Obávat se hloupých snů
Sírius otevřel oči, přesto se mu pořád zdálo příliš temno. Zvedl se a roztáhl těžké závěsy na okně. Kupodivu to nepomáhalo ani trochu. Nebe pokrývaly vodnaté mraky, zdály se šedší než kdykoliv předtím. Ale možná to byla jen asociace.
Svezl se do sedu na zem. Tak, teď už je skutečně konec. Mohl by umřít a nikdo by si toho snad ani nevšimnul. Viděl, jak na něj všichni přátelé hledí a vábí ho k sobě těmi svými smutnými pohledy. Dutě se zasmál. Ani ty poznámky už mu pár posledních dní nešly od srdce.
Remus Lupin zemřel. Skutečnost to byla neuvěřitelná a některé věci se jí bránily – hlavně Síriova mysl. Jeho sestřenice, jeho vlastní příbuzná zabila… Příšerné bylo i tohle pomyšlení, a když se k němu ještě přidalo zjištění, koho zabila…
On byl poslední – poslední kamarád, poslední rozumná bytost v okruhu několika mil. Vždycky byl poslední, ale také bylo vždycky jisté, že se na něj na tom konci můžete spolehnout. Když se Sírius prudčeji zhoupl ve škole na židli, Remus ho zvedal. Když se Sírius bodře rozmáchl, chytal Remus lahvičky inkoustů. Když byl Sírius naštvaný, Remus ho uklidňoval. S takovými samozřejmostmi se počítalo. Remus byl člověk, který se každý úplněk stával nezkrotným zabijákem a v běžném hovoru dokázal používat rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí!“ Sírius byl jenom vtipálek, který za to dodával: „Nebo alespoň vysílí natolik, abys pak umřel sám!“, čemuž se každý skromně smál. Jenže ona to byla pravda…
Sírius povzdychnul. Bylo to příšerně vysilující. A taky hnusné.
Remus byl možná vlkodlak, ale byl to…byl to prostě Remus! Vždycky všechny vedl. Nevypadalo to tak a v tom spočíval ten fakt, že to fungovalo. Když s Jamesem něco plánovali, pokaždé počkali, až co Remus. Jen málokdy mu někdo odporoval. Měl pravdu, věděl, co říká, uměl lidi kolem sebe vést. A oni ho poslechli jako ovce.
Sírius svěsil hlavu. Ztrácel naději i pocit nějakého života. Nedokázal si představit, že by mohl ještě vůbec být někomu užitečný. On nemohl vést. Když to dělal, bylo to obecně proto, že mu Remus v duchu našeptával jak. Teď ale Remus zarytě mlčel jako hrob. Efektní průpovídka…
Sírius vyskočil vztekle na nohy. Musí se vzpamatovat! Harry ho potřebuje! Řád ho potřebuje! Jak se říká, život jde dál! Bela z toho nesmí těžit! Jestli jí to někdo může oplatit, pak on! Náměsíčník by to tak chtěl, určitě…
Nebyl si tím dvakrát jistý. Možná, že něco dělal špatně, že se něco dělo špatně, protože cítil ten ošklivý, ostudný pocit hluboko v podvědomí. Jenže tady nebylo místo pro nejistotu. Ne teď a ani nikdy jindy!
Rozhodně vykročil ke dveřím. U nich se zarazil a s rukama v kapsách se naposled obrátil směrem k pokoji. Usmál se. Tady kdysi bydlíval poslední kamarád. Sírius ho viděl, jak sedí u okna a z hrnečku pomalu srká čaj. Nebo, když neměl co dělat, jak ho jednou přišel otravovat, což se zvrtlo v polštářovou bitvu, jakoby byli nějací malí kluci.
Otevřel dveře. Před nimi zela hluboká propast. Pohlédl do bezedné prázdnoty a s trochu hořkým úsměvem pronesl: „Ne, tys neměl zemřít, Remusi…“ Pak vykročil.
