Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ideální šílenství

18. 8. 2008

Ten který zůstal

Byl celkem pohledný. Ne nijak krásný samozřejmě, ale takovým tím průměrným způsobem hezký. To prozatím stačilo. Jistě má spoustu předností, které bude čas objevit.
Pomalu si odložil kabát na židli a založil ruce v bok.
„Takže, máš nějaké speciální přání?“
„Ne,“ odpověděl skoro ještě chlapec před ním, který si ho tak nestydatě prohlížel. „Nebo vlastně ano. Počkáš, až usnu, a pak si sbalíš saky paky a odejdeš. Peníze najdeš na nočním stolku, o to se nemusíš bát.“
Mladík se zarazil, ale nakonec si řekl proč ne – už byli i horší. Přistoupil k chlapci blíž a pročísl mu rukou blonďaté vlasy.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se chlapec.
„Jakkoliv chceš, krasavče,“ odpověděl mladík. Chlapec si ho přitáhl k sobě a po hmatu našel na jeho zádech zapínání hábitu. Pomalu ho vysvlékl a přitom mu stále hleděl do očí. Byl to dětinský způsob, jak udržet partnerovu pozornost, ale mladík si nestěžoval.
Hábit skončil na zemi. Chladné dlaně skoro o hlavu menšího chlapce zůstaly přitisknuty na zádech. Ušklíbnul se.
„To se mi líbí, pane Jakkoliv. Já jsem Draco.“
Měl patnácté narozeniny a život plynul jednoduše.

Netrvalo to dlouho. Už odmalička bylo jasné, že Draco nebude mít nic lehké. Nebo alespoň ne to, co by lehké mít chtěl. Otec mu často vykládal o službě smrtijeda.
„Tati, prosím, už to nechci slyšet…“
„Proč?“ zeptal se Lucius.
„Protože…“ zadrhnul se malý kluk, „…protože je to…protože se bojím, tak. A teď se můžeš smát jako vždycky,“ dodal s podtónem uražené pýchy, které měl na chuť přijít teprve v pozdějších letech.
Lucius se usmál a přivolal ho k sobě. Usadil si ho na kolenou a snažil se příliš nedat najevo, jak ho trucovitě vystrčená bradička rozčiluje – obzvlášť proto, že to má synáček po Narcise.
„Tak ty nechceš být smrtijed? Ty nezůstaneš na mé straně, až jednou Pán Zla zavolá a znovu se ujme ztracené vlády?“ zeptal se zamyšleně. Draco se zatvářil rozpačitě.
„Proč bych neměl zůstat na tvé straně?“
„Protože má strana je a bude strana smrtijeda a Pána Zla. A ty se bojíš,“ dodal, teď už opravdu posměšně. Chlapeček si toho nevšimnul. Vztáhnul ruce, ale místo toho, aby je obtočil kolem silného krku, se dokázal jen přitáhnout k plavým vlasům. Otec ho odstrčil.
„Nezasloužíš si, abych tě objal,“ řekl přísně. „Nezasloužíš si ani, abych tě vůbec objímal, když nemáš rád a neuznáváš svého otce.“
„Ale to není pravda!“ bránil se Draco. „Mám tě rád!“ vzlyknul a pokusil se přimknout k pevným ramenům. Obrovské spíš tlapy, než ruce ho se sebe shodily.
„Běž do svého pokoje a nechoď mi na oči, když umíš jen zklamat,“ odtušil Lucius pevně. Draco se rozplakal. Dostal pohlavek, tak tedy poslušně slezl a utekl k matce.

Právě někdy v patnácti pochopil, proč strana jeho otce není dobrá. Obvykle to vlastně ani nebyla žádná strana. Lucius se vracel domů podrážděný, večer se zvířecky pomiloval s Narcisou (Draco by dal cokoliv za to, aby byly pokoje v sídle navrženy jinak, jenže všechny ložnice byly u sebe) a pak se šel opít. Tedy, Lucius tomu říkal sklenička před spaním, ale většinou ji v mžiku proměnil v šest.
Draco přemýšlel, proč a jak je vlastně možné, že takhle jeho otec řeší problémy. Pán Zla byl v očích malého chlapečka vychvalován do nebes a když se skutečně vrátil, nepředstavoval pro puberťáka nic víc, než někoho, kdo mu chce řídit život. A přesto… V představě být smrtijed bylo cosi důvěrně známého. Byla to možnost, jak někam patřit, zapadnout a nechat se ochraňovat množstvím kolem. Nechápal, co na tom může otci vadit.
To, co trápilo veškeré stoupence Pána Zla, bylo Dracovi vzdálenější, představou surovější, pitomější, tupější, ale zároveň noblesnější. Byl to svět dospělých – takový, do kterého se snažil zoufale naléhavě začlenit. Myslel si, že pak se všechno vyjasní a přijde na chuť všem sedmi divům i s jejich tajemstvími. Konec malého chlapce.
Uvědomoval si, že není nic tak úchylně krásného, jako padnout s někým do postele, pomilovat se a pak toho dotyčného či dotyčnou bez cavyků vyhodit. To přece bylo dospělé. A Dracovi se to líbilo mnohem víc, než se například ztřískat alkoholem proto, aby ho ráno bolela hlava a bylo mu zle. Navíc mu to dávalo jakous takous představu síly a vlastní důležitosti. Mohl po libosti experimentovat – a nikdy se nestalo, že by mu potom někdo vynadal; řekl, že je neschopný; vysmál se mu. A to je nádherný pocit, pokud neslýcháte nic jiného…
Přesto si i tady vytvořil zvyk. Každý se podvědomě na něco fixoval a Draco si vybudoval vlastní ošemetnou závislost. Bylo jedno, kdo vedle něj zrovna byl. Kdo se ho dotýkal – muž či žena, vlkodlak, upír, smrtijed, tuctová náctiletá holka, výstavní exemplář blazeovaného frajírka, sadisté, masochisté, Bellatrix… Bylo to vzrušující, novátorské, a Draco by dal všechno za ten pocit, kdy ve stavu nejhlubší euforie může všemu uniknout. Nicméně postupem času se začal ozývat nepříjemný hlásek svědomí, který mu stále připomínal, že se chová jako nějaká…jako nějaká děvka, ano, ačkoliv ta si za to alespoň nechává dobře platit. Proto se upnul ke snům. Nikdo, nikdo nesměl zůstat ráno. Jakmile by se vedle nich probudil, začal by si připadat jako skutečný zvrhlík a jeho tělo už by nebylo ničím víc než kusem ohmataného masa.
Rána, ta symbolizovala něco silnějšího. Jednou doufal, že se probudí vedle někoho, koho miluje. Ne, že se s ním či s tou bude milovat, ale že se vedle ní/něj každé ráno uvidí, jak tam odevzdaně leží. Ten pocit bude jiný. Bez potřeby projevit vášeň. Milovaný Draco.
A tenhle sen mu dával chuť znovu a znovu pokoušet.

Teď mu bylo osmnáct a celé dospívání mu přišlo strašlivě vzdálené. Stalo se to včera nebo před sto lety? Asi na tom ani nezáleželo. Ne teď, když sledoval Harryho Pottera, jak kulhavě vystupuje, podpírán svojí milovanou Giny, po schůdcích k řečnickému pultu, aby splnil žádost ministerstva kouzel. Měl by říct, jak dopadla válka, oficiálně to shrnout.
Draco ani nevěděl, proč se sem šel na ten projev podívat. Vždyť ho psal s nimi, tak proč by ho měl znovu poslouchat? Ne, šel sem poslouchat Harryho. Aniž by si to přiznal, šel ho sem podporovat proti ministerstvu, ačkoliv by to samé potřeboval jako sůl. Samozřejmě, po tom, co udělal ve válce, na to měl plné právo.

