Bestie
27. 4. 2009
Draco všechno připravil. A když konečně nadešel večer, byl na sebe docela hrdý. Dům oněměl, protože Narcissa odvezla jeho manželku i se Scorpiem na letní sídlo. Napřed nikdo z nich odjet nechtěl. Měli co oslavovat – Lucius byl propuštěn z Azkabanu teprve před třemi dny. Chtěli s ním prožít tolik věcí… Jenže Narcissa chápala, že se něco děje a s Dracovým nepochopitelným nápadem souhlasila.
Lucius usedl k večeři ve stejně nenaložené náladě, v jaké byl posledních osmačtyřicet hodin. Draco seděl proti němu a čekal, jestli nezačne mluvit. Lucius ale začal jíst, jakoby si ničeho nevšimnul.
„Co říkáš na Scorpiho?“ zeptal se Draco neutrálně.
„Způsobný malý kluk,“ zamumlal Lucius a vyhnul se Dracovu pohledu. Draco jen přikývnul a pomalu ujídal ze své porce.
„Vůbec nevím, proč se tady přehráváš,“ přerušil Lucius po několika vteřinách ticho. Jeho syn vzhlédl. Lucius se díval stranou a ruce měl založené na prsou. „Tohle všechno vymyslela Cissa,“ pokračoval.
„Opravdu?“ nedokázal Draco skrýt překvapení. Šedé oči se k němu neobrátily.
„Je to pokus, abych pochopil, že si tě mám víc všímat. Nejspíš bude chtít, abychom společně povečeřeli, v radostném shledání a nalezení nových společných ideálů povyhazovali můj smrtijedský fetiš a hráli si na šťastnou rodinku idiotů.“
Teď se potutelně usmíváš, pomyslel si Draco, ale nebude to dlouho trvat a budeš se pochechtávat, nadšený sám ze sebe, protože jsi nás prokoukl. Podepřel si bradu rukou. Já chápu, že si myslíš, že už tě nepotřebujeme, a proto jsi podrážděný. Ale my tě potřebujeme víc než předtím. Těšil jsem se na tebe, i když jsem neměl proč. Stýskalo se mi… Jestli ovšem budeme ta stará rodina, nevydržím žít.
„Proč se díváš takhle?“ zeptal se Lucius podezřívavě.
Ty to vážně nevíš, že ne? Pořád žiješ v domnění, že potřebuju nadřazeného a nedosažitelného otce, jinak ti proklouznu mezi prsty.
Draco vstal.
„Kam jdeš, Draco?“
„Kamkoliv. Už nemám hlad,“ odpověděl a odešel do svého pokoje.
*-*-*-*-*
Bylo něco kolem osmé, když Draco otevřel dveře do knihovny a zůstal v nich stát. Rychle očima přelétl místnost. Dvě tenké knihy na stole. Láhev vedle, bez skleničky. Trojramenný svícen a jeho příjemné světlo. Otec ve svém nejlepším hábitu, v sametově černém, plavovlasá hlava vystupující z něj jako ostrůvek světla. Bílé prsty zlehka se probíjející stránkami knihy.
Draco se opřel bokem o zárubeň.
Víš, takovéhle maličkosti – nejlepší hábit, bohémský večer v knihovně – z tebe udělaly dokonalou ukázku veškeré nervozity a obavy z neznámých věcí. Bojíš se. Bojíš se, protože ještě pořád nevíš, co se změnilo. Řeknu ti to – vůbec nic.
Lucius povzdychnul a zaklapnul knihu.
„Ano? Co je, Draco?“ zeptal se.
„Proč utíkáš?“ odpověděl mu taky otázkou a udělal váhavý krok do místnosti. Lucius se zasmál a rozhodil rukama.
„Sedím před tebou! Neutíkám nikam.“
„Jsi ve svém nejlepším hábitu, čteš knihu a popíjíš… Schováváš něco, čeho si nemám všimnout.“
„Kdy se z tebe stal vztahovačný arogantní blbec?“ podotkl Lucius s předstíraným zájmem. Draco došel ke stolu a zvedl láhev. Pálenka.
Ani tě nenapadne, proč nereaguju na tvoje urážky tak, jako jindy. Jenomže tys nikdy nechodil doma v sametu, takže tohle je jen jedna z mnoha tvých rolí. A ty role mi nemohou ublížit.
