Dracovo útočiště
Věnováno Lady S k Vánocům. Alespoň něco, co jí udělalo radost.
1. září, 2010
Dnes jsem Scorpia poprvé vyprovázel k Bradavickému expresu a už v sídle jsem přemýšlel, jak mi bylo, když mne Lucius netrpělivě postrkoval do vlaku. Bylo mi jedenáct a myslel jsem úplně jinak.
Stát u přívětivě otevřených dveří a vidět mé…bývalé spolužáky mne přeneslo na chvíli do dětství. Jen něco se změnilo. Nejspíš já.
Zjistil, že hned po návratu domů mi Scorpio začal hrozně chybět. Můj nebohý malý chlapec vystavený nástrahám života… Vylekalo mne to, jenže vyjevit manželce jsem se to neodvážil.
Nepříliš povedený začátek deníku…
1. října, 2010
Myslel jsem si, že mám všechno. Nepovažoval jsem se nikdy za skromného, ale rozhodně nebylo nutné, abych si něco vymýšlel. I moje zrcadlo má každé ráno tendenci mi říct, jak mi to sluší. Ale o to nejde. Já v sobě vidím nebezpečně přitažlivé zlo, občas mi to překvapivě pálí, ovšem když můžu hrát roztomilého hlupáčka, proč ne? Umím využívat lidi kolem sebe, to mne naučili dobře. Naučili mě i dobře myslet, koordinovat svoje pohyby k dokonalosti. Jsem rozkošná ozdoba ve šperkovnici rodu Malfoy.
Stačí to? Ani zdaleka ne.
On má víc. Má mne.
31. října, 2010
Scorpio napsal dopis, ať si užijeme Halloween. Napsal zvlášť matce a zvlášť mně. V mé listě stálo, že se mu Zmijozel nelíbí a polštář je tvrdý, že by radši domů a sedět se mnou v knihovně. Taky se rozepsal o Potterovic Albusovi, ale jen okrajově. Celé to končil tím, že strašně doufá, že si na něj udělám čas o Vánocích a že chce koště. Moc mne líbá a pozdravuje.
Ulehčil mi. Bál jsem se, že bude jako já, ale já bych matce nepsal vůbec.
4. listopadu, 2010
Zpětně je těžké říct, kdy nastala změna v mém pohledu. Kdy jsem v něm spatřil něco víc, než jen opilé násilnické zvíře. Možná, že právě ve chvíli jeho odloučení ode mne. Tak nějak jsem předpokládal, že je stále někdo kolem a že se nemůžu octnout takříkajíc sám. Pak byl najednou pryč a já skoro nevěděl, co si počít. Cítí se tak všechna ptáčata, když vylétnou z hnízd? (Zeptat se Scorpia…)
Snažil jsem se udělat všechno proto, abych naplnil jeho očekávání a dokázal velikost svých ambicí. Postupně jsem si uvědomoval, že se jen snažím nalézt náhradu za něj v sobě. Jednoduše jsem pokračoval v jeho přáních a snech, poněvadž jsem se ujišťoval, že stále je.
Asi bych si měl po tolika letech přestat lhát. Nenakecávat si, že se jednoho dne objeví ve dveřích s úsměvem na tváři; neobelhávat celý svět tím, že byl hodný; nezadržovat emoce spojené s ním, protože podle psycholéčitele to na mne má špatný dopad.
Problém je, že já tomu věřím – stejně jako jsem ve třinácti věřil, že slovo táta něco znamená. Ale slova jsou jen slova.
27. prosince, 2010
Vánoce nestály za nic. Cítím se vyčerpaný, i když se snažím radovat jen z čiré radosti, kterou mám uvnitř. Právě ta mne vysiluje. Takhle jsme rodinné svátky neslavili. Vlastně vůbec nevím, co to znamená slavit s rodinnou. Od druhého ročníku jsem zůstával v Bradavicích a pak jsem dlouho neměl žádnou rodinu. Ale ano, je to neobyčejně dobrý pocit, když nad vším s potutelným úsměvem držím ruku. Mé první Vánoce.
Můžu se uklidňovat, že tuhle vzpomínku bez něj si vezmu do hrobu, protože kde nic není, jen faleš a přetvářka, ani smrt nebere.
