Halelujah - Připít nemožnosti
30. 4. 2009
I’ve heard there was a secret chord
that David played and it pleased the Lord,
but you don’t really care for music, do you?
,,Proč si se chtěl sejít tady, na Příčné? Je tu tisíce lidí, kteří nás spolu můžou vidět. Nehledě na to, že bych tě měl udat…“ povzdychnul a potřásl hlavou.
,,Protože už jsem tu tak dlouho nebyl,“ odpověděl mu druhý muž a usmál se. ,,Začínám si na sentiment zvykat. To víš, jdou mi léta a tak, že? Co myslíš, proč si mne ještě neudal? Proč si nás ti lidé nevšímají?“ Na tváři mu zahrál potměšilý úsměv. O něco mladší muž před ním, který však vypadal jakoby byl z dvojice starší, pokrčil rameny.
,,Protože je doba, kdy všichni platíme heslem: nehas, co tě nepálí. A protože ty jsi úchyl a jsi na to hrdý,“ dodal po chvilce. Blonďatý muž k němu přistoupil. Chvíli se jeho šedé oči vpíjely do hnědozlatých, ale nakonec se usmál.
,,Chytré,“ podotkl a naklonil zamyšleně hlavu. ,,Půjdeme?“
,,Nemám čas,“ odvětil hnědovlasý muž. ,,Musím se vrátit nebo mne budou hledat. Přišel jsem tě pozdravit, abys věděl, že se víceméně nic nezměnilo,“ když se však druhý muž otočil, jakoby ho neslyšel, a rozvážně se rozešel dlouhou ulicí, utrápeně si posteskl: ,,Ale to tě ve skutečnosti nezajímá, Luciusi, že ne?“
It goes like this – the fourth, the fifth
the minor fall, the major lift
the baffled king composing Hallelujah
Hallelujah, Hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Remus si pomyslel, že na ně musí být vskutku kuriózní pohled. Lucius vypadal jako běloskvoucí andílek. Byl voňavý, učesaný, s dokonalou pletí, jakou míval před dvaceti lety, bílý hábit vyžehlený a naškrobený. Vypadal prostě jakoby vypadl z výlohy jednoho z konfekčních obchodů, které míjeli. Remus se proti němu cítil…chlupatý. Tak trochu jako jeho zvířátko. Byl rozcuchaný, jeho hábit byl ten nejobyčejnější, jaký snad může existovat, navíc záplatovaný, a v obličeji měl spoustu vrásek.
Zdálo se však, že to Luciuse ani v nejmenším netíží. Kolem nich se plazil líný podvečer a semknuté hloučky lidí si je prohlížely jen zběžně. Šli pomalu, občas zastavili u nějakého obchodu a prohodili pár slov, jinak mezi nimi bylo ticho. Lucius se sice usmíval a Remus byl nervózní, jenže pod obojím se skrývalo něco jiného. Remus se cítil provinile a na Lucia bylo nezvyklé už jen, že mu po tolika letech poslal dopis.
,,Děkuju, žes přišel,“ řekl Lucius, když zastavili před květinářstvím. Skláněl se právě k nějaké květině a zkoumal její okvětí.
,,Nemusíš děkovat. Nic neděláme, procházíme se Příčnou ulicí a prohlížíme si krámy. Mohl bys to dělat, s kýmkoliv bys chtěl a na kohokoliv by sis ukázal,“ odpověděl Remus mírně. Lucius k němu zvedl hlavu.
,,Moc dobře víš, že o to nejde.“
,,Nevím, Luciusi, nevím,“ odporoval Remus. ,,Nevím, proč si mne pozval, nevím, proč jsme tady, nevím, proč jsem přijal a zůstal. Nevím vůbec nic… Dokonce si říkám, že o to jsi usiloval. Věci se mění…doba taky a já… Podívej, tohle je chyba.“
Lucius k němu přistoupil a zatvářil se ublíženě. Remus odvrátil hlavu.
,,Nech toho divadla. Tohle zabíralo tak před deseti lety…“
,,Ještě, že my jsme pořád stejní, že?“ poznamenal Lucius po chvilce potichu. ,,Pamatuješ, jak jsem ti kdysi řekl, že tvá společnost mne uklidňuje? Že jsi to ty, kdo může za to, že je mi dobře? Kdybych to tak necítil, tak ti to neřeknu. Tobě ne…“ položil mu ruce na paže. ,,Vrátil jsem se z Azkabanu, tak mi alespoň na chvilku dopřej něco jiného, než jsou noční můry. Můžeš, Remusi? Prosím, můžeš to udělat nebo mi neodpustíš?“
Remus se vzdal. Samozřejmě, že mu odpustil. Ne to, že Lucius byl a je na straně Voldemorta, ale to, že se schovává za masku někoho jiného, možná lepšího možná horšího Luciuse Malfoye a málokdy říká to, co skutečně cítí. Remus byl chápavý. Věděl, že to Malfoy řekl jenom proto, aby v něm vyvolal pocit viny. A i když to věděl, nemohl za to, že to zabralo.
,,Dobrá, všechno při starém,“ začal a Luciovi zajiskřilo v očích, ,,ale slib mi, Luciusi, že si dneska nebudeme lhát.“
,,Máš mé čestné slovo,“ oznámil s drobným smíchem, vzal ho za ruku a políbil mu dlaň. ,,Počkej tady, hned se vrátím,“ dodal a zmizel v květinářství.
Když vyšel ven, svíral v prstech zabalenou rudou růži.
Your faith was strong, but you needed proof,
you saw her bathing on the roof
her beauty at the moonlight overthrew you.
She tied you to a kitchen chair,
she broke your throne and she cut your hair
and from your lips she drew the Hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Lucius ho vzal na večeři. Spočívalo to v tom, že si sedli do poslední otevřené restaurace a při objednávce jídla Lucius velkodušně nabídl, že to platí. Růže ležela šikmo po jeho pravé ruce a z lokálu pronikala k jejich venkovnímu stolku hudba.
,,Co ty a Narcissa?“ zeptal se Remus, aby řeč nestála. Lucius upil ze své sklenky, pár vteřin vypadalo, že tu otázku nechá vyznít do ztracena a nakonec se ušklíbnul.
,,Co by? Jak myslíš, že může vypadat manželství s někým, koho si bereš jen proto, že jsi v mládí nebyl opatrný a aby nebyl skandál? Netvař se tak pochybovačně. Máš pravdu – není to tak špatné. Narcisa je krásná a se všemi půvaby tam, kde mají být, jenomže…chybí jí ta podstata toho, co jsem hledal,“ pevně se Removi zadíval do očí, jakoby říkal a ty přesně víš, co jsem hledal… ,,Jsme rozdílní a naše manželství je občas zkouška ohněm – právě proto mne to nejspíš baví. Pokaždé o ní zjistím něco nového. Naučím se něco nového. Je takovou klasickou ženou. Zaměřená na dítě a na domácnost. Manžel je cosi, co jí má ochraňovat, dodávat jí sebedůvěru, starat se, aby bylo, co jíst, a dělat všechnu špinavou práci. Nevyčítám jí to, byla tak vychovaná, ale za to její ‚Miláčku, a koupíš mi novou rtěnku, když se přede mnou jdeš zase schovat do Příčné ulice?‘ bych ji zabil,“ dodal a pokynul Removi prázdnou vidličkou. Remus si pro sebe pomyslel, že takhle vypadá syčák pod pantoflem. ,,Co ty a ženské plémě?“
Remus se zamračil. Lucius si ubrouskem otíral rty a vypadal nezaujatě.
,,Nic s ženami nemám,“ zalhal Remus, i když cítil, jak se v něm v agónii cuká svědomí. ,,Jsem vlkodlak a ne Cassanova.“
,,Jsi vlkodlak, nejsi Cassanova, ale vypadáš a chováš se k zulíbání roztomile,“ uculil se Lucius. ,,Pojď se ještě projít.“
Došli až do Obrtlé, kam se Removi příliš nechtělo, ale nezbývalo mu, než Luciovi důvěřovat. Zahnuli za roh a tam ho Lucius přitisknul ke zdi. Zvedl květinu a vtiskl mu ji do ruky. Balicí papír protrhl jeden trn.