Draco se podíval otci do očí a pak přiložil hrdlo pálenky k ústům. Když polkl první hlt, měl dojem, že mu tekutina spálila jazyk a hlasivky. Sunula se mu jícnem jako horký kámen. Při druhém hltu cítil, jak mu rosolovatí nohy. Ale bylo to najednou spíš příjemné. Třetí lok mu vehnal slzy do očí.
„Jestli skončíš s otravou alkoholem,“ upozornil Lucius, „je mi to jedno.“
Draco se na něj podíval. V otcově tváři našel jen mírné opovržení. Slz přibylo. Rozevřel prsty pravé ruky a cuknul sebou, když zaslechl tříštěný skla o parketovou podlahu. Bezděčně se pohnul směrem k otci, ačkoli ten to nezaregistroval.
„Vždycky jsi se choval jako naivní břídil, Draco,“ pronesl Lucius a bylo slyšet, že jen stěží ovládá vztek, „ale tohle chování naivní není. Břídilské ovšem ano,“ dodal. Draco na chvíli pocítil závrať, ale kroky, které ho donesly až před černočernou tmu Luciova těla, byly pevné.
„Nemám tě rád,“ řekl potichu a hloupě. Skoro se bál, že ho praskot svíček přehluší. Soudě podle toho, jak Lucius povzdychnul a pokrčil ramena, se tak nestalo.
„Manželské lože, pane bože, to není na tisíc a jednu noc, zde vrkávaly jinší Šeherezády. A všechny milosrdnou lež…“ zadeklamoval o něco klidněji a podařilo se mu dát do každého slova údernost své hole s hadí hlavou. Vstal a Draco pocítil stud, že necouvnul, protože bezesporu měl.
„Nejsem naivní, na rozdíl od tebe, synáčku,“ zašeptal Lucius a prsty zaťal Dracovi do ramen. „Tak už můžeš přestat. Řekni, je tohle spontánní? Skutečně to nemá žádný účel ani cíl, synku?“ Draco vnímal, jak ho zradila vlastní tvář ještě dřív, než se Lucius začal ušklíbat.
Zavřel oči.
Nejsem synek.
Zvedl paže tak, aby otcovy dlaně nesetřásl z ramen.
Zdůrazňuješ tím, byť podvědomě, že pocházím nejen z tebe. Jenže tohle matka neplánovala.
Slepě zašmátral po rukávech a plazil po nich dlaně až k Luciově hrdlu. Lucius se trochu otřásl a povolil sevření, ale hru na nebezpečí hrál dál, neboť byla vzájemná.
Nejmenuju se Draco, letěly opilé myšlenky hlavou. Ruka se posunula po hraně čelisti a vpletla do vlasů. Jmenuju se BESTIE.
Draco se sklouzl po pažích a přestože narazili bradami, našel otcovy rty.
Jak spontánní je tohle? pomyslel si se zadostiučinením, zatímco škrábl zuby o Luciovy dásně a zatáhl za hebké vlasy, jež se mu smýkaly ze sevření.
„Přeskočilo ti?!“ vykřikl Lucius, když se mu konečně podařilo vyprostit a spadnout na pohovku. Draco slyšel vztek, který čekal, ale taky zděšení plné bezmocné úzkosti. Pochopitelná reakce na nepochopení nepochopitelného.
Kdysi jsi mi řekl, že není-li k dostání éterično, nemám pohrdat jsoucnem. Chtěl bych ti říct, že nejsou-li k dostání city, nemám pohrdat fyzičnem. Je o mnoho jednodušší. Proto jsem se transformoval v Bestii, která přežila a kterou živilo tvoje odmítání. Bez tebe jsme ale ona i já umírali. To bys nepochopil. Nevysvětlil bych ti to. Bestie je ke svému krotiteli přitahována něčím, co není na bázi magie… Ochočit znamená vytvořit si pouto. Krotitel stvořil obludu, jenž vznikla z nějaké jeho části. Tu část tedy mají oba společnou a vždy, když krotitel odchází, odnáší nejdůležitější kus, který Bestii říká: To jsi ty. A Bestie to cítí…
„Jak dlouho jsi tohle plánoval?“ zeptal se tiše Lucius po téměř zraňujícím tichu.
„Co tě zavřeli,“ odvětil Draco. Opatrně si kleknul k jeho nohám a čekal, jestli se Lucius odtáhne.
