysl se mu dral znovu obraz Draca spočívajícího celým tělem na něm a pocit z těch jemných doteků. Zprvu byly jemné, ale pak přešly v Dracovu šálivou hru vášně a svádění. Musel si připustit, že dost dobře netušil, co ho zadrželo – bylo to přece tak příjemné! Tak neskutečné a nové! Právě možná ta neskutečnost zadržela Harryho v pokračování. Tušil, že tak to bylo správné, ale přesto!
Zničeně zaúpěl, cítil se jako největší hlupák! Pomalu slezl z postele a došel k oknu. Záplava červánkové sluneční záře mu ho zase připomněla…
Růže voní , trnem bodne ,
odvěký boj však nerozhodne ,
neb to není v její moci ,
pomoci si od nemoci ,
která hledá srdce její ,
protkané se nepřestrojí ,
po čemž touží nejvíce ,
pak tiše v žáru měsíce ,
když políbit se nechá na líce ,
obuje opánků zlaté střevíce ,
zhasne plameny ze svíce
a pro lásku šveholící pěnice
zanese psaníčko po proudu vzduchu ,
však ono dorazí k tvému duchu!
Nevysvětluj jen jednej1
17. 4. 2007
Má spoustu kapitol. Jo a ještě: omluvte technickou kvalitu této povídky - zvlášť, co se týče gramatiky. Je to psáno dávno...dávno, velmi dávno...
Kapitola první: Příteli dělej dobro, aby sis ho udržel; nepříteli, aby sis ho získal.
,,Ale proč to neřekl? Proč se jen usmál, pak zbledl víc, než je vůbec možné, utekl a nechal mně tam stát jako idiota – a věř, že přesně tak jsem si připadal! Asi za dvě minuty se zase vrátil, nic neříkal, jenom se na mne díval a to pohledem, který byl překvapený – a to hodně!“ lamentoval Harry. Hermiona tiše vzdychla a zvedla oči od pokresleného pergamenu. Harry už notnou chvilku vyléval všechno, co ho tížilo, přičemž korzoval společenskou místností Nebelvíru v pravidelných drahách, jako by se snažil napodobit stresovanou šelmu. Vlastně se cítil i podobně sklesle a naštvaně.
,,Hraje si snad semnou jako kočka s myší, nebo co?! Tváří se až moc hloupě na to, aby mu to nedocházelo. Nechci ho psychicky ničit, ale musí teda něco říct! Připadám si jako bych měl těžkej případ psychózy, kterej je v tak pokročilým stádiu, že trpím samomluvou!“ pokračoval.
,,Hele, neříkal jsi, že jste se zatím viděli jenom dvakrát?“ nadhodil Ron, který tu byl s nimi, ale vypadalo to, že poslouchá jedním uchem tam, druhým ven, a který ležel na rohožce u krbu, dosud zahloubán v knize o lektvarech. Harry i Hermiona se po něm podívali. Hermiona mu věnovala mrknutí a spiklenecký úsměv, zato Harryho obočí se nakrčilo ještě víc.
,,Je jedno, co jsem říkal – důležité je, co říkám teď. Prostě mu nerozumím a od vás chci plnohodnotnou radu.“ Odpověděl a v bláhové naději, že se uklidní, zamířil k oknu. Jarní větřík naschvál zavál silněji a on byl nucen pootočit hlavu. Očima zabloudil k Famfrpálovému hřišti, po kterém přecházelo sedm osob s košťaty v tmavozelených hábitech. Nejistě zaostřil zrak. On tam byl. Přecházel (podobně jako před chvílí Harry) po hřišti, bez ostychu, bez bolesti a bez stravujících pocitů (jakých měl Harry zrovinka plno), a zdálo se, že je naprosto stejně klidný, jako by celý svět patřil jemu a ctil jeho jméno, a dokonce i poslouchal pokyny udílené kapitánem.
,,Trénují…“ zašeptal Harry tichým, téměř láskyplným hlasem. Ron k němu natočil hlavu (Hermiona byla znovu zaujata pergamenem, ale jinak by to jistě učinila taky.).
,,Kdo?“ zeptal se Ron s celkem nechápavým výrazem. ,,Myslíš Zmijozelští?“
,,Ne, Rone.“ Odpověděl mu uštěpačně ode dveří (portrétu) kdosi jiný. Se všemi to trhlo, ale byla to jen Giny. ,,Právě nastupuje naše babička! Jistěže Zmijozelští!“ tvářila se dost nerudně, přes ruku měla složený Nebelvírský dres a zamířila rovnou do ložnice. ,,Zabrali nám hřiště s odůvodněním, že jejich chytač se necítí dobře a musí se procvičit, protože potřebuje být ve formě, a ten hnusák Snape jim to ještě podepsal!“ mrmlala cestou. Po tomto sdělení zavládlo v místnosti ticho, rovnající se hřbitovnímu. Ron s Hermionou si vyměnili pohled a mlčky se shodli na tom, že nebude tak zle, jak jim Harry už dobrou půlhodinku prorokoval.
Harry vykoukl z okna pořádně, až to vypadalo, že si počítá patra pro skok. Družstvo bylo ve vzduchu a poletovalo z jedné strany na druhou, jako když se snažíte zaměřit svůj cíl, který je stále v pohybu.
Ovšem jedno koště se klidně vznášelo opodál. Osoba na něm se nehýbala (pouze primární funkce jako zvedání a klesání hrudi, jenže to by nebylo na takovou dálku, ani kdyby Harry sebevíc chtěl, vidět), prakticky bílé vlasy se v záplavě červánkového slunce měnily na ohnivé a co bylo nejdůležitější – osoba sledovala pouze zapadající slunce, které mu svou září přikreslovalo nadpozemskou krásu.
Harry nemohl odtrhnout tvář od toho divadýlka. Vydržel by tak nehybně stát i třeba celý den, jen kdyby ho viděl takhle. Takhle se totiž skryly všechny jeho chyby (a že jich měl požehnaně!) v jednu jedinou dokonalou siluetu pohlednosti. Ta u něj dokázala vyvážit všechna útrpná léta…
Ron docupkal za ním, malinko ho odstrčil a lokty se opřel o rám okna. Vystopovat dráhu Harryho pohledu pro něj nebylo nijak těžké.
,,No, jedno se ti odpárat nedá – máš dobrej vkus.“ Prohodil a mírně do Harryho strčil. ,,Sice ne zrovna nejvhodnější, ale mohlo to bejt horší, mnohem horší.“ Harry se k němu chmurně obrátil.
,,Co může bejt horší, než tohle?“ v jeho hlase však zněl náznak ironie. Došel k Hermioně, zběžně jí nakoukl pod ruku a zapadl do křesla vedle ní. Chtělo se mu jít vykřičet všechnu tu bolest, která ho sžírala jako kyselina, ale to by nebyl on, aby se s tím neschoval někam do koutku své mysli a vrátil se k tomu, až přijde čas.
,,Co já vím…“ řekl nejistě Ron, otočiv se krčíc rameny a znovu se opírajíc. ,,Třeba… Crrabe s Goylem.“ Hermiona se uchichtla a srolovala výkres. Harry se nesmál. Neměl náladu na takové nemístné žerty.
,,Ale Harry,“ ozvala se konečně Hermiona konejšivým hlasem. ,,moc si to bereš. Třeba se vůbec nic neděje, jen to chce klid a čas…a víš, co se říká – ráno moudřejší večera. Uvidíš, všechno bude f…“ větu nedokončila, neboť se zvenčí ozvalo praskání a bouchání velice slabé, přesto dobře slyšitelné až do společenky. Ron se s trhnutím otočil a, když spatřil, co se venku děje, nebyl schopen vydat hlásku. Trvalo vteřinu, než plně zareagoval.
,,Ha-harry.“ Zakoktal a kývl rukou. ,,Asi bys to měl vidět…“ V tu ránu Harry vyskočil na nohy a hnal se k oknu. Ron ustoupil a na sucho polkl.
Pohled, který se Harrymu naskytl, by mohl být zařazen mezi jedny z nejhorších. Zmijozelští se houfovali kolem něčeho na zemi a když kapitán zvedl do náruče bezvládné tělo sedmnáctiletého chlapce, nebylo pochyb o tom, že se někdo zranil. Světlé vlasy přepadávaly nešťastníkovi přes kapitánovo rámě, takže Harry moc dobře poznal, kdo to je. Bodlo ho u srdce a tep se mu zrychlil strachem. Musí se ujistit, co mu je!
Vyrazil pryč z Nebelvírské věže, ale jeho cesta byla zakončena mnohem dřív, než stačil vůbec vykročit – Hermiona mu stoupla do cesty a pro jistotu ho chytla za rukáv.
,,Harry! To přece nemůžeš! Jak to chceš vysvětlit?!“
,,To se už něco najde!“ přerušil ji netrpělivě a pokusil se vyprostit.
,,A to jako co, třeba?“ ozval se Ron. ,,Promiňte, že ruším, ale musím ho okamžitě vidět, je to totiž má opravdová láska a já umírám strachem!“ pronesl úzkostně. ,,Víš, co by si lidi pomysleli, kdyby Harry Potter začal najednou soucítit se svým úhlavním školním nepřítelem?!“ Harry svěsil ramena. Nerad to přiznával, ale jeho přátelé měli zase jednou větší pravdu.
,,No, jo, vždyť já to vím.“ Odpověděl zničeně a sesunul se do křesla. ,,Zítra mne ale nezadržíte.“ Řekl odhodlaně. Hermiona si sedla proti němu a přikývla. V křesle hodila nohu přes nohu a upřeně se zadívala Harrymu do očí. Ron si sedl na rohožku do tureckého sedu.
,,Měli bychom ti s Ronem něco říct…“ začala opatrně. Ron vzdychl. ,,Byl za námi v knihovně.“ Řekla jako by mu sdělovala smrt rodičů. Harry nechápal – do knihovny přece chodil často, aby studoval a podobné věci.
,,Vyptával se nás kde jsi, ale byl dost jízlivý.“ Doplnila na vysvětlenou.
Náhle se otevřela podobizna buclaté dámy a dovnitř se za veselého hlaholu vyvalilo Famfrpálové mužstvo Nebelvíru, společně s několika přívrženci a fanoušky jako třeba Deanem nebo Nevillem. Prošli společenskou místnost, aniž by si všimli někoho jiného, ale rozhovor znovu začal, až když byli bezpečně z doslechu.
,,Prostě jsme na něj vychrlili,“ chopil se slova pro změnu Ron. ,,že o tom víme, tak aby nehrál divadlo. Vypadal jako když do něj uhodilo, pak se sesunul na židli k nám a rozpovídal se jako by si tím chtěl zachránit život, nebo co.“ Hermiona horlivě přikývla.
,,Řekl nám spoustu věcí, ale zapřísáhl nás, že chcípnem, jestli ti ceknem jenom samohlásku. Takže ti toho samozřejmě moc neprozradíme.“ Upřesnila. Harry se začínal cítit ukřivděně.
,,Jak to, že s váma mluví a mně se ani nezmíní!? Teďka jste snad jeho přátelé?!“ rozčiloval se. Byl přesvědčený, že oprávněně, ale tak úplně pravdu neměl.
,,Když mne necháš domluvit, tak se k tomu dostanu, Harry…“ odvětila Hermiona trpělivě. ,,Jde o to, že musíš pochopit, že on není jako ty. On si, na rozdíl od tebe, nedokáže představit jiný život, než k jakému byl vychován. Vůbec nechápe, co se s ním děje a řekla bych, že má i strach…“
,,A tohle všechno vám řekl?“ podivil se Harry napůl vylekaně.
,,Jasně že ne!“ utrousil Ron samozřejmě. Tak naivní otázka… ,,To mu ta hrdost nedovoluje, ale bylo to na něm vidět.“
,,Mluvil pomaleji a zněl utrápeně, myslím opravdu utrápeně. Stěžoval si skoro s podobnou vervou jako před chvílí ty.“ Prohlásila Hermiona a pohlédla na hodinky. ,,Měli bychom jít na večeři…“
,,Ne, počkej!“ zarazil ji Harry. ,,Co všechno říkal?“
,,Vždyť jsem ti říkala, že ti to nesmím říct. Dala jsem mu slib a nehodlám ho porušit.“
,,Rone!“ zaúpěl Harry zvědavě.
,,Sorry, ale já mu ten slib dal taky.“ Odvětil Ron a pokrčil rameny.
,,Vážně bychom mohli už jít…“ řekla Hermiona nervózně. Ron přešlápnul.
,,No tak fajn.“ Souhlasil neochotně Harry. Společně se vydali do Velké síně…
Láska a nenávist rodné sestry jsou ,
ruku v ruce , bok po boku si jdou ,
ruměnec v tváři věští zlost ,
lásky záštitou nevinnost ,
neb vše dvě strany má ,
jak bílá s černou se zná ,
když slunce zapadne , jinde den ,
co realitou krášlí sen…
Kapitola druhá: Touhy jsou proto, aby se splňovaly.
Druhý den, ačkoliv byla neděle a tím pádem volno, působil hekticky a uspěchaně. Když scházel Harry s Ronem na snídani, probíhaly kolem nich skupinky lidí vzrušeně si šuškající a spěchající, jako by se ve Velké síni konala nějaká párty.
,,Co se to se všema děje?“ zeptal se Ron, když do něj narazila prvňačka, ani se neomluvila a pelášila za svými kamarády někam dolů.
,,Nemám ponětí.“ Odvětil Harry a ustoupil sprintujícím třeťákům.
Ve Velké síni u Nebelvírského stolu však dostali vyčerpávající odpověď od Nevilla.
,,Už jste to slyšeli?“ zeptal se jich radostí bez sebe a přisedl.
,,A co jsme měli slyšet?“ podivil se Ron.
,,No přece to o Malfoyovi! Spadl včera z koštěte a teď je na ošetřovně! Prý včera při tréninku nedával pozor a narazili do něj oba potlouky najednou! Nikdo, až na Snapea, neví, co mu vlastně je, ale Zmijozelští tvrdí, že si tam určitě chvilku pobude.“ Prohlásil rozjařeně. Harry zbledl. Sám zažil pár ošklivých pádů a moc dobře věděl, že to nemusí být žádná legrace.
,,Tak tuhle zprávu jsme slyšeli z první ruky.“ Řekla Hermiona, která se právě objevila a přisedávala si taky, z jejího hlasu čpělo varování. Ron dloubl Harryho loktem.
,,Aspoň bude na chvíli pokoj.“ Odpověděl ledabyle.
,,Jak to můžeš říct?!“ obrátil se na něj Harry vztekle. Vzápětí mu však Hermiona uštědřila kopanec do holeně a on se trochu zakoktal. ,,Totiž…chtěl jsem…jen jsem chtěl říct, že máme přece ještě tolik úkolů.“ Opravil se. Nevill tiše zasouhlasil a všichni se pustili do snídaně.
Harry do sebe házel topinky, jako by to mělo být poslední jídlo jeho života, několikrát se dokonce zakuckal, ale to mu bylo jedno. Potřeboval důkaz, že ještě žije, že neumře, že ho uvidí, uslyší…a to mohl získat jen na jednom místě – na ošetřovně.
Jen co dojedl, vyskočil jako když ho bodnou a chtěl odejít pryč, ovšem zarazila ho Hermionina natažená ruka jako závora.
,,To není dobrý nápad, Harry…“ zašeptala. ,,Bylo by to moc nápadné – nemůžeš se strachovat jen co se to dozvíš. Pamatuj, že ho nenávidíš.“ Harry se vztekle posadil.
,,Tohle já nevydržím!“ zaúpěl. ,,Kdy se budu moct jít podívat?“ zeptal se otráveně.
,,Až po obědě.“ Vysvětlil Ron. Harry založil ruce.
,,Vy jste se proti mně domluvili – to jinak není možný!“
,,Ale nedomluvili.“ Omlouvala se Hermiona. ,,Nechceme tě trápit, ale nesmíš být nápadný a k tomu ty máš sklony.“
Po zbytek dne toho moc nenamluvili. Harry byl zatrpklý kvůli strachu a Hermiona s Ronem si museli dávat dobrý pozor, aby ho stihli ohlídat, než něco vyvede nebo prozradí. Taky mu tím vlastně dodávali jakousi morální podporu. Potřeboval ji teď ostatně víc, než kdy dřív…
Oběd do sebe Harry házel snad ještě rychleji nežli snídani. Nemohl se dočkat, ale zároveň se třásl vnitřním strachem. Hermiona to na něm dobře poznala, proto ho vzala za ruku a stiskla ji v obou dlaních, když společně s Ronem kráčeli směrem k nemocničnímu křídlu.
,,Tak už se neboj. To chce klid.“ Uklidňovala ho stále.
,,Ber to z tý lepší stránky.“ Nadhodil Ron. ,,To, že je tady je vlastně dobrá zpráva – mohli ho vézt rovnou k Mungovi.“ I přes špatnou náladu se Harry usmál.
Před dveřmi zůstal několik chvil stát, než za vydatné pomoci Rona a Hermiony sesbíral potřebnou odvahu a vstoupil. Malfoy seděl v posteli, přikrytý dekou a s převázanou hlavou, na posteli u něj také seděli věrní nohsledi Crrabe s Goylem a tupě se chechtali.
Malfoy obrátil hlavu a spatřil Harryho, mihlo se mu na tváři cosi jako nepatrný úsměv a pak se obořil na Goyla, jelikož seděl blíž : ,,Tak už vypadněte. Viděli jste mne, neumíram, ale oficiálně jsem nemocnej, takže ne, že to budete vykládat!“ řekl výhružně a ukázal rukou, kterou měl taky obvázanou, ke dveřím. Goyle přikývl, vyzval Crrabeho a odešli, i když se cestou trochu výhružně dívali po Harrym, Hermioně i Ronovi.
Hermiona šťouchla Harryho do zad a on se rozešel. Musel se vzpamatovat z toho úlevného pocitu, který mu vysílal mozek do celého těla. Ron i Hermiona šli kousek za ním.
,,Přišel navštívit mrzáka?“ zeptal se Malfoy uštěpačně Harryho. Harry se usmál.
,,Byl bych přišel už včera, jenže to by bylo nápadný.“ Odpověděl a posadil se k němu. Malfoy klesl do polštářů a protočil oči.
,,Pottere, Pottere…nechápu, jak můžeš být najednou tak nemožný. Nemohl si sbalit ten svůj neviditelný plášť a o půlnoci se vytratit?! Přesto nemůžu říct, že mně tohle netěší.“ Šedé oči mu zajiskřili a rty zkřivil úsměv. Ne jízlivý úšklebek, ale opravdový úsměv.
,,Mně to fakt nenapadlo.“ Zamumlal Harry a vrhl na Rona s Hermionou pohled to-jste-mi-to-nemohli-připomenout. Draco mu pohlédl za ramena.
,,Hmm…“ pronesl jenom a pohled odvrátil na druhou stranu. Ron s Hermionou se po sobě podívali a v místnosti zavládlo trapné ticho.
,,Chtěl bys něco?“ otázal se Harry Draca, aby to nějak zamluvil. Malfoy k němu neurčitě vzhlédl.
,,Flanelové pyžamo, hřeben, hedvábné polštáře, ale hlavně něco sladkého – připadám si jako králík!“ nadiktoval si pobaveně. Harry zalovil v kapsách, ovšem nenašel nic sladkého.
,,Počkej, možná něco mám…“ řekl Ron a taktéž zašmátral ve svém hábitu. Z kapsy vylovil čokoládovou žabku a nastavil ji v ruce k Malfoyovi.
,,Ehm,“ řekl Malfoy. ,,promiň, Weasleyi, ale na tohle musela tvá rodina šetřit nejmíň měsíc a to já bych si neodpustil.“ Chladný tón byl dobře zahraný, ale toužebné oči ho prozradili.
,,Malfoyi!“ napomenul ho výhružně Harry.
,,Jak chceš! Chcípni si tady hlady!“ odvětil Ron navztekaně, otočil se na podpatku a zmizel pryč. Hermiona se za ním úzkostně otočila a pak pohlédla na oba současně.
,,Měli jste něco říct – jak ty Harry, tak ty Malfoyi.“ Obrátila se a odcházejíc ještě zamumlala : ,,Jdu ho uklidnit – budeme v knihovně.“ Harry se obrátil na Malfoye.
,,Ptám se tě, krucinál, znova! Proč to děláš? Proč je urážíš a mně necháváš nejistého? Proč?“ Malfoyův úšklebek ochabl a změnil se v bolestné zaúpění.
,,Odpovědi na položené otázky se nemění tak rychle.“ Odpověděl pomalu, vytáhl se znovu do sedu a dal si záležet na tom, aby stíral Harryho olivové duhovky neméně nápadnou šedí.
,,Tady nemůžeš zdrhnout.“ Vysvětlil Potter uraženě, otočiv se k odchodu. Někdy ho opravdu štval, ale jindy by dal za jeho společnost skoro cokoliv.
,,Nechoď nikam…“ zašeptal Malfoy slabě, klopíc oči na deku. Ačkoli nechtěl, Harry se zarazil a zůstal stát v pohybu. Co když mu chce odpovědět?