„Ne, pusťte mne! Já sem nejdu špehovat! Chci vám pomoct!“
„To vysvětlíš jiným, mladý Malfoyi!“ zasípala Tonksová a vlekla ho dál. Nebylo to vůbec příjemné. Přemístila se s ním na ministerstvo, do své bystrozorské komůrky a tam za chvíli zvěděla přes sovy, co dělat dál. Totiž předat Draca moci spravedlnosti, ale napřed ho nechat promluvit si s Harrym.
Přemístila se s ním ještě jinam. Do nějaké místnosti, kde kolem stolu seděli Hermiona, Ron, Harry, Lupin, McGonaggalová, Moody, zbytek Weasleyových a dokonce i Fleur.
„Parchante,“ řekl Ron.
„Dík za uvítání,“ odpověděl Draco. Pak povzdychnul. Tudy cesta nevede. „Dobrý, já vím, že mne stejně nebudete poslouchat a že vám to stejně bude jedno, jako bylo každému, ale…potřebuju vám pomoct. Chci, aby Pán Zla konečně padnul. A už mne to ani nebaví – nic jsem nezískal, nic se nestalo a ještě ze sebe dělám čtyřiadvacet hodin blbce. To je všechno. Nevím, jak jinak odůvodnit svojí přítomnost.“
„A to vám máme věřit?“ zeptal se Moody s posměšným uchechtnutím.
„Ne, máte sakra něco dělat,“ odseknul Draco, „protože Pán Zla se na vás a na zbytek světa zítra chystá!“
Věděl, že to je jeho trumf. On opravdu věděl, co se připravuje. Stejně jako to věděli všichni ostatní smrtijedi. A musel jim to říct. Chtěl, aby s tím někdo něco udělal. Draco sám nemohl. Snažil se namluvit si, že to dělá pro ten sžíravý pocit ovládání a podřízenosti, který si nad každým Pán Zla vynucuje jakýmikoliv prostředky. Mohl to svézt i na to, že Pán Zla hazardoval a srážel důstojnost, kterou si Malfoyové pěstovali celý život. Doopravdy se snažil sebe chvíli i přesvědčit, že si prostě jen uvědomil, že Pán Zla ho nenechá snít.
Jenomže Draco to dělal z primitivního pudu sebezáchovy, který má nejspíš i blecha. On se bál. Bál se tak, jako nikdy v životě. Stanul po boku smrti a zjistil, že ji nedokáže napodobit. A když to neudělá, ona se mu krutě vysměje a zatne drápky i do jeho duše. Popravdě řečeno, na to měl Draco svůj život příliš rád a ztratit ho nechtěl.
Proto ho vyměnil za zradu kreatur, které ho děsily a ničily. Za zradu příbuzných, za zradu otce. Pocítil zadostiučinění, štěstí. Tohle bylo něco, co dokázal. Ale dlouho trvalo, než se s tím smířil.

Harry se nadechl a chvíli vypadal nerozhodně. Draco skoro zapochyboval, že to přečte. Pak přece jenom začal. Sál poslouchal jako na jehlách.
„Byl jsem požádán, abych vás i širokou veřejnost spravil o tom, co se stalo s Voldemortem, s jeho přívrženci a s námi ostatními, s námi všemi. Řekl jsem si ale, proč bych o něčem takovém měl mluvit zrovna já? Chtěl bych, aby vám o tom řekli všichni, kterých se to týká. Proto jsem se jich alespoň zeptal a společně jsme napsali tohle.
Tak tedy,“ několikrát po sobě se nadechl, „když jsme se rozhodli bojovat proti dnes již mrtvému Lordu Voldemortovi, neptali jsme se po důvodech, nehledali jsme pro to ospravedlnění ani povolení. To, co jsme dělali, jsme dělali bez odezvy a přišlo nám to správné. Voldemort zasáhnul každého, ať už v dobrém či zlém. Já v oplátku zasáhl jeho. Využíval, zneužíval a zabíjel. To teď skončilo.
Když jsme si však všichni po bitvě oddechli, stejně se přikradla otázka, pro co jsme málem položili životy? Snažili jsme se před ní bránit, protože nám to bylo jedno. Zbavili jsme se zla a očistili svět od nadvlády někoho, kdo nemiloval a neuměl nacházet lepší stránku života. To by měla být satisfakce – to a fakt, že stále žijeme. A přesto to nestačilo. Když jsme se po očištěném světě rozhlédli, spatřili jsem muže nakopnout domácího skřítka, aby pracoval rychleji; slyšeli jsme, jak někoho oslovili mudlovský šmejde; byli jsme označeni za společníky nečistých kříženců. To vše od těch, kterým jsme chtěli říkat dobří.
Pak jsme přišli na další věc. Že už nikdy nebudeme jiní ani my sami. Že si může přijít tisíc Voldemortů, ale my stejně nikdy nepochopíme důvody, které člověka vedou k nenávisti. A dokud se to budeme snažit pochopit, tak se budeme stále více zaplétat do vlastních důvodů, do cizích důsledků, že celý život ztratíme v nepochopení. Ze začátku jsme doufali, že jsme se zmýlili. A ano, zmýlili jsme se strašlivým, neodpustitelným způsobem. Zapomněli jsme, co je lidské, a odvážili jsme se soudit.
Když jsme před dvěma týdny všichni vystoupili na pódium, aby bylo panu ministru učiněno za dost a mohli všichni do sytosti vyvrhnout svou radost, ozvalo se několik odmítavých hlasů. Co odmítaly? Nedokázaly se smířit s faktem, že jejich zemi zachránilo pár kentaurů a vlkodlaků. Oni dotyční vlkodlaci nás prosili a přemlouvali, ať to necháme být, ať to necháme prostě plavat, protože předsudky nemůžeme smazat a to, čeho se lidé bojí, obvykle nenávidí a tomu, co nenávidí, nepřejí nic dobrého. Chtěli nám vysvětlit, že je to normální. A my se zarazili: proč by mělo být normální urazit někoho, kdo takzvaně prokázal hrdinství, ač vůbec nemusel stejně jako mnoho dalších? Proč by mělo být normální považovat někoho, kdo v sobě dokázal najít o mnoho více lidskosti než ti, jež kázali a konali velké činy, za zrůdu?
Pokusili jsme se sami sobě říct, co je dobré, co je správné podle morálních zásad a lidskosti. Při ohledu na většinu je cokoliv, co ohrožuje lidské životy, špatné. Tím pádem jsou i vlkodlaci špatní. Je to proto, že jsme je vyloučili z oné většiny. Když je do ní včleníme, zjistíme, že většina je nebezpečná sobě navzájem, což je ale také špatné. Nakonec jsme všechny nápady škrtli a hodili je do koše. Už nikdy víc nechceme rozhodovat o většinách, neboť se za prvé nemůžeme dobrat výsledku a za druhé vždy něco opomeneme – v případě vlkodlaků jejich lidskou část.
Každá živá bytost, která se zdržuje v blízkosti lidí – použito jen pro zdůraznění morálností i společností uznávaných správně či špatně, tedy jako vyjádření jakéhosi nedosažitelného ideálu – do sebe z logického důsledku musí něco lidského nabrat. Dlouho jsme se setkávali s názorem, že v pololidech a v jiných dalších nic lidského není. Nemají duši, nejsou to lidé, nemohou se tím pádem chovat lidsky. Ale my to přesto viděli. Máme věřit v zázrak?
Rozhodli jsme se, že ne. Zapomněli jsme při tomto našem pomýleném soudu na jednu další věc. Ideál je vlastně nápad či sen, tedy rádoby dosažitelný cíl. Netvrdíme, že ho nelze dosáhnout. Snad, někdy, netušíme. Nemůžeme dnes ovšem s čistým svědomím prohlásit, že žijeme v ideální zemi, v ideálním prostředí, obklopeni ideálními lidmi a máme se ideálně. Můžeme si to ale představovat – v tom je síla ideje. Vyděsilo nás to. Co jiného byl lord Voldemort, jestliže ne idea? Snil o svém vlastním světě. O tom, že se octnou na jeho místě, snilo spousta lidí. Jsme proto, že se mu v tomto podobáme, špatní? Jsme špatní proto, že sníme? Odpověď zní: jednoznačně ne, jen s našimi sny a idejemi musíme nakládat opatrně, každý krok k nim či k jejich dosažení si rozmyslet. A hlavně naše sny nevnucovat nikomu jinému.
Sám jsem moc dobře nechápal, proč jsem se musel podívat na vzpomínky několika lidí. Ty vzpomínky se vesměs týkaly Toma Raddlea, v dnešní době známějšího lorda Voldemorta. Pochopil jsem to úplně, až když jsem proti němu držel hůlku. Voldemort, oproti všemu přesvědčení a všemu odporu, byl taky jenom člověk. Ne bytostně, samozřejmě, ale měl stránky osobnosti – a přeci jenom věci nemají osobnost. Už jako malý kluk byl zlý. Je nesmírně těžké říct, co psychopata vede k tomu, aby se stal psychopatem. Co ze zlého kluka udělá zlého. Částečně to byly sny. Voldemort svým představám naslouchal. Nedokázal se oprostit od podvědomé myšlenky, že ideálem byla jeho matka, jeho čistokrevná matka, která se pouze nešťastně zamilovala, připravila nápoj lásky, ale její svědomí ji zabilo, protože se přiznala, milovaný mudla, Voldemortův otec, od ní utekl a ona při porodu vlastně vůbec nemusela zemřít. Nedokázal v sobě ani potlačit myšlenku, že když zabije otce, ke kterému nic necítil, byl to v podstatě cizí člověk, který mu ale ublížil ještě dřív, než se narodil, tak tou smrtí zlepší svět. Ale to nejdůležitější bylo, že Voldemort zapomněl, že ten sen je jen jeho. Neviděl, nebo nechtěl vidět, že na úkor jiných žije v parodii na vlastní ideál.
A ono přece jenom trochu bolí, když vás připraví o sny. Proto to, co dělal Voldemort, nebylo správné. Ale proč měl tedy následovníky? Protože jim sny dával. Co na tom, že falešné?! Člověk se rád chlácholí, rád se cítí v bezpečí, rád je svobodný, rozhodný a mocný. Na tom Voldemort stavěl a nedokázal pochopit, že je něco jiného, než jak to vidí on. Tu myšlenku nenáviděl. Tuhle myšlenku chtěl zabít.
Proto jsme se my, kteří jsme ho porazili, rozhodli,“ Harry se zastavil a napil se ze sklenice vody, kterou si vyčaroval. Několik lidí to komentovalo špitáním, ale Draco je neslyšel. Díval se, jak sklenka zase zmizela a Harry si protřel oči. Moc chtěl, aby to teď nevzdal, i když si myslel, že je to hloupost. Draco ten projev chápal spíš jako morální povinnost vůči lidstvu – asi ještě horší.
„Proto jsme se rozhodli, že vytvoříme-li si nějaká vlastní pravidla, budou platit jen pro nás. Vymyslíme-li snad někdy svoje ideje, budou to jen naše ideje. Jsme smířeni s faktem, že budou nedosažitelné a malé, kdybychom je postavili vedle správnosti, pojmu zcela neidentifikovatelného. Nemůžeme po nikom chtít, aby naše jakékoliv rozhodnutí pochopil, protože se nejspíše nenajdou dva lidé, kteří by jednali a mysleli naprosto stejně. Nicméně po době, kdy jsme byli přinuceni šeptat, už nešeptáme.
Kdysi jsme byli donuceni šeptat, protože jinak bychom byli označeni za blázny, patolízaly, křížence, nelidské zrůdy a mnoho dalšího. Tehdy nám to stačilo, protože jsme věděli, že i malý šepot ruší toho, kdo křičel, a jelikož jsme s ním nesouhlasili, museli jsme vystačit se vším dostupným. V dnešní době nikdo nekřičí, všichni se bojíme mluvit a šeptáme, jen pokud je to nutné. Tak jsme to chtěli zkusit. Zakřičeli jsme si. Nic víc nepotřebujeme. Máme ovšem dobrý pocit, protože alespoň křičíme. Všem můžeme říct: Křičte! Mluvte! Šeptejte! Nikdo vám to nemůže zakázat! Ale musíte být ochotni nést svá slova a dbát na jejich důsledky. Naslouchat občas ostatním a jednoduše vnímat i sami sebe, abyste jednou nezjistili, že vás bolí hlasivky, nebo že už neumíte vydat ani hlásku.
Ve světě pomíjející nenávisti se to i my pomalu učíme. Možná jsme špatní. Z hlediska většiny jsme špatní už jen pro to, že spíme po boku a milujeme stejnou měrou vrahy, zrádce, zloděje, švindlíře, vlkodlaky, upíry, šílence, silné čaroděje, motáky, děti, dospělé, zlé i dobré. Alespoň ale milujeme, když už nic. Kdo si myslíte, že na to máte právo, suďte nás. My se soudit nebudeme a soudit nebudeme ani vás. Budeme bojovat za to, co si myslíme, že je správné, ale bojovat začneme teprve, až to bude nezbytně nutné. Do té doby pokaždé můžeme šeptat, mluvit nebo křičet.
Dnes jsme tedy zakřičeli. Zítra budeme zase žít ve svých idejích a pokusíme se najít si ve světě své místo. Víc od života, společnosti a lidí nelze ani žádat.“
Harry sbalil papíry a zamířil pryč, aniž by čekal na nějakou reakci. V sále bylo ticho. Pak někdo začal tleskat a chce-li tomu schválnost či náhoda, ostatní se přidali. Harry si toho nevšímal. Poslední, co Draco viděl, bylo, jak se opřel od Giny a společně se snažili dostat od všetečných lidí, kteří Harrymu chtěli potřást rukou.
Nezůstal ani na hostinu pořádanou na oslavu Chlapce, který přežil.