,,Otevři to. Nedělej hloupého a rozbal ji,“ nakázal Lucius.
,,Jé, růže! Kdo by to čekal?“ pronesl Remus ironicky a pro efekt k ní přivoněl.
,,Takoví jsme, víš?“ podotkl Lucius usměvavě. Remus nechápavě zvedl obočí. ,,Už víme, co v tom druhém můžeme najít. Když strhneme obal,“ zmíněný předmět zahodil na špinavý chodník, ,,nečekají nás žádná překvapení. Jenomže to, co najdeme, máme rádi. Našli jsme si v tom symboliku nebo cokoliv jiného. Příjemně nám to voní a i když to může bolet,“ sevřel Removy prsty na stonku v pěst. Remus cítil, jak mu dlaní projíždějí trny. Cítil, jak mu z ranek prýští krev. Zavřel oči, aby tak okouzleně necítil, že si Lucius tu ruku přitáhl k sobě a opatrně líbá bolavá místa. ,,A i když to může bolet, může to být i předzvěstí něčeho pěkného a kýženého. Dokud věříme a těšíme se nadějí, že se může stát vlastně cokoliv, budeme pořád pokoušet sami sebe a tvářit se přehnaně překvapeně, když najdeme růži. Proto se prodrápeme obalem a proto jsem chtěl, abys přišel,“ usmál se na něj, přitáhnul si ho do náruče.
Remus mu vjel rukou do vlasů. Bylo na něm, ať udělá poslední krok k polibku. Lucius si tím beze slov dokazuje, že ho k ničemu nenutí. A nejspíš si tím dokazuje i to, jak je úžasný, ale to Removi bylo jedno, neboť v jeho očích takový vskutku byl.
Remus zavřel oči a odhodlaně si Luciovu tvář přitáhl. Vzápětí ucítil, jak se s ním Lucius přemisťuje pryč.
Maybe I have been here before
I know this room, I’ve walked this floor
I used to live alone before I knew you
I’ve seen your flag on a marble arch
love is not a victory march –
it’s a cold and broken Hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelujah
,,Kde to jsme?“ vyhrknul a rychle se odtáhnul.
,,Na tom nesejde. Už jsi tu kdysi byl. Možná ti to dojde, možná ne, ale já ti to neřeknu. Není to důležité,“ zopakoval a chtěl Rema znovu políbit. Remus se odvrátil. V místnosti se vznášel chladný vzduch a vůně levandule, nebylo příliš vidět a jediné světlo pomrkávalo přes okraje tlustých závěsů na okně.
,,Kolik důkazů potřebuješ, abys mi věřil?“ zeptal se Remus smutně.
,,Všechny, které mi můžeš dát,“ odvětil Lucius samolibě a jednou rukou proniknul pod Remův hábit. ,,Potřebuju cokoliv, co mi můžeš dát, Reme Lupine. Já jsem sice tvoje droga,“ políbil ho na krk a rukama rozepínal knoflíky, ,,ale potřebuju žíly, ve kterých budu proudit, a mozek, který bude moje omámení vstřebávat. Co by byl parazit bez svého hostitele? Ano, bazíruju na tvé ochotě a oddanosti. Ano, využívám tvé nebetyčné trpělivosti a jako malý kluk tě pokouším. Ach ano, jsem z nás dvou ten proradnější a zlejší,“ ušklíbnul se a stáhnul mu hábit. Remus ho chytil za ruce a přiložil si je na hruď.
,,To není pravda,“ zašeptal a jen ve spodním prádle se k němu přitisknul. Luciovy rty vyhledaly jeho rameno. ,,Vím, že umíš být…pozorný, když už nic jiného. A máš duši. Duši tak nádhernou a vzácnou, že mezi miliony by se nenašla podobná…“ zastavil jeho činnost a objal ho. Snad potřeboval ujistit, že se mu nerozplyne.
Těžko říct, proč to Remus dělal ještě teď. Na poprvé se s Luciem sešel ještě před válkou, vlastně úplnou náhodou. Už tenkrát byl Lucius smrtijed, jenže Remus uvěřil, že se cítí sám. Každý přece potřebuje nějakou spřízněnou duši. Remus tomu říkal i zrcadla. Bylo to pohodlné a zaručovalo to důvěru, kterou jinak horko těžko darujete i dostáváte. Lucius byl až takový parchant, že vám do tváře bez milosti vmetl, co všechno jste udělali. Našel ve vás to nejhorší a vytáhnul to ven. To a vzápětí vás ujišťoval o tom, jak jste silní, geniální nebo cokoliv jiného. Těžko říct, kdy a jestli si vymýšlel.
Když si pak vzal Narcisu a sedm měsíců po svatbě se jim narodil Draco, Remus se snažil dělat, že ho nebolí, že se mu ani neozve. Že ho netrápí válka, že nemá strach o přátele… Už nikdy by nechtěl tolik zapírat, jako v té době. Jakmile Potterovi zemřeli, objevil se rok na to Lucius zničehonic znovu. Potkali se v Příčné, šli na večeři. Bavili se o Narcise a Removi neušlo, že prsten musel stát malé jmění. Lucius neustále omílal, jak ho to nebaví, jak je znuděný, ale Removi neušlo, že je i hrdý – na to, že má překrásnou manželku a roztomilého synka; na svůj nový vzhled, kdy jeho vlasy zastřižené na krátko jen vystihovaly mužnou tvář; na svoje bohatství a původ; že je smrtijed. Stejně ale věděl, že mu odpustil dřív, než Lucius ve tmě ložnice na svém panství zašeptal, že je mu to líto. Byl na dně a to je snadné udělat cokoliv, aby se člověk trochu vykurýroval. Pak zase na dlouhou dobu zmizel a Remus se opět naučil žít sám.
Remus nevěděl, co jsou to drogy nebo jaké jsou projevy závislosti na nich. Dovedl si ale představit, jaké to je, když v plné rychlosti narazíte na odvykací kůru. V prvních chvílích si rvete vlasy pro to, abyste alespoň ještě jednou mohli ten zázrak okusit. Je to strašlivá a nepřemožitelné touha. Za špetičku byste prodali vlastní rodinu, přátele, život, úplně všechno. Vymyslíte si tisíce způsobů, jak se vyhnout pokušení a jak myslet na něco jiného, odvádět pozornost. Pak to začne pomalu ustupovat. Projdete stádii, kdy otupíte vůči všemu – i svému životu – a snažíte se koncentrovat na něco logického, bez pocitu uspokojení či štěstí. Střídají se doby, kdy jen marně hledáte něco jako náhražku, s těmi, kdy se snažíte všeho zbavit. A pak najednou se váš život vyjasní. Najdete hnací impuls, který vám ukáže, že jste šťastní. Že máte svůj vlastní svobodný život plný krás a štěstí. Není to stejné jako s drogou, ty pocity jsou ostřejší, prostě jiné, ale je to způsob, jak si udržet štěstí a radost. Způsobů je hodně.
Ano, Lucius Malfoy byl jako droga v tom nejčistším i nejhorším slova smyslu.
There was a time you let me know
what’s real and going on bellow
but now you never show it to me, do you?
Remus se vyprostil z jeho sevření a místo, aby se nechal dovést k posteli, se sehnul pro svůj hábit.
,,Tohle musí přestat,“ řekl pomalu. ,,Nemůžeme se dál stýkat.“
,,Vtipné, teď to zopakuj,“ odtušil Lucius a znovu ho sevřel. Táhnul ho k posteli.
,,Zabíjíš a mučíš lidi…“
Lucius zastavil a povzdychnul. Podíval se Removi do očí, ale ten odvracel hlavu.
