Pohádka o velké - malé lži
21. 5. 2007
Další den bez ničeho – bez duše, pochopení, porozumění a hlavně nejspíš i bez jídla. Začaly totiž další prázdniny. Skončil se pátý ročník. Ležel a tupě zíral do stropu. Když už nic, bylo to minimálně lepší, než jít dolů, pohádat se s bratrem nebo s matkou. Ne, dneska fakt ne, dneska toho měl plný zuby. A taky měl hlad. Jenže to byla jeho blbost – odmítl prostě vylézt.
Ozvalo se slabé, skoro omluvné zaťukání. Otevřel. Brácha. Jo, Regulus míval občas stavy, kdy byl dokonalým sourozencem. Kdy byl prostě jen bratr, ne ten zmetek z matčiny strany. Kdy nebyl rozmazlené dítě, ale komunikativní bytost, která je schopná podržet v nejhorším. Což o to, musel v tomhle domě žít taky, musel to všechno taky snést. Jenže když došlo na hádku, byl to maminčin a tatínkův hodný chlapec, za Síria se postavil vždycky, až bylo po všem a nic mu nehrozilo. Proto ho Sírius nenáviděl. Za to, že věděl, jak skvělý umí být, ale nebyl takový pořád.
Tentokrát mu nesl misku s dvěma krajíci chleba, párkem, paštikou a nějakým ovocem.
*-*-*-*-*
„Co jsi řekl Jamesovi?“ Ta otázka nebyla rázná, ale přesto ho donutila zuřivě se obrnit proti urážce.
„A co je ti, do háje, po tom, Remusi?!“
„No třeba to, že si myslí, žes mu lhal,“ odpověděl klidně a mlčky ho nechal přemýšlet. Síriovi vždycky připadalo, že Removi je nejmíň čtyřicet a navíc nemohl vystát, jak ho dospěláci zbožňovali a normálně brali. Neměl by se takhle ptát ve dvanácti letech – měl by být s Jamesem a Petrem a pomlouvat Síria, protože jim neodpustitelně zamlčel pravdu. To bylo přece normální. Sírius by to udělal.
„A co o tom můžeš vědět?! Dej si odchod!“ odsekl ne zrovna spravedlivě.
Remus se jen pousmál. „Nelhal jsi, protože vím, jaká je pravda…“
Tím bylo řečeno vše. Sírius se svezl do dřepu a zahleděl se do země. Zlehka začal otrhávat nějakou trávu. Vždycky si přece dával dobrý pozor, aby si neodporoval. Kontroloval se. Měl to promyšleno tak, že bylo nemožné, aby něco selhalo.
„Co víš?“ zeptal se potichu a zvedl hlavu. „Jak to víš?“ Removy zvláštní oči jakoby pobledly. Chvilku komunikovali neverbálně pohledem, pak vyslovil to, co oba tušili.
„Kdyby to všechno bylo tak, jak říkáš, nenechala by tě matka chodit v rozdrbaných džínsách. Ten tvůj luxusní hábit bys ze sebe už nesundal,“ vysvětlil Remus.
„Mně se džíny líbí,“ pronesl Sírius smutně a dál hleděl na pomačkanou trávu. Před obličejem se mu objevila ruka. Chytil se dlaně a nechal se zvednout.
„Já vím,“ usmál se Remus. „Ale tvoje matka se nestará o to, jaký jsi, viď? Už se nestará…“ viselo to tam jako zlé znamení. Pustil dlaň, kterou dosud svíral.
„Proč si toho nevšimnul James?“ zaskuhral Sírius. Ne, že by to pak bylo lepší, ale byl přece jeho nejlepší kamarád. A nejlepší kamarádi takové věci dělají.
„Protože někdy je lepší a jednoduší nevědět a nevidět. Někdy chceme všichni věřit v hezké lži, Síriusi,“ pronesl smířlivě.
„Chtěl bych být jako ty, Reme.“
„Třeba jednou budeš…“
*-*-*-*-*
Celé to plesnivé Blackovské hnízdo bylo jeho vězením. A bylo plesnivé strašným způsobem. Zdi mokvaly a dřevem se proháněl červotoč. Stačilo vynaložit trochu peněz a všechno mohlo být jinak. Jenže to prý bylo drahé a tak se dům opravoval po částech a ty zbylé kusy už dávno předehnaly několik století rozkladu. Někdy bylo duševním utrpením jen se na něj dívat. Každý večer používal na skříň kouzla, i když to bylo zbytečné.
