Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Téměř osmnáctiletý Harry Potter se plíží stíny opuštěného hřbitova. Tady to před čtyřmi lety začalo, tady to také skončí. Všude je ticho a klid. Tráva mlčí. No jo, odkdy by taky tráva měla něco říkat? I hroby mlčí. A odkdy by hroby – no, počkat, to se mu už párkrát stalo, ale teď snad doufejme ne. Vždyť s sebou ani nemá rybí kosti, smažené hranolky, papírový ubrousek a tři dny starou ponožku jako tenkrát.

Zarazil se a nejistě zalétl pohledem ke svým botám.

Náhle se keř nedaleko něj pohnul a popoběhnul blíž k němu. Celý udivený na to hleděl, protože takové věci nevidíte každý den, ani když jste bystrozor.

Když ne hroby, tak keře…pomyslel si zničeně a sáhl do kapsy. S triumfálním výrazem vytáhl ‚Amulet proti zlým mocnostem‘. Nebylo to nic moc, vypadalo to jako obyčejná plochá krabice. Keř ho napjatě pozoroval. Když Harry otevřel krabici, keř teskně zamňoukal. Ale to Harryho nemohlo oklamat.

Zamyšleně hleděl do útrob krabice. Byla plná pěkně srovnaných příborů. Od klasického nože, vidličky a lžíce jste tu navíc mohli najít ještě několik menších lžiček (na teplé nápoje – jmenovitě na čaj, kávu a horkou čokoládu), podivně malých vidliček (na salát, na škeble, na šneky, na kaviár), jednu lžičko-vidličku (na zákusky) a jeden velice ostrý skalpel (na mrtvoly). Harry chvíli přemýšlel, ale nakonec sáhl po noži, protože takový keř by se mohl chtít naroubovat a pak třeba zase půjde po svých.

S vážným výrazem se napřáhl před sebe a začal drmolit vážná slova, která ušislyšně byla latinou: „Ha, blabla, fla, ple, flu, meno, dom, psetrus, plenky Huggies, hupi, hopi, klepy, frrrr, plesk, bác ho!“ zakončil hromovým hlasem. Keř tesklivě zavřískl, cuknul sebou a ve vteřině se s lupnutím změnil v mouratou kočku, která se s ohořelým ocasem rozeběhla rychlostí tryskáče k nejbližší studni.

Harry se spokojeným výrazem sklidil nádobíčko. Tak, to bychom měli.

„Sakra!“ ozval se náhle po jeho ruce nějaký hlas. Ohlédl se a kazetu s příbory si upustil na nohu. Vysypaly se z něj fazolky. To je jasný, že začal křičet. Ona postava, jenž se v doutnajícím oděvu vypotácela zpoza náhrobku, začala překvapením taky ječet, což by probralo i mrtvýho, takže nebylo divu, když se hlína na jednom blízkém hrobě rozvlnila a vykoukla rozpadlá zombie. 

„Vy dva úplně stejně vypadající debilové! Držte tlamu, chci spát!“ a zase unaveně zalezla. Neúmyslně však upozornila na to, kvůli čemu si Harry upustil ty příbory na chodidla.

Najednou tam totiž stáli dva Harry Potterové. Pravda, ten nově příchozí měl poněkud kouřově zbarvený obličej a brýle, ale jinak nebylo pochyb.

„Sakra!“ pronesl znovu. „To kouzlo má ale grády! Předpokládám, že to bylo nový,“ zatahal rukou za šaty. „i když jak znám tebe, tak možná taky ne…“

„Kdo jste?“ vyhrknul pravý Harry. Postava popošla blíž.

„Teď zrovna jsem ty, ale jinak jsem lord Voldemort,“ Jak čekal, vytáhnul Potter lžíci. „Prosím tě, a co mi s tím uděláš? Umlátíš mne?! Vytáhni hůlku, na tohle nemám čas.“

„Jo, jasně,“ zapomněl se Harry a vytáhnul raději kus dřeva. „Musím tě zabít,“ řekl rozhodně.

„Já vím,“ odpověděl Voldemort nezaujatě.

„No…a tobě to nevadí?“

„Ano, vadí. Proto jsem přišel. Chci ti nabídnout malý lukrativní obchod, při kterém by mohly zbohatnout obě strany.“

Harry se zamyslel. Když sem šel, dostal radu. Teda, vůbec si nemyslel, že to bude rada, protože ten ožralej smrtijed se o něj prostě opřel a zamručel: „Vol dobře slova…“

„Nechci s tebou jednat,“ prohlásil. „Umlátím tě prostě lžící a bude pokoj.“

„Ne! Nesnáším stříbrný lžičky!“ odporoval Voldemort ustrašeně. Do očí se mu vehnaly slzy. „Netušíš, co to je, když tě mladší spolužák pořád mlátí do hlavy a ty ho nemůžeš ani zabít?! Kdyby mi dovolili alespoň ho trochu mučit! Ale to oni ne. Prý: jsi starší, rozumnější, tak se podle toho chovej, vždyť je to ještě dítě… Ale já bych jim ukázal, jak bude řvát jako dospělej! Natáhnul bych ho na skřipec, natřel bych ho medem a nechal bych vosy, aby –!“

„Můžeš to zkrátit?“

„Jo, co jsem to…“ Voldemort vytáhnul ohořelý kapesníček a otřel si slzy i tvář, čímž si vytvořil jakousi kominickou (ale i komickou) masku. „Prostě a jednoduše, navrhuji ti, abys vyhrál. Budeš vést tenhle svět a po většinou bude ticho, ale jednou za…no, řekněme dva měsíce mi dovolíš pořádat veřejné hony na mudly a šmejdy.“

„No to si děláš srandu! Ani omylem!“ naštval se Harry a sáhnul po své paletě s nádobím.

„Nedělám!“ protestoval Voldemort. Pak to zkusil po dobrém: „Nedovolíš mi to, ani když ti důvěrně prozradím, že jsem býval spolubydlící bratra tvé prababičky ze strany nevlastní praprababičky?“

Harry se zarazil. „Takže jsi můj co?“ zeptal se nechápavě.

Voldemort pokrčil rameny. „Nic – a tím se pro mne staneš!“

Než stačil sáhnout pro hůlku, napřáhl se Harry tou svojí a vykřikl slova smrtící kletby. Ale ejhle! Zelený kouzelný záblesk se odrazil od Harryho-Voldemortovo brýlí a zasáhl Harryho Pottera do hrudi. V němém okamžiku překvapení by Voldemort přísahal, že zaslechl Pottera říct: „Už nikdy nezapomenu na nůž!“

Zůstanuvší Harry se s pufnutím změnil na svou obvyklejší podobu a vesele si zamnul ruce.

„Když se daří, tak se daří! No, tak to bychom měli!“ kamsi do dáli udělal se škodolibým úsměvem dlouhý nos.

Obrazovka zhasla a pak se na ní rozsvítil obrovský zelený nápis:

                                GAME OVER!!!!!! 

„Sakra!“ ozval se hlas od počítače. „To nemá cenu! Příště budu hrát za Malfoye! Můžu Pottera vraždit a ještě za to dostanu body!“ odseknul naštvaně, rudé oči mu potemněle zaplály a dlouhý prst stiskl enter…