,,Každý děláme chyby,“ začal, ale Remus ho přerušil.
,,Patnáct let děláš jednu a tu samou chybu. Lžeš mi a snažíš se mne dostat tam, kde mne chceš mít. Slibuješ Luciuse, ale dáváš na odiv zase jen jednu ze svých famózních masek. Podvádíš svoji ženu jen pro trochu vlastního uspokojení a proto, aby bylo sakra dobře tvýmu egu. Lucius, kterého já chtěl, mne naučil, že správné není nic a že když se rozhlédnu, můžu ve všech lidech vidět kousek dobrého. Že můžu bezbolestně podléhat i bezbolestně ovládat a že jsou způsoby, jak se stát milým a hodným. Naučil mne, že jsou věci, za které stojí se prát. Nechci Luciuse, který mne vnímá jako…ohřívadlo do postele!“
,,Můj Merlin! A ty víš, který Lucius je ten pravý?!“ odseknul Lucius sarkasticky.
,,Okamžitě mne pusť!“ děl na to Remus zvýšeným hlasem a pokusil se mu vyškubnout. ,,Nech mne jít, zatraceně! Ty parchante! Pusť mě!“
Když někoho milujete, chcete jeho důvěru a chcete mu věřit – tak to Remus vnímal. Tohle velcí kluci sice neříkaj, ale nesnaží se toho zneužít – to si Remus namlouval taky.
Lucius ho povalil na postel a přidržel ho tam svým tělem.
,,Poslouchej mne! Ty jsi to, co potřebuju! Ty jsi ten, kdo mne může zbít do krve a já neřeknu ani popel! Nejde o to, že jsme si občas vyzradili pár důležitých informací o těch druhých stranách! Vážně si myslíš, že to dělám proto? Pro Merlina, klidně mne zraň natolik, že mne donutíš nenávidět tvoje jméno – jenže by se ti to stejně nepovedlo! Jsi kus toho dobrého, který jsem si urval. A ano, já si tě bezohledně urval a když už tě mám, tak tě ale nedám z rukou! Chápeš?“ pohladil ho po tváři. ,,Co myslíš, smím říct, že si moje láska, nebo už ani to mi nedovolíš? Má vůbec cenu ti to říkat? Chceš to slyšet?“
,,Lásko…“ zašeptal Remus, zakvílel a zvrátil hlavu. Lucius si začal sundávat zbytky oblečení. ,,Možná věříš, že jsem sentimentální a naivní blázen, ale –“
,,Ne,“ přerušil ho Lucius. ,,já vím, že něco cítíš,“ vysvětlil a políbil ho. A Remova ústa omámeně odpovídala.
To, že v něm Lucius úmyslně vzbudil pocit viny, si uvědomil, až když se nedalo couvnout.
And remember when I moved in you?
The holly dark was moving too
and every breath we drew was Hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Hladké vlasy mu klouzaly pod prsty… Luciovy ruce se jako dva sloupy tyčily vedle jeho ramen… Chlad pokoje ustupoval splašené krvi a jeho dech se mu v drobných obláčcích vzdaloval od úst. Cítil polibek ve svých vlasech. Pocítil i Luciovu vlnu uspokojení, když dotyčný klesl na jeho záda.
Oba dva vyčerpaně dýchali a Remus měl pocit, jakoby mu každý výdech bral trochu tepla, které před chvilkou pociťoval z Luciových slov. Na druhou stranu, Luciova kůže a polibky hřály nadmíru spolehlivě.
Lucius ho přetočil na záda a jeho ústa se vrhla po Remově krku.
,,Láska prý bolí – a já jsem ohleduplný i v sexu,“ zamumlal mu do ucha se škodolibým úsměvem. Níž svými rty pokračovat nemusel.
Ač to bylo divné, pro Rema tohle bylo nejkrásnější vyznání, jaké slyšel.
Maybe there’s a God above
and all I ever learned from love
was how to shoot at someone who outdrew you…
Luciova hlava spočívala Removi na hrudi a Lucius sám se k němu požitkářsky choulil. Všechno v Removi křičelo, aby už odešel. Aby šel dřív, než bude skutečně pozdě. Ovšem on se začínal cítit dobře a spokojeně, takže už nejspíš pozdě bylo.
,,Musím jít,“ rozhodl a začal se zvedat.
,,Ne,“ odporoval Lucius a zamáčknul ho zpátky.
,,Ale já vážně musím, Luciusi. Bylo to úžasný a nádherný, ale ostatní se po mně budou shánět. Můžeme si to někdy zopakovat. Nebo si napsat nebo tak něco. Víš, že na vymýšlení těhle věcí moc nejsem,“ omluvně se usmál do tmy. Lucius povzdychnul a odvalil se stranou.
,,Ke komu ode mne spěcháš?“ zeptal se bezbarvě. Remus se zarazil. Všechno v něm křičelo na poplach. Vstal z postele a začal ve tmě hledat svůj hábit. Byl rád, že není vidět, jak se červená.
,,Přece jsem ti říkal, Luciusi –“
,,Já lidem říkal takovou spoustu věcí,“ utnul ho Lucius a zachechtal se.
,,Ano?“ napřímil se Remus uraženě. ,,A co jsi říkal mně?“
,,Tobě? Většinou to, co jsi chtěl slyšet,“ Lucius se posadil v dece a natočil hlavu stranou. Remus už chtěl něco podotknout, ale Lucius hořce dodal: ,,A jako jediný jsi chtěl slyšet pravdu.“
Remus nevěděl, co říct. Nakonec se rozhodl pro nejsnadnější cestu.
,,Víš, kolikrát jsi mi lhal ty? Co jsem měl dělat já? Ztropit ti scénu jako tvoje žena? Pohádat se s tebou? Vždycky jsem ti odpustil.“
,,Chvályhodné, ale já ti nikdy nesliboval pravdu. Neříkal jsem, že nic není, když něco bylo. Neříkal jsem, že mluvím pravdu, když jsem lhal, a nakonec jsem se ti přiznal sám od sebe, že? Od každé lásky jsem se naučil, jak se trefit do někoho, kdo je mnou uchvácený a posedlý. Každá láska, i moje žena, mi činy vysvětlila, že já musím být neustále nad věcí, protože jinak mne rozcupují na kousíčky. A ty…tobě jsem dal moc věcí, které mi můžeš omlátit o hlavu tak jako tak… Podívej, možná, že vážně existuje nějaký Bůh Všehomírce, který nás, hříšné, bude trestat za to, že si krademe Ráj a taháme ho na zem. Tak teď neřekni nějakou blbost, abych – až na poslední soud dojde – všeho s tebou nemusel litovat,“ zakončil afektovaně a sednul si na kraj lůžka.
,,Nechtěj se hádat. Jsi pro mne důležitý a jsi jediný,“ odpověděl Remus a zapnul si kalhoty a navlékl si nátělník.
,,Opravdu? Tak kam – máš – tolik – naspěch?!“ drtil Lucius mezi zuby.
,,Prostě do Řádu a tak. Nemám volnou pracovní dobu a nebude ze mne znuděný feudál,“ odtušil Remus a pokusil se do hlasu vmíchat něco milých tónů. ,,Řekl jsem ti přece, že s žádnou ženou nespím. Ani mužem, když už chceš pravdu.“
,,To možná ne,“ souhlasil Lucius a do hlasu se mu poprvé od chvíle, kdy se Remus rozhodl jít, vkradl stesk, smutek i vztek, ,,ale na krku se ti houpe malé zlaté srdíčko… Navíc, já se na tebe Snapea zeptal.“
Remus zaklel. Sprostě a nahlas. Úplně na dárek od Nymfadory zapomněl.
And it’s not a cry you can hear at night,
it’s not somebody who’s seen the light.
It’s a cold and it’s a broken Hallelujah!
Hallelujah, hallelujah,
hallelujah, hallelujah…
Kleknul si Luciovi k nohám.
