When I´m feeling blue

All I have to do

Is take a look at you

Then I´m not so blue

Plavovlasý mladík se opatrně zvedl a natáhl se po hodinkách odložených na noční stolek. Chvíli na ně poloslepě mžoural a pak mu ze rtů uniklo tiché: „Sakra…“

Pokusil se zvednout z postele, ale za zápěstí ho popadla štíhlá ruka.

„Pusť mne!“ řekl pánovitě a vysmekl se. S nebývalým spěchem se vyhrabal z přikrývek a začal se soukat do hábitu.

Přes zažloutlé záclony pronikalo do pokoje dopolední světlo. Celé okolí penzionu bylo tiché a mlčenlivé, na nedalekém jezeru, které bylo vidět z okna, se čeřily vlny. Mohla by to být idylická scenérie, kterou by si Draco jistě vychutnal, jenom kdyby nemusel tolik spěchat. S mytím a podobnými věcmi se bude muset obtěžovat až doma, nejnutnější je, aby tam dorazil co nejdřív. Rodiče už budou vzhůru. Samozřejmě, že by se zvládnul nějak vymluvit – a bude se muset vymluvit, to jistě – ale čím dříve, tím to bude působit skutečněji. Pravděpodobně jim řekne, že se šel po ránu prostě projít na čerstvý vzduch. To není protizákonné ani zakázané a dělal to docela často.

Až teprve když měl přes bílý hábit navlečenu svoji smaragdově zelenou vestu a natahoval se pro svůj krémový kabát, podíval se směrem k posteli. Pár mírných a zklamaných očí ho napjatě pozoroval. Musel se jim jevit jako mnohobarevná skvrna zalitá světlem, protože majitel si stále nevzal brýle.

Nedokázal tam jen tak stát anebo odejít. Nedokázal opustit ten smutný štěněčí pohled.

When you´re close to me

I can feel your heart beat

I can hear you breathing in my ear

Wouldn´t you agree

Baby, you and me

Got a groovy kind of love  

Byl to zvláštní a nezvyklý pocit, být takhle k někomu připoutaný. Byť vždycky jen na několik hodin či dní, přesto to bylo neuvěřitelné silné. Stále úplně nechápal, jak spolu skončili. Jistě, znali se z ministerstva, jejich otcové se nenáviděli, krvezrádce a jeho sen o bohatství na dvou nohách. Neměli žádný důvod zůstat spolu v jedné kanceláři, kdyby ministr kouzel nepotřeboval říct Luciu Malfoyovi něco strašně důležitého.

Možná by mu měl Draco nějak poděkovat za takovou šťastnou náhodu. Už dlouho potřeboval mluvit s někým z té druhé, z té hodné strany, aby posílil své rozhodnutí. Potřeboval pochopit, že všichni nejsou jako Potter. A tohle byla ideální možnost. Vlastně nezačal mluvit Draco, ale on. To taky rozhodlo. Draco ještě předtím nepotkal nikoho, kdo by chtěl být tolik na jeho místě, jako chtěl být tenhle muž. Jistě, nikomu by se nelíbila funkce úředníka, ale on ji měl svým způsobem rád, protože tak mohl být u všeho důležitého. A přesto chtěl být bohatý, krásný, mít vlivného otce, který by mu dal i sedmé z nebe. Dýchalo to z afektované chůze, z přesně padnoucího obleku se záplatami, vypovídal o tom křečovitý a neustále rovný postoj, křičelo to z jeho nervózního posunování brýlí.

Pro Draca byl vždycky jenom starší bratr toho krvezrádce. Vzal v potaz, že je prefektem, pak i primusem, ale nijak ho to nezajímalo. Avšak po půlhodině, kterou spolu strávili v jeho sekretářské kanceláři, jež se dala označit za sotva větší než kabina výtahu, zatímco Lucius a ministr měli to důležité jednání, se názor změnil. Dracovi připadal jako hodňoučký trouba, co se mermomocí snaží stát někým, kým nikdy být nemůže. Z větší části proto, že vlastně ani neví, kým by to chtěl být. Nevěděl vůbec nic – nic o tom, jaké to je, den co den se přetvařovat, mít otce, který nechodí pro hůlku daleko, žít se stínem někoho většího a mocnějšího v zádech… Viděl pouze to, co všichni, tedy dokonalého bohatého synka, kterému u nohou leží celý svět.

