Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Mladíci, vojáci z temnoty

Vyumělkovaná slova v bezútěšném prostoru upadají v zapomnění a mladí jinoši – jejich kůže září paprsky temnot a jejich oči jsou studny naplněné pokorou duše – pozvedají své stříbrné dýky odvahy a meče s rubínovým kamenem oddanosti na rukojeti (snad aby jim k ruce blíže byl, když už do boje šli), provolávaje hlasy zvučnými, že za vojsko své padnou, život svůj dobrovolně zkrátí a hrdosti po smrti smět budou políbit lem odrbaných šatů, jen aby svou věrnost provdali za svou vlast, ale…život je krátký, hrdosti není nikdy dost a rána do srdce bolí stejně pod bílou i pod červenou vlajkou. Však oni to dělají pro sebe, pro svůj vzor, pnoucí se kdesi na obzoru, jež nikdy je nespatřil, ty odvážné hochy. Být víc lidí, kteří líbají lem hrdosti – dámě s kamejí a proradně pichlavou růží, jak zástupkyně všeho ženského by byla – stal by se člověk ozdůbkami v medailonech v posmrtném sarkofágu jedné rasy. Přesto nejsme schopni odsouditi válku… Svým hrdinům po smrti dáme metál či pamětní desku, dál žijeme v svých prostých světech, zvedáme se na nohy z bláta a přeskakujeme krvavé kaluže, nevěda, kde konec byl těm zaslíbeným hochům.

Lapená muška

Visela pod stropem pavučina jak satén stříbrná a jak paprsek světla jemná. Když slunce na ni svítilo, zdálo se, jakoby barvu svou v duhu změnila a symbol sešlosti, kterýmžto věnčilo ji lidstvo celá léta, je náhle pryč. Vskutku představa krásná to je. A správce smotku, osminohý, sedí v koutě. Mrzutě se tváří a nohy své přední spíná, jak by ruce to byly, co chystá si po léta na hostinu. Již má hlad. A tu muška malá, něžná, důvěřivá polehýnku letí. Zlákána vidinou útvaru hezkého pohodlí skýtající, usedá jako prach, nevěda, že je to lest, že pro místečko krásné nikdy není radno se hnát, třebaže tváří se jako nebe. Lépe, moc lépe by udělala, kdyby tolik nehorlila ve svém jednání a letěla dál. Ale co s tím, když těžká jsou křídla a létat už nebaví?! I usedla. A jak usedla, nožky se přilepily jí na tu tkaninu jemnou. Naříká hláskem svým vlastním bzučivým. A ten, kdo slyší ji, jen pavouk jest. Křidýlky buší, jakoby síly poslední ještě před chvílí neměla. Čím horlivěji zvedá nožky, tím pevněji sama sebe lepí. Až dojdou síly všechny, vyjde pavouk a bez hostů, bez svědků hostinu svou uspořádá. Tak prospěšná byla mu muška, jíž na chvíli jsme půjčili lidskost a lidství zcela i celé. Snad už příště dáme si pozor – my na mušky, mušky na pavouka.

Tramvaj číslo nic

Dnes zvláštní se mi zdá, lidem kolika život svůj půjčíme s důvěrou bezmeznou. Tramvaj plechová, nehezká, kolejnicí středu města drkotá a lidé v ní životy své malé odvíjejí, jakoby nikdy nic nemohlo se stát. Jsou chvíli sami se sebou, mlčí, hledí… Odvíjejí svůj život stejně, jako se tramvaj navíjí pantografem na nekonečné, dráty věčně cirkulující. Ve drahách dokonalých ukryto jest vše. O čem cestující snad mohou snít? Tváře prázdné, rdí se. Tváře prázdné, bolavě pokřivené. Tváře přeplněné, vzlykající. A přesto žijí. Milují, sténají, zpívají… Pro jednou cíl svůj našli. Příští zastávka je jím. A kolik si toho za tu dobu řeknou! Přísahají, slibují, radují se… Zde, sedě v mlčení beze slov, neb trpí bezhlesým druhem řečí jejich očí, vůči klínu tiskne si mladík plavou dívku. Jsou zadýchaní, červení, zamilovaní. Čas pro ně není nyní. Jsou svoji. Jsou svoji v tramvaji; na ulici plašší, tišší. A muž támhle, jak jen se mu ruce třesou! Svému kamarádu cosi vypráví – o včerejšku, o manželce s dětmi, o mládí. Jakoby druhý den už nikdy neměl být. Než vystoupí, zeptat se na telefon nenapadne ho. Ujíždím kolem nich. V tramvaji číslo nic já jedu na konečnou.

Kočičí věrnosti

Kocoura mám. Chlupatého, tlustého, spokojeného a věrného. Tulí se, mazlí a vrní, když zrovna zachce se mu. Nezkrotný je, ale já neměnila bych ho, kdyby cokoli za něj nabízeli. Ležel na zahradě, branku pozoroval a tiše čekal. Na co? Nevěděla jsem. Tak jsem se na schody posadila a hleděla se zájmem, jak Slunce v kožíšku kreslí mu a hebkými stíny jeho hlavičku hladí. Hlavu pootočil jen zlehka a očka jantarová vždy zavřel před světlem. Jak on, i já zamrkala. Líbezný pohled vskutku, avšak napětí plný. Zuji boty, bosou nohou projedu trávu a volám ho. Přetočí se – toť celé, jež čekati lze od kočky. Mžourá a jak z nejprostších jeden neví, co se po něm žádá. Pouze hádá. Jako hra, musíte to umět hráti. Chvíli se měříme; já volám, já vládnu hlasu. A misce, když zamyslí se nad tím zeširoka. Přichází – líný, vrnivý a neochotný. Dnes naše čekání je tedy u konce. Však co zítra? Ulehá v můj klín, packy přes kolena. Jednou nelehne. Jednou oba otevřeme branku.