Sírius se mnohá léta uklidňoval myšlenkou, že je to všechno jenom proto, že je na matku drzý a ona tím pádem nebere na vědomí, co se jí snaží říct. Natož možnost, že by to mohly být samé dobré a konstruktivní nápady. Ale proč nebere na vědomí ani Regula? Vždycky, když ten malý syčák o něčem začne mumlat a odporovat, seřve ho víc než Síria. A otec je to samé, jenomže mnohem víc tiché, silnější a opilejší vydání. Sírius vždycky věděl, že se mezi rodiči něco děje, že spolu žijí na jakousi dohodu. Když si zjevně usmysleli, že jsou jejich synové dost velcí, aby to mohli začít chápat, prolomili se hranice smířlivého soužití a začalo se mnohem hlasitěji křičet. Od té doby otec pil jak studna a matka, která si to vzala na starost, byla generálem zatraceně neústupným.
Jednou se Sírius pokusil s otcem celou tu věc prodiskutovat. Měl Oriona rád, byl úplně jiný než matka. Navíc to býval on, kdo si se Síriem hrával, kdo ho hladil a konejšil, když byl malý. I teď, jakmile měl nějakou světlejší chvilku, se dokázal bavit se svými syny, ale nesměla se o tom dozvědět manželka. Tak tedy, Sírius k němu přišel, sedl si k němu na pohovku a vzal mu z ruky láhev. Nečekal, jestli ho bude poslouchat, a začal o celé situaci doma mluvit. Stěžoval si, proč s tím otec nic neudělá. Vždyť by mohl! Bylo to tak jednoduché! Stačilo se prostě občas Valpurze postavit a celý život mohl vypadat jinak. Tahle skutečnost přece nevyhovuje ani jemu! A co otec udělal? Nechal Síria, ke konci už v slzách, domluvit a pak se na něj podíval nepřítomným pohledem. Nakonec mu vzal láhev, nalil druhou sklenku a tu mu podal. Sírius s ní mrštil na podlahu, zařval, že otec je debil a bůhví co ještě, a utekl do pokoje.
Sírius se podíval na druhé posteli na Regula, který ležel, vrtěl nohama a psal úkoly. Vyhodil do vzduchu tenisák a znovu ho chytil s náhlým nápadem. Místo, aby ho znovu jen tak vyhodil nebo otloukl o stěnu, zamířil a trefil bratra do hlavy. Ten se praštil do nosu, pero mu odlétlo a celý inkoust se vylil na pergamen. Sírius se spokojeně zasmál. Pramálo mu záleželo na tom, co řeknou otec a matka.
*-*-*-*-*
„V co by se proti vám proměnil bubák?“
Na tu otázku museli odpovědět všichni. Učitel náhodně vyvolával studenty. Byla to součást nějaké přiblblé terapie o tom, jak zvládnout svůj strach. Sírius chtěl vypadnout z vlastního života. Dlouho přemýšlel, co by před ním asi stanulo. A odpovědí, kterou našel, byl skutečně vystrašen.
„Tak co, pane Blacku? Co byste viděl?“
„Ehm…jak by se na mne sápal Slizký Severus Snape,“ odpověděl hbitě k pobavení celé třídy. Petr hlasitě zahýkal smíchy.
„No to bych se asi poto,“ dokončil fórek James. Výrazně napomohlo, že vypadal až nehorázně zděšeně. Opět se přes jejich spolužáky přelil smích. Jen pár se jich nesmálo.
Byla to lež. Vždycky by viděl, jak na sebe bubák bere podobu staršího Síria Blacka, který je přesně stejný jako jeho matka, Walpurga, a otec, Orion. Ale to se nesmí nikdo nikdy dozvědět.