,,Pottere, zůstaň tu… Nechtěl jsem to říct, ale nemůžu si pomoct. Vůbec nechápeš, jak je to těžký.“
,,Myslím, že já taky nemám zrovna jednoduchý život.“ Dostal Draco odpovědi, ale ne pohledu.
,,Prosím, vyslechni mne…“ zaškemral. Harry se obrátil. Malfoy vyslovil slovo prosím?
,,Porušuješ Malfoyovské stupnice kvůli mně?“ podivil se a sedl zpátky. Malfoy vzdychl a zkřehlýma rukama ho objal kolem ramen.
,,Celý den se mi zdá, že mne vařečkami po hlavě mlátí domácí skřítci, ale když jsi tu ty, Harry, přidává se k nim i moje srdce se zběsilým tempem.“ Pronesl se svým klasickým protahováním každého slova. Hlava mu spočívala na Harryho rameni a ten nebyl schopen jediného pohybu. Mluvil už s Malfoyem jinak, ale neobjímali se! Skládali si komplimenty, ale neobjímali se! Trávili spolu čas, ale neobjímali se! Bavili se jako přátelé, ale neobjímali se!
Harry spíš instinktivně, než rozmyšleně, přiložil své ruce na jeho záda a dotkl se tak konečků vlasů.
,,Harry?“ pronesl Malfoy. S Harrym to trochu cuklo.
,,No?“ ozval se po dvou vteřinách. Malfoy posunul kousek hlavu a sevřel pevněji.
,,Ty se chvěješ!“ zašeptal uštěpačně. Kdyby zvedl hlavu, zaznamenal by červenání Harryho tváří a možná i mrkání víček, od kterého si Harry prostě nemohl pomoci.
,,Ale nechvěju!“ bránil se chabě. Pokusil se narovnat, avšak Draco ho nepouštěl.
,,Chvěješ…ale je to moc hezké. Nevím, proč jsem na objímání nepřišel dřív.“ Zamyslel se. Harry ho trochu zatahal za vlasy, aby ho poškádlil. Malfoy zavřel oči a výhružně zamručel.
,,Tohle hraničí se sexuálním harašením.“ Upozornil a teď zase Harry pocítil chvění sedmnáctiletého těla v náruči. Začínalo být horko…
Malfoy Harryho pustil a uhnul pohledem do strany. Ne, že by to nevydržel, ale nechtěl, aby Harry spatřil v jeho očích ještě něco jiného, než je hrdost a pýcha.
,,Pcha! A pak že já se chvěju!“ prohlásil skoro vítězoslavně. Draco k němu obrátil oči a nechal se ponořovat do smaragdových hlubin. Harry si toho všimnul.
,,Tak pomalu zakončujeme třetí rande…“ utrousil a pohledem sklouzl na Malfoyova ústa. Draco zůstal naprosto klidný – aspoň navenek.
,,Víš, co se říká, Pottere.“ Řekl po pár minutách vyzývavě a nechal Harrymu čas na reakci.
,,Jestli myslíš to na třetím rande se líbá, tak vím.“ Naznačil. Rozhostilo se ticho. V obou chlapcích by se krve nedořezal. Čekali na reakci toho druhého – Malfoy vyzývavě a povýšeně, Harry ostýchavě a napjatě. Jenže nic se nedělo. Vůbec nic. Harry jako by zapomněl dýchat a Draco se o to raději ani nesnažil, aby nebylo vidět jak rychle by musel.
,,No…“ protáhl Malfoy, když už se mu zdálo, že z toho ticha málem ohluchne. Harry pokrčil rameny a ošil se. Malfoy vzdychl.
,,Tebe někam dokopat…“ zahartusil si jízlivě, odkopal deku, klekl si a došoupal se až k němu. Harry si položil jednu nohu na postel a víc se natočil. Malfoy mu položil ruce na ramena.
,,Sakra, znervózňuje mně, když se bojíš! Já přece nekoušu, Harry…“ protáhl znovu.
,,Já to vím, ale ty jsi Malfoy – můj úhlavní nepřítel!“ odvětil Harry opravdu nervózně. Jestli existovala v jeho životě chvíle, kdy se cítil nervózněji, nemohl si ji vybavit. Nedalo se to srovnat ani s jeho zařazováním do koleje v prvním ročníku a už vůbec ne s Cho!
,,Hmm, jo tak…“ řekl Draco nevzrušeně. ,,Na to si budeš muset zvyknout.“ Přitáhl k sobě Harryho a spojil jejich rty v polibku. Napřed jemném, ale pak začal vášnivěji – snad aby Harrymu dokázal, že tohle je trivialita. Harry opatrně vztáhl ruce do Malfoyových vlasů a nechal si něžně okusovat spodní ret i cuchat vlasy. Draco měl hebké rty jako karamel nebo ten nejdražší samet. Spíš Harryho hladily a dorážely na ty jeho, než aby měl pocit polibku.
Drsným jazykem opsal všechna zakřivení a Harry ústa pootevřel. Věděl co přijde a těšil se na to skoro jako malé dítě na svůj první výlet do lunaparku. Dracův jazyk ho šimral, jak se zaplétal s tím jeho a nenechával mu skoro žádné jiné místo.
Dracovi ruce usoudily, že vlasů mají dost, a přesunuly se na záda, kde jemně popotahovaly za látku bílé bavlněné košile nebo přejížděly po páteři. Harry objal štíhlý pas rukou a nechal na prstech, aby Draca pošimraly. Oba dva zaplavovala směsice různorodých pocitů, které se jim dřív zdály nemyslitelné. Vzrušení šlo ruku v ruce s touhou, zvědavost sebou na světlo brala i ostýchavost, něha si přizvala vášnivost – a to všechno dohromady.
Harry se od Draca (i když musel připustit, že nechtěl, ale jeho plíce a rozbušené srdce byly přednější) odtáhl právě včas, aby zabránil možnému prozrazení, neboť právě vešla madame Pomfreyová s podnosem v ruce a zůstala stát.
,,Malfoyi!“ vydechla. ,,Pottere!“ doplnila vzápětí. Pohár na tácku tiše zaprskal. Rozešla se k nim a sešpulila rty. ,,Pane Malfoyi, nesmíte se rozrušovat – teď úplně hoříte! Až se budete chtít s Malfoyem hádat, Pottere, budete si muset najít jinou možnost.“ Obořila se na ně. Chlapci se po sobě podívali.
,,Ale Potter mi jen předával vzkazy. Vůbec jsme na sebe nekřičeli a dokonce se ani neuráželi.“ Odpověděl Draco strojeně a nechal si sáhnout ošetřovatelkou na čelo. Ta jen zavrtěla hlavou a vylila do poháru nějakou modrou tekutinu. Harry se zvedl.
,,Tak já půjdu…“ zamumlal. ,,Vyřídím jí, aby přišla zítra a přinesla ti nějakou čokoládu. To snad smí, ne?“ řekl šifrovaně a pro jistotu se zeptal. Sestra kývla.
,,Nechci, aby sem chodila za bílého světla, protože ve tmě není vidět, ale to nebude možné, protože by se musela udělat neviditelnou a navíc by porušila školní řád…“ pochopil Malfoy. Harry kývl na souhlas i na pozdrav a vytratil se. Hned měl lepší náladu…
Temnota chce vzchopit vlastní duši ,
sic ví jak a co jí sluší ,
proto nechtěj ruku nabídnout ,
ač toužíš do tváře smrti pohlédnout ,
co , rozšklebená z nebeských obláčků ,
honosně nosí se ve fráčku ,
neb není zlato , co se třpytí ,
zavoní ti louky kvítí ,
které sálá , ohněm svítí ,
budeš odloučen od záchranného klubka nití…
Kapitola třetí: Čin je njelepší cesta k úspěchu.
Když Harry o půlnoci sebral svůj neviditelný plášť po otci a vytratil se z Nebelvírské věže, měl těžkou hlavu. Neměl se s Ronem kvůli Dracovi tolik hádat. Teď to věděl, ale co mu to bylo teď platné, když už se stalo. To, že Ron má předsudky, vlastně chápal – Malfoy se nechoval nejlíp a ani dnes se zrovna nepředvedl, ale jak mu řekla Hermiona : Malfoy je prostě Malfoy.
Pomalými kroky se došoupal až k nemocničnímu křídlu. Dveře za sebou pečlivě zavřel a rozhlédl se kolem sebe, nebo spíše směrem k Dracově posteli.
V místnosti bylo šero a tma, ale ne dostatečná, aby zakryla úplně všechno. Draco seděl na dece a upíral pohled do okna před sebou. Rukama se přidržoval pokrčeného kolena jedné nohy, druhou měl položenou a zapřenou kotníkem o první kotník, vlasy mu rovnaly linku ohnutých zad, jak položil na koleno bradu. Harry, stále přikrytý pláštěm, postoupil blíž.
,,Padá hvězda...” zašeptal Draco. ,,Něco si přej...stejně to ale nikdy nefunguje - je to pohádka pro důvěřivé blázny a to se nehodí ke jméně Malfoy.” Vzdychnul. ,,Kdybys tak tati věděl, že tvůj syn se chce stát jedním z těch důvěřivých bláznů. Ani netušíš, jak moc si to přeje, ale co jsi zkazil, pouhé přání nenapraví...” narovnal se. Harry se nehnul. Tohle znělo jinak, než řeč alá Malfoy. Byl si jistý, že kdyby se teď ukázal, Draco by přestal mluvit. To ovšem nechtěl.
,,Přiznej si to Draco,” oslovil Malfoy sám sebe a pokračoval v šepotavém rozhovoru. ,,ty ho miluješ – a miluješ ho tak, jako nikoho před ním. Horší už je, že to nemůžeš nikomu říct a vypovídat se. On si pokecá s Grangerovou nebo s Weasleyim, ti ho podpoří a on bude v pohodě, jenže ty? Žádné takové kámoše nemáš, říct to otci – vydědí tě, matka by se zhroutila a říct to jemu je hloupost. Nemohl by si se mu podívat do tváře, když by zjistil, že jsi takovej citlivka.” Harry se ušklíbl. To bude Draco koukat, až zjistí, že je odposlouchaný! ,,Proč si prostě nepřiznáš, že bys chtěl žít život jako on? Proč se bráníš závisti? Nikdy jsi to nedělal a teď najednou máš dokonce něco jako svědomí? Hloupost...” utrousil a zavrtěl hlavou. Prameny vlasů se mu rozlétly do tváře a zaleskly se v záři jediné zapálené pochodně. ,,Ty jsi noční můra všech mudlovských šmejdů a nečistokrevných. Co by to bylo za skandál – ty a šlechetný Harry Potter? Kouzelnická veřejnost by zešílela!” natáhl nohy a opřel se za zády rukama. ,,Co vůbec víš o jeho pocitech? Třeba je s tebou jen proto, že zrovna nemá do čeho píchnout?!” ušklíbl se. ,,Velice vhodné přirovnání...” To už Harry nevydržel.
,,To není pravda.” Vyřkl neviděn. Malfoy vyjekl. Harry hned vzápětí sňal plášť a došel k posteli.
,,Pottere! Ty jeden podlý šmíráku!” ohradil se Malfoy. Harry si sednul.
,,To přece vůbec není pravda, Malfoyi.” Pokračoval Harry.
,,Ztiš se!” sykl Malfoy naštvaně. ,,Nemáš žádné právo mne takhle poslouchat! Tohle si v žádném případě neměl slyšet. Pěkně si mne naštval!” založil ruce na hrudi a uhnul pohledem. Harry se přeci jen trochu zastyděl – porušuje lidské soukromí a to nikdy dřív nedělal. Ospravedlnění je, že nikdy dřív taky nechtěl být s nikým jako je Malfoy a nyní po tom skoro toužil.
,,Promiň…ale já musel poslouchat. Takového tě neznám, Draco…“ přejel Dracovi rukou po tváři. Draco se k němu s úšklebkem obrátil.
,,Takového mne nezná nikdo, až na matku, Pottere… Myslíš, že by s tímhle otec souhlasil?! Malfoy musí být silný – dáš na sobě znát jedinou nežádoucí věc a společnost si s tebou bude hrát jako se svojí hračkou – to si pamatuj, synu…“ napodobil syčivý a úlisný tón hlasu svého otce.
,,Mluvíš si takhle často?“ zeptal se Harry. Malfoy hned neodpověděl, ale pak zněl jeho hlas rozvážně, jako by přemýšlel, co všechno mu vlastně chce říct.
,,Někdy…když mám pocit, že potřebuji jiné řešení, než jaké znám z rodiny, nebo se mi do něčeho nechce a musím se nutit. Je to jednoduché, Pottere.“ Zatřepal hlavou. ,,Fajn, takže si to slyšel a teď už se ti bez studu v životě nepodívám do očí!“ Harry si k sobě natočil jeho obličej. Šedé oči se na něj leskly a zároveň v nich bylo něco, co tam ještě nikdo (až na matku a párkrát i otce) neviděl.
,,Vypadáš kouzelně…“ šeptl Harry a naklonil se blíž. ,,Vypadal jsi zranitelně a zároveň pevně, když jsi upíral oči k oknu.“ Malfoy se uculil.
,,Skládat komplimenty by ti šlo, líbat taky umíš, dá se s tebou mluvit – to by možná otec překousnul.“ Odvětil Malfoy uštěpačně a přitáhnul si Harryho, který něco takového vůbec nečekal, k polibku. Harryho při tom příjemně zamrazilo.
,,Nechceš mi říct, proč vlastně nespíš?“ pronesl po tom Harry. Malfoy pokrčil rameny.
,,Čekal jsem tě…“ připustil. Harry v náhlém rozpomenutí sáhl do útrob svého pyžama. Na postel vysypal Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak, několik čokoládových žabek, žvýkačky a tři karamelové bonbóny. Dracovi oči se rozzářily.
,,Pottere! No, páni!“ vydechl a otevřel noční stolek, do kterého začal vše pohotově skládat. Harry si všiml, že kromě nově nabitých sladkostí tam leží ještě hřeben, měšec a kniha.
,,Koukám, že hřeben ti už někdo obstaral…“ podotkl a usmál se nad Malfoyovou vervou, se kterou trhal obal čokoládové žabky. ,,Přinesl bych ti toho víc, ale…no, to nic.“ Vzpomněl si na to, jak Ron hořečil, že Malfoy je nevděčný zmetek.
Draco Harryho zpozoroval, ukousl žabce hlavu a pokrčil jednu nohu.
,,Něco neklape?“ otázal se tiše. Harry předstíraně zavrtěl v nesouhlasu hlavou. ,,Takže mi to neřekneš? Necháš mne hádat? Mám rád hádanky…“ dotíral. Harry vzdychl. Potřeboval si s někým popovídat a ostatně, Malfoy se ukázal jako skvělý posluchač už jednou. Harry mu řekl úplně všechno, co Ron pronesl, tlumočil mu i vlastní slova přesně podle pravdy.
Když skončil, rozhostilo se ticho, které po pár minutách přerušil Draco chladným smíchem.
,,Že se tímhle zatěžuješ, Pottere. Doufám, že ode mne teď nečekáš nějaký inteligentní úsudek. To, co bych řekl, by se ti asi nelíbilo, tak na to zapomeň.“ Mávl rukou a ze stolku vytáhl měšec. Zlatý galeon se zaleskl, jak spočinul Harrymu v dlani. Harry se ohromeně podíval na Draca.
,,Co to-“ otázku nedokončil, neboť na ni Draco odpověděl.
,,Dej to Wízlánkovi se vzkazem, že až bude chtít další, stačí říct. Někdy s nápravou začít musím a jestli ti to udělá radost…“ pokrčil rameny a chladně setřel Harryho úsměv.
,,Ale to nemusíš!“ vyhrkl Harry a minci mu vracel. ,,Ron je jen trochu předpojatej, nic víc! To se zase urovná a…“ slova mu uvázla v hrdle, když Malfoy rozhodně zvedl ruku.
,,Hele, Pottere, z našeho rodinného jmění by se dali Bradavice postavit dvakrát, takže co mi udělá, když pár galeonů daruji tvému oblíbenci – vždyť vím, že mne za to budeš milovat.“ Na tváři mu zahrál úsměv. Zaplaven vlnou radosti, objal Harry Draca kolem krku a lípl mu pusu na tvář jako nějaké malé dítě. Draco ho pevně sevřel.
,,Já tě fakt miluju!“ zašveholil Harry. Malfoy si nemohl pomoci od úšklebku.
,,Myslíš, že to nevím?“ utrousil. Harry mu věnoval dlouhý pohled, Malfoy nechal Harryho zvednout a pak teprve zvolal : ,,A to si myslíš, že tě nechám odejít jen tak?“ Harry se zarazil, přestav se shýbat pro plášť, otočiv se k posteli. Malfoy těžkopádně vstal a pomalým krokem došel k Harrymu a opřel se o něj.
,,Chmm, ta Pomfreyová měla pravdu,“ prohodil. ,,opravdu nemůžu chodit.“ Harry ho chytil kolem pasu a zamířil s ním zase k posteli. Malfoy se na něj obrátil.
,,Děláš něco, co nechci!“ syknul. Vzal Harryho tvář do dlaní a dlouze ho políbil na rty. Harry zůstal ochromeně stát.
,,No, zvykej si.“ Ucedil Malfoy. ,,Tohle bude častěji.“ Ulehl do postele a nechal se přikrýt. ,,Teď už jdi, Harry…“ zašeptal a zavřel víčka.
,,Miluju tě.“ Zamumlal, oblékl se do pláště a vytratil se chodbami zpátky do věže s Pobertovým plánkem v pohotovostní poloze.
Jakmile zalehl a usnul pod svými nebesy, rozhostil se mu na tváři láskyplný úsměv a po druhé v životě byl rád, že Ron ani Hermiona nemůžou vidět to, co on…
Kdo jednou někdy pánem byl ,
ač zákony ne vždy věrně ctil ,
nenechá nakázat si kroky další
a nelibosti stírá falší ,
kterou ďábel andělu vepsal na víčka ,
nechávajíc paprsky , doteky sluníčka ,
pádit po nahé kůži ,
nespálíš mrazem křehkou růži!
Kapitola čtvrtá: Krása má tu sílu a nadání, že vnáší mír do lidských duší...
Ráno hodil Harry Ronovi u snídaně minci a sednul si opodál. Hermiona okamžitě vyskočila a přesedla si k němu. Ron minci chvilku převaloval v prstech, jako by nevěřil, že je skutečná, a pak si taky přisednul.
,,Co to má znamenat?“ zeptal se Harryho, který si nevnuceně mazal toast marmeládou.
,,To je vzkaz, Rone.“ Odpověděl a ukousl si. ,,Posílá ti to úlisnej Malfoy se slovy, že až budeš chtít další, máš si říct.“ Hermiona s Ronem se po sobě podívali.
,,Můžeš nám vysvětlit, proč jsi naštvaný?“ zeptala se ho potichu. Harry na ní ostře pohlédl. Měl pocit, že se mu všechno za noc rozleželo v hlavě a usmyslel si, že jestli se mu přátelé neomluví, nebude si jich všímat. K omluvě to zatím očividně nespělo.
,,Já vám řeknu proč – neměly byste někoho soudit, když ho úplně neznáte. Já jsem s ním včera mluvil. Omylem jsem vyslechl, co si říkal sám pro sebe, tak jsem s ním potom mluvil a poslouchal ho. Vy vůbec netušíte, co si skutečně myslí, a byl bych rád, kdybyste mne i jeho začaly brát jako dospělé lidi.“ Vzal si druhý toast a namazal ho burákovým máslem. Ani na jednoho ze svých kamarádů se nedíval. Ron i Hermiona mlčeli, jako kdyby na ně někdo seslal kletbu. Nakonec, když už se mlčení zdálo nemyslitelné, Ron polkl, mírně zrudnul a zandal minci do kapsy.
,,Totiž…víš, Harry, chci abys věděl, že ať budeš dělat cokoliv, můžeš se spolehnout, že já tě budu podporovat, ale…“ na chvilku se odmlčel. Harry na něj pronikavě zamířil oči.
,,Ale co?“ zeptal se. Ron pokrčil rameny.
,,…ale mohl bys nás varovat předem?“ dokončila Hermiona. ,,My ti jen chceme pomoct a je hloupost, abychom se takhle hádali. Všechno, co se rozhodneš udělat, samozřejmě budeme já i Ron respektovat, jenom se rozhoduj opatrně, ano?“ mluvila klidně, přesvědčivě. Harry se na ní chvilku díval, potom sklopil oči k talíři. Byl hlupák, že svým přátelům nevěřil, že to s ním myslí dobře. Z průšvihů mu pomohli už tolikrát, že nemělo smysl to počítat.
,,Promiň – jak ty Hermy, tak ty Rone.“ Zamumlal svému džusu, jako by si ho v duchu pojmenoval. Hermiona i Ron se usmáli.
,,To nic.“ Řekli jednohlasně. Teď se na ně v němém úžasu otočil Harry. Od vysvětlování je však vytrhla skupinka procházejících Zmijozelských děvčat. Už pouze z několika slov bylo patrné o čem si šuškají.
