Tofiam - born to be wild!!!!!!!

První kapitola : Nováček

Když jsem ti padl k nohám a držel v objetí
tu zářivou mlhu, ten chlad, ten povrch krásný
(jsi půvabný!) – sálavý vítr až k závrati…
Dost poblouznění! Probuď se! Je po všem! Nevěř na sny.
(Boris Pasternak)

Lucius, ač dnes výjimečně velice nerad, poklekl na jedno koleno a nasadil pokorný, oddaný úsměv. Pán Zla pokynul rukou a vyslechnul ho s pronikavým, trochu znervózňujícím úšklebkem. Probíhalo to takhle den co den od té doby, kdy službu Smrtijeda přijal. Ale dneska…
„A kdepak je náš mladý nováček?“ zeptal se lord Voldemort skoro posměšně. Přerušil tím Luciův dokonalý monolog – hlášení. Zatím to bylo všechno bez jediné chybičky, ale teď se Lucius zamračil. Musí to říct, stejně by se o tom dozvěděl.
„Můj pane, leží v mém pokoji a odpočívá,“ odpověděl tak nejtišeji, jak si dovolil. „Z Regulovi strany se vyskytlo několik komplikací, ale jsem si jistý, že nyní už bude všechno v nejlepším pořádku,“ dodal ještě rychle a povstal.
„Jistě, Malfoyi,“ uculil se Pán Zla, „jsem totiž rozhodnutý dát ti našeho nováčka na starost.“ Povstal ze svého křesla. „Někdo tak profesionální jako ty by neměl mít problém s vysvětlením několika triviálních pravidel, že? A teď sem pošli Belatrix, můžeš jít…“ mávnul znuděně rukou, čímž Luciovi jasně naznačil konec debaty.
Lucius se uklonil a odešel. Snažil se, aby nešel naštvaně, ale to se nedalo. Takové Blackovské nemehlo a oni mu ho hodí na krk! Copak je chůva?!
Dorázoval ke svému pokoji a při vstupu za sebou zamkl. Unaveně si sedl na okraj postele k tělu mladého chlapce a lehce ho popleskal po tvářích. V odpověď mu bylo jen zasténání, které mírně pootevřelo rty. Vrazil mu proto pořádnou facku.
Šedé oči sebou několikrát zaškubaly pod víčky a pak se rozmrkaly do ostrého světla. Regulus zatřásl hlavou a s téměř nábožnou úctou se podíval na Lucia.
„Na nic se neptej a poslouchej, Regulusi,“ zarazil ho Lucius, „pravidlo první: Pevnou patou dupej duchaprázdný lid nemilosrdně, bij ho ostrým bodcem, zadus těžkým jařmem! Chápeš?“ pronikavě mu namířil prstem k čelu.
„Ano – lůzy si nemáme vážit, máme ji zotročit,“ odpověděl Regulus chladně a založil ruce na hrudi. Pohled odvrátil stranou.
„Dobrá,“ pokračoval Lucius konejšivě. „Pochopil bych, že se ti udělalo špatně, maličký. Když jsem měl poprvé někoho mučit, málem se mi podlomila kolena. Všichni nejsme jako tvá sestřenka Belatrix, která se v tom přímo vyžívá. To po tobě nikdo nechce. Je pravda, že jsem byl všemi deseti pro, aby ti tu hůlku zapůjčila, ale možná se neměla smát, když se ti roztřásla ruka…“ mírně se ušklíbnul. Regulus povzdychnul.
„Ale k smíchu to bylo, byl jsem všem pro smích…jen a jen pro smích…“ zamumlal zničeně a pokusil se v máčknout hlavu mezi ramena.
„Ale no tak, takhle to na pořádného smrtijeda nikdy nedotáhneš, Regule,“ řekl Lucius klidně. Chlapec k němu zvedl hlavu. „Je ti osmnáct a tady je přetvářka to poslední, co budeš potřebovat. Dýchej svobodně svůj vzduch a zbav ho všech lidí, kteří ho kazí – to přesně ti dovoluje tahle práce. Měl bys být šťastný…aspoň v rámci možností, když máš bratra, jakého máš, že,“ ušklíbnul se výmluvně a sledoval, jak Regulus trochu pookřál.
„Děkuju, Luciusi,“ zašeptal pokorně.
„Máš za co,“ Lucius se sklonil o trochu níž a hlas lehce ztišil, „ale ještě jednou mi chňapneš po hůlce a pokusíš se mne zastavit v mučení nějakého mudly, tak ti věnuji takovou pozornost, o jakou jsi nikdy v životě nestál. Rozumíš?!“ Spokojeně vstřebával fakt, že pokoru vystřídal naprosto bezuzdý strach.
Zvedl se a došel ke dveřím.
„Můžeš tady zůstat, Regule,“ poznamenal klidně, jakoby předchozí věta vůbec nic neznamenala, „ale jestli nechceš, klidně jdi požádat Našeho Pána, aby ti přidělil nějaký pěkný pokojíček,“ ušklíbl se na jeho překvapený obličej. „Kdybys mne hledal, jsem ve svém sídle – někde tady poletuje velice milá sova, která donese tvůj dopis rovnou za mnou.“
Neměl bych mu taky říct, že mu uhryže všechny prsty, než si stačí rozmyslet, jestli ten dopis vůbec chce poslat? Nebudu přeci toho chlapce zbytečně strašit…
Vykročil ze dveří a za chvíli se mu za zády ozval zvědavý hlas: „A kde je teď Pán Zla?“
Lucius na to nereagoval a pro sebe se usmál. Mohl by to někam dotáhnout, mohl – šlechticky správné odvahy má na to dost…