,,Co ti mám říct?“ položil mu prosebně ruce na kolena. ,,Budiž ti satisfakcí, že mne vážně můžeš potopit a zadupat si na mne. Prostě jsem nechtěl volit, no. Zachoval jsem se podle a zbaběle, já vím! Jenomže tohle bylo tak jednoduché… Prosím, pochop to. Chtěl jsem odejít! Snažil jsem se od tebe dostat dřív, než bych ti mohl ublížit! Já tě vážně miluju. Nejspíš si to protiřečí, ale ji taky. Sobecky vás chci a potřebuju oba. U Merlina, dostal jsem štěstí ve vás! Rozumíš? Prosím, řekni, že tomu rozumíš…“
Na ruce mu ukáplo něco horkého. A vlhkého.
,,Opovaž se tu hlavu zvednout, Lupine,“ vypravil ze sebe Lucius a vzlyknul. ,,Když trpím, tak jsem ošklivý,“ chraptivě se zasmál a setřásl Rema ze sebe. ,,Obleč se a přemísti se třeba do nejhlubšího Pekla,“ zamumlal staženým hlasem.
,,To je všechno, co řekneš?“
,,Ano. Mohl bych ti začít vysvětlovat, jak hluboce jsi mne ranil, místo toho ti chci spíš něco udělat. Mohl bych za tou metamorfomágyní třeba zajít a povyprávět jí o našich společných večerech, protože jsem si věru jistý, že nepůjdeš a nepřiznáš se. Ale rozhodl jsem se, že špinavou práci nechám na tvém svědomí. A teď už VYPADNI!“ zařval Lucius a zhroutil se na postel.
Remus ho chtěl zbít. Vážně zatoužil rozbít mu pořádně hubu, aby Malfoy nemohl alespoň týden jíst nic jiného než krupičku brčkem. Jenže Lucius ho taky naučil ovládat se. Chtěl Luciovi vmést do tváře, že se teď chová stejně zrádně, protože on byl tím, kdo vždycky nesnášel, když Remus vzal roky mezi nimi a pomyslně zahodil. Že je to strašný pokrytec, když je rád, že mu odpouštějí, ale sám to neumí. Bože, bylo tolik věcí, které by s takovou radostí a chutí vytknul!
,,Chudáčku,“ řekl Remus celkem klidně, když si natáhnul hábit přes hlavu. ,,Vyptávat se na mne Snapea – to bolí, Malfoyi. Níž už jsi se shodit nemohl, viď? Na to, abys ze sebe udělal debila, očividně nikoho nepotřebuješ.“
Lucius se zuřivým výkřikem vystartoval z postele, ale než doběhl na místo, kde stál Remus, ozvalo se prásknutí a po druhém návštěvníkovi zavířil prach.
Lucius se v pláči zhroutil na kolena. Bušil rukama do podlahy, ale za chvíli ho začaly bolet všechny prsty sevřené v pěst. Snažil se uklidnit, ale nedařilo se mu to. Nevěděl, co si počít. Svou vlastní vinou přišel o všechno, o co kdy stál. Remuse miloval tak, jako nikoho jiného, i když to možná nedokázal dát najevo nijak jinak, než že mu věnoval o něco víc pozornosti než všem ostatním.
A jít za tou jeho přítelkyní? Možná by se jen přesvědčil, že někdo miluje Remuse víc. Nebolelo by to, ale zklamaný by byl. Remus… Proklel se v duchu zato, že pořád chce toho tvora vlastnit a milovat. Proklel se zato, že mu cizí lásku přeje.
Doplahočil se zpátky do postele a zalezl pod deku. Nebude u sebe Rema držet. Slíbil mu sice kdysi, že se o něj bude rvát, avšak ne s Remem samotným.
Zabořil obličej do polštáře a cítil, jak slzy odcházejí. Zůstala podivná prázdnota horší, než ta Azkabanská. Třásl se, i když mu teď v měkkých poduškách bylo celkem teplo. Vdechoval vůni, kterou po sobě Remus zanechal, a podvědomě věděl, že to vlastně nikdy nebylo lepší.
,,Budiž mi satisfakcí, že jsem to já, kdo naději zakroutil krkem…“
Hallelujah, hallelujah,
hallelujah, hallelujah…
A/N: Můj Merlin, ach ano, já vím, že se říká, že špinavé prádlo se nemá prát na veřejnosti! Když já mám ale tak nádhernou novou pračku, kterou mi budou všichni sousedi závidět! Tím chci říct, že tohle je do určité míry autobiografická zpověď, čerpající z mých nedávných prožitků, „vztahu“ s Remusem a milostným šestiúhelníkem. Na takové nezapomenete. Navíc, tahle povídka je plná náznaků a symboliky, které by nejspíš stálo za to vysvětlit. Tak tedy…
Rudá růže je symbolem vášně a pokušení, trošilinku i lásky. Proč je Lucius celý v bílém? Nejenže bílá byla dříve barva smutku, ale Remus mne naučil nenávidět bílou, čistotu a zářivost. A celé to setkání v Příčné je jen touha zařadit se do společenstva, kam takové existenční typy stejně nikdy nepatří. A ty přesně víš, co jsem hledal… nemá perverzní odpověď typu penis, či tak nějak, ale odpověď hloubku. Narcisu vnímám jako prototyp narcisty, tzn. že vysává lidi, živí se jejich pocity, protože komu není shůry dáno, tomu není pomoci (ehm, to není definice – to je volně přebájeno pro potřeby této povídky). Možná se stále ptáte, proč Remus zapíral. Jiné vysvětlení, než že je to lehčí, není… Pokud vám nedošlo, kde jsou, tak jen pro přesnost v Luciově ložnici v Malfoy Manor. Když budete hodně zvědaví, tak se v komentářích ptejte, jak je to možné. Jo, Draco není nedonošený, ale Lucius Cissy zbouchnul a tak si ji musel vzít. Dva měsíce jsou minimální doba, při níž prý získáte jistotu očekávání. Kromě toho, že je stříhání vlasů zmíněno v té písničce, má spojitost s postřižinami. Chlapci byli stříhání, když dosáhli určitého věku, v němž se u nich začal pěstovat rozum – jednou se smíchem prohlásil můj profesor. Naše Nymfadora měla pravdu v tom, že dospělost je stav mysli, ne těla a s roky to absolutně nemá spojitost. Můžete namítnout, že ten citát o bolící lásce a ohleduplnosti v milostných hrách znamená, že Lucius Rema nemiluje. Je to pravda; Lucius nemiluje nikoho. Můj Remus, ke kterému jsem přistupovala spíše jako k dítěti, což ale má také hlubší a rozsáhlejší vysvětlení, protože ať už byl jednou za čas bestií, mně vždycky připadal zranitelný, si jako vyznání bral ledacos překvapivého. To není míněno špatně – bylo to roztomilé a já to, co vyslovila, samozřejmě nikdy nemyslela zle (pokud jsem se zrovna nechovala jako parchant…). Zlaté srdíčko působí kýčovitě, ale má jenom dokreslit, jak občas mohou být zamilovaní lidé průhlední. Znáte to, jak kolem sebe neustále šíří to veselé fluidum…nebo když mluví o těch, jež milují. Ach, jo, je to dětinské, ale Lucius – stejně jako všechny dospělé děti tisknoucí se k polštářům – hledá v dece ochranu. A ta poznámka o vůni na závěr…jednak je doslovná. Pro někoho je nejspíš i smutná. Druhak má obrazný význam v tom, že bývalé a bývalí po sobě vždycky hluboko v nás zanechají stopy a něco, byť nepatrnost, změní.
Huh, ta povídka je plná dalších věcí, ale pro děj nejsou nijak podstatné. A pokud jste tenhle emotivní výlev (či výplach?) přežili, pak vězte, že Luciovi je lépe, než se dá očekávat, a pamatujte, že tohle není model nebo všeobecná představa lásky, v kterou jedinou lze věřit a získávat – je to náš příběh, můj a Remův…
that David played and it pleased the Lord,
but you don’t really care for music, do you?
