Jiný letní slunovrat
Věděl jsem, proč mne má žena nenávidí. Uvědomoval jsem si to každou chvíli svého zbylého života, každou minutu, kdy jsem stále dýchal stejný vzduch, ve stejném Domě jako ona. Věděl jsem to ve chvíli, kdy byl papá naložený v nějakém zkvašeném cukru, nejlépe vinného původu, a já snášel vztekem jeho ponižování; věděl jsem to ve chvíli, kdy jsem utíkal od všech a všeho do Zahrady, do útočiště mých fantazií, jehož brány mi ona otevřela; věděl jsem to, když jsem do polštáře plýtval slanou vodou.
Byl jsem si jistý, že mne má žena nenávidí, když se vracela od svých milenců a milenek; když nemohla vystát, co mám s nimi společného, ať už čistě psychicky či fyzicky. Byl jsem si tím jistý, když náš vztah nazvala pozdní pubertou a mne bestiálním manipulátorem. Byl jsem si jistý, že – přes všechno nadšení – se necítila bezpečně a proto nesnášela naše společné vlastnosti. Byl jsem si tím jistý, když se ospravedlňovala slovy, že měla pocit, že kdyby nebyla sobecká, byla by dávno mrtvá. Byl jsem o tom přesvědčený, když zoufale prskala, že jí beze mne nebude líp, že jí bez jejích stupidních snů nebude líp, ale bezpečněji.
Tušil jsem, že mne nenávidí, jakmile živila moje sny a představy o ní; jakmile se mi vrhala do náruče; tušil jsem to, zatímco mne konejšila a probouzela – jak sama říkala – moje světlo. Tušil jsem, že mne nenávidí, jakmile dělala všechno tak nevinně a přirozeně a já ji za to slepě miloval. Tušil jsem to, když mi děkovala za to, že prostě jsem; když velebila moji duši. Tušil jsem to, jakmile se mi s prosbami vrhala k nohám a úpěla, abych ji nikdy neopustil; když mi dávala najevo, jak je slabá a zranitelná; tušil jsem to, když mi bezmezně důvěřovala.
Chápal jsem její nenávist, když si o slunovratu sbalila svoje věci a odstěhovala se neznámo kam. Och, jak dobře jsem to chápal, když jsem v tom největším zoufalství vyhledal Severuse Snapea.
Přijal mne jako vždycky v době, než jsem se oženil. Falešná radost, jídlo, postel. Zbytečné řeči o ničem, trocha alkoholu, aby to bylo lehčí, postel. Okázalé divadlo, chladnokrevné pohledy, postel. Bylo to úžasné. Úžasně jednoduché. Začalo to v mých čtrnácti (ze začátku bez té postele…) a já s tím nemohl přestat. Nedokázal jsem to. Bolelo to jako odvykání od dlouho užívané drogy, kdy cítíte všechen ten jed, který koluje a vrací se, máte pocit, že vám vyrve žíly z těla. Tepe všemi vašimi smysly. Modlíte se, nalháváte si něco o síle vůle, ale nakonec, při nejbližší příležitosti natáhnete ruku a zemřete blahem, když ji uchopí, byť konečky prstů nebo rukavicí natřenou puchýřovým lektvarem.
Je to Severusem. Není…mystický. Má vlastnost, která většinu lidí zaslepuje. Nevím, jakou – učil jsem se to od něj, aniž bych věděl, jak tomu říkat. Třeba je to čiročirá vůle, aby člověk nezcvoknul. On vlastně vůbec není hezký, ale napadlo by vás to? Možná jen na chvíli. Je to v tom, jak se pohybuje, jak myslí, jak se projevuje, co vám říká. Je to v tom, že nikdy nevidíte jeho slabosti. Dělá všechno proto, aby byl dostatečně nedosažitelný a abyste si mysleli, že o něm víte všechno. Jenomže nevíte. Nevíte vůbec nic. Já dostal tu výsadu, že jsem pomalu zjišťoval, jak Severus dokáže žít, jak umí žít. Chtěl jsem se mu ve všem podobat. Být jeho skvělá kopie, aby mne mohl milovat.