-*-*-*-*-
Otevřel oči. Pokoj halila mírumilovná tma. Stíny se rýsovaly přehnaně netečně, ale zatím to bylo v normálu. Otřel si tvář rukama, několikrát zamrkal, ale potom se podíval na druhou postel naproti. Muž na ní mírně pochrupoval.
Remus Lupin se přetočil na záda. Nějakých deset minut mu vydrželo namlouvání, že se mu jen cosi zdálo. Jenomže obrovský otok v krku, který mu nechtěl dovolit snad ani dýchat, se ne a ne hnout. A navíc, byl kouzelník. V takovém případě nejsou sny nikdy jenom sny. Proto vylezl a přešel k druhé posteli.
Důrazně zatřásl s postavou na ní.
„Co je?“ vyhrknul muž překvapeně. Vzápětí s sebou několikrát zazmítal, jakoby hledal pohodlnější a měkčí místo. „Co se děje?“ zeptal se ostražitě.
„Ne, to nic, Sírie,“ uklidnil ho Remus. „Celkem je všechno v pořádku…“
„Pak mám druhou otázku,“ zamručel nespokojeně. „Máš představu, kolik je hodin?!“
„Nemám a vážně se omlouvám. Potřebuju s tebou mluvit. Nutně.“
„No tě bůh.“ Sírius se vytáhnul na lokti a počkal, až si sedne na zem. „Tak co je?“
„Podívej,“ začal Remus. Pohledem se nejistě díval po pokoji. „musíš mě teď dobře poslouchat. Je to důležité, rozumíš?“
„Jak moc?“ opáčil Sírius lenivě a zívnul. Remus se na něj zpříma podíval.
„Otázka života a smrti. A bylo by úžasné, kdybys dokázal být chvilku vážný.“
„Ale vždyť víš, že to po probuzení neumím…“ pronesl rádoby smířlivě a lehnul si na záda, podkládajíc si hlavu rukama.
„Přestaň! Vážně je to důležité!“ odsekl Remus. „Musíš mi slíbit – ne, ty mi musíš čestně přísahat, že neuděláš žádné hlouposti. Žádné bezhlavé zachraňování životů, rozumíš? Žádné bezstarostné útěky, jasné? A hlavně, a to je nejdůležitější, už žádné další pocity viny, pochopil?“ Chvíli bylo ticho.
„Nepochopil,“ pronesl Sírius úsečně, ale když viděl Remův ustaraný výraz, ještě ke všemu zakalený tmou, dodal: „Jak tě ta úvaha napadla?“
„Já…“ Remus povzdechl. „Já jsem měl sen.“ I ty zdi musely cítit, jak hloupě to vyznělo. Sírius zopakoval svoje: „No tě bůh.“
„Ty tomu nerozumíš!“ řekl Remus mírně rozčileně.
„Tak tohle jsi uhodl přesně! A teď si poslechni tohle: vrátíš se okamžitě do postele a usneš. Jestli se ti bude něco zdát, tím líp! A jestli to bude to samé, ať už to bylo cokoliv, pak to budeme řešit ráno! Zdůrazňuju: až vstanu. Jdi si prostě lehnout. Kolikrát se ti něco zdálo a vždycky to bylo hrozně živé, ale všechno byly jen sny? Vsadím se, že mockrát…“ ušklíbnul se. Remus se zvednul.
„Jsem paranoidní, co?“ otázal se s přehnanou radostí. Sírius přikývnul. Remus si odevzdaně zalezl do postele. No jistě, byl to jen sen… Sen, ve kterém cítil, ale to bylo jedno. Prostě hloupá noční můra, nic víc… Chová se jako malý kluk.
„Náměsíčníku,“ ozval se po několika vteřinách tiše Sírius. „vždyť mne znáš…dávám na sebe pozor,“ řekl konejšivě. Remus sevřel prsty deku.
„No právě… Dobrou, Tichošlápku,“ zamumlal a zavřel oči. Jenom hloupý sen…
by Snapesnogger