Draco nemohl usnout, udělal tedy to, co se mu zdálo logické – vylezl a šel se podívat do ložnice o dva pokoje dál. Otevřel opatrně dveře a díky světlu spatřil mužskou postavu, která k němu byla natočena zády. Nevěděl, jak dlouho ho pozoroval, než se dotyčný obrátil a slabě zašeptal: „Nestůj tam, hrozně sem táhne.“
Chtěl se vytratit. Omluvil se, ale Harry si nasadil brýle a rozžal svíci.
„Pojď dovnitř. O tom, proč jsi tam stál, si promluvíme jindy, ale nevětrej mi pokoj. Potřebuju teplo, jo? Chápeš?“ zeptal se opatrně Harry. Draco přikývl a přibouchl. Zůstal stát u dveří. Cítil, že trochu zrudnul. Možná za to mohlo dotěrné světlo, které se mu plazilo po noční košili, nebo jen fakt, že Harry nespal. Harry povzdychnul.
„Nemůžeš spát?“ zeptal se. Draco přikývnul. „A myslíš, že já ti pomůžu usnout?“
„Vždycky jsi pomohl, ani o tom nevíš, Harry,“ ušklíbnul se a udělal váhavě krok dopředu. „Můžu si přisednout?“
„Ale jo,“ řekl Harry po chvilce a lehnul si na bok. Draco si opatrně sednul na kraj postele. Několik vteřin oba mlčeli. Draco nevěděl, co by měl říct. Zvolil proto nejlepší taktiku, jakou si dovolil.
„Proč nespíš?“
„To bys asi nepochopil…“
„Zkus to.“
„Dobře, já jen… Probudil jsi se někdy ze sna a zjistil, že se díváš do tváře svojí nejhorší noční můře?“
„Samozřejmě, Harry – naproti mojí posteli vysívalo totiž zrcadlo.“
„To bylo na tebe i vtipný, Malfoyi,“ usmál se Harry. Draco povzdychnul.
„Myslel jsem to vážně. Chtěl jsem se změnit, tak jsem se změnil.“
„Tím myslíš, jakože jsi to zrcadlo sundal?“
Draco se pousmál. „Nebýt jiný, tak se tady neválíš a nemáš kompletní péči těch nejlepších léčitelů, přiznejme si to, Harry. Malfoy by ti a těm tvým kamarádům a všem nikdy nepropůjčil panství. Já vám ho dal.“
„Víš, Draco,“ začal Harry kritickým hlasem a trochu se usmál, „pokud si vážně nemáme lhát, tak si myslím, že jsi nám sice daroval sídlo, ale to byla spíš hloupost. Stejně si neměl kde utratit prachy. Navíc jsi už všechno dostal. Tak jsi si sem přived ty, kteří ti věří a kterým můžeš říkat přátelé, protože to bylo to jediné, co jsi nikdy neměl.“
Draco prudce udeřil pěstí do deky.
„Já…já…to jsem neměl říct, promiň,“ zašeptal Harry.
„Ale co, vždyť máš pravdu.“
„Ale nemám. Nech toho, na ukřivdění tady máme Remuse a Fleur. Vím, že je bizarní dát je takhle dohromady, ale co Remus ztrácí na svém trpitelském tichu, ona získává na svých hlasitých projevech nevole. Nebýt to a to, tak by se to nestalo! To by se u náš neštalo/! To přeši není mošné, aby lidé byli tak žlí! Na, Bille, vem ši ještě koušiček! Všimnul sis vůbec někdy, že když se opravdu dostane do rány a pořádně rozmluví, tak znova chytá ten svůj pšísvuk?“
Draco neodpověděl. Válel se smíchy na posteli. Nebo alespoň na té malé části, kde se ještě necítil příliš blízko Harryho. Nemusel se pro jednou přetvařovat a proto mu bylo jedno, že mu mezi nádechy unikne sem tam nějaké to směšné kvíknutí. Harry nenáviděl přetvářku. Jeden z důvodů, proč Draco mohl klidněji spát – věřil, že to stačí k tomu, aby na svůj bývalý život zapomněl.
„Proč vůbec nespíš ty, Draco?“ zeptal se Harry. Draco zabořil hlavu do polštáře.
„Protože jsem přemýšlel,“ odpověděl popravdě. Harrymu to nestačilo. „Zjistil jsem, že otec má pravdu. Řekl, že člověka drží při životě jeho sny a pocit důstojnosti. Nevěřil jsem mu to – bylo mi třináct a hormony se chtěly s každým hádat, mít svoji vlastní a jedinou pravdu,“ zatřásl pochybovačně hlavou. „Naučil jsem se to u ostatních lidí využít a pak zahodit, možná i pošlapat. Když jsem otce zachraňoval z vězení, pronesl další moudro. Nenáviděl jsem ho –“
„Proč?“ přerušil ho Harry. Draco povzdychnul.
„Protože otec má ochraňovat. Každý má právo na to, aby ho rodiče ochraňovali, když se cítí bezbranný, hlavně aby to poznali, a aby ho milovali, že? Podívej, on mi neukázal svět plný bílých oveček a růžových bublin. Oblékl mne do červeného a vyhnal do lesa, kde jsou vlci. A bez rad, ať si poradím – myslel, že mi to prospěje. Nech to být – stejně jsem jim odpustil všechno, i to, co by spáchat mohli. Prostě jsem ho nenáviděl, protože jsem nedokázal uvěřit, že takhle skutečně žijeme. Řekl tehdy…“ Draco váhavě otočil hlavu na Harryho. Díval se na svoje prsty, trochu se mračíc. „…že vládce by se měl těšit z radosti svých poddaných. Dneska mne napadlo, že je to perverzní, protože ono to vážně funguje. Přesto to nestačí k tomu, aby si člověk přestal vytvářet nějaké předpoklady. Přišlo mi to…prostě jen zvrácené, že je člověk závislý i na lidech, které nenávidí. Lucius mi chybí…“
Harry mlčel. Díval se na svoje ruce a očividně nevěděl, co říct. Draco taky ne. Vypověděl, co pro něj bylo důležité. V Harryho bílé ložnici, bledě modré posteli a nazlátlém odrazu svíčky nezáleželo, jestli si myslel něco špatného. Musel být jen člověk a ten má svoji špatnost vrozenou, stává se tedy paradoxně přirozenou. Vzdát se jí by značilo další přetvářku.
„Dneska mi tleskali proto, že jsem zabil,“ pronesl Harry dutě, „Zítra mi budou tleskat, protože jsem jim zabaleně řekl, že bez obalů jsme ubožáci do jednoho. A pozítří? Kdo ví. Přesto jsem rád, že pozítří bude,“ sám pro sebe se usmál. „Po tomhle budeme spát jako mrtví.“
„Chtěl bych spát dneska vedle tebe,“ vyhrknul Draco náhle.
„Proč?“ Harry se na něj překvapeně podíval. Draco pokrčil rameny.
„Jen jedinkrát chci vidět, jak vstáváš. Chci z tebe udělat Chlapce, který zůstal.
„Koho?“
„Vysvětlím ti to ráno,“ ušklíbnul se Draco.
„Víš, že tě Giny zabije, jestli se dozví i jen o tomhle nápadu?“
„Ne, když mi to nedovolíš nebo jí to neřekneš…“
„Tak to bude těžké rozhodnutí,“ přikývl Harry přespříliš vážně. „Mám vydat Draca Malfoye do spárů zrzavého ďáblíka nebo mám svého někdejšího nepřítele nechat ve své posteli? Copak bych jenom měl udělat?“
„Splnit Dracovi sen,“ odpověděl tiše a usmál se.
„A tím je?“ zeptal se stejně potichu Harry.
„Probudit se a vidět tebe…“
Chvíli mlčeli. Draco už se skoro i rozhodl zase odejít k sobě, když Harry zhasnul kouzlem svíčku a uložil se na kraj.
„Rád plním lidem sny, jelikož musím – jsem otrokem perverzního světa,“ zašeptal Harry a tiše se zasmál.
„Doufal jsem, že je to definice hrdiny,“ odvětil Draco a zachumlal se pod nabízenou vyhřátou deku.
„Ale ne, hrdina je jen blázen, který udělá něco, co lidé sami chtějí udělat už hrozně dlouho, aniž by se staral o následky plynoucí pro něj. Obávám se…“ Harry zívnul, „…že jsem v té roli zklamal.“
„Působíš hrozně slabě, Harry.“
„Tak snad…“ znovu zívnul a jeho hlas se začal pomalu ztrácet, „…působím už od plenek.“
Draco se kratičce zasmál. „Jo, nejspíš jo.“
„Nezlob, nebo tě shodím na zem…“
„Promiň,“ špitnul Draco pokorně.
Jeho definice hrdiny zněla, že je to člověk, který dělá všechno ve jménu cizích snů, kterým věří. Protože není nic krásnějšího, než někomu vrátit jeho sny ruku v ruce s nadějí. Občas to sladce bolí, ale říká se, že kdo to necítí, nežije. Je to malé hrdinství, leč nejpotřebnější a nejtěžší ze všech.