*-*-*-*-*
Práskl za sebou dveřmi a svalil se na postel. Ani sovu neměl, aby o tom napsal Jamesovi. Copak chtěl tak moc? Koště, to ano, to dostat mohl, ale motorku? Nepřipadá v úvahu! Marně je přemlouval, že už má na ní něco našetřeno, že stačí, aby mu jen malinko přidali. Nezabral ani obvyklý argument, že bude mnohem míň doma. Mohl zuřit a nadávat těmi nejhoršími způsoby (což samo sebou úplně přirozeně udělal), ale jen to zhoršil.
Zůstal civět do stropu. James je idiot – neváží si svých rodičů a ani nemá proč. Nikdo se nemůže mít tak blbě jako on. Ať už jdou všichni do háje s takovýma nesmyslama, jako je vstřícnost. Kdyby jen znali zlomek pravdy, přestali by s ním mluvit a možná by to nezůstalo jen u toho. Třeba by se v Jamesových očích stal jedním pitomým Srábkem…
A to Sírius nechtěl za žádných okolností. Potřeboval, aby si ho někdo všimnul. Občas mu to připadalo jako hloupost, ale dokud mluvil pravdu, bylo všechno jen šedé a bezvýrazné. Když lhal, vytvářel skutečnost, ve které se dalo žít. Co na tom, že to všechno nebylo tak úplně doslova? Koho to zajímalo?! Dokud mluvil pravdu, byl nudný, nezajímavý, opuštěný, špinavý Black! Když začal lhát, mohl být tím, kým chtěl. A všichni přece chceme být tím, kým si přejeme… Navíc, co přátelé mohli vědět o tom, že je lež lepší než pravda? Oni měli své malé dokonalé životy – dokonce i Remus! Být vlkodlak, to je přece něco naprosto jiného! To jste vy, vaše podstata, buď se s ní smíříte, nebo budete celý život nešťastný. Jenže Sírius se choval jinak doma a jinak ve škole, jinak se choval k příbuzným, které měl rád, jinak k těm, které z duše nesnášel. Tak co tedy byl vlastně on? Zbytečně by všechny utrápil, kdyby znali pravdu… Ano, určitě je to jen určitý druh obrany přátel.
Svalil se na zem a sáhl pod postel pro kufr. Balit do školy bylo brzo, ale on byl pevně rozhodnutý zmizet někam ještě dnes.
*-*-*-*-*
„V tomhle domě se snad nikdy neuklízelo,“ povzdychla Molly. Sírius odložil pytle se starým harampádím a přešel k ní.
„Víš, to je docela dobrej postřeh,“ odtušil a pomohl jí strhnout špinavý závěs. Slunce jim oběma zaplálo do tváře. Molly si něco zamumlala a sbalila látku. Sírius hleděl na oblohu a nedalo se říct, že by přemýšlel. Spíš vzpomínal. Tenhle pokoj míval rád, líbilo se mu to obrovské okno, protože bylo vždycky čisté a zářivé…
„Sírie, my víme, že to tady nemáš rád, ale tak strašné to tu není,“ řekla klidně. Obrátil na ní hlavu.
„Co? Jo, aha, jasně, není…“ ušklíbnul se. „Já v něm nemám rád jenom sebe, ten dům za nic nemůže.“ Molly zacukal jeden koutek. Chystala se něco říct, když ji přerušil Remův křik: „Síriusi! Mohl by jsi na chvilku? Co to je?!“
„A jak to mám asi vědět?!“
„Tak sem pojď - já ti ty stříbrné věci nosit k nohám nebudu!“ zvláštní bylo, že ten hlas zněl rozčileně. A jakmile byl Remus rozčilený, tak to už šlo o hodně.
„Promiň, Molly,“ omluvil se a seběhl schody. Do Rema málem vrazil na odpočívadle. Vlkodlak nedůvěřivě hleděl na otvor ve stěně. Vypadalo to jako malá skříňka, obložená poličkami a na nich stály ty nejprapodivnější lahve, jaké kdy kdo viděl, ale krom toho tam také leželo množství časem začernalých přístrojů a nástrojů, nicméně pořád stříbrných.
„K čemu to tady máte? A tajně ukryté?!“
„My? Mně se ptáš?“ zkonstatoval Sírius nepříliš duchaplně a vyvalil oči. Sáhl po nejbližší lahvičce.
