Jdi na obsah Jdi na menu
 


Káva proti snům

17. 4. 2007
Poslední paprsek slunce, hnědé oči, stisk ruky, bolestivé sevření paže, květina u dubové brány, chladný dech, kroky v ozvěně, dohasínající pochodně, temná chodba, vlhké stěny, malé kobky, zrezlé mříže, otočka klíče, cvaknutí zámku, bolest hlavy, hnilobný zápach, houpání žaludku jako na vodě, nevěřícné mrkání víček, pád na kamennou podlahu, krev z odřené dlaně, palčivá bolest, druhé cvaknutí zámku, ostrý smích, hněv, lomcování mřížemi, hlasitý křik, nadávky, spílání spravedlnosti, rezignace, podřep ke stěně, bolavá záda, pocit křivdy, zima, špína, stud, hysterický smích, změna v zaúpění, vzteklý řev, bušení pěstí o zeď, utíkající pavouk, zamyšlený výraz, otřesení hnusem, šustění látky, hledání útěchy v naději, slza na tváři, štkaní, cinkot slané vody o zem, podlamující se kolena, nezastavitelný třes rukou, sekundy, minuty, hodiny…
Poskoci s obědem, ledový vzduch, chrapot, chřest okovů, beznaděj, zamlžený pohled, studená polévka, kručení žaludku, minuty, hodiny, dny…
Odhodlání, pomsta, cítění viny, nevinný monolog, schizofrenie, výjevy stínů na stěnách, poustevník na konci světa, samota s růží, kobra, mlčící slova, strach, pískot v uších, ztráta vůle, hodiny, dny, týdny…
Srdce bol, žal, vzpomínky na dobro, krutá pravda, kyselá pachuť, trýznění, vlny vzduchu, proudy smyslů, střep, nabízená sebevražda, možná vysvobození, bojácnost, zmatek, netýkavost k sobě, nechuť k spoluvězňům, šílenství, dny, týdny, měsíce…
Slabost těla, slabost duše, otupená mysl, okoralé rty, suché horní patro, seschlé dlaně, rouhání životu, smrt pro víru, klížící se oči, uhasínající světlo, nekonečná temnota, konečný krok, zhroucení, konec…

S křikem se probudil. Ve ztemnělém pokoji už nebyl sám.
„Klid! Dýchej. Jenom se ti něco zdálo… Hloupý sen, přejde stejně rychle, jako přišel. Jsem tady. Zůstanu s tebou, ššš.“ Osoba ho k sobě přivinula. Objal jí.
,,Tohle byla hrozná noční můra, Remusi. Kam se hrabou ty tvoje!“ odpověděl.
,,Pamatuješ, jak jsi tohle udělal ve třetím ročníku? Brečel jsi pak na posteli ještě asi hodinu, dokud tě nebolela záda a neuklidnili jsme tě. Co se ti zdálo, Siriusi?“ zeptal se Remus. Mateřsky držel Síria a ani jeden toho druhého očividně nechtěl pustit.
,,Spousta zmatených obrazů – vzpomínky a fantazie, vzpomínky na slizkej Azkaban! Neříkej, že si zvyknu! Já si nechci zvykat, poslední dobou nechci už vůbec nic.“ Odtrhli se od sebe a Sírius zavrtěl bezradně hlavou.
,,Jdi spát.“ Doporučil tiše Remus a zvedal se na nohy.
„Kam jdeš?! Zůstaň tu!“ vyhrkl Sírius. Remus se usmál.
„Jak chceš. Nedal by sis kávu? Na spánek nevypadáš…“ rozsvítil několik svící po místnosti a nechal Síria vylézt z postele.
,,Káva je výborný nápad! Třeba přijdu na jiné myšlenky…“
,,To si piš!“ odpověděl tajemně Remus. ,,A vrať se do postele nebo nastydneš – ještě pořád je v tomhle baráku zima.“ Zmizel za dveřmi. Sírius se zachumlal do deky a snažil se z hlavy vyhnat všechny sny, co se mu kdy zdály. Nedařilo se. Ani si nevšimnul, kdy přišel Remus. Vděčně si od něj vzal hrnek a upil horké černé kávy. Byla dobrá, uklidňující. Odložil jí a na tváři vykouzlil úsměv.
,,Děkuji.“ Zívl. ,,Jsem nějaký ospalý…“ protáhl se.
„Jestli to nebude tím, že jsem ti do kávy nalil uspávací lektvar.“ Odtušil Remus jako by nic. Síriovi černé oči se rozšířili.
„To bys neudělal… Něco takové…“ větu nedokončil. Víčka mu klesla a on se svezl podél zdi do polštářů. Remus ho přikryl.
,,Je to pro tebe nejlepší…“ Zašeptal. Dveře za ním klaply a první sluneční paprsek proťal temné nebe…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář