Jdi na obsah Jdi na menu
 


Věčný strach

7. 1. 2007
Remus Lupin byl jedenáctiletý, navenek normální kluk. Když si člověk odmyslel tu hůlku za pasem, decentně upravený Bradavický školní hábit, jenž přesto nadbíhal očím dokonalým seskupením, a celý Remův vzhled, který do světa křičel hanlivé slovíčko pro příliš učenlivého člověka, rovnal se normálním dospívajícím dětem v jeho věku.
Tahle část byla vidět a už si na ni všichni ve škole zvykli. Jeho tři nejlepší přátelé tu půlku bezmála obdivovali!
Ovšem byla tu ještě ta část uvnitř – ta, jenž byla hluchá, slepá a němá k nějakému kamarádství. Ta, které se bál i sám Remus. Nebál se sám sebe, s tím uměl žít, bál se spíš toho, co ta druhá, horší půlka, může provézt nebo naopak neprovézt. A každý úplněk se toho bál čím dál víc. Nechtěl ztratit nikoho, kdo ho začal…brát. Byl na pokoji s kamarády, o nichž si nikdy nedokázal představit, že by s ním vůbec mluvili. A teď měl všechno, co si kdy mohl přát! Kéž by to tak zůstalo navždy!

Dnešní den měl skutečně jiné starosti. Na svoje osobní problémy si ani nevzpomněl. Kamarádi mu totiž slíbili překvapení. Tahal z nich nápovědu, kde se dalo – u snídaně, na první hodině, na druhé hodině, u oběda, na třetí hodině a teď, než vstoupili do učebny Obrany proti černé magii, se o to pokusil znovu. Zatvrzele mu spílali, že to překvápko mu nemůžou jen tak zkazit…
Posadili se do lavic a Remus se na ně naposledy obrátil.
„Buď mi to řekněte, nebo si mne nepřejte na jasnovidectví!“ pohrozil.
„Jůů, už se bojim…“ nadhodil Sírius a šťouchnul do Jamese. Petr si přisednul k Removi a vyndal učebnici.
„Já prostě nesnáším překvapení…“ odtušil Remus. „Tak už mi to řekněte, prosím!“ dvě černovlasé hlavy sebou jednotně zatřásly. Obrátil se k nim zády.
Profesorka si sjednala klid a začala přednášet o Odmršťovacím kouzlu. Všichni si několik minut dělali pozorně poznámky. Potom se přihlásila dívka v první řadě. Jmenovala se Lily Evansová a byla vlastně jediná další osoba, která se s Remem dokázala pošťuchovat.
Učitelka jí pokynula.
„Já nezapírám,“ začala Lily a Remus vycítil podle zvuku šustění, jak se James prudce narovnal, „že tohle kouzlo se hodí, ale proti takovým věcem jako jsou vlkodlaci nám bude k ničemu!“ argumentovala. Remova ruka se zarazila nad papírem a zachvěla.
Ale ne… pomyslel si nešťastně.
„Proč si to myslíš?“ zeptala se zvědavě profesorka a podle jeho předpokladu k němu zalétla očima. Pokusil se splynout s židlí a vmáčknout se do opěradla.
„No…“ zaváhala Lily. „…totiž myslela jsem, že takový vlkodlak je…je vlastně prakticky nesmrtelný, takže takové kouzlo mu neublíží…“ vysoukala ztěžka.
„Inu skoro ne, odmršťovací kouzlo skoro neublíží nikomu… Není to kletba na něco ohavného! Jak jsem se zmínila, pouze útočníka odhodí a něco podobného je při boji s vlkodlakem občas výhodné…“ podotkla profesorka klidně.
„Vy už jste se někdy setkala s vlkodlakem?“ zeptal se dychtivě někdo ze Zmijozelských. Učitelka seskočila z hrany katedry, kde dosud seděla se zkříženýma nohama, a přešla k tabuli. Napsala na ní křídou dobře viditelný nápis VLKODLAK. Remus se pokusil tvářit co nejmenší a nejnicotnější. Snažil se vypadat jako malá a nenápadná anomálie v tomhle čase, ale jak už to tak s neviditelnými věcmi bývá, dřív nebo později na ně každý narazí. Ani co by se za nehet vešlo, se mu nezamlouvalo téma hodiny.
„O vlkodlacích jsem se s vámi v žádném případě bavit nechtěla, ale ano. Pár vlkodlaků jsem už zažila.“
