Užij si ticha
Words like violence
break the silence
come crashing in
into my little world
Painful to me
pierce right through me
can't you understand
oh my little girl
„Nymfadoro?“
Slabá ozvěna oslovení roznesla a vrátila ticho. Všechno, každý pohyb i jeho dech se mu zdál příliš hlučný. Zkusil ji oslovit znovu, ale dům mu nabízel jen to proklaté mlčení. Opatrně se rozhlédl, ale nespatřil nic podezřelého. Jeho malý útulná domek po rodičích byl sice trochu víc zaneřáděný, než býval zvyklý, ale to už k Nymfadoře prostě patřilo. Občas měl dojem – i za tu krátkou chvíli – že nabourala jeho malý soukromý svět a udělala s ním stejný proces jako parní válec. Přesto byla jakýmsi způsobem roztomilá, jako malá holčička.
„Tonsková, jsi tu?“ zeptal se klidněji a začal vystupovat po schodech. Po několika krocích však jeho tělo pohltil třas a do nosu se mu vplížila slabá, železitá vůně.
„Nymfadoro!“ vykřiknul, když ji spatřil v patře. Ležela u dveří do ložnice. Na hrdle měla otevřenou ránu, která ronila krev v malých potůčcích, stékajících jí do výstřihu. Džíny měla od kolen dolů nasáklé krví. Kdysi bělostné paže zdobila mozaika krvavých šrámů a na levém předloktí se v jednom místě blyštila odhalená kost.
Přiskočil k ní a nadzdvihl ji pod zády.
„Nymfadoro!“ vzlyknul. „Pro Merlinovy rány! Co se stalo?!“
Nymfadora, jejíž vlasy byly bílé jako papír, zachroptěla. V koutcích dříve rozesmátých rtů se jí utvořily krvavé bubliny. Bezmocně pozvedla o maličko ruce.
Rema ten pohled fyzicky bolel. Proudem mu tekly slzy a on nevěděl, co si počít. Páteří mu cukalo a oproti všem předpokladům se mu v ústech vytvářely sliny. Vlk měl hlad. Cítil se, jakoby chtěl nějaký parazit zevnitř roztrhat jeho tělo, ale to Remus nesměl dovolit! Nenáviděl se! Nenáviděl to, co bylo uvnitř něj, jenomže to neuměl a nedokázal zmírnit…
Sklonil se a opatrně umírající Nymfadoru políbil. Její krev, snad jen kapička, se mu vplížila přes rty, ovšem i to bylo moc.
Náhle nemohl přestat. Nedokázal se odtáhnout a přestat z jejích úst vysávat tu horkou tekutinu. Jedna ruka zamířila ke knoflíčkům blůzy a trhala je od sebe. Slabě se v jeho sevření zazmítala, ale na to nedbal. Zkousl její rty, až propustily další stružky krve.
Její dech mu ovanul tváře, když ji položil zpět na podlahu a přisál se k mladičkému hrdlu. Zuby zabořil do měkkého masa a cítil se jako v ráji. Krev mu stékala za košili, avšak na tom už také nezáleželo. Ulpívala mu na rukou a horké provazce lechtaly. Jen bičovala k větší dravosti!
Vyrval z šíje kus masa a radostně ho rozžvýkal. Tonksová byla tak sladká! Tak šťavnatá! Pustil se do nejdivočejšího láskyplného rituálu na jejím těle. Vždycky s ním chtěla být jedno, splynout. Teď její životadárná krev protéká jícnem a její maso plní nedočkavé útroby. To je pro vlkodlaka skoro stejné.
Nikdo nevykřikl. Vše objímalo pulzující ticho, dotvářené mlaskáním a zvukem čeřené krve.
Holčičky by nikdy neměly potkat vlka.
All I ever wanted
all I ever needed
is here in my arms
words are very unnecessary
they can only do harm
„Nymfadoro!“ prudce se posadil, víčka stále pevně zavřená. Jestli jsem to udělal, letělo mu hlavou, nechci to vědět!
Ozvalo se vrznutí a za víčky se mu rozprsklo světlo.
„To spíš a jsi furt mimo, nebos vážně zapomněl, že mi tak nemáš říkat?“
S úlevou se svalil zpátky na polštář a pak teprve otevřel oči. Nymfadora otevřela dveře do jeho ložnice úplně a sklonila hůlku. Zamyšleně na něj hleděla, převalujíc cosi v ústech.
„Měl jsem zlý sen,“ odpověděl Remus a osušil si čelo v povlaku polštáře.
„´ášně?“ pronesla Tonksová s plnou pusou. „´ašých euet inut i kchichel ´oje jéno,“
Jenom přikývnul. V ústech měl strašně sucho, pyžamo se k němu lepilo a nosem se mu stále proháněla odpudivá vůně krve.
„Musím o úplňku pryč,“ zamumlal po chvíli.
„Ne. O tom už jsme mluvili,“ odpověděla rozhodně a posadila se k němu. Unaveně se na ní podíval.
„Ale já –“
„Víš, že někdy moc mluvíš?“ přerušila ho a stulila se k němu. „Spi, Remusi,“ zašeptala a vtiskla polibek na jeho čelist. Objal ji pevněji. Nádherně voněla – ne po krvi, ne jako kořist, ale jako levandule, jako princezna. Princezna, která se stane královnou.
„Vezmeš si mě?“ vypálil Remus. Překvapeně se zvedla.
„Cože? Co se ti to proboha zdálo?!“ Chvíli si hleděli mlčky do očí. Pak Nymfadora povzdychla. „Nechci, abychom se brali kvůli tomu, že zuří válka a můžeme být zítra mrtví. Nechci, abychom –“
Položil jí prsty přes ústa. „Někdy taky moc mluvíš,“ řekl na vysvětlenou a stáhnul ji na sebe.
„Ale jindy, jindy bych si tě vzala…“ usmála se po chvíli. Trochu váhavě ji pohladil po paži. Všechno, o čem kdy snil, měl teď v náruči. Cítil se tak euforicky zhypnotizovaný, že nevěřil, že by se to dalo vyjádřit slovy.
„Miluju tě,“ zamumlala Nymfadora. Její dech příjemně voněl po lékořici.
Chyba, jde to, pomyslel si s úsměvem. Následné ticho bylo nádherné. Vpíjelo se mu do duše a nechávalo ho přicházet na chuť uklidnění, které skýtá jedině náruč někoho milovaného a trochu důvěrného lidského tepla. Lhalo o tom, že svět je dobrý a nic se neděje. Jenže lhalo natolik, že člověk uvěřil, že z něj udělá pravdu. V tom tichu… v tom šíleném, milované tichu bylo bezpečí. Neříkaly se sliby a neslibovala se přátelství, která se bortila a ničila. Všechny pocity byly na dosah ruky – ne, vlastně už dávno vězely v srdci. Nic nebylo důležité, jen Nymfadora a její ruka na hrudi. Cokoliv jiného by v tuhle chvíli mohlo bolet. Slova se stávala bezvýznamná, protože se na ně vždycky dalo zapomenout. Ale to ticho…
Vlkodlakům je s láskou dovoleno užívat ticha. Dostali největší dar na světě. Dostali.
Vows are spoken
to be broken
feelings are intense
words are trivial
Pleasures remain
so does the pain
words are meaningless
and forgettable
Enjoy the silence.
A/N: Věnováno všem, kteří znají váhu ticha, jeho bolest, jeho štěstí.
