Otcovský cit a déšť
21. 5. 2007
Lucius vkročil do koupelny. Voda z kohoutku tiše šuměla a mladík v polonapuštěné vaně překvapeně zatřásl hlavou. Zrovna na hladinu naléval směs pěny – nálevka mu vyklouzla. Lucius se ušklíbl.
„Ať ti to bublá. Jdu se holit. Bude to jen chvilenka,“ sdělil svému synovi posměšně, přešel k umyvadlu a všechno si začal pečlivě připravovat.
Na několik vteřin bylo v koupelně slyšet jen přátelské šplouchání.
Pak se ozval nesmělý hlas: „Mohl bych si s tebou promluvit?“
Lucius mírně otevřel dvířka skříňky, na kterých bylo zrcadlo, a natočil je tak, aby viděl na postavu v lázni. Šedé oči se stáhly stranou.
„Máš problémy ve škole?“ zeptal se zvědavě.
„Ne,“ odpověděl Draco, natáhl ruku a zavřel kohoutky.
Díval se na hladinu pokrytou nasládle meruňkovou pěnou. „Tak jsi něco provedl?“ pokračoval Lucius a nanášel si holicí pěnu.
„Taky ne,“ zavrtěl Draco hlavou, „myslel jsem…myslel jsem promluvit si jako s otcem…“ vysoukal ze sebe ztěžka.
Lucius se ušklíbl: „Ach, tááák. A co bys rád slyšel?“
„Mohl bys přestat mluvit tímhle tónem?!“ osočil se Draco dotčeně.
„Myslím, že se mi nechce,“ děl nato Lucius zamyšleně.
Draco povzdychnul a sáhl po žínce.
„Neurážej se, Draco,“ pronesl smířlivě, „jediné, co potřebuješ vědět, je, že se můžeš milovat s kýmkoliv chceš. Na všechno ostatní přijdeš sám,“ ujistil ho klidným hlasem.
„Ale já si potřebuju promluvit jinak, víš?“
Luciova břitva se zarazila v pohybu.
„Tenhle tvůj tón se mi vůbec nelíbil…“ řekl pozvolna, „proč mluvíš tak úzkostlivě? Něčeho se bojíš?“
„Já nevím,“ zamumlal Draco.
Lucius sledoval, jak se mu do tváří žene krev. Zplihlé vlasy se mu lepily na spánky a na ramena. Prsty jemnými se opatrně mydlil, jakoby omýval vzácnou sochu. Náhle si všiml Luciova zkoumavého pohledu. Nevěděl co říct. Pohled ne nepříjemný, jako spíš odhadující a majetnický klouzal po jeho těle. Sklonil hlavu a objal si kolena.
„Co je pro tebe jiný rozhovor?“
„To je jedno, otče…“ řekl Draco a schoulil se do pěny.
Lucius si omyl tváře.
„Neseď tam dlouho, ať nevypadáš jako hrozinka,“ doporučil tiše a odešel.
Draco po chvíli vylezl z vany a když se utíral, cítil směs prazvláštních pocitů. Patnáct let je dost nato, aby si uvědomoval své tělo. A on si uvědomoval jeho krásu. Všímal si pohledů, v kterých se zračily přitažlivé představy jiných lidí. Froté látka jemně hladila jeho kůži… Zaskočeně upustil ručník a rychle se oblékl do pyžama.
U sebe v pokoji nemohl dlouho usnout. Hladil svoje tělo, ale vždy, když mu to plně došlo, ustrašeně ruce stáhl.
Znenadání se otevřely dveře. Reflexně zavřel oči a ztuhnul. Kroky se přiblížily až k jeho hlavě. Pocítil dotek ve vlasech. Neubránil se cuknutí. Pak mu prsty přejely po tváři. Decentní pohlazení bříšek prstů opsalo nádherné rysy. Draco se nebál, ani necítil úzkost. Občas ho chodila matka nebo otec zkontrolovat. Pročesávali mu vlasy, políbili ho na čelo a pro sebe si něco zamumlali. Dneska by byl raději, kdyby už šli.
Ale všechno se změnilo, neboť ucítil otcovu kolínskou příliš blízko a pak se ho zmocnily malfoyovské rty.
„Když jsi tak hezky přestal předstírat, že spíš,“ ušklíbnul se Lucius, „bude to všechno jednoduší.“
Silou Draca přitlačil do polštáře.
„Pusť mne!“ vyjekl Draco.
Lucius pozvedl koutek.
„Důvěřuj mi, jsem tvůj otec,“ pronesl pyšně a ukradl si další polibek.
Draco se vzpíral, ale k ničemu to nevedlo.
„Neboj se,“ šeptal mu Lucius téměř do ucha. „To je v pořádku,“ usmál se a jeho ruce vklouzly pod tenkou košili.
Byl připravený zlomit synův vzdor, ale přece to nebude nutné. Proč by mu nevěřil, jeho oddaný chlapeček? Celý život ho zahrnoval jen ochranou a láskou…
Draco přivřel oči. Co by mu měl asi říct? „Prosím, nech toho,“ zaskuhral. Lucius se mu dlouze zadíval do očí.
„Věř mi, Draco. Vždycky jsem byl to nejlepší v tvém skoro královském životě. Nechci ti ublížit.“
Jeho rty konejšivě objaly špičku malinkého nosánku a rozechvěly v Dracovi zvláštní pocity – tak bezbranné a dětské. Dlaně ho vrhaly do mírně oslepujících vod vlastních myšlenek. Zatoužil po tom, aby Lucius nezůstal jen u polibku a uvrhnul ho do té nadpozemské vlny rozkoše, díky níž se mohl narodit.
Dovolil otci další polibek a tentokrát si zkoušel vychutnat jeho zkušenou hru.
„Nic to není, vidíš,“ pokračoval Lucius a rukama něžně přejížděl mladistvé tělo, hladkou alabastrovou kůži, neznatelné záhyby svalů. „Smyslnost je to slovo, které k tobě patří,“ zašeptal a hladově se přisál na krček pod záplavou zlatavých vlasů.
Dracovy ruce ho náhle přitáhly těsně k sobě. Pod pevným tělem otce si připadal nehezký a nepřitažlivý. Vnímal, jak se k němu tiskne a cítil každou částečku kůže jako rozpálený drahokam na nejnádhernějším náhrdelníku. Zoufale chtěl poznat tu tajemnou vlnu extáze – tak zoufale, že zaryl nehty do látky Luciova nočního úboru.