Myslíte, že mi někdy došlo, že mne nemiloval?
Došlo mi, že jsem byl jeho pohodlí, když jsem se za něj přimlouval po válce?
Domníváte se, že jsem natolik silný, že bych si to přiznal?
,,Už nejsi tak hezký, jak jsi býval,“ nadhodil jen tak.
Není pro koho se dělat hezkým. Moje žena milovala moji duši a neřekla jediné křivé slovo, nevznesla jedinou hloupou stížnost na téma mých tělesných problémů. Mohlo by ti to být jedno. Tobě, který si hraješ na nepříjemného. Jen proto, že chceš, aby se k tobě lidé přibližovali kvůli tomu, jaký jsi uvnitř, a ne proto, jak se jim charismaticky ukážeš navenek. Jenomže nemáš ani ponětí, že když se někdo skutečně rozhodne hledat to, co je v tobě ukryto, tak jedině proto, že ses mu zdál charismatický navenek. Nádherný paradox.
,,Vyvádíš, jako bych znásilnil malého kluka,“ ucedil o letním slunovratu. Čímž řekl to, čemu je vždycky nejtěžší uvěřit: Můžeš si za to sám.
A já vyváděl. Protože, proč mne moje žena opouští, když ji potřebuju?! Proč hledá útočiště u někoho, kdo ji nikdy nepostavil na nohy tak, jako já?! Proč dělá přesně to, čím mi vyhrožovala – pálí za sebou všechny mosty?! Proč dělá to, o čem jsem si vždycky myslel, že přehání a jen tak vyhrožuje?! Hází mne do odpadků, jako nějakou opotřebovanou a použitou věc.
,,Nenapadlo tě, že tě tvoje žena pořád miluje?“
A já dělám jako co? Hraju s ní tchoříčky?
,,Uznej, že prostě není tak silná jako ty a bolí jí to.“
Díky za optání, já se mám přece fajn. Celých třináct let jsem jí sílu dodával. A ona po těhle třinácti letech přišla na to, co jsem jí říkal už na začátku. K ničemu mne nepotřebuje. Snad leda k tomu, abych s ní pár věcí sdílel. Možná taky k tomu, abych ji opatroval, abych tu pro ni byl, když na tom byla nejhůř. A věř, o to mne nikdy nemusela prosit. Očividně to ale nebylo dost, jinak bych tu nebyl.
,,Jsi hnusnej obchodník, stejně jako Lucius,“ odpověděl bezvýrazně.
A co mám jiného dělat? Co můžu dělat? Ty a otec jste mi všechno vzali – svobodnou vůlí počínaje, domovem konče! Každé ráno jsem vstával s pocitem hrdosti, že mne to všechno ještě nesložilo a že stále žiju! Milovat jsem se učil napřed sám sebe a teprve pak jsem mohl všechny ostatní. Měl jsem skvělého učitele, jen co je pravda…naučil mne dokonale nenávidět, ovládat se, překvapovat a dřít na sobě jako nikdo jiný, abych byl nejlepší. Pochytil jsem od něj to vznešené umění nedávat city příliš najevo a raději je zamaskovat. Naučil jsem se nebýt člověk, přejal jsem to jako ochranné zbarvení, kryt před všemi ostatními.
Ty jsi ten učitel. Dokonalý vzor pro malého kluka. A já nejsem schopný ti něco vytknout. Nikdo není. Byl bych bez tebe uvnitř mrtvý…nejspíš, možná, já nevím. Občas mi smrt přijde jako ta lepší varianta.
,,To tady vůbec nemusíš být,“ došla mu trpělivost.
Nemusím. Jenom mne musíš naučit nenávidět tě. Nenávist totiž zvládnu. Je jednoduchá, trošku omezující, ale nic víc. Není spalující, svazující, člověk po ní netouží! Není vyčerpávající! Nemáš jí v hlavě s tak urputnou silou a vždycky ji musí něco vyvolat. Rychle a snadno ji změníš v pomstu. Víš, jak často jsem nenáviděl? A s jakou silou?! Ano, ty víš… Ale jsou věci, které ovládnout ani změnit nemůžeš.