Tak se Harry ráno v očích Draca proměnil v to jediné, co si zasloužil. Stal se Tím, kdo zůstal, a byl milován.

A/N: Věnováno Lady S, protože mne zavedla do míst, kde snít je dovoleno.

Zámeček šílenství

Začalo to nevinně. Kdokoliv vám bude tvrdit něco jiného, ten lže. Vždycky to totiž začne nevinně. Následky…o těch si popovídáme nad sklenkou whisky jindy. Ačkoliv, nevinnost se k němu nikdy nehodila. Prohnil až do těch nejtemnějších zákoutí své duše. Nejlepší na tom bylo, že i já vedle něj vypadal jako krystalicky vybroušený diamant. Ale to byla mýlka. Lidé obvykle moc často myslí očima. Když jim do zorného úhlu postavíte odhalenou, vysvlečenou temnost, už je jim jedno, jestli se blízko žeber blýskne kudla. Stejně za to může tma. Jenže já…propadl jejímu kouzlu. Jeho kouzlu, ať už bylo jakékoliv. Zní to lacině, ale je to fakt. Nemyslitelně, nepřípustně, fatálně jsem se oddával jen jemu. Co na tom, že v duchu? Neměl jsem odvahu jít a vmést mu to do obličeje. Navíc jsem to, čemu on posměšně říká ženáč. Věřte nebo ne, přes své malé posedlosti jsem to rád.
Ta nevinná hádka byla ovšem moc.