„Vyprávějte o vlkodlacích!“ špitl někdo. Většina třídy to nadšeně podpořila. Removi se udělalo špatně. Rozhodně se mu nelíbil směr, kterým to vedlo… Kam zmizelo to Odmršťovací kouzlo? ptal se sám sebe. Petr se ho pokusil ve splývání napodobit. Remus otočil hlavu. Sírius i James se tvářili otráveně.
„No když to chcete, v pořádku,“ odvětila učitelka a opřela se o stůl. „Otevřete si poznámky a každé mé slovo si pečlivě zapište, protože jsem ochotna dát vám to při tak velkém zájmu do nejbližší písemky!“ přerušilo ji mručení. „Žádné ale! Já jsem s vámi vlkodlaky brát nechtěla…“ bránila se a začala procházet třídou. „Může mi někdo říct něco o vlkodlacích?“ všichni mlčeli. V některých lidech by se takový vlkodlak teď krve nedoškrábal.
„Dobrá,“ podotkla profesorka a zandala si ruce do kapes. „Vlkodlak patří k jednomu z nejobávanějších druhů z takzvaných nočních oblud. Společně s ním tvoří nejsilnější zástupce lidské záště ještě upíři…“
„To bude nuda…“ povzdychnul James tiše, když kolem nich prošla. „Vlkodlaky zná přeci každý, komu rodiče četli pohádku!“ odfrknul. Sešit ještě neotevřel.
„Nezná!“ odsekl Remus chvějivým hlasem.
„Pane Lupine,“ oznámila učitelka a vrátila se k němu, „pokud se vám na mém výkladu něco nelíbí, sdělte to i svým spolužákům.“ Remus sklopil hlavu.
„Ne, nic, promiňte…“ zamumlal.
„Sdělte nám,“ řekla důrazně, ne však výhružně. „co jste chtěl podotknout. Postavte se a promluvte na celou třídu. Dávám vám beztrestní možnost…“ tvářila se tak, že to přímo naznačovalo, že si toho musí vážit. Postavil se na klepající končetiny a prsty si začal pohrávat s rohem svého sešitu. Učitelka se rozešla znovu ke své katedře.
„Tak nám povězte, Lupine,“ začala a poklepala štíhlými prsty na desku stolu, „jak by mohl kouzelník v lese poznat vlkodlaka?“ Remus se pokusil ignorovat, jak Sírius napodobil hrdelní vrčení, a pohledem litoval růžek stránky.
„Základním znakem je tvar těla,“ ujal se svých slov špitavě po vteřině výdechu. „Vlkodlaci mají obecně mohutnější tělo než vlci… Jsou protáhlejší, s charakteristickými lidskými rysy… Většinou se dokážou pohybovat na zadních, při čemž přední končetiny používají jako ruce… Jejich srst bývá hustější a delší než vlčí, proto připomínají vzhledem jakéhosi křížence mezi člověkem, vlkem a tygrem. Panenky se odlišují od vlčích v tom, že jsou do úzkých štěrbin jako kočičí, čenich je jen mírně protáhlý a ohon kratší a chundelatější…“ vysoukal a na chvilku se odmlčel. Byl by rád, kdyby necítil ty všeobecné pohledy svých spolužáků.
„Výtečně!“ pokývala hlavou profesorka. „Prozradíte nám, čím se živý vlkodlak?“
„Lidským masem…“ zašeptal téměř neslyšně. James za ním napodobil ohavné mlaskaní a zuřivé drásání. Remus zbledl. Teď už mu vážně bylo hrozně špatně. Kolena se mu klepala tak, že měl pocit, že kdyby mu do nich někdo šťouchl klacíkem, dokázal by je dozajista zlomit. Už si chtěl jen sednout a přemýšlet, jak popohnat čas téhle hodiny.
„A proč si myslíš, Remusi, že lidé nenávidí vlkodlaky?“ zeptala se ho náhle profesorka. Zvedl hlavu. Tohle mu přišlo prostě jako rána pod pás.
„Ale to je jasné,“ ozval se vševědoucně Severus. „protože jsou to brutální bestie!“
„Ne!“ vyletělo z Rema prudce. Třída umlkla. Místo obvyklého šumu se tu najednou vznášelo jen obyčejné ticho a podle jeho těžkosti se dalo soudit, že¨by bylo raději vystřídáno.
„Ne, co?“ zeptala se klidně učitelka. Pohlédl jí zpříma do očí.
„Nemyslím si, že jsou vlkodlaci brutální bestie!“ odpověděl rázně. Ruce se mu rozechvěly. Kdosi se nervózně zasmál. Profesorka přikývla.
„Též sdílím tvůj názor…“ její věta u všech vyvolala zděšení. „Může říct někdo proč?“