,,Proč si se chtěl sejít tady, na Příčné? Je tu tisíce lidí, kteří nás spolu můžou vidět. Nehledě na to, že bych tě měl udat…“ povzdychnul a potřásl hlavou.
,,Protože už jsem tu tak dlouho nebyl,“ odpověděl mu druhý muž a usmál se. ,,Začínám si na sentiment zvykat. To víš, jdou mi léta a tak, že? Co myslíš, proč si mne ještě neudal? Proč si nás ti lidé nevšímají?“ Na tváři mu zahrál potměšilý úsměv. O něco mladší muž před ním, který však vypadal jakoby byl z dvojice starší, pokrčil rameny.
,,Protože je doba, kdy všichni platíme heslem: nehas, co tě nepálí. A protože ty jsi úchyl a jsi na to hrdý,“ dodal po chvilce. Blonďatý muž k němu přistoupil. Chvíli se jeho šedé oči vpíjely do hnědozlatých, ale nakonec se usmál.
,,Chytré,“ podotkl a naklonil zamyšleně hlavu. ,,Půjdeme?“
,,Nemám čas,“ odvětil hnědovlasý muž. ,,Musím se vrátit nebo mne budou hledat. Přišel jsem tě pozdravit, abys věděl, že se víceméně nic nezměnilo,“ když se však druhý muž otočil, jakoby ho neslyšel, a rozvážně se rozešel dlouhou ulicí, utrápeně si posteskl: ,,Ale to tě ve skutečnosti nezajímá, Luciusi, že ne?“
It goes like this – the fourth, the fifth
the minor fall, the major lift
the baffled king composing Hallelujah
Hallelujah, Hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Remus si pomyslel, že na ně musí být vskutku kuriózní pohled. Lucius vypadal jako běloskvoucí andílek. Byl voňavý, učesaný, s dokonalou pletí, jakou míval před dvaceti lety, bílý hábit vyžehlený a naškrobený. Vypadal prostě jakoby vypadl z výlohy jednoho z konfekčních obchodů, které míjeli. Remus se proti němu cítil…chlupatý. Tak trochu jako jeho zvířátko. Byl rozcuchaný, jeho hábit byl ten nejobyčejnější, jaký snad může existovat, navíc záplatovaný, a v obličeji měl spoustu vrásek.
Zdálo se však, že to Luciuse ani v nejmenším netíží. Kolem nich se plazil líný podvečer a semknuté hloučky lidí si je prohlížely jen zběžně. Šli pomalu, občas zastavili u nějakého obchodu a prohodili pár slov, jinak mezi nimi bylo ticho. Lucius se sice usmíval a Remus byl nervózní, jenže pod obojím se skrývalo něco jiného. Remus se cítil provinile a na Lucia bylo nezvyklé už jen, že mu po tolika letech poslal dopis.
,,Děkuju, žes přišel,“ řekl Lucius, když zastavili před květinářstvím. Skláněl se právě k nějaké květině a zkoumal její okvětí.
,,Nemusíš děkovat. Nic neděláme, procházíme se Příčnou ulicí a prohlížíme si krámy. Mohl bys to dělat, s kýmkoliv bys chtěl a na kohokoliv by sis ukázal,“ odpověděl Remus mírně. Lucius k němu zvedl hlavu.
,,Moc dobře víš, že o to nejde.“
,,Nevím, Luciusi, nevím,“ odporoval Remus. ,,Nevím, proč si mne pozval, nevím, proč jsme tady, nevím, proč jsem přijal a zůstal. Nevím vůbec nic… Dokonce si říkám, že o to jsi usiloval. Věci se mění…doba taky a já… Podívej, tohle je chyba.“
Lucius k němu přistoupil a zatvářil se ublíženě. Remus odvrátil hlavu.
,,Nech toho divadla. Tohle zabíralo tak před deseti lety…“
,,Ještě, že my jsme pořád stejní, že?“ poznamenal Lucius po chvilce potichu. ,,Pamatuješ, jak jsem ti kdysi řekl, že tvá společnost mne uklidňuje? Že jsi to ty, kdo může za to, že je mi dobře? Kdybych to tak necítil, tak ti to neřeknu. Tobě ne…“ položil mu ruce na paže. ,,Vrátil jsem se z Azkabanu, tak mi alespoň na chvilku dopřej něco jiného, než jsou noční můry. Můžeš, Remusi? Prosím, můžeš to udělat nebo mi neodpustíš?“
Remus se vzdal. Samozřejmě, že mu odpustil. Ne to, že Lucius byl a je na straně Voldemorta, ale to, že se schovává za masku někoho jiného, možná lepšího možná horšího Luciuse Malfoye a málokdy říká to, co skutečně cítí. Remus byl chápavý. Věděl, že to Malfoy řekl jenom proto, aby v něm vyvolal pocit viny. A i když to věděl, nemohl za to, že to zabralo.
,,Dobrá, všechno při starém,“ začal a Luciovi zajiskřilo v očích, ,,ale slib mi, Luciusi, že si dneska nebudeme lhát.“
,,Máš mé čestné slovo,“ oznámil s drobným smíchem, vzal ho za ruku a políbil mu dlaň. ,,Počkej tady, hned se vrátím,“ dodal a zmizel v květinářství.
Když vyšel ven, svíral v prstech zabalenou rudou růži.
Your faith was strong, but you needed proof,
you saw her bathing on the roof
her beauty at the moonlight overthrew you.
She tied you to a kitchen chair,
she broke your throne and she cut your hair
and from your lips she drew the Hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Lucius ho vzal na večeři. Spočívalo to v tom, že si sedli do poslední otevřené restaurace a při objednávce jídla Lucius velkodušně nabídl, že to platí. Růže ležela šikmo po jeho pravé ruce a z lokálu pronikala k jejich venkovnímu stolku hudba.
,,Co ty a Narcissa?“ zeptal se Remus, aby řeč nestála. Lucius upil ze své sklenky, pár vteřin vypadalo, že tu otázku nechá vyznít do ztracena a nakonec se ušklíbnul.
,,Co by? Jak myslíš, že může vypadat manželství s někým, koho si bereš jen proto, že jsi v mládí nebyl opatrný a aby nebyl skandál? Netvař se tak pochybovačně. Máš pravdu – není to tak špatné. Narcisa je krásná a se všemi půvaby tam, kde mají být, jenomže…chybí jí ta podstata toho, co jsem hledal,“ pevně se Removi zadíval do očí, jakoby říkal a ty přesně víš, co jsem hledal… ,,Jsme rozdílní a naše manželství je občas zkouška ohněm – právě proto mne to nejspíš baví. Pokaždé o ní zjistím něco nového. Naučím se něco nového. Je takovou klasickou ženou. Zaměřená na dítě a na domácnost. Manžel je cosi, co jí má ochraňovat, dodávat jí sebedůvěru, starat se, aby bylo, co jíst, a dělat všechnu špinavou práci. Nevyčítám jí to, byla tak vychovaná, ale za to její ‚Miláčku, a koupíš mi novou rtěnku, když se přede mnou jdeš zase schovat do Příčné ulice?‘ bych ji zabil,“ dodal a pokynul Removi prázdnou vidličkou. Remus si pro sebe pomyslel, že takhle vypadá syčák pod pantoflem. ,,Co ty a ženské plémě?“
Remus se zamračil. Lucius si ubrouskem otíral rty a vypadal nezaujatě.
,,Nic s ženami nemám,“ zalhal Remus, i když cítil, jak se v něm v agónii cuká svědomí. ,,Jsem vlkodlak a ne Cassanova.“
,,Jsi vlkodlak, nejsi Cassanova, ale vypadáš a chováš se k zulíbání roztomile,“ uculil se Lucius. ,,Pojď se ještě projít.“
Došli až do Obrtlé, kam se Removi příliš nechtělo, ale nezbývalo mu, než Luciovi důvěřovat. Zahnuli za roh a tam ho Lucius přitisknul ke zdi. Zvedl květinu a vtiskl mu ji do ruky. Balicí papír protrhl jeden trn.