*-*-*-*

Pán Zla málokdy pořádal schůze. Kvůli němu zorganizoval ale takovou, že jsem nestačil zadržovat úžas, ani zděšení. Museli jsme tam být všichni. Všichni, kdož jsme jen částečně znali pravidla – totiž, že Pánu Zla se neodporuje, nenechává se čekat a za žádnou cenu se s ním nediskutuje o absencích. Smrtijedem jste buď byli na plný úvazek, nebo jste byli mrtvola. Miloval jsem to tak. Riskovali jste všechno; o to víc konejšil pocit, že jste tak dobří a pořád to dokážete. A když jste k tomu ještě věděli, jak využívat nově získávaných a přisuzovaných vlastností, mohli jste kohokoli přehlížet jako vzduch. Museli vám, ti pod vámi, být cele oddaní, protože jste měl moc. Moc, prachy a služebníci, celý svět – potentia, pecuniae et servi, orbis totum. Pro Malfoye rozhodně.
Proto si mne Pán Zla získal. Usiloval o to samé, přitom jste s ním nemohli soupeřit. Já, pomyslně vzato, válčil s každým, protože to bylo zábavné. Ale s ním to prostě nešlo. Můj Pán vás předčil, v čemkoliv si umanul. Takový člověk je hoden následovnictví.
Jenomže tahle oslava byla šaškárna. Vy-víte-koho graciézní proslov o tom, že mezi námi Severuse Snapea zase vítá, byl završen tím, že oslavenec dorazil pozdě. My jsme smrtijedi – je samozřejmé, že dort sníme a necháme svíčky. A to nejspíš jen proto, že nám vosk nechutná. Nikdo nevynechal příležitost, aby na Snapea něco nehodil. Tu jsem zaslechl tohle, tetka povídala ono… Belatrix mlčela. Pro někoho, kdo nevysedával v první válce pod namířenou hůlkou Pána Zla a nechvěl se strachem, kdo by mu náhodou mohl z legrace přijít na mysl, se zdál ten rudě planoucí pohled povzbudivý. Nám už ne.
Když však Severus konečně vstoupil, překonával očekávání. Byl si sebou tak zatraceně jistý, až to děsilo. Za naprostého ticha obřadně políbil lem Pánova roucha. Půlkroužek smrtijedů vyčkával, jestli přijde nějaká kletba, jestli padne jakýkoliv trest, protože bychom se všichni vznášeli na křídlech arogance, že spravedlnosti bylo principielně učiněno za dost. Ne, jen si stoicky hleděli do očí, pak se Severus uklonil a zařadil mezi nás. Jakoby nikdy nevystoupil a nikdy nestál jinde.
Celý humbuk se rychle skončil a všichni vymizeli, až jsme zůstali já, Belatrix a Rudolfus, Pettigrew a Severus. Vy-víte-kdo se malinko samolibě ušklíbnul.
„Moji nejlepší…“ oslovil nás klidně a se zadostiučiněním sledoval, jak jsme se všichni náznakem poklonili. „dnes jste byli neobvykle tišší. I vás chci slyšet.“
„Pane?“ začala netrpělivě Belatrix, „mám jistá…čistě osobní podezření, co se týče Severuse…“
„Skvěle,“ odpověděl Pán Zla. Když mluvil s Belou, vypadal vždy nadmíru zaujatě. Dával jí tím najevo, že její názor je nějakým způsobem důležitý – což byl, podle mého, výtečný tah, jelikož to u ní zaručovalo naprostou poslušnost. Nadmula se odvahou.
„Vůbec nejsem přesvědčená, že Severus není zrádce. Vynechal dvě poslední schůze,“ žalovala zaníceně. Věděla, že tímhle v očích svého Pána na důstojnosti neztratí. Pro její ukřivděnost jsem měl pochopení. Severus se těšil některých privilegií, která pro nás byla naprosto nemyslitelná.
Pán Zla se na něj pronikavě podíval, čímž mu dal slovo.
„Myslím, Belatrix, že se ti nemusím zpovídat,“ nadhodil potichu. Ušklíbnul jsem se. Jen co je pravda, nemusel. Ale mohl by. Všichni jsme chtěli nějaké vysvětlení toho, že Severus zůstává u Brumbála. Jak je vůbec možné, že ho ten dědek ještě nevykopnul ze školy. Samozřejmě, že jsme věděli, že v tom hraje roli Snapeova úžasná výmluvnost a dokonalé sebeovládání. Jenže já už znal Severuse příliš dlouho. Odhalili jsme si svá vlastní utajovaná zla a nechali je mezi námi viset – byly to visuté provazové žebříky nad velmi, velmi hlubokou propastí. Tím, že nás pojily, nás vlastně oddalovaly od sebe, protože čím zřetelnější dostávaly obrysy, tím vratší se zdály. Pro mne bylo výhodné mít Severuse jako spojku v Bradavicích a pro něj bylo výhodné mít po ruce nějaký smyšlený vzor a hlavně dokonale egocentrického známého. Tak nějak jsem předpokládal, že jsem vlastně jediný jeho důvěrník. A ta skutečnost mne na dlouhá léta blažila, protože být důvěrníkem Snapea…to byla jednoznačná výhra. Když už nic, tak to bylo lepší než stát proti jeho hůlce.
„Navíc jsem již před měsícem vysvětlil Pánovi všechny své kroky a důvody,“ pokračoval Severus nevzrušeně, „je tedy jen a pouze na něm, aby rozhodl, zda je nutný nějaký důkaz,“ dokončil a vrhnul na Pána Zla uctivý pohled. Já se očima vpíjel do jeho celé postavy. Vždycky mi připomínal pružinu. Neustále připravený se vymrštit a udělat cokoliv, avšak pokaždé ve stavu naprostého klidu. Nikdy, pomyslně vzato, neprasknul. Občas se zdál být příliš stlačený – to pak vzýval mne a pomalu uvolňoval nahromaděnou energii. Miloval jsem to, že jsem nezažil jeho jediné zkratování nervů. Je fakt, že si nacházel ne zrovna…normální způsoby, kterými se udržoval v chodu. Ale já ho v nich podporoval. Nikdy nevíte, co se stane se strojem, když pružinka praskne. Zas tolik riskovat, že si to vyzkouším a dozvím se to, jsem nechtěl.
Pán Zla pomalu přikývnul a hladově se usmál. Všichni jsme fascinovaně zírali, jak si Severus pomalu vyhrnuje levý rukáv. V mém případě už to nebyla obyčejná zvědavost. Od jisté doby mne jenom fascinoval a ten hlupák si to ani nedokázal uvědomit. Nějakým záhadným způsobem mu nedocházelo, že ze sebe dělám před ním blbce, protože chci, aby mne k čemukoliv přinutil a abych mu musel být odevzdaný.
Přestože jsme o podobných věcech mluvili v jednom kuse, jakmile jsem viděl, že přikládá hrot hůlky k bělostné kůži nad Znamením, musel jsem ten hypnotický výjev zastavit.
„Můj Pane, jsem ochoten přisvědčit, že Severus nikdy neudělal nic, co by bylo proti nám. Vždycky byl spolehlivý a věrný. A naprosto oddaný,“ vypravil jsem ze sebe pomalu, k hrané klidnosti jsem přidal i několik významných gest. Dobrá, to vyšlo – o dvě minuty později už bych to asi nedokázal a plazil bych se Severusovi u nohou, schopný rozbít hubu i vy-víte-komu.
„No, když to říká Lucius,“ ušklíbnul se Pán Zla a kynul rukou. Černý rukáv se shrnul zpět a Severus se na mne ostražitě podíval.
„Ale Pane –“ ozvala se dotčeně Bella. Šestery oči se na ni pronikavě upřely. Mé výhružné, Severovy zvědavé a vy-víte-koho stejné jako vždycky, když ztrácel trpělivost.
„Jděte už,“ vykázal nás.
Odešli jsme bránou ze sálu a mířili chodbou k velkému východu. Severus se trochu opožďoval v chůzi za ostatními. Zvolnil jsem krok a sladil ho s ním. Když byli všichni mimo doslech, zastoupil mi cestu.
„Nepotřebuju, aby se za mne přimlouval ženáč, jako jsi ty,“ ucedil rádoby tvrdě. Usmál jsem se. Nenávidí mne za to, jelikož sám se nesměje.
Ale potřebuješ, ani nevíš, jak moc. Dělá ti dobře, když se za tebe opře kdokoliv, ne že ne. A ještě víc dobře ti dělá, když pak řeší malé nesrovnalosti ve tvém dokonale zorganizovaném životě. Nemá cenu teď předstírat toho siláka Severa Snapea – i když vím, že to uděláš. Pro mne jsi nikdy nemusel ze dna své duše vypustit ono věčně připravené a nastartované zlo, abych si tě určitým způsobem zamiloval. Jenže za tu dobu, co se známe, už taky moc dobře vím, že je to tak jednoduché, že? Dát tomu průchod. Pomstít se všem za to, co ti udělali. Vztekat se, namísto odpuštění a pochopení. A přesto…přesto jsi pořád tak dokonale klidný, tak výjimečně šílený… Ne, moc často potřebuješ někoho, kdo by ti ukázal, že za tebou stojí a vemlouvá se do tvé hlavy, protože tak můžeš vytlačit to, co tam dávno je, a taky získat pocit, že stále ještě nejsi šílenec, jinak by ti věřitelé nevěřili. A jestlipak si to všechno čteš v mých očích tou svou nitrozpytnou technikou?
„Nejsem žádné malé dítě, abys mne musel…ochraňovat, nebo co jsi se to tam pokoušel dělat! Pro příště se zdrž komentáře!“ řekl, vzhlížeje mi pevně do očí. Určitě chtěl něco dodat, ale spolkl to.
„Přijď o víkendu na sídlo,“ opáčil jsem a bezděčně nahnul hlavu. „Potřebujeme si po dlouhé době promluvit.“
„Ani za nic,“ odtušil rozhodně.
„Fajn! Tak mi ale uhni z cesty!“ Vytáčí mne, že se dokáže okamžitě uklidnit a nemusí zvednout hlas. Že se mi může vysmát a říct cokoliv, za co ho budu chtít zmrzačit dokonce života, aby si užil, jaké to je potkat se s ním!
Skutečně se zasmál. Pohrdlivě mne vzýval, abych ho obešel. Moc často zapomíná na to, že i já mám své malé zbraně. Sáhnul jsem pro hůlku a namířil s ní do míst, kde lidé mívají srdce a on tlukoucí ledový balvan.
„To neuděláš,“ vysmíval se dál.
„O co jsi ochotný se vsadit? O tu tvoji živoucí touhu všechny pokořit? O svoje těžce vybudované místo pod sluncem? O teplé místečko u Brumbála? A co třeba o sebe? Vsadil bys na to život? Mám tě plný zuby, ty chcípáku, a udělal bych teď skoro cokoliv! A ještě bych tě donutil odpřísáhnout, že je to polehčující okolnost! Teď sakra uhni nebo si cestu udělám!“ zařval jsem a pro důraz hůlku přitiskl na látku jeho hábitu. Sklonil k ní hlavu.
Když zvedl po chvilince oči, tvářil se ublíženě. Ano, i to umí, ale vidím to jen já. Tvář pokřivená a zohavená vnitřním bojem, kdy se pořád snaží být silný, být hrozivě racionální. Tak už ustup, není třeba, aby ses víc trápil a moc dobře to víš. Nech mne vyhrát a všechno bude v pořádku. Zůstane to při starém. Nic se neděje, stejně si každý budeme myslet něco jiného, jako pokaždé. Jsme smrtijedi a žijeme tou přetvářkou, nemůžeme ji jen tak smazat. Tak se s tím teď a tady konečně smiř!
Pochopil to, udělal krok do strany a výhružně zaťal pěsti.
„Přijdu,“ řekl úsečně, obrátil se a rychle mne opustil. Byl jsem rád. Kdykoliv mi říká, že může ovládnout každého, koho si umane, protože jsou všichni tak strašlivě hloupí, má pravdu. On je bezejmenná touha po definitivním konci, která číhá uvnitř každého jen trochu soudnějšího člověka. Jednou jsem mu to řekl. Nemohl se vynachválit. Dělal to, aniž by pochopil, že mu do ruky házím trumfy. A jestli si to uvědomil, uložil si to hodně hluboko, aby to někdy mohl vytáhnout a použít.
Sakra! Už zase vyhrál! Můžu být jakkoliv hnusný, nikdy ho nepokořím. Ať dělám cokoliv, Severus mne ovládá každým svým nádechem! Chci ho zabít, zatraceného parchanta! Zabít a ve smrti, kdy už mi nebude moc odporovat, polaskat to jeho tělo, na které mne podvědomě on sám naučil myslet mnoha jinými způsoby, než všechny ostatní. Je to nástroj, sousoší, obyčejná účelná schránka.
Ušklíbnul jsem se a vydal za Narcisou. Té bych nikdy nedokázal vysvětlit, jak může být pohled na rozkládající se mrtvoly, na tváře zkřivené děsem, na miliardy kapesníčků potřísněných vlastní krví a spermatem fascinující…