*-*-*-*

„Sestřenko Belo! No tak, Belatrix, počkej!“ uháněl za ní Regulus. Belatrix se zastavila povzdychla a milostivě počkala, až ji doběhne. Ještě v běhu si upravoval roucho.
„Copak chceš, bratránečku?“ zacukrovala falešně a ušklíbala se.
„Půjdu s tebou,“ oznámil odhodlaně. „Chci to zkusit znovu.“
„Ale drahoušku,“ cukrovala dál a rudě nalakovaným nehtem přejela po jeho hladké tvářičce, až s sebou mírně cuknul, „já jdu do práce. Nemůžu tě vzít na tyhle čarodějíčky. Jsem si jistá, že by si zasloužili dvojitou péči, ale péči profesionála.“
„Belo,“ pravil Regulus důstojně, krok poodstoupil a pozvednul hlavu, aby jí dokázal, že není z té samé třídy jako domácí skřítkové, „nejsem tak mladý, jak se ti zjevně zdám. Ptal jsem se Pána Zla a on souhlasil – nejvíc se můžu naučit v terénu, chápeš, že? Jistojistě by velice nerad slyšel o tom, že zrovna ty jsi nechtěla zacvičit nové posily do týmu…“
Sevřela ústa, chvíli mlčela, ale nakonec mu pokynula rukou a vydala se chodbou dál. Regulus se pousmál a šel rychleji, aby jejím dlouhým krokům stačil.
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptal se zvědavě.
„K nějakým Longbottomům,“ odbyla ho Bela. „Nebude to nic těžkého, jen z nich musíme dostat jednu informaci. Neboj, broučku, sestřenka už ti ukáže, jak se na takové musí.“ Rozverně mu rozcuchala vlasy. Regulus se potěšeně usmál.

*-*-*-*

Lucius si začal mírně pohvizdovat. Nic jiného vlastně ani dělat nemohl. Normálně by byl v tuhle dobu u Narcisi, tulil by se k její hedvábné a voňavé pokožce tak dlouho, až by nakonec odhodila všechen stud a nechala svou mysl znásilnit přívalem dokonalé extáze, což by ho uspokojilo na celý večer. Jenže za několik, možná dva, možná čtyři, měsíce se mu narodí syn a o nějakých hrátkách nechce Cisy ani slyšet.
Lucius hůlkou ztlumil proud vody a rukama zlehka roztíral sprchový gel po svém těle. Jeho hrdlička teď určitě spí v měkkém hnízdečku a on se musí jako kukačka schovávat u svého zaměstnavatele.
Rukou zabloudil do klína. Tohle teď potřeboval. Trochu nic neznamenajícího uspokojení, které by na chvíli odehnalo ostatní starosti. Pár nic neutišujících tahů dlaní, několik vzrušený vzdychů, jenž by mu unikly přes rty, a vyvrcholení s pocitem dobře odvedené práce – to vážně chce? Ne, asi ne, ale nemůže tím ztrácet, spíš získá. Vlhké dlaždičky poskytly jeho zádům oporu. Lenošivými prsty už tohle dělal tolikrát… Nahoru, dolů, nahoru, dolů; celé tělo vnímá rytmus krve a vzrušení; začne mu bušit ve spáncích…
Dveře se najednou otevřely. Málem leknutím uklouzl. Regulus si ho krátce prohlédl a celý zrudnul. Zabreptal něco o tom, že neslyšel vodu, a zmizel. Panty se zachvěly, jak rychle bouchnul.
Lucius svěsil ramena a s povzdychem začal smývat pěnu a šampon ze svých vlasů. Dneska mu prostě není přáno. Vylezl, osušil se a hodil na sebe měkký, bílý župan.
Regulus seděl v křesle u okna, za kterým se obloha odívala půvabným nachem – stejně jako jeho tváře, když spočinul v Luciových očích.
„To je ale laciné okno – už se určitě dávno setmělo,“ poznamenal Lucius klidně a přešel ke skříni. „Máš volnou koupelnu…“ prohodil jakoby nic. Regulus trochu netečně kývnul, zvedl se, po několika krocích se zarazil, jako by chtěl něco říct, ale pak se rozešel do koupelny o to rychleji.
Lucius se oblékl do pyžama s jistým nepopsatelným uspokojením a sesbíral rozházené knihy. Copak si asi ten mladíček pomyslel, jakmile ho uviděl? Nejspíš se v první chvíli vážně zastyděl, že ho vyrušil, ale v té druhé? Lucius se v něm mnohdy nevyznal. Třeba byl Regulus Black, ale choval se víc jako Belatrix s jeho otcem, Orionem, v přítomnosti paní Blackové, matičky Walpurgy – skromně, přesto útočně a vzdorně, i když rozhodně byl poznat ten strach. Nebylo to divné. Walpurga měla vyřídilku jako opilý námořník a boxer dohromady. Lucius se s ní setkal jen několikrát – jednou na své vlastní svatbě – a i tak měl pocit, že umře, a nebo, což je ještě jednodušší, se naprosto prakticky zblázní.
Ale co mohlo Regula tolik děsit tady? Voldemort to nebyl, protože jako jediný trpěl ty jeho drzosti, kterých bylo až přespříliš (a s tou největší nadšeně souhlasil – totiž aby se do Luciovi smrtijedské cimry dala ještě jedna postel).
Lucius si Regula všímal. Dokonce se několikrát vyptával Narcisy, ale ta na něj jen pěla chválu a vykládala o něm jako o miláčku celé rodiny. „Malý král“ byl vždycky mazánkem otce, jenž k němu byl velice pozorný a milý, a všichni se o něj tak jako starali a zbožňovali ho… V tomhle by viděl Lucius problém jedině, kdyby si Regulus stěžoval, ale protože na Oriona párkrát zavedli řeč a protože Regulus u toho vypadal docela šťastně, bylo zbytečné vyvozovat závěry.
Tak co s tím klukem asi je? Že by to bylo vážně takové mláďátko a ani si jedinkrát zatím nevrzlo? Tomu Lucius nechtěl, nemohl a systematicky odmítal věřit. Na to ten kluk vypadal až nehorázně přitažlivě. Obličej měl plný jemných kontur, černé vlasy rozvlněné i když je neměl nijak dlouhé, rozkošně vykrojená ústa, mírně tvarované oči a dobře stavěnou postavu. Anebo že by…
Lucius se zasmál a zalezl si pod deku na své posteli. Za chvíli usnul.

