Panenka
28. 8. 2007
Co skrýváš za víčky
a plameny svíčky?
Snad houf bílých holubic
nebo jen žal?
Tak skončil ten prvý den
smáčený krví.
Ani pouťovou panenku nezanechal…
Naše první manželská večeře. Nikdy ji nedostanu z hlavy. Přichystala jsi mi nezapomenutelný zážitek. Přála sis, abys vše na ni směla připravit. Bral jsem to jako možnost, jak si zvykneš a prohlédneš náš dům, přimkneš k novým skřítkům. Když jsem pak večer vkročil do jídelny, čekalo tam skutečné překvapení.
Stála jsi vedle jídelního stolu v blýskavě bílých svatebních šatech a v šeru místnosti jsi vypadala jako přízrak z jiného, pro mne dosud zapovězeného světa. Mávla jsi hůlkou a naráz se rozsvítilo několik svícnů - dva na stole, v každém výklenku okna. Bílý ubrus měl na lemu podivnou krajku, kterou jsem do té doby nikdy neviděl.
,,Krásné," řekl jsem a pohlédl na tebe. Klopila jsi hlavu, jako bys čekala na můj soud. ,,Pojďme jíst," rozhodl jsem a doufal, že tě ušetřím rozpaků.
Usedla jsi proti mně a cudně skláněla tvář. Vážně jsi chtěla vypadat panensky? Povedlo se ti to. Svícny stály mezi námi jako svědci důvěrného spojení a souznění. Uvrhla jsi mne do role plenitele - tu nemám rád. Ve všem jsem viděl symbol toho, že jsem v tvém životě cosi nechtěného. Chci-li tě, budu muset přes oheň.
Skřítek naservíroval rybu. Lehkou, křehkou. Výtečné jídlo na večer, nicméně působilo odmítavě.
Snažil jsem se s tebou mluvit. Zrušit bariéru, kterou jsi snad neúmyslně vytvářela. Stále jsi klopila oči, odpovídala úsečně, nedávajíc žádný podnět k hovoru. Věř, že mořská pěna by nemohla být něžnější. Tak ostýchavě jsi ale jenom vypadala. Nebral jsem si zajíce z pytle. Kdysi jsem s tebou tančil. O nic nešlo a tak jsi byla veselá, bezstarostná a přímo hotová koketa. Bála ses snad, že vyžaduju etiku v našem soukromí? A vidíš - když jsem tě sledoval, měl jsem chuť udělat něco mladického. Protože, Cisso, my byli mladí.
Manželská noc dopadla slavněji. Nechtěl jsem tě znásilnit - bylo by to absurdní v den, kdy mám na něco takového svaté právo. Navíc jsi mi v tu dobu zato ani nestála. Tělo jsi měla bez poskvrnky - nic krásnějšího jsem nikdy předtím v rukách neměl. Ctím umělecké skvosty.
Překvapila's mne podruhé. Tiskla jsi se ke mně jako vavřín. Svíjela ses a pak hned prohýbala i obtáčela. Možná, žes mne nemilovala a nic z toho jsi nechtěla, jenže zážitek sis kvůli tomu pokazit nehodlala. Nač by sis svou situaci alespoň trochu nevylepšila?
Zdálo se mi, že to není pot, ale rovnou krev, co se řine z našich těl a stéká do polštářů. A my že jsme jen dva šílení milenci, v kterých přežívá víra Čachtické paní. Bylo to celé jako nesmírně fascinující zápas.
Zní to oplzle. Ale, panenko, vavřín je pro vítěze.
Už otevři oči,
ty uspěchaná,
dámo uplakaná.
Tak už otevři oči,
ta hloupá noc skončí
a mír je mezi náma.
Téměř sedm let potom jsem spolu nespali. Nejen intimně, ale ani v jedné místnosti. Prostě jsme nechtěli, o nechuti ze začátku ani nemluvě. Myslím, že to byla právě nesexuálnost našeho vztahu, co nás tolik sbližovalo. Postupem času jsme si víc a víc povídali a sdíleli každou maličkost.