„Co to je?“
„Ohnivá Whisky, edice Matiné, rok výroby 1861,“ přečetl a vzápětí obdivně hvízdl. „Hele,“ šťouchl do Rema loktem, „prodáme to! Budeme milionáři!“ odzátkoval ji, ale Remus mu odrazil ruku od úst.
„Hej! Rozlíváš nejdražší alkohol v Británii!“ ohradil se Sírius dotčeně.
„Bůhví, co v tom je,“ ucedil Remus a ukázal na podlouhlé jehly, kleštičky a spoustu zbylých, neidentifikovatelných předmětů. Sírius se po jednom natáhl, vypadalo to jako klícka.
„To je na myši,“ zkonstatoval a zachmuřeně to obracel v rukou. „Chytilo se jich do toho dvacet a všechny se mně a bráchovi pak strčily do pokoje…“
„Sírie, to nebyly ty hodné a veselé bílé myšky, že?“ zeptal se Remus pomalu. Sírius zavrtěl hlavou.
„Občas se tam taková jedna našla – myslím taková, co byla roztomilá a nekousala. Snažil jsem se je chovat, ale Regulus to vždycky řekl rodičům a odchyt se opakoval. Nevím, komu to celej život cpali – Regulus z nich byl podělanej až za ušima, ne já. Kvůli němu jsem je radši zabíjel.“ Sáhl znovu dovnitř a vytáhl tlustou špici. „Tohle je na upíry, to vím. O tom nám otec vyprávěl. Docela bolí, když tě s tím pošťuchují, abys šel rychleji do schodů.“ Prohrábl obsah celé skříně důkladněji. „Jo, myslím, že tohle všechno patřilo tátovi.“
„Sírie,“ začal Remus potichu, ale větu nedokončil. Sírius se k němu obrátil a pozvedl obočí. Removy oči těkaly mezi Síriem a nástroji.
„Otec nás nikdy nebil, jestli chceš vědět tohle,“ odsekl Sírius pevně, možná až příliš dotčeně. „Já ani Regulus jsme od něj nedostali jedinou pitomou ránu. Vždycky jen řval – na každýho. Občas bych byl radši, kdyby nás někdy srovnal do latě tak, jako to uměla matka. Ale ona taky nikdy nevzala nic z tohohle arzenálu,“ hořce se pousmál, „na svoje děti vždycky a jen správnou mateřskou péčí, totiž rukou nebo nohama. Netvrdím, že jsem si to nezasloužil… Ale prostě a jednoduše, tohle tady měli jen tak pro jistotu, pro všechny případy, abychom prostě věděli, že to tu je a čeká.“
„Ale bijící ruku si pes pamatuje, na noviny jenom štěká…“ řekl Remus po chvíli ticha smutně. Sírius měl chuť zavrčet.
„Víš, že nesnáším, když tohle děláš.“
„Sám to děláš taky,“ odtušil klidně. Sírius chvíli nerozhodně stál. Chtěl Rema obejmout a říct mu, že to všechno předtím byly lži, ale tohle už je pravda, že to všechno předtím nic neznamená, pro nikoho to přeci nic neznamená a život je teď a tady. Nakonec se obrátil a rozešel pryč.
„Jdu ke Klofanovi, chci být chvíli sám.“ Removi nemusel říkat víc.
Klofan potěšeně cvakl zobákem, když zavíral dveře. Sírius se u něj zhroutil, chvíli ho ještě hladil po peří, ale pak se neovládl, přitáhl k němu a začal brečet. Klof naklonil hlavu, aby Sírius mohl přilnout k jeho krku. Zvířata byla vždycky citlivá, ale musel člověk chtít, aby cítila, musel jim důvěřovat. A Sírius odjakživa věřil jenom zvířatům.
Změnil se ve psa a Klofan zvedl křídlo. Když Síriovi spadlo přes hřbet, bylo těžké a špinavé, ale bylo to bohulibé gesto, jaké už dlouho nikdo neudělal. Přitáhl se ještě o něco blíž k hyppogryfímu tělu a složil hlavu na packy. Slabě kňučel, jako kdyby dostal výprask, ale cítil se mnohem hůř. Kolikrát už seděl u Klofana? Kolik mu toho za celou tu dobu řekl? Dost na to, aby toho ten polopták mohl zneužít. Byl mnohem chytřejší, než vypadal. Zvířata obvykle byla mnohem chytřejší, než lidé myslí.
