Tofiam - born to be wild!!!!!!!

„Och ano, máš pravdu – to já můžu za život svého syna. Jenže my, já a on, se na to nedíváme s ostnem obvinění či snad se zpytováním svědomí. Tos nevěděl? Budu mít pro tebe víc překvapení, nad kterými tvé oči rozzáří onen pověstný plamen nenávisti. Jistěže mne nenávidíš. Stejně jako někde hluboko nenávidíš jeho. Avšak bude to jenom vděčnost, kterou ti projeví mé láskyplné dítě. I za ten cit i za ten dotyk, ale jeho srdce patří mně! Mně patří jeho kouzelná duše; mně zaprodal tu lásku, po které tolik prahneš!
Vida, vida, zášť byla vystřídána obhroublou zvědavostí. Vždyť já přímo cítím, jak z tebe sálá zoufalost, když se ošije po každém objetí. Och ano, i o tomhle vím. Zajisté vždy zašeptá, jak moc tě miluje, ale věříš mu? O to se jedná. Nejde o něj, jde o tebe. Jeho příběh je proti tvému až primitivní. Mluvil o mně vůbec někdy? Aha, ty ses neptal. Nemyslíš, že v tom je ta chyba? Budu tě rozčilovat, kdykoliv budu chtít! A teď se uklidni a posaď, pokud to, jak ty říkáš, tajemství chceš poznat.“

„Poprvé? Bylo to o prázdninách po čtvrtém ročníku. Vyjeli jsme si na koních do lesa a potkali jsme tam nějakou mudlu. Když nad tím přemýšlím, byla ti dost podobná. Černé vlasy měla rozcuchané od větru a zrovna si z nich vyplétala nějaké větvičky. Opálená kůže na rukou prosvítala pod nadýchanými rukávy zelené halenky a dívala se na nás tak vzdorně! Smáli jsme se jí a uráželi ji, ale ona si nás neohroženě nevšímala. I já jsem v tu chvíli zatoužil po nějaké drobné, bezvýznamné pokoře této dívky. Proto jsem svolil, když Draco řekl, že si s ní pohraje. Nebál jsem se odjet a nechat ho tam. Víš, ač se ti to nezdá, být synem smrtijeda má své výhody.
Když se pak vrátil, zašel jsem do stáje. Čistil svého hnědáka. Viděl jsi někdy Draca na koni? Ne, neměli jste na něco takového čas, že? Je z něj démon, zkrotí každé zvíře. Zvířata, stejně jako lidé, mu totiž nemohou odolat. Stál tam, košile mu povylézala z volně splývavých kalhot a paže, jež měl díky vyhrnutým rukávům odhalené, ostře kontrastovaly s lesklou srstí. Nakláněl se a nahýbal, přimykal ke svému koni s ohromující péčí. Učil jsem ho to tak – vzbudit důvěru a ochočit si jen pro sebe.
Neboj se říct, že přesně tak jsem to s ním udělal já. Ale copak je to něco zlého? Celá stáj voněla senem. Venku se schylovalo k bouřce a to je ideální, nemyslíš? Všechno mělo tu správnou dramatičnost… Ohlédl se po mně. Límeček se mu mírně svezl k jednomu rameni a světlo dopadlo na jeho klíční kost. Usmál se a celá jeho tvář tím nabrala odrazu našeho společně stráveného dnu. V očích se mu lesklo vítězství.
Jen pověz: máš vůbec alespoň tušení, jak nádherný umí můj syn být? Viděl jsi někdy celou jeho křehkou bytost, když se bezmezně poddá do tvého područí? Ne, samozřejmě že ne. Na to jsi k němu příliš…čestný.“

„Přistoupil jsem k němu a pomohl mu svléct kartáče i zašpiněné rukavice ze štíhlých dlaní. Objal jsem ho kolem pasu. Opřel se o mne, důvěřoval mi. Netušíš, jak naivně mi dovoloval několik bezděčných doteků, jenž pro něj nic neznamenaly.