Zpětně si Draco nedokázal vysvětlit, proč ho celou tu dobu poslouchal. Možná čistě ze šoku, že si na něj dovolil mluvit. A pak se šok změnil ve skutečný vztek. Vztek a bezmocné slzy. Draco by taky chtěl být tím, čím si všichni mysleli, že je.

Anytime you want to

You can turn me onto

Anything you want to

Anytime at all

Draco přešel pokojem a posadil se na postel.

„Víš, že musím odejít,“ zamumlal a svěsil hlavu. Po tváři mu přejely dlouhé prsty. Ne nijak výrazně hezké, trochu ohnuté, jen obyčejné dlouhé prsty. Podíval se na mladého muže vedle sebe. Měl zavřené oči.

„Říkal jsem ti, že budu muset jít co nejdřív. Mohl jsi mne probudit. Tím, že jsi mne zdržel, jsi mi akorát přidělal problémy,“ pronesl potichu, přesto bylo absolutně jasné, že je naštvaný. Mladý muž se k němu přisunul a položil mu čelo na rameno.

„Omlouvám se,“ zamumlal.

„A k čemu mi to je, co myslíš?!“ odsekl Draco.

„Vážně nevím. Možná k tomu, abys byl déle se mnou,“ odpověděl muž přiškrceným hlasem. Draco odfrknul.

„Hlavně nezačni brečet,“ dotíral na něj. Ty štíhlé ruce ho objaly v pase. Příliš pevně, než aby to bylo pohodlné. Slyšel potlačovaný přerývavý dech. Úplně stejný, jako této noci. Jedno koleno se mu přitisklo ke stehnu. Dracovi přeběhla husí kůže po zádech. Ne strachem, ale vzrušením, vzrušením, které mohl způsobit jen on, navenek počestný a patolízalský úředníček.

„Kvůli tobě bych se brečet neobtěžoval,“ odpověděl mladík afektovaně. Draco se neubránil spokojenému úsměvu. Znělo to skoro jako on sám.

When I kiss your lips

Ooh, I start to shiver

Can´t control the quivering inside

Wouldn´t you agree

Baby, you and me

Got a groovy kind of love  

„Proč musí někdo jako ty,“ začal muž a jeho ruce poněkud povolily sevření, neboť Draco si postěžoval na nedostatek dechu, „proč musí být tak… nádherný…“ dokončil zastřeně. Do plavých vlasů se vnořily úzké rty. Potom sklouzly na tvář a čelist. Levá ruka přejela po sametové vestě v místech, kde byla žebra.

Draco měl dojem, že už to nevydrží ani minutu. Nedokáže si dál hrát na zlého kluka, který nechce žádné závazky a je dokonale nad věcí. Měl by začít dýchat, ale nemohl, protože jeho hrudník byl zmáčknutý touhou a jeho srdce běželo sprintem.

Přetočil se a vnořil se do polibku druhého muže. Sobecky mu kradl dech, věděl ovšem, že tomu druhému to nevadí. Že mu ho daruje tolik, kolik bude potřebovat. Sice jen pro tuhle chvíli, ale aspoň něco je vždycky lepší než nic. A ten pocit…pocit, jako by celé jeho tělo konečně ožilo, za to stál.

„Jak říkám, nádherný,“ řekl znovu muž, když se oddělili. „Jsi jako panenka, jako panenka ve svých šestnácti letech…“ Jeho rétorika byla strojená, téměř neskutečná. Dracovi se to docela zamlouvalo. Byl by z něj skvělý Malfoy, ani by to nemusel příliš hrát.