Ozvalo se slabé, skoro omluvné zaťukání. Otevřel. Brácha. Jo, Regulus míval občas stavy, kdy byl dokonalým sourozencem. Kdy byl prostě jen bratr, ne ten zmetek z matčiny strany. Kdy nebyl rozmazlené dítě, ale komunikativní bytost, která je schopná podržet v nejhorším. Což o to, musel v tomhle domě žít taky, musel to všechno taky snést. Jenže když došlo na hádku, byl to maminčin a tatínkův hodný chlapec, za Síria se postavil vždycky, až bylo po všem a nic mu nehrozilo. Proto ho Sírius nenáviděl. Za to, že věděl, jak skvělý umí být, ale nebyl takový pořád.
Tentokrát mu nesl misku s dvěma krajíci chleba, párkem, paštikou a nějakým ovocem.
*-*-*-*-*
„Co jsi řekl Jamesovi?“ Ta otázka nebyla rázná, ale přesto ho donutila zuřivě se obrnit proti urážce.
„A co je ti, do háje, po tom, Remusi?!“
„No třeba to, že si myslí, žes mu lhal,“ odpověděl klidně a mlčky ho nechal přemýšlet. Síriovi vždycky připadalo, že Removi je nejmíň čtyřicet a navíc nemohl vystát, jak ho dospěláci zbožňovali a normálně brali. Neměl by se takhle ptát ve dvanácti letech – měl by být s Jamesem a Petrem a pomlouvat Síria, protože jim neodpustitelně zamlčel pravdu. To bylo přece normální. Sírius by to udělal.
„A co o tom můžeš vědět?! Dej si odchod!“ odsekl ne zrovna spravedlivě.
Remus se jen pousmál. „Nelhal jsi, protože vím, jaká je pravda…“
Tím bylo řečeno vše. Sírius se svezl do dřepu a zahleděl se do země. Zlehka začal otrhávat nějakou trávu. Vždycky si přece dával dobrý pozor, aby si neodporoval. Kontroloval se. Měl to promyšleno tak, že bylo nemožné, aby něco selhalo.
„Co víš?“ zeptal se potichu a zvedl hlavu. „Jak to víš?“ Removy zvláštní oči jakoby pobledly. Chvilku komunikovali neverbálně pohledem, pak vyslovil to, co oba tušili.
„Kdyby to všechno bylo tak, jak říkáš, nenechala by tě matka chodit v rozdrbaných džínsách. Ten tvůj luxusní hábit bys ze sebe už nesundal,“ vysvětlil Remus.
„Mně se džíny líbí,“ pronesl Sírius smutně a dál hleděl na pomačkanou trávu. Před obličejem se mu objevila ruka. Chytil se dlaně a nechal se zvednout.
„Já vím,“ usmál se Remus. „Ale tvoje matka se nestará o to, jaký jsi, viď? Už se nestará…“ viselo to tam jako zlé znamení. Pustil dlaň, kterou dosud svíral.
„Proč si toho nevšimnul James?“ zaskuhral Sírius. Ne, že by to pak bylo lepší, ale byl přece jeho nejlepší kamarád. A nejlepší kamarádi takové věci dělají.
„Protože někdy je lepší a jednoduší nevědět a nevidět. Někdy chceme všichni věřit v hezké lži, Síriusi,“ pronesl smířlivě.
„Chtěl bych být jako ty, Reme.“
„Třeba jednou budeš…“
*-*-*-*-*
Celé to plesnivé Blackovské hnízdo bylo jeho vězením. A bylo plesnivé strašným způsobem. Zdi mokvaly a dřevem se proháněl červotoč. Stačilo vynaložit trochu peněz a všechno mohlo být jinak. Jenže to prý bylo drahé a tak se dům opravoval po částech a ty zbylé kusy už dávno předehnaly několik století rozkladu. Někdy bylo duševním utrpením jen se na něj dívat. Každý večer používal na skříň kouzla, i když to bylo zbytečné.