Och ano, jen žárli. Uvolni trochu zdravé zlosti na zničeného muže. Dokaž si svoji sílu! Anebo se otoč a prostě jdi. Já nejsem to, co by tě zde drželo. Ani se mi nechce o tom vyprávět. Dracovi ublíží, když veškerou tu intimní minulost budeme rozrývat a podrývat vlastními názory. Proč se nezeptáš jeho? Aha, ty jsi za hodného – že mne to hned nenapadlo, když jsi sem tak útočně nakráčel a pro jistotu mne hůlkou přišpendlil ke kavalci.
Ne! Mlč už! Nekřič! Nenič mne víc, než je nutné! Stejně zemřu, tak o co ti jde?! Kdo ti to pak řekne? Draco? To sotva. Bojí se tě, chová k tobě úctu a respekt. Nesnaž se k něčemu takovému donutit mne. No dobře, tak já si odpustím provokace a ty si taky odpusť svůj vztek.
Tenkrát jsem ho pevně držel kolem pasu, jeho kůň slabě pohodil hlavou. Draco ten pohyb se smíchem napodobil. Utopil jsem svou tvář v moři jeho kadeří, paprsků zlatého slunce. Och, Merline! Jak nádherně ostrá a těžká byla jejich vůně. Tak smyslná, plná divokosti jako můj Draco!“

„Neovládl jsem se. A nestydím se za to, to musíš vědět. Ruce mi sklouzly po jeho těle, na jeho boky, hýždě, v klín. Nerdi se, není důvod, proč bys měl cítit stud. Jednou tam i ty tvoje najdou cestu. Pochopíš, proč je to tak opojné, dokonalé a nádherné. Můj syn ti ukáže cestu sám, bude chtít, aby ses k němu přivinul. Ale bude to objetí prázdné a dávno vybrané schránky. On patří mně! Celý patří mně! Jeho duše, podstata – říkej si tomu, jak chceš! Nikdy, už nikdy nedostaneš v životě to, co já!
Tohle od tebe bolelo. Říkej si, co chceš, ale kletby jsou kletby. Už to nedělej, prosím. Jistě, já prosím – i to mne naučil můj syn. Azkaban je strašné místo, ani nevíš jak. Tady se Malfoyovství nenosí. Spadneš na dno, zůstaneš tu a nechceš už nic… Nelituji se, mám Draca. V sobě, uvnitř, všude. Je v mém těle. V mé mysli. Takové pouto mi nevezmou ani mozkomoři! Nedám si ho vzít, v tom je celý ten trik.
Ano, budu pokračovat. Tenkrát…Draco se vzepřel. Snažil se mi utéct. Cloumal se mi v objetí jako loď v bouřce. Povalil jsem ho do slámy. Tam už se nebránil. Splynul se smyslem mého života, poddal se jednomu polibku za druhým. Chvěl se pod doteky, jako by to bylo jeho poprvé. Ne, byl jsem si jistý, že minimálně už dneska pokořil onu dívku. Zněžněl jsem svoje pohyby a se vzrůstajícím bušením srdce zjišťoval, jak v nich Draco nalézá svůj vlastní cíl.
Byl úchvatný, okouzlující! Znovu jsem se zamiloval. Odsuď mne, je to jedno. Když jsem do něj pronikal, tak vím, že jsem byl nejšťastnější za posledních dvacet let. A víc jsem vědět nepotřeboval. Utápěl jsem se v jeho prstech, laskal jeho vlasy a horoucími polibky tišil křik. Ach, jak brečel! Jak strašně krásná v tu chvíli byla veškerá bolest! Chutnala jako nejsladší Evina jablka z Edenu!“

„Nezneužíval jsem svého syna. Nedával jsem mu nic, co sám nechtěl. Byli a jsme stále velmi rozdílní. Zbožňoval jsem jeho kůži. On naopak prahnul po mých pažích. Ach, jistě, stihli jsme si toho sdělit dost. Když mne díky tobě zatkli během jeho pátého ročníku, posílal mi téměř každý den dopisy. O tom jak mu chybím, o tom, co všechno chce ještě udělat, jak moc se kvůli mně snaží, jak hrozně se ti chce pomstít… Zvláštní, jaký obrat vzalo jeho přesvědčení. Pověz, nesnaží se tě někdy zabít? Oproti tvému přesvědčení by mi to neudělalo radost. Vůbec Draca nechápeš.