Dodneška - nevím proč - si pamatuji jednu rozkošnou jarní snídani. Svítilo na tebe světlo a tvůj vínový župan vypadal jako květ orchideje vyplněný tebou, tvojí vílností. Svezl jsem se na čtyři a dolezl k tobě. Úkosem ses na mne podívala, lžička strnula na půl cesty ke tvým ústům. Napodobil jsem prosícího pejska, ač uznávám, že na kňučení bych měl zapracovat. Rozhlédla ses, jako by ses bála, že tě může někdo důležitý vidět, ale nakonec jsi mi lžičku s vejcem vsunula do úst a zasmála ses. Připadala jsi mi volná.
Anebo když jednomu z nás bylo příliš smutno a cítil se osamocený, přišel za tím druhým a klidně jsme si celou noc povídali. Párkrát se nám tolik stýskalo, že jsme leželi v posteli vedle sebe a Merlinví z jakého popudu se drželi za ruce. Hladila's mne ve vlasech.
Nesnáším sentiment. Připomíná mi i to špatné. Co si budeme nalhávat - bylo to špatné. Doba a má služba u Pána zla gradovala. Stále víc se mi zdálo, že život je noční můra. I ta naše tichá dohoda ve mně chvílemi budila znechucení. Zbytečně jsem byl na tebe pak hrubý. Vím, že jsi to zapila slzami v tichosti svého pokoje. Vím jenom, že jsme oba přilévali oleje do ohně.
A vidíš, byla's to ty, kdo otevřel oči a probudil mne. Metaforicky, samozřejmě. Jednou jsem večer k tobě přišel, padnul ti k nohám a rozbrečel se jako malé dítě.
,,Já už dál nemůžu!" vzlykal jsem. ,,Nejsem vůbec k ničemu! Nesnáším tenhle život! Nenávidím všechny bez rozdílu! A jsem tak ubohý, že ani nemůžu, i když bych chtěl, milovat svou ženu!" Objal jsem tvoje kolena a zvedl k tobě hlavu. Nevypadala jsi překvapeně, nýbrž lítostivě. Byl jsem ochotný snést i facku. ,,Odpusť, Cissy, odpusť," zašeptal jsem a smáčel tvůj hábit.
Dlouho jsem se nedočkal reakce. Jakmile jsi však klesla na kolena a jemně mnou zatřásla, neodvažoval jsem se ani dýchat. Pocit marnosti i toho, že jsem tě zklamal.
,,Luciusi, má nejzářivější hvězdo," pronesla jsi zajíkavě, ,,není, co bych ti odpustila! Odpusť, že nejsem manželka, kterou by Malfoy chtěl!"
To už jsme brečeli oba. Jeden přes druhého jsme žadonili o lepší svět. Vzývali svoji lásku, abychom se nikdy neopustili. A taky se na chladné podlaze po dlouhých letech znovu milovali.
Má dámo z nejvznešenějších! Přál bych si, abych býval natolik nesobecký jako ty! Prosím, neplač dnes…
Už si oblékni šaty
i řetízek zlatý
a umyj se, půjdeme na karneval.
A na bílou kůži
ti napíšu tuší,
že dámou jsi byla a zůstáváš dál.
Milovali jsme se natolik, že jen blázni mohou pochopit. Byla jsi nejkrásnější květinou, k jaké jsem si směl přivonět. Náš vztah bylo to, co mi dodávalo sílu. Potřebovali jsme se, chápeš? Bavilo a konejšilo mne tě pozorovat, ať už sis četla, chodila zahradou, tančila nebo spala. A to i přes to, že jsem to neuměl vyjádřit, pohádali jsme se a mým pohledům jsi spílala do netečnosti a chladnosti svého muže.
Musím připustit, žes nebyla křehká panenka, která se mnou první manželský den večeřela. Vzal bych zpátky dny, kdy jsem se tak k tobě choval. Dokonce mám v hlavě i to, jak sis prosadila jméno našeho syna. Řekla's tenkrát: ,,Provdala jsem se za bestii, která po mně metá oheň a síru. Ten jeho parchant bude vždycky Python!"