„Jak ti to mohla dovolit?!“ pokračoval ve vyptávání, teď ledovým tónem.
„Matka o ničem neví,“ odpověděl Draco rychle. Pak se přimkl k otcovým lýtkům a položil mu hlavu na kolena. „Řekl jsem, že chci s tebou mluvit.“
„Proč takhle klečíš?“
Já, Bestie, klečím, protože prosím o přízeň. Naučil jsem se to rychle. Poprosit a panáčkovat. Pak teprve přijde odměna. A to, žes mne neodstrčil, je důkaz.
„U tvých nohou spí veškerý můj dík,“ zamumlal.
„Merline, to je teatrální žvást,“ ucedil Lucius znechuceně. Ne tolik, jak by ve skutečnosti měl znít. Draco si částečně uvědomoval, že pálenka hodně napomohla tomu, aby sesbíral normálně nedostupnou odvahu.
Ve chvíli střetnutí dvou pohledů byl Lucius stále nepřístupný a chladně odhadující. Draco se úzkostlivě vyhnul všem dotekům, které by mohly být drzé nebo vyzývavé, i tak se mu ale podařilo usadit se otci rozkročmo na stehnech a schoulit se opatrně v černém sametu na hrudníku, tmu na rameni políbit.
A tma ho přijala za svého, ovinula ho Luciovými rukávy. Draco se do ní vpil, splýval s ní, přijímal vše, co tma byla a co z něj učinila. Věděl, že tma – nejen ta na hábitu, ale hlavně ta v celém Luciusovi – ho zabíjela, byla jako jed. Jenže je, když se bránil. Poddával se a jed o naplňoval silou. Nešlo o to pronikat do tmy, ale nechat tmu dělat to, co dělala doteď – krotit Bestii a samu ji vpustit pod sebe.
Lucius totiž rozepnul prvních několik knoflíčků na hrudi. Draco tmu uctíval, neodhodlal se ji odkrýt. Stejně tak ho mohl Lucius kdykoliv shodit na zem a proklít.
Víš, proč je dobré mít Bestie? usmál se v duchu Draco, když Luciovy pavoučí prsty povytáhly jeho bavlněnou košili z kalhot a s hrubou netrpělivostí přejely po dobyté kůži. Ona neví, co jsou tabu.
Přisál se k otcově krku, k voňavé, hladké kůži.
„Nejsem ti to dlužen,“ řekl náhle Lucius do Dracova ucha. „Nikdy víc –“ větu ovšem nedokončil, poněvadž Draco ji ukradl polibkem.
Prosím! Nezkaz to! Zkazíme si to později, ale teď chci být pohlcen temnotou! Chci spojit ty dvě části, které sdílíme! Chci ve fyzičnu najít city! Nic nechci víc! Jsem Bestie, ale odměnu si zasloužím…
Draco si vůbec neuvědomil, že všechno jeho zoufalství se v polibku odrazilo. Že jeho doteky jsou najednou dokonale spjaté s tím, co mají vyjadřovat. Avšak pocítil, že z Luciových svalů zmizelo napětí, které do té doby nevnímal. Dlaně přestaly zkoumat a pojaly jiné tělo jako důvod k ochraně. Tohle byla sametově nádherná strana temnoty, její milosrdná tvář, cosi nesmírně příjemného na omak. Byla to pomalá cílená sebevražda vším tím nejlepším na světě.
A začalo to bolet.
Draco přitiskl hlavu k otcově krku. Lucius se ho téměř nedotýkal, ale bradou naznačil, že ho chce vnímat.
Krotitel právě nakrmil Bestii sám sebou, pomyslel si Draco. To poznání začalo někde kolem žaludku, stoupalo do srdce, sevřelo mu hrdlo a naplnilo slzné kanálky. Bylo to neskutečné a k zbláznění, ale bylo to vyvolané zoufalstvím a nikdy jindy by se to objevit nemohlo. Všechna tahle Luciova blízkost se odkrývala jen při nejhlubším ohrožení. Bestie se musela otrávit jedem, aby měl krotitel důvod probouzet ji do života.
„Draco…“ zašeptal Lucius vyčerpaně.