,,Otevři to. Nedělej hloupého a rozbal ji,“ nakázal Lucius.
,,Jé, růže! Kdo by to čekal?“ pronesl Remus ironicky a pro efekt k ní přivoněl.
,,Takoví jsme, víš?“ podotkl Lucius usměvavě. Remus nechápavě zvedl obočí. ,,Už víme, co v tom druhém můžeme najít. Když strhneme obal,“ zmíněný předmět zahodil na špinavý chodník, ,,nečekají nás žádná překvapení. Jenomže to, co najdeme, máme rádi. Našli jsme si v tom symboliku nebo cokoliv jiného. Příjemně nám to voní a i když to může bolet,“ sevřel Removy prsty na stonku v pěst. Remus cítil, jak mu dlaní projíždějí trny. Cítil, jak mu z ranek prýští krev. Zavřel oči, aby tak okouzleně necítil, že si Lucius tu ruku přitáhl k sobě a opatrně líbá bolavá místa. ,,A i když to může bolet, může to být i předzvěstí něčeho pěkného a kýženého. Dokud věříme a těšíme se nadějí, že se může stát vlastně cokoliv, budeme pořád pokoušet sami sebe a tvářit se přehnaně překvapeně, když najdeme růži. Proto se prodrápeme obalem a proto jsem chtěl, abys přišel,“ usmál se na něj, přitáhnul si ho do náruče.
Remus mu vjel rukou do vlasů. Bylo na něm, ať udělá poslední krok k polibku. Lucius si tím beze slov dokazuje, že ho k ničemu nenutí. A nejspíš si tím dokazuje i to, jak je úžasný, ale to Removi bylo jedno, neboť v jeho očích takový vskutku byl.
Remus zavřel oči a odhodlaně si Luciovu tvář přitáhl. Vzápětí ucítil, jak se s ním Lucius přemisťuje pryč.
Maybe I have been here before
I know this room, I’ve walked this floor
I used to live alone before I knew you
I’ve seen your flag on a marble arch
love is not a victory march –
it’s a cold and broken Hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelujah
,,Kde to jsme?“ vyhrknul a rychle se odtáhnul.
,,Na tom nesejde. Už jsi tu kdysi byl. Možná ti to dojde, možná ne, ale já ti to neřeknu. Není to důležité,“ zopakoval a chtěl Rema znovu políbit. Remus se odvrátil. V místnosti se vznášel chladný vzduch a vůně levandule, nebylo příliš vidět a jediné světlo pomrkávalo přes okraje tlustých závěsů na okně.
,,Kolik důkazů potřebuješ, abys mi věřil?“ zeptal se Remus smutně.
,,Všechny, které mi můžeš dát,“ odvětil Lucius samolibě a jednou rukou proniknul pod Remův hábit. ,,Potřebuju cokoliv, co mi můžeš dát, Reme Lupine. Já jsem sice tvoje droga,“ políbil ho na krk a rukama rozepínal knoflíky, ,,ale potřebuju žíly, ve kterých budu proudit, a mozek, který bude moje omámení vstřebávat. Co by byl parazit bez svého hostitele? Ano, bazíruju na tvé ochotě a oddanosti. Ano, využívám tvé nebetyčné trpělivosti a jako malý kluk tě pokouším. Ach ano, jsem z nás dvou ten proradnější a zlejší,“ ušklíbnul se a stáhnul mu hábit. Remus ho chytil za ruce a přiložil si je na hruď.
,,To není pravda,“ zašeptal a jen ve spodním prádle se k němu přitisknul. Luciovy rty vyhledaly jeho rameno. ,,Vím, že umíš být…pozorný, když už nic jiného. A máš duši. Duši tak nádhernou a vzácnou, že mezi miliony by se nenašla podobná…“ zastavil jeho činnost a objal ho. Snad potřeboval ujistit, že se mu nerozplyne.
Těžko říct, proč to Remus dělal ještě teď. Na poprvé se s Luciem sešel ještě před válkou, vlastně úplnou náhodou. Už tenkrát byl Lucius smrtijed, jenže Remus uvěřil, že se cítí sám. Každý přece potřebuje nějakou spřízněnou duši. Remus tomu říkal i zrcadla. Bylo to pohodlné a zaručovalo to důvěru, kterou jinak horko těžko darujete i dostáváte. Lucius byl až takový parchant, že vám do tváře bez milosti vmetl, co všechno jste udělali. Našel ve vás to nejhorší a vytáhnul to ven. To a vzápětí vás ujišťoval o tom, jak jste silní, geniální nebo cokoliv jiného. Těžko říct, kdy a jestli si vymýšlel.
Když si pak vzal Narcisu a sedm měsíců po svatbě se jim narodil Draco, Remus se snažil dělat, že ho nebolí, že se mu ani neozve. Že ho netrápí válka, že nemá strach o přátele… Už nikdy by nechtěl tolik zapírat, jako v té době. Jakmile Potterovi zemřeli, objevil se rok na to Lucius zničehonic znovu. Potkali se v Příčné, šli na večeři. Bavili se o Narcise a Removi neušlo, že prsten musel stát malé jmění. Lucius neustále omílal, jak ho to nebaví, jak je znuděný, ale Removi neušlo, že je i hrdý – na to, že má překrásnou manželku a roztomilého synka; na svůj nový vzhled, kdy jeho vlasy zastřižené na krátko jen vystihovaly mužnou tvář; na svoje bohatství a původ; že je smrtijed. Stejně ale věděl, že mu odpustil dřív, než Lucius ve tmě ložnice na svém panství zašeptal, že je mu to líto. Byl na dně a to je snadné udělat cokoliv, aby se člověk trochu vykurýroval. Pak zase na dlouhou dobu zmizel a Remus se opět naučil žít sám.
Remus nevěděl, co jsou to drogy nebo jaké jsou projevy závislosti na nich. Dovedl si ale představit, jaké to je, když v plné rychlosti narazíte na odvykací kůru. V prvních chvílích si rvete vlasy pro to, abyste alespoň ještě jednou mohli ten zázrak okusit. Je to strašlivá a nepřemožitelné touha. Za špetičku byste prodali vlastní rodinu, přátele, život, úplně všechno. Vymyslíte si tisíce způsobů, jak se vyhnout pokušení a jak myslet na něco jiného, odvádět pozornost. Pak to začne pomalu ustupovat. Projdete stádii, kdy otupíte vůči všemu – i svému životu – a snažíte se koncentrovat na něco logického, bez pocitu uspokojení či štěstí. Střídají se doby, kdy jen marně hledáte něco jako náhražku, s těmi, kdy se snažíte všeho zbavit. A pak najednou se váš život vyjasní. Najdete hnací impuls, který vám ukáže, že jste šťastní. Že máte svůj vlastní svobodný život plný krás a štěstí. Není to stejné jako s drogou, ty pocity jsou ostřejší, prostě jiné, ale je to způsob, jak si udržet štěstí a radost. Způsobů je hodně.
Ano, Lucius Malfoy byl jako droga v tom nejčistším i nejhorším slova smyslu.
There was a time you let me know
what’s real and going on bellow
but now you never show it to me, do you?
Remus se vyprostil z jeho sevření a místo, aby se nechal dovést k posteli, se sehnul pro svůj hábit.
,,Tohle musí přestat,“ řekl pomalu. ,,Nemůžeme se dál stýkat.“
,,Vtipné, teď to zopakuj,“ odtušil Lucius a znovu ho sevřel. Táhnul ho k posteli.
,,Zabíjíš a mučíš lidi…“
Lucius zastavil a povzdychnul. Podíval se Removi do očí, ale ten odvracel hlavu.
,,Každý děláme chyby,“ začal, ale Remus ho přerušil.