Kapitola druhá : Hrdliččina věž

Snažil se přikrýt si hlavu polštářem, ale nedařilo se. Nakonec to Lucius asi po pětačtyřiceti minutách vzdal a odhodlaně vylezl. Potmě opatrně došel k druhé posteli.
„Ne! Prosím, pane! Už to nikdy neudělám!“ vřískal Regulus ze snu.
Proč utíkáš? Kdyby ses nechal zasáhnout, ta tvá noční můra by skončila – nehledě na to, že bych se mohl vyspat… pomyslel si Lucius unaveně a jemně s chlapcem zatřásl. Regulus téměř okamžitě otevřel oči. Chvíli nikdo nic neřekl, ale Regulus náhle přidušeně vykřikl a rozplakal se. Lucius se trochu sklonil, aby ho mohl zvednout do sedu. Vůbec však nepočítal s tím, že se k němu Regulus přitiskne jako klíště.
Několik vteřin se nezmohl ani na odstrčení, jenže to potom stejně neudělal.
„No tak, co jančíš, kluku hloupá? Něco se ti zdálo…“ konejšil ho a objímal. „Už je to pryč, Regulusi. Teď ti nic nehrozí. Jsem tu jen já, tak už se utiš…“ pokračoval šepotavým hlasem. Co to vlastně dělá? Ptal se sám sebe. Za tohle si bude muset říct o příplatek. Ačkoliv…Pán Zla asi nebude chtít o nějakém výchovném ani slyšet a navíc je to dobrá příprava na vlastního syna. Co se tak dělá v takových případech?
„V pevnosti zrůd a strachu, co postavil jsem ti –“ broukl Regulovi jemně do ucha. Chlapec se ještě víc přitiskl. „– ze svých dlaní a prachu, už nesmíš slzy roniti. V tomhle pevném nebi tě nikdo nezachrání a oči jak střepy tě nejspíš poraní. Ale mě tu máš, neb noc je blíž, tak sbalme si rubáš. Lásko, zkameníš…“ Cítil, jak křečovitý stisk povoluje. Jak melodie pomalinku zaúčinkovala, Regulus se uvolňoval.
A Lucius zjihle dokončoval: „Jen chvilka krásná štěstí ti dá ve spánku, kde jasná hvězda padá…“ Chtěl se odtáhnout, ale Regulus ho stále držel.
„Prosím, nepouštěj mne,“ zašeptal. Lucius pohladil jeho vlasy a nadechl se k odpovědi, ale do nosu se mu vplížila roztodivná vůně. Trochu šalvěje, možná i fenyklu a dalšího koření, ale hlavně jasmín. Zapomněl všechno, co chtěl říct. Zlehka se rty dotkl usychajících vlasů.
„Bela mne vzala s sebou,“ vyhrknul Regulus náhle hned vedle jeho ucha, takže se Lucius trochu provinile stáhl. „Myslím jako na opravdový úkol,“ pokračoval. Nezradil ho hlas, jako spíš ruce. Lucius malinko povolil sevření a decentně Regula o sebe opřel. „Ti lidé strašně křičeli…hrozně moc…“
„I to patří k téhle práci, Regule,“ odpověděl mu a pokusil se svůj tón trochu rozesmutnit. Regulus zatřásl hlavou.
„Říkáš si, že jsem zbabělec! Že jsem slaboch a bůhví co!“ vzkřikl plačtivě.
„Podobně už jsme mluvili.“
„Ale já jsem! A je mi to jedno! Proč to dělat, když to k ničemu nevede?! Úplně bolestí zešíleli! Chtěl jsem tomu zabránit, ale já nemohl! Držel jsem tu hůlku a sledoval, jak se svíjí! A dokonce se mi to líbilo! A jak mne Belatrix chválila! Proč jsem to dělal?! Ani on mi na to nic neřekl, jen se tak pousmál! Do blázince s tímhle smrtijedským bordelem! Komu mám vlastně věřit?!“
Lucius si nechal čas na rozmyšlenou.
Necítil se takhle náhodou kdysi? S největší pravděpodobností ano, jenže on neměl nikoho, kdo by mu uvařil lhavou polívčičku a pofoukal rány. On se z toho spodního bahna nechutnosti zvedal sám. To bylo tak dávno, že si na to skoro nevzpomínal. Ale Regulus byl mladičký zranitelný naiva. Nebyl to Malfoy s jejich spartánskou výchovou a už vůbec to nejspíš nebyl bezohledný Black. Moc ho rozmazlovali a drželi v pohádkách…
Lucius políbil černé vlasy. „Věř, komu chceš,“ sdělil.
„Věřím tobě…“ zašeptal Regulus a k Luciově překvapení sjel rukama o něco níž. Dotek u pasu byl víc příjemný, než by se zdálo, ale Lucius na sobě nedal nic znát.
„Důvěra je ošemetná věc, Regulusi,“ pronesl klidně a zívnul. „Už se mi chce spát, tak mne pusť.“
„Prosím, zůstaň u mne,“ zaškemral mladík. Lucius několik vteřin setrval, ale pak se svalil na postel. Usmál se na Regulovu tvář a opatrně ho pohladil.
„To ale neznamená, že nebudu spát…“ zavřel oči a nadechl se. Znovu ucítil jasmín, ale tentokrát byla stopa jemnější. Regulus se přitulil a jakmile své rty zlehka přitiskl na Malfoyovu tvář, bylo to víc, než se vůbec dalo očekávat. Někdy vůlí prostě neuhlídáte svoje tělo a to se teď rozhodlo patřičně reagovat.
Regulus se kratičce zasmál, ale když na něj Lucius vrhnul neurčitý pohled, přestal. Lucius se přetočil k němu. Díval se mu do očí a hledal v nich nějakou známku strachu, ale ta tam nebyla. Odevzdané hloubky roztouženého pohledu se do něj vpíjely s lehkostí vážky, co tančí nad rybníkem. A Lucius vážně zatoužil tu vážku chytit a jako štika ji celou pozřít, utopit v hlubinách vzrušení a možná i zranit, aby si pamatovala, jak je lehkomyslná.
Regulus vztáhl ruce k jeho bokům. Ústa přibližoval jak ve zpomaleném filmu. Lucius ho nechal dotknout se, ale vzápětí ho strhl pod sebe.
„Tahle hra se hraje podle mne,“ řekl krátce a sám si tu vážku vzal. Hladově ho políbil.
Křehké tělo pod ním odpovídalo celé. Ruce mu křižovaly přes záda jako dva škrtící hadi. Ramena se chlapci třásla. Hruď pod Luciem se zvedala a srdce v ní bušilo jako splašený kůň. Rty podobné nejsladším malinám ho zaplavovaly polibky, kam jen dosáhly. Cítil, jak se k němu tisknou boky a horký dech ovívá jeho ucho.
„Luciusi…“ zašeptal Regulus a zvrátil hlavu. Lucius se vrhl na jeho krk. Hladká kůže voněla po jasmínu, po medu, po kokosu – po hříchu. Lehce stiskl kůži mezi zuby. Regulus téměř bolestivě zaryl prsty přes noční košili do kůže. Držel látku tak silně, až mu bělaly klouby. S novou vervou teď zašeptal Luciovo jméno.
Lucius mu začal rozepínat knoflíčky z perleti. Líbal hladkou hruď před sebou a jen se ušklíbal, když se mu mladík jal vytahovat košili. Jejich kůže o sebe málem zajiskřila. Tlak na stehnech se šířil čím dál výš, až podmanivě pronikl do mysli. Vnímali jen sami sebe. Kdyby sem teď někdo přišel, vůbec by si ho nevšimli. Ne, tohle už se nedalo zastavit…