„Strašně jsem si přál, aby se ti stalo něco hrozného,“ vzlyknul Draco a objal otce. „Abys věděl, jak to bolí! Abys to cítil!“
„Toho ses měl držet dál,“ odpověděl Lucius mírně ironicky. Přitisknul Draca k sobě a povzdychnul. „Měl bys jít spát a na tohle zapomenout.“
Draco zavrtěl hlavou. Teď, když jsem dostal, po čem jsem toužil, to jen tak nenechám… Proč všechno spojené s tebou – to dobré i zlé – tak hrozně bolí?!
„Draco,“ pokračoval Lucius, „já nevím, jak ti pomoct.“
„Chci pomoct já tobě,“ odvětil Draco. „Vím, že to zní nesrozumitelně, ale jde o to… Vždycky jsem měl dojem, že si nezasloužím ani opovržení, které míváš ve tváři. Jenže jsi můj otec. Potřebuju, abys…abys byl přístupný. Potřebuju vědět, že to nedělám jen proto, že sis mne ochočil!“
„Nesvírej mne tolik,“ řekl Lucius potichu.
Prosím, neodháněj mne zase od sebe…
„Nesmíš si plést…ochočení s láskou. Posedlost, náklonnost versus láska.“
Nepletu a nelituju toho, jestli na to narážíš. Bestie nemá sama o sobě svědomí – neexistuje nic, co by jí říkalo, že tohle a tamto je špatné.
„Láska též nezabíjí hned a hloupé je k ní slovo něžná;“ pokračoval Lucius. Draco se nadzvedl a pohlédl na něj. Zavřené oči, strhaná tvář. „ukolébává z povzdálí, jak antarktická zima sněžná, polární krásná velkokněžna. Zmrzli, kdo si s ní začali…“
„Ty jsi celou dobu chtěl to samé, co já,“ řekl Draco přiškrceně, protože poslední slova ho vyděsila. Lucius otevřel oči a zatvářil se výhružně. „Ne, ne polibek, ne usurpované mazlení, ale kontakt a sounáležitost. Jenom sis myslel, že se to nesmí.“ Draco ho pohladil po tváři. „Myslíš si, že je to zneužitelné, protože se člověk cítí připoutaný a slabý. Cítil jsem se tak celý život, ale přežil jsem to. Promiň… Nenapadlo mne… Předpokládal jsem jenom, že mne nemáš rád,“ dodal. Chtěl se zvednout a odejít, ale Lucius ho popadl za zápěstí.Díval se stranou.
„Tvůj dědeček dělal příšerné věci,“ zamumlal potichu. „Vykládal mi je před spaním. Nenáviděl jsem ho a nechtěl být jako on. Doufal jsem, že když budu svého syna zahrnovat…banalitami, tak se nikdy nedopustím toho, že bych mu ublížil. Cissa to ví, mohla ti to říct.“
„Možná doufala, že když to uděláš sám, přejde to,“ odpověděl Draco. Lucius k němu obrátil tvář. Neusmíval se ani nevztekal.
„Brečel jsem u ní celou noc, když tě zavřeli.“
„Dalo se čekat, že skončím zavřený,“ poznamenal Lucius. Pak, jakoby se náhle rozmyslel, přitáhl Draca na sebe. „Nevím, co ti na to říct,“ přiznal upřímně.
Dracovi bylo jedno, že ho tím otec znovu rozplakal. Nezajímalo ho, že mu pod svými zády drtí prsty. Dokonale podrobená Bestie přijímá všechno.
„Můžeš přijít, kdy budeš chtít,“ oznámil Lucius, když se odhodlal jít spát. Draco ho neochotně propustil. „Zjisti si, co je láska, bez toho, abys mne…ocicmával. A naše ženy by o tom rozhodně neměly vědět,“ doporučil a pozdvihnul obočí. „Asi zmrzneme, ale určitě ne na dlouho.“
S tím zmizel.
Draco sfoukl svíčky a schoulil se na pohovce. Tma tady všude stále byla s ním. Neodvrhla ho. Byla bezpečná a konejšivá. Houpavá a zdrženlivá.
Na Bestii je skvělá ještě jedna věc, pomyslel si. Krotitele bere za slovo.
A/N: Úryvky básní, které Lucius cituje, pocházejí ze sbírky Etudy pro dceru od Zdeňka Kriebela. Věta o tom, že ochočit znamená vytvořit si pouto, je z knihy Malý princ.
Lucius usedl k večeři ve stejně nenaložené náladě, v jaké byl posledních osmačtyřicet hodin. Draco seděl proti němu a čekal, jestli nezačne mluvit. Lucius ale začal jíst, jakoby si ničeho nevšimnul.