O prázdninách mezi čtvrtým a pátým ročníkem jsem na něj neměl tolik času. Ostatně, asi ti nemusím vysvětlovat, že se Pán Zla zlobil. Když jsem ze sídla za prací odcházel, díval se na mne Draco chladně a odměřeně. Jeho oči vypadaly jako dva železné okovy. Chtěl mne spoutat a přitom nevěděl, že už mne dávno vábí a přivolává jako nikdo.
Ani nevíš, jak moc chtěl se mnou chodit na ministerstvo. Jak škemral a co všechno udělal pro to, aby se mohl jít podívat na tvůj soud. Ne, to jsem mu nemohl povolit. Klidně řekni, že jsem zneužil jeho zoufalých tužeb – protože já to udělal! Využil jsem téhle jeho, pro mne nepochopitelné, slabosti, abych ho mohl mít u sebe a milovat!
Možná jsem ho měl začít podezírat. Pořád o tobě mluvil…i když, kdo ne? Ale neobdivoval tě. Nenáviděl tě. Hanil tě nejhoršími výrazy, vyčítal ti sebemenší maličkosti. Nebral jsem to na vědomý. Sem tam jsem něco sdělil Pánu Zla, ale připadalo mi to jako neškodné debatování o nějakém zlobivém děcku. Navíc jsem od Draca dostával to, co jsem chtěl. Když se mi odevzdával, bilo se v jeho očích s chladem železa ještě chladnější zlato. Ale to zlato, to jsem miloval. Proč bych to měl měnit? Proč bych si narušoval tuhle nádhernou iluzi poslušného chlapce? Proč bych ho podezříval, když roztouženě šeptal mé jméno?“

„Avšak dokázali jsme si pro sebe vyšetřit mnohem více času, než se zdá. Každou volnou chvíli, kterou Draco nastřádal, trávil se mnou, popřípadě alespoň doma. Potřeboval jsem jeho přítomnost a on mi vycházel vstříc. Nebýt jeho, nepřežil bych celý ten kolotoč – hrát si na důvěrníka toho ubohého muže, Kornelia Popletala, sloužit na plný úvazek Pánu Zla, přecházet Narcisiny často až přehnané hysterické výlevy a chápat je.
Vzpomínám si na jeden banket, který se pořádal místo obvyklé oslavy Vánoc kolem Dracových patnácti. Aha, také jsi si vzpomněl, jak nás všechny Můj Pán dostal chytře z vězení. Ne, nemá to s tím nic společného, máš pravdu. O mrtvém se spolu bavit nebudeme. Draco je živoucí důkaz celé té války. Pověz…jak se má? Ano, uhodl jsi, skutečně mi nepíše. Měl jsem za to, že mu to zakazuješ. Cože? Že bys proti něčemu takovému nic neměl? Nebuď směšný – jistěže by ti vadilo, kdyby Draco v dopisech otci psal to, co dříve.
Samozřejmě, vraťme se raději k pozdní oslavě Vánoc. Odebrali jsme s Narcisou synáčka na víkend do sídla. Nebylo to těžké, Brumbál měl pro rodinné důvody vždy nadměrné pochopení. Sezvali jsme několik přátel a ti svá dítka odebrali také. Myslím, že nikomu žádným zvláštním způsobem nechyběla. Byla to akce pořádaná narychlo a uznávám, že nedosáhla obvyklého standartu, jež je v takových kruzích vyžadován. Žádné vybrané lahůdky, ne jiné ozdoby, než které byly v sídle – jen pár sehnaných delikates a sladkostí a připravená hudba, kterou jsme den předtím vymysleli. Kdybych měl skřítka, bylo by to rychlejší. Jak jen se jmenoval…Doddy? Dobby, ano, Dobby. A vůbec, nemusíš to jméno po mně tak plivat. Už se na tebe za to nezlobím.