Regulus žádostivě nastavoval rtíky a Lucius se jen povýšeně smál. Tu ho políbil na tvář, tu na pnoucí se hruď, sem tam do rozházených vlasů a jen málokdy na ústa. Regulus si tu chvíli snažil nejvíc vychutnat. Krotil Luciův jazyk tím svým, nedbal na dech a bojoval s jeho rty jako na život a na smrt.
Lucius se vymanil z jeho držení a svlékl ho. Mladičké tělo se chvělo pod jeho dotyky. Bílá pokožka volala po zneuctění a Regulův hlas ještě víc. Podbízel Lucia jako rozvášněná milenka a zároveň šepotal jako nejněžnější vrkání hrdličky.
Tak já si našel novou hrdličku…pomyslel si v duchu, když mu Regulus sundával oblečení. Má hebká pírka a zobáček ostrý, že si na něj nejeden prst musí dát pozor…
Lucius do Regula zlehka zasunul hůlku. Viděl, jak se chlapec mírně stáhnul, ale obratně ho utišil. Zamumlal kouzlo a políbil Regula tak, jako před tím ještě ne. Chtěl, aby se nevylekal, když v sobě pocítil chladivou tekutinu. Prociťoval polibek s jemností a vkládal do něj veškerou konejšivost, co to jde. Pak nechal těla, aby společně splynula.
Regulus se k němu přimkl a sám rozhýbal pánev. Lucius si vynutil polibek a s ním i zbytek iniciativy. Jemným, skoro nepatrným kmitáním ovládal Regula jako loutku. Chlapec slastně přivíral oči a přimykal k vůdcovským rtům.
Hranice se rozplynuly. Tíhly k sobě jako dlaň k dlani – palec k palci, prsty k prstům a jejich bříška v opojném tanci očarovanosti. Spojeni ústy, spojeni všemi údy a spojeni duší by nedokázali říct, kde začíná nebo končí ten druhý. To svůdné kouzlo mezi nimi by se jistě rozplynulo též.
Jejich kůže se dotýkala se stejnou silou, s jakou kladivo buší do kovadliny. A se stejnou vervou tepala v jejich žílách a tepnách rozbouřená krev. Myslí se jim hnalo tisíce pocitů a jako nekonečná, nespoutaná řeka se přelévaly přes každý nerv.
Proč to dělám? Pomyslel si Regulus a matně vnímal teplo, kterým ho zahlcuje Lucius, plameny, ve kterých hořela jeho duše. Kvůli jeho neskutečné kráse, nebetyčné svůdnosti a kvůli jeho tělu, které mne ochraňuje před noční můrou… Kvůli jeho nádherným vlasům… vztáhl ruce k záplavě slunce nad sebou. Prameny se mu poddajně vplétaly do prstů. Ne, kvůli tomu, že je to Malfoy. Kvůli tomu, že je silný a mužný, že ví, jak se mnou jednat… Kvůli jeho přenádherným pažím… Regulus po nich přejel rukama. Lucius zvolnil rytmus a políbil roztomile vykrojená ústa. Regulus zašeptal jeho jméno. Harmonický rytmus jejich milování se zase zrychlil a stal se intenzivnějším než předtím. Nyní zažíval přílišnou euforii, než aby dokázal uvěřit, že v tomhle není žádné kouzlo, natož že v tom není nic nadpozemského.
Možná že to dělám jen kvůli tomu pocitu, který mi od klína vystřeluje do podbřišku, tam se hromadí, kroutí a svíjí a nutí mne poslechnout jeho vášeň a chtíč. Toužím po něm, chci ho! A když Lucia mám, nevím, co si s ním uvnitř sebe počít. Chtěl bych se mu otevřít, poddat jako jediná nádoba přetékající rozkoší, ze které by upíjel plné číše… Šílím z jeho blízkosti! Zbláznil jsem se z jeho těla a tohle je jen další stupeň mého šílenství! Kéž by se mne nikdy nepřestal dotýkat!
Pak náhle Regula zasáhly drobné jiskřičky extáze. Sevřel se kolem Luciova těla, jak ten pocit rostl, a zpomalil ho tím. Už ani nevnímal klouzavý pohyb a Luciovo vzrušené dýchání. Soustředil se jen na svou vlastní rozkoš, která vyrůstala od klína do celého jeho těla jako vysoká věž, na jejímž vrcholu má nepatrná bolest schůzku s božským orgasmem.
Věž zrůd a strachu…věž vášní a touhy…mou věž posedlosti…
Lucius pozoroval, jak s sebou Regulovo tělo cuká pod náporem vln slasti. Zamžený pohled probouzel i ty nejposlednější částečky vzrušení. A když pak vykřikl: „Luciusi!“ s tou svou chlapeckou přitažlivostí, stačil jediný polibek, aby Lucius podlehl vlastnímu vzrušení a vášni. Oddal se své rozkoši, jakoby si vychutnával ten nejběžnější okamžik pod sluncem a teprve teď si skutečně uvědomil jeho výjimečnost.
Svalil se částečně na Regula. Jasmín se mísil s nepatrným náznakem potu a bičoval tím všechny Luciovy smysly. Jenže byl teď naprosto otupený, než aby se na mladíka znovu vrhnul. Jeho nervy se stále ještě chvěly doznívajícím orgasmem a Regulus mu zhluboka vydechoval u tváře. To bylo lepší než Narcisa, ale ono ho to zase za chvíli přejde, zvykne si na ten pocit, na ten rytmus jejich těl a začne ho mít plné zuby.
Regulus přitiskl rty na jeho tvář, mírně mu naklonil hlavu a políbil ho. Vstřebával tento polibek už jen jako dopadající kapku. Sice rozežene vlny, ale ty jsou slabé a drobné. S posmutnělým pohledem se odtáhl. Litoval, že se nechal tolik ovládnout. Věnoval se mu jako otrok, co poznal jen bič svého pána a najednou dostal i pohlazení. Tak by se neměl chovat. Regula zahalil stud. Copak si teď Lucius asi řekne? Že je to jen mladý prodejný hošík, co touží po nových zážitcích tak moc, že svede i ženáče!
Lucius se usmál.
„Copak je? Snad toho nezačínáš litovat?! Ale no tak, Regulusi… Za prvé je na to trochu pozdě, nemyslíš?“ pohladil ho po vlasech a vdechl jejich vůni. „Za druhé by se ti to nepovedlo, kdybych taky nechtěl a nenechal tě bezmyšlenkovitě užít si,“ prozkoumával rukama hebounkou hruď a šíji své hrdličky.
„A za třetí?“ zeptal se Regulus napjatě.
„Za třetí jsi jenom ty a to, co chceš ty. A tohle už stačí,“ dodal a stáhl ze sebe všetečné ruce. Protáhl se a mírně Regula vykáral pohledem, když si ho vzrušeně prohlížel. Odešel od něj do své postele na druhém konci místnosti.
„A takhle to bude pokaždé?“ zašeptal Regulus.
„Jak?“
„Že odejdeš a necháš mne tu, aby mne jakákoliv noční můra třeba zahubila? Aby mne zahubila ta touha po tobě?“
„To není touha, ale posedlost. Nikdy nebuď posedlý – jsou z toho jenom problémy. Zvlášť mezi námi budou. A teď mne nech vyspat…“