,,Patnáct let děláš jednu a tu samou chybu. Lžeš mi a snažíš se mne dostat tam, kde mne chceš mít. Slibuješ Luciuse, ale dáváš na odiv zase jen jednu ze svých famózních masek. Podvádíš svoji ženu jen pro trochu vlastního uspokojení a proto, aby bylo sakra dobře tvýmu egu. Lucius, kterého já chtěl, mne naučil, že správné není nic a že když se rozhlédnu, můžu ve všech lidech vidět kousek dobrého. Že můžu bezbolestně podléhat i bezbolestně ovládat a že jsou způsoby, jak se stát milým a hodným. Naučil mne, že jsou věci, za které stojí se prát. Nechci Luciuse, který mne vnímá jako…ohřívadlo do postele!“
,,Můj Merlin! A ty víš, který Lucius je ten pravý?!“ odseknul Lucius sarkasticky.
,,Okamžitě mne pusť!“ děl na to Remus zvýšeným hlasem a pokusil se mu vyškubnout. ,,Nech mne jít, zatraceně! Ty parchante! Pusť mě!“
Když někoho milujete, chcete jeho důvěru a chcete mu věřit – tak to Remus vnímal. Tohle velcí kluci sice neříkaj, ale nesnaží se toho zneužít – to si Remus namlouval taky.
Lucius ho povalil na postel a přidržel ho tam svým tělem.
,,Poslouchej mne! Ty jsi to, co potřebuju! Ty jsi ten, kdo mne může zbít do krve a já neřeknu ani popel! Nejde o to, že jsme si občas vyzradili pár důležitých informací o těch druhých stranách! Vážně si myslíš, že to dělám proto? Pro Merlina, klidně mne zraň natolik, že mne donutíš nenávidět tvoje jméno – jenže by se ti to stejně nepovedlo! Jsi kus toho dobrého, který jsem si urval. A ano, já si tě bezohledně urval a když už tě mám, tak tě ale nedám z rukou! Chápeš?“ pohladil ho po tváři. ,,Co myslíš, smím říct, že si moje láska, nebo už ani to mi nedovolíš? Má vůbec cenu ti to říkat? Chceš to slyšet?“
,,Lásko…“ zašeptal Remus, zakvílel a zvrátil hlavu. Lucius si začal sundávat zbytky oblečení. ,,Možná věříš, že jsem sentimentální a naivní blázen, ale –“
,,Ne,“ přerušil ho Lucius. ,,já vím, že něco cítíš,“ vysvětlil a políbil ho. A Remova ústa omámeně odpovídala.
To, že v něm Lucius úmyslně vzbudil pocit viny, si uvědomil, až když se nedalo couvnout.
And remember when I moved in you?
The holly dark was moving too
and every breath we drew was Hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Hallelujah, hallelujah
Hladké vlasy mu klouzaly pod prsty… Luciovy ruce se jako dva sloupy tyčily vedle jeho ramen… Chlad pokoje ustupoval splašené krvi a jeho dech se mu v drobných obláčcích vzdaloval od úst. Cítil polibek ve svých vlasech. Pocítil i Luciovu vlnu uspokojení, když dotyčný klesl na jeho záda.
Oba dva vyčerpaně dýchali a Remus měl pocit, jakoby mu každý výdech bral trochu tepla, které před chvilkou pociťoval z Luciových slov. Na druhou stranu, Luciova kůže a polibky hřály nadmíru spolehlivě.
Lucius ho přetočil na záda a jeho ústa se vrhla po Remově krku.
,,Láska prý bolí – a já jsem ohleduplný i v sexu,“ zamumlal mu do ucha se škodolibým úsměvem. Níž svými rty pokračovat nemusel.
Ač to bylo divné, pro Rema tohle bylo nejkrásnější vyznání, jaké slyšel.
Maybe there’s a God above
and all I ever learned from love
was how to shoot at someone who outdrew you…
Luciova hlava spočívala Removi na hrudi a Lucius sám se k němu požitkářsky choulil. Všechno v Removi křičelo, aby už odešel. Aby šel dřív, než bude skutečně pozdě. Ovšem on se začínal cítit dobře a spokojeně, takže už nejspíš pozdě bylo.
,,Musím jít,“ rozhodl a začal se zvedat.
,,Ne,“ odporoval Lucius a zamáčknul ho zpátky.
,,Ale já vážně musím, Luciusi. Bylo to úžasný a nádherný, ale ostatní se po mně budou shánět. Můžeme si to někdy zopakovat. Nebo si napsat nebo tak něco. Víš, že na vymýšlení těhle věcí moc nejsem,“ omluvně se usmál do tmy. Lucius povzdychnul a odvalil se stranou.
,,Ke komu ode mne spěcháš?“ zeptal se bezbarvě. Remus se zarazil. Všechno v něm křičelo na poplach. Vstal z postele a začal ve tmě hledat svůj hábit. Byl rád, že není vidět, jak se červená.
,,Přece jsem ti říkal, Luciusi –“
,,Já lidem říkal takovou spoustu věcí,“ utnul ho Lucius a zachechtal se.
,,Ano?“ napřímil se Remus uraženě. ,,A co jsi říkal mně?“
,,Tobě? Většinou to, co jsi chtěl slyšet,“ Lucius se posadil v dece a natočil hlavu stranou. Remus už chtěl něco podotknout, ale Lucius hořce dodal: ,,A jako jediný jsi chtěl slyšet pravdu.“
Remus nevěděl, co říct. Nakonec se rozhodl pro nejsnadnější cestu.
,,Víš, kolikrát jsi mi lhal ty? Co jsem měl dělat já? Ztropit ti scénu jako tvoje žena? Pohádat se s tebou? Vždycky jsem ti odpustil.“
,,Chvályhodné, ale já ti nikdy nesliboval pravdu. Neříkal jsem, že nic není, když něco bylo. Neříkal jsem, že mluvím pravdu, když jsem lhal, a nakonec jsem se ti přiznal sám od sebe, že? Od každé lásky jsem se naučil, jak se trefit do někoho, kdo je mnou uchvácený a posedlý. Každá láska, i moje žena, mi činy vysvětlila, že já musím být neustále nad věcí, protože jinak mne rozcupují na kousíčky. A ty…tobě jsem dal moc věcí, které mi můžeš omlátit o hlavu tak jako tak… Podívej, možná, že vážně existuje nějaký Bůh Všehomírce, který nás, hříšné, bude trestat za to, že si krademe Ráj a taháme ho na zem. Tak teď neřekni nějakou blbost, abych – až na poslední soud dojde – všeho s tebou nemusel litovat,“ zakončil afektovaně a sednul si na kraj lůžka.
,,Nechtěj se hádat. Jsi pro mne důležitý a jsi jediný,“ odpověděl Remus a zapnul si kalhoty a navlékl si nátělník.
,,Opravdu? Tak kam – máš – tolik – naspěch?!“ drtil Lucius mezi zuby.
,,Prostě do Řádu a tak. Nemám volnou pracovní dobu a nebude ze mne znuděný feudál,“ odtušil Remus a pokusil se do hlasu vmíchat něco milých tónů. ,,Řekl jsem ti přece, že s žádnou ženou nespím. Ani mužem, když už chceš pravdu.“
,,To možná ne,“ souhlasil Lucius a do hlasu se mu poprvé od chvíle, kdy se Remus rozhodl jít, vkradl stesk, smutek i vztek, ,,ale na krku se ti houpe malé zlaté srdíčko… Navíc, já se na tebe Snapea zeptal.“
Remus zaklel. Sprostě a nahlas. Úplně na dárek od Nymfadory zapomněl.
And it’s not a cry you can hear at night,
it’s not somebody who’s seen the light.
It’s a cold and it’s a broken Hallelujah!
Hallelujah, hallelujah,
hallelujah, hallelujah…
Kleknul si Luciovi k nohám.