Jsem samolibý, ale že i odporný? Budu se ti vysmívat! Nezastavíš mne! Dobrým důvodem ke smíchu je i tvá pouhá přítomnost! A co jiného mi tady zbývá, nežli výsměch?! Co dalšího může Malfoy nabídnout světu?! Azkaban je strašlivý. Vymysleli ho totiž ti dobří a zákonodární lidé…
Jistě, co jsem chtěl… Ano, oslava. Nezáleží na tom, jak se na Draca díváš. Vždycky uvidíš pouze tu část na povrchu. A na oslavách on ukazoval úžasný přelud vznešenosti. Mrštné pohyby, dokonalá symfonie jeho doteků a gest… To všechno bylo tak nádherné! A Draco byl též vynikající tanečník. Možná proto, že si sám vybral učitele – mne. Nechtěl nikoho jiného. Na pár chvil u nás vždy byli ti nejlepší lektoři a lektorky, ale on vřískal a jančil. Tak jsem ho začal vyučovat. Ano, opět máš pravdu – tímhle se náš vztah odstartoval. Bylo mu deset, když jsem směl poprvé rozličnými tóny vést jeho drobné dlaně. Byl okouzlující…
Nemůžeš tuhle zálibu v mém synovi pochopit, nesnaž se o to. Nemám rád děti, mám rád jeho. Při tanci jsme spolu splývali; cvičil jsem jeho kroky; objímal ho, abych mu ukázal, jak správně tančit s křehkou ženštinou, a občas si na pomoc zavolal i Narcisu s tou její labutí ukázněností a elegancí. Na té oslavě protančil celý večer. S povýšeným, nadřazeným pohledem vedl sebejistě do rytmu rozličné dcerky, ne jednu manželku včetně Bellatrix. Nesouhlasil jsem s tím, ale ženy…chm, to pro Draca stejně znamenalo jen chvilku odreagování. Podléhaly mu. Probouzel v nich tu nejčistší ženskost – alespoň to si myslela Narcisa.
Navíc jsem dohlížel na to, aby nepil. Sám jsem do sebe nalil tři sklenky skotské, snad proto, abych jim ho nešel z náruče vytrhnout. Zasloužil si dárek, že ano? Když se vše skončilo a Narcisa si šla se svojí sestrou povídat, odešel jsem k Dracovi. Ležel v ložnici na přikrývkách, stočený na bok, a vypadalo to, že skoro spí s nohami na polštáři a hlavou na opačné straně, ale jakmile slyšel klapnutí dveří, utahaně se na mne usmál. Byl moje dokonale unavené mláďátko. Sdělil jsem mu, že mám dárek. Ptal se, co to je. Odpověděl jsem jednoduše: já. Zasmál se a znělo to, jako když by se křišťál tříštil o drobné vodní kapičky. Tak nádherně se uměl zasmát, tak okouzleně jsem to vnímal! Když jsem si k němu lehal, mrmlal s bujnou veselostí něco o opilých starých rodičích, začínajících být senilní. Jeho ruce a polibky mi však nedovolily vykárat ho za takový lehký vtípek.
Zašeptal jsem mu do ucha, že je mé malé zlé hádě…a v tu chvíli bylo všechno pryč. Draco…on se rozbrečel…“

„Ale, prosím tebe, s tímhle na mne nechoď. Spartánská Malfoyovská výchova? Je lehké se za to schovat?! Žádná taková nebyla! Který otec dnes nebije zlobivé dítě?! Občas jsem se nechal unést a ano, hůlka mi propůjčovala neuvěřitelnou moc. Nikdy ovšem nedostal nic, co by si nezasloužil. Málo jsem se mu věnoval, to vím, ale vynahrazoval jsem mu to na všem. Musel jsem vládnout v rodině – kdybych tam nedržel pevnou ruku, byli bychom všichni dávno mrtví.