,,-tvrdí, že tam zůstane ještě dlouho.“ Špitala jedna.
,,-možná, že vůbec nebude chodit.“ Přizvukovala druhá.
,,-ale když on je přece tak okouzlující! Tohle jeho otec tak nenechá! To jméno je vážené a mají hromadu zlata, kterým by mohli koupit celého Munga…“ doplnila třetí. Harry se jen uchechtl. Co ony můžou vědět? Nejspíš by jim zlomilo dušičky, kdyby věděli co on.
,,To není pravda – že nebude chodit. Kdepak to slyšeli?“ podivil se upřímně.
,,Nejspíš od Crraba s Goylem.“ Odvětil Ron. ,,Víš, co s ním je?“
,,Ani ne, ale tak vážné to nebude. Včera šmajdal moc hezoučky.“ Sám pro sebe se ušklíbl.
Po snídani odešli na hodinu formulí a na obědě je čekalo veliké překvapení. Zrovna když se bavili o přemisťovacím kouzlu (kouzlu, které vám umožní přemístit předmět na místo, které nevidíte : ,,Já si nemyslím, že to bude tak složité…“ ,,To, že si to ty nemyslíš, ještě nic neznamená…“), usedali ke stolu a brali si na talíř pečená stehýnka, obrátil Harry pohled ke Zmijozelskému stolu do míst, kde sedával Draco. Ihned rozšířil oči. Draco tam seděl a s hrdým výrazem něco vykládal Crrabemu s Goylem, kteří se hloupě šklebili. Vypadal úplně v pořádku a, pokud se Harry odvážil soudit, ještě hrději než normálně, jako by právě absolvoval něco velice náročného a vyčerpávajícího – třeba týden bez noblesy i přepychu v džungli. Pohled mu zastínila Zmijozelská děvčata snad ze všech ročníků, která se rozestavěla a rozsadila kolem Malfoye.
,,Vidíte ho?!“ procedil Ron skrz zuby. Harry se k němu natočil.
,,Vidím!“ upozornil ostře. ,,Nechápeš, že se to od něj čeká?“ dodal vzápětí tišeji, když byly Nevillovi uši z doslechu. ,,Byl takový od jak živa, tak nemůže najednou být ochranitelský…i když by to možná bylo roztomilé…“ na chvilku se ušklíbl nad představou Malfoye rozhazujícího zlato své rodiny na všechny strany. Hermiona se taky ušklíbla – těžko říct, jestli nad představou nebo nad Harryho výrazem.
Giny zničeně dosedla k nim, bez jediného slůvka si přitáhla polévku a začala pohotově hltat. Po dvou lžičkách si všimla, že na ní koukají, polkla a vysvětlila.
,,Teď jsme měli lektvary se Zmijozelem. Nemluví o ničem jiném,“ usrkla ještě trochu polévky. ,,než o tom, jak jejich ubohý a nešťastný chudáček zlatíčko Malfoy musel trpět.“ S velkým odporem pohlédla ke Zmijozelskému stolu. ,,Celou hodinu nám dělali jenom naschvály! V tom se vůbec nedalo něco naučit a Snape nám zadal domácí úkol.“ Vzdychla a přitáhla si knedlíky a svíčkovou. Hermiona pokrčila s úsměvem rameny.
,,My máme lektvary se Zmijozelskými a Havraspárskými teď.“
,,Tak to vám přeju…“ přidal se Colin Creevy.
Hodina lektvarů nakonec nedopadla tak špatně, jak čekali – aspoň ne pro Harryho a Draca. Ze začátku to ovšem vypadalo jako hotové galeje. Zmijozelští skutečně dělali všechno pro to, aby Nebelvírské dostali do průšvihu. Dařilo se jim to velice účinně, dokud jim to nezačali oplácet i Havraspárští, kterým sice nic nedělali, ale ti brali škození Zmijozelu jako morální povinnost. Bod zlomu nastal ve chvíli, kdy Levandule Brownová sedící vedle Hermiony, jenž se držela skromně stranou této války, hodila po Millicent Bulstrodové lahvičku inkoustu a zasáhla Snapea. Zmijozelští v tu ránu propukli v hýkavý smích, Levandule zbledla a sesunula se pod lavici s očekáváním ortele smrti.
,,Je velice chvály hodné, že se dobře bavíte.“ Pronesl Snape ironicky a spražil všechny smrtícím pohledem. Zmijozelští zpozorněli. ,,Ale tato třída rozhodně není žádný kroužek, ve kterém by byla zábava povolena! Odebírám Nebelvíru a Havraspáru dvacet bodů!“ Zmijozelská třetina se ušklíbla, zbytek ukřivděně zavzdychal. Snape se očistil. ,,Abychom tomuhle předešli, bude vhodné rozsadit vás…“ začal procházet po třídě a rozsazoval žáky, u kterých se mu nelíbilo, že sedí spolu – to znamená prakticky všechny. Došel do poslední lavice k Harrymu a Ronovi.
,,Výborně…Zase spolu, že? No, to už dlouho nebude trvat…“ rozhlédl se po třídě. Zabloudil pohledem do předních lavic. ,,Weasley, vyměňte si místo s panem Goylem.“ Harry tam mrknul, i když dobře věděl, že tam sedí Draco. Ten se také otočil.
,,Pane profesore,“ protáhl. Zavládlo ticho. ,,Weasleyi je dřevo -“ Zmijozelští se škodolibě zasmáli. ,,- a upřímně, já nechci mít ten lektvar pokažený. Velice mě záleží na tom, abych měl dobrý prospěch, pane.“ Harry s Ronem se po sobě podívali.
,,Dobrá.“ Ucedil Snape. ,,Pottere, přesedněte si.“ Ukázal prstem k Malfoyovi a zamířil ke katedře. Harry posbíral své věci do kotlíky a s náznakem ukřivděnosti se rozhlédl po třídě, srdce mu však poskočilo radostí. V duchu teď Snapeovi děkoval, že do něj cpal nitrobranu.
,,Ale pane -“ zkusil Malfoy ještě namítnout, Snape mu odvětil pohledem nemáte-si-nač-stěžovat-příště-to-bude-horší. Harry si v uličce vyměnil výhružný pohled s Goylem a sednul si vedle Malfoye, vyndávajíc na stolek přísady co možná nejrychleji. Když to měl hotové, obrátil k němu Draco vše říkající pohled vlastní slávy.
,,Jen se moc nedělej…“ zaskřípal Harry zuby. ,,Takhle mne to bude svádět otáčet k tobě hlavu a to pak nemůžu nic zaručit.“ Přilil do kotlíku krysí žluč a lektvar zrůžověl.
,,Copak já nemám hezký profil?“ popíchnul ho Draco.
,,Počkej, podívám se!“ utrousil Harry a obrátil hlavu. Draco se ani nehnul, pouze rukama krájel cosi, co vypadalo jako kořen mrskající se rostlinky. Harry na sucho polkl. Nikdy si Draca tak zblízka a pozorně neprohlížel, takže neměl nikdy ani tušení o liniích, které v tom stále téměř chlapeckém obličeji objevil. Všechny ty rysy jako by na sebe přímo chtěli upozornit a prali se o to, který bude jemnější, vznešenější a krásnější. Čelo neměl Draco nijak vysoké (snad i pro to působil jeho obličej tak špičatě), nos byl skoro drobný a malinko nahoru, jak se na takového sebevědomého člověka sluší, dlouhé řasy dokreslovaly honosnost víček, bledé líce měl lehce zaoblené a ústa byla jako jeden jediný andělský a zároveň ďábelský nástroj vytesaný rukou toho nejzručnějšího kameníka.
Harry rychle sklopil hlavu. Tváře měl rudé a tohle se mu začalo líbit víc, než by kdy připustil. Malfoy se k němu otočil.
,,Já to tušil…“ řekl a mírně Harryho pod stolem šťouchl nohou. ,,Máš nějaký plán, jak se budeme scházet? A hlavně kde?“ Harry přestal míchat. Na tohle nepomyslel… Malfoy vysypal nakrájený kořen a začal krájet Mátu peprnou. Harry párkrát zamíchal, přidal strouhané muší nožičky a nechal lektvar do sytosti vybublat. Věděl přesně, co by potřebovali. Potřebují nějaké dostatečně velké místo, kde by je nikdo nehledal, ještě lépe nemohl najít, kam by mohli kdykoliv budou chtít, aby je tam nikdo nesledoval, měli dostatečné pohodlí a zároveň to bylo mimo zraky učitelů?! Potřebují… No jistě! Potřebují! Potřebná místnost! Že to Harryho nenapadlo dřív.
,,Mám to!“ zavýskl šťastně – naneštěstí nahlas. V tu chvíli se k němu stočili všechny oči, včetně Snapeových a Malfoyových. Harry zrudnul.
,,Odebírám Nebelvíru deset bodů!“ sykl Snape a obrátil pohled k Dracovi, který ochromeně zíral na Pottera. ,,Můžete to nějak vysvětlit, pane Malfoyi?“ Dracova hlava okamžitě vystřelila, až mu křuply obratle. Přiložil ruku ke krku.
,,Myslím, pane profesore, že mi chtěl Potter pouze oznámit, že právě dostrouhal kořen mandragory, který je další přísadou.“ Odpověděl strojeně a hodil po Harrym odtažitý, chladný pohled. ,,Ovšem obávám se, že Potter má problém se sebeovládáním.“ Harry se k němu naštvaně obrátil. Tohle si mohl odpustit. Snape s ošklivým úšklebkem přikývl.
,,Vraťte se k práci.“ Rozkázal a sklonil se ke svým spisům. Draco si promnul krk a rozmrzele obrátil hlavu k Harrymu, když přilíval přísadu.
,,Fakt děkuji…tebe nechat někde o samotě, natož s lidmi – divím se, že o nás stále neví.“ Vysvětlil ponuře. Harry spolkl nadávku a jen tiše prohlásil : ,,To s tím sebeovládáním jsi si mohl odpustit.“ Malfoy se ušklíbl.
,,Naštvalo tě to tolik? Ne, Pottere, přestaň, dělám si srandu!“ prohlásil rychle, když ho Harry prudce kopl do nohy. ,,Opravdu myslíš, že by mi to Snape jinak věřil?!Ale teď přelaďme – na co jsi přišel?“ Harry Malfoyovi sdělil většinu věcí, co věděl o potřebné místnosti. Draco chvilku přemýšlel, pak přikývnul.
,,To zní dobře… Kdy?“
,,Dneska v devět bych se pro tebe stavil – “ začal Harry.
,,Zítra, rozhodně zítra.“
,,Proč?“
,,Protože dneska budu přemýšlet o tom, co budu říkat, až ti to ujede – to byl další vtip. Já to přece nemyslím úplně vážně…ale pochop, že jestli se nebudu učit, bude mít tatíček otravné otázky a s hůlkou v ruce se stává čím dál nebezpečnější, protože semnou začíná jednat jako sobě rovným.“
,,A neudělá ti něco?“
,,Přestaň být tak útlocitný, Pottere. Já jsem zvyklý na spoustu věcí.“ Lektvar zasyčel.
,,Tohle mi vysvětlíš…Jak to myslíš – oni tě doma mučí?“
,,Pottere, ty jsi tele!“ utrhl se Malfoy hlasitěji, než probíhal jejich rozhovor, když Harry rozlil trochu podivně zapáchající tekutiny po stole.
,,Pottere, to už je po druhé!“ rozohnil se Snape. ,,Pět bodů dolů – ještě jednou a bude to za padesát!“ Harry rozzlobeně šlápnul Malfoyovi pod lavicí na nohu.
,,Ať je po tvým.“ Souhlasil. ,,Pozítří v devět před Snapeovým kabinetem.“ Malfoy se spokojeně ušklíbl.
Dotek kata stačí smrti ,
pocit myšlenky drtí ,
život dotyk téže žádá ,
osudu nesmíš nastaviti záda ,
sluneční záře právě vzdálená ,
co uspává tě bludně zmámená ,
k ránu i k večeru s ní usínáš ,
ale jen před životem se tak neschováš ,
neb otevříti nutím tě oči ,
straň , ať se mince neotočí…
,,Co to má znamenat?“ zeptal se Harryho, který si nevnuceně mazal toast marmeládou.
,,To je vzkaz, Rone.“ Odpověděl a ukousl si. ,,Posílá ti to úlisnej Malfoy se slovy, že až budeš chtít další, máš si říct.“ Hermiona s Ronem se po sobě podívali.
,,Můžeš nám vysvětlit, proč jsi naštvaný?“ zeptala se ho potichu. Harry na ní ostře pohlédl. Měl pocit, že se mu všechno za noc rozleželo v hlavě a usmyslel si, že jestli se mu přátelé neomluví, nebude si jich všímat. K omluvě to zatím očividně nespělo.
,,Já vám řeknu proč – neměly byste někoho soudit, když ho úplně neznáte. Já jsem s ním včera mluvil. Omylem jsem vyslechl, co si říkal sám pro sebe, tak jsem s ním potom mluvil a poslouchal ho. Vy vůbec netušíte, co si skutečně myslí, a byl bych rád, kdybyste mne i jeho začaly brát jako dospělé lidi.“ Vzal si druhý toast a namazal ho burákovým máslem. Ani na jednoho ze svých kamarádů se nedíval. Ron i Hermiona mlčeli, jako kdyby na ně někdo seslal kletbu. Nakonec, když už se mlčení zdálo nemyslitelné, Ron polkl, mírně zrudnul a zandal minci do kapsy.
,,Totiž…víš, Harry, chci abys věděl, že ať budeš dělat cokoliv, můžeš se spolehnout, že já tě budu podporovat, ale…“ na chvilku se odmlčel. Harry na něj pronikavě zamířil oči.
,,Ale co?“ zeptal se. Ron pokrčil rameny.
,,…ale mohl bys nás varovat předem?“ dokončila Hermiona. ,,My ti jen chceme pomoct a je hloupost, abychom se takhle hádali. Všechno, co se rozhodneš udělat, samozřejmě budeme já i Ron respektovat, jenom se rozhoduj opatrně, ano?“ mluvila klidně, přesvědčivě. Harry se na ní chvilku díval, potom sklopil oči k talíři. Byl hlupák, že svým přátelům nevěřil, že to s ním myslí dobře. Z průšvihů mu pomohli už tolikrát, že nemělo smysl to počítat.
,,Promiň – jak ty Hermy, tak ty Rone.“ Zamumlal svému džusu, jako by si ho v duchu pojmenoval. Hermiona i Ron se usmáli.
,,To nic.“ Řekli jednohlasně. Teď se na ně v němém úžasu otočil Harry. Od vysvětlování je však vytrhla skupinka procházejících Zmijozelských děvčat. Už pouze z několika slov bylo patrné o čem si šuškají.
,,-tvrdí, že tam zůstane ještě dlouho.“ Špitala jedna.
,,-možná, že vůbec nebude chodit.“ Přizvukovala druhá.
,,-ale když on je přece tak okouzlující! Tohle jeho otec tak nenechá! To jméno je vážené a mají hromadu zlata, kterým by mohli koupit celého Munga…“ doplnila třetí. Harry se jen uchechtl. Co ony můžou vědět? Nejspíš by jim zlomilo dušičky, kdyby věděli co on.
,,To není pravda – že nebude chodit. Kdepak to slyšeli?“ podivil se upřímně.
,,Nejspíš od Crraba s Goylem.“ Odvětil Ron. ,,Víš, co s ním je?“
,,Ani ne, ale tak vážné to nebude. Včera šmajdal moc hezoučky.“ Sám pro sebe se ušklíbl.
Po snídani odešli na hodinu formulí a na obědě je čekalo veliké překvapení. Zrovna když se bavili o přemisťovacím kouzlu (kouzlu, které vám umožní přemístit předmět na místo, které nevidíte : ,,Já si nemyslím, že to bude tak složité…“ ,,To, že si to ty nemyslíš, ještě nic neznamená…“), usedali ke stolu a brali si na talíř pečená stehýnka, obrátil Harry pohled ke Zmijozelskému stolu do míst, kde sedával Draco. Ihned rozšířil oči. Draco tam seděl a s hrdým výrazem něco vykládal Crrabemu s Goylem, kteří se hloupě šklebili. Vypadal úplně v pořádku a, pokud se Harry odvážil soudit, ještě hrději než normálně, jako by právě absolvoval něco velice náročného a vyčerpávajícího – třeba týden bez noblesy i přepychu v džungli. Pohled mu zastínila Zmijozelská děvčata snad ze všech ročníků, která se rozestavěla a rozsadila kolem Malfoye.
,,Vidíte ho?!“ procedil Ron skrz zuby. Harry se k němu natočil.
,,Vidím!“ upozornil ostře. ,,Nechápeš, že se to od něj čeká?“ dodal vzápětí tišeji, když byly Nevillovi uši z doslechu. ,,Byl takový od jak živa, tak nemůže najednou být ochranitelský…i když by to možná bylo roztomilé…“ na chvilku se ušklíbl nad představou Malfoye rozhazujícího zlato své rodiny na všechny strany. Hermiona se taky ušklíbla – těžko říct, jestli nad představou nebo nad Harryho výrazem.
Giny zničeně dosedla k nim, bez jediného slůvka si přitáhla polévku a začala pohotově hltat. Po dvou lžičkách si všimla, že na ní koukají, polkla a vysvětlila.
,,Teď jsme měli lektvary se Zmijozelem. Nemluví o ničem jiném,“ usrkla ještě trochu polévky. ,,než o tom, jak jejich ubohý a nešťastný chudáček zlatíčko Malfoy musel trpět.“ S velkým odporem pohlédla ke Zmijozelskému stolu. ,,Celou hodinu nám dělali jenom naschvály! V tom se vůbec nedalo něco naučit a Snape nám zadal domácí úkol.“ Vzdychla a přitáhla si knedlíky a svíčkovou. Hermiona pokrčila s úsměvem rameny.
,,My máme lektvary se Zmijozelskými a Havraspárskými teď.“
,,Tak to vám přeju…“ přidal se Colin Creevy.
Hodina lektvarů nakonec nedopadla tak špatně, jak čekali – aspoň ne pro Harryho a Draca. Ze začátku to ovšem vypadalo jako hotové galeje. Zmijozelští skutečně dělali všechno pro to, aby Nebelvírské dostali do průšvihu. Dařilo se jim to velice účinně, dokud jim to nezačali oplácet i Havraspárští, kterým sice nic nedělali, ale ti brali škození Zmijozelu jako morální povinnost. Bod zlomu nastal ve chvíli, kdy Levandule Brownová sedící vedle Hermiony, jenž se držela skromně stranou této války, hodila po Millicent Bulstrodové lahvičku inkoustu a zasáhla Snapea. Zmijozelští v tu ránu propukli v hýkavý smích, Levandule zbledla a sesunula se pod lavici s očekáváním ortele smrti.
,,Je velice chvály hodné, že se dobře bavíte.“ Pronesl Snape ironicky a spražil všechny smrtícím pohledem. Zmijozelští zpozorněli. ,,Ale tato třída rozhodně není žádný kroužek, ve kterém by byla zábava povolena! Odebírám Nebelvíru a Havraspáru dvacet bodů!“ Zmijozelská třetina se ušklíbla, zbytek ukřivděně zavzdychal. Snape se očistil. ,,Abychom tomuhle předešli, bude vhodné rozsadit vás…“ začal procházet po třídě a rozsazoval žáky, u kterých se mu nelíbilo, že sedí spolu – to znamená prakticky všechny. Došel do poslední lavice k Harrymu a Ronovi.
,,Výborně…Zase spolu, že? No, to už dlouho nebude trvat…“ rozhlédl se po třídě. Zabloudil pohledem do předních lavic. ,,Weasley, vyměňte si místo s panem Goylem.“ Harry tam mrknul, i když dobře věděl, že tam sedí Draco. Ten se také otočil.
,,Pane profesore,“ protáhl. Zavládlo ticho. ,,Weasleyi je dřevo -“ Zmijozelští se škodolibě zasmáli. ,,- a upřímně, já nechci mít ten lektvar pokažený. Velice mě záleží na tom, abych měl dobrý prospěch, pane.“ Harry s Ronem se po sobě podívali.
,,Dobrá.“ Ucedil Snape. ,,Pottere, přesedněte si.“ Ukázal prstem k Malfoyovi a zamířil ke katedře. Harry posbíral své věci do kotlíky a s náznakem ukřivděnosti se rozhlédl po třídě, srdce mu však poskočilo radostí. V duchu teď Snapeovi děkoval, že do něj cpal nitrobranu.
,,Ale pane -“ zkusil Malfoy ještě namítnout, Snape mu odvětil pohledem nemáte-si-nač-stěžovat-příště-to-bude-horší. Harry si v uličce vyměnil výhružný pohled s Goylem a sednul si vedle Malfoye, vyndávajíc na stolek přísady co možná nejrychleji. Když to měl hotové, obrátil k němu Draco vše říkající pohled vlastní slávy.