Zaklonil usměvavě hlavu a přejel mu nehty po lopatkách. Nechal se líbat na krk a tváře, hladit po zádech. Užíval si to, to ano. Něco mu ale říkalo, že to stejně nebude mít dlouhého trvání a půjde každý z nich svou cestou. A co hůř, oba to věděli.

Odmrštil prudce jeho ruce, když mu začaly rozepínat stříbrné knoflíky.

„Zbláznil ses?! Myslíš, že se do toho budu znova soukat jenom proto, že jsi věčně nadrženej?!“ vykřikl a rychle vstal. Vrátí se domů pozdě už teď, takže by ho minuty navíc nezabily, ale šlo prostě o princip. „Přece jsem zdůraznil, že tady zůstanu jenom po nezbytnou dobu, ne?“ doplnil povýšeně a začal si oblékat kabát s důstojností a samolibostí hodnou krále.

„Ano,“ souhlasil muž, chumlající se do deky. Jeho hlas byl úředně nezúčastněný. „Říkal jsi toho ostatně víc.“

Dracovi málem vypadla hůlka z ruky. Byl to dobrý poznatek, dobrá rána, to musel připustit. Rovnou mu třeba říkal, že ho nikdy nebude oslovovat křestním jménem, protože je tak mudlovské a zatraceně se mu nelíbí. A i na to jméno včerejší noci došlo. Nenásilně mu splývalo ze rtů spolu s polibky a těžko ovladatelným dechem. To odporné, mudlovské jméno, jako pro nějakého hrdinu starodávných dívčích románů: Percy…

„Chm, máš sice pravdu, ale já můžu měnit, co říkám. Ostatně, dokaž, že jsem to řekl,“ ucedil a měl chuť si zanadávat, protože se mu chvěl hlas. Nebylo to nic platné, musel to říct, poněvadž by možná jinak odejít nedokázal.

When I´m feeling blue

All I have to do

Is take a look at you

Then I´m not so blue  

U dveří z pokoje se do něj stále zabodávaly ty rozostřené oči. Svým způsobem bezelstné a starostlivé, jenže slabé přesně jako Draco sám. Hledající nějaký pevný bod, který by jim pomohl uvědomit si, jaký má život smysl.

Draco si sáhl na zápěstí a odepjal pásek z jemňoučké telecí kůže. Znovu se vrátil k posteli.

„Nastav ruku,“ přikázal. Mladý muž vzhlédl, ale pokyn splnil. Draco mu do dlaně vložil svoje náramkové hodinky.

„Možná se pro ně vrátím, možná taky ne, rozumíš?“ dodal a pak teprve přehnaně rychlým, nervózním krokem skutečně odešel. Dveře práskly do nastalého ticha jako hrom.

Mladý muž si lehl na záda. Ruku s hodinkami zvedl nad sebe a díval se na ten skvost. Hodinky byly pozlacené, malá ručička, která obíhala celý ciferník, byla vyrobená ze stříbra a dvanáct zbylých z kočičího zlata, pásek byl lakovaný a do přezky byly zasazené titěrné kamínky. Bylo to ta nejdražší věc, jakou kdy Percy Weasley držel v ruce.

Vydechl a doufal, že se ve svém věku nerozbrečí. Nerozbrečel – ústrky od bratrů ho na takovéhle chvíle vybavily dobře. Trochu se mu po nich dokonce i zastesklo, hlavně proto, aby teď najednou nebyl sám. A po Dracovi se mu stýskalo už ve chvíli, kdy se obrátil ke dveřím poprvé. Věděl, že ten stesk ho za několik hodin taky opustí, jako pravidelně opouštěl i Draca. Ačkoliv tentokrát vydrží stejně dlouho, jako obelhávání o hodinkách.

„Rozumím,“ řekl Percy ztichlému pokoji. „Rozumím, i když ti nevěřím ani slovo, Draco.“

Tentokrát byl jeho hlas plný smutku.

When I´m in your arms

Nothing seems to matter

My whole world could shatter I don´t care

Wouldn´t you agree

Baby, you and me

Got a groovy kind of love