Milé děti, kdysi dávno, kdesi daleko v malé zemi, ležící v srdci Evropy a zvoucí se Česká republika, se jednou pořádal druhý ročník soutěže „Česko hledá – toho největšího trapáka pod sluncem!“ Samo sebou, že to po právu vyhrál Vlastimil Horvát. A, drahé děti, jak už to tak v pohádkách bývá, díval se na televizi i jeden velice zlý (alespoň byl doposud za zlého považován v ostrovní zemi – určitě jí znáte, samé mlhy, počasí celoročně, že bys psa nevyhnal, a nepochopitelné vtipy) kouzelník, jménem Lord Voldemort! Jo, jistěže to nebylo jeho pravé jméno, ale nejobávanější černokněžník se přeci nemůže jmenovat Tomík! Není to Soyer! Ale zpátky k naší pohádce… Pohodlně se usaďte a poslechněte si, jak se jednou tak rozzlobil a rozhořčil, až z toho zešílel.
„Pane, totiž, nerad vás ruším, jistě máte plno práce, ale začíná váš oblíbený pořad – a je to už finále!“ upozornil muž ve dveřích temné pracovny. Staré a vrzavé kosti už mu nedovolovaly pořádnou úklonu, a tak přišel po kolenou. Druhý muž prudce zvedl rudé oči. To víte, děti, když celý večer pijete nejrůznější deriváty lihu, nemůžete se divit!
„Už? Hrůza!“ zasyčel. Abyste pochopili, jeho matka byla proradná zmije. Tvrdili to o ní tak dlouho, až se z toho stala pravda. Geny se jednoduše nezapřou. „Jen představa, že bych to nestihnul mě zalévá studeným potem! (A mít propocený oděv, děti, to je ohavné, ne? Řekněme si to na rovinu : FUJ!) Uhni mi z cesty! Nebo ne, počkej…“ rychle si předním vyzul boty a odhalil růžové ponožky s krajkami a srdíčky. Tahle roztomilost ovšem nemohla odčinit měsíční smrad (omlouvám se za takový výraz, mí mladí čtenáři, ale něco tak odporného jste určitě ještě necítili)! „Vyčistíš mi boty! A nezapomeň ten krém po tom olízat – víš, jak mám rád, když se lesknou!“ prosmýkl se kolem a přes chodbičku se došoupal k dalším dveřím. Na chvilku se zarazil a upravil si dlouhý, světle fialový hábit – růžový už v jeho velikosti neměli (pro strýčka příhodu v něm rád chodil naostro – to jen, abyste se, děťátka, nenudila).
Jakmile otevřel dveře a vstoupil, všichni se uctivě poklonili. Vzápětí toho nesmírně litovali! Ocitli se tak nebezpečně blízko epicentra puchu. Nejbližší věrný služebník se v mdlobách sklátil na zem. Voldemort nakrčil nos.
„Mohli byste ho odnést? Kazí mi zážitek z písní!“ spěšně dotancoval k polstrovanému křesílku, kde spala jeho adoptivní matka – hadice Nagini (původně jí chtěl pojmenovat „Nevděčná jedovatá svině bez špetky krásy“, ale otec mu to zakázal). Hrubě ji shodil dolů na zem a zapadl do měkké podušky. Ozvalo se prdnutí – těžko soudit, jestli bylo jeho prací, nebo křesla, což se dá vždycky použít jako efektní výmluva.
„Mistře, máme vám ještě něco donést?“ zeptal se jeden Smrtižrout a natočil svého nadřízeného čelem k zářící obrazovce. Ve vlasech měl ohavnou černou mašli. Ohavnou kvůli té barvě – takhle kdyby byla lila!
„Křupky?“ ozval se někdo jiný.
„Buráky?“ přidal ještě někdo.
„Brambůrky?“ odtušil poslední při vědomí.
„Jaké?“ zareagoval Pán zla od znělky. To oslovení se mu vždycky líbilo, ale ještě radši měl „bůh sexu“ a „ten, jenž se stará o ty čisté věci na světě“. „Máte Bohemia chips? Nejlépe paprikové!“ smrtijedi si vyměnili chmurné pohledy.
„Ehm, nevím, jak vám to, vaše velebnosti, oznámit, ale Bohemia chips došli již včera!“ Voldemort okamžitě vyletěl na nohy.
„COŽE?“ zařval vztekle. Další scény jsou nepřepsatelné, jelikož obsahují drastické násilí. No jo, to už je tak – nikomu se nelíbí, když mu náhle vezmou něco velice milovaného a oblíbeného („Naposledy takhle vyváděl, když jsme vzali jeho plyšového medvídka na spaní a dali ho vyprat. Má takovou růžovou mašličku kolem krku a náš pán je na něj citově vázaný. Bohužel, barva s mašličky při praní slezla a byla taková… lehce žlutá. Jestli něco nesnáší, je to žlutá! Snažili jsme se mu vysvětlit, že je to nový odstín růžové, ale nechtěl to slyšet! Tenkrát jsme utrpěli největší ztráty v našich řadách… Ano, bylo to hrozné!“ po tomto se náš informátor rozbrečel a musel být uklidněn školeným psychologem). A tak, milý čtenáři, strávil Tom celou soutěž systematickým týráním svých bližních. Vytrhla ho od toho až tato slova : „…a druhou českou superstar se stává…Vlastimil Horvát!“ prudce se otočil a nechápavě poslouchal jásající a povykující diváky!