Vážně ses tolik zlobila, že jsem z tebe udělal matku? Opravdu sis myslela, že tě dítě zbaví půvabu? Ach ne, má hádanko, dítě tě jenom pomohlo vyluštit. Stále jsi utíkala na plesy a přidávala pokrytectví předstíráním, že žádný Pán zla nebyl. Z maškarních bálů tě provázeli rádoby milenci proto, abych žárlil. A já vážně byl bez sebe vzteky. Žena, která nechá tříletého chlapečka doma a sama jde hrát koketu pod maskou; co je to do rodiny?! Ale nemám ti to za zlé - chtěla's, abych si tě začal vážit a dokazoval ti, že jsi stále jediná, pro kterou jsem se rozhodl. Měl jsem zůstávat víc doma.
Trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že mne doopravdy miluješ. Draco se kvůli mně vztekal - což nebylo od jeho čtrnáctých narozenin nic zvláštního. Trpěl pocitem, že ho pořád beru jako dítě. Jenže on byl dítě. Kdybys jen věděla, co všechno jsem mu provedl… Miloval jsem ho bezmála stejně jako tebe. Malfoyové ovšem nevychovávají nevinné andílky.
,,Tvůj otec tě miluje," řekla jsi mu jednou a já zůstal stát za dveřmi.
,,Jasně, mami - láskou, která ze mě vyjídá kousíčky!" odseknul synátor.
,,Jsou to i jeho kousky," odporovala jsi káravě. ,,Nikdy jsi neměl ten pocit, že je jediný, komu můžeš věřit? Ten jediný, kdo je tu vždycky, když jsi sám? Když potřebuješ pomoc?"
,,U něj ne, ale u tebe. Můj otec je parchant."
,,Máme pro ně nevídanou slabost, Draco," odpověděla jsi konejšivě.
,,Je to perverzní úchyl!" zakřičel Draco.
,,Moc populární v téhle době," děla jsi klidně.
,,Sakra! Ani jeden nevíte o nějaký lásce nic!" vztekal se. Vzápětí vykřiknul, neboť mu tvá pečující ručka uštědřila facku. ,,Mami!" vzlyknul prosebně. ,,Vždyť ho ani jeden nemilujeme!"
Přemýšlel jsem, koho o tom přesvědčuje. Nemyslel jsem si, že bych byl nějak zvlášť špatný otec.
,,Nemilujeme," ozvala ses po chvíli tiše. ,,Jak jsi řekl, nevíme přece nic o lásce. A ty, ty víš, co je láska?" Moc bych ti chtěl vidět do tváře, když jsi to pronesla.
Vzal jsem za kliku, avšak Draco mne předešel. Vyděšeně se mi podíval do očí. Usmál jsem se a vztáhl k němu ruku, ale dřív, než jsem mohl cokoliv říct, utekl do svého pokoje. Přešel jsem k tobě a objal tě. Bylo poznat, jak moc tě to trápí.
Vtiskl jsem ti polibek na spánky a zamumlal: ,,Neboj, on z toho vyroste…"
Je to častá chyba rodičů. My z toho vyrostli. Jenže Draco už neměl kam růst. Ne v té době, v jaké jsme žili. Stejně jsem ho miloval. Rodina má držet při sobě a on to ví.
Moc bych se chtěl znovu dotknout tvé hebké kůže! Vždycky jsi byla a vždy budeš to nejlepší, co jsem poznal…
Už otevři oči,
ty uspěchaná,
dámo uplakaná.
Tak už otevři oči,
ta hloupá noc skončí
a mír je mezi náma.
Nemyslím si, že je tohle projev náhlé nostalgie. Či snad pochybné touhy. Uvědomil jsem si, že jsou věci, které jsem ti nikdy předtím neřekl. Tolik snů, kolik jsme oba promarnili ve společném náručí, nám bohužel nikdo zpátky nedá. Ale - a chci, abys o tom skutečně přemýšlela - nikdo nám je nevzal. Jen my sami. Nežij ve tmě nočních můr; nevěř tomu, co uslyšíš, ale věř zase jen sobě jako tenkrát, když jsem tě poznal. Otevři oči, lásko, tentokrát pro tebe a pro Draca.
Nechci, abys mne litovala. Píšu ti to, dokud se ještě mozkomorům nepodařilo dostat ze mne veškerý zdravý rozum. Miloval jsem tě.
S láskou, Lucius.
A mír je mezi náma…
A/N: Python je bájný drak, kterého zabil Apollón a po němž se jmenuje souhvězdí Draka.
a plameny svíčky?