*-*-*-*

Dostavil se včas. Přesně na vteřinu. Obdivoval jsem, jak všechno, co dělá, je dokonalé a perfektní. On tuhle svoji vlastnost nenáviděl. Říkal, že je to brutální pohnutka někde uvnitř. Byl schopný i třikrát denně přerovnávat flaštičky s lektvary a uvádět se tak do stavu naprostého bytostného vyčerpání. Jedině tak se vlastně dokázal vyčerpat, tou vnitřní nutkavou potřebou. Všelicos muselo být dokonalé až se zvrácenou uměleckou přesností. Kamkoliv šel, zanechával dojem. Cokoliv udělal, zanechalo stopy.
Kdysi jsem se snažil to obsáhnout a porozumět tomu. Pokusil jsem se najít v tom ctižádostivém a odhodlaném mladíkovi kousek lidskosti. Tenkrát poprvé mne tituloval ženáčem, čímž chtěl vyjadřovat připitomělou snahu se o něco, co miluji a uctívám, postarat až s nehoráznou marnivostí, a vysmál se mi do obličeje. Jeden druhému jsme chtěli narvat do chřtánu roubík napuštěný čpavkem, abychom se potrápili ještě o něco déle. Zašel jsem dál než kdokoliv a našel jeho cestu.
Každý po nějaké cestě jdeme. Životní cestě. Nezáleží na tom, jak ji nazvete. Musíme si jen každou vteřinou svého zbytečného bytí uvědomovat, že neexistují kroky zpět. Když to umění ovládnete, je jednoduché svoji cestu zneužít a přikázat jí, jak se má kroutit. A Severusovy kroky skáčou, jak se jim zachce a nikde nesejdou ze stezky. Váš způsob, jak tu cestu přežít, nebude nikdy správný nebo špatný. Bude jen a jen váš. Máte dva základní směry: buď jste přirozeně čestní, nebo přirozeně sobečtí. Já a Severus nedokážeme věřit v Boha nebo Ďábla, protože věříme jenom v sebe. V těch důvěrných chvílích taky jeden druhému. A vůbec, ani k jednomu bychom nemohli být dostatečně loajální. S Pánem Zla je to něco jiného. Dokud nám dává, co potřebujeme, budeme sloužit. Ale až přestane…věřím, že i on by dokázal odejít.
Chvíli mezi námi viselo napětí, ale po několika sklenkách, které jsme si společně dali v salónku, vyprchalo a my se smáli svým oblíbeným smrtijedským pravdám. On pil, aby zapomněl; já pil, abych si rozvázal jazyk.
„Myslím, že to má Potter stejně marné,“ rozumoval a labužnicky točil zápěstím, čímž víno ve sklence tančilo po malých nekonečných kolech.
„Máš na mysli něco, jakože i když svrhne vzor, nemůže udusat zlo v každém z nás?“
„Přesně, Luci, přesně tak,“ ušklíbnul se vědoucně a usrknul. Omámeně jsem sledoval postup krvavé tekutiny za jeho růžové rty. Bylo mi dobře, částečně únavou a alkoholovým oparem. Oba jsme prahli po těch chvílích, kdy vedle sebe konečně můžeme být sami sebou. Co na tom, že nevíme, kdo jsme?! Prostě jsme – a to prozatím postačuje.
„Cos to tam chtěl udělat, Severusi?“
„Já? Kdy myslíš?“
„Před Pánem Zla, cos chtěl a jak´s chtěl dokazovat? A třebas ne ty – víš, že na tom tolik nezáleží. Pro mne jsi to pořád ty,“ zamumlal jsem trochu otráveně a pohlédl na jeho ruce. Žádný třas, tedy stále Severus Snape. Ušklíbnul se. Všimnul si mého pohledu.
„Už jsi nervózní? A čehopak se bojíš, Luce?“ uculoval se. Dolil jsem mu sklenku. „Podívej, nic jsem si nechtěl dokazovat. Chtěl jsem je ohromit a obšťastnit malou ukázkou tvůrčí originality. Navíc bych to ani necítil…“ zamyšleně si vyhrnul levý rukáv. Předklonil jsem se v křesle a sledoval Znamení. Tohle Pán Zla vtisknul oběma.
Je jedno, jak to nazvete. Odborně by se tomu dalo říkat schizofrenie, Severus to korunuje ten druhý. Umí to popsat tisíce výrazy, ale přiznává, že ani jeden z nich není výstižný. Navíc se bojí. A bojí se, že kdyby tomu vtisknul jméno, tak už to…neodvolá. Chtěl utéct před strachem a když mu bylo devatenáct, tak objevil tuhle schůdnou stezku, jinou část své cesty. Podvolil se tomu uvnitř a od té doby je z něj on sám. Obvykle za něj jedná ten druhý. Chrání ho před světem, dodává mu podporu a sebevědomí, protože není nic, co by jeho položilo. Ten, který dokáže zabít bez mrknutí oka a Severuse to pak nechá vyžrat…

*-*-*-*

„Severusi?“ zeptal jsem se prudce dýchající postavy v chodbě, hlavou opřené o stěnu. Devatenáctiletý skoro ještě kluk na mne vrhnul temný, prázdný pohled.
„Je mi fajn, děkuju za optání,“ pronesl ostře. Zaujalo mne to, protože byl vždycky tichý a podivným způsobem pokorný.
„Neříkej,“ odtušil jsem. „Odkud ses vrátil?“
Na vteřinu odvrátil hlavu. Pak byl jeho pohled ale ještě pronikavější.
„To ti nemusím říkat, že? Myslím, že tě to ostatně ani nezajímá…nikoho to nezajímá…“ Bylo to čiročiré zkonstatování. Náhle se rozesmál. „Já toho parchanta zabil! Konečně! Po tolika letech, kdy jsem ležel uvnitř!“ Tváří mu zacukalo několik svalů. „Zasloužil si to! Zasloužil! Slabí prostě musí zemřít kvůli silným, že ano?“ ujišťoval se, ale působilo to víc, jakoby ze mne vymáhal doznání. Nevěděl jsem, jak mu odpovědět. Nikdy jsem nad tím totiž nepřemýšlel. Buď jste byli připraveni zabít, nebo jste končili v truhle.
Severus přitiskl ruce ke zdi, aby se pokusil neúspěšně zamaskovat třesavku. Osmělil jsem se blíž. Z očí mu vytryskly slzy.
„Zasloužil si to…“ zašeptal plačtivě. Vzápětí mu rty opět zkřivil úsměv. Smích, který pokrývaly závoje slzavého zoufalství.
„Kdo si to zasloužil?“ zeptal jsem se. Pevně vzhlédl.
„Můj otec…“