„Můj hodný hošík…“ se smíchem tišil otec jeho vzrušení.
Ústy ochutnával hořkosladkou chuť zakázaného ovoce. Nespěchal, neměl důvod být příliš hrubý. Slast je o to větší, když si ji užíváte. Nějaké hrátky a la nucení nevinných obětí ho nikdy nebavily. Ostatně, nucení téměř nikdy nebylo zapotřebí. Rukama sjel o něco níž.
„Můj provokativně rozkošný chlapec…“ zamumlal se stopou posměchu, když mu útlé prsty uzurpovaly prameny vlasů.
„Prosím…“ vydechnul Draco zastřeně, nepřirozeným hlasem, který ho až děsil.
Jeho štíhlé boky se vzpínaly proti laskajícím prstům. Lucius mile rád vyhověl tak svůdnému přání. Se zvrhlou chtivostí objal hubená stehna nohou a zulíbal synovy rty, až se podobaly dvěma šťavnatým jahodám a v šedých očích vybuchovaly celé galaxie. Draco ho cítil, jak se tře přes slabou látku. Slyšel mohutné vzdychy a dech jakoby se přitahoval s pokožkou. Přál si, aby už to napětí, které jím pronikalo v mohutných vlnách neznámého, uvolnil.
A pak mu náhle bez varování otec stáhl kalhoty. Uvědomil si, že příliš dlouho zadržuje dech, tak trhaně vydechl. Lucius pohladil křehké paže pod sebou.
„Můj smyslný drak…“ zašpital roztouženě a jeho dlaně zabloudily do synova rozkroku.
Draco se vzrušeně napjal a křečovitě sevřel prostěradlo. Lucius pociťoval na konečcích prstů zběsilý tep a cukání v celém Dracově těle. Tak snadno mu to ovšem darovat nechtěl.
Vytáhnul se výš. Draco zahrnoval jeho rty žádostivými polibky. Jejich klíny teď spočívaly na sobě. Draco s sebou vzrušeně házel a tiskl otce k sobě. Lucius ho pohyby pánví přivedl k dokonalému vyvrcholení. Prvnímu vyvrcholení.
Dracovi se krev nahrnula do hlavy, horká se rozprostřela a zanechala po sobě rozdováděné šimrání na pokraji bolesti a nejvyšší rozkoše. Poddával se tomu pocitu, jako by ho unášel mořský příboj. Poslouchal, jak v jeho těle tepe vzrušení, naslouchal uvolnění, které se dostavovalo, přestože si otec ještě užíval. Kužel výpadku všech pocitů se s svou rotací navracel do normálního vnímání. Po pocitu nezemského blaha se dostavoval pocit nepokojného znečištění. Cítil na svém podbřišku lepkavou tekutinu a zamotala se mu hlava.
„Co kdybych začal volat matku?“ zeptal se.
Lucius otíral rukávem jeho zpocené čelo.
„A k čemu myslíš, že by ti to bylo?“ ušklíbl se, „domnívám se, že Narcissa by tě možná utěšovala, ale neprohodila by se mnou ani slovo. A propó, máš pokoj na druhé straně sídla než ona ložnici. Co ty víš, možná by po tobě zatoužila. Oddala by se ti jako panenská vestálka svým bohům!“ zasmál se nad svým vtipem a pokusil se vymanit z objetí paží.
„A to je všechno?“ podivil se Draco, „nic nebude? Žádné řeči o tom, jak se mi to příště bude líbit víc, žes měl slabou chvilku nebo tak?“ v hlase měl skoro až výčitku. Podvědomě cítil, že tohle by k tomu mělo patřit, nebo by se měli chvástat svým porušením zákazů jako nějaká divoká zvířata, vysmívat se Narcisse...
„Moc čteš, Draco,“ usmál se Lucius a znovu se pokusil odejít.
Draco se k němu přitáhl a vyžadonil si polibek, pomalý a uklidňující, dokud ho Lucius hrubě neodstrčil.
„Už jsi dostal dost,“ uťal ledově a odešel.
Dostal dost… ta slova bušila Dracovi v hlavě jako kovadlina, na níž se chystají hřeby k jeho ukřižování, otec to nechtěl, otec mu pokorně dal… Tak přesně to vyznělo. Je jen malý kluk, s odpornou zoufalostí natolik žadonící po troše lidského doteku, že se poddá i otci. Není přitažlivý a nemá nic, co by po něm budoucí mohli chtít. V tom Luciově posledním pohledu byl skoro odpor.
Do očí se mu nahrnuly slzy. To přece nemůže být pravda! Zítra přijde otec určitě znovu, Draca si na posteli zotročí a bude se s ním divoce milovat, i když ho Draco poškrábe svými nehty, i když Draco bude vřískat jako pominutý, a když bude Draco příliš vzdorný, přiváže ho otec nemilosrdně k posteli a stejně vykoná, co započal. To všechno jenom proto, že Dracovi nemůže odolat…
Draco si představoval, jak po něm otec nepřemožitelně hyne touhou, a zatím to bylo naopak…
Jenže druhý den večer se žádná záhadná návštěva nekonala. Lucius si Draca všímal asi tak jako normálně, byl to prostě jen jeho bloumající syn. Sice se co chvíli po Luciovi téměř žadonivě díval, ale proto ještě nenastane konec světa, takže není třeba se rozrušovat. Nemusel si ani moc představovat, co se synáčkovi honí hlavou.
Přistihl ho u zrcadla, jak se nespokojeně prohlíží, urovnává si látku, špulí rty a všemožně si smotává a rovná vlasy. Dělal to i u oběda – zkoumal svůj malinký nosík v lžíci. Ovšem jakmile si všiml otce, všeho poslušně nechal a s pyšnou hlavou mu šel z cesty.
Budovat v něm tu nepříjemnou odtažitost je zdravé, usmyslil si vždycky Lucius. Napínal Draca, jak jen mohl, čekal, až rozechvělé strunky prasknou.
Dva týdny bylo víc, než mu dával.
Bylo pozdě a Draco otevřel dveře do jeho ložnice. Lucius se od okna obrátil. Venku byla horká letní noc, ještě bylo jen šero a na zahradní květiny s drtivým bušením spadal příjemně vlahý déšť.
„Myslel jsem, že spíš,“ zakoktal Draco a ve světle svíčky byly jeho tváře nachové.