Snad houf bílých holubic
nebo jen žal?
Tak skončil ten prvý den
smáčený krví.
Ani pouťovou panenku nezanechal…
Naše první manželská večeře. Nikdy ji nedostanu z hlavy. Přichystala jsi mi nezapomenutelný zážitek. Přála sis, abys vše na ni směla připravit. Bral jsem to jako možnost, jak si zvykneš a prohlédneš náš dům, přimkneš k novým skřítkům. Když jsem pak večer vkročil do jídelny, čekalo tam skutečné překvapení.
Stála jsi vedle jídelního stolu v blýskavě bílých svatebních šatech a v šeru místnosti jsi vypadala jako přízrak z jiného, pro mne dosud zapovězeného světa. Mávla jsi hůlkou a naráz se rozsvítilo několik svícnů - dva na stole, v každém výklenku okna. Bílý ubrus měl na lemu podivnou krajku, kterou jsem do té doby nikdy neviděl.
,,Krásné," řekl jsem a pohlédl na tebe. Klopila jsi hlavu, jako bys čekala na můj soud. ,,Pojďme jíst," rozhodl jsem a doufal, že tě ušetřím rozpaků.
Usedla jsi proti mně a cudně skláněla tvář. Vážně jsi chtěla vypadat panensky? Povedlo se ti to. Svícny stály mezi námi jako svědci důvěrného spojení a souznění. Uvrhla jsi mne do role plenitele - tu nemám rád. Ve všem jsem viděl symbol toho, že jsem v tvém životě cosi nechtěného. Chci-li tě, budu muset přes oheň.
Skřítek naservíroval rybu. Lehkou, křehkou. Výtečné jídlo na večer, nicméně působilo odmítavě.
Snažil jsem se s tebou mluvit. Zrušit bariéru, kterou jsi snad neúmyslně vytvářela. Stále jsi klopila oči, odpovídala úsečně, nedávajíc žádný podnět k hovoru. Věř, že mořská pěna by nemohla být něžnější. Tak ostýchavě jsi ale jenom vypadala. Nebral jsem si zajíce z pytle. Kdysi jsem s tebou tančil. O nic nešlo a tak jsi byla veselá, bezstarostná a přímo hotová koketa. Bála ses snad, že vyžaduju etiku v našem soukromí? A vidíš - když jsem tě sledoval, měl jsem chuť udělat něco mladického. Protože, Cisso, my byli mladí.
Manželská noc dopadla slavněji. Nechtěl jsem tě znásilnit - bylo by to absurdní v den, kdy mám na něco takového svaté právo. Navíc jsi mi v tu dobu zato ani nestála. Tělo jsi měla bez poskvrnky - nic krásnějšího jsem nikdy předtím v rukách neměl. Ctím umělecké skvosty.
Překvapila's mne podruhé. Tiskla jsi se ke mně jako vavřín. Svíjela ses a pak hned prohýbala i obtáčela. Možná, žes mne nemilovala a nic z toho jsi nechtěla, jenže zážitek sis kvůli tomu pokazit nehodlala. Nač by sis svou situaci alespoň trochu nevylepšila?
Zdálo se mi, že to není pot, ale rovnou krev, co se řine z našich těl a stéká do polštářů. A my že jsme jen dva šílení milenci, v kterých přežívá víra Čachtické paní. Bylo to celé jako nesmírně fascinující zápas.
Zní to oplzle. Ale, panenko, vavřín je pro vítěze.
Už otevři oči,
ty uspěchaná,
dámo uplakaná.
Tak už otevři oči,
ta hloupá noc skončí
a mír je mezi náma.
Téměř sedm let potom jsem spolu nespali. Nejen intimně, ale ani v jedné místnosti. Prostě jsme nechtěli, o nechuti ze začátku ani nemluvě. Myslím, že to byla právě nesexuálnost našeho vztahu, co nás tolik sbližovalo. Postupem času jsme si víc a víc povídali a sdíleli každou maličkost.