,,Jen se moc nedělej…“ zaskřípal Harry zuby. ,,Takhle mne to bude svádět otáčet k tobě hlavu a to pak nemůžu nic zaručit.“ Přilil do kotlíku krysí žluč a lektvar zrůžověl.
,,Copak já nemám hezký profil?“ popíchnul ho Draco.
,,Počkej, podívám se!“ utrousil Harry a obrátil hlavu. Draco se ani nehnul, pouze rukama krájel cosi, co vypadalo jako kořen mrskající se rostlinky. Harry na sucho polkl. Nikdy si Draca tak zblízka a pozorně neprohlížel, takže neměl nikdy ani tušení o liniích, které v tom stále téměř chlapeckém obličeji objevil. Všechny ty rysy jako by na sebe přímo chtěli upozornit a prali se o to, který bude jemnější, vznešenější a krásnější. Čelo neměl Draco nijak vysoké (snad i pro to působil jeho obličej tak špičatě), nos byl skoro drobný a malinko nahoru, jak se na takového sebevědomého člověka sluší, dlouhé řasy dokreslovaly honosnost víček, bledé líce měl lehce zaoblené a ústa byla jako jeden jediný andělský a zároveň ďábelský nástroj vytesaný rukou toho nejzručnějšího kameníka.
Harry rychle sklopil hlavu. Tváře měl rudé a tohle se mu začalo líbit víc, než by kdy připustil. Malfoy se k němu otočil.
,,Já to tušil…“ řekl a mírně Harryho pod stolem šťouchl nohou. ,,Máš nějaký plán, jak se budeme scházet? A hlavně kde?“ Harry přestal míchat. Na tohle nepomyslel… Malfoy vysypal nakrájený kořen a začal krájet Mátu peprnou. Harry párkrát zamíchal, přidal strouhané muší nožičky a nechal lektvar do sytosti vybublat. Věděl přesně, co by potřebovali. Potřebují nějaké dostatečně velké místo, kde by je nikdo nehledal, ještě lépe nemohl najít, kam by mohli kdykoliv budou chtít, aby je tam nikdo nesledoval, měli dostatečné pohodlí a zároveň to bylo mimo zraky učitelů?! Potřebují… No jistě! Potřebují! Potřebná místnost! Že to Harryho nenapadlo dřív.
,,Mám to!“ zavýskl šťastně – naneštěstí nahlas. V tu chvíli se k němu stočili všechny oči, včetně Snapeových a Malfoyových. Harry zrudnul.
,,Odebírám Nebelvíru deset bodů!“ sykl Snape a obrátil pohled k Dracovi, který ochromeně zíral na Pottera. ,,Můžete to nějak vysvětlit, pane Malfoyi?“ Dracova hlava okamžitě vystřelila, až mu křuply obratle. Přiložil ruku ke krku.
,,Myslím, pane profesore, že mi chtěl Potter pouze oznámit, že právě dostrouhal kořen mandragory, který je další přísadou.“ Odpověděl strojeně a hodil po Harrym odtažitý, chladný pohled. ,,Ovšem obávám se, že Potter má problém se sebeovládáním.“ Harry se k němu naštvaně obrátil. Tohle si mohl odpustit. Snape s ošklivým úšklebkem přikývl.
,,Vraťte se k práci.“ Rozkázal a sklonil se ke svým spisům. Draco si promnul krk a rozmrzele obrátil hlavu k Harrymu, když přilíval přísadu.
,,Fakt děkuji…tebe nechat někde o samotě, natož s lidmi – divím se, že o nás stále neví.“ Vysvětlil ponuře. Harry spolkl nadávku a jen tiše prohlásil : ,,To s tím sebeovládáním jsi si mohl odpustit.“ Malfoy se ušklíbl.
,,Naštvalo tě to tolik? Ne, Pottere, přestaň, dělám si srandu!“ prohlásil rychle, když ho Harry prudce kopl do nohy. ,,Opravdu myslíš, že by mi to Snape jinak věřil?!Ale teď přelaďme – na co jsi přišel?“ Harry Malfoyovi sdělil většinu věcí, co věděl o potřebné místnosti. Draco chvilku přemýšlel, pak přikývnul.
,,To zní dobře… Kdy?“
,,Dneska v devět bych se pro tebe stavil – “ začal Harry.
,,Zítra, rozhodně zítra.“
,,Proč?“
,,Protože dneska budu přemýšlet o tom, co budu říkat, až ti to ujede – to byl další vtip. Já to přece nemyslím úplně vážně…ale pochop, že jestli se nebudu učit, bude mít tatíček otravné otázky a s hůlkou v ruce se stává čím dál nebezpečnější, protože semnou začíná jednat jako sobě rovným.“
,,A neudělá ti něco?“
,,Přestaň být tak útlocitný, Pottere. Já jsem zvyklý na spoustu věcí.“ Lektvar zasyčel.
,,Tohle mi vysvětlíš…Jak to myslíš – oni tě doma mučí?“
,,Pottere, ty jsi tele!“ utrhl se Malfoy hlasitěji, než probíhal jejich rozhovor, když Harry rozlil trochu podivně zapáchající tekutiny po stole.
,,Pottere, to už je po druhé!“ rozohnil se Snape. ,,Pět bodů dolů – ještě jednou a bude to za padesát!“ Harry rozzlobeně šlápnul Malfoyovi pod lavicí na nohu.
,,Ať je po tvým.“ Souhlasil. ,,Pozítří v devět před Snapeovým kabinetem.“ Malfoy se spokojeně ušklíbl.
Dotek kata stačí smrti ,
pocit myšlenky drtí ,
život dotyk téže žádá ,
osudu nesmíš nastaviti záda ,
sluneční záře právě vzdálená ,
co uspává tě bludně zmámená ,
k ránu i k večeru s ní usínáš ,
ale jen před životem se tak neschováš ,
neb otevříti nutím tě oči ,
straň , ať se mince neotočí…
Kapitola pátá: Láska se nesmí doceňovat podle hmatatelných důkazů, neb ona sama hmatatelná není.
O půl deváté popadl v ložnici Harry svůj neviditelný plášť a Pobertův plánek a nepozorován se vytratil pryč směrem do sklepení. Jediní, kdo o tom věděli byla Hermiona a Ron a i těm se Harry zprvu zdráhal říct o svých plánech, neboť si stejně jako on všimli toho, že se Malfoy vyhýbá jeho pohledům a společnosti vůbec. Byl z toho celkem nešťastný – nemohl přesně říct proč, protože v některých chvílích znamenala Dracova nepřítomnost velikou výhodu. Snad to bylo tím, že ho měl dnes vidět a být s ním sám, úplně sám.
U dveří Snapeova kabinetu se Draco opíral o zeď a držel nějakou knihu. Harry došel až za něj a pak tiše bafnul. Stačilo to však aby Malfoy leknutím nadskočil.
,,Pottere!“ vydechl tiše. Harry se smíchem sňal plášť.
,,Jak se můžeš tak snadno vylekat?!“ podivil se uštěpačně, Malfoy mávl rukou a schoval se do pláště s ním. Harry se pomalu rozešel, Draco ještě cestou zandal knihu.
,,Vyndej z kapsy ten plánek.“ Zamumlal Harry. Draco k němu vzhlédl.
,,Jaký z jaké?“ zeptal se zdvořile.
,,Tolik kapes nacpaných starými pergameny snad nemám.“ Odtušil Harry. Draco vytáhl Pobertův plánek a zůstal užasle hledět. Harry ho ponoukl ať si ho klidně prohlíží, ale dává pozor, aby někoho nepotkali. Malfoy jen kývl. Pozor moc dávat nemusel, neboť to vypadalo, jako by jim chtěl celý hrad jít z cesty. V Harrym to budilo chmurné myšlenky, ale třeba měli opravdu štěstí. Třeba…
U potřebné místnosti Harry do Draca šťouchl. Draco se rozhlédl.
,,Opravdu je to tady?“ zapochyboval. Harry strhl plášť a kývl,
,,Usilovně mysli na to, že potřebujeme nějakou místnost, kde bychom byli spolu.“ Nabádal ho a přešel ke stěně. ,,Tady by se měli objevit dveře.“ Jen co to dořekl, objevili se ve zdi dubové zdobené dveře. Pokynul na Malfoye. Ten pohotově přiskočil.
,,Jak to tam vypadá?“ zeptal se Draco zvědavě. Harry pokrčil rameny a vzal za kliku.
,,Jde o to, že se zhmotní v to, co potřebuješ.“ Otevřel dveře a zůstal stát. Místnost měla stejný vyřezávaný strop jako je v celých Bradavicích, na podlaze ležel hebký perský koberec, v krbu ve stěně praskaly plameny, na stolku stála mísa s hroznovým vínem, láhev s vínem červeným tekutým stála opodál jako matka dvou broušených sklenek za ní, bordó gauč za stolkem vypadal velice pohodlně, neméně pohodlně působilo i tmavomodré křeslo natočené směrem ke krbu, a v neposlední řadě tam byl věšák na oblečení a boty.
Malfoy zavěsil neviditelný plášť, zabouchl dveře za Harrym a prohrábl mu vlasy.
,,Tohle si dám líbit.“ Pochválil, zapadl do gauče, natáhl nohy, vykopnul boty, které odletěly do rohů, a pořádně se uvelebil. Harry sundal z křesla polštářek, opatrně ho položil na zem, jako by se bál že vyletí a za špatné zacházení ho ubije, a sedl si. Při pohledu na víno se ošil.
,,My budeme pít víno?“ otázal se. Malfoy po něm mrknul a pak i po víně.
,,Co já vím…spíš je tu pro to, abys nebyl tak prkenný!“ procedil a posadil se proti stolku. Do jedné sklenky nalil sobě, do druhé Harrymu a poslal mu ji přes stůl. Harry ji chytil. Malfoy svojí pozvedl a zadíval se na obsah. ,,Nějaký suchý šunt.“ Ohodnotil a pohlédl na Harryho, který se díval do plamenů. Ani nevěděl, co může od Dracovi společnosti čekat, co ho to jenom napadlo? Chtěl s ním být, protože jeho společnost byla nezávazná, všechno mu bylo jedno – to obdivoval.
,,Takže, Harry.“ Řekl Draco a jako řečník si odkašlal. Harry se k němu obrátil. ,,Připíjím na slávu vznešeného Harryho Pottera a dovoluji si soudit, že nejspíš netuší, jak nádherně vypadá, když se mne bojí!“ pozvedl symbolicky sklenku a upil. Harry sledoval, jak nedbale sklenku zase odložil a podepřel si hlavu rukou loktem opřenou o koleno.
,,Já se tě nebojím, tudíž připíjet nebudu.“ Odpověděl a sklenku taky odložil. V duchu si zanadával za to, jak se mu klepe ruka.
,,Chceš se mnou mluvit, chmm?“ zeptal se Draco bez okolků. Harry vděčně pokýval hlavou. Povzneslo mu náladu, že to vyslovil Draco, ne on.
,,Včera ses mi vyhýbal. Proč?“
,,Ale já se ti nevyhýbal!“ natáhl se Draco znovu na gauč. ,,Choval jsem se jako Malfoy. A možná ti to při tvém nabitém programu s Weasleyim a Grangerovou uniklo, ale já jsem Malfoy.“
,,Jaký to je, bejt Malfoy?“ pronesl Harry tiše. Malfoy se znovu posadil.
,,Mohl bys to konkretizovat?“
,,Myslím tak vůbec – mít otce Smrtijeda, vědět, že patříš k jedné z nejbohatších rodin v Evropě, mít na co si ukážeš, nenechat se od nikoho kibicovat.“ Na chvilku zavládlo ticho. Draco se ušklíbl, ale nic neříkal. Harry trochu sklopil hlavu.
,,Jestli o tom nechceš mluvit, tak si toho nevšímej. Vůbec nevím, proč mne něco tako-“
,,Jsi opravdu příliš starostlivý…“ přerušil ho Draco a pokynul mu rukou. Harry opatrně přešel ke gauči a dosedl. Malfoy ho tlakem na ramena jemně opřel.
,,Moje matka miluje kočky a růže.“ Rozvyprávěl se, rozepnul první knoflíček od bavlněné košile a přes hlavu si přetáhl stříbrný řetízek. Podržel ho v dlani a pak podal Harrymu. Byl na něm meč opletený růží. ,,U nás v zahradě roste snad tisíce růží, všech možných barev, vůní a tvarů. Je fakt, že je opravdovým zážitkem procházet se v létě v záhonech, sledovat zahradnici jak pleje a nechávat se unášet vůní a kočičím mňoukáním, ale nikdy jsem neviděl růži a kočku, na které by nebyl aspoň malý kaz.“ Zaklonil se a hodil nohu přes nohu. ,,To celé jsem já. Cítím se jako růže, Pottere – krása a okázalost zvenku, ale zblízka trny, které pálí a dokáží poškrábat, pokud nevíš, jak jednat a necháš se poškrábat. A je vážně hloupost, jestli si myslíš, že můžu mít na co si ukážu. Jestli je někdo, kdo to nemůže mít, pak právě já, protože mám přísnou výchovu. Je fakt, že je to jiný pohled, než jaký má Wízlánek, ovšem mě to přijde stejné…“ Harry na něj úkosem pohlédl. Nemohl se zbavit dojmu, že Malfoy něco skrývá za svým dobře vycvičeným chladným hlasem. Přendal mu přes hlavu řetízek a hodil mu pramen vlasů za ucho.
,,Předevčírem jsem se tě ptal, jestli tě doma mučí. Zahrál jsi to do ztracena – velice chvályhodné, ale já bych rád věděl proč?“ Draco vzdychnul.
,,Hele, Harry, já myslím, že toho už víc vědět nepotřebuješ – pro vlastní dobro.“
,,Ani kdybych…“ Harry se naklonil a jemně Draca políbil na ušní lalůček a na krk. ,,…se pokusil tu růžičku utrhnout za zahrady pekelné a slíbil, že o ni budu dobře pečovat?“ vjel Dracovi rukou do vlasů a druhou přejel po jeho paži. Draco se slastně zavrtěl.
,,Růžička o tom bude přemýšlet…“ řekl pomalu a dlouze Harryho políbil. Jako omámený se nechal Harry položit na gauč a pomalu líbat na krk. Draco na něm spočinul celou vahou, rozepnul knoflíček Harryho košile a políbil jeho šíji.
,,Co bys chtěl od růžičky vědět?“ otázal se mezi polibkem.
,,Proč tohle dělá.“ Odpověděl Harry a zavřel víčka. Malfoyovi prsty hbitě překonaly zapínání knoflíčků a nyní přejely po nahé hrudi.
,,Protože přesně tohle chce, Harry. Chce tebe! Nechápeš?“ zněl pobaveně. Když se Dracova hebká ústa dotkla pleti, projelo oběma nenadálé chvění. Harrymu naskočila husí kůže a Draco se nemohl vynadívat. Všechno na Harrym bylo tak jiné, než to s čím se doposud setkal. Od létání vypracované svaly se rýsovaly snědou opálenou pletí, rozbušené srdce jako by Draco přímo cítil pod svýma rukama, nádherné tvary a záhyby těla se mu stále vpíjely do očí, netoužil po ničem jiném, než přivézt tohle dokonalé tělo na vrchol slasti. Rukou obkroužil Potterovo břicho, ústy se přitiskl k pupíku a zabloudil k přezce opasku.
Harryho kůže, zasypávaná jemnými polibky Dracových rtů, vysílala do celého Harryho těla nepatrné elektrické výboje. Měl pocit, že mu srdce vzrušením vyletí z hrudi. Ucítil tahání za opasek a to ho jakoby probralo z nevědomého poblouznění. Něco nesedělo…
,,Co to děláš?“ zeptal se Draca a štrachal se na lokty. Draco se zarazil a vzhlédl k němu šedýma očima, plnýma skelného lesku.
,,Co myslíš, že dělám?“ odpověděl ironickou otázkou. Harry párkrát zamrkal, aby se zbavil nepříjemného, vlastně velice příjemného, ale nevhodného pocitu – touhy.
,,Viděli jsme se jen párkrát a já si nejsem jistej, že jsem tak úplně na všechno připravený. Vím, že je to úplně divný, ale můžeš to, prosím, pochopit?“ cítil se trapně, když tohle vyslovil před někým jako je Malfoy. Draco slezl z gauče, chvilku zůstal nerozhodně stát a pak založil ruce v bok.
,,Potter, ten slavný Harry Potter, se přede mnou stydí? Óóó! Cítím se povznesen!“ jízlivě se ušklíbl. ,,Já bych se ti nesmál, Potty…já se jenom podívám, dva prstíčky ohřeji a zase půjdu!“ Harry úplně celý zrudnul, jako by ho někdo pokreslil ohnivou barvou. Nechápal, jak může být Malfoy tak nezábranný a v pohodě.
,,Ty to nechápeš, že jo, Malfoyi?!“ obořil se na něj, aby skryl vlastní rozpaky.
,,No, myslím, že nechápu.“ Odvětil klidně, urovnal vlasy a založil ruce pro změnu na hrudi. ,,Toužíme po sobě, tak v čem je problém? Semnou nikdo nikdy nemluvil o mých pocitech, Pottere, já bych tu měl být ten zmatený, kupodivu mých obou polovin ovšem nejsem. Jestli máš nějaké vysvětlení, tak poslouchám.“ Poklepal nohou.
,,Máš dvě poloviny?“ zeptal se Harry v domnění, že odvede řeč jinam.
,,Oblíbené rčení mého otce je, Pottere, že život je jako mudlovská mince. Na jedné straně jsou nedůležité a neužitečné znaky, málokdy o ně vůbec zavadíš pohledem, které pouze symbolizují všechny konejšivosti – rub. Kdežto druhá je osazená důležitým číslem, které určuje celý oběh a podle něj se budeš řídit. Jenom to číslo je skutečně cenné a významné – bez něj nepřežiješ. Zbytku se zbav a zanedbej ho.“ Vzdychnul. Během jeho hovoru se Harry pomalu posadil a upřeně ho sledoval. Malfoy vypadal jako jiný člověk, působil znaveně – znaveně od života. Sedmnáctiletý chlapec vypadal jako zkušený a vyzývavě přitažlivý muž, prozkoušený životem skrz na skrz, který ve skutečnosti nevnímá, když mu platinově zbarvené vlasy spadnou do tváře, protože ho sužují těžší věci, mnohem těžší věci. ,,Rčení má naše rodina hodně, ale většina z nich jsou na podobném základu. Já jsem vychovaný bez pocitů, Harry Pottere. Ale jsem člověk, lidská bytost, a u té nejde jen tak mávnou hůlkou, aby ztratila emoce. Já je mám, ale jsou dole, hluboko, a rozhodně ne každý o nich ví.“ Demonstrativně si přiložil pěst na hruď. Jeho hlas byl trpký a kyselý jako nedozrálé víno, po jehož kuličce právě sáhl, chvilku jí převaloval v prstech, pak rozmačkal v ruce, nechávajíc šťávu odtéct stranou na podlahu, a zbytek otřel o hábit.
Harry seděl a mlčel. To, co Malfoy řekl, byla ta nejkrutější pravda, jakou kdy slyšel. Co tě ujišťuje, že nelže? Zahlodal vnitřní hlas. Ten bezradný pohled. Odpověděl si. Nedokázal nic říct, jen tiše sedět a sledovat ho. Draco neklidně přešel dva kroky tam, dva kroky zpět. Plameny v krbu praskaly a přerušovaly tak stále více houstnoucí ticho.
,,Pottere, udělám teď něco, za co mne moje mincovní líc zabije, ale čím víc jsem s tebou, poznávám, že slevit ze zásad je nutnost.“ Zavrtěl hlavou a pohlédl zpříma na Harryho. ,,Dávám ti čas. Vezmi si ho kolik budeš potřebovat. Nekontaktuj mne a nevšímej si mě. Dokud si neurovnáš, co chceš, bylo by to jenom horší. Až všechno zjistíš a srovnáš si myšlenky, dej mi vědět. Chci abys věděl, že se pokusím být ti nablízku i když to tak nebude vypadat.“ Pousmál se a oddychnul. ,,Nevěřím, že jsem něco takového řekl…no, nic – je to venku a ani to nebolelo. Teď jdu, sbohem – e, to ne, raděj čau.“ Otočil se, nazul si boty a zmizel. Harry nebyl sto se pohnout, natož promluvit. Položil se na gauč s rukama za hlavou a chvíli tak setrval, aby se uklidnil. Byl hlupák, že nechal Draca jen tak odejít a vůbec nic mu neřekl. Nedokázal si ani představit, co musel Draco ze sebe dostat, aby mu dokázal sdělit něco tak od srdce… Harry měl znovu pocit, jako by se musel vyrovnávat s nějakou novou informací a byl u toho vyděšený – pocit ne nepodobný tomu, když zjistil, že Draco je velice uhrančivý chlapec.
Rovně si sednul a pořádným douškem si zavdal vína. Nemohl tu zůstat jen tak sedět, nejlépe udělá, když se vrátí do Společenské místnosti, vyspí se a ráno bude něco řešit. Pomalu si dopnul knoflíčky na košili, neušlo mu, jak se mu klepají ruce.
