Kradl se domem jak nejtišeji dovedl. Dobře věděl, že nesmí používat kouzla, proto držel v náručí těžký kufr a každý druhý schod, po kterém na schodišti šel, pod ním vrznul. Každým dalším krokem v něm narůstaly obavy. Kdyby ho někdo z rodiny slyšel, snad by mu ani nebránil, ale pokoušet paní štěstěnu se nevyplácí.
U dveří ven se naposledy rozhlédl. Padala na něj jakási čistší nonšalantní nálada, kterou nedokázal přesně definovat, natož určit odkud se bere.
„Tak, sbohem…domove!“ dodal po malé odmlce a trpce se usmál, než za sebou přibouchl dveře. Těžký kufr táhnul po zemi a spílal všem, na koho si zrovna z ministerstva kouzel vzpomněl, že vydávají tak blbá nařízení! Potemnělá ulice mu odchod nijak neulehčovala…
Zvrátil hlavu k nebi. Úplněk si přebíral vládu noční oblohy a tísnil mu myšlenky do jedné vyrovnané linky, upínající se k poslednímu bodu. Nadějí se stal James Potter.
Toužebně se obrátil na své koště, které se – přivázané k zavazadlu – neklidně zmítalo, jakoby užuž pomýšlelo na úlet, a které drcalo o šedý chodník. Kdyby tak mohl! Vůbec netušil, jak se hodlá pěšky dostat do Godrikova dolu, ale byl jsi jistý, že to zvládnout musí!
Náhle si všimnul, že na jeho hůlce mdle svítí úzký proužek. Zkusmo s ní švihnul Vzápětí upadl v náporu větru dozadu a narazil si ruku o obrubník. Vylekal se, že spustil nějaké kouzlo. Oplétačky s ministerstvem – to mu chybělo! Za několik vteřin, kdy nevěřícně zíral do reflektorů velikého autobusu, mu došlo, že fyzikálním zákonům se nevyhnou ani kouzelníci. Rychlost s jakou autobus před ním zabrzdil byla však zarážející.
Ze dveří vyskočil muž v nejlepších letech. Na vestě se mu leskla visačka.
„Tak vstávej!“ zvolal vesele a pomohl chlapci na nohy. „Jsem Ernie Bourák – řidič záchranného autobusu pro kouzelnickou veřejnost v potížích. Tahle mašinka za mnou tě zaveze, kam budeš chtít! Tak, jakže se to jmenuješ a kamže to chceš?“ přívětivě zamrkal.
,,Já jsem…“ zamyslel se nad tím, jestli by měl říct pravé jméno. Před očima se mu objevil obraz matky a toho, jaký spustí poplach, až půjde vzbudit své syny a najde jen jednoho – ke všemu svázaného. Okamžitě bude chtít druhého nechat hledat, aby ho mohla potrestat. Pomoct jí rozhodně nechtěl. „…jsem Remus Pettigrew.“ Složil narychlo a trochu se ušklíbnul. Oba jeho kamarádi by asi nebyli nadšení, kdyby se to dozvěděli.
„No, výborně, Reme! A kam to bude?“
„Eh, no, potřeboval bych do Godrikova dolu.“
„Klidně. Jedenáct stříbrňáků.“ Odtušil Ernie. Chlapec zalovil v kapsách a vytáhl měšec. Jedenáct srpců skládal poměrně dlouho, ale nakonec se mu to povedlo. Společně se staříkem nacpali kufr pod jednu z mnoha postelí v dolním patře a Sírius se natáhl. Vzápětí po té, když si Ernie sedl za volant, svého činu litoval. Postel poskočila tak prudce, až se svalil na podlahu. Než se stačil namáhavě zvednout, ozvala se hlasitá rána a jen taktak se zachytil za rantl. Byla to hrozná cesta! S klením sledoval, jak se venku rozpršelo…
Když konečně dojeli, vylezl Sírius do deště a zapřísáhl se, že – pokud nebude opravdu muset – už tímhle autobusem v životě nepojede. Autobus odfrčel pryč a Sírius se rozhlédl. Neměl nejmenší představu, jak vypadá tohle město, a už vůbec, jak vypadá dům rodiny Potterových.
Vzal kufr a rozešel se po silnici směrem k vysokému kopci na obzoru. Rozhlížel se po domcích, když tu před jedním na chodníku spatřil postavu. Byla zahalena do nepromokavého pláště a držela deštník. V druhé měla vodítko a na jeho konci malého, úplně promočeného psa, který se urputně snažil jít na druhou stranu. Sírius k ní přešel.
„Dobrý večer. Mohl bych se vás na něco zeptat?“
„Co? Ale jistě!“ otočila se k němu. Sírius poznal, že je to dívka, odhadoval ji tak na sedmnáct let. Na jejím obličeji ho upoutal nos ve tvaru bambulky.