Nebyl jsem k němu hrubý! Nikdy! Neopovažuj se… Já Draca miloval, copak to pořád nechápeš?! Já svého syna chránil! Co myslíš, že by se stalo, kdyby se o naší vzájemné náklonnosti někdo dozvěděl?! Nejen že bych šel do vězení, ale netušíš, jak by toho mohli využít proti Dracovi. Je to mladý blázen! Oba jsme byli zaslepení tou touhou, že jsme přestávali myslet. Jenom mi potvrzuješ, že by tenkrát kvůli mně šel do všeho! Nesnaž se být tak horlivý ve svých závěrech. Už jsem ti řekl, že to, co jsem dostal já, ty nikdy nevyškemráš!
Prosím! Tos vždycky…chtěl… Abych ti ležel u nohou…škemral… Ale to nesmíš chtít od Draca. Zničíš ho, zabiješ. Zabíjíš mého syna… Nech toho, já nestojím o tvůj soucit, nebo jak tomu říkáš! Kvůli tomuhle Malfoyové neukazují nic. Využij, nebo budeš využit. Zabij, nebo budeš zabit. To jediné jsem učil Draca. O samotě ať se chová jakkoliv, ale vůči všem těm ostatním musí být reprezentativní. Musíš těm okolo ukazovat pevnou a nepřemožitelnou tvář, když chceš, aby tě následovali. Když chceš jejich důvěru, tak musíš být částečně neomezeným pánem. Ne, mýlíš se, Pán Zla neměl city ani na začátku. Pro něj byly nebezpečné.
Ale můj Draco…umí naslouchat. Poslouchal vždy velmi pečlivě vše, co jsem mu říkal. Pokyvoval hlavou – a v tu chvíli byl tím nejrozkošnějším stvořením, jaké jsem kdy poznal. On rozuměl, žil v tom světě se mnou, sám musel být Malfoy. Jinak to nešlo, pochop. Ani teď to nejde jinak! Pořád je na povrchu to zrcadlo a všichni z Draca uvidí jen to, co jim ukáže; to, co chcete vidět. Už jsem ti to dost jasně vysvětlil?!
Jenže přenádherný Draco cítí. Nikdy nebyl hadem v Ráji, nikdy nechtěl, aby ho tak lidé viděli. Netušíš, co to s ním dělá, když ho teď za malé hádě považují všichni…a já taky ne…“

„Proč tě vlastně může milovat? Proč tě nenáviděl? Zajímavé otázky, nicméně mají příliš lehké odpovědi. Kdybys s Dracem prožil tolik, co já, kdyby vás spojovalo tolik, co nás, dokázal bys ho odhadovat beze slov. Obávám se, že to je jistý špatný vliv z Narcisiny strany. Řekl jsem snad, že je to slabost? Slaboch by byl, kdyby to nedokázal udržet pod tou svou dokonalou tváří – a to bys pak tady nebyl.
Nenáviděl, protože se do tebe zamiloval. No, tomu, že to nechápeš, se ani nedivím. Ale poslouchal jsi, co jsem ti tady říkal? Tak si jistě dovedeš představit, kolik místa jsem v Dracově životě zabral, kolik citů jsem si přivlastnil – bolesti, strachu, úcty, pokory, lásky, touhy… Ano, je možné, že by mu bylo lépe, kdybych to nikdy neudělal, ale nech mne ti to dopovědět. V Dracovi se najednou utvořilo místo i pro někoho dalšího, ale bylo malé, jelikož já měl zbytek. A Draco byl Malfoy – buď máš vše nebo nemáš nic. Takže tě začal nenávidět, protože milovat tě nemohl. Bylo bláznovstvím přijít za tebou a snažit se o smír. Ale věřím, že tam někde uvnitř měl pro tebe mnohem víc. Ani jeden z nás si nedovede představit, co to pro něj muselo být – ty, protože jsi nestrávil v Azkabanu žádnou chvíli svého života, a já, protože jsem se nikdy nerozmýšlel a prostě jsem to všechno stejně rozložil, stejně kondenzoval na obě strany.