Lucius si ho prohlédl. Musel vědět, že mu to sluší. V tomhle krémovém saténu normálně nespal. Dlouhá košile se spínala k jeho tělu, obtahovala mu ruce, které vypadaly jako dužnaté stonky květin, a vlasy měl uličnicky rozcuchané. Dokonce si rozepnul límeček a rozhrnul ho, aby odhaloval bledou pokožku. Jenjen sváděl k zakázaným věcem.
„A co by se změnilo?“ ušklíbnul se Lucius.
Draco ztratil plachost a povýšeně pohodil hlavou. Lucia skoro se smíchem napadlo, že je má tak rozčepýřené od toho, jak si ten pohyb hodiny cvičil, aby byl dokonalý. Ale účel světí prostředky.
„Máš pravdu, vlastně nic,“ podotkl v oplátku drze a sednul si na postel, „bude to takhle jednoduší, jistě, hned mě to mělo napadnout. Musíme si spolu promluvit, otče.“
Lucius pokrčil rameny a obrátil se znovu k oknu.
„Vážně?“ zeptal se deště, „ale já nevím o čem, Draco. Chtěl jsi vzít do nebe, vzal jsem tě dál,“ pronesl tajemně a se zadostiučiněním vnímal vrznutí postele, když z ní Draco poplašeně vyskočil.
„Náhodou,“ zajíkl se jeho syn, „o tomhle jsem vůbec mluvit nechtěl. Chtěl jsem… přišel jsem, protože… prostě se mi nezdá správné, žes to udělal,“ vychrlil ze sebe nakonec, „neprosil jsem se tě o nic! Nežádal jsem tě o nějaký zácvik!“ v jeho hlase se zachvěly podezřele vysoké tóny, „neměl jsi právo! Bránil jsem ti! A tys na to nedbal! Sliboval jsi mi, že mne vždycky budeš jenom chránit, ale ne před sebou, viď?“
Lucius se unaveně obrátil. Našeptávání lží sám sobě používal Draco jako obranu docela spolehlivě. Ale moc dobře chápal, že to nepomůže proti sobě samému. Lucius viděl v šedých očích slzy a výčitku jako obrovský balvan.
„Quod custodiet ipsos custodes?“ řekl pomalu, „kdo ohlídá hlídače? Řekové tvůj problém vyřešili, vidíš… Pojď ke mně,“ zašeptal a natáhnul ruce.
Draco se k němu přitisknul.
„Myslel jsem, že mne nemáš rád!“ téměř vzlyknul.
„To zní jako z nějakého laciného románu, ne? I ty můj malý ubožáčku, co tě to jenom napadlo? Draco, můj nádherný a svůdný Draco, jestli se ke mně budeš ještě trochu tisknout, tak za sebe neručím…“ zavrčel na oko výhružně a rukama sevřel mladičké hýždě.
Draco se přitulil pevněji. Lucius políbil jeho vlasy.
„Tak, teď mne pust. Slyšíš? To by stačilo, Draco,“ pokusil se ho od sebe odstrčit.
„Myslel jsem, že se ti to líbí!“ natahoval chlapec zase, „že to chceš! Že se ti líbím, že tě svádím! Není to tak?! Napřed si se mnou hraješ jako s nějakým malým klukem, ale mě už je patnáct! Nemůžeš jen tak přijít a vzít si, co chceš! Já už spoustu věcí chápu! A když se chováš takhle nezúčastněně, tak je to horší!“
„Nikdo neřekl, že je to hezké,“ sdělil mu přímo do ucha a hrubě ho od sebe odstrčil.
Draco dopadl na koberec.
Lucius se nad ním hrozivě sklonil: „V šestnácti ke mně přišel tvůj dědeček a rozhodl se mne zaučit bez jakéhokoliv předešlého varování.“
Vytáhnul ho na nohy a opřel o stěnu. Draco zoufale těkal očima po otcově rozezlené tváři.
„On ale, na rozdíl ode mne, nerespektoval nějakou nevinnost a jemnost! Kdybych do jeho pokoje vešel tak, jako jsi to před chvílí udělal ty, dva dny bych se musel vzpamatovávat!“
Pustil ten jeho rozhalený límec a znechuceně se odvrátil: „Máš být vděčný, víc není potřeba. A teď jdi!“
Draco natáhl ruce. Opatrně se dotknul otcovy tváře. Dal mu vlasy za ucho. Pak se sklonil a přitáhnul si ho k polibku. Nevěděl, jestli ho chce umluvit k cestě za nebeskou bránu, anebo ho jen ukonejšit. Lucius to pochopil po svém.
Vzal ho za zápěstí a s vše věštícím „Jak chceš!“ ho natočil obličejem ke stěně a doslova ho tam přišpendlil. Vyhrnul mu košili a v mžiku už ho držel za boky.
Draco bolestivě vykřikl, ale Lucius na to nebral ohledy. Prudce ho přirazil ke stěně a snad i podvědomě napodoboval hrubost svého otce. Draco křičel jako zbité dítě, avšak v jeho rozjitřených představách to bylo vzrušující. Teď si připadal obnažený a odevzdaný do opatrovnictví nezkrotnému démonovi, který neustane, dokud ho neroztrhá na kusy. Prosil otce, ať ustane, ať mu odpustí, že ho kdy provokoval, ale odpovědí mu bylo jen funění nad hlavou. Zoufale si přál, aby už bylo po všem.
Nakonec pocítil nával lepkavosti a otec dlouze vydechnul, opřený na jeho ramenech. Silné ruce mu srolovaly košili zase dolů.
Lucius se vyčerpaně usadil u jeho nohou. Župan měl rozhalený a prohrábl si vlasy.
„Koledoval sis o to,“ zašeptal obviňujícím hlasem.
Draco brečel a pod jeho tváří už se pomalu rozpouštěla bílá malta. Lucius vjel rukou pod jeho košili a přejel mu prsty po stehně. Připomínalo mu dužnatou lodyhu. Vzhlédl a náhle si připadal jako vandal v parku. Utrhl tu nejvzácnější, nejkrásnější a nejvoňavější květinu, otrhal jí okvětní lístky a to všechno jenom proto, že si chtěl na chvíli připadat jako motýl.
„Když půjdeš dál, než je nebe,“ začal pozvolna, „najdeš vždycky jenom peklo, Draco,“ povzdychnul a stáhnul ho k sobě.