Sírius se mnohá léta uklidňoval myšlenkou, že je to všechno jenom proto, že je na matku drzý a ona tím pádem nebere na vědomí, co se jí snaží říct. Natož možnost, že by to mohly být samé dobré a konstruktivní nápady. Ale proč nebere na vědomí ani Regula? Vždycky, když ten malý syčák o něčem začne mumlat a odporovat, seřve ho víc než Síria. A otec je to samé, jenomže mnohem víc tiché, silnější a opilejší vydání. Sírius vždycky věděl, že se mezi rodiči něco děje, že spolu žijí na jakousi dohodu. Když si zjevně usmysleli, že jsou jejich synové dost velcí, aby to mohli začít chápat, prolomili se hranice smířlivého soužití a začalo se mnohem hlasitěji křičet. Od té doby otec pil jak studna a matka, která si to vzala na starost, byla generálem zatraceně neústupným.
Jednou se Sírius pokusil s otcem celou tu věc prodiskutovat. Měl Oriona rád, byl úplně jiný než matka. Navíc to býval on, kdo si se Síriem hrával, kdo ho hladil a konejšil, když byl malý. I teď, jakmile měl nějakou světlejší chvilku, se dokázal bavit se svými syny, ale nesměla se o tom dozvědět manželka. Tak tedy, Sírius k němu přišel, sedl si k němu na pohovku a vzal mu z ruky láhev. Nečekal, jestli ho bude poslouchat, a začal o celé situaci doma mluvit. Stěžoval si, proč s tím otec nic neudělá. Vždyť by mohl! Bylo to tak jednoduché! Stačilo se prostě občas Valpurze postavit a celý život mohl vypadat jinak. Tahle skutečnost přece nevyhovuje ani jemu! A co otec udělal? Nechal Síria, ke konci už v slzách, domluvit a pak se na něj podíval nepřítomným pohledem. Nakonec mu vzal láhev, nalil druhou sklenku a tu mu podal. Sírius s ní mrštil na podlahu, zařval, že otec je debil a bůhví co ještě, a utekl do pokoje.
Sírius se podíval na druhé posteli na Regula, který ležel, vrtěl nohama a psal úkoly. Vyhodil do vzduchu tenisák a znovu ho chytil s náhlým nápadem. Místo, aby ho znovu jen tak vyhodil nebo otloukl o stěnu, zamířil a trefil bratra do hlavy. Ten se praštil do nosu, pero mu odlétlo a celý inkoust se vylil na pergamen. Sírius se spokojeně zasmál. Pramálo mu záleželo na tom, co řeknou otec a matka.
*-*-*-*-*
„V co by se proti vám proměnil bubák?“
Na tu otázku museli odpovědět všichni. Učitel náhodně vyvolával studenty. Byla to součást nějaké přiblblé terapie o tom, jak zvládnout svůj strach. Sírius chtěl vypadnout z vlastního života. Dlouho přemýšlel, co by před ním asi stanulo. A odpovědí, kterou našel, byl skutečně vystrašen.
„Tak co, pane Blacku? Co byste viděl?“
„Ehm…jak by se na mne sápal Slizký Severus Snape,“ odpověděl hbitě k pobavení celé třídy. Petr hlasitě zahýkal smíchy.
„No to bych se asi poto,“ dokončil fórek James. Výrazně napomohlo, že vypadal až nehorázně zděšeně. Opět se přes jejich spolužáky přelil smích. Jen pár se jich nesmálo.
Byla to lež. Vždycky by viděl, jak na sebe bubák bere podobu staršího Síria Blacka, který je přesně stejný jako jeho matka, Walpurga, a otec, Orion. Ale to se nesmí nikdo nikdy dozvědět.
*-*-*-*-*
Práskl za sebou dveřmi a svalil se na postel. Ani sovu neměl, aby o tom napsal Jamesovi. Copak chtěl tak moc? Koště, to ano, to dostat mohl, ale motorku? Nepřipadá v úvahu! Marně je přemlouval, že už má na ní něco našetřeno, že stačí, aby mu jen malinko přidali. Nezabral ani obvyklý argument, že bude mnohem míň doma. Mohl zuřit a nadávat těmi nejhoršími způsoby (což samo sebou úplně přirozeně udělal), ale jen to zhoršil.