Zavedl jsem ho k nám na sídlo, protože nemělo cenu zůstávat v chladné chodbě. Měl horečku i zimnici zároveň, sotva se držel na nohou a podle všeho ho popadala hysterie. Chtěl jsem mu dát uklidňující lektvar, ale prohlásil, že to bude dobré a ať se nesnažím chovat jako nějakej zatracenej ženáč. Tak fajn, byla to jeho volba. Nechal jsem ho na gauči a sám ho pozoroval z křesla naproti.
Za chvíli se skutečně uklidnil. Všechno vymizelo, jakákoliv stopa po nedávném záchvatu byla pryč. Severus se posadil a zkoumavě si prohlížel svoje ruce.
„Ještě se klepou?“ nadhodil jsem příliš posměšně. Vrhnul na mne vyděšený pohled a horlivě přikývnul. „To se ti zdá,“ uklidňoval jsem ho.
„Ne! Pokaždé je to stejné!“
„Není se čeho bát – už můžeš přestat křičet,“ pokračoval jsem stále tiše. Ve skutečnosti jsem byl zvědavý. Co asi rozhodí Severuse? Byl čas to zjistit.
Naklonil jsem se v křesle blíž.
„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ předešel moji otázku a ušklíbnul se. „Jenže já ne. Chci to zapomenout. Zdá se mi to tak odporné, že na to potřebuju nemyslet. A věř nebo ne, Luciusi, všichni si lžeme. Snažíme se v duchu udělat sami sebe lepšími. A já přišel na to jak…“ Neznělo to vesele, nýbrž trpce, ale zároveň jaksi prapodivně hrdě. „Mohli bychom oba dva jmenovat určitě tisíc důvodů, kterými bychom se přesvědčili o tom, že je to dobré a správné. A víš co?“
„Vím – ono na tom nezáleží, Severusi,“ pronesl jsem takřka fascinovaně. Překvapeně pozvedl obočí. „V tomhle světě už nezáleží na ničem, tak proč by mělo záležet zrovna na nás?“ Sevřel jsem pevněji madlo, aby se teď ruce neklepaly pro změnu mně.
„Ne, to není pravda, pleteš se,“ poučoval mne tónem světaznalce. „Právě že záleží jenom na nás. Je to…je to náš způsob volby a cesty a proto nám ho nikdo nemůže vzít. Luce, chceš tedy pravdu? Žádné tisíceré oblbování?“
„Když si sundáš masku, kterou nosíš ve smrtijedských kruzích, budu ti i celkem vděčný. Netušíš, jak je únavné, když ti všichni kolem lžou. Lžou a říkají, že je to pro dobro. Leda tak pro jejich.“ Chytil se toho jako ryba háčku.
„A ty jim lžeš? Tak si představ, že to je ta moje cesta. Je to jeden způsob, který můžu žít. Občas vlastně jediný způsob. Nejspíš všichni napoprvé zalžeme, abychom ochránili. Sebe, naše milované, naše blízké…to je vlastně taky jedno. A já lhal celý život poměrně dobře. Jenže teď, když je…když je můj otec mrtvý…když teď vlastně nemám nic…“ malinko se zadrhnul. Sledoval jsem, jak sám sebe nutí ke kázni a uhýbá mi očima. „Prostě už lhát nemusím. Prohrál bych sám nad sebou, kdybych v tom pokračoval. Ale jistě, samozřejmě, že zalžu, protože mi nic jiného nezbude. Ale ne dnes, ne tobě. Pověz, Luciusi, dovedeš si představit, jak může být nepříjemné bát se sám sebe? Děsit se toho, co je uvnitř?“ Bezelstné černé oči se upřely na dlaně. Tohle gesto bylo u něj elegantní, téměř šlechtické.
„Ani nevíš, jak živě,“ řekl jsem. Pozvedl hlavu. Hleděl trochu odevzdaně, jakoby to říkal nerad, ale přesto chtěl dokázat, že se tak pevně rozhodl.
„A máš alespoň přibližnou představu, co je to schizofrenie?
Měl jsem. Nemusel by mi říkat víc. Neměl by jen tak začít mluvit o stavech, kdy ho ovládá vnitřní šílenec. Svinstvo, které on sám nezvládá, ovládne jeho. Je v tom jen skrytá úniková cesta. Ovšem svůj klad to mělo – visel jsem mu na rtech. S drtícím účinkem jsem vnímal každé jeho slovo. Každou nejtitěrnější intonaci, přesto jsem více rozuměl pojmům, které pronášel. Mluvil o propasti, do které člověk skočí jenom proto, že chce alespoň chviličku letět, vychutnat volnost a svištící vítr, když není jiná možnost – nebo popřípadě někde nablízku jiná propast. A proč? Protože i tohle je lidské. Je to jen prachobyčejná cesta za vzrušením a nějakou novotou. A přece…přece se Severus bojí udělat ten definitivní krok. Ví, že je to prchavá chvilka štěstí a že až dopadne, tak si natluče. Ale jsou možnosti, jak toho zneužít. Stačí do propasti hodit všechno ostatní. Ona to pohltí a Severus bude šťastný. Šťastný, vyrovnaný, racionální a pohodlně sobecký člověk.
Nevěřil tenkrát, že to půjde udržet v mezích. Že se nezřítí. Když držel hůlku proti svému otci, najednou mu došlo, že to nedokáže. On neumí udělat poslední krok. On ale ano. Nikdy si ho tak jasně neuvědomoval, jako v tu chvíli. Celá léta seděl v jeho mysli usazený parazit. Ta nutná symbióza si teď vyžádala něco na oplátku. Tobias udělal chybu. Nazval svého syna slabochem, posměšně ho oslovoval Sevíku, jako když ho deptal v mládí. Nikdy neuměl uznat kouzelníka a aby to snad nebylo málo, neuměl ani projevit důvěru ve svého syna. Nikdy nebyl to, čím se nazývají rodiče. Severus spáchal nejlogičtější řešení, na které přišel. Stáhnul se a nechal promluvit toho silnějšího. Toho, který je schopen zabít i pro takovou banalitu, jakou je oslovení. Paradoxně řečeno: Tobiase zabilo to, co sám stvořil.
Dvě slova. Jediný nádech. A pak úleva. Obrovská šílená úleva toho, který měl zrovna navrch. Povedlo se jim to! Už žádná tyranie. Když to zvládneš jednou, podruhé už to bude lehčí. Tohle je ta snadná cesta, jak čelit ublížení. Ubliž! Ubliž první, jinak skončíš jako vždycky! Jako Sevík!
Jenže Severus byl dost chytrý, aby pochopil, že ty snadné způsoby mnohem rychleji zabíjejí. Je to jen kratší cesta k cíli. A to, co mu jednou rukou nabízelo smrt jeho osobnosti, mu druhou rukou podstrkovalo dokonalý, neosobní život. Stačilo se jen přizpůsobit. A to už nebylo těžké. Severus zahnal šílence zpět do tmy vlastní propasti. Dovolil jim našeptávat, ale nic víc. Když si oni můžou klást podmínky, tak on taky. Už nikdy žádný Sevík – byl čas vyrůst.
Vrátil se ke smrtijedům a poprvé ochutnal, co to je, když se musí tělo vyrovnat s přetížením nervů. Měl možná štěstí, že jsem ho našel.
„Upřímnost za upřímnost,“ řekl jsem a přisednul k němu. A ukázal mu své malé, drobné jizvičky. Můj způsob, jak vypreparovat svinstvo. Jestli se lekl, zapřel to velmi pečlivě.
Vyslovil tehdy větší pravdu, než vůbec tušil. Je jedno, jestli je to správné. Kdo si myslí, že může soudit, tak ať soudí. My ne. My budeme jenom hrát na nitky cizích životů a trhat je podle libosti. Oni všichni to kdykoliv můžou udělat taky. Jenomže my na své straně máme touhu zůstat. Je nesmírně vzrušující, že jsme to pouze my sami, kdo koketuje s každým milimetrem kůže. A ta pořád patří nám. Jdeme pouze cestou s naším vlastním druhem naděje, že náš křik, oheň a sny něco změní.
Nemůže nás to zabít o nic rychleji než jiné vyumělkované posedlosti. Alkohol, cigarety, drogy, sny, vztahy, lidé. V neposlední řadě život.