Draco se schoulil jako kus látky. Lucius ho přivinul pažemi a pohladil ho po vlasech.
„To přejde, to bude v pořádku…,“ zašeptal a držel ho v náručí.
Chvíli tam tak seděli. Možná minutu, možná hodinu, než Draco opatrně obrátil na otce bolestně pokřivenou tvář.
„Měl jsi říct, žes mi nemohl odolat…“
„Nemohl jsem ti odolat, Draco,“ zopakoval Lucius konejšivým hlasem.
Šedé oči ho počastovaly výtkou a Dracova tvář se uraženě obrátila. „Tak aspoň teď nelži. Už to nemá význam…“
„Podezírat mne z něčeho tak nízkého, že se nestydíš. Tehdy na posteli jsem tě vážně chtěl. Působil jsi bojácně jako nějaká holčička. Přímo jsi vzýval k tomu, abych tě zneuctil.“
Draco na něj pootočil hlavu.
„Líbí se ti ten výraz, co? Připadá ti, že kvůli tobě něco riskuju…že jsme porušili nepsané pravidlo…že dostaneš vzrušení… Drahoušku, to je jenom adrenalin. Taky jsem se tak párkrát v životě cítil, když jsem se vykašlal na příjmení.“
„Ty?“ užasl Draco. „Kecáš, tatí! Ty jsi pořád Malfoy! Jestli jsi někdy nebyl, tak to určitě leda v minulým životě, a i tak o tom dost pochybuju!“
„A to se ti vymstí!“ ušklíbnul se Lucius a začal ho lechtat.
Draco se rozchechtal jako blázen, až se z otcových nohou svalil na koberec. Lucius se sklonil nad jeho obličejem. S podezřelým zájmem se Dracovi díval do očí.
„Ne,“ usmál se nakonec, „tebe už nikdy v životě neuvidím jako dítě…“
Draco mlčel. Díval se na vyspělejší tvář nad sebou a přemýšlel, jestli tak někdy bude vypadat taky. Vyvstanou mu vrásky kolem očí, šedé duhovky se mu budou kalit jako hladina zanedbaného rybníka a vlasy začnou být čím dál bělejší a bělejší, až zůstanou jako sníh – stejně křehké a stejně zbarvené.
Lucius si povšiml, jaký bolestný stín mu zbrázdil tvář: „Copak je?“
„Nic, nic tak, jak si myslíš,“ odpověděl Draco honem. Vpletl mu do vlasů prsty. „Polib mne, prosím! Slibuju, že je to naposled!“ žadonil.
„Ale no tak, taková hezká lež,“ povzdychnul Lucius a odevzdal mu svoje rty.
Draco se ho znovu snažil k sobě celého stáhnout, ale Lucius byl opřený, takže se mu to nepovedlo. Ukřivděně zavzdychal.
„Říkal jsem ti, že lžeš,“ pokračoval usměvavě a sklonil se k jeho krčku, políbil šíji a přejel mu po ušním boltci jazykem, „ale zasloužíš si kousek nebe,“ dořekl a škubl s košilí, až šev povolil a látka se roztrhala.
„Pamatuješ, jak to bylo drahé?!“ zavzdychal Draco.
„Koupím ti novou!“ zasmál se Lucius a pokryl polibky hruď před sebou.
Draco zavřel oči. Už zase cítil, jakoby se ho zmocňovala cizí síla, která by ho v kuželech světla chtěla odnést od nepříjemné reality. Do nebe, kamkoliv.
Lucius si ho podbízel něžnými doteky prstů a přiváděl ho k nesmyslně silnému opojení jen polibky. Draco cítil špičku otcova jazyka. Vyrážel proti němu a s neovladatelnou touhou chtěl dostat všechno na světě. Chtěl vzlétnou na vášnivých rtech svého ploditele a plout tak dlouho, dokud by nepolevily veškeré starosti. Dokud by to sama zemská tíže nevzdala a nenechala ho poddat se v nekonečném prostoru svému vzrušení, které ho rozprostíralo pod hranice vědomí.
Déšť bušil se zuřivostí dravce na okenní parapet, jako by toužil vilně přihlížet téhle jejich incestní rozkoši. Dracovi se zdál tisíckrát znásobený, ale to mu spíš jen krev bušila ve spáncích. Otcovy polibky z něj smývaly všechen strach, nechaly ho odhalit svou kůži svému ochránci. A ochránce z něj ukusoval jako z nejkřehčích oplatek.
Oblohu rozeklál blesk a Dracova mysl vybuchla v gejzíru naprostého a čistého pokušení. Vzrušení z něj odplouvalo v jemných vlnách.
Otec se k němu natáhl. Políbil ho a klidně řekl: „Dávej pozor, komu se daruješ. Vždycky to nebude tak hezké…,“ usmál se na něj.
Draco se schoulil do jeho náručí.
Tak tam tak leželi. Draco by by tam, v objetí svého otce, spal třeba i celý život, ale za chvíli ho Lucius vyhnal do pokoje, dokonce ho tam ochotně doprovodil.
Draco ho chtěl udržet u sebe, ale Lucius ho upozornil, že on už je jenom to peklo. Tak ať! Co po tom Dracovi bylo?! Nic! Chtěl jen svého ochránce! Provede ho nebem! I peklem, když to bude nutné! Spolu se nebudou bát! Zůstaň! Zůstaň. Zůstaň…
Draco tiše poslouchal déšť. Připadal si, jako by ho otec okrádal o sen. Vymlouval se, že už nemůžou. A před chvílí mohli?! Že prý je to nemorální! A co bylo před chvílí s morálkou?! Že už je to pryč… Ne, nikdy to prý nepřejde, ale už to zůstane jen malým tajemstvím, ano? Musí přeci dávat pozor na svoje tělo. Je jeho malý chlapec…hodný chlapec… Je mu patnáct! Tak možná ne malý, ale stejně ještě nic neví. Netuší, kolik lidí bude po jeho těle někdy toužit. Musí se jim naučit odolávat. Ale jak?! Bude je chtít! Bude s nimi toužit dostat další kousky nebe! Jen by se nebe přejedl, ano, je to jisté. Musí občas upřednostnit jiné věci...
„Uvidíš, všechno dobře dopadne…,“ zašeptal Lucius, než odešel.