Zůstal civět do stropu. James je idiot – neváží si svých rodičů a ani nemá proč. Nikdo se nemůže mít tak blbě jako on. Ať už jdou všichni do háje s takovýma nesmyslama, jako je vstřícnost. Kdyby jen znali zlomek pravdy, přestali by s ním mluvit a možná by to nezůstalo jen u toho. Třeba by se v Jamesových očích stal jedním pitomým Srábkem…
A to Sírius nechtěl za žádných okolností. Potřeboval, aby si ho někdo všimnul. Občas mu to připadalo jako hloupost, ale dokud mluvil pravdu, bylo všechno jen šedé a bezvýrazné. Když lhal, vytvářel skutečnost, ve které se dalo žít. Co na tom, že to všechno nebylo tak úplně doslova? Koho to zajímalo?! Dokud mluvil pravdu, byl nudný, nezajímavý, opuštěný, špinavý Black! Když začal lhát, mohl být tím, kým chtěl. A všichni přece chceme být tím, kým si přejeme… Navíc, co přátelé mohli vědět o tom, že je lež lepší než pravda? Oni měli své malé dokonalé životy – dokonce i Remus! Být vlkodlak, to je přece něco naprosto jiného! To jste vy, vaše podstata, buď se s ní smíříte, nebo budete celý život nešťastný. Jenže Sírius se choval jinak doma a jinak ve škole, jinak se choval k příbuzným, které měl rád, jinak k těm, které z duše nesnášel. Tak co tedy byl vlastně on? Zbytečně by všechny utrápil, kdyby znali pravdu… Ano, určitě je to jen určitý druh obrany přátel.
Svalil se na zem a sáhl pod postel pro kufr. Balit do školy bylo brzo, ale on byl pevně rozhodnutý zmizet někam ještě dnes.
*-*-*-*-*
„V tomhle domě se snad nikdy neuklízelo,“ povzdychla Molly. Sírius odložil pytle se starým harampádím a přešel k ní.
„Víš, to je docela dobrej postřeh,“ odtušil a pomohl jí strhnout špinavý závěs. Slunce jim oběma zaplálo do tváře. Molly si něco zamumlala a sbalila látku. Sírius hleděl na oblohu a nedalo se říct, že by přemýšlel. Spíš vzpomínal. Tenhle pokoj míval rád, líbilo se mu to obrovské okno, protože bylo vždycky čisté a zářivé…
„Sírie, my víme, že to tady nemáš rád, ale tak strašné to tu není,“ řekla klidně. Obrátil na ní hlavu.
„Co? Jo, aha, jasně, není…“ ušklíbnul se. „Já v něm nemám rád jenom sebe, ten dům za nic nemůže.“ Molly zacukal jeden koutek. Chystala se něco říct, když ji přerušil Remův křik: „Síriusi! Mohl by jsi na chvilku? Co to je?!“
„A jak to mám asi vědět?!“
„Tak sem pojď - já ti ty stříbrné věci nosit k nohám nebudu!“ zvláštní bylo, že ten hlas zněl rozčileně. A jakmile byl Remus rozčilený, tak to už šlo o hodně.
„Promiň, Molly,“ omluvil se a seběhl schody. Do Rema málem vrazil na odpočívadle. Vlkodlak nedůvěřivě hleděl na otvor ve stěně. Vypadalo to jako malá skříňka, obložená poličkami a na nich stály ty nejprapodivnější lahve, jaké kdy kdo viděl, ale krom toho tam také leželo množství časem začernalých přístrojů a nástrojů, nicméně pořád stříbrných.
„K čemu to tady máte? A tajně ukryté?!“
„My? Mně se ptáš?“ zkonstatoval Sírius nepříliš duchaplně a vyvalil oči. Sáhl po nejbližší lahvičce.
„Co to je?“
„Ohnivá Whisky, edice Matiné, rok výroby 1861,“ přečetl a vzápětí obdivně hvízdl. „Hele,“ šťouchl do Rema loktem, „prodáme to! Budeme milionáři!“ odzátkoval ji, ale Remus mu odrazil ruku od úst.