Lilyna ruka vystřelila do vzduchu.
„No, jinak by musela být všechna masožravá zvířata brutální bestie, že?“ hlásila se hrdě o slovo. Učitelka znovu přikývla.
„Ano, člověk by byl potom to nejbestiálnější zvíře, jaké si matička příroda dokázala vymyslet! Posaď se, Reme, děkuji za přednášku. Čtyřicet bodů pro Nebelvír!“ Sírius, Petr i James zaburáceli hromovým vítězným pokřikem a některý z nich poplácal Lupina po zádech. Měl chuť je všechny zabít. Proč tak jásají, co je na tom povzbuzujícího nebo vtipného?
Křečovitě se snažil předstírat, že si píše to, co profesorka vykládá o výskytu ‚brutálních bestií‘. Kdyby tak věděli… pomyslel si zkroušeně.
Už to vypadalo, že tohle téma profesorka uzavře, když se ozval hlas nějakého všetečného zvědavce. Takový jsou prostě všude.
„A je tedy vlastně vlkodlak nesmrtelný, paní profesorko?“
„Ano i ne,“ odpověděla svým profesionálním nezúčastněným tónem. Remus povzdychnul. Nechtěl tu být. Nechtěl být v té chvíli kdekoliv, kde ho mohl někdo vidět.
„Vlkodlaci jsou dlouhověcí,“ potvrdila vyučující. „skutečnou nesmrtelností však netrpí nikdo – ani upíři, ani trolové, ani jednorožci, ba dokonce ani draci. Dá se říct, že nesmrtelnost jako taková prostě vymřela,“ posadila se na hranu lavice a založila ruce. Removi oči se snažili zaujatě studovat vzorek na pracovní desce, do nějž nějaký uličník před ním vyryl malé prasátko a spoustu dalších rýh.
„No, a jak se dají vlkodlaci vlastně zabít?“
Brutálně, vy zatracení Zmijozelští! pomyslel si roztrpčeně Remus. Další věty ho však vyděsily víc, než by si byl ochotný dříve připustit. Kuchař se před obědem kuřete taky neptá, jak si ráčí být zabito, připraveno s oblohou nebo bez, popřípadě nadité. Kdyby to dělal, začala by inteligentní kuřata dozajista vyvražďovat vlastní druh.
„Spolehlivě a jednoduše,“ odpověděla skutečně oduševněle profesorka. Remus se pokusil vnímání přesunout do té části podvědomí, které tak hrdě přezdíval odvaha – věrný pes. Ne každý voříšek se ovšem nechá vykopnout nad propast, v níž vězí jeho pán.
„Existují tři typy vlkodlačí smrti,“ pokračovala profesorka. Jedna ohavnější a děsuplnější než druhá! dodalo Removo podvědomí nezvykle zbaběle. „Vysílení je smrtelné každému zvířeti, poločlověku nebo člověku. Avšak jen málo houževnatých stvoření, jako jsou vlkodlaci, na něj umře. Druhou možností je spousta dobře a rychle mířených kleteb. Způsob regenerace žádného dlouhověkého tvora nepracuje tak rychle, aby to stihnul. No a třetím – “ Remus cítil, jak si s jeho tělem začala pohrávat nepřekonatelná třesavka „- je stříbro. Jeho dotek vlkodlakům rozpaluje kůži i v lidské podobě…“ Lupinova odvaha doslova kapitulovala. Do hnědých očí jedenáctiletého kluka se nahrnuly slzy.
„Stříbro dokáže vlkodlakům pomalu pronikat pod kůži až do tepen,“ pokračoval hlas profesorky jakoby z velké dálky, zatímco jej objímaly paže strachu. „Naruší přirozený chod regenerace těla. Celá struktura křehkých vlčích orgánů se tím poruší a cévy popraskají. Krev se pak vlkodlakům řine nespoutaná celým jejich tělem. Můžeme si jen domýšlet, jaké to musí být utrpe-!“ snad to byl ten poklidný a téměř unavený tón hlasu, jakým ona mluvila, nebo za to, že Remus vyskočil na nohy, mohli Sírius s Jamesem, jenž začali tichými pazvuky napodobovat dávení a smrtelné křeče. Jediným faktem však zůstalo, že se Remova mysl rozhodla vymanit ze spáru zoufalství téhle přednášky a utekla na nohách svého majitele s pláčem do chlapeckých ložnic, aniž by se za sebou jedinkrát ohlédla.