*-*-*-*

„Luciusi?“
„Promiň, asi jsem se zamyslel. Chtěl jsi něco?“
„Ano, to tedy chtěl…“ řekl podrážděně. Sledoval jsem Severuse, který se naučil vidět v tom trápení druhých potěšení. I to byla…jedna část jeho cesty. A já miloval tu skutečnost, že nade mnou nikdy nezlomil hůl. Mohl by mne hodit do propasti jako mnoho jiných. Znal tu cestu a určitě v duchu nahlížel na příležitosti, kdy jí zneužít. Ale na rozdíl od těch, proti kterým jsem se snažil jít, to neudělal hned. Byla to jeho výhoda, jenž jsem mu daroval sám. A v pořádku, on mi daroval svoji bolest, kterou jsem mohl využívat a klidně ho v ní nechat už mockrát utopit.
„Proč mne sem pořád zveš? Na to jsem se ptal.“
„Proč sem pořád přicházíš?“ vrátil jsem mu s vypočítavým úsměvem.
„Protože…protože mne necháváš mluvit. Protože chápeš, Luciusi,“ odpověděl a pronikavě vzýval mne, abych teď zase odrazil svoji odpověď.
„Protože tě potřebuju,“ odvětil jsem krátce. Pozvedl obočí. „Jelikož mne týráš a tím udržuješ potřebu vlastního uvědomění. Žiješ v tom samém, v čem já. Nechali nás v temnotě a my podlehli volání pudu sebezáchovy. Naučili jsme se v té tmě žít.“ Upil jsem ze své sklenice. „Protože jsi každým způsobem vzrušující, nedosažitelná kniha. Protože milujeme a protože dovolíme, co jiní by nám zakázali. Co víc chceš slyšet, Severusi? Dneska není čas bavit se o tom, jak jsem se naučil utíkat jen proto, abych se mohl vracet, jak úchvatná je možnost, že vzrušení je vlastně jen domněnka a nový druh skutečnosti. Ostatně na to dneska nemám sílu.“
„A co bys chtěl teď na oplátku?“ zeptal se. „Doznání? Řekl jsem ti, že ho nedostaneš. Vždyť pomalu ani nevím, které myšlenky jsou moje. A proto jsem u tebe. Poznáš, co si smím a nesmím dovolit. Vedeš, řídíš, miluješ. Děláš to, čeho já nedosáhnu,“ Uhnul hlavou na stranu. „Tobě by bylo jedno, že jsem slaboch, protože bys měl důvod, na kom si svůj vlastní život vylít. Ale já jsem zatím silný. Někdy ovšem potřebuju…vypnout. Být sám se sebou a slyšet, že je někdo, kdo mne potřebuje tak, jako nikdo na světě. Přestože se můžeme zničit čímkoliv. Přestože mne může vrhnout do…do vlastního srabu.“
„Oba můžeme,“ pronesl jsem měkce, „ale neuděláme to.“
„Samozřejmě, že ne, protože je pomýlené myslet si, že jsme zlí. Ne, jen stojíme na opačné straně. A kdo může skutečně říct, co je správné? Kdo je vážně tak čistý a dokonalý, že když mu bylo ublíženo, tak nikdy nezatoužil po pomstě, nýbrž tu křivdu potichu snášel?“ krátce se zasmál a opřel se hlavou o hranu opěradla pohovky. „Kdož jsi bez viny, první hoď kamenem – a jakmile to uděláš, tak si vzpomeň, že nejsi o nic lepší právě proto, že jsi vzal ten kámen a způsobil bolest, která ti páchána nebyla. Možná, že je oko za oko nesprávný způsob, ale je jediný spravedlivý. A nám se líbí. Hrajem si na pohledy bez růžových brýlí. A tím si vlastně znovu lžeme. Protože my přeci nemůžeme vědět, co je pravda a co není…“
Dopil své víno a postavil sklenici na stůl mezi nás. Pohlédl přímo na mne.
„A to je ten důvod, proč se vždycky vrátím za tebou. Proč se my dva nenecháme nikdy na holičkách, jak bychom to s radostí udělali každému. My v jádru nejsme zlí.“ Střetával se s mýma očima s trochu perverzním úsměvem. A já cítil, že mu ho vracím. Postavil se a protáhnul.
„Půjdu, Luciusi. Děkuji za…za večer úchvatný a vzrušující jako obvykle.“
„Bylo mi potěšením,“ ušklíbnul jsem se a vyprovodil ho.
Nejen večer, i půlka noci. To nevadí. Rozhodl jsem se osprchovat. Smýval jsem ze sebe vlažnou vodou veškerou dnešní špínu. I Severuse. Pokaždé je nutnost to ze sebe nějak odčerpat. Ale dneska tohle ani zdaleka nestačilo. Obyčejné mycí prostředky byly přezoufale málo. Dostavila se úzkost. Nevolnost. Odpor k sobě. Severus moc rád mluví o tom, že to není řešení. Že je to nejhlubší dno zoufalství, na které jsme si ze zoufalství sáhli. A protože je to jenom naše vina, musíme si to umět vyřešit v opuštění. Sakra! Vůbec nechápe, že ho v takových chvílích potřebuju víc než kdy dřív! I když mne nesmyslně uráží ten jeho postoj nad věcí!
Vypnul jsem vodu a vylezl ze sprchy. Nahý, umytý a jakoby znovuzrozený jsem bez rozmyslu sáhl do skříňky nad umyvadlem. Vytáhl jsem odtamtud žiletku. Žádné kouzlo, pěkně ruční práce. Nic jiného by si nikdo nezasloužil. Na to, abych objevil to skryté uvnitř, to bohatě stačí.
Opatrně jsem jeden hrot zabořil do kůže na paži. Rudý, tenoulinký pramínek vytryskl z bělosti. Na podlahu ze mne dopadaly kapky vody. S úchylnou pedantickou přesností a účelností jsem táhnul hned sem, hned tam. Vnímal jsem, jak se jazyky toho, co je uvnitř, plazí po mé ruce a stékají pryč. Nejlepší bylo, že s sebou odváděly všechen hnus, který jsem potřeboval dostat ven. Musel!
Další přesně vypočítaný škrt přes pokožku. Nebolí to. Ne o moc víc než to, co se pod tím usadilo. Dodávalo mi sílu, že už to bude brzo pryč. Navíc jsem vždycky mohl přesunout své vnímání jinam. Tři ostré řezy vypustily usychající proužky červeně. Lechtala, jak se snažila uniknout na podlahu. Dokončil jsem i poslední dva tahy. Žiletka mi vypadla z prstů a já zvrátil hlavu.
Kolik toho jen člověk musí absolvovat pro takovéhle uvolnění a vzrušení? Cítit, v tom byla ta síla. Rty mi zkřivil smích. Je v tom ironie, když se uspokojení přelévá v bolesti. Tři rudě zářící písmena stále ještě vydávala kapičky krve.
Sklonil jsem se a opět pozvedl žiletku. Že jsem se říznul, už ani tolik nevadilo. Do každého již uskutečněného tahu jsem znovu vnořil chladivý kov. Hlouběji! Vypustit něco mnohem víc ukrytého! Dostat ze sebe roky toho, kdy jsme se s Severusem sebestředně tiše přebíjeli v tom, který z nás je podivně šíleným způsobem šílenější.
Téměř vždycky jsem u toho vyvrcholil nejen myslí, ale i fyzicky. Cukavé a horké uspokojení se svíjelo ve stejně cukavé a rozehřáté bolesti. Pak mám chvilku jen pro sebe, sám pro sebe, než se vrátí pocit, že je mi zima, jsem špinavý a rány se pálivě hojí. Vstal jsem, očistil jsem sebe i koupelnu. Nad paží se má hůlka zarazila. Tentokrát ne. Tentokrát chci, aby tam zůstal alespoň nějaký důkaz mého činu.
Zmírnil jsem účinek hojivého kouzla a oblékl se do pyžama. Došel jsem za Narcisou do postele a opatrně k ní přilehl. V polospánku se přitočila a přitiskla k mé hrudi.
Bylo mi dobře. Cítil jsem se milovaný. Cítil jsem se pro jednou vynikající. A měl jsem ho pod kůží, doslova a do písmene. Moje ruka byla důkaz. Nesla důkaz. Tři vyškrábaná písmena: SEV
Projev lásky, který můžete dát temnotám…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Lady Slahet, 16. 10. 2009 23:39)

Já si myslím , že tato povídka ani nejde nějak pořádně okomentovat (myšleno jako kompliment). Pár dní se bude zarývat pod kůži a potom to všechno zase přejde.