Draco se nechal ukolébat mateřskou náručí deště a pomalu usnul, ještě pořád se myšlenkami vznášeje v nebi. S otcem. Nevěda, že Smrtijedi přijdou do pekla…
„Ať ti to bublá. Jdu se holit. Bude to jen chvilenka,“ sdělil svému synovi posměšně, přešel k umyvadlu a všechno si začal pečlivě připravovat.
Na několik vteřin bylo v koupelně slyšet jen přátelské šplouchání.
Pak se ozval nesmělý hlas: „Mohl bych si s tebou promluvit?“
Lucius mírně otevřel dvířka skříňky, na kterých bylo zrcadlo, a natočil je tak, aby viděl na postavu v lázni. Šedé oči se stáhly stranou.
„Máš problémy ve škole?“ zeptal se zvědavě.
„Ne,“ odpověděl Draco, natáhl ruku a zavřel kohoutky.
Díval se na hladinu pokrytou nasládle meruňkovou pěnou. „Tak jsi něco provedl?“ pokračoval Lucius a nanášel si holicí pěnu.
„Taky ne,“ zavrtěl Draco hlavou, „myslel jsem…myslel jsem promluvit si jako s otcem…“ vysoukal ze sebe ztěžka.
Lucius se ušklíbl: „Ach, tááák. A co bys rád slyšel?“
„Mohl bys přestat mluvit tímhle tónem?!“ osočil se Draco dotčeně.
„Myslím, že se mi nechce,“ děl nato Lucius zamyšleně.
Draco povzdychnul a sáhl po žínce.
„Neurážej se, Draco,“ pronesl smířlivě, „jediné, co potřebuješ vědět, je, že se můžeš milovat s kýmkoliv chceš. Na všechno ostatní přijdeš sám,“ ujistil ho klidným hlasem.
„Ale já si potřebuju promluvit jinak, víš?“
Luciova břitva se zarazila v pohybu.
„Tenhle tvůj tón se mi vůbec nelíbil…“ řekl pozvolna, „proč mluvíš tak úzkostlivě? Něčeho se bojíš?“
„Já nevím,“ zamumlal Draco.
Lucius sledoval, jak se mu do tváří žene krev. Zplihlé vlasy se mu lepily na spánky a na ramena. Prsty jemnými se opatrně mydlil, jakoby omýval vzácnou sochu. Náhle si všiml Luciova zkoumavého pohledu. Nevěděl co říct. Pohled ne nepříjemný, jako spíš odhadující a majetnický klouzal po jeho těle. Sklonil hlavu a objal si kolena.
„Co je pro tebe jiný rozhovor?“
„To je jedno, otče…“ řekl Draco a schoulil se do pěny.
Lucius si omyl tváře.
„Neseď tam dlouho, ať nevypadáš jako hrozinka,“ doporučil tiše a odešel.
Draco po chvíli vylezl z vany a když se utíral, cítil směs prazvláštních pocitů. Patnáct let je dost nato, aby si uvědomoval své tělo. A on si uvědomoval jeho krásu. Všímal si pohledů, v kterých se zračily přitažlivé představy jiných lidí. Froté látka jemně hladila jeho kůži… Zaskočeně upustil ručník a rychle se oblékl do pyžama.
U sebe v pokoji nemohl dlouho usnout. Hladil svoje tělo, ale vždy, když mu to plně došlo, ustrašeně ruce stáhl.
Znenadání se otevřely dveře. Reflexně zavřel oči a ztuhnul. Kroky se přiblížily až k jeho hlavě. Pocítil dotek ve vlasech. Neubránil se cuknutí. Pak mu prsty přejely po tváři. Decentní pohlazení bříšek prstů opsalo nádherné rysy. Draco se nebál, ani necítil úzkost. Občas ho chodila matka nebo otec zkontrolovat. Pročesávali mu vlasy, políbili ho na čelo a pro sebe si něco zamumlali. Dneska by byl raději, kdyby už šli.
Ale všechno se změnilo, neboť ucítil otcovu kolínskou příliš blízko a pak se ho zmocnily malfoyovské rty.
„Když jsi tak hezky přestal předstírat, že spíš,“ ušklíbnul se Lucius, „bude to všechno jednoduší.“
Silou Draca přitlačil do polštáře.
„Pusť mne!“ vyjekl Draco.
Lucius pozvedl koutek.
„Důvěřuj mi, jsem tvůj otec,“ pronesl pyšně a ukradl si další polibek.
Draco se vzpíral, ale k ničemu to nevedlo.
„Neboj se,“ šeptal mu Lucius téměř do ucha. „To je v pořádku,“ usmál se a jeho ruce vklouzly pod tenkou košili.
Byl připravený zlomit synův vzdor, ale přece to nebude nutné. Proč by mu nevěřil, jeho oddaný chlapeček? Celý život ho zahrnoval jen ochranou a láskou…
Draco přivřel oči. Co by mu měl asi říct? „Prosím, nech toho,“ zaskuhral. Lucius se mu dlouze zadíval do očí.
„Věř mi, Draco. Vždycky jsem byl to nejlepší v tvém skoro královském životě. Nechci ti ublížit.“
Jeho rty konejšivě objaly špičku malinkého nosánku a rozechvěly v Dracovi zvláštní pocity – tak bezbranné a dětské. Dlaně ho vrhaly do mírně oslepujících vod vlastních myšlenek. Zatoužil po tom, aby Lucius nezůstal jen u polibku a uvrhnul ho do té nadpozemské vlny rozkoše, díky níž se mohl narodit.
Dovolil otci další polibek a tentokrát si zkoušel vychutnat jeho zkušenou hru.
„Nic to není, vidíš,“ pokračoval Lucius a rukama něžně přejížděl mladistvé tělo, hladkou alabastrovou kůži, neznatelné záhyby svalů. „Smyslnost je to slovo, které k tobě patří,“ zašeptal a hladově se přisál na krček pod záplavou zlatavých vlasů.
Dracovy ruce ho náhle přitáhly těsně k sobě. Pod pevným tělem otce si připadal nehezký a nepřitažlivý. Vnímal, jak se k němu tiskne a cítil každou částečku kůže jako rozpálený drahokam na nejnádhernějším náhrdelníku. Zoufale chtěl poznat tu tajemnou vlnu extáze – tak zoufale, že zaryl nehty do látky Luciova nočního úboru.
„Můj hodný hošík…“ se smíchem tišil otec jeho vzrušení.