Nakonec jsme si se Severusem na rovinu řekli, že už se nikdy neuvidíme. Je to nejlepší možnost, i když jsem měl pocit, že mi právě někdo vyndává srdce z těla. A co hůř, já mu ho nabídnul. Neprolil jsem jedinou slzu a šeptal jsem si: Teď, teď konečně jsi svobodný.
V Malfoy Manor na mne otec něco opile vzkřiknul. Ignorace, jako to dělám vždycky, když jsem moc slabý na nesmyslnou hádku. V podstatě ho chápu. Konec války mu zničil iluze do poslední a mediální martýrium a ministerské vyšetřování smrtijedů tomu nepřidalo. Snášel to skvěle, přesně jako vznešený šlechtic. Rozdával úsměvy, přikyvoval, mile odpovídal na otázky…a doma stále častěji seděl u skleničky. Napřed u jedné za večer, takže si toho nevšimla ani Narcisa. Pak se jejich počet zvýšil na osm za jeden večer a já to prostě nedokázal překousnout. Vztekal jsem se – víc na sebe, že s tím nedokážu nic dělat. Nenáviděl jsem Narcisu, obviňujíc jí, že to ona to nechala dojít tak daleko.
Rozrazil jsem dveře do své staré klukovské ložnice, která teď patřila Scorpiovi. Bývala mým úkrytem, ale jelikož jsem se už dlouho nepotřeboval ukrýt, nevzpomněl jsem si, že z ní pranic nezůstalo a Scorpi jí vtisknul svůj osobitý ráz.
Moje žena někdy říkala, že jsem Luciovi v mnoha věcech podobný. Miloval jsem ji i za to, že mne takhle uráží. Byla okouzlující, když se navztekala.
Zavřel jsem dveře a odešel do naší manželské ložnice.
Říkal jsem jí sluníčko. Nevím, jestli se jí to líbilo nebo ne, ale nikdy si na to přímo nestěžovala. Hřejivá, laskavá, vášnivá, vybuchující, životadárná, pálící, stálá, vytvářející jistoty, oslepující, zářivá, vzácná, silná a mocná. Moje, jen moje a přitom vlastnictví miliónů.
Svalil jsem se do přikrývek a začal potichu brečet. Úplně kňouravě, jako malé dítě, které nechce být slyšet. Ostatně jsem v tom měl praxi.
Jestli jsem se cítil beznadějně, bylo to zastíněnou absurditou toho, co se mi honilo v hlavě. Chtěl jsem udělat všechno proto, abych se udržel naživu, abych další ráno zaběhl do rutiny, kterou jsem přerušil třinácti lety, abych zase vstával s vítězným pocitem sama nad sebou. Moje žena jednou řekla, že zvládne všechno, jedno kolik jizev ji to bude stát. Ale že nikdy nemůže zvládnout mne.
Věděl jsem, že mne za to nenávidí. Věděl jsem, že mne nenávidí, protože skrývám sám sebe. Nenávidí mne, protože jsem příliš dětinský, než abych se jí vyrovnal, než abych mohl žít po jejím boku a nebýt na ní závislý.
Nenávidím se, protože to víme oba.
Chtěl bych se probudit. S každou slzou víc a víc úpěnlivěji. Jsem prokletý a svoji kletbu miluju. Protože moje kletba byla moje stálost.
Nemůžu nenávidět letní slunovrat. Já totiž potřebuju, aby se Slunce vrátilo!
A/N: Nevím, jestli čekáte nějaké vysvětlení či objasnění na závěr. Měla jsem pocit, že u téhle povídky není moc nutné a je jasné, o čem je. Měla bych asi říct, že o některé fráze a fragmenty tohoto příběhu jsem okradla Lady S, ale už nepředpokládám, že by se k nim – a k souvislostem jejich původního použití – chtěla hlásit. Ačkoliv…na nejistotě je nádherná právě ta naděje.