Dodneška - nevím proč - si pamatuji jednu rozkošnou jarní snídani. Svítilo na tebe světlo a tvůj vínový župan vypadal jako květ orchideje vyplněný tebou, tvojí vílností. Svezl jsem se na čtyři a dolezl k tobě. Úkosem ses na mne podívala, lžička strnula na půl cesty ke tvým ústům. Napodobil jsem prosícího pejska, ač uznávám, že na kňučení bych měl zapracovat. Rozhlédla ses, jako by ses bála, že tě může někdo důležitý vidět, ale nakonec jsi mi lžičku s vejcem vsunula do úst a zasmála ses. Připadala jsi mi volná.
Anebo když jednomu z nás bylo příliš smutno a cítil se osamocený, přišel za tím druhým a klidně jsme si celou noc povídali. Párkrát se nám tolik stýskalo, že jsme leželi v posteli vedle sebe a Merlinví z jakého popudu se drželi za ruce. Hladila's mne ve vlasech.
Nesnáším sentiment. Připomíná mi i to špatné. Co si budeme nalhávat - bylo to špatné. Doba a má služba u Pána zla gradovala. Stále víc se mi zdálo, že život je noční můra. I ta naše tichá dohoda ve mně chvílemi budila znechucení. Zbytečně jsem byl na tebe pak hrubý. Vím, že jsi to zapila slzami v tichosti svého pokoje. Vím jenom, že jsme oba přilévali oleje do ohně.
A vidíš, byla's to ty, kdo otevřel oči a probudil mne. Metaforicky, samozřejmě. Jednou jsem večer k tobě přišel, padnul ti k nohám a rozbrečel se jako malé dítě.
,,Já už dál nemůžu!" vzlykal jsem. ,,Nejsem vůbec k ničemu! Nesnáším tenhle život! Nenávidím všechny bez rozdílu! A jsem tak ubohý, že ani nemůžu, i když bych chtěl, milovat svou ženu!" Objal jsem tvoje kolena a zvedl k tobě hlavu. Nevypadala jsi překvapeně, nýbrž lítostivě. Byl jsem ochotný snést i facku. ,,Odpusť, Cissy, odpusť," zašeptal jsem a smáčel tvůj hábit.
Dlouho jsem se nedočkal reakce. Jakmile jsi však klesla na kolena a jemně mnou zatřásla, neodvažoval jsem se ani dýchat. Pocit marnosti i toho, že jsem tě zklamal.
,,Luciusi, má nejzářivější hvězdo," pronesla jsi zajíkavě, ,,není, co bych ti odpustila! Odpusť, že nejsem manželka, kterou by Malfoy chtěl!"
To už jsme brečeli oba. Jeden přes druhého jsme žadonili o lepší svět. Vzývali svoji lásku, abychom se nikdy neopustili. A taky se na chladné podlaze po dlouhých letech znovu milovali.
Má dámo z nejvznešenějších! Přál bych si, abych býval natolik nesobecký jako ty! Prosím, neplač dnes…
Už si oblékni šaty
i řetízek zlatý
a umyj se, půjdeme na karneval.
A na bílou kůži
ti napíšu tuší,
že dámou jsi byla a zůstáváš dál.
Milovali jsme se natolik, že jen blázni mohou pochopit. Byla jsi nejkrásnější květinou, k jaké jsem si směl přivonět. Náš vztah bylo to, co mi dodávalo sílu. Potřebovali jsme se, chápeš? Bavilo a konejšilo mne tě pozorovat, ať už sis četla, chodila zahradou, tančila nebo spala. A to i přes to, že jsem to neuměl vyjádřit, pohádali jsme se a mým pohledům jsi spílala do netečnosti a chladnosti svého muže.
Musím připustit, žes nebyla křehká panenka, která se mnou první manželský den večeřela. Vzal bych zpátky dny, kdy jsem se tak k tobě choval. Dokonce mám v hlavě i to, jak sis prosadila jméno našeho syna. Řekla's tenkrát: ,,Provdala jsem se za bestii, která po mně metá oheň a síru. Ten jeho parchant bude vždycky Python!"