,,No tak!“ okřikl se nahlas. ,,Nemůže tě vykolejit Malfoy, Harry!“ sebral neviditelný plášť a vydal se s Pobertovým plánkem v ruce do Nebelvíru. Tečka se jménem Malfoy byla už ve společenské místnosti, chodila dokola. Harrymu se trochu sevřelo srdce.
V ložnici se svalil na postel, po dlouhém přesvědčování sám sebe se převlékl, aniž by se ohlédl po budíku, a byl velice rád, že už všichni spí. Ovšem neměl tak úplně pravdu…
Slyšíš vůni , cítíš tóny ,
avšak šeptáš slova bez poklony ,
necháváš okvětní plátky suché ,
pouze obáváš se mysli liché ,
která nechala růži zvadnout ,
co zabrání , aby byla šťastnou ,
tak jemně dotkni se lístků ,
obezřetně na zem polož snítku
a po špičkách jdi po mechu ,
stejně úmyslně děláš neplechu…
U dveří Snapeova kabinetu se Draco opíral o zeď a držel nějakou knihu. Harry došel až za něj a pak tiše bafnul. Stačilo to však aby Malfoy leknutím nadskočil.
,,Pottere!“ vydechl tiše. Harry se smíchem sňal plášť.
,,Jak se můžeš tak snadno vylekat?!“ podivil se uštěpačně, Malfoy mávl rukou a schoval se do pláště s ním. Harry se pomalu rozešel, Draco ještě cestou zandal knihu.
,,Vyndej z kapsy ten plánek.“ Zamumlal Harry. Draco k němu vzhlédl.
,,Jaký z jaké?“ zeptal se zdvořile.
,,Tolik kapes nacpaných starými pergameny snad nemám.“ Odtušil Harry. Draco vytáhl Pobertův plánek a zůstal užasle hledět. Harry ho ponoukl ať si ho klidně prohlíží, ale dává pozor, aby někoho nepotkali. Malfoy jen kývl. Pozor moc dávat nemusel, neboť to vypadalo, jako by jim chtěl celý hrad jít z cesty. V Harrym to budilo chmurné myšlenky, ale třeba měli opravdu štěstí. Třeba…
U potřebné místnosti Harry do Draca šťouchl. Draco se rozhlédl.
,,Opravdu je to tady?“ zapochyboval. Harry strhl plášť a kývl,
,,Usilovně mysli na to, že potřebujeme nějakou místnost, kde bychom byli spolu.“ Nabádal ho a přešel ke stěně. ,,Tady by se měli objevit dveře.“ Jen co to dořekl, objevili se ve zdi dubové zdobené dveře. Pokynul na Malfoye. Ten pohotově přiskočil.
,,Jak to tam vypadá?“ zeptal se Draco zvědavě. Harry pokrčil rameny a vzal za kliku.
,,Jde o to, že se zhmotní v to, co potřebuješ.“ Otevřel dveře a zůstal stát. Místnost měla stejný vyřezávaný strop jako je v celých Bradavicích, na podlaze ležel hebký perský koberec, v krbu ve stěně praskaly plameny, na stolku stála mísa s hroznovým vínem, láhev s vínem červeným tekutým stála opodál jako matka dvou broušených sklenek za ní, bordó gauč za stolkem vypadal velice pohodlně, neméně pohodlně působilo i tmavomodré křeslo natočené směrem ke krbu, a v neposlední řadě tam byl věšák na oblečení a boty.
Malfoy zavěsil neviditelný plášť, zabouchl dveře za Harrym a prohrábl mu vlasy.
,,Tohle si dám líbit.“ Pochválil, zapadl do gauče, natáhl nohy, vykopnul boty, které odletěly do rohů, a pořádně se uvelebil. Harry sundal z křesla polštářek, opatrně ho položil na zem, jako by se bál že vyletí a za špatné zacházení ho ubije, a sedl si. Při pohledu na víno se ošil.
,,My budeme pít víno?“ otázal se. Malfoy po něm mrknul a pak i po víně.
,,Co já vím…spíš je tu pro to, abys nebyl tak prkenný!“ procedil a posadil se proti stolku. Do jedné sklenky nalil sobě, do druhé Harrymu a poslal mu ji přes stůl. Harry ji chytil. Malfoy svojí pozvedl a zadíval se na obsah. ,,Nějaký suchý šunt.“ Ohodnotil a pohlédl na Harryho, který se díval do plamenů. Ani nevěděl, co může od Dracovi společnosti čekat, co ho to jenom napadlo? Chtěl s ním být, protože jeho společnost byla nezávazná, všechno mu bylo jedno – to obdivoval.
,,Takže, Harry.“ Řekl Draco a jako řečník si odkašlal. Harry se k němu obrátil. ,,Připíjím na slávu vznešeného Harryho Pottera a dovoluji si soudit, že nejspíš netuší, jak nádherně vypadá, když se mne bojí!“ pozvedl symbolicky sklenku a upil. Harry sledoval, jak nedbale sklenku zase odložil a podepřel si hlavu rukou loktem opřenou o koleno.
,,Já se tě nebojím, tudíž připíjet nebudu.“ Odpověděl a sklenku taky odložil. V duchu si zanadával za to, jak se mu klepe ruka.
,,Chceš se mnou mluvit, chmm?“ zeptal se Draco bez okolků. Harry vděčně pokýval hlavou. Povzneslo mu náladu, že to vyslovil Draco, ne on.
,,Včera ses mi vyhýbal. Proč?“
,,Ale já se ti nevyhýbal!“ natáhl se Draco znovu na gauč. ,,Choval jsem se jako Malfoy. A možná ti to při tvém nabitém programu s Weasleyim a Grangerovou uniklo, ale já jsem Malfoy.“
,,Jaký to je, bejt Malfoy?“ pronesl Harry tiše. Malfoy se znovu posadil.
,,Mohl bys to konkretizovat?“
,,Myslím tak vůbec – mít otce Smrtijeda, vědět, že patříš k jedné z nejbohatších rodin v Evropě, mít na co si ukážeš, nenechat se od nikoho kibicovat.“ Na chvilku zavládlo ticho. Draco se ušklíbl, ale nic neříkal. Harry trochu sklopil hlavu.
,,Jestli o tom nechceš mluvit, tak si toho nevšímej. Vůbec nevím, proč mne něco tako-“
,,Jsi opravdu příliš starostlivý…“ přerušil ho Draco a pokynul mu rukou. Harry opatrně přešel ke gauči a dosedl. Malfoy ho tlakem na ramena jemně opřel.
,,Moje matka miluje kočky a růže.“ Rozvyprávěl se, rozepnul první knoflíček od bavlněné košile a přes hlavu si přetáhl stříbrný řetízek. Podržel ho v dlani a pak podal Harrymu. Byl na něm meč opletený růží. ,,U nás v zahradě roste snad tisíce růží, všech možných barev, vůní a tvarů. Je fakt, že je opravdovým zážitkem procházet se v létě v záhonech, sledovat zahradnici jak pleje a nechávat se unášet vůní a kočičím mňoukáním, ale nikdy jsem neviděl růži a kočku, na které by nebyl aspoň malý kaz.“ Zaklonil se a hodil nohu přes nohu. ,,To celé jsem já. Cítím se jako růže, Pottere – krása a okázalost zvenku, ale zblízka trny, které pálí a dokáží poškrábat, pokud nevíš, jak jednat a necháš se poškrábat. A je vážně hloupost, jestli si myslíš, že můžu mít na co si ukážu. Jestli je někdo, kdo to nemůže mít, pak právě já, protože mám přísnou výchovu. Je fakt, že je to jiný pohled, než jaký má Wízlánek, ovšem mě to přijde stejné…“ Harry na něj úkosem pohlédl. Nemohl se zbavit dojmu, že Malfoy něco skrývá za svým dobře vycvičeným chladným hlasem. Přendal mu přes hlavu řetízek a hodil mu pramen vlasů za ucho.
,,Předevčírem jsem se tě ptal, jestli tě doma mučí. Zahrál jsi to do ztracena – velice chvályhodné, ale já bych rád věděl proč?“ Draco vzdychnul.
,,Hele, Harry, já myslím, že toho už víc vědět nepotřebuješ – pro vlastní dobro.“
,,Ani kdybych…“ Harry se naklonil a jemně Draca políbil na ušní lalůček a na krk. ,,…se pokusil tu růžičku utrhnout za zahrady pekelné a slíbil, že o ni budu dobře pečovat?“ vjel Dracovi rukou do vlasů a druhou přejel po jeho paži. Draco se slastně zavrtěl.
,,Růžička o tom bude přemýšlet…“ řekl pomalu a dlouze Harryho políbil. Jako omámený se nechal Harry položit na gauč a pomalu líbat na krk. Draco na něm spočinul celou vahou, rozepnul knoflíček Harryho košile a políbil jeho šíji.
,,Co bys chtěl od růžičky vědět?“ otázal se mezi polibkem.
,,Proč tohle dělá.“ Odpověděl Harry a zavřel víčka. Malfoyovi prsty hbitě překonaly zapínání knoflíčků a nyní přejely po nahé hrudi.
,,Protože přesně tohle chce, Harry. Chce tebe! Nechápeš?“ zněl pobaveně. Když se Dracova hebká ústa dotkla pleti, projelo oběma nenadálé chvění. Harrymu naskočila husí kůže a Draco se nemohl vynadívat. Všechno na Harrym bylo tak jiné, než to s čím se doposud setkal. Od létání vypracované svaly se rýsovaly snědou opálenou pletí, rozbušené srdce jako by Draco přímo cítil pod svýma rukama, nádherné tvary a záhyby těla se mu stále vpíjely do očí, netoužil po ničem jiném, než přivézt tohle dokonalé tělo na vrchol slasti. Rukou obkroužil Potterovo břicho, ústy se přitiskl k pupíku a zabloudil k přezce opasku.
Harryho kůže, zasypávaná jemnými polibky Dracových rtů, vysílala do celého Harryho těla nepatrné elektrické výboje. Měl pocit, že mu srdce vzrušením vyletí z hrudi. Ucítil tahání za opasek a to ho jakoby probralo z nevědomého poblouznění. Něco nesedělo…
,,Co to děláš?“ zeptal se Draca a štrachal se na lokty. Draco se zarazil a vzhlédl k němu šedýma očima, plnýma skelného lesku.
,,Co myslíš, že dělám?“ odpověděl ironickou otázkou. Harry párkrát zamrkal, aby se zbavil nepříjemného, vlastně velice příjemného, ale nevhodného pocitu – touhy.
,,Viděli jsme se jen párkrát a já si nejsem jistej, že jsem tak úplně na všechno připravený. Vím, že je to úplně divný, ale můžeš to, prosím, pochopit?“ cítil se trapně, když tohle vyslovil před někým jako je Malfoy. Draco slezl z gauče, chvilku zůstal nerozhodně stát a pak založil ruce v bok.
,,Potter, ten slavný Harry Potter, se přede mnou stydí? Óóó! Cítím se povznesen!“ jízlivě se ušklíbl. ,,Já bych se ti nesmál, Potty…já se jenom podívám, dva prstíčky ohřeji a zase půjdu!“ Harry úplně celý zrudnul, jako by ho někdo pokreslil ohnivou barvou. Nechápal, jak může být Malfoy tak nezábranný a v pohodě.
,,Ty to nechápeš, že jo, Malfoyi?!“ obořil se na něj, aby skryl vlastní rozpaky.
,,No, myslím, že nechápu.“ Odvětil klidně, urovnal vlasy a založil ruce pro změnu na hrudi. ,,Toužíme po sobě, tak v čem je problém? Semnou nikdo nikdy nemluvil o mých pocitech, Pottere, já bych tu měl být ten zmatený, kupodivu mých obou polovin ovšem nejsem. Jestli máš nějaké vysvětlení, tak poslouchám.“ Poklepal nohou.
,,Máš dvě poloviny?“ zeptal se Harry v domnění, že odvede řeč jinam.
,,Oblíbené rčení mého otce je, Pottere, že život je jako mudlovská mince. Na jedné straně jsou nedůležité a neužitečné znaky, málokdy o ně vůbec zavadíš pohledem, které pouze symbolizují všechny konejšivosti – rub. Kdežto druhá je osazená důležitým číslem, které určuje celý oběh a podle něj se budeš řídit. Jenom to číslo je skutečně cenné a významné – bez něj nepřežiješ. Zbytku se zbav a zanedbej ho.“ Vzdychnul. Během jeho hovoru se Harry pomalu posadil a upřeně ho sledoval. Malfoy vypadal jako jiný člověk, působil znaveně – znaveně od života. Sedmnáctiletý chlapec vypadal jako zkušený a vyzývavě přitažlivý muž, prozkoušený životem skrz na skrz, který ve skutečnosti nevnímá, když mu platinově zbarvené vlasy spadnou do tváře, protože ho sužují těžší věci, mnohem těžší věci. ,,Rčení má naše rodina hodně, ale většina z nich jsou na podobném základu. Já jsem vychovaný bez pocitů, Harry Pottere. Ale jsem člověk, lidská bytost, a u té nejde jen tak mávnou hůlkou, aby ztratila emoce. Já je mám, ale jsou dole, hluboko, a rozhodně ne každý o nich ví.“ Demonstrativně si přiložil pěst na hruď. Jeho hlas byl trpký a kyselý jako nedozrálé víno, po jehož kuličce právě sáhl, chvilku jí převaloval v prstech, pak rozmačkal v ruce, nechávajíc šťávu odtéct stranou na podlahu, a zbytek otřel o hábit.
Harry seděl a mlčel. To, co Malfoy řekl, byla ta nejkrutější pravda, jakou kdy slyšel. Co tě ujišťuje, že nelže? Zahlodal vnitřní hlas. Ten bezradný pohled. Odpověděl si. Nedokázal nic říct, jen tiše sedět a sledovat ho. Draco neklidně přešel dva kroky tam, dva kroky zpět. Plameny v krbu praskaly a přerušovaly tak stále více houstnoucí ticho.
,,Pottere, udělám teď něco, za co mne moje mincovní líc zabije, ale čím víc jsem s tebou, poznávám, že slevit ze zásad je nutnost.“ Zavrtěl hlavou a pohlédl zpříma na Harryho. ,,Dávám ti čas. Vezmi si ho kolik budeš potřebovat. Nekontaktuj mne a nevšímej si mě. Dokud si neurovnáš, co chceš, bylo by to jenom horší. Až všechno zjistíš a srovnáš si myšlenky, dej mi vědět. Chci abys věděl, že se pokusím být ti nablízku i když to tak nebude vypadat.“ Pousmál se a oddychnul. ,,Nevěřím, že jsem něco takového řekl…no, nic – je to venku a ani to nebolelo. Teď jdu, sbohem – e, to ne, raděj čau.“ Otočil se, nazul si boty a zmizel. Harry nebyl sto se pohnout, natož promluvit. Položil se na gauč s rukama za hlavou a chvíli tak setrval, aby se uklidnil. Byl hlupák, že nechal Draca jen tak odejít a vůbec nic mu neřekl. Nedokázal si ani představit, co musel Draco ze sebe dostat, aby mu dokázal sdělit něco tak od srdce… Harry měl znovu pocit, jako by se musel vyrovnávat s nějakou novou informací a byl u toho vyděšený – pocit ne nepodobný tomu, když zjistil, že Draco je velice uhrančivý chlapec.
Rovně si sednul a pořádným douškem si zavdal vína. Nemohl tu zůstat jen tak sedět, nejlépe udělá, když se vrátí do Společenské místnosti, vyspí se a ráno bude něco řešit. Pomalu si dopnul knoflíčky na košili, neušlo mu, jak se mu klepají ruce.
,,No tak!“ okřikl se nahlas. ,,Nemůže tě vykolejit Malfoy, Harry!“ sebral neviditelný plášť a vydal se s Pobertovým plánkem v ruce do Nebelvíru. Tečka se jménem Malfoy byla už ve společenské místnosti, chodila dokola. Harrymu se trochu sevřelo srdce.
V ložnici se svalil na postel, po dlouhém přesvědčování sám sebe se převlékl, aniž by se ohlédl po budíku, a byl velice rád, že už všichni spí. Ovšem neměl tak úplně pravdu…
Slyšíš vůni , cítíš tóny ,
avšak šeptáš slova bez poklony ,
necháváš okvětní plátky suché ,
pouze obáváš se mysli liché ,
která nechala růži zvadnout ,
co zabrání , aby byla šťastnou ,
tak jemně dotkni se lístků ,
obezřetně na zem polož snítku
a po špičkách jdi po mechu ,
stejně úmyslně děláš neplechu…
Kapitola šestá: Po bouři vždy vyjde slunce.
Kapitola sedmá: Všude dobře, doma nejlíp - vyjímka tvrdí pravidlo!
Draco vytáhl se supěním kufr z vlaku a rozhlédl se po nástupišti. Matku ani otce nezahlédl. Jak by také mohl, když tam nebyli?! V duchu si zanadával za to, že jim prozradil, že už složil zkoušku z přemisťování. Odtáhl kufr ke zdi a znovu se rozhlédl. Pramen platinových vlasů mu spadl do obličeje, přes oči. Urovnal ho a vzal kufr do ruky.
,,Fajn, co se dá dělat.“ Řekl si pro sebe. ,,Musíš se holt přemístit tisíce kilometrů na vlastní pěst!“ zavřel oči a pomalu se soustředil. Za chvíli pocítil osvědčené brnění v nohou, ale oči otevřel teprve, až ucítil pod nohama pevnou zem a napočítal do deseti.
Pečlivě a téměř slídivě probádal šedýma očima okolí. Tuhle krajinu znal, i když to nebylo přesně tam, kam skutečně chtěl. Stál na okraji lesíka, který se nacházel něco přes dva kilometry od brány jejich panství. Nastavil si ruku proti slunci a pokusil se vypočítat, za jak dlouho tam asi dorazí, ale dohlédl sotva do středu prašné cestičky. S rezignací popadl zavazadlo a vykročil.
Husté buky se zelenaly, ptáci rozjařeně šveholily vysoko ve větvích a Dracův pohled tápal nebem. Byl by se pokusil ohromě vychutnat všechny vjemy, ale myšlenky na Harryho mu zabraňovaly.
Došel k železné bráně, jejíž křídla byla rozdělena kapkou, která v sobě ukrývala meč opletený růží – erb rodiny Malfoyů. Zapřemýšlel si nad ním na chvilku. Věděl, že kapka znamená kapku čisté krve, kterou se celá století chlubili. Meč byl znamením vznešenosti, břitkosti a vytrvalosti ke vzletným cílům, ale co tam dělala ta růže?! Jednou mu matka říkala, že první zakladatel rodu dostal ke svatbě růži jako symbol dvojí strany, ale proč jí nechal vytepat? To Draco nepochopil. Přišlo mu samozřejmé, že všechno má protiklad, tak nač to ještě zdůrazňovat?
Když stanul před vchodovými dveřmi a odložil kufr na stranu, neušlo mu chřoupání větviček kousek od něj. Obrátil se proto doleva, ale spatřil zdánlivě nehybný keř. Zamračil se a sevřel v kapse hůlku. Náhle z keře vyskočil okrový rys s matně bílými flíčky a povalil ho na zem. Draco uhnul s hlavou a nechal si olíznout ucho. Byla to jeho kočkovitá šelma, kterou dostal k jedenáctým narozeninám. Počkal až z něj sleze a pak si oklepal hábit.
,,Divo! Ještě jednou tohle uděláš a pomažeš k mudlům do lesa!“ zahrozil, ale když mu odpověděla strojeně lhostejným olíznutím packy, přejel jí rukou po hlavě. Slastně zavřela oči a otřela se mu o nohu. ,,Páneček tu bude celý týden a bude tě drbat za ušima, aby si vynahradil vlastní problémy…“ vzdychnul a usmál se. ,,Tak jdeme.“ Otevřel dveře, překročil práh a zůstal stát v hale. Mramorovému schodišti před sebou, po kterém se nahoru táhnul hermelínový koberec, podpěrným sloupům, vystavěným v Gotickém slohu, naleštěné parketové podlaze a dveřím do různých pokojů, věnoval láskyplný úsměv.
,,Home, sweet home.“ Pronesl sentimentálně, zakroutil hlavou a vydal se po schodech do svého pokoje ve druhém patře. Svalil se tam do polstrovaného křesla a zavřel oči. Dýchalo tu na něj spoustu dřívějších pocitů, musel je koncentrovat pomalu, protože od doby, než poznal koho skutečně miluje, se změnilo hrozně moc věcí.
Po nějakých deseti minutách rozjímání, co se vlastně stane a co řeknou rodiče, se podíval na nástěnné hodiny se dvanácti ručičkami. Dokázal se v nich excelentně orientovat, takže zjistil, že v tuhle hodinu obvykle zasedají k večeři v jídelně. Převlékl se do tmavomodrého hábitu posetého stříbrem vyšívanými pentagramy a došel do jídelny v dolním patře.