17. dubna, 2011
Někdy mám uvnitř sebe rozporuplné myšlenky. (Znát na to lepší frázi, použil bych ji.) Od všech jsem slýchal, že to, co mi můj otec dělal, je bezesporu špatné. Jenomže…mne to naplňovalo radostí. Byly chvíle, kdy jsem se přikláněl ke strašlivé nenávisti vůči svému ploditeli. Jindy jsem zoufale toužil, aby se to opakovalo.
Například moje matka. Nikdy dřív jsem si neuvědomoval, jak je silná. Vlastně jsem ji dost často z celého svého života vypouštěl – stejně jako Lucius. Mělo to být varování. Když jsem se jí svěřil, samozřejmě ji to šokovalo. Když jsem ji to vysvětloval, vrazila mi facku a nazvala mne slabochem. Muž přeci nemůže být znásilněn!
Láska rodičů je vážně zvláštní věc.
13. června, 2011, pátek
Víte, že slavím narozeniny v červnu? To je takový hezký teplý měsíc. Je poměrně fajn procházet se zahradou našeho sídla, když rozpučí i exotické květiny (samozřejmě kouzlem). Všechno zvoní a bzučí a nebýt ptáků, je to celkem snesitelné.
Prvního července, kdysi dávno, byla moje milovaná zahradní lavička okupovaná. Rodiče pořádali nějakou oslavu, na niž se dostavil dokonce Snape. Popravdě, hrozně jsem se u sebe nudil. A neustále nemohl z hlavy dostat představu jeho úsměvů a gest, jimiž snad obšťastňuje hosty.
Počkal jsem do té doby, než se hosté víceméně rozešli a v objetí šera i alkoholových výparů nezůstali v zahradě jen otec a profesor lektvarů. Připlížil jsem se k nim a jelikož jsem chtěl slyšet, o čem si povídají, vrhnul jsem se do růžového houští, zkušeně se vyhýbajíc největším trnům (ne, já tam vážně nevlezl poprvé – vždyť jak jinak bych otce mohl tak často pozorovat?).
,,…a co hůř, musel jsem Longbottoma nechat projít z lektvarů,“ postěžoval si Snape malicherně. Spokojeně jsem se ušklíbnul. Do něj!
,,Doufám, že jsi tohle nemusel udělat i v případě mého syna,“ dotázal se otec. A sakra!
,,Co ti budu lhát, Luciusi,“ začal Severu a něco cinklo, ,,Draco se zdá být většinu hodiny myšlenkami někde jinde. Už ani neposlouchá můj výklad na začátku.“
To jsem někdy dělal? pomyslel jsem si překvapeně. Je ale fakt, že jsem všechny předměty vnímal jen tak zběžně. Protože – ať už se za to stydím nebo to akceptuju – určité části mého těla si začaly všímat mých spolužáků. V hlavě jsem všechny přirovnával k němu. Zprvu mne to děsilo, poněvadž je to perverzní – jakoby se mi líbil můj odraz v zrcadle. Jenže nakonec, je to zábavnější než učivo.
,,Ale myslím, že se to vyřeší,“ pokračoval Severus. ,,Neříkej, že zrovna tys v jeho věku nepomýšlel na každou dostupnou sukni.“
,,Pravda, na každou ne,“ odsekl otec. Ta věta něco změnila nebo spíš vytáhla z minulosti. Cítil jsem to z jeho hlasu.
,,Neuvěřitelné, že se i po takové době vztekáš,“ posmíval se Snape.
Na co se papá vztekal, už jsem se nedozvěděl. Očividně jsem přilákal jednoho lyrochvosta a zatímco čím dál hlasitěji reprodukoval moje Táhni, opelichanče!, nezapomněl ochutnat můj palec. Vykřiknul jsem jako trefený kouzlem. Vzápětí mě nějaké skutečně trefilo, s jekotem jsem prolétl roštím a rozplácl se otci u nohou.
,,My o vlku, že?“ podotkl. ,,Proč brečíte, pane Velký špehu?“ nadhodil jízlivě a natáhl ruku. Vzhlédl jsem a nechal se vytáhnout.
,,Protáh si mě trním,“ fňuknul jsem a snažil se utřít si tvář. Ruku jsem měl celou podrápanou a co hůř, nějaký šlahoun mi roztrhal levou nohavici a já cítil, že mám sedřenou kůži z celé holeně. Merline, ta potupa! Severu Snape se tiše pochechtával. Malfoyové nefňukaj, co? Já si to ale moh dovolit.