Ústy ochutnával hořkosladkou chuť zakázaného ovoce. Nespěchal, neměl důvod být příliš hrubý. Slast je o to větší, když si ji užíváte. Nějaké hrátky a la nucení nevinných obětí ho nikdy nebavily. Ostatně, nucení téměř nikdy nebylo zapotřebí. Rukama sjel o něco níž.
„Můj provokativně rozkošný chlapec…“ zamumlal se stopou posměchu, když mu útlé prsty uzurpovaly prameny vlasů.
„Prosím…“ vydechnul Draco zastřeně, nepřirozeným hlasem, který ho až děsil.
Jeho štíhlé boky se vzpínaly proti laskajícím prstům. Lucius mile rád vyhověl tak svůdnému přání. Se zvrhlou chtivostí objal hubená stehna nohou a zulíbal synovy rty, až se podobaly dvěma šťavnatým jahodám a v šedých očích vybuchovaly celé galaxie. Draco ho cítil, jak se tře přes slabou látku. Slyšel mohutné vzdychy a dech jakoby se přitahoval s pokožkou. Přál si, aby už to napětí, které jím pronikalo v mohutných vlnách neznámého, uvolnil.
A pak mu náhle bez varování otec stáhl kalhoty. Uvědomil si, že příliš dlouho zadržuje dech, tak trhaně vydechl. Lucius pohladil křehké paže pod sebou.
„Můj smyslný drak…“ zašpital roztouženě a jeho dlaně zabloudily do synova rozkroku.
Draco se vzrušeně napjal a křečovitě sevřel prostěradlo. Lucius pociťoval na konečcích prstů zběsilý tep a cukání v celém Dracově těle. Tak snadno mu to ovšem darovat nechtěl.
Vytáhnul se výš. Draco zahrnoval jeho rty žádostivými polibky. Jejich klíny teď spočívaly na sobě. Draco s sebou vzrušeně házel a tiskl otce k sobě. Lucius ho pohyby pánví přivedl k dokonalému vyvrcholení. Prvnímu vyvrcholení.
Dracovi se krev nahrnula do hlavy, horká se rozprostřela a zanechala po sobě rozdováděné šimrání na pokraji bolesti a nejvyšší rozkoše. Poddával se tomu pocitu, jako by ho unášel mořský příboj. Poslouchal, jak v jeho těle tepe vzrušení, naslouchal uvolnění, které se dostavovalo, přestože si otec ještě užíval. Kužel výpadku všech pocitů se s svou rotací navracel do normálního vnímání. Po pocitu nezemského blaha se dostavoval pocit nepokojného znečištění. Cítil na svém podbřišku lepkavou tekutinu a zamotala se mu hlava.
„Co kdybych začal volat matku?“ zeptal se.
Lucius otíral rukávem jeho zpocené čelo.
„A k čemu myslíš, že by ti to bylo?“ ušklíbl se, „domnívám se, že Narcissa by tě možná utěšovala, ale neprohodila by se mnou ani slovo. A propó, máš pokoj na druhé straně sídla než ona ložnici. Co ty víš, možná by po tobě zatoužila. Oddala by se ti jako panenská vestálka svým bohům!“ zasmál se nad svým vtipem a pokusil se vymanit z objetí paží.
„A to je všechno?“ podivil se Draco, „nic nebude? Žádné řeči o tom, jak se mi to příště bude líbit víc, žes měl slabou chvilku nebo tak?“ v hlase měl skoro až výčitku. Podvědomě cítil, že tohle by k tomu mělo patřit, nebo by se měli chvástat svým porušením zákazů jako nějaká divoká zvířata, vysmívat se Narcisse...
„Moc čteš, Draco,“ usmál se Lucius a znovu se pokusil odejít.
Draco se k němu přitáhl a vyžadonil si polibek, pomalý a uklidňující, dokud ho Lucius hrubě neodstrčil.
„Už jsi dostal dost,“ uťal ledově a odešel.
Dostal dost… ta slova bušila Dracovi v hlavě jako kovadlina, na níž se chystají hřeby k jeho ukřižování, otec to nechtěl, otec mu pokorně dal… Tak přesně to vyznělo. Je jen malý kluk, s odpornou zoufalostí natolik žadonící po troše lidského doteku, že se poddá i otci. Není přitažlivý a nemá nic, co by po něm budoucí mohli chtít. V tom Luciově posledním pohledu byl skoro odpor.
Do očí se mu nahrnuly slzy. To přece nemůže být pravda! Zítra přijde otec určitě znovu, Draca si na posteli zotročí a bude se s ním divoce milovat, i když ho Draco poškrábe svými nehty, i když Draco bude vřískat jako pominutý, a když bude Draco příliš vzdorný, přiváže ho otec nemilosrdně k posteli a stejně vykoná, co započal. To všechno jenom proto, že Dracovi nemůže odolat…
Draco si představoval, jak po něm otec nepřemožitelně hyne touhou, a zatím to bylo naopak…
Jenže druhý den večer se žádná záhadná návštěva nekonala. Lucius si Draca všímal asi tak jako normálně, byl to prostě jen jeho bloumající syn. Sice se co chvíli po Luciovi téměř žadonivě díval, ale proto ještě nenastane konec světa, takže není třeba se rozrušovat. Nemusel si ani moc představovat, co se synáčkovi honí hlavou.
Přistihl ho u zrcadla, jak se nespokojeně prohlíží, urovnává si látku, špulí rty a všemožně si smotává a rovná vlasy. Dělal to i u oběda – zkoumal svůj malinký nosík v lžíci. Ovšem jakmile si všiml otce, všeho poslušně nechal a s pyšnou hlavou mu šel z cesty.
Budovat v něm tu nepříjemnou odtažitost je zdravé, usmyslil si vždycky Lucius. Napínal Draca, jak jen mohl, čekal, až rozechvělé strunky prasknou.
Dva týdny bylo víc, než mu dával.
Bylo pozdě a Draco otevřel dveře do jeho ložnice. Lucius se od okna obrátil. Venku byla horká letní noc, ještě bylo jen šero a na zahradní květiny s drtivým bušením spadal příjemně vlahý déšť.
„Myslel jsem, že spíš,“ zakoktal Draco a ve světle svíčky byly jeho tváře nachové.