Když otevřel dveře, zůstal rozpačitě stát mezi nimi. Narcisa Malfoyová i Lucius Malfoy k němu překvapeně vzhlédli od večeře. Na stole byly naservírovány nejvybranější lahůdky, oko se jen rozplývalo. Draco políbil matku na tvář a sednul po jejím boku (Lucius seděl v čele) jako by se nic nedělo. Rodiče si vyměnili zamyšlený pohled.
,,Syn se uráčil přijet taky jednou domů a pobít s rodiči?“ otázal se chladně Lucius a sledoval, jak si Draco nevzrušeně nandává brambory.
,,Ano, uráčil se navštívit rodiče, kteří mu ani nepřijely na nádraží naproti.“ Zamumlal Draco v odpověď jen tak mimochodem. Narcisa mu uštědřila pohlavek.
,,Tímhle tónem s otcem nemluv.“ Pokárala ho příkře. Draco na ní vzdorně pohlédl, ale spolkl poznámku o tom, jak je vlastně ubohá.
,,Víš, milý synu, tvoji rodičové totiž netušili, jestli vůbec přijedeš.“ Odpověděl Lucius klidně a přitáhl si kuře. ,,Chtěl jsi vůbec přijet?“
,,Ne.“ Odvětil Draco pravdivě a přindal si stehýnko. Lucius pokýval hlavou.
,,To jsem myslel. Když jsi odepisoval, tak se ti muselo něco nelíbit, protože tvé písmo bylo skosené naprosto strašným způsobem a namačkané na sebe.“ Draco na něj chladně pohlédl. V duchu se modlil, aby otec neměl všetečné otázky. Neměl je, ale matka ano.
,,Můžeš udat jediný důvod, proč jsi nechtěl přijet?“ otázala se bez okolků.
,,A musím?“ vykrucoval se Draco. Matka přísně kývla. Vzdychnul. ,,Když to vy dva nikdy nepochopíte…je to k vysvětlování moc složité a předně, nechce se mi to vysvětlovat.“
,,Náš chlapec má v Bradavicích děvče, Narciso.“ Řekl otec nepřítomně sklenici džusu. Jeho syn mírně zrůžověl v tvářích.
,,Ale nemám!“ vyhrkl hned vytočen. ,,A sakra!“ syknul vzápětí. Otcův pohled mu dobře říkal, že tohle už opravdu přehnal. Draco si byl naprosto jist, že za tohle ho trest nemine.
,,Pamatuj si jednu věc, Draco!“ řekl Lucius výhružně. ,,Už nejsi malé dítě, aby se ti v tomhle domě, na rodné půdě tvých předků, promíjela kdejaká rozbitá vázička!“ řečnický obrat. Draco polkl. Musí si vymyslet nějaké přijatelné východisko. Pak dostal skvělý nápad.
,,Asi bych to před vámi stejně neutajil, takže vám to nebudu tajit – jo, mám přítelkyni, ale nebude s ní souhlasit…“ Matka rozšířila oči.
,,Snad to není nějaká mudlovská šmejdka?!“ zděsila se naprosto upřímně. Draco zavrtěl hlavou. Tohle bude v pořádku, protože nemusel ani lhát.
,,Co vím, tak má otce čaroděje do nějakých šesti generací, matku má čarodějku, ale o té moc nevím.“ Rozkousal sousto a polkl. ,,Ale jak vás znám, bude vám to málo. Jedním z důvodů, proč se vám s takovými věcmi nesvěřuji, je, že máte přehnaně vysoké nároky… Jak si mám najít děvče, když musí být úplně čistokrevná?!“ rozhořčil se. Narcisa ho znovu pohlavkovala.
,,Nezvyšuj u večeře hlas!“ doplnil otec. ,,Proč si nevybereš třeba slečnu Parkinsonovou?“
,,Viděl jsi jí někdy, otče?“ Lucius zavrtěl hlavou. ,,Musel by si se při té představě pozvracet. Je strašně ošklivá…no, vlastně tak strašně ne, ale tohle jen v krajních mezích! Je ujetá, pitomá a neumí se chovat – prostě šílenec! Pod mojí úroveň – tisíc takových chodí po ulici.“
,,A nechtěl by jsi nám říct něco o té své krásce? Jak se vlastně jmenuje?“
,,Harry.“ Vyrazil ze sebe Draco. Matka na něj udiveně pohlédla. ,,Chtěl jsem říct Harriet Pottsonová, ale nikdo jí neřekne jinak, než Harry.“ Opravil se vzápětí. ,,Je naprosto božská! Vždycky, když jde, vypadá jako ztělesnění nejtajnějších představ.“ Dracovi oči dostaly skelný lesk. ,,Hábit vždycinky obkresluje její tělo a při tom ponechává hodně místa fantazii, přímo se klepu, když zelenýma očima zamyšleně bloudí po okolí a její krátké černé vlasy nádherně voní, když jde kolem mě!“ Zavřel oči. Nemusel si ani moc vymýšlet, vždyť to v podstatě byla pravda.
,,On jí miluje!“ hlesl otec vyděšeně. Draco kývnul.
Zbytek večeře proběhl v naprosté tichosti, akusticky doprovázené jen příbory. Draco ovšem neomylně tušil, že bude stejně potrestaný. Prostě jenom za to, že se nerozpovídal hned. Cosi uvnitř mu říkalo, že se tomu musí vzepřít, ale na to neměl dost odvahy.
Po večeři se vydal do knihovny. Neušlo mu, že se otec také zvednul. Stoupl si někam přibližně do středu před malé křesílko se stolkem a čekal. Luciusova hůlka se mu zabodla mezi lopatky a i přes látku cítil jasanové dřevo.
,,Klekni.“ Nakázal Lucius. Draco zavřel oči, ale příkaz nesplnil. ,,To nebyla prosba!“ zdůraznil otec a důrazně ho klepl po rameni. Draco teď uposlechl. Tělem mu projela ostrá bolest. Ne tak silná, jako bývá když udělá opravdu hloupost, ale přesto stačila, aby mu z pod řasy vyklouzla slza a musel ruce zatnout v pěsti. Ustala stejně náhle jako přišla.
,,Chtěl bych se zvednout.“ Řekl Draco po oddechu. Lucius odpověděl záporně. Draco znovu sevřel oči, ale žádná bolest nepřišla. Pouze pocítil, jak mu otec hůlkou zastříhnul po pás dlouhé vlasy až ke krku, pak ho ze tří stran obešel, aby ho ohodnotil, zřejmě byl spokojen.
,,Dlouhé vlasy ti nesluší, stejně jako ti nejdou dlouhé lži. Víš vůbec proč tě trestám?“ Draco sklopil oči, neřekl nic. Vlasy mu teď spadly do obličeje, smějíce se mu za zbabělost. Moc dobře si jí uvědomoval, ale nemohl s ní nic dělat.
,,Trestám tě proto, že Malfoyovské směrnice porušuješ!“ pokračoval otec ostře. ,,Řekni, milý synu, chceš je snad porušovat schválně?“
,,Ne.“ Odpověděl Draco. Následoval příval podobně silné bolesti a hned několik slz si našlo cestu ven. Lucius se začínal zlobit.
,,Vstaň a řekni mi to do očí!“ nakázal. Draco se postavil čelem proti němu, šedýma očima se upřel na otce, ale nic neřekl. Slabá odvaha se přece jen ozvala.
,,Jakže?!“ rozhořčil se Lucius. Bolest, která Draca zasáhla, byla téměř nesnesitelná. Srazila ho nemilosrdně na všechny čtyři a donutila bolestně úpět. Trvala také mnohem déle, ale čím déle, tím byla slabší, neboť si Lucius uvědomoval, že nemůže svého jediného syna zabít.
,,Jdi se umýt a spát.“ Řekl znechuceně, když skončil. Draco se zvedl se země, uhladil hábit a pomalým vznešeným krokem se vydal k pokoji. Jen co byl na schodiště, vznešenost, nevznešenost, začal vybíhat jako polekané dítě, daleko neměl ani k breku.
Spadl na svoji postel a zůstal ležet několik minut. Kdyby mu nevzdoroval, nemusely by se mu teď tak klepat ruce. V duchu si zanadával. Vstal, překročil kufr, který tam donesl domácí skřítek Nicky, a otevřel skříň. Vytáhnul černé flanelové pyžamo s drakem vyšitým na zádech a tmavomodrý župan. S tím došel do koupelny a pustil sprchu. Nemyslel na nic jiného, než na Harryho. Jemu se určitě vede lépe. Nespíš teď sedí na posteli, čučí do nějaké famfrpálové příručky nebo píše úkol.
Po té, co se Draco rozmrzele osprchoval, oblékl pyžamo a na něj župan, došel Draco do pokoje a z kufru vytáhl přeměňování v pokročilém kouzelnictví, několik pergamenů, inkoust a brk. Rozhodl se nebrat na vědomí otcův zákaz. Tak malý, aby nemohl rozhodnou, kdy půjde spát a kdy ne, už dávno nebyl.
Došel na vrchol jedné z hlásek a usadil se na cimbuří jako strašidlo. Inkoust i knihu očaroval tak, že se vznášely vedle něj, pergamen si na kolenou podložil kusem dřevěné desky, kterou sebral cestou, a dal se do psaní. Ještě nedopsal ani třetí řádek, když si k němu vyskočila Diva (jeho rys), sebrala mu inkoust, a dohopsala s ním vesele pryč. Bez projevu většího zájmu se po ní Draco podíval a přičaroval si ho hůlkou zpátky. Když znovu uložil hůlku do kapsy županu, Diva na něj uraženě pohlédla a znovu k němu vylezla. Žalostným mňouknutím a taháním zubů za rukáv mu dala najevo, že si chce hrát. Draco jí odehnal.
,,Nech toho, musím se učit a přijít na jiné myšlenky. Hrát si budu potom.“ Vzdychnul a začal znovu psát. Diva si lehla. Ticho se neslo vzduchem a chladný vítr cuchal Dracovi vlasy, měsíc mu svítil k práci, Diva povzneseně vrněla při každém jeho pohledu a černí ptáci přelétaly nad lesem. Jaká idyla…
Asi za půl hodiny se však rozplynula, neboť Diva začala vrčet a když se Draco ohlédl, spatřil Narcisu v hábitu kráčet přímo k němu, tvář bezvýraznou.
,,Tvůj otec se zlobí.“ Řekla chladně. Draco se na ní odevzdaně díval. Mluvit s matkou, bez přítomnosti otce, bylo jiné, než s otcem, protože k ní přeci jen cítil víc citů. ,,Vypadá to, jako bychom ti něco udělali. Vůbec nechápu, proč jsi najednou plný takové zášti vůči domovu. Co jsme ti udělali, mi asi nepovíš, že?“ Draco otočil hlavu zpátky k papíru. Matka měla v podstatě pravdu. Začal teď cítit nějakou zvláštní nechuť vůči tomuhle místu. Snad to bylo i tím, že měl něco s Harrym, nebo s tím možná měl co dělat fakt, že by chtěl, aby ho otec miloval, jako otec miloval svoje děti, a že věděl, že se to nestane. Matka mu položila ruku na rameno.
,,Nemůžeš spát, trápí tě spousta myšlenek, které se bojíš vyslovit, a přestáváš důvěřovat rodičům, kteří s tebou vše myslí dobře, a chceš být nezávislý?“ zeptala se tónem, o němž Draco vždy uvažoval jako o láskyplně mateřském. Překvapeně se otočil.
,,Jak to výš?“ jeho hlas byl opravdu udivený. Narcisa se rozhlédl po krajině.
,,Puberta, zlatíčko, pozdní puberta…“ odpověděla. ,,Jsem tvoje matka, miláčku, a bylo by dobré, až budeš mít opravdu jakýkoliv problém, aby ses mi svěřil.“ S pohledem stále upřeným na zahradu ho pohladila po vlasech jako malé dítě. Draco zavřel oči. Má to matce prozradit nebo nemá? Takové přemýšlení by ho málem zničilo, kdyby mu matka neoznámila, aby šel spát, neboť by mohl nastydnout. Ani se nehnul. Trápila ho otázka.
,,Mami?“ zeptal se opatrně, jelikož věděl, že umí být stejně útočná jako otec. ,,Miluješ tátu? Myslím tak, jako já Harry?“ matka vzdychla. Jasně ji slyšel. Obrátil se na ni. Stála tam jako socha, nehýbajíc sotva ani očima, jen světlé vlasy vlály ve větru.
,,Víš, Draco,“ začala pomalu a sklopila k němu milující oči. ,,až budeš o hodně starší, tak poznáš, že jsou různé formy lásky a ne každá se dá přesně definovat. Až přijde čas, pochopíš, co tím myslím…“ usmála se tak, jak se matky většinou smějí na své děti, když sledují, jak jim rostou před očima, a vzpomínají, že včera sotva dělala jejich rozkošná batolata první krůčky.
,,A mami,“ zeptal se Draco tímž ustrašeným hlasem (opravdu měl strach, i když se za to v sedmnácti nemálo styděl). ,,zlobila by ses, kdybych miloval někoho, koho nemám?“
,,Zkonkretizoval bys to?“ zeptala se ostražitě. Draco pokrčil rameny.
,,Třeba Harryho Pottera?“ nadhodil. Nevěřil, že by mu něco takového věřila a měl pravdu, jelikož se Narcisa začala smát. Ušklíbnul se taky. Tak to bude v pohodě.
,,Ale ne, asi ne.“ Řekla potom. ,,Takovéhle vtipy si ale pro příště odpust. Chci abys věděl, že je na tobě, ale opravdu pouze na tobě, koho miluješ a, i když ti do toho budeme s otcem mluvit, je to tvoje volba a nevěřím, že bychom ti to stejně dokázali vymluvit. To mne ostatně přivádí k pádné otázce : Miluješ ty svého otce?“ Draco zamrkal. Na jazyku ho pálilo ne. Tiché, vzdorné a nesmělé, ale přesto tam bylo.
,,Neumím milovat.“ Odpověděl po chvíli. Narcisa na něj káravě shlédla.
,,Hlupáčku můj malá, mudlové mají rčení, že láska je slepá. Jistě ti dojde, co tím myslí… A teď sbal ty krámy – jde se spát.“ Její hlas nabyl původní chladnosti. Draco neodporoval a vydal se v doprovodu Divy spát…
Ruku svírá chladná dlaň ,
v lesích se skrývá plachá laň ,
oči se pomalu klíží ,
světlo proniká zrezlou mříží ,
cos miloval a hloupě věrně ctil ,
jako když šíp zasáhne cíl ,
bodlo tě trnem do rukou ,
proč máš teď ránu krvavou ,
jenž pálí a věští krutou pravdu ,
naletěl jsi , hlupáčku , na dávnou zradu!
,,Fajn, co se dá dělat.“ Řekl si pro sebe. ,,Musíš se holt přemístit tisíce kilometrů na vlastní pěst!“ zavřel oči a pomalu se soustředil. Za chvíli pocítil osvědčené brnění v nohou, ale oči otevřel teprve, až ucítil pod nohama pevnou zem a napočítal do deseti.
Pečlivě a téměř slídivě probádal šedýma očima okolí. Tuhle krajinu znal, i když to nebylo přesně tam, kam skutečně chtěl. Stál na okraji lesíka, který se nacházel něco přes dva kilometry od brány jejich panství. Nastavil si ruku proti slunci a pokusil se vypočítat, za jak dlouho tam asi dorazí, ale dohlédl sotva do středu prašné cestičky. S rezignací popadl zavazadlo a vykročil.
Husté buky se zelenaly, ptáci rozjařeně šveholily vysoko ve větvích a Dracův pohled tápal nebem. Byl by se pokusil ohromě vychutnat všechny vjemy, ale myšlenky na Harryho mu zabraňovaly.
Došel k železné bráně, jejíž křídla byla rozdělena kapkou, která v sobě ukrývala meč opletený růží – erb rodiny Malfoyů. Zapřemýšlel si nad ním na chvilku. Věděl, že kapka znamená kapku čisté krve, kterou se celá století chlubili. Meč byl znamením vznešenosti, břitkosti a vytrvalosti ke vzletným cílům, ale co tam dělala ta růže?! Jednou mu matka říkala, že první zakladatel rodu dostal ke svatbě růži jako symbol dvojí strany, ale proč jí nechal vytepat? To Draco nepochopil. Přišlo mu samozřejmé, že všechno má protiklad, tak nač to ještě zdůrazňovat?
Když stanul před vchodovými dveřmi a odložil kufr na stranu, neušlo mu chřoupání větviček kousek od něj. Obrátil se proto doleva, ale spatřil zdánlivě nehybný keř. Zamračil se a sevřel v kapse hůlku. Náhle z keře vyskočil okrový rys s matně bílými flíčky a povalil ho na zem. Draco uhnul s hlavou a nechal si olíznout ucho. Byla to jeho kočkovitá šelma, kterou dostal k jedenáctým narozeninám. Počkal až z něj sleze a pak si oklepal hábit.
,,Divo! Ještě jednou tohle uděláš a pomažeš k mudlům do lesa!“ zahrozil, ale když mu odpověděla strojeně lhostejným olíznutím packy, přejel jí rukou po hlavě. Slastně zavřela oči a otřela se mu o nohu. ,,Páneček tu bude celý týden a bude tě drbat za ušima, aby si vynahradil vlastní problémy…“ vzdychnul a usmál se. ,,Tak jdeme.“ Otevřel dveře, překročil práh a zůstal stát v hale. Mramorovému schodišti před sebou, po kterém se nahoru táhnul hermelínový koberec, podpěrným sloupům, vystavěným v Gotickém slohu, naleštěné parketové podlaze a dveřím do různých pokojů, věnoval láskyplný úsměv.
,,Home, sweet home.“ Pronesl sentimentálně, zakroutil hlavou a vydal se po schodech do svého pokoje ve druhém patře. Svalil se tam do polstrovaného křesla a zavřel oči. Dýchalo tu na něj spoustu dřívějších pocitů, musel je koncentrovat pomalu, protože od doby, než poznal koho skutečně miluje, se změnilo hrozně moc věcí.
Po nějakých deseti minutách rozjímání, co se vlastně stane a co řeknou rodiče, se podíval na nástěnné hodiny se dvanácti ručičkami. Dokázal se v nich excelentně orientovat, takže zjistil, že v tuhle hodinu obvykle zasedají k večeři v jídelně. Převlékl se do tmavomodrého hábitu posetého stříbrem vyšívanými pentagramy a došel do jídelny v dolním patře.
Když otevřel dveře, zůstal rozpačitě stát mezi nimi. Narcisa Malfoyová i Lucius Malfoy k němu překvapeně vzhlédli od večeře. Na stole byly naservírovány nejvybranější lahůdky, oko se jen rozplývalo. Draco políbil matku na tvář a sednul po jejím boku (Lucius seděl v čele) jako by se nic nedělo. Rodiče si vyměnili zamyšlený pohled.
,,Syn se uráčil přijet taky jednou domů a pobít s rodiči?“ otázal se chladně Lucius a sledoval, jak si Draco nevzrušeně nandává brambory.
,,Ano, uráčil se navštívit rodiče, kteří mu ani nepřijely na nádraží naproti.“ Zamumlal Draco v odpověď jen tak mimochodem. Narcisa mu uštědřila pohlavek.
,,Tímhle tónem s otcem nemluv.“ Pokárala ho příkře. Draco na ní vzdorně pohlédl, ale spolkl poznámku o tom, jak je vlastně ubohá.
,,Víš, milý synu, tvoji rodičové totiž netušili, jestli vůbec přijedeš.“ Odpověděl Lucius klidně a přitáhl si kuře. ,,Chtěl jsi vůbec přijet?“
,,Ne.“ Odvětil Draco pravdivě a přindal si stehýnko. Lucius pokýval hlavou.
,,To jsem myslel. Když jsi odepisoval, tak se ti muselo něco nelíbit, protože tvé písmo bylo skosené naprosto strašným způsobem a namačkané na sebe.“ Draco na něj chladně pohlédl. V duchu se modlil, aby otec neměl všetečné otázky. Neměl je, ale matka ano.
,,Můžeš udat jediný důvod, proč jsi nechtěl přijet?“ otázala se bez okolků.
,,A musím?“ vykrucoval se Draco. Matka přísně kývla. Vzdychnul. ,,Když to vy dva nikdy nepochopíte…je to k vysvětlování moc složité a předně, nechce se mi to vysvětlovat.“
,,Náš chlapec má v Bradavicích děvče, Narciso.“ Řekl otec nepřítomně sklenici džusu. Jeho syn mírně zrůžověl v tvářích.
,,Ale nemám!“ vyhrkl hned vytočen. ,,A sakra!“ syknul vzápětí. Otcův pohled mu dobře říkal, že tohle už opravdu přehnal. Draco si byl naprosto jist, že za tohle ho trest nemine.
,,Pamatuj si jednu věc, Draco!“ řekl Lucius výhružně. ,,Už nejsi malé dítě, aby se ti v tomhle domě, na rodné půdě tvých předků, promíjela kdejaká rozbitá vázička!“ řečnický obrat. Draco polkl. Musí si vymyslet nějaké přijatelné východisko. Pak dostal skvělý nápad.