Remus se svalil pod nebesa a označení ‚pláč‘ bylo pro jeho mohutné a duševní vzlyky urážkou. Cítil se podvedený, podvedený od života. Tohle si nikdy neuměl dost dobře představit. Byl připravený na ledacos – na odpor, zášť, vztek i ponížení – jenže jeho přátelům to přišlo vtipné, jakoby to nebylo nic jiného, než Petříkovo plácnutí čehosi nesmyslného u oběda. Jenomže tohle byla Pravda!
Objal pažemi polštář a přitisknul k němu hlavu jako k poslední naději. Musel stát čelem tomu, co ho postihlo. Nemohl takhle zradit lidi, kteří ho milovali stále. Když ono to je tak těžké…
Byl samotářský, tichý a snažil se být příjemný k ostatním. Bohužel, předsudky měli většinou silnější ruku naprosto ve všem a nad vším. Bylo to, jakoby vám zničehonic umřelo milované zvířátko ‚Hope‘ a rodiče místo něj podstrčili něco mu velmi podobného, vy však stejně cítíte, že to není ono, a jen se divíte, že ten tvoreček už nechce jíst tak málo, jako doteď, ale doslova se přežírá, než vůbec vyleze z brlohu. Prostě mu podstrčili obyčejnou náhražku života…
Vylezl celý na postel a schoulil se na boku. Zatáhl kolem sebe nebesa a dal se do tichého, uvolňujícího nářku. Někdy měla spravedlnost křídla – dokud jí nechytili a nezačali chovat na dvorečku. Remus věděl jen jedno : když chcete na něco dosáhnout a přivlastnit si to, většinou tomu narostou nebezpečně rychlé nohy. A přiznejme si to, Remus nikdy nebyl extra dobrý běžec.
Vyrušili ho hlasy z chodby, ze schodiště do ložnice. Vylekaně se napřímil.
„- tak už alespoň přestaň ječet!“ zaslechl Síria.
„Jenže já to musím nějak ventilovat!“ odporoval James. Remus si rychle utřel slzy.
„Ale ten jekot, co u toho ventilování vydáváš, je vážně nesnesitelný.“ Ozval se nesměle Petr. Remus upravil závěsy tak, aby nebylo vidět skutečně nic. Pak vylezl, v rychlosti je zatáhl i na ostatních třech postelích a vrátil se do své.
„Vy to vůbec nechápete! Víte, co to je za- “ Jamese přerušil pleskavý zvuk. Remus si objal kolena.
„Ty jsi mi dal facku?“ vydechnul užasle James.
„Vážně?“ podivil se ironicky Sírius. „Já bych skoro přísahal, že jsem ti něžně pohladil tvář, abych tě umlčel…“ prorokoval zamyšleně. Čím víc se blížily jejich kroky, přestával Remus dýchat.
„A proč jsi to udělal? Ta moje teorie je setsakra pravdivá a – no, jo už mlčím.“ James vzal za kliku a ta s tichým cvaknutím povolila. Remus si položil opatrně hlavu na kolena. Kroky ostatních zamířily přesně k jeho posteli. Pevně sevřel oči. Slyšel odhrnutí baldachýnu.
„Až se budeš chtít znova schovat,“ zaslechl Síriův hlas, ale jistě to nebyl on, kdo odtáhl nebesa, „vlez do postele i s botama a nesundávej si je pod ní!“ sdělil decentně. Před Rema přiletěla jeho aktovka. Nepohnul se.
„Proč si tak vystřelil z té hodiny?“ zeptal se James a postel se pod ním trochu sesula. Remus se přisunul blíž ke zdi. Stále mlčel a oči zabodával tupě před sebe. Sírius mu zamával rukou před obličejem.