„Chtěl bych se zeptat, jestli nevíte, kde bydlí Potterovi?“
„Potterovi…“ opakovala zamyšleně dívka. „Myslíš ty, co mají toho šílenýho spratka?“ zeptala se poněkud uraženě.
„Pokud má ten spratek černý vlasy a brýle, pak zjevně…“
„Tak to pojď semnou. Bydlím vedle nich. Mířím domů, akorát se musí tenhle zatracenej pes pohnout!“ ohlédla se po štěněti. Vzpíralo se na vodítku seč mohlo. Sírius na něj pokýval prstem. Zarazilo se a vzdorně zvedlo hlavičku se splasklýma ušima. „Jak se jmenuje?“
„Nejspíš Dix.“ Odpověděla dívka a pohlédla nervózně na hodinky.
„Pojď sem, Dixi. No pojď!“ řekl Sírius a sehnul se ke štěněti, které zvesela zavrtělo ocasem a přiběhlo k jeho nohám. „Je mu zima.“ Pokračoval a vzal ho jemně do náruče. Dix se schoulil a vděčně ho ocáskem lechtal pod krkem.
„To je zvláštní… Celej den se nedá od nikoho drbat – jen ode mne a od sestry – a teď se nechá dokonce nosit!“
„Pouze je inteligentní…“ děl Sírius a ušklíbl se. Zastrčil psíka pod plášť a vzal do ruky odložený kufr. „Tak, prosím tě, mohla bys mne zavézt k Potterům? Je mi taky docela zima…“ jeho plášť už byl celý promočený a studené kapky mu stékaly za krk.
„Šup pod deštník!“ zářivě se usmála. Přistoupil. „Co vůbec u Potterů chceš?“ vyzvídala za chůze a přehodila si rukojeť s vodítkem.
„Přečkat prázdniny…“ odpověděl a posunul štěně.
„Takže tě čekají?“
„To bych neřekl!“ ušklíbl se. V duchu si představil Jamesovu reakci.
„Pak nemáš moc velkou naději…“ promýšlela dívčina skoro jízlivě. „Ten jejich frája si vyskakuje i na rodiče! Chudák jeho máma… Takovýho syna bych nepřála nikomu! Tfuj!“ odplivla si. Sírius se nestačil divit! Tohle že byl jeho nejlepší kamarád?
Zastavili před nevelkým rodinným domkem, jakých se po celé zemi nachází jako rozsypaných zrníček máku z dozrálé makovice. V dolních oknech se svítilo.
„Tou brankou projdi a zazvoň na ten ruční zvon u dveří – on už ti někdo přijde otevřít! Hm, zatím se měj!“ instruovala ho krátce, škubla s vodítkem, na jehož konci se nacházelo štěně, které stačil Sírius odložit, a zamířila na vedlejší, krytou příjezdovou cestu. Dix ukřivděně zakňučel, ale poslušně se rozťapkal za paničkou.
Síriovi se zatím ve vlasech ozvaly kapky, proto neotálel a vstoupil na štěrkem sypanou cestičku mezi záhonky jahod, kapusty a jiné zeleniny. U domovních dveří zatáhl za provaz mosazného zvonu, jenž se tajemně tvářil jako lodní, a čekal, že se ozve dunivý tón, ale překvapivě se neozvalo nic. Srdce z kovu hluše naráželo do stěn. Vypadalo to však, že lidé v domě jsou o jeho aktivitě informováni.
Za několik minut se dveře zevnitř otevřely a na prahu stanul ospale vypadající James.
„Tichošlápku!“ vyrazil přidušeně a únava byla tatam. „Co tady děláš?“
„Zatím moknu a přemýšlím, jak moc mne těší, že se máš taky dobře!“
„Ale no jo, pojď dovnitř, ale jak to, že jsi tady?“ zeptal se zmateně a ustoupil ze dveří. Síriovu odpověď přerušila žena, která se objevila za Jamesovými zády. Měla hnědé, jakoby rozcuchané vlasy, na nose hranaté brýle a zástěru.
„Jime, ty jsi ale vychovaný!“ utrhla se na Jamese. „Pozvi kamaráda přece dovnitř! Jsem jeho matka,“ dodala, když už zavírala za oběma dveře. „A jakpak se jmenuješ, mladíku?“
„Sírius, Sírius Black. Vy jste paní Potterová, že? Moc mne těší!“ vychovaně jí políbil ruku. Sundala z něj mokrý plášť.
„Proboha!“ spráskla ruce. „Ty jsi ale promoklý! Není ti zima? Nechceš čaj nebo -“ výčet nabízených životabudičů přerušilo Jamesovo jednání – vzal Síria za loket.