,,Asi bych to před vámi stejně neutajil, takže vám to nebudu tajit – jo, mám přítelkyni, ale nebude s ní souhlasit…“ Matka rozšířila oči.
,,Snad to není nějaká mudlovská šmejdka?!“ zděsila se naprosto upřímně. Draco zavrtěl hlavou. Tohle bude v pořádku, protože nemusel ani lhát.
,,Co vím, tak má otce čaroděje do nějakých šesti generací, matku má čarodějku, ale o té moc nevím.“ Rozkousal sousto a polkl. ,,Ale jak vás znám, bude vám to málo. Jedním z důvodů, proč se vám s takovými věcmi nesvěřuji, je, že máte přehnaně vysoké nároky… Jak si mám najít děvče, když musí být úplně čistokrevná?!“ rozhořčil se. Narcisa ho znovu pohlavkovala.
,,Nezvyšuj u večeře hlas!“ doplnil otec. ,,Proč si nevybereš třeba slečnu Parkinsonovou?“
,,Viděl jsi jí někdy, otče?“ Lucius zavrtěl hlavou. ,,Musel by si se při té představě pozvracet. Je strašně ošklivá…no, vlastně tak strašně ne, ale tohle jen v krajních mezích! Je ujetá, pitomá a neumí se chovat – prostě šílenec! Pod mojí úroveň – tisíc takových chodí po ulici.“
,,A nechtěl by jsi nám říct něco o té své krásce? Jak se vlastně jmenuje?“
,,Harry.“ Vyrazil ze sebe Draco. Matka na něj udiveně pohlédla. ,,Chtěl jsem říct Harriet Pottsonová, ale nikdo jí neřekne jinak, než Harry.“ Opravil se vzápětí. ,,Je naprosto božská! Vždycky, když jde, vypadá jako ztělesnění nejtajnějších představ.“ Dracovi oči dostaly skelný lesk. ,,Hábit vždycinky obkresluje její tělo a při tom ponechává hodně místa fantazii, přímo se klepu, když zelenýma očima zamyšleně bloudí po okolí a její krátké černé vlasy nádherně voní, když jde kolem mě!“ Zavřel oči. Nemusel si ani moc vymýšlet, vždyť to v podstatě byla pravda.
,,On jí miluje!“ hlesl otec vyděšeně. Draco kývnul.
Zbytek večeře proběhl v naprosté tichosti, akusticky doprovázené jen příbory. Draco ovšem neomylně tušil, že bude stejně potrestaný. Prostě jenom za to, že se nerozpovídal hned. Cosi uvnitř mu říkalo, že se tomu musí vzepřít, ale na to neměl dost odvahy.
Po večeři se vydal do knihovny. Neušlo mu, že se otec také zvednul. Stoupl si někam přibližně do středu před malé křesílko se stolkem a čekal. Luciusova hůlka se mu zabodla mezi lopatky a i přes látku cítil jasanové dřevo.
,,Klekni.“ Nakázal Lucius. Draco zavřel oči, ale příkaz nesplnil. ,,To nebyla prosba!“ zdůraznil otec a důrazně ho klepl po rameni. Draco teď uposlechl. Tělem mu projela ostrá bolest. Ne tak silná, jako bývá když udělá opravdu hloupost, ale přesto stačila, aby mu z pod řasy vyklouzla slza a musel ruce zatnout v pěsti. Ustala stejně náhle jako přišla.
,,Chtěl bych se zvednout.“ Řekl Draco po oddechu. Lucius odpověděl záporně. Draco znovu sevřel oči, ale žádná bolest nepřišla. Pouze pocítil, jak mu otec hůlkou zastříhnul po pás dlouhé vlasy až ke krku, pak ho ze tří stran obešel, aby ho ohodnotil, zřejmě byl spokojen.
,,Dlouhé vlasy ti nesluší, stejně jako ti nejdou dlouhé lži. Víš vůbec proč tě trestám?“ Draco sklopil oči, neřekl nic. Vlasy mu teď spadly do obličeje, smějíce se mu za zbabělost. Moc dobře si jí uvědomoval, ale nemohl s ní nic dělat.
,,Trestám tě proto, že Malfoyovské směrnice porušuješ!“ pokračoval otec ostře. ,,Řekni, milý synu, chceš je snad porušovat schválně?“
,,Ne.“ Odpověděl Draco. Následoval příval podobně silné bolesti a hned několik slz si našlo cestu ven. Lucius se začínal zlobit.
,,Vstaň a řekni mi to do očí!“ nakázal. Draco se postavil čelem proti němu, šedýma očima se upřel na otce, ale nic neřekl. Slabá odvaha se přece jen ozvala.
,,Jakže?!“ rozhořčil se Lucius. Bolest, která Draca zasáhla, byla téměř nesnesitelná. Srazila ho nemilosrdně na všechny čtyři a donutila bolestně úpět. Trvala také mnohem déle, ale čím déle, tím byla slabší, neboť si Lucius uvědomoval, že nemůže svého jediného syna zabít.
,,Jdi se umýt a spát.“ Řekl znechuceně, když skončil. Draco se zvedl se země, uhladil hábit a pomalým vznešeným krokem se vydal k pokoji. Jen co byl na schodiště, vznešenost, nevznešenost, začal vybíhat jako polekané dítě, daleko neměl ani k breku.
Spadl na svoji postel a zůstal ležet několik minut. Kdyby mu nevzdoroval, nemusely by se mu teď tak klepat ruce. V duchu si zanadával. Vstal, překročil kufr, který tam donesl domácí skřítek Nicky, a otevřel skříň. Vytáhnul černé flanelové pyžamo s drakem vyšitým na zádech a tmavomodrý župan. S tím došel do koupelny a pustil sprchu. Nemyslel na nic jiného, než na Harryho. Jemu se určitě vede lépe. Nespíš teď sedí na posteli, čučí do nějaké famfrpálové příručky nebo píše úkol.
Po té, co se Draco rozmrzele osprchoval, oblékl pyžamo a na něj župan, došel Draco do pokoje a z kufru vytáhl přeměňování v pokročilém kouzelnictví, několik pergamenů, inkoust a brk. Rozhodl se nebrat na vědomí otcův zákaz. Tak malý, aby nemohl rozhodnou, kdy půjde spát a kdy ne, už dávno nebyl.
Došel na vrchol jedné z hlásek a usadil se na cimbuří jako strašidlo. Inkoust i knihu očaroval tak, že se vznášely vedle něj, pergamen si na kolenou podložil kusem dřevěné desky, kterou sebral cestou, a dal se do psaní. Ještě nedopsal ani třetí řádek, když si k němu vyskočila Diva (jeho rys), sebrala mu inkoust, a dohopsala s ním vesele pryč. Bez projevu většího zájmu se po ní Draco podíval a přičaroval si ho hůlkou zpátky. Když znovu uložil hůlku do kapsy županu, Diva na něj uraženě pohlédla a znovu k němu vylezla. Žalostným mňouknutím a taháním zubů za rukáv mu dala najevo, že si chce hrát. Draco jí odehnal.
,,Nech toho, musím se učit a přijít na jiné myšlenky. Hrát si budu potom.“ Vzdychnul a začal znovu psát. Diva si lehla. Ticho se neslo vzduchem a chladný vítr cuchal Dracovi vlasy, měsíc mu svítil k práci, Diva povzneseně vrněla při každém jeho pohledu a černí ptáci přelétaly nad lesem. Jaká idyla…
Asi za půl hodiny se však rozplynula, neboť Diva začala vrčet a když se Draco ohlédl, spatřil Narcisu v hábitu kráčet přímo k němu, tvář bezvýraznou.
,,Tvůj otec se zlobí.“ Řekla chladně. Draco se na ní odevzdaně díval. Mluvit s matkou, bez přítomnosti otce, bylo jiné, než s otcem, protože k ní přeci jen cítil víc citů. ,,Vypadá to, jako bychom ti něco udělali. Vůbec nechápu, proč jsi najednou plný takové zášti vůči domovu. Co jsme ti udělali, mi asi nepovíš, že?“ Draco otočil hlavu zpátky k papíru. Matka měla v podstatě pravdu. Začal teď cítit nějakou zvláštní nechuť vůči tomuhle místu. Snad to bylo i tím, že měl něco s Harrym, nebo s tím možná měl co dělat fakt, že by chtěl, aby ho otec miloval, jako otec miloval svoje děti, a že věděl, že se to nestane. Matka mu položila ruku na rameno.
,,Nemůžeš spát, trápí tě spousta myšlenek, které se bojíš vyslovit, a přestáváš důvěřovat rodičům, kteří s tebou vše myslí dobře, a chceš být nezávislý?“ zeptala se tónem, o němž Draco vždy uvažoval jako o láskyplně mateřském. Překvapeně se otočil.
,,Jak to výš?“ jeho hlas byl opravdu udivený. Narcisa se rozhlédl po krajině.
,,Puberta, zlatíčko, pozdní puberta…“ odpověděla. ,,Jsem tvoje matka, miláčku, a bylo by dobré, až budeš mít opravdu jakýkoliv problém, aby ses mi svěřil.“ S pohledem stále upřeným na zahradu ho pohladila po vlasech jako malé dítě. Draco zavřel oči. Má to matce prozradit nebo nemá? Takové přemýšlení by ho málem zničilo, kdyby mu matka neoznámila, aby šel spát, neboť by mohl nastydnout. Ani se nehnul. Trápila ho otázka.
,,Mami?“ zeptal se opatrně, jelikož věděl, že umí být stejně útočná jako otec. ,,Miluješ tátu? Myslím tak, jako já Harry?“ matka vzdychla. Jasně ji slyšel. Obrátil se na ni. Stála tam jako socha, nehýbajíc sotva ani očima, jen světlé vlasy vlály ve větru.
,,Víš, Draco,“ začala pomalu a sklopila k němu milující oči. ,,až budeš o hodně starší, tak poznáš, že jsou různé formy lásky a ne každá se dá přesně definovat. Až přijde čas, pochopíš, co tím myslím…“ usmála se tak, jak se matky většinou smějí na své děti, když sledují, jak jim rostou před očima, a vzpomínají, že včera sotva dělala jejich rozkošná batolata první krůčky.
,,A mami,“ zeptal se Draco tímž ustrašeným hlasem (opravdu měl strach, i když se za to v sedmnácti nemálo styděl). ,,zlobila by ses, kdybych miloval někoho, koho nemám?“
,,Zkonkretizoval bys to?“ zeptala se ostražitě. Draco pokrčil rameny.
,,Třeba Harryho Pottera?“ nadhodil. Nevěřil, že by mu něco takového věřila a měl pravdu, jelikož se Narcisa začala smát. Ušklíbnul se taky. Tak to bude v pohodě.
,,Ale ne, asi ne.“ Řekla potom. ,,Takovéhle vtipy si ale pro příště odpust. Chci abys věděl, že je na tobě, ale opravdu pouze na tobě, koho miluješ a, i když ti do toho budeme s otcem mluvit, je to tvoje volba a nevěřím, že bychom ti to stejně dokázali vymluvit. To mne ostatně přivádí k pádné otázce : Miluješ ty svého otce?“ Draco zamrkal. Na jazyku ho pálilo ne. Tiché, vzdorné a nesmělé, ale přesto tam bylo.
,,Neumím milovat.“ Odpověděl po chvíli. Narcisa na něj káravě shlédla.
,,Hlupáčku můj malá, mudlové mají rčení, že láska je slepá. Jistě ti dojde, co tím myslí… A teď sbal ty krámy – jde se spát.“ Její hlas nabyl původní chladnosti. Draco neodporoval a vydal se v doprovodu Divy spát…
Ruku svírá chladná dlaň ,
v lesích se skrývá plachá laň ,
oči se pomalu klíží ,
světlo proniká zrezlou mříží ,
cos miloval a hloupě věrně ctil ,
jako když šíp zasáhne cíl ,
bodlo tě trnem do rukou ,
proč máš teď ránu krvavou ,
jenž pálí a věští krutou pravdu ,
naletěl jsi , hlupáčku , na dávnou zradu!
Kapitola osmá: Ovoce ze zakázaných stromů bývá nejsladší.
Byl již čtvrtý den prázdnin, když seděl Harry ve Velké síni na snídani (jako mnoho jiných) a náhle přiletěla Hedvika, která mu nesla pozdrav od Rona a Hermiony z Rumunska. Usmál se a rozhlédl po síni. Měl celkem dobrou náladu, zvlášť proto, že už věděl co chce – chce Draca, chce jeho pozornost a chce jeho lásku, jestli se to mezi nimi dá nazvat láskou.
Dveře u učitelského stolu se prudce otevřely a všichni k nim vzhlédli. Do síně vešel panovačným krokem Draco, podal Snapeovi dvě obálky, něco zamumlal a došel ke svému stolu. Vzápětí se síní rozlehl šum hovoru a Zmijozelští se zmateně ohlíželi po sobě. Harry udiveně hleděl na Draca. Ne, že by nebyl rád, že ho vidí, ale udivilo ho, jak se choval. Draco si totiž sedl dál a odehnal Crraba s Goylem, když si chtěli přisednout. Ještě víc udivilo Harryho, když do sebe Draco snídani bleskově naházel a vydal se pryč. Harry chvilku počkal a pak vyšel taky. Jen co byl venku, dal se do běhu, aby Draca dohnal. Zatlačil ho do výklenku okna a dlouze políbil. Draco při tom zavřel oči a neotevřel je ani když už ho Harry pustil.
,,Vypadáš hrozně zničeně, Malfoyi.“ Řekl Harry s obavou v hlase. Draco mávl rukou.
,,Ale to nic, zaskočil jsi mne.“ Oči stále zavřené.
,,To ne, ale vypadáš zničeně tak vůbec.“ Draco oči otevřel. Byly zkalené a Harry se při pohledu do nich trochu zděsil. Draco dostal na tvář hrdost.
,,Takhle se na mne nedívej! Nic mi není, Pottere!“ syknul. Odstrčil ho a vydal se pryč. Harry si pospíšil za ním, srovnal rychlý krok a hleděl na jeho profil. Vlasy teď padaly Dracovi do tváře, takže si je každou chvíli upravoval za ucho. Harry se z něho mohl zbláznit. Mluvil na něj, ale Draco vypadal, že ignoruje jeho přítomnost, i když o něco zvolnil krok.
Harry ho pevně chytil za rukáv a zastavil, natočiv si ho čelem k sobě.
,,A dost, Draco. S tebou se něco děje, ne, že ne.“ Malfoy uhnul pohledem. ,,Tohle nedělej, když s tebou mluvím. Já mám o tebe strach, Draco.“ Malfoy se ušklíbnul.
,,Jestli mně chceš vidět, Pottere,“ řekl za chvíli a šklebil se na Harryho. ,,přijď po večeři do té tvojí Potřebné místnosti. Promluvíme si, ale teď nemám čas. Jdu se učit, omluv mne.“ Jemně ho políbil, opatrně sundal jeho ruku ze svého pláště a odešel. Harry zůstal stát a díval se, jak mu Malfoyovi světlé vlasy dávají sbohem.
Na večeři se po Dracovi stále nervózně ohlížel. Musel uznat, že už vypadá lépe, než ráno, přesto působil jaksi nesvůj. Pansy Dracovi stále něco vykládala a ten jí pouze kýval, nebo se snažil ušklíbat, ale byl velice málo přesvědčivý. Když se konečně zvednul, sledoval ho Harry velmi ostražitě. Počkal deset minut a pak vyšel taky. Šel pomalu a někdy dokonce prohodil slovo s nějakým svým spolužákem, ale čím dál v něm rostla nedočkavost, přesto udržoval tentýž pomalý rozhodný uvolněný krok a snažil se nehrát si s prsty.
Před dveřmi do potřebné místnosti se zarazil. Zhluboka se nadechnul, odhodlaně vzal za kliku a otevřel. Vypadala stejně, až na ten drobný rozdíl, že gauč byl roztažený a Draco na něm s hlavou na polštáři spal. Harry se usmál, odložil vrchní část hábitu (bez košile, tu si nechal) na věšák, zul se a přisedl opatrně k Dracovi. Nahnul se opatrně nad něj a políbil ho na jedno víčko, pak na druhé a nakonec na rty. Nechtěl ho ani budit, protože Draco opravdu vypadal, že se potřebuje vyspat a působil krásně i teď. Harry přejel rukou po jeho tváři a omámeně ho sledoval.
Draco se neklidně zavrtěl. Zdálo se mu o tom, že je znovu malý kluk. Mohlo mu být tak pět let. Na zahradní lavičce před širokosáhlým záhonem žlutých růží seděl Harry, smál se na něj a hladil ho po vlasech, Diva přešlapovala, vrtíc krátkým ocasem neklidně ze strany na stranu, před nimi, a letní slunce paprsky příjemně hřálo. Draco se smál, nevědouc proč. Utrhl jednu růži a podal ji Harrymu, který k ní přičichl a zářivě se zazubil. Motýl s bledě modrými křídli sednul Dracovi na prst. Draco zavýskl a přinesl ho Harrymu. Motýl pomalu přelezl na Harryho prst, se kterým Harry vzápětí zakomíhal a motýl odletěl proti slunci. Draco ho smutně sledoval. Harry pak řekl něco konejšivého a Draco se k němu přitulil. Harry ho vzal do náruče a přenesl k malému jezírku, posadil na hranu a otřel mu chladnou vodou tváře. Draco se zasmál, když mu Harry přejel prstem po nose, na špičku klepnul a zúžil šedomodré oči. Všechno se mu zdálo krásné! Náhle za Harrym stanul Lucius Malfoy a s velkým opovržením se na ně díval. Draco vykřiknul a ukázal na něj malým prstíkem. Harry se bleskově otočil a stanul mu tváří v tvář. Oba vytáhli hůlky a namířili na sebe. Z Luciovi vyšlehl zelený záblesk. Draco vzápětí pronikavě vykřikl.
Vykřikl i skutečný Draco vedle skutečného Harryho a otevřel oči.
,,To nic, to nic.“ Řekl Harry rychle, konejšivě. ,,Něco se ti zdálo.“ Draco se na něj otočil. Úleva se mu zračila v tváři, vzápětí vystřelil do sedu a pevně ho objal. Harry cítil, jak hlava na jeho rameni prudce oddychuje. Přitiskl ruce k Dracovým zádům a políbil mu vlasy.
,,Co se ti zdálo?“ zeptal se, když ho Draco pustil. Draco odmítavě zavrtěl hlavou a protáhl se, jako by ho bolela záda. Harry se usmál. Draco vypadal o hodně lépe.
,,Když mi neřekneš tohle, řekneš mi aspoň, proč jsi byl dnes tak divný?“ Draco na něj vzhlédl a překřížil kotníky. Dlaněmi se opřel za zády a chvilku přemýšlel.
,,Řekl jsem otci, že odjíždím zpátky do Bradavic, až dnes u snídaně. Ptal se proč a já mu nechtěl odpovědět, tak mne jednoduše ztrestal, Pottere.“ Protáhl.
,,Jak tě ztrestal?“ zeptal se Harry ustaraně. Draco protočil oči.
,,Cruciátem, čím asi jiným? Pěkně to bolelo, tak se nediv…“ odvrátil hlavu. Harry ho ohromeně chytil za bradu a vynutil si jeho šedé oči, plné studu a chladu. Přejel mu druhou rukou po tváři. Draco zavřel oči.
,,Víš proč tě miluji, Harry?“ pronesl Draco šeptem.
,,Ne. Ale nápadů bych měl hodně!“ Draco oči otevřel. Na rtech mu zahrál úsměv.
,,Protože říkáš jen to, co si opravdu myslíš, ne takový ty slaďoučký řečičky, kterých mají holky plno. Říkáš přesně to, co cítíš. To obdivuji!“ Harry trošku zrudnul. Draco vyprostil svojí hlavu a dal si vlasy za uši. V místnosti bylo příjemné teplo, které doléhalo na Harryho mysl a tělo a uvolňovalo z něj všechny těžkosti. Byl přesvědčený, že teď je výborná příležitost k provádění těch nejnetušenějších věcí.
,,Chtěl jsem s tebou původně mluvit o té tvé nabídce.“ Sáhl do kapsy a vytáhl dopis. ,,Já v celku nejsem proti, ale na všechno neznám odpověď ani sám.“ Draco zvídavě zvedl obočí. ,,Myslím, že jestli chceš o mně něco vědět, můžeš se ptát.“ Upřesnil.
,,Jo, tak.“ Porozuměl Draco. ,,Zrovna teď nevím, na co jsem se tě chtěl zeptat, ale já už něco vymyslím. Dej mi chvilku…“ sepjal rukama pokrčená kolena a zadíval se před sebe. Harry uhnul hlavou na stranu. Nebyl si jistý, co Draca napadne. Draco se k němu obrátil.
,,Otázka číslo jedna : Nemyslíš si náhodou, že jsem romantický citlivka?“ Harry se ušklíbl a zasmál. Tahle představa mu ani nepřipadala možná.