Kapitola třetí: Další služebník

Všichni dnes obléknou kabáty
a budou se brodit proudy vody,
nikdo však neví, že já a ty
jsme opilí zas z nepohody.

Lucius se na příchod svého dítěte těšil. Narcisa odhodlaně tvrdila, že to bude chlapec, ale Luciovi by nevadila ani holčička. Bylo mu už všechno jedno. Před Pána Zla předstupoval s tak lehkou hlavou, že nechápal, kde se to v něm bere. Jednoduše řečeno, cítil se dobře. Cokoliv chtěl se mu v téhle etapě života dařilo – jeho krásná věrná žena, potomek na cestě, perspektivní zaměstnání, které ho navíc baví, a mladičký milenec…
Jediná věc, co mu trochu vadilo, bylo, jak musel mít Regula stále na krku. Od svého zaměstnavatele byl pověřený jeho zacvičováním, musel mu sáhodlouze vysvětlovat pravidla chování vůči Voldemortovi a z vlastní vůle mu vysvětloval spoustu dalšího. Zvláštní to nebylo nikomu – Belatrix si to vysvětlovala tím, že je Lucius jakožto nastávající otec přecitlivělý a jen se snaží získat v otcování nějaké zkušenosti, Pán Zla to bral jako samozřejmé plnění svého rozkazu a ostatní se možná podivovali, ale měl dost soudnosti, aby to Malfyovi nedali najevo.
Takhle podobně teď Lucius uvažoval, když se vracel z úkolu a kráčel ke svému a Regulově pokoji. Proč jen ho Regulus vítal polibkem? Jakoby na tom Luciovi nějak záleželo.
Regulus tam ale nebyl. Lucius se rozhlédl po nepořádku. Všude ležely papíry, na podlaze byla šmouha od inkoustu a střepy, nepochybně pocházející od rozbitého kalamáře, hyzdily stůl.
Opatrně došel k tomu svinčíku. Lehce od sebe prsty oddělil archy listů. Byl to nějaký rodokmen. Všiml si jména Black a zaujalo ho to natolik, že si dokonce sednul. Jeho příbuzenský vztah byl ve spodní lince, ale když se podíval výš, střetávala se tam spousta velmi zajímavých rodů – včetně Longbottomů. Také tam ležel papír hustě popsaný Regulovým rukopisem. Nějaké chaotické poznámky, které dohromady ani nedávají smysl, pomyslel si Lucius. K nim se skvěly přimalované předměty jako knížečka, pohár, medailonek, meč a papír.
„Co to ten Regulus jenom chystá…“ zahuhlal tlumeně a snažil se v poznámkách najít nějaký řád – marně.
Jakmile se Regulus vrátil, jen k němu vzhlédl. Vypadal unaveně a vyčerpaně. Regulus k němu rychle došel a začal všechno sklízet.
„Co se v tom hrabeš?!“ vykřikl útočně. „Copak ti někdo dovolil lézt do mých věcí?!“
Lucius se důstojně postavil. Napadlo ho tisíc výmluv, tisíc odseknutí a tisíc důvodů, ale ani jeden z nich nebyl tak efektivní jako mlčení. Nevzrušeně se usadil na své posteli a sledoval, jak Regulus mumlá nadávky na jeho osobu a pobíhá s papíry hned sem, hned tam, jakoby přesně nevěděl, kde je chce schovat. Odvrátil od něj hlavu a sledoval, jak ve výhledu z okna přeletěla kavka, zamávala křídly a zmizela na nějakém stromě. Zvedl se a pomalu tam došel. Odpolední vzduch byl chladný a osvěžující, bodal do tváře jako malé jehličky.
„Proč jsi se do toho díval?“ zeptal se Regulus. Lucius nereagoval. „Odpovíš mi vůbec? No, aspoň doufám, že tě trucování bude bavit…a že to, co jsi si přečetl, tě vážně obohatilo… Tak co je ti? To se mnou přestaneš dočista mluvit? Co jsem provedl? Ty se zlobíš?“ Lucius posměšně odfrknul. Regulus k němu došel a objal ho.
„Ty nemáš moc trpělivosti, Regule,“ řekl Lucius klidně a obrátil se proti jeho tváři. „Žádné papíry jsem ti nestudoval – v tom by se vyznal leda sám Pán Zla.“
„Když já jsem teď dostal cruciátem, tak co ode mne čekáš?“ povzdychl Regulus unaveně a přitiskl hlavu Luciovi na hruď. „Příště to nedělej…“
„Udělám to kdy budu chtít,“ usmál se Lucius a pohladil ho po vlasech. „Bolelo? Tak si na to vzpomeň, až budeš chtít mít na někoho skutečný vztek – pomáhá to.“
„Na tebe jsem asi čekal celý život,“ zazubil se Regulus a vnutil se ještě blíž polibkem. Lucius mu dal na chvíli volný prostor a plně vnímal jak jeho jazyk, jako nějaké hladové zvířátko, dostal chuť okusit krk. Regulus mu pomalu vyhrnoval košili.
„Nesnaž se mne zkrotit, Luciusi,“ zašeptal, když se ho silné ruce pokusily odstrčit, „nesnaž se mne změnit. Jsem posedlý, pamatuješ? Prokletý tebou, tvojí přitažlivostí – můžeš si za to sám!“ ostře se zasmál a znovu mu vtiskl polibek. „Můžeme za to oba – ty chceš a já toužím…“
Ne že by ta řeč udělala na Lucia nějaký veliký dojem, ale zalíbilo se mu, jak je Regulus čím dál sebevědomější. Vůbec mu nevadilo, když někdo jednou za čas taky svede jeho, ješitného hezounka.