Vážně ses tolik zlobila, že jsem z tebe udělal matku? Opravdu sis myslela, že tě dítě zbaví půvabu? Ach ne, má hádanko, dítě tě jenom pomohlo vyluštit. Stále jsi utíkala na plesy a přidávala pokrytectví předstíráním, že žádný Pán zla nebyl. Z maškarních bálů tě provázeli rádoby milenci proto, abych žárlil. A já vážně byl bez sebe vzteky. Žena, která nechá tříletého chlapečka doma a sama jde hrát koketu pod maskou; co je to do rodiny?! Ale nemám ti to za zlé - chtěla's, abych si tě začal vážit a dokazoval ti, že jsi stále jediná, pro kterou jsem se rozhodl. Měl jsem zůstávat víc doma.
Trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že mne doopravdy miluješ. Draco se kvůli mně vztekal - což nebylo od jeho čtrnáctých narozenin nic zvláštního. Trpěl pocitem, že ho pořád beru jako dítě. Jenže on byl dítě. Kdybys jen věděla, co všechno jsem mu provedl… Miloval jsem ho bezmála stejně jako tebe. Malfoyové ovšem nevychovávají nevinné andílky.
,,Tvůj otec tě miluje," řekla jsi mu jednou a já zůstal stát za dveřmi.
,,Jasně, mami - láskou, která ze mě vyjídá kousíčky!" odseknul synátor.
,,Jsou to i jeho kousky," odporovala jsi káravě. ,,Nikdy jsi neměl ten pocit, že je jediný, komu můžeš věřit? Ten jediný, kdo je tu vždycky, když jsi sám? Když potřebuješ pomoc?"
,,U něj ne, ale u tebe. Můj otec je parchant."
,,Máme pro ně nevídanou slabost, Draco," odpověděla jsi konejšivě.
,,Je to perverzní úchyl!" zakřičel Draco.
,,Moc populární v téhle době," děla jsi klidně.
,,Sakra! Ani jeden nevíte o nějaký lásce nic!" vztekal se. Vzápětí vykřiknul, neboť mu tvá pečující ručka uštědřila facku. ,,Mami!" vzlyknul prosebně. ,,Vždyť ho ani jeden nemilujeme!"
Přemýšlel jsem, koho o tom přesvědčuje. Nemyslel jsem si, že bych byl nějak zvlášť špatný otec.
,,Nemilujeme," ozvala ses po chvíli tiše. ,,Jak jsi řekl, nevíme přece nic o lásce. A ty, ty víš, co je láska?" Moc bych ti chtěl vidět do tváře, když jsi to pronesla.
Vzal jsem za kliku, avšak Draco mne předešel. Vyděšeně se mi podíval do očí. Usmál jsem se a vztáhl k němu ruku, ale dřív, než jsem mohl cokoliv říct, utekl do svého pokoje. Přešel jsem k tobě a objal tě. Bylo poznat, jak moc tě to trápí.
Vtiskl jsem ti polibek na spánky a zamumlal: ,,Neboj, on z toho vyroste…"
Je to častá chyba rodičů. My z toho vyrostli. Jenže Draco už neměl kam růst. Ne v té době, v jaké jsme žili. Stejně jsem ho miloval. Rodina má držet při sobě a on to ví.
Moc bych se chtěl znovu dotknout tvé hebké kůže! Vždycky jsi byla a vždy budeš to nejlepší, co jsem poznal…
Už otevři oči,
ty uspěchaná,
dámo uplakaná.
Tak už otevři oči,
ta hloupá noc skončí
a mír je mezi náma.
Nemyslím si, že je tohle projev náhlé nostalgie. Či snad pochybné touhy. Uvědomil jsem si, že jsou věci, které jsem ti nikdy předtím neřekl. Tolik snů, kolik jsme oba promarnili ve společném náručí, nám bohužel nikdo zpátky nedá. Ale - a chci, abys o tom skutečně přemýšlela - nikdo nám je nevzal. Jen my sami. Nežij ve tmě nočních můr; nevěř tomu, co uslyšíš, ale věř zase jen sobě jako tenkrát, když jsem tě poznal. Otevři oči, lásko, tentokrát pro tebe a pro Draca.
Nechci, abys mne litovala. Píšu ti to, dokud se ještě mozkomorům nepodařilo dostat ze mne veškerý zdravý rozum. Miloval jsem tě.
S láskou, Lucius.
A mír je mezi náma…
A/N: Python je bájný drak, kterého zabil Apollón a po němž se jmenuje souhvězdí Draka.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