„Co říkáš na Scorpiho?“ zeptal se Draco neutrálně.
„Způsobný malý kluk,“ zamumlal Lucius a vyhnul se Dracovu pohledu. Draco jen přikývnul a pomalu ujídal ze své porce.
„Vůbec nevím, proč se tady přehráváš,“ přerušil Lucius po několika vteřinách ticho. Jeho syn vzhlédl. Lucius se díval stranou a ruce měl založené na prsou. „Tohle všechno vymyslela Cissa,“ pokračoval.
„Opravdu?“ nedokázal Draco skrýt překvapení. Šedé oči se k němu neobrátily.
„Je to pokus, abych pochopil, že si tě mám víc všímat. Nejspíš bude chtít, abychom společně povečeřeli, v radostném shledání a nalezení nových společných ideálů povyhazovali můj smrtijedský fetiš a hráli si na šťastnou rodinku idiotů.“
Teď se potutelně usmíváš, pomyslel si Draco, ale nebude to dlouho trvat a budeš se pochechtávat, nadšený sám ze sebe, protože jsi nás prokoukl. Podepřel si bradu rukou. Já chápu, že si myslíš, že už tě nepotřebujeme, a proto jsi podrážděný. Ale my tě potřebujeme víc než předtím. Těšil jsem se na tebe, i když jsem neměl proč. Stýskalo se mi… Jestli ovšem budeme ta stará rodina, nevydržím žít.
„Proč se díváš takhle?“ zeptal se Lucius podezřívavě.
Ty to vážně nevíš, že ne? Pořád žiješ v domnění, že potřebuju nadřazeného a nedosažitelného otce, jinak ti proklouznu mezi prsty.
Draco vstal.
„Kam jdeš, Draco?“
„Kamkoliv. Už nemám hlad,“ odpověděl a odešel do svého pokoje.
*-*-*-*-*
Bylo něco kolem osmé, když Draco otevřel dveře do knihovny a zůstal v nich stát. Rychle očima přelétl místnost. Dvě tenké knihy na stole. Láhev vedle, bez skleničky. Trojramenný svícen a jeho příjemné světlo. Otec ve svém nejlepším hábitu, v sametově černém, plavovlasá hlava vystupující z něj jako ostrůvek světla. Bílé prsty zlehka se probíjející stránkami knihy.
Draco se opřel bokem o zárubeň.
Víš, takovéhle maličkosti – nejlepší hábit, bohémský večer v knihovně – z tebe udělaly dokonalou ukázku veškeré nervozity a obavy z neznámých věcí. Bojíš se. Bojíš se, protože ještě pořád nevíš, co se změnilo. Řeknu ti to – vůbec nic.
Lucius povzdychnul a zaklapnul knihu.
„Ano? Co je, Draco?“ zeptal se.
„Proč utíkáš?“ odpověděl mu taky otázkou a udělal váhavý krok do místnosti. Lucius se zasmál a rozhodil rukama.
„Sedím před tebou! Neutíkám nikam.“
„Jsi ve svém nejlepším hábitu, čteš knihu a popíjíš… Schováváš něco, čeho si nemám všimnout.“
„Kdy se z tebe stal vztahovačný arogantní blbec?“ podotkl Lucius s předstíraným zájmem. Draco došel ke stolu a zvedl láhev. Pálenka.
Ani tě nenapadne, proč nereaguju na tvoje urážky tak, jako jindy. Jenomže tys nikdy nechodil doma v sametu, takže tohle je jen jedna z mnoha tvých rolí. A ty role mi nemohou ublížit.
Draco se podíval otci do očí a pak přiložil hrdlo pálenky k ústům. Když polkl první hlt, měl dojem, že mu tekutina spálila jazyk a hlasivky. Sunula se mu jícnem jako horký kámen. Při druhém hltu cítil, jak mu rosolovatí nohy. Ale bylo to najednou spíš příjemné. Třetí lok mu vehnal slzy do očí.
„Jestli skončíš s otravou alkoholem,“ upozornil Lucius, „je mi to jedno.“
Draco se na něj podíval. V otcově tváři našel jen mírné opovržení. Slz přibylo. Rozevřel prsty pravé ruky a cuknul sebou, když zaslechl tříštěný skla o parketovou podlahu. Bezděčně se pohnul směrem k otci, ačkoli ten to nezaregistroval.