Jsme jenom lidé, Pottere. A jako takoví jsme snadno ovlivnitelní. Máme totiž v sobě síť, síť utkanou z prázdných mezer. Ta oka v ní jsou nejhlubší nicotou, která skrývá pravdu. Předstíráme, všichni do jednoho, protože se s tou skutečností bojíme žít, neumíme se s ní smířit. Napadlo tě to někdy? A víš proč, mladý bystrozore? Protože v každém z nás je ukrytá nestvůra, která se snaží ty mezery vyplňovat – a my jí obvykle ochotně vyhovíme. Utápíme tam bohatství, ženský, chlapi, zálety, touhy, vzruchy, drogy, alkohol, lásku, nenávist, víru, cíle, předurčení, sny i tu bestii. Ta celá pitomá hra na hodné a zlé je jen vsugerovaným přáním našeho přízraku. Jenže tím, jak ty díry vyspravujeme, se zabíjíme. Lidský život je vlastně jen pomalá, bezcitná sebevražda. Nemá cenu si nalhávat, že jsem tímhle Draca neděsil, ale musel se to naučit. Všechno prožíváš jen v krátkých záblescích – štěstí, lásku, ten tvůj jemnocit pro pomáhání druhý, vztek, smutek, milost a pokoru. Každý impuls je jen výkřikem bestie v nás. Každý pud je nedostatkem důvěry v sebe sama, i když se nám to tak nezdá. A když se najde něco, co tu síťovinu dovede přetrhat, musíme tomu být cele oddaní a podřízení. Draco nebyl ani jedno ani druhé. Proto se tu síť teď marně snaží zpravit – já ji přetrhal, jen já vím, jak jí dát dohromady! Proto ti můj syn nikdy nebude schopný poskytnout intimní fyzický kontakt.
Jenomže Draco si mne ochočil. Pochopil, že když spolu sedíme a on se jen prosťoučce zvedne, přejde ke mně a skloní se ke mně, aby mi cosi rozpustilého pošeptal… Ale ano, já se ochočit nechal. Jakmile na to můj vykutálený syn přišel, začal si hrát na neomezeného pána svých mazlíčků a to mu, předpokládám, zůstalo, protože kdyby si neudělal mazlíčka i s tebe, řešili byste tuhle záležitost v posteli. Jsi příliš slabý, než aby ses mu postavil! Jsi příliš vznětlivý a málo trpělivý, než abys dokázal tu síť pomalu vybudovat! Jsi příliš zamilovaný, než abys ho tímto rozhovorem pak dokázal ranit! Jen si to přiznej, zatraceně se ti uleví…
Ne, já za to nemůžu! Zavinil jsem to, ale jenom tím, že jsem ho pustil k Pánu Zla tak vyděšeného a zmateného! Kdyby mne nezavřeli, nemusel mne Draco zrazovat! Nikdy by neopustil naši stranu! Věř mi, že to začalo v šestém ročníku úplně naplno. Syn měl miliony důvodů tě nenávidět. Vzal jsi mu mne, vzal jsi mu iluze…a láska se má řešit ve dvou, jenže Draco viděl, že Pán Zla má problémy jen s ovládnutím světa. A co myslíš, že byla první reakce? Hezké, takže ty i Draco používáte selský rozum – chm, viděl jsi, že Draco se pokusil přestat milovat, nenávidět, on nechtěl cítit… Je v pořádku? Vůbec nevím, co se s ním dělo, co mu je. Jak se má? Stále jsi mi to neřekl. To rád slyším.