Lucius si ho prohlédl. Musel vědět, že mu to sluší. V tomhle krémovém saténu normálně nespal. Dlouhá košile se spínala k jeho tělu, obtahovala mu ruce, které vypadaly jako dužnaté stonky květin, a vlasy měl uličnicky rozcuchané. Dokonce si rozepnul límeček a rozhrnul ho, aby odhaloval bledou pokožku. Jenjen sváděl k zakázaným věcem.
„A co by se změnilo?“ ušklíbnul se Lucius.
Draco ztratil plachost a povýšeně pohodil hlavou. Lucia skoro se smíchem napadlo, že je má tak rozčepýřené od toho, jak si ten pohyb hodiny cvičil, aby byl dokonalý. Ale účel světí prostředky.
„Máš pravdu, vlastně nic,“ podotkl v oplátku drze a sednul si na postel, „bude to takhle jednoduší, jistě, hned mě to mělo napadnout. Musíme si spolu promluvit, otče.“
Lucius pokrčil rameny a obrátil se znovu k oknu.
„Vážně?“ zeptal se deště, „ale já nevím o čem, Draco. Chtěl jsi vzít do nebe, vzal jsem tě dál,“ pronesl tajemně a se zadostiučiněním vnímal vrznutí postele, když z ní Draco poplašeně vyskočil.
„Náhodou,“ zajíkl se jeho syn, „o tomhle jsem vůbec mluvit nechtěl. Chtěl jsem… přišel jsem, protože… prostě se mi nezdá správné, žes to udělal,“ vychrlil ze sebe nakonec, „neprosil jsem se tě o nic! Nežádal jsem tě o nějaký zácvik!“ v jeho hlase se zachvěly podezřele vysoké tóny, „neměl jsi právo! Bránil jsem ti! A tys na to nedbal! Sliboval jsi mi, že mne vždycky budeš jenom chránit, ale ne před sebou, viď?“
Lucius se unaveně obrátil. Našeptávání lží sám sobě používal Draco jako obranu docela spolehlivě. Ale moc dobře chápal, že to nepomůže proti sobě samému. Lucius viděl v šedých očích slzy a výčitku jako obrovský balvan.
„Quod custodiet ipsos custodes?“ řekl pomalu, „kdo ohlídá hlídače? Řekové tvůj problém vyřešili, vidíš… Pojď ke mně,“ zašeptal a natáhnul ruce.
Draco se k němu přitisknul.
„Myslel jsem, že mne nemáš rád!“ téměř vzlyknul.
„To zní jako z nějakého laciného románu, ne? I ty můj malý ubožáčku, co tě to jenom napadlo? Draco, můj nádherný a svůdný Draco, jestli se ke mně budeš ještě trochu tisknout, tak za sebe neručím…“ zavrčel na oko výhružně a rukama sevřel mladičké hýždě.
Draco se přitulil pevněji. Lucius políbil jeho vlasy.
„Tak, teď mne pust. Slyšíš? To by stačilo, Draco,“ pokusil se ho od sebe odstrčit.
„Myslel jsem, že se ti to líbí!“ natahoval chlapec zase, „že to chceš! Že se ti líbím, že tě svádím! Není to tak?! Napřed si se mnou hraješ jako s nějakým malým klukem, ale mě už je patnáct! Nemůžeš jen tak přijít a vzít si, co chceš! Já už spoustu věcí chápu! A když se chováš takhle nezúčastněně, tak je to horší!“
„Nikdo neřekl, že je to hezké,“ sdělil mu přímo do ucha a hrubě ho od sebe odstrčil.
Draco dopadl na koberec.
Lucius se nad ním hrozivě sklonil: „V šestnácti ke mně přišel tvůj dědeček a rozhodl se mne zaučit bez jakéhokoliv předešlého varování.“
Vytáhnul ho na nohy a opřel o stěnu. Draco zoufale těkal očima po otcově rozezlené tváři.
„On ale, na rozdíl ode mne, nerespektoval nějakou nevinnost a jemnost! Kdybych do jeho pokoje vešel tak, jako jsi to před chvílí udělal ty, dva dny bych se musel vzpamatovávat!“
Pustil ten jeho rozhalený límec a znechuceně se odvrátil: „Máš být vděčný, víc není potřeba. A teď jdi!“
Draco natáhl ruce. Opatrně se dotknul otcovy tváře. Dal mu vlasy za ucho. Pak se sklonil a přitáhnul si ho k polibku. Nevěděl, jestli ho chce umluvit k cestě za nebeskou bránu, anebo ho jen ukonejšit. Lucius to pochopil po svém.
Vzal ho za zápěstí a s vše věštícím „Jak chceš!“ ho natočil obličejem ke stěně a doslova ho tam přišpendlil. Vyhrnul mu košili a v mžiku už ho držel za boky.
Draco bolestivě vykřikl, ale Lucius na to nebral ohledy. Prudce ho přirazil ke stěně a snad i podvědomě napodoboval hrubost svého otce. Draco křičel jako zbité dítě, avšak v jeho rozjitřených představách to bylo vzrušující. Teď si připadal obnažený a odevzdaný do opatrovnictví nezkrotnému démonovi, který neustane, dokud ho neroztrhá na kusy. Prosil otce, ať ustane, ať mu odpustí, že ho kdy provokoval, ale odpovědí mu bylo jen funění nad hlavou. Zoufale si přál, aby už bylo po všem.
Nakonec pocítil nával lepkavosti a otec dlouze vydechnul, opřený na jeho ramenech. Silné ruce mu srolovaly košili zase dolů.
Lucius se vyčerpaně usadil u jeho nohou. Župan měl rozhalený a prohrábl si vlasy.
„Koledoval sis o to,“ zašeptal obviňujícím hlasem.
Draco brečel a pod jeho tváří už se pomalu rozpouštěla bílá malta. Lucius vjel rukou pod jeho košili a přejel mu prsty po stehně. Připomínalo mu dužnatou lodyhu. Vzhlédl a náhle si připadal jako vandal v parku. Utrhl tu nejvzácnější, nejkrásnější a nejvoňavější květinu, otrhal jí okvětní lístky a to všechno jenom proto, že si chtěl na chvíli připadat jako motýl.
„Když půjdeš dál, než je nebe,“ začal pozvolna, „najdeš vždycky jenom peklo, Draco,“ povzdychnul a stáhnul ho k sobě.
Draco se schoulil jako kus látky. Lucius ho přivinul pažemi a pohladil ho po vlasech.