„Hej! Rozlíváš nejdražší alkohol v Británii!“ ohradil se Sírius dotčeně.
„Bůhví, co v tom je,“ ucedil Remus a ukázal na podlouhlé jehly, kleštičky a spoustu zbylých, neidentifikovatelných předmětů. Sírius se po jednom natáhl, vypadalo to jako klícka.
„To je na myši,“ zkonstatoval a zachmuřeně to obracel v rukou. „Chytilo se jich do toho dvacet a všechny se mně a bráchovi pak strčily do pokoje…“
„Sírie, to nebyly ty hodné a veselé bílé myšky, že?“ zeptal se Remus pomalu. Sírius zavrtěl hlavou.
„Občas se tam taková jedna našla – myslím taková, co byla roztomilá a nekousala. Snažil jsem se je chovat, ale Regulus to vždycky řekl rodičům a odchyt se opakoval. Nevím, komu to celej život cpali – Regulus z nich byl podělanej až za ušima, ne já. Kvůli němu jsem je radši zabíjel.“ Sáhl znovu dovnitř a vytáhl tlustou špici. „Tohle je na upíry, to vím. O tom nám otec vyprávěl. Docela bolí, když tě s tím pošťuchují, abys šel rychleji do schodů.“ Prohrábl obsah celé skříně důkladněji. „Jo, myslím, že tohle všechno patřilo tátovi.“
„Sírie,“ začal Remus potichu, ale větu nedokončil. Sírius se k němu obrátil a pozvedl obočí. Removy oči těkaly mezi Síriem a nástroji.
„Otec nás nikdy nebil, jestli chceš vědět tohle,“ odsekl Sírius pevně, možná až příliš dotčeně. „Já ani Regulus jsme od něj nedostali jedinou pitomou ránu. Vždycky jen řval – na každýho. Občas bych byl radši, kdyby nás někdy srovnal do latě tak, jako to uměla matka. Ale ona taky nikdy nevzala nic z tohohle arzenálu,“ hořce se pousmál, „na svoje děti vždycky a jen správnou mateřskou péčí, totiž rukou nebo nohama. Netvrdím, že jsem si to nezasloužil… Ale prostě a jednoduše, tohle tady měli jen tak pro jistotu, pro všechny případy, abychom prostě věděli, že to tu je a čeká.“
„Ale bijící ruku si pes pamatuje, na noviny jenom štěká…“ řekl Remus po chvíli ticha smutně. Sírius měl chuť zavrčet.
„Víš, že nesnáším, když tohle děláš.“
„Sám to děláš taky,“ odtušil klidně. Sírius chvíli nerozhodně stál. Chtěl Rema obejmout a říct mu, že to všechno předtím byly lži, ale tohle už je pravda, že to všechno předtím nic neznamená, pro nikoho to přeci nic neznamená a život je teď a tady. Nakonec se obrátil a rozešel pryč.
„Jdu ke Klofanovi, chci být chvíli sám.“ Removi nemusel říkat víc.
Klofan potěšeně cvakl zobákem, když zavíral dveře. Sírius se u něj zhroutil, chvíli ho ještě hladil po peří, ale pak se neovládl, přitáhl k němu a začal brečet. Klof naklonil hlavu, aby Sírius mohl přilnout k jeho krku. Zvířata byla vždycky citlivá, ale musel člověk chtít, aby cítila, musel jim důvěřovat. A Sírius odjakživa věřil jenom zvířatům.
Změnil se ve psa a Klofan zvedl křídlo. Když Síriovi spadlo přes hřbet, bylo těžké a špinavé, ale bylo to bohulibé gesto, jaké už dlouho nikdo neudělal. Přitáhl se ještě o něco blíž k hyppogryfímu tělu a složil hlavu na packy. Slabě kňučel, jako kdyby dostal výprask, ale cítil se mnohem hůř. Kolikrát už seděl u Klofana? Kolik mu toho za celou tu dobu řekl? Dost na to, aby toho ten polopták mohl zneužít. Byl mnohem chytřejší, než vypadal. Zvířata obvykle byla mnohem chytřejší, než lidé myslí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
