Teze
Žena otevřela dveře kostela. Snad posledního, jaký zde stál. Obřad právě začínal. Tiše usedla do dřevěné lavice, vedle nějaké stařenky. Věděla, že ta hala nemůže být tak obrovská, i když se to zdá, a že je to způsobeno tím, jak málo je tu lidí, přesto jí to přišlo velkolepé. Dívala se na tváře kněžích tak, jak se rozjívené děvčátko dívá na koně nebo na psa.
Nevěděla vlastně ani proč tu byla. Potřebovala prostě jen pomoct a tohle její matce vždycky pomáhalo. Tvrdila, že to člověka naplní očekáváním. Nikdy jí však nevysvětlila, na co se čeká. A teď, po matčině smrti, na to bylo pozdě.
Místo obřadu se rozhodla vyslechnout své myšlenky.
Jsem zbožná, ač má slova raději se za duši kacířskou kryjí, neb má víra neupírá oči k bohu, který se zrodil z panny a vstane třetí den z mrtvých, ale k tomu, jehož království pochází z tohoto světa. Je-li Ježíš tím milostivým, proč na nebi bdí v blahobytu nezkrotné božské lásky a sám své věřící nechává trpět v pokušení hříchu, chudoby a nenávisti?!
Pohlédla očima na krucifix na stěně.
On sám musel pro nás kdysi trpět, vskutku bolestné, však je nutné mstít se na pokoleních? Zboštěný synu, na mstitelích se msti, ne na těch, jež tváří tě ani neznají! Když stíháš viníky hříšné, proč s nimi z pouhého přesvědčení necháváš trpět i další, ty hodné, jež tvé vzletné slovo soucit vede, ba pro odpuštění nezbývá místa?!
Zvedla hlavu. Viděla, jak se na skleněný strop snášejí prachové vločky, kloužou dolů ve svém pomalém baletu zimomřivosti a tají na sklech, za nimiž jsou svíce. Něco se jí v duši pohnulo. Celý svět se mohl pohnout, ale copak ho znala?
Jak strašně se tvé ovečky provinily již při narození, neb ze svého trůnu je prstem a apokalypsou děsíš, stejně jak lákáš je vidinou niv a břehů klidných k sobě! Ježíší, tys špatným nám bohem, když jen žalem a odpíráním nás učíš radosti a míru!
Odmlčela se, sepjala modlitebně ruce a pohlédla úkosem stranou. Stařenka vedle ní měla ty nejvrásčitější ruce, jaké kdy viděla. Svírala růženec tak pevně, až jí bělala kůže.
Bez radosti není víry, bez víry není lásky a bez lásky nemožno nebýti kacířem, čarodějkou či démonem padlým! Přece jen tyto bytosti neznají lásku, ale mrzký chtíč, bezcitnou nekázeň!
Rozhlédla se. Kostel zdá se žil i bez lidí. Jeho srdcem bylo kadidlo, jež se pohupovalo nízko u stropu. Bílý kouř se z něj šířil až ke vchodovým dveřím i sakristii. Sochy se zdály jen vyčkávajícími dravci s tvářemi půvabnými místo vábniček. Vzdala to.
Má slova unikají stejně jako dým od plamene pohanské svíce, jež násilím stala se pozlátkem tvé čistoty…
Zvedla se a stejně tiše, jako se objevila, kostel i opustila.
Vrátila se k sobě do bytu. Nenapadlo ji nic lepšího.
„Kde jsi byla?“ zeptal se ze dveří do kuchyně, když v předsíni odkládala části oděvu. Milovala ho, jakmile se dokázal objevit jako stín. Usmála se.
„Nezajímalo by tě to…“ odpověděla mile. Pokrčil rameny.
„Asi ne…“ souhlasil pomalu a jeho světlá hlava, široká ramena i krásná záda zmizela v kuchyni. Po několika vteřinách se vrátil.
„A kde jsi to vlastně byla?“ dotázal se pomalu. Povzdychla. Roboti byli trošku natvrdlí. Nejhorší bylo, než se rozhodli, co vlastně chtějí.
Přešla k němu a pohladila ho po tváři. I ten sladce zasněný úsměv se jí líbil, přestože ho řídilo několik mechanických svalů a přesně sestrojené signály v umělém mozku. Ale nebyl člověk jenom taky takovým vynálezem Boha? Tak si na Boha začal hrát člověk, když mu byly dány možnosti…a součástky.
„Byla jsem v kostele, miláčku,“ řekla mdle.
„Proč?“ otázal se jednoduše, jen se zvídavým podtónem. Pohodila hlavou.
„Potřebovala jsem dostat odpovědi na nějaké otázky…“
„A dostala?“ zůstalo mezi nimi viset ticho.
„Ne,“ vzdychla nakonec. „Ztratila jsem veškerou naději – to je nejhorší,“ postěžovala si trpce. Předpokládala, že to na něj bude příliš složité. Nezatvářil se tak. Naopak, pohlédl velice milovně a oddaně.
Nastavil k ní paže. Znovu se usmála a vděčně padla do elektronické náruče ďáblovi, když už jiná nebyla na Zemi k dostání…