,,Co ti mám říct?“ položil mu prosebně ruce na kolena. ,,Budiž ti satisfakcí, že mne vážně můžeš potopit a zadupat si na mne. Prostě jsem nechtěl volit, no. Zachoval jsem se podle a zbaběle, já vím! Jenomže tohle bylo tak jednoduché… Prosím, pochop to. Chtěl jsem odejít! Snažil jsem se od tebe dostat dřív, než bych ti mohl ublížit! Já tě vážně miluju. Nejspíš si to protiřečí, ale ji taky. Sobecky vás chci a potřebuju oba. U Merlina, dostal jsem štěstí ve vás! Rozumíš? Prosím, řekni, že tomu rozumíš…“
Na ruce mu ukáplo něco horkého. A vlhkého.
,,Opovaž se tu hlavu zvednout, Lupine,“ vypravil ze sebe Lucius a vzlyknul. ,,Když trpím, tak jsem ošklivý,“ chraptivě se zasmál a setřásl Rema ze sebe. ,,Obleč se a přemísti se třeba do nejhlubšího Pekla,“ zamumlal staženým hlasem.
,,To je všechno, co řekneš?“
,,Ano. Mohl bych ti začít vysvětlovat, jak hluboce jsi mne ranil, místo toho ti chci spíš něco udělat. Mohl bych za tou metamorfomágyní třeba zajít a povyprávět jí o našich společných večerech, protože jsem si věru jistý, že nepůjdeš a nepřiznáš se. Ale rozhodl jsem se, že špinavou práci nechám na tvém svědomí. A teď už VYPADNI!“ zařval Lucius a zhroutil se na postel.
Remus ho chtěl zbít. Vážně zatoužil rozbít mu pořádně hubu, aby Malfoy nemohl alespoň týden jíst nic jiného než krupičku brčkem. Jenže Lucius ho taky naučil ovládat se. Chtěl Luciovi vmést do tváře, že se teď chová stejně zrádně, protože on byl tím, kdo vždycky nesnášel, když Remus vzal roky mezi nimi a pomyslně zahodil. Že je to strašný pokrytec, když je rád, že mu odpouštějí, ale sám to neumí. Bože, bylo tolik věcí, které by s takovou radostí a chutí vytknul!
,,Chudáčku,“ řekl Remus celkem klidně, když si natáhnul hábit přes hlavu. ,,Vyptávat se na mne Snapea – to bolí, Malfoyi. Níž už jsi se shodit nemohl, viď? Na to, abys ze sebe udělal debila, očividně nikoho nepotřebuješ.“
Lucius se zuřivým výkřikem vystartoval z postele, ale než doběhl na místo, kde stál Remus, ozvalo se prásknutí a po druhém návštěvníkovi zavířil prach.
Lucius se v pláči zhroutil na kolena. Bušil rukama do podlahy, ale za chvíli ho začaly bolet všechny prsty sevřené v pěst. Snažil se uklidnit, ale nedařilo se mu to. Nevěděl, co si počít. Svou vlastní vinou přišel o všechno, o co kdy stál. Remuse miloval tak, jako nikoho jiného, i když to možná nedokázal dát najevo nijak jinak, než že mu věnoval o něco víc pozornosti než všem ostatním.
A jít za tou jeho přítelkyní? Možná by se jen přesvědčil, že někdo miluje Remuse víc. Nebolelo by to, ale zklamaný by byl. Remus… Proklel se v duchu zato, že pořád chce toho tvora vlastnit a milovat. Proklel se zato, že mu cizí lásku přeje.
Doplahočil se zpátky do postele a zalezl pod deku. Nebude u sebe Rema držet. Slíbil mu sice kdysi, že se o něj bude rvát, avšak ne s Remem samotným.
Zabořil obličej do polštáře a cítil, jak slzy odcházejí. Zůstala podivná prázdnota horší, než ta Azkabanská. Třásl se, i když mu teď v měkkých poduškách bylo celkem teplo. Vdechoval vůni, kterou po sobě Remus zanechal, a podvědomě věděl, že to vlastně nikdy nebylo lepší.
,,Budiž mi satisfakcí, že jsem to já, kdo naději zakroutil krkem…“
Hallelujah, hallelujah,
hallelujah, hallelujah…
A/N: Můj Merlin, ach ano, já vím, že se říká, že špinavé prádlo se nemá prát na veřejnosti! Když já mám ale tak nádhernou novou pračku, kterou mi budou všichni sousedi závidět! Tím chci říct, že tohle je do určité míry autobiografická zpověď, čerpající z mých nedávných prožitků, „vztahu“ s Remusem a milostným šestiúhelníkem. Na takové nezapomenete. Navíc, tahle povídka je plná náznaků a symboliky, které by nejspíš stálo za to vysvětlit. Tak tedy…
Rudá růže je symbolem vášně a pokušení, trošilinku i lásky. Proč je Lucius celý v bílém? Nejenže bílá byla dříve barva smutku, ale Remus mne naučil nenávidět bílou, čistotu a zářivost. A celé to setkání v Příčné je jen touha zařadit se do společenstva, kam takové existenční typy stejně nikdy nepatří. A ty přesně víš, co jsem hledal… nemá perverzní odpověď typu penis, či tak nějak, ale odpověď hloubku. Narcisu vnímám jako prototyp narcisty, tzn. že vysává lidi, živí se jejich pocity, protože komu není shůry dáno, tomu není pomoci (ehm, to není definice – to je volně přebájeno pro potřeby této povídky). Možná se stále ptáte, proč Remus zapíral. Jiné vysvětlení, než že je to lehčí, není… Pokud vám nedošlo, kde jsou, tak jen pro přesnost v Luciově ložnici v Malfoy Manor. Když budete hodně zvědaví, tak se v komentářích ptejte, jak je to možné. Jo, Draco není nedonošený, ale Lucius Cissy zbouchnul a tak si ji musel vzít. Dva měsíce jsou minimální doba, při níž prý získáte jistotu očekávání. Kromě toho, že je stříhání vlasů zmíněno v té písničce, má spojitost s postřižinami. Chlapci byli stříhání, když dosáhli určitého věku, v němž se u nich začal pěstovat rozum – jednou se smíchem prohlásil můj profesor. Naše Nymfadora měla pravdu v tom, že dospělost je stav mysli, ne těla a s roky to absolutně nemá spojitost. Můžete namítnout, že ten citát o bolící lásce a ohleduplnosti v milostných hrách znamená, že Lucius Rema nemiluje. Je to pravda; Lucius nemiluje nikoho. Můj Remus, ke kterému jsem přistupovala spíše jako k dítěti, což ale má také hlubší a rozsáhlejší vysvětlení, protože ať už byl jednou za čas bestií, mně vždycky připadal zranitelný, si jako vyznání bral ledacos překvapivého. To není míněno špatně – bylo to roztomilé a já to, co vyslovila, samozřejmě nikdy nemyslela zle (pokud jsem se zrovna nechovala jako parchant…). Zlaté srdíčko působí kýčovitě, ale má jenom dokreslit, jak občas mohou být zamilovaní lidé průhlední. Znáte to, jak kolem sebe neustále šíří to veselé fluidum…nebo když mluví o těch, jež milují. Ach, jo, je to dětinské, ale Lucius – stejně jako všechny dospělé děti tisknoucí se k polštářům – hledá v dece ochranu. A ta poznámka o vůni na závěr…jednak je doslovná. Pro někoho je nejspíš i smutná. Druhak má obrazný význam v tom, že bývalé a bývalí po sobě vždycky hluboko v nás zanechají stopy a něco, byť nepatrnost, změní.
Huh, ta povídka je plná dalších věcí, ale pro děj nejsou nijak podstatné. A pokud jste tenhle emotivní výlev (či výplach?) přežili, pak vězte, že Luciovi je lépe, než se dá očekávat, a pamatujte, že tohle není model nebo všeobecná představa lásky, v kterou jedinou lze věřit a získávat – je to náš příběh, můj a Remův…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