*-*-*-*

Ovšem všechno má své meze a to i vztah. Aspoň tak tomu Lucius vždycky věřil. Podle jeho mínění se začal Regulus chovat až podezřele divně. Nebyl k zastižení a nikdo o něm nevěděl, měl určité tajnosti a vůbec, začínal s Luciem jednat jako s nějakým spoluviníkem.
„Malfoyi,“ zavolal si ho Pán Zla, „náš mladý Regulus mi dělá drobné starosti…“
Si pište, že mně taky, vašnosto. „A smím se ptát jaké, můj pane?“
„Nesmíš,“ odpověděl podrážděně. „Mělo by ti k dobru stačit, že ohrožuje celý náš podnik, Malfoyi. Co o tom víš?“ zabodl do něj úlisná očka.
„Můj pane, obávám se, že ne mnoho, určitě ne víc než vy.“
„Komu jsi povinován věrností – mně nebo jemu?!“ vyštěkl náhle Voldemort a ta otázka se rozezněla v celém Luciově těle, jakoby jím zazmítala vichřice.
„Samozřejmě že vám, můj pane…“ zašeptal pokorně.
„Tak teď odpověz.“
„Regulus má přede mnou tajnosti, můj pane. Vím jen o nějakých papírech, na které si píše poznámky, většinou dost neuspořádaně.“
„Jaké poznámky?“
„Nevím, něco o nějakých viteálech, nějakých sedmi předmětech, hloupé a nic neznamenající teorie, můj pane,“ vychrlil ze sebe. Voldemort se zvedl ze svého křesla a zamyšleně přešel k teráriu se skoro metrovým hádětem. Vyndal z něj hada ven. Ten se mu okamžitě obtočil kolem rukou. Malfoy odvrátil pohled. Nesnášel hady.
„Copak s tím chlapcem uděláme, Nagini?“ promluvil k hadovi. „A copak uděláme s Luciem?“ ptal se dál a přešel ke křeslu. Štíhlým prstem přejel po šupinách a v tom dotyku mírně proběhly jiskřičky magie. Nagini slastně zasyčela. Lucius překvapením klesl na jedno koleno, když na ni Voldemort zasyčel v odpověď.
„Tak je to pravda, můj pane,“ pronesl nábožně, „rozmlouváte s hady…“
„Odkdy se mi při rozhovoru nedíváš do očí?“
Lucius neochotně zvedl pohled. V červených očích tančily stejné ohníčky jako v rudých očích Voldemortova hada. Nagini náhle sklouzla na zem a připlazila se k Luciovi. Cizí síla ho udržela na zemi, když se před ním vztyčila.
„Pověz, Luciusi,“ zašeptal Voldemort, ale akustika místnosti to roznesla do všech koutů, „nepomáháš náhodou spiknutí proti mně?“
„Můj pane, nic takového bych si nedovolil… Vždy jsem vás uctíval, vzhlížel jsem k vám, byl jsem vám věrný! Skutečně nevím, co Regulus chystá! Prosím, pane, odvolejte toho hada…“ selhal mu hlas. Nagini proti němu vymrštila jazyk, zhnuseně odvrátil hlavu.
„Nagini, neobtěžujeme ty, kteří nám prokazují služby,“ pronesl Voldemort klidně. Tlak u Luciových kolen povolil. Měl co dělat, aby neupadl.
„Půjdeš s Regulem, Luciusi. Staneš se jeho stínem, každý jeho krok bude i tvým krokem. Dáš nám na jeho plány pozor. To přesně po tobě chceme, viď, Nagini?“ usmál se na svého hada, který mu ovíjel tělo kolem ruky. Své červené oči ustálil v Luciových.
„Ano, můj pane,“ odpověděl Lucius.
„Když bude třeba, Regula zabiješ.“
„A-ano, můj pane,“ odpověděl znovu, ale o něco tišším, stísněnějším hlasem.

Stříbro se položí na listy
maliní u zahradní branky.
Slunce je smutné dnes jako ty,
má jako ty vzhled seveřanky.