„Néé!“ zavyl úzkostně a začal si rvát šaty (Nelžu! A že byl pěkně udělanej!). Po této scéně se jeho věrní rozprchli do všech koutů, které skýtal tento dům, chcete-li hrad…ale klidně i chajda – něco mezi vším (i když měli na stěně ceduli : „Pozor, padá omítka!“ , nikdo ji nebral na vědomí, protože už nebylo, co by padalo). V takových kritických chvílích, drahé děti, dělají i ti nejotrlejší spoustu zvláštních věcí…
Když se lord Volde… totiž chci říct, když se náš milovaný Tom po několika hodinách vyblbnul (výrazně mu k tomu napomohly střepy několika váziček, sošek a zdobených nástěnných talířů), spravil si hábit a svolal své služebníky a patolízaly.
„Jsem naprosto znechucen konáním v té České republice, a proto jsem se rozhodl, že si uděláme malý výlet!“ zamnul si ruce a ďábelsky mu blýsklo v očích. No, možná, že ne tak ďábelsky, ale spíš tím, že mu vypadly kontaktní čočky. Zamžoural kolem. „Takže, kdo ví, kde se nalézá Česká republika? Vyřídím si tam pár věcí a doplním zásoby Brambůrků!“ Smrtijedi se po sobě překvapeně ohlédli.
„Ehm, pane, nechápejte to zle, ale naše mapy obsahují jen ty velké státy, jako jsou Lichtenštejnsko, Lucembursko, Slovinsko a tak, avšak nějaká Česká republika tam není…“ omluvně se usmál. Vzápětí Voldemort švihl hůlkou a obličej tohoto milovaného smrtijeda s černou mašličkou vzplanul (stejně už mu chtěl Tom dlouho vypálit rybník – jeho žena, Karafiát, měla rozkošně přiblblý úsměv, děti).
„Abych pokračoval, zítra se vypravíme na cestu…“ dokončil Tom, nevšímajíce si křiku a čmoudu ze spáleného masa. Sice mu bylo trochu líto, že tím smradem nasákne kůže na sedačkách, ale…
Jak řekl, tak se také stalo. Několik posledních odvážlivců (celou noc, milé děti, hráli s ostatními piškvorky a oni prohráli) z jeho řad se ráno seřadilo a společně se svým vůdcem se vypravili na cestu. Ponejprv – tedy po tom, co Tom daroval kanálu La Manche zpět několik snědených tuňáků In salati sime rio mare - dorazili do Francie.
„Jsem zlý černokněžník, mám svojí velkou hůlčičku a hledám Českou republiku!“ prohlásil Tom svědomitě před Notre-Dameskou katedrálou a hrdě vypjal hruď. Někteří kolem stojící Francouzi mu hodili pár mincí (smrtijedi se jim, drahé děti, uctivě poklonili) a jeden, jenž jakž tak rozuměl, se poškrábal prstem na bradě.
„No, to sice neznám, ale zkus se zeptat u sousedů – třeba budou něco vědět!“ poradil a také odešel pryč. A tak pokračovala naše skupinka dál přes husté a neprostupné lesy a travnaté louky (no, popravdě, dětičky, kdyby šli kousek vlevo, narazili by na čtyřproudou dálnicí a při troše štěstí chytili stopa), až nakonec došli do Německa.
„Jsem zlý černokněžník, mám svojí velkou hůlčičku a hledám Českou republiku!“ prohlásil Tom svědomitě na Stanici Zoo a hrdě vypjal hruď. Někteří kolem jedoucí Němci ve svých černých Volkswagenech stáhli okénka a ptali se za kolik jde (smrtijedi se strachem ušklíbali obličeje) a jeden, jenž jakž tak rozuměl, se poškrábal prstem na bradě.
„No, to jsem sice nikdy neslyšel, ale zkus se zeptat u sousedů – třeba budou něco vědět!“ poradil a…řekněme si to na rovinu, neměl důvod dál tam okounět. Nuže, vydala se naše skupinka na cestu dál. Jak velké bylo překvapení, když na hranicích po nich nic nechtěli. A tak došli svého cíle. I stanul Voldemort na Karlově mostě.
„Jsem zlý černokněžník a… Sakra! Kde je moje hůlčička?! Čím budu večer uspokojovat panenky?!“ v tomto vysokém citovém vypětí se sesunul k nohám sochy svatého Jana z Pomuka (nedaleko stánku s bižuterií) a dal se do breku. Jak už jsem, trpělivě čekající a nudící se čtenáři, naznačil na začátku – zešílel žalem… Smrtijedi se na něj v právu jediném, světově proslulém vykašlali a vrátili se domů, kde založili novou organizaci s názvem Hippie a pod zavádějícím názvem kampaně „Mír všem!“ začali rozsévat zlo. A jak se měl náš chudáček Tom? To víte, našel ho srážník, sbil obuškem do bezvědomí a po té, co si na stanici, když ho držel v cele předběžného zadržení, vyslechl bláboly o smažených paprikových lupínkách a kožených křeslech („To už dneska přece nikdo nemá, ne?“ chechtal se), ho odvezl do Bohnic. Aspoň, že tam má Tom kvalitní péči – dvakrát denně studenou sprchu, skrz mřížované okno krásný výhled na špinavou skládku na kopci a snídani do postele. A k té snídani své milované…Bohemia Chips…
The End!
Jak voldemort zešílel žalem
4. 3. 2007
by Snapesnogger
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