Zrození Anděla

Mořské lokny na začátku se rozšířily a tisícem hlasů svět unyle zavzlykal. Kraken, démon, jenž spořádá lidstvo bezradné, by záviděti mohl projevy bouřlivé námahy vln. Krusta hladiny jako skořápka křehká se roztříštila a celý svět na chvíli ve světle nejčistších, nejměkčích pěn vybuchl málem. Líhnul se. To vše za naprostého ticha. Podbarven tyrkysem a oděn řasami a lasturami anděl povstal. V očích střípky dobrozdání, perel pochybných. Sám stvořen snad jen z korálů nejkrásnějších a nejlíbeznějších. Mokrý, zplihlý, servávající kotevní řetězy těžké z křídel svých, která roztáhne a když s nimi mávne, uklízí perutí můj stůl odřený v hospodském lokále, kde se tulím k holým zdím. Už dlouho zákaznicí jsem, už dlouho se dívám v tváře nevýrazné. Chytnou mne za srdce pokaždé. Snad alkohol toho příčinou. Před ním anděl mne chrání, když máchnutím smetl jej z dřeva povrchu. A to všechno proto, aby mi on sám nanosit mohl pití další. Po kterém už pak neuklízí. Čekání na anděla…

To ještě není ono, ale je to blízko... Zrození andělů, jež nosí bolest, v bezmoci...

             Černá linka

            Namaluj si pod oči černou linkou slzu, protože jinak tvá tvář nepláče. Ach, smutný pierote, všichni jsme k pláči nebo k smíchu. A všichni chceme někoho, kdo pro nás brečí. Potkáváme však ty, kteří se nám smějí a kvůli nimž se topíme v moři. Moře vesměs bývají slaná... Avšak žal se dá topit nadvakrát - ta druhá věc je alkohol. Jak dávno jsme se naučili plavat? Plácat rukama, dokud nás nebolí úplně všechno? To jen proto, abychom se udrželi na hladině nebo našli někoho, kdo nás vytáhne. Možná bude zábavné konečně toho nechat. Pouze překonáš strach a podlehneš představě budoucnosti. Nejistota, ta sladká čarodějka, se změní v naději. Namaluj si pod oči černou linkou slzu, protože jinak je ti do pláče.

Jarní motýl

    Včera jsem lapila jarního motýla do hrací skříňky. Tloukl křídly do malinkatých výstupků s ostrou špičkou. Vždy, když se jich dotkl, stroječek tesklivě zasténal. Slyšíš, hebký létavče? Takhle zní mlýnek, kterým ostrouháme mrkvičku. Podobně šumí slané vody, když nám teče do bot. Nejinak kvílí vítr v prázdnotě naší hlavy. Přesně tak se ozvěnou rozechvívá blikot světel, která odháníme ze tmy. Zvonivě cinkaly skvělé hodiny, strávené v dřevěném domečku uprostřed Zahrady a které jsou osvětlené zlatým sluncem bezpečí. Nakonec jsem otevřela víčko – nedalo se to snést. Motýl vyskočil a několikrát se ještě na chvíli vznesl. Pak dopadl na zem a s rozdrásanými křídly zůstal nehybně ležet. Včera jsem lapila motýla a on už nemohl pryč.

Zemřít

Zemřít, zhynout, zhebnout, zdechnout, chcípnout, exnout, zařvat, vypustit duši, vydat se na poslední cestu, zaklepat na nebeskou bránu, být v pánu, přijít mezi anděly, opustit zemskou tíž, smažit se v Pekle, odevzdat duši bohu, zmizet z povrchu Země, zatlačit oči, usnout navěky, zaklapnout víka, ležet v truhle, koupit si penál, skončit pět stop pod drnem, vytuhnout, poručit své kosti ke kostem předků, setkat se se Zubatou, zaplatit převozníkovi, překročit Styx, dostat se na druhý břeh, vstoupit do světla na konci tunelu, anulovat život, exitovat, být inhumován, být odepsaný, být pod kytkama, užívat flek na hřbitově, šňupat hlínu, čichat ke kytkám od spoda, natáhnout bačkory, zaklepat bačkorama, pojít, zesnout, vydechnout naposledy neumí nikdo milosrdně.

                 Jasmínová

Jasmín voní jako nikotinové náplasti na tvém srdci. Snažíš se jimi slepit prasklinu? To srdce puklé je, co si budeme nalhávat. Jasmín voní a krev utíká, utíká, utíká... Kdes dneska nechala hřebíčky do rakve, hřebíčky ke kříži? Obě víme, že nejsi svatá panna. Co možná nevíš, je fakt, že tvé jméno je jasmínová kletba. Jsem prokletá, prokletá... I když krev pádí, jizva zůstane. Jsi jako infarkt, že ano? Kdybys jen tolik nebyla jasmínová... pak bych se tě dokázala vzdát. Pak bych přestala poslouchat všechny tvoje oblíbené písně, do tvé fotky bych zabalila tabák a spálila tě a zmuchlala básně, co jsem ti napsala. Vzdala bych se tě, ale já se jen tak nevzdávám. Byla jsem tak hrdá, když jsi mi napsala, že dokážeš žít beze mne! Jenže bez jasmínu? Víš, ona žádná krev už nezůstala, ač jasmín zavání. Zemřít už nemůžu. Proto vrať se zpět - teď už jsi pro mne bezpečná, jasmínová kletbo má.