„Tak jsi se dostal přes inferi, Regulusi. Co chceš dělat dál?“ zeptal se Lucius a nechal se vytáhnout z loďky na břeh.
„Vidíš tu mísu? Měl bych zjistit, jak funguje. Vím, že to tam ukryl, jen jak to dostat…“ téměř mlsně zakroužil kolem nádoby. Zelené světlo pozřelo jeho oči.
Měl by se napít… pomyslel si Lucius. Pak se zarazil. Ta myšlenka se vytvořila uvnitř jeho hlavy s trochu bodavým pocitem vnucení. Ztěžka a váhavě ji vyslovil. Regulus se jí chopil jako hladová ryba háčku a vyčaroval si trošku oprýskaný dřevěný korbel. Naplnil ho až po okraj.
„Dobrá…“ zamumlal klidně a přičichl k němu. „Luciusi, nedáš si doušek? Pojď, napij se…“ pronesl klidně, jakoby mu nabízel šampaňské.
Ne, já ne. Tohle všechno byl tvůj nápad. Vůbec nevíš, s čím si hraješ, kluku poblázněná! Jen se napij, plným douškem jako nejsladšího nektaru – možná, že bude poslední… Aniž Lucius přesně věděl proč, cítil, že tahle myšlenka mu nepatří. Nedokázal ji ovládnout, bušila mu v hlavě jako naléhání uplakaného dítěte, jako kruté a nelítostné volání pohanské bohyně po další oběti. Nevyslovil ji nahlas, jen přistoupil k Regulovi a jemně mu pohár vzal. Regulus se ušklíbnul. Lucius také a potom mu ho přiložil k ústům.
Chlapec oddaně vypil tekutinu. Zahleděl se Luciovi do očí, zbledl a odstoupil od něj.
„Vrať mi ten pohár, Lucie,“ zašeptal. Luciova ruka se v půli pohybu zastavila.
Ne, raději ho znovu naplním… bezradně se vydal v područí této myšlenky. Nesmím ukápnout, Regulus ho musí vypít celý, až do dna…
„Pij, chtěl jsi pít, tak pij,“ sdělil mu Lucius, ale podivně dutým, těžkým hlasem. Regulus přijal pohár, lokl si. Roztřásla se mu ruka a stále více se mu z tváří vytrácela barva.
„Neptáš se, proč to dělám? Proč chci jeho konec?“ ptal se. Lucius zavrtěl hlavou.
Není důležité proč, důležité je jak…
„Povím ti to. Ubližuje nám, tobě i mě. Copak to necítíš? Tys někdy chtěl být ovládán?! Mluvil jsi o svobodě!“ při svém monologu bledl ještě víc. „Ale my jsem v okovech – jako ti nejubožejší z ubohých! Já si svobodu udělám!“ S Luciem jeho řeč nehnula. Proč by, pravdu nikdy nikdo slyšet nechce.
„Už nechci…“ dokončil Regulus rozechvěle. Lucius se zhluboka nadechl. Na mysl se mu drápala další myšlenka, ostrá a zubatá. Snažil se před ní uniknout, ale to by musel vyskočit ze svého těla, snad zemřít…
Podal Regulovým malinovým ústům další doušek. Zelená tekutina se na nich zaleskla a pár kapek postříbřených světlem steklo na košili.
„Už nechci! Luciusi, já už nechci! Můj pane, omlouvám se! Prosím, už ne…“ zaúpěl Regulus a klesl na zem. Rukama si sevřel hlavu.
Musí se napít, možná mu to pomůže… Tentokrát si byl Lucius jistý, že na pomezí této myšlenky zaslechl i slabý šepot. Ovšem ne jeho vlastní. Znovu naplnil pohár a znovu ho přiložil k mladíkovým rtům. Regulus pil, jako by z vlastní vůle nemohl přestat. Jedovatý lektvar si vynucoval své požití stejně jako opium – cítíte se bídně, ale přesto chcete víc.
„Dost! Nechci! Já nechci!“ zasténal Regulus a snažil se od sebe rukama odehnat Lucia. Vytryskly mu slzy. „Už nemůžu, prosím, přestaň s tím…“
Lucius odhodil pohár. Ne! Nesmíš přestat pít! Křičela jeho mysl jak na lesy. Pokud byl někdo mistr v tom, jak si myslet něco a něco jiného dělat, byl to právě Lucius. Sklonil se k Regulovi a pomohl mu na nohy. Ten se opřel o kamennou mísu.
„Udělal jsem chybu…“ zasípal a lapal po dechu. „…ještě to…nedokončil to…“
Pohár se sám od sebe zvedl ze země a vletěl mu přímo do prstů. Regulus, celý roztřesený a s klepajícíma se nohama, ponořil korbel do zbývající tekutiny. Pil jako oddaný pes, kapky mu stékaly po bradě, jak rychle hltal. Pak jeho ruka zvadla.
„Prosím, pane, prosím…“ zašeptal bezmocně a opřel se i o Lucia. Ten ho podepřel a skoro ho držel v náruči. „Přestaňte, můj pane, udělám cokoliv… Už dost…“
„On tu není, Regulusi,“ zašeptal Lucius v pokusu uklidnit ho. Regulova bledá tvář se na něj obrátila, něco bezhlese šeptl a náhle vykřikl, s nadlidskou silou se vrhl k míse a opřel se do ní tak, až kámen zvětrávaný vzduchem a solí povolil a tekutina se vylila na zem. Na jednom místě vytvořila kruhovitou kaluž. Pak to Lucius ucítil – vzduch zhoustl, slabě se začal chvět a nakonec se kolem prohnal točitý vír. Voldemort se zhmotnil v té malé loužičce zeleně a záře ho odspoda nahoru zbavovala veškerých zbytků lidskosti.
„Můj pane…“ zašeptal Lucius. Voldemort k němu přistoupil. Regulus nahmátl medailon, který se vykutálel ven a vyndal z něj fotku půvabného mladíka. Oba dva u podstavce mísy ho pozorovali – Lucius napjatě a Voldemort trochu netrpělivě. Regulus natáhl ruku, držíc v prstech onu fotku Toma Radlea Juniora, směrem k jezeru. Položil ji na temnou hladinu a z plných plic foukl. Podobenka pomalu nasakovala vodou a než se stačila sama potopit, chňapla po ní mrtvolně šedá ruka.