„Hej! Je někdo doma? Tady kamarádi!“ oznámil, načež Removi vyhrkly nové slzy. Jo, kamarádi, to bývalo… Ošil se, když se ho James dotknul.
„Tak co je, Reme?“ otázal se účastně James. „Vlkodlaků se nemusíš bát! Odkrouhneme je jako nic!“ v jeho podání to zřejmě mělo znamenat, že ho budou chránit, a mělo mu to dodat podporu. Remus se však málem zalknul slzami a prudce se na něj obrátil.
„Jo!“ zakřičel. „A všechny je zabijete jako zvířata! Včetně mě!“ svalil se na bok a už mu bylo naprosto jedno, jestli ho někdo uvidí plakat.
„Ale proč bysme měli – “ počal James odpovídat, avšak potom nastala dlouhá pauza. Remus si dokázal představit, jak jim pracují malé stroječky, které zařizují to roztřiďování na zlo a dobro, a právě teď přesunují papírek s jeho jménem do složky zla.
„Ty nejezdíš každej měsíc k mámě, co?“ odvážil se Petr.
„Jak prozíravý, Péťo,“ zchladil ho Sírius. „Já ti říkal, Jamesi,“ pokračoval, „že ta tvoje teorie je snůška blbin. Tady máš odpověď – nebojí se jich.“
„Bojím…“ zaskuhral Remus. James se zvednul.
„Mohli byste být všichni zticha? Snažím se přemýšlet…“ začal netrpělivě přešlapovat.
„Takže, Remusi,“ oslovil ho jako profesorka. „ty jsi vlkodlak?“ plačící chlapec přikývnul. „A Brumbál o tom ví? A učitelé?“ další kývnutí. Tahle debata se Removi líbila. Stačilo kývat nebo vrtět hlavou, a ne žádné složité vysvětlování.
„A on tě tu nechal studovat? Prostě jen tak?“ zavrtěl hlavou.
„Vrba a Chroptící chýše…“ odpověděl.
„Proč jsi nám to neřekl?“ ozval se uraženě Sírius. Remus zvedl hlavu s výmluvným úšklebkem. „A to si fakt myslíš, že jsme takový ignoranti, Remusi? Doufám, že to byl vtip, protože jsi se mne hluboce dotknul…“ založil ruce na hrudi.
„Vám… Počkat, vám to vůbec nevadí?“ podivil se. Oba zavrtěli hlavou. Pak se obrátili na Petra.
„No…když na mne nebudeš vrčet a nebudeš mne kousat…“ řekl pomalu. Removi vyhrkly do očí nové slzy.
„Co jsme zase řekli?“
„Ale to nic,“ odpověděl Síriovi. „Já jen…“ šťastně k nim vzhlédnul. „…tohle ještě nikdo neudělal. Většina lidí se dá se zběsilým křikem na útěk…“
„Jo, jenže my jsme tvoji kamarádi! My to neuděláme! Čestný!“ odtušil Sírius a natáhl k němu ruku. Remus ji pevně sevřel. Ostatní dva se přidali.
„Tak na věčné Poberty!“ zvolal James. Všichni se po něm ohlédli.
„Co?“ zaznělo jednohlasně. Pokrčil rameny.
„To mě jen tak napadlo…“ odvětil.
„Ale počkej, to není tak špatný. Pobertové…“ obracel to slovo na jazyku Petr.
„Taky si myslím,“ přidal Remus.
„Tak fajn! Na věčné Poberty!“ zakřičel Sírius a rozesmál se.
„Na Poberty!“ zopakovali všichni.

Jenže nic netrvá věčně………

 

Obrazek 

by Linupuzzle

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nefunguje

(Bianka, 17. 6. 2008 16:32)

Ten odkaz nefunguje:( Teda alespoň mě.