,,Myslím, že jsi Draco Malfoy, kterýho neznám.“
,,Fajn, to mi vyhovuje.“ Harry do něho strčil. ,,Číslo dvě : Měl jsi někdy něco s Grangerovou?“ hlas mu zněl trochu napjatě. Harry zavrtěl hlavou. ,,A s Weasleyim?“
,,Nebuď nechutnej!“ obořil se na něj Harry. ,,Než si o vánocích začal s tím divným pohledem, ani jsem o něčem takovým nepřemýšlel.“ Znovu do něj strčil.
,,To mne uklidňuje.“ Ohradil se Draco a pokračoval. ,,Měl jsi už někdy holku?“ Ač trochu neochotně, Harry přikývnul. Draco na něj pronikavě hleděl. ,,Koho?“
,,Cho a Parvaty.“ Odpověděl bez vytáček. Stejně by se to nejspíš dozvěděl.
,,Changovou jsem tušil, ale Patilovou? Koukám… Jaký to bylo?“ Harry zrudnul.
,,To je trochu osobní, ne? Tohle ze mne prostě nedostaneš, protože vůbec nechápu jaký máš právo k takovýhle otázce!“
,,Chci vědět s kým budu v budoucnost srovnávaný.“ Odtušil. Harry chtěl do něj po třetí strčit, ale Malfoy jeho ruku chytil a políbil mu prsty. Harry se na něj podíval.
,,Není ti v té košili horko?“ zeptal se Draco vyzývavě a dvojsmyslně. Ruce natáhl ke knoflíčkům a začal je hbitě rozepínat. Harry zavřel oči, jinak se nepohnul. Dneska věděl, že Dracovi nebude chtít zabránit – vůbec v ničem.
,,Dneska mne nebudeš častovat trapnými výmluvami?“ přejel Harrymu rukou po hrudi.
,,Jen když si taky odložíš.“ Odvětil mu. Draco ho políbil.
,,Pro tebe všechno!“ zašeptal mu smyslně do ucha a sundal si košili z ramen. Harry na něm spočinul očima a opatrně se Draca dotkl. Draco měl světlou pleť, jako by byl téměř mrtvý. Přesto působila nesmírně vzrušujícím dojmem. Harry zatlačil víc a povalil Draca na záda. Ústy se dotkl jeho hrudníku a rukama přejel přes jeho boky. Draco přimhouřil oči a vzdychnul.
Harry, líbajíc stále Dracův hrudník, přejel rukama k opasku. Rozepnul ho a s Dracovou drobnou pomocí mu sundal kalhoty a zbytek spodního prádla (ponožky napřed). V duchu musel zkonstatovat, že se Draco nemá za co stydět. Jemně se dotkl rukou Dracovi chlouby. Draco zaťal ruce do gauče. Harry se k němu pomalu sklonil rty a přejel jimi nahoru a dolů. Draco si zkousl spodní ret a zhluboka se nadechnul nosem. Harry se zaobíral jak rukama tak chvíli rty a čím dál zrychloval tempo. Dracovi vášnivé vzdychy ho povzbuzovaly.
Draco ovšem nenechal Harryho práci dodělat, zmobilizoval zbylé síly a prudkým pohybem ruky ho ze sebe shodil. Harry už se chtěl zeptat, co to dělá, ale došlo mu to, když z něj Draco serval rozepnutou košili a chtivě ho políbil. Podobně jako předtím Harry, stáhl Draco Harrymu zbytky oděvu. Harry se mírně začervenal.
Draco jel od šíje polibky až do Harryho nejintimnějších partií. Rukama ho začal hladit po hrudi a plně se soustředil, aby se to Harrymu líbilo. Jeho vzdychání a ruce svírající světlé vlasy mu to potvrzovaly. Slyšel jak se Harryho dech stále zrychluje, přímo jako by ve svých prstech cítil jeho vzrušení. Obkroužil jazykem špičku a vrátil se polibky do podbřišku. Pomalu jel výš, než se setkal s Harryho očima. Vzal jeho tvář do rukou a políbil ho, jejich jazyky spolu při tom svedly duel. Pak si sednul obkročmo na jeho břicho. Harry se posadil a chytil Draca kolem pasu. Draco sjel kousek níž. Pro jistotu se ještě podíval na Harryho. Ten však kývnul a vášnivě ho políbil. Rukama vjel Dracovi do vlasů a pevně je sevřel mezi prsty.
Draco okázale elegantně a pomalu dosedl. Z hrdla mu vyšlo bolestné zaúpění, do očí se vehnaly slzy. Chtěl přirazit znovu, ale Harryho ruce ho pevně chytly.
,,Jestli to bolí, tak okamžitě přestaň!“ nakázal Harry. Draco se na něj vyčítavě podíval a další jeho protesty umlčel polibkem. Rukama sundal jeho dlaně a podruhé dosednul. Slzu, která mu nyní stekla z pod zavřených šedých očí, slíbal Harry z jeho rtů. Teď už by mu nedokázal zabránit ani kdyby chtěl.
Byl to ten nejlepší zážitek, jaký kdy Harry i Draco zažili. Harryho prostoupila extáze jen o dvě vteřinky dřív, než Draca. Pod náporem slasti spadnul na záda. Draco sklouzl a ucítil na svém kříži horkou lepkavou tekutinu, vzápětí vykřiknul a zaplavil Harryho břicho vlahým důkazem lásky. Klesl na něj hlavou a všechno tak prakticky setřel vlasy.
Místnost se naplnila praskáním ohně, zrychleným, prudkým dechem dvou chlapců a vůní jejich lásky. Bylo po důležitém činu, jablko spadlo ze stromu poznání…
Pootevři vášni pěst ,
doufej , že nestihne tě trest ,
když , co zakázáno bylo , jsi okusil ,
něhu doteků jsi si vyprosil ,
pak nechal se hýčkat milencem ,
který skrývá tváři s ruměncem
a sebejistě si tě vzal ,
tak zanech chmur , rozum už se vzdal.
Dveře u učitelského stolu se prudce otevřely a všichni k nim vzhlédli. Do síně vešel panovačným krokem Draco, podal Snapeovi dvě obálky, něco zamumlal a došel ke svému stolu. Vzápětí se síní rozlehl šum hovoru a Zmijozelští se zmateně ohlíželi po sobě. Harry udiveně hleděl na Draca. Ne, že by nebyl rád, že ho vidí, ale udivilo ho, jak se choval. Draco si totiž sedl dál a odehnal Crraba s Goylem, když si chtěli přisednout. Ještě víc udivilo Harryho, když do sebe Draco snídani bleskově naházel a vydal se pryč. Harry chvilku počkal a pak vyšel taky. Jen co byl venku, dal se do běhu, aby Draca dohnal. Zatlačil ho do výklenku okna a dlouze políbil. Draco při tom zavřel oči a neotevřel je ani když už ho Harry pustil.
,,Vypadáš hrozně zničeně, Malfoyi.“ Řekl Harry s obavou v hlase. Draco mávl rukou.
,,Ale to nic, zaskočil jsi mne.“ Oči stále zavřené.
,,To ne, ale vypadáš zničeně tak vůbec.“ Draco oči otevřel. Byly zkalené a Harry se při pohledu do nich trochu zděsil. Draco dostal na tvář hrdost.
,,Takhle se na mne nedívej! Nic mi není, Pottere!“ syknul. Odstrčil ho a vydal se pryč. Harry si pospíšil za ním, srovnal rychlý krok a hleděl na jeho profil. Vlasy teď padaly Dracovi do tváře, takže si je každou chvíli upravoval za ucho. Harry se z něho mohl zbláznit. Mluvil na něj, ale Draco vypadal, že ignoruje jeho přítomnost, i když o něco zvolnil krok.
Harry ho pevně chytil za rukáv a zastavil, natočiv si ho čelem k sobě.
,,A dost, Draco. S tebou se něco děje, ne, že ne.“ Malfoy uhnul pohledem. ,,Tohle nedělej, když s tebou mluvím. Já mám o tebe strach, Draco.“ Malfoy se ušklíbnul.
,,Jestli mně chceš vidět, Pottere,“ řekl za chvíli a šklebil se na Harryho. ,,přijď po večeři do té tvojí Potřebné místnosti. Promluvíme si, ale teď nemám čas. Jdu se učit, omluv mne.“ Jemně ho políbil, opatrně sundal jeho ruku ze svého pláště a odešel. Harry zůstal stát a díval se, jak mu Malfoyovi světlé vlasy dávají sbohem.
Na večeři se po Dracovi stále nervózně ohlížel. Musel uznat, že už vypadá lépe, než ráno, přesto působil jaksi nesvůj. Pansy Dracovi stále něco vykládala a ten jí pouze kýval, nebo se snažil ušklíbat, ale byl velice málo přesvědčivý. Když se konečně zvednul, sledoval ho Harry velmi ostražitě. Počkal deset minut a pak vyšel taky. Šel pomalu a někdy dokonce prohodil slovo s nějakým svým spolužákem, ale čím dál v něm rostla nedočkavost, přesto udržoval tentýž pomalý rozhodný uvolněný krok a snažil se nehrát si s prsty.
Před dveřmi do potřebné místnosti se zarazil. Zhluboka se nadechnul, odhodlaně vzal za kliku a otevřel. Vypadala stejně, až na ten drobný rozdíl, že gauč byl roztažený a Draco na něm s hlavou na polštáři spal. Harry se usmál, odložil vrchní část hábitu (bez košile, tu si nechal) na věšák, zul se a přisedl opatrně k Dracovi. Nahnul se opatrně nad něj a políbil ho na jedno víčko, pak na druhé a nakonec na rty. Nechtěl ho ani budit, protože Draco opravdu vypadal, že se potřebuje vyspat a působil krásně i teď. Harry přejel rukou po jeho tváři a omámeně ho sledoval.
Draco se neklidně zavrtěl. Zdálo se mu o tom, že je znovu malý kluk. Mohlo mu být tak pět let. Na zahradní lavičce před širokosáhlým záhonem žlutých růží seděl Harry, smál se na něj a hladil ho po vlasech, Diva přešlapovala, vrtíc krátkým ocasem neklidně ze strany na stranu, před nimi, a letní slunce paprsky příjemně hřálo. Draco se smál, nevědouc proč. Utrhl jednu růži a podal ji Harrymu, který k ní přičichl a zářivě se zazubil. Motýl s bledě modrými křídli sednul Dracovi na prst. Draco zavýskl a přinesl ho Harrymu. Motýl pomalu přelezl na Harryho prst, se kterým Harry vzápětí zakomíhal a motýl odletěl proti slunci. Draco ho smutně sledoval. Harry pak řekl něco konejšivého a Draco se k němu přitulil. Harry ho vzal do náruče a přenesl k malému jezírku, posadil na hranu a otřel mu chladnou vodou tváře. Draco se zasmál, když mu Harry přejel prstem po nose, na špičku klepnul a zúžil šedomodré oči. Všechno se mu zdálo krásné! Náhle za Harrym stanul Lucius Malfoy a s velkým opovržením se na ně díval. Draco vykřiknul a ukázal na něj malým prstíkem. Harry se bleskově otočil a stanul mu tváří v tvář. Oba vytáhli hůlky a namířili na sebe. Z Luciovi vyšlehl zelený záblesk. Draco vzápětí pronikavě vykřikl.
Vykřikl i skutečný Draco vedle skutečného Harryho a otevřel oči.
,,To nic, to nic.“ Řekl Harry rychle, konejšivě. ,,Něco se ti zdálo.“ Draco se na něj otočil. Úleva se mu zračila v tváři, vzápětí vystřelil do sedu a pevně ho objal. Harry cítil, jak hlava na jeho rameni prudce oddychuje. Přitiskl ruce k Dracovým zádům a políbil mu vlasy.
,,Co se ti zdálo?“ zeptal se, když ho Draco pustil. Draco odmítavě zavrtěl hlavou a protáhl se, jako by ho bolela záda. Harry se usmál. Draco vypadal o hodně lépe.
,,Když mi neřekneš tohle, řekneš mi aspoň, proč jsi byl dnes tak divný?“ Draco na něj vzhlédl a překřížil kotníky. Dlaněmi se opřel za zády a chvilku přemýšlel.
,,Řekl jsem otci, že odjíždím zpátky do Bradavic, až dnes u snídaně. Ptal se proč a já mu nechtěl odpovědět, tak mne jednoduše ztrestal, Pottere.“ Protáhl.
,,Jak tě ztrestal?“ zeptal se Harry ustaraně. Draco protočil oči.
,,Cruciátem, čím asi jiným? Pěkně to bolelo, tak se nediv…“ odvrátil hlavu. Harry ho ohromeně chytil za bradu a vynutil si jeho šedé oči, plné studu a chladu. Přejel mu druhou rukou po tváři. Draco zavřel oči.
,,Víš proč tě miluji, Harry?“ pronesl Draco šeptem.
,,Ne. Ale nápadů bych měl hodně!“ Draco oči otevřel. Na rtech mu zahrál úsměv.
,,Protože říkáš jen to, co si opravdu myslíš, ne takový ty slaďoučký řečičky, kterých mají holky plno. Říkáš přesně to, co cítíš. To obdivuji!“ Harry trošku zrudnul. Draco vyprostil svojí hlavu a dal si vlasy za uši. V místnosti bylo příjemné teplo, které doléhalo na Harryho mysl a tělo a uvolňovalo z něj všechny těžkosti. Byl přesvědčený, že teď je výborná příležitost k provádění těch nejnetušenějších věcí.
,,Chtěl jsem s tebou původně mluvit o té tvé nabídce.“ Sáhl do kapsy a vytáhl dopis. ,,Já v celku nejsem proti, ale na všechno neznám odpověď ani sám.“ Draco zvídavě zvedl obočí. ,,Myslím, že jestli chceš o mně něco vědět, můžeš se ptát.“ Upřesnil.
,,Jo, tak.“ Porozuměl Draco. ,,Zrovna teď nevím, na co jsem se tě chtěl zeptat, ale já už něco vymyslím. Dej mi chvilku…“ sepjal rukama pokrčená kolena a zadíval se před sebe. Harry uhnul hlavou na stranu. Nebyl si jistý, co Draca napadne. Draco se k němu obrátil.
,,Otázka číslo jedna : Nemyslíš si náhodou, že jsem romantický citlivka?“ Harry se ušklíbl a zasmál. Tahle představa mu ani nepřipadala možná.
,,Myslím, že jsi Draco Malfoy, kterýho neznám.“
,,Fajn, to mi vyhovuje.“ Harry do něho strčil. ,,Číslo dvě : Měl jsi někdy něco s Grangerovou?“ hlas mu zněl trochu napjatě. Harry zavrtěl hlavou. ,,A s Weasleyim?“
,,Nebuď nechutnej!“ obořil se na něj Harry. ,,Než si o vánocích začal s tím divným pohledem, ani jsem o něčem takovým nepřemýšlel.“ Znovu do něj strčil.
,,To mne uklidňuje.“ Ohradil se Draco a pokračoval. ,,Měl jsi už někdy holku?“ Ač trochu neochotně, Harry přikývnul. Draco na něj pronikavě hleděl. ,,Koho?“
,,Cho a Parvaty.“ Odpověděl bez vytáček. Stejně by se to nejspíš dozvěděl.
,,Changovou jsem tušil, ale Patilovou? Koukám… Jaký to bylo?“ Harry zrudnul.
,,To je trochu osobní, ne? Tohle ze mne prostě nedostaneš, protože vůbec nechápu jaký máš právo k takovýhle otázce!“
,,Chci vědět s kým budu v budoucnost srovnávaný.“ Odtušil. Harry chtěl do něj po třetí strčit, ale Malfoy jeho ruku chytil a políbil mu prsty. Harry se na něj podíval.
,,Není ti v té košili horko?“ zeptal se Draco vyzývavě a dvojsmyslně. Ruce natáhl ke knoflíčkům a začal je hbitě rozepínat. Harry zavřel oči, jinak se nepohnul. Dneska věděl, že Dracovi nebude chtít zabránit – vůbec v ničem.
,,Dneska mne nebudeš častovat trapnými výmluvami?“ přejel Harrymu rukou po hrudi.
,,Jen když si taky odložíš.“ Odvětil mu. Draco ho políbil.
,,Pro tebe všechno!“ zašeptal mu smyslně do ucha a sundal si košili z ramen. Harry na něm spočinul očima a opatrně se Draca dotkl. Draco měl světlou pleť, jako by byl téměř mrtvý. Přesto působila nesmírně vzrušujícím dojmem. Harry zatlačil víc a povalil Draca na záda. Ústy se dotkl jeho hrudníku a rukama přejel přes jeho boky. Draco přimhouřil oči a vzdychnul.
Harry, líbajíc stále Dracův hrudník, přejel rukama k opasku. Rozepnul ho a s Dracovou drobnou pomocí mu sundal kalhoty a zbytek spodního prádla (ponožky napřed). V duchu musel zkonstatovat, že se Draco nemá za co stydět. Jemně se dotkl rukou Dracovi chlouby. Draco zaťal ruce do gauče. Harry se k němu pomalu sklonil rty a přejel jimi nahoru a dolů. Draco si zkousl spodní ret a zhluboka se nadechnul nosem. Harry se zaobíral jak rukama tak chvíli rty a čím dál zrychloval tempo. Dracovi vášnivé vzdychy ho povzbuzovaly.
Draco ovšem nenechal Harryho práci dodělat, zmobilizoval zbylé síly a prudkým pohybem ruky ho ze sebe shodil. Harry už se chtěl zeptat, co to dělá, ale došlo mu to, když z něj Draco serval rozepnutou košili a chtivě ho políbil. Podobně jako předtím Harry, stáhl Draco Harrymu zbytky oděvu. Harry se mírně začervenal.
Draco jel od šíje polibky až do Harryho nejintimnějších partií. Rukama ho začal hladit po hrudi a plně se soustředil, aby se to Harrymu líbilo. Jeho vzdychání a ruce svírající světlé vlasy mu to potvrzovaly. Slyšel jak se Harryho dech stále zrychluje, přímo jako by ve svých prstech cítil jeho vzrušení. Obkroužil jazykem špičku a vrátil se polibky do podbřišku. Pomalu jel výš, než se setkal s Harryho očima. Vzal jeho tvář do rukou a políbil ho, jejich jazyky spolu při tom svedly duel. Pak si sednul obkročmo na jeho břicho. Harry se posadil a chytil Draca kolem pasu. Draco sjel kousek níž. Pro jistotu se ještě podíval na Harryho. Ten však kývnul a vášnivě ho políbil. Rukama vjel Dracovi do vlasů a pevně je sevřel mezi prsty.
Draco okázale elegantně a pomalu dosedl. Z hrdla mu vyšlo bolestné zaúpění, do očí se vehnaly slzy. Chtěl přirazit znovu, ale Harryho ruce ho pevně chytly.
,,Jestli to bolí, tak okamžitě přestaň!“ nakázal Harry. Draco se na něj vyčítavě podíval a další jeho protesty umlčel polibkem. Rukama sundal jeho dlaně a podruhé dosednul. Slzu, která mu nyní stekla z pod zavřených šedých očí, slíbal Harry z jeho rtů. Teď už by mu nedokázal zabránit ani kdyby chtěl.
Byl to ten nejlepší zážitek, jaký kdy Harry i Draco zažili. Harryho prostoupila extáze jen o dvě vteřinky dřív, než Draca. Pod náporem slasti spadnul na záda. Draco sklouzl a ucítil na svém kříži horkou lepkavou tekutinu, vzápětí vykřiknul a zaplavil Harryho břicho vlahým důkazem lásky. Klesl na něj hlavou a všechno tak prakticky setřel vlasy.
Místnost se naplnila praskáním ohně, zrychleným, prudkým dechem dvou chlapců a vůní jejich lásky. Bylo po důležitém činu, jablko spadlo ze stromu poznání…
Pootevři vášni pěst ,
doufej , že nestihne tě trest ,
když , co zakázáno bylo , jsi okusil ,
něhu doteků jsi si vyprosil ,
pak nechal se hýčkat milencem ,
který skrývá tváři s ruměncem
a sebejistě si tě vzal ,
tak zanech chmur , rozum už se vzdal.
Komentáře
Přehled komentářů
Povídka je naprosto skvělá. Moc se mi líbí, je nějaké pokračování? Moc bych o to stála :) Protože doufám, že tohle není konec.
:DD
(Blanch, 26. 5. 2009 1:14)no, jelikož už jde zase archív, už to není potřeba..ale budiž ti připočteno k dobru, žes svým věrným čtenářům chtěla radost udělati :D
?????????
(Beruška, 16. 12. 2008 20:09)nemohu najít ani jednu z těch to povídek /toto, Náruč bílé chrysantémy a Hamletův děj/, odkazy jsou nefunkční na ve tvém profilu na fanfiction.potterharry.net nejsou tyto povídky vidět vůbec :-/
fňuk
(Blanch, 31. 8. 2008 22:59)Tofiam, zlato, nemáš tuto povídku ještě jinde? Moc ji mám ráda, chtěla jsem si ji znovu přečíst, ale jelikož nejde starý fan, nemám kde :(
:)
(market, 3. 4. 2015 21:27)