„Rozhodně nic z toho nepotřebuje, mami! Děkujeme, ale určitě nemá hlad ani nic podobného! A teď nás na chvíli omluv!“ škubnul rukou, čímž donutil Síria k strnulému pohybu vzhůru po schodech.
Jamesův pokoj byla vlastně jen jedna menší, účastně se tvářící místnůstka v horním patře. Bíle povlečená postel si trůnila pod oknem a na stropě nad ní byl přilepen plakát Tutshilských Tornád. Stůl s otočnou židlí stál vedle a v téhle chvíli byl zaplněn množstvím rozházených pergamenů, do čehož se s očividnou chutí mísily brky a zaneřáděné črtance na rozličných hranách stolu. Všude na stěnách přelétávala Famrfpálová družstva z jednoho plakátu na druhý (a to dokonce i na dveřích tmavé skříně) a na poličkách se skvěly knihy různého stáří.
„Ty, Jamesi, seš zdravej?“ ošil se Sírius, když se James posadil na postel. „Vedla mne sem nějaká holka a tvrdila, že jsi šílenec. Nechápu, proč jsem jí to nechtěl věřit!“ James vzdychnul a natáhnul se pro napodobeninu zlatonky, se kterou si začal pohrávat.
„To byla určitě ta blbá Miracle!“ odtušil. „Její tetička je mudlovská herečka, a tak si myslí, že je kdoví co! S mojí matkou je potíž…“ znovu si mohutně povzdychnul a vyhodil zlatonku ke stropu. Malý míček vzrušeně třepetal křidélky a ačkoliv to nelétalo tak rychle, jako skutečná předloha, měl Sírius co dělat, aby to stačil sledovat.
„Moje matka je taková ta příliš dobrácká duše, víš?“ pokračoval James. „Říct jí, že je Srabus tvůj nejlepší přítel, bude ho hostit jako krále! A co tu vlastně děláš?“ přejel plynule na jinou kolej. Sírius pokrčil rameny.
„Tak, nemohl jsem bez tebe přežít, tak se ti sem hodlám nastěhovat…“ Jamesovy oči se kupodivu rozzářily.
„Proč jsi to neřekl rovnou?! To bude skvělý!“ zaradoval se. Náhle se ozvalo zaklepání a vešla paní Potterová. První její pohled patřil zlatonce.
„Jamesi,“ obořila se na svého syna káravě a podala Síriovi plášť. „Už je to suché, chlapče. A Jamesi, kolikrát jsem ti říkala, abys tu věc vypouštěl jen venku? Rozbíjí věci po domě, kdo to má pořád uklízet!“ sdělila rázně, chytila míček s křidélky a nacpala si ho do kapsy.
„Ale mami, to je moje věc!“ ozval se James uraženě.
„Dokud nebudeš dbát toho, že je v našem domě, pak tvoje nebude,“ vysvětlila klidně. Energicky potřásla hlavou směrem k Síriovi. „Chlapče zlatý, a ty nic nepotřebuješ?“
„Ne, ale – “ James Síria v odpovědi přerušil.
„Mami, Sírius tady zůstane. Může? On je taky má věc!“ hlásil jako papoušek. Paní Potterová zbledla a Sírius chtěl napůl vyprsknout smíchy, napůl všechno vysvětlit.
„Totiž, já bych tu jen – “ paní Potterová mávla rukou.
„Jenže kam ti dáme postel, Síriusi?“ vyhrkla najednou nesmírně vážně. Na synovi poznámky byla zjevně zvyklá. „Vystrnadíme tady něco, dotáhneme ti sem gauč… No, bude to muset pro začátek stačit… Seženu tvého otce, Jime, on něco vymyslí…“ a odběhla. James se hlasitě rozesmál. Za chvíli se jeho matka vrátila a vměstnala do prostoru krémový gauč, čímž celý pokoj nabyl dojmu malé místnůstky. Potom, tedy po delší rozumové úvaze s panem Potterem (při které se s ním Sírius stačil zběžně seznámit), odstranili stůl.
Ten den Sírius ani James nemohli dlouho usnout. Oba společně přemýšleli, jak si zítra podají Miracle, co zítra budou dělat, a jak budou prázdniny lepší.
A i když gauč rodiny Potterových nebyl z nejpohodlnějších, usínal Sírius jako v bavlnce. Hlavně proto, že ho kolébala představa toho, jak jiný bude od teď jeho život.
Až příliš se v tu chvíli holedbal…
Útěk Tichošlápka
7. 1. 2007
Je to divné, ačkoliv ten obrázek patří jinam, tak přesně vyjadřuje náladu, jakou ve mně osobně vzbudí tahle povídka...
by Marta
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