Och ne, nebudu tě poslouchat. Tvoje slova pro mne nemají váhu. Patříš k celému tomu ministerskému humbuku, který mne připravil o vše. A když jsem se pak doslechl, co se pokusil Draco udělat… Zjizvil jsi mého syna. Všichni víme, že jsi trpěl během války. Všichni si umíme představit, jak příšerná léta pro tebe byla dospíváním. Kdokoliv ti vysvětlí, proč se teď snažíš tak hloupě oplácet všem a celému světu. Pořád cítíš vinu, protože si myslíš, že kdyby ses nenarodil, nic by se nestalo. Ale víš, Harry, já nemám svědomí…
Ne, počkej! Kam jdeš?! Slíbil jsi, že spatřím Draca! Že když tohle všechno vyřešíme, tak budu zase na chvíli s ním! To se o tobě tvrdí, že jsi na straně dobra! Azkaban je příšerný! Přece mne tu nenecháš…“
„Ne,“ odpověděl Harry klidně a otočil se ode dveří cely. Lucius se hroutil v slzách na podlaze. Těžké řetězy stahovaly jeho ruce k zemi. „Vím, o něčem lepším.“

„Viděl jsem ho!“ mumlal Lucius Malfoy stále dokola. Rukama dělal neuvážená, chaotická gesta, zády vytrvale narážel zlehka do stěny, o níž se opíral. Oči měl rozšířené a dozorci se ho báli už bůhví kolik dní. Byl ve svém stavu horší než mozkomoři.
„Vypadal jako slunce! Úchvatný! Úžasný! Nádherný! Okouzlující! Můj syn! Viděl jsem ho! Držel jsem ho za ruku! Tak dokonalou! Stáhl jsem ho k sobě! Jenže mi ho vzali! Vyrvali mi ho z náručí jako nějakou hračku! Chtěl jsem z něj víc! Víc z mého nejnádhernějšího dítěte! Ne, vrať mi mého syna! Viděl jsem ho!“ ječel na prázdný a osamělý vzduch kolem sebe. „Znovu jsem se ho dotkl!“ rozesmál se náhle, trochu bázlivě. „Cítil jsem celou jeho štíhlou postavu! Bylo to jako smršť – jeho vlasy, oči, tvář! Zlíbal bych nádherné rty! Chtěl jsem ho k sobě stáhnout! Přivinout si ho! Nic neřekl, stále mlčel! Toužil jsem proříznout ta náhle němá ústa! Servat z něj šaty! Nechtěl! Poškrábal mne! Pokousal mne! A ty jsi mi ho odebral!“ zaječel znovu, tentokrát plačtivě. „Pohlédl jsem mu do očí. Spatřil jsem v nich ohyzdný stín! Bludný, vychrtlý, s podlitýma očima, se špinavými vlasy, sápající se, neovládající se! A víš, co je legrační?! Ten stín jsem byl já!“ znovu se krátce zasmál. Pak náhle chechot přešel v krátké zajíknutí a plaché rozhlédnutí celou, jakoby ji viděl poprvé.
„Ach, Draco se bál…“ zašeptal téměř neslyšně. Pohyb zad ustal. Narovnal se a přitiskl se k opoře v mírném předklonu. Pohlédl na stěnu proti sobě, oči plné slz. Nezavřel je. Sváděl s ní jakýsi pochybný duel.
Pak se rozeběhl a vší silou do ní hlavou vrazil. Jeho tělo se prohnulo a kamenná stěna ho odrazila zpět, nohy se podlomily a srazily zbytek rovnou na podlahu. Vypadalo to, jako by padal někomu do náruče. Všemi svaly se rozeběhlo brnivé chvění. Luciovi se kratince zablesklo před očima, než se ve víčkách ustálila černočerná tma, barva opaku života, barva prázdné, pravdivé nicoty.
Protože s pravdou, ani bez ní, se žít nedá.