Regulus se převalil na záda a z posledních sil se zasmál. Kdyby měl skutečně naplánovanou sebevraždu, dodal by něco jako: „A máš po ptákách!“ Ale on místo toho jen tiše řekl: „Teď mne zabij, Luciusi, teď…“
„Ne,“ odpověděli Pán Zla a Lucius současně. Regulus namáhavě zvedl hlavu. V očích mu blikala malá zelená světýlka, ale přesto se mu zdálo, že se zablesklo a ti dva stáli na opačných stranách než před chvílí. Měl pocit, že mu hlava hoří a celé tělo mu někdo trhá na tisíce malinkých kousků – tesáky.
„Zabij mě!“ zakřičel směrem k Luciovi. „Tak už to…skonči!“
Lucius k němu došel. Mírně smutně se pousmál. Regulus zavřel oči, když ho zlatavé vlasy zahalily jako ostré bodavé světlo. Ruce ho pod zády vzaly do náruče. Vypadalo to jako Lucius, ale nebylo to ono. Necítil žádné pocity, když se mu nohy odlepily od země. Doufal, že to bylo tím lektvarem…
Z Luciova pohledu to vše vypadalo jinak. Nehybně stál, neschopen pohybu a jen nechápavě sledoval, jak se Regulus nebrání Pánu Zla.
„Neboj se, teď to všechno skončíme,“ pronesl Pán Zla, avšak Lucius cítil, jak se jeho ústa pohybují, jak se jeho hlas odráží od vlhkých stěn. „Ze tvých chyb se poučím a příště to bude lépe střeženo…“ Regulus se chrčivě zasmál. „Ale neboj,“ přerušil ho Voldemort v podobě Lucia téměř vesele, „Pán Zla má co použít – tvůj dopis, ten tvůj rozkošně zoufalý dopis.“ Zašmátral v mladíkových kapsách, bílý pergamen položil vedle něj a pak už jen, s hůlkou namířenou na Regulovo prudce bušící srdce, zamumlal vražednou kletbu.
Lucius klesl na kolena. Nevydal ani slovo, neřekl ani hlásku. Dokonce ani nesledoval další Voldemortovo kouzlo, který ze své duše právě ulomil další kousek a vkládal ho do dopisu. Kdyby řekl, že pocítil prázdnotu, lhal by. Naopak, pocítil naplnění, jaké se nerovnalo ničemu dosud zažitému. Nebyl schopen ničeho. Nahromadilo se v něm tolik věcí najednou, že to naprosto ochromilo jeho smysly – láska k Narcise, láska k Regulovi, štěstí z očekávání syna, pocit otcovství, věčný strach z prohry Smrtijedů, bolest od trestů Pána Zla, soucit, lítost, vztek, extáze, závrať, smutek, vášeň, horkost z horečky, nesnesitelná třesavka, hlad a přesycení vlastní mysli pocitem omamného spánku. Žádnou cestou se to nedralo na povrch. Spalo to hluboko a jen to rozespale zavrnělo celou jeho duší. Jakmile by se to probudilo, byť jen jedno očko otevřelo, nazvalo by se to šílenstvím. A Lucius se cítil jako naprosto nešílený člověk s velice pevnou vůlí. Vůlí k svému vlastnímu životu.
„Občas lituju, že s sebou nenosím lilie,“ poznamenal Voldemort. Lucius se postavil. Neměl nic proti černému humoru, ale Lorda Voldemorta by si jako řečníka k rakvi nepozval.
Voldemort mával hůlkou a postava Regula se náhle postavila. Lucius ten bezedný pohled prázdných očí snesl jen chvilku.
Šedá jako šedá, snažil se sám sebe v duchu přesvědčit, ale je rozdíl mezi mlhou a ocelí…ta jeho mlha tolik nebodala…
Regulus natáhl své vybělené paže vstříc jemu, podivně se usmál a rozeběhl se. Lucius si se strachem zakryl hlavu a málem vykřikl leknutím, když mladíkova postava nad ním udělala salto a zmizela někde v hlubinách mezi dalšími, stejně poslušnými služebníky. To vše s ohavným, dunivým šplouchnutím.
„Běž, Luciusi,“ řekl Pán Zla klidně. Lucius, jak mu kázala pevná vůle, se uklonil. Tentokrát bez špetky pokory, úcty nebo čehokoliv dalšího.
„Jsem si jistý, že o tom nikde vykládat nebudeš,“ pokračoval Pán Zla sladce a jedním máchnutím hůlkou přivolal loďku. Lucius nastoupil. Poslušně jako hloupá ovce.
Loďka se mírně kolébala. Šedé oči hleděly na nepřístupnou hladinu. Jeden Čínský básník, Li-Po, kdysi zahynul kvůli své největší lásce – zatoužil políbit odraz úplňku na mořské hladině a přepadl přes palubu. Lucius byl ve stavu pochopit, kdyby tam dobrovolně skočil. Uvědomoval si, jak je příšerná dálka, a zvlášť ta nedostižná, co vás dělí od něčeho milovaného, toužebného, posedlého…
Jakoby jeho myšlenky byly slyšeny, k hladině se přitiskla tvář, orámovaná černou plovoucí korunou vlasů, chtivě nastavující malinová ústa, s beznadějně vesmírným pohledem mrtvé věčnosti.
Lucius odvrátil pohled a pevně, bezmyšlenkovitě se pokusil dívat před sebe. Tak celý život je jen čekáním na smrt…bezuzdou…bezbožnou…opuštěnou smrt v mořských hloubkách.
Rozhodným krokem vystoupil na pevninu, jedinkrát se neohlédl a zamířil přemístěním přímo domů – k zakulacené, mírné Narcise. Tu láskyplně objal a bez slůvka vysvětlení odešel brzy spát, ač neusnul do pozdních hodin.
A pocity uvnitř se rozkošnicky zachvěly, usmály se na všechny své noční můry a jako oku lahodný pohled na spící dítě se přetočily na druhý bok. Dnes ještě spaly dál.

Všichni dnes obléknou kabáty,
a nám bude blaze v plískanici,
lijáku nastavíme rty,
jak piják je tiskne ke sklenici.
(Boris Pasternak – sbírka Druhé Zrození)