Tofiam - born to be wild!!!!!!!

                        Pohřeb Jana I. též zvaného Bezzemek

Inu a pak ho pohřbili. Bez výsad králů a královských poct – přesně tak, jak udatný král Richard III. nakázati dal. Slavnosti dlouhé nebyly, ni smutek netrval dobu delší než den. Tu po té na hřbitově fary vzplály smuteční ohně a nový hrob jal se místa v zádi prosvítiti svou novoucností.

A jak podle zvyku bývávalo, tu službu těm mrtvým poslední, obcházeti kol a střídmě se stavět na stráže ticha, by nikdo nerušil tam klid, vykonávati novicové v tom duchu mlčenlivém měli. Ten jeden teď stál, oči hrůzou třeštíce, a v zármutku leknutím tělo mladíkovo chvělo se, jak očima se upíral na místo odpočinku posledního falešného toho bratra Krále, Jana. Tu šramotu dosti sem a tam a rány jak z hlubin pekla by se drali.

On s křikem hrůzným vehnal se do kláštera, tu nedbaje rušení večerní mše, novic z plných plic křičel, co jeho oči spatřiti se bály. Toť po všem zmatku opat byl zavolán, v klidu on vyslýchání mladíka se ujal a jen bláhovou jeho domněnku prohlásil.

Prý mrtvý z hrobu chce ven! Kdos kdy slýchati počal si takých bludů, jistě síla zlá tě posedla! A novic, ten mladík nebohý, poslán byl do muk modliteb, by svědomí zpytování hříchů těžkých ho zbavilo.

Však jeden tu byl, zas další přišel na hřbitov a samému co první poslouchal. Toť škrábání děsuplné pak opatovi strach naháněti počalo. Copak správným jest, by novici pod rukou Boží báli se mrtvých? Tu sám na hřbitov šel, jen lucerna malá hořela světlem v rukách jeho. Co však uši ctnostné jeho zaslechnouti se lekly! Z hrobu tam Janova škrábání, drásaní, vytí potrhlé, při němž krev se v žilách v kámen mění.

Jak sdělil novinu tu druhým, ti smáli se mu, jak prve on se smál. I dobrý opat řekl si : „Když může Bůh, já, služebník nejsvatější jeho, mohu též!“

Pak časného ráno on rýč s lopatou sobě vzal, tiše stíny slunce se krad, než ku hrobu ztmavlému došel. Do hlíny měkké on lopatou silou vší se opřel, zeminu házejíce za sebe. Ostatní z oken s hrůzou ho jen pozorují, sobě si šeptá každý, opat ten se na rozumu pomátl.

Opat však dál. Když rakev tu zdobenou zlatem vytáhl a těžké to víko odklopil, kapličkou, nádvořím i sálem motliteb celým zuřivé chrčení jak zplozence satanova zadunělo. Tu opat mrtvolným leskem tvář svoji nadal a s řevem šíleným - jak by ducha spatřil – hnal se městem tím. Na ulici však trvání dlouhého neměl jeho hlas. On obviněn byl z umu čarodějnického a z urážky státnosti, jakmile hlásiti začal, bratrem Richarda, krále, vlkodlak prý jest. Z hrobu on prý vyjíti ven chce.

Hlas pak na pranýři ztich a na blázna v davu se rychle zapomnělo. Inu znovu pak mniši pohřbili Jana a obezřetně jeho tělo odpočinek v klidu, míru, se sounáležitostmi všemi královskými přáti bylo věčným spánkem. Pak už jen ticho mísilo se hřbitovem.

Mnichům však jazyky neupadli. I sveřepě každý, kdos tam tenkráte stál, ni nestál a jen slýchati se nechal, tvrdil, že Janův hrob prý proklel Satan. A ten nedá mu klid. Svého služebníka chtějíc mít, vyvádí na světlo noční duši jeho. Hroznou bestii vraždící z něj si prý udělal, jest vlastním jeho sluhou a obojek stříbra on připnul mu. Toť stvoření pak jak vlk v noci se zakrádalo i toho tvaru ono pojalo. Tak potrestaný byl Jan krutý a pyšný – on navždy vlkem i člověkem se stal.