„To přejde, to bude v pořádku…,“ zašeptal a držel ho v náručí.
Chvíli tam tak seděli. Možná minutu, možná hodinu, než Draco opatrně obrátil na otce bolestně pokřivenou tvář.
„Měl jsi říct, žes mi nemohl odolat…“
„Nemohl jsem ti odolat, Draco,“ zopakoval Lucius konejšivým hlasem.
Šedé oči ho počastovaly výtkou a Dracova tvář se uraženě obrátila. „Tak aspoň teď nelži. Už to nemá význam…“
„Podezírat mne z něčeho tak nízkého, že se nestydíš. Tehdy na posteli jsem tě vážně chtěl. Působil jsi bojácně jako nějaká holčička. Přímo jsi vzýval k tomu, abych tě zneuctil.“
Draco na něj pootočil hlavu.
„Líbí se ti ten výraz, co? Připadá ti, že kvůli tobě něco riskuju…že jsme porušili nepsané pravidlo…že dostaneš vzrušení… Drahoušku, to je jenom adrenalin. Taky jsem se tak párkrát v životě cítil, když jsem se vykašlal na příjmení.“
„Ty?“ užasl Draco. „Kecáš, tatí! Ty jsi pořád Malfoy! Jestli jsi někdy nebyl, tak to určitě leda v minulým životě, a i tak o tom dost pochybuju!“
„A to se ti vymstí!“ ušklíbnul se Lucius a začal ho lechtat.
Draco se rozchechtal jako blázen, až se z otcových nohou svalil na koberec. Lucius se sklonil nad jeho obličejem. S podezřelým zájmem se Dracovi díval do očí.
„Ne,“ usmál se nakonec, „tebe už nikdy v životě neuvidím jako dítě…“
Draco mlčel. Díval se na vyspělejší tvář nad sebou a přemýšlel, jestli tak někdy bude vypadat taky. Vyvstanou mu vrásky kolem očí, šedé duhovky se mu budou kalit jako hladina zanedbaného rybníka a vlasy začnou být čím dál bělejší a bělejší, až zůstanou jako sníh – stejně křehké a stejně zbarvené.
Lucius si povšiml, jaký bolestný stín mu zbrázdil tvář: „Copak je?“
„Nic, nic tak, jak si myslíš,“ odpověděl Draco honem. Vpletl mu do vlasů prsty. „Polib mne, prosím! Slibuju, že je to naposled!“ žadonil.
„Ale no tak, taková hezká lež,“ povzdychnul Lucius a odevzdal mu svoje rty.
Draco se ho znovu snažil k sobě celého stáhnout, ale Lucius byl opřený, takže se mu to nepovedlo. Ukřivděně zavzdychal.
„Říkal jsem ti, že lžeš,“ pokračoval usměvavě a sklonil se k jeho krčku, políbil šíji a přejel mu po ušním boltci jazykem, „ale zasloužíš si kousek nebe,“ dořekl a škubl s košilí, až šev povolil a látka se roztrhala.
„Pamatuješ, jak to bylo drahé?!“ zavzdychal Draco.
„Koupím ti novou!“ zasmál se Lucius a pokryl polibky hruď před sebou.
Draco zavřel oči. Už zase cítil, jakoby se ho zmocňovala cizí síla, která by ho v kuželech světla chtěla odnést od nepříjemné reality. Do nebe, kamkoliv.
Lucius si ho podbízel něžnými doteky prstů a přiváděl ho k nesmyslně silnému opojení jen polibky. Draco cítil špičku otcova jazyka. Vyrážel proti němu a s neovladatelnou touhou chtěl dostat všechno na světě. Chtěl vzlétnou na vášnivých rtech svého ploditele a plout tak dlouho, dokud by nepolevily veškeré starosti. Dokud by to sama zemská tíže nevzdala a nenechala ho poddat se v nekonečném prostoru svému vzrušení, které ho rozprostíralo pod hranice vědomí.
Déšť bušil se zuřivostí dravce na okenní parapet, jako by toužil vilně přihlížet téhle jejich incestní rozkoši. Dracovi se zdál tisíckrát znásobený, ale to mu spíš jen krev bušila ve spáncích. Otcovy polibky z něj smývaly všechen strach, nechaly ho odhalit svou kůži svému ochránci. A ochránce z něj ukusoval jako z nejkřehčích oplatek.
Oblohu rozeklál blesk a Dracova mysl vybuchla v gejzíru naprostého a čistého pokušení. Vzrušení z něj odplouvalo v jemných vlnách.
Otec se k němu natáhl. Políbil ho a klidně řekl: „Dávej pozor, komu se daruješ. Vždycky to nebude tak hezké…,“ usmál se na něj.
Draco se schoulil do jeho náručí.
Tak tam tak leželi. Draco by by tam, v objetí svého otce, spal třeba i celý život, ale za chvíli ho Lucius vyhnal do pokoje, dokonce ho tam ochotně doprovodil.
Draco ho chtěl udržet u sebe, ale Lucius ho upozornil, že on už je jenom to peklo. Tak ať! Co po tom Dracovi bylo?! Nic! Chtěl jen svého ochránce! Provede ho nebem! I peklem, když to bude nutné! Spolu se nebudou bát! Zůstaň! Zůstaň. Zůstaň…
Draco tiše poslouchal déšť. Připadal si, jako by ho otec okrádal o sen. Vymlouval se, že už nemůžou. A před chvílí mohli?! Že prý je to nemorální! A co bylo před chvílí s morálkou?! Že už je to pryč… Ne, nikdy to prý nepřejde, ale už to zůstane jen malým tajemstvím, ano? Musí přeci dávat pozor na svoje tělo. Je jeho malý chlapec…hodný chlapec… Je mu patnáct! Tak možná ne malý, ale stejně ještě nic neví. Netuší, kolik lidí bude po jeho těle někdy toužit. Musí se jim naučit odolávat. Ale jak?! Bude je chtít! Bude s nimi toužit dostat další kousky nebe! Jen by se nebe přejedl, ano, je to jisté. Musí občas upřednostnit jiné věci...
„Uvidíš, všechno dobře dopadne…,“ zašeptal Lucius, než odešel.
Draco se nechal ukolébat mateřskou náručí deště a pomalu usnul, ještě pořád se myšlenkami vznášeje v nebi. S otcem. Nevěda, že Smrtijedi přijdou do pekla…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
