Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Potemnělá obloha kryla pod svými křídli les a v něm černého psa, vyhublého až hanba. Chlupy měl smotané do neúhledných pucků, uši svěšené a tlapy tiše pleskaly o mech a větvičky, co tam kdy vítr nanosil. On se o to nestaral. Dokázal vnímat jen to, že mu kručelo v břiše. Nedokázal dnes ulovit ani jednoho králíka, ba dokonce ani krysu! Musel se smířit s pouhou představou jídla na noc…
Náhle se zarazil. Vítr mu k uším přinášel kromě šustění listí také dětský nářek. Byl to úzkostný a vystrašený pláč. Zamířil po jeho zvuku a objevil mezi stromy schoulené děvčátko. Mohlo mu být tak pět let a v krátkém tričku se třáslo zimou. Přistoupil k němu a olízl jí tvář. Vyplašeně vykřikla a odlezla po kolenou pryč. Ke svému pláči přidala ještě zoufalé volání jejích rodičů. Pes zacouval několik kroků, dávajíce najevo, že není nebezpečný. Vypadalo to, že děvčátko malinko pookřálo a přestalo se bát. Drobounkou ručkou ho zavolala k sobě. Nechal se pohladit, a přes všechen sužující hlad zavrtěl ocasem. Dívenka setřela slzy.
„Čípak jsi, hafíku?“ zeptala se tiše. Hafík zaštěkal, že ničí. „Co tu děláš tak sám? Chudáčku malinkej a černej!“ pokračovala holčička. Celá se k němu přitulila. Znatelně se třásla nočním chladem. S náhlým nápadem se jí vysmekl a poskakováním jí donutil, aby ho následovala. Škrábali se společně po kamenitém kopci až k otvoru od jeskyně. Pes vběhl dovnitř a holčička ho plaše následovala. V jeskyni hořel na malém ohništi slabounký ohýnek a u něj se povalovaly cáry hadrů, vystlané do jakéhosi pelechu. Opatrně usedla na krajíček, objala svoje kolena v zašpiněných džínsách, dívajíce se skepticky na plameny.
„Víš, hafíku, že takhle se to tady ráno bude hemžit salamandry? A budou kousat a škrábat!“ otřásla se a ještě víc schoulila. Pes jí povzbudivě šťouchl do ramene. Usmála se. Tohle bylo přesně to, co mu chybělo nejvíc. Hřejivé úsměvy někoho, kdo by mu důvěřoval. Zoufale potřeboval nakrmit aspoň jediným láskyplným dotekem, který by mu dal najevo, že něco dokázal. Zalehl k ní s úmyslem zahřívat jí. Umínil si, že tohle dítě musí přivézt zpátky k rodičům…

První se ráno probudil černý ochránce. V žaludku mu kručelo nesnesitelným způsobem. Protáhl packy, zívnul a jeho smutné oči se upřely do skomírající oranžové záře. Salamandry nikde nezpozoroval a tak rozhodl, že může děvčátko nechat chvilku bez dozoru. Jen co se ve vchodu zadíval na obzor a stačil pořádně přivyknout na dopolední slunce, dolehly k němu úpěnlivé hlasy. Vyrozuměl z nich starosti o malou holčičku. S největší pravděpodobností o tu, která byla jeho hostem. Hlasitě zaštěkal. Pocítil šílené nutkání přeměnit se do své normální lidské podoby a přivézt je sem, ale vzápětí to zavrhl – je přeci jen pořád šílenec, co utekl z vězení. Rozštěkal se tedy z plných plic a poslouchal, jak lidé hlasitě volají jméno Lucy. Náhle za ním stanula i dívenka, protírajíc si ospalá očka. Když spatřila chumel postav v dálce, mířící k lesu, začala křičet a lkát. Lidé se zarazili kdosi cosi zakřičel a děvčátko se k nim rozběhlo. Pes spokojeně štěknul a vrátil se zpátky do útrob noclehárny. Už si mohl znovu lehnout, úkol splnil. Stačil sotva zavřít oči, když někdo nakoukl dovnitř.
„Pejsánku, jsi tady?“ ozval se příjemně znějící ženský hlas. Zvedl se. Žena středních let se na něj usmála a pokývala štíhlým ukazovákem. Pomalu k ní přiklusal. Pohladila ho po hlavě s ještě vřelejším úsměvem, než měla včerejší noci Lucy. „Ty jsi vyhublý! To je strašné! Budeme tě muset nakrmit, když jsi nám tak pěkně pohlídal dceru!“ poklepala dlaní o stehno, aby jí pes následoval a vydala se k davu kouzelníků. Všichni byli v dlouhých hábitech a hleděli na zvíře poněkud skepticky.
„Víš určitě, Marie, že je bezpečné vzít ho k nám? Kolik má v kožichu asi blech?“ pronesl muž s pichlavýma očima. V náruči měl Lucy.
„Třeba nějakou chytneš, Robe!“ ušklíbla se dotázaná, připnula psovi obojek s vodítkem a už ho vedla směrem k vesnici. Cesta se neobešla bez mužova mrmlání a hořekování nad její lehkomyslností. Ostatní to nekomentovali – zjevně na takovéhle momenty byli zvyklí z dřívějška. V malebném rodinném domku přichystala napřed žena psovi misku s vodou, pak se chvíli štrachala v lednici, načež vyndala zbytek krocana od včerejší večeře. Pes mlsně začenichal a zavrtěl ocasem. Bylo to ostatně po dlouhé době zase pořádné jídlo, přímo se mu rozplývalo na jazyku. Z toho, co pochytil v útržcích hovorů, se dočasní páníčkové (i přes naléhavé prosení své dcerky) rozhodli vypsat letáky, ve kterých by se optali, zdali někdo neztratil medvědu podobné, chundelaté psisko. Tak dlouho se tu ovšem nehodlal zdržet…

Časně z rána se v kuchyni objevila Marie. Šla chlupatého návštěvníka zkontrolovat. Jaké však bylo její překvapení, když místo něj našla v kuchyni na lednici fixem napsaný kraťoulinký vzkaz. Obsahoval pouze jedno slovo : Děkuji! Rychle otevřela dveře a jakmile vykoukla, spatřila na úpatí lesa stát vysokého muže. Ranní slunce ho obtahovalo zlatavou linkou. Zamrkala, aby mohla pořádně zaostřit, jenže její oči už muže nespatřily. Zahlédly velkého psa, který zavyl s hlavou do mraků a po té se vytratil v hustých borovicích jako nějaký všetečný přelud. Nevědouc proč, usmála se s pocitem, že možná udělala dobrý skutek… 
 

"Night which bloody moon lack..."

Uzmuto z HP fanfiction manga komiksu jménem Langrangian Points.