,,Blbá slepice,“ ulevil jsem si a pokusně zahýbal prstem. ,,Na koho jsi naštvaný, tati?“ zeptal jsem se jen tak mimochodem.
,,Na nikoho. Marš do svého pokoje.“
,,No, tak, otče – stejně jsem vás slyšel,“ žadonil jsem.
,,Nerozumíš slovu vypadni, když je ti řečeno slušně?!“ utrhl se otec na mne.
,,Se hned nerozčiluj,“ ucedil jsem a vyrazil do sídla.
„A slečinko? Žádné hojení!“ houkl otec potměšile.
Tak jsem odcházel. Zostuzený, špinavý, rány mne pálily a srdce mi bušilo nejen vzteky.
22. června, 2011
Myslím, že za terapii zbytečně vyhazuju peníze. Totiž, léčitel mi oznámil, že se můj vztah vůči partnerce lepší. Jenže já se necítím líp! Je mi hůř a hůř! Dokonce se začínám zdráhat o něm mluvit. Protože ne, mé zostuzení nebylo to jediné, co otec prvního července udělal…
1. července, 2011
Scorpio je doma, plný dojmů.
První červenec bych zrušil.
2. července, 2011
Některé věci si pamatuju až moc jasně. Například jsem si zapnul kouzelnické rádio a hráli Wolfa, tehdejší idol všech dívek. Pravda, něco na tom jeho nakřáplém hlase bylo. Asi jako byste dali Fenriru Šedohřbetovi šarm, smyslný pohled a hlavně mozek. Zesílil jsem to.
„Je to jako chytit Draka, osedlat a nechat stát. Do knihy kouzel slepě mží, pak ztrácíš se někde v bezvětří…“ Do té písně přišel otec. Něco mi chtěl, ale umlčel jsem ho. Chtěl jsem si to poslechnout. Lehnul si vedle mne a společně jsme naslouchali, hlavy tak blízko sebe. Přemýšlel jsem o dnešku. O něm – že krásně voní zahradou, i když dech má slabě načichlý alkoholem. Ten pach vína od té doby nesnáším.
„Jen ta škádlivá noc dala nám víc. Jsou chvíle, o něž nemusíš si říct…“ pěvil Wulf a já cítil, že mne Lucius vzal za ruku. Pak to šlo ráz na ráz, jelikož se mi celou dobu vrtal v myšlenkách, jelikož ano, já byl povolný a čekal na jeho reakci.
Jasně si pamatuji, že ani ta jeho rádoby něžnost, za niž se kryl, ze mne nedostala strach a stud, protože neznám nic tak ponižujícího, jako když slabě vzlykáte tatínku jako nějakou přiblblou mantru a všechno uvnitř vám tvrdí, že ta božská rozkoš, co cítíte, je bezpochyby chyba. A co hůř, moje vyzývavé fňukání bylo přesně ono, otcovo know-how v lásce, v sexu, ve výchově, v čemkoliv.
„A já si tě vzal, kvítečku nachový, tak kdo ti napoví?! Staneš se přísadou do lektvaru mé duše a do tvé hladké kůže vypíšu tohle souvětí…“ dozpíval Wulf a já odevzdaně miloval svého otce, protože to byla způsob, jak mu obléct novou kůži, napnout ji na tvrdou slupku bohatého muže a dlaněmi a zuby a slinami a svaly rozechvět ukrývané srdce.
13. července, 2011
Ano, je samozřejmě přirozeně logické, že jsem si vytvořil cosi jako Stockholmský syndrom vůči svému otci a že každá špetička ponižování (protože mne srážel kdykoliv a před kýmkoliv jen mohl) se stala v mých očích projevem náklonnosti. Buď jsem se mohl trápit a užírat, že otec je odporný a zlý, nebo žít ve šťastné rodině kypící láskou.
Čert vem pravdu! Já přece nevěděl – nikdy už se ani nedozvím – co tenkrát Lucius Malfoy ke mně cítil. Záleželo na mém úhlu pohledu a já sobecky zvolil ten lehčí…ačkoliv přiznávám, že mi to vyneslo nemálo problémů.
24. července, 2011
Čím více se rozpadají stěny útočiště, to neviditelné se v něm zpevňuje napříště. A city obvykle nejsou vidět. To, co bych opětovně a opět marně hledal v útočišti z paží mého otce, by bylo bezpečí.
Ale já bych hledal stejnak…
A/N: Věnováno Lady S.