„Vždycky jsi se choval jako naivní břídil, Draco,“ pronesl Lucius a bylo slyšet, že jen stěží ovládá vztek, „ale tohle chování naivní není. Břídilské ovšem ano,“ dodal. Draco na chvíli pocítil závrať, ale kroky, které ho donesly až před černočernou tmu Luciova těla, byly pevné.
„Nemám tě rád,“ řekl potichu a hloupě. Skoro se bál, že ho praskot svíček přehluší. Soudě podle toho, jak Lucius povzdychnul a pokrčil ramena, se tak nestalo.
„Manželské lože, pane bože, to není na tisíc a jednu noc, zde vrkávaly jinší Šeherezády. A všechny milosrdnou lež…“ zadeklamoval o něco klidněji a podařilo se mu dát do každého slova údernost své hole s hadí hlavou. Vstal a Draco pocítil stud, že necouvnul, protože bezesporu měl.
„Nejsem naivní, na rozdíl od tebe, synáčku,“ zašeptal Lucius a prsty zaťal Dracovi do ramen. „Tak už můžeš přestat. Řekni, je tohle spontánní? Skutečně to nemá žádný účel ani cíl, synku?“ Draco vnímal, jak ho zradila vlastní tvář ještě dřív, než se Lucius začal ušklíbat.
Zavřel oči.
Nejsem synek.
Zvedl paže tak, aby otcovy dlaně nesetřásl z ramen.
Zdůrazňuješ tím, byť podvědomě, že pocházím nejen z tebe. Jenže tohle matka neplánovala.
Slepě zašmátral po rukávech a plazil po nich dlaně až k Luciově hrdlu. Lucius se trochu otřásl a povolil sevření, ale hru na nebezpečí hrál dál, neboť byla vzájemná.
Nejmenuju se Draco, letěly opilé myšlenky hlavou. Ruka se posunula po hraně čelisti a vpletla do vlasů. Jmenuju se BESTIE.
Draco se sklouzl po pažích a přestože narazili bradami, našel otcovy rty.
Jak spontánní je tohle? pomyslel si se zadostiučinením, zatímco škrábl zuby o Luciovy dásně a zatáhl za hebké vlasy, jež se mu smýkaly ze sevření.
„Přeskočilo ti?!“ vykřikl Lucius, když se mu konečně podařilo vyprostit a spadnout na pohovku. Draco slyšel vztek, který čekal, ale taky zděšení plné bezmocné úzkosti. Pochopitelná reakce na nepochopení nepochopitelného.
Kdysi jsi mi řekl, že není-li k dostání éterično, nemám pohrdat jsoucnem. Chtěl bych ti říct, že nejsou-li k dostání city, nemám pohrdat fyzičnem. Je o mnoho jednodušší. Proto jsem se transformoval v Bestii, která přežila a kterou živilo tvoje odmítání. Bez tebe jsme ale ona i já umírali. To bys nepochopil. Nevysvětlil bych ti to. Bestie je ke svému krotiteli přitahována něčím, co není na bázi magie… Ochočit znamená vytvořit si pouto. Krotitel stvořil obludu, jenž vznikla z nějaké jeho části. Tu část tedy mají oba společnou a vždy, když krotitel odchází, odnáší nejdůležitější kus, který Bestii říká: To jsi ty. A Bestie to cítí…
„Jak dlouho jsi tohle plánoval?“ zeptal se tiše Lucius po téměř zraňujícím tichu.
„Co tě zavřeli,“ odvětil Draco. Opatrně si kleknul k jeho nohám a čekal, jestli se Lucius odtáhne.
„Jak ti to mohla dovolit?!“ pokračoval ve vyptávání, teď ledovým tónem.
„Matka o ničem neví,“ odpověděl Draco rychle. Pak se přimkl k otcovým lýtkům a položil mu hlavu na kolena. „Řekl jsem, že chci s tebou mluvit.“
„Proč takhle klečíš?“
Já, Bestie, klečím, protože prosím o přízeň. Naučil jsem se to rychle. Poprosit a panáčkovat. Pak teprve přijde odměna. A to, žes mne neodstrčil, je důkaz.
„U tvých nohou spí veškerý můj dík,“ zamumlal.
„Merline, to je teatrální žvást,“ ucedil Lucius znechuceně. Ne tolik, jak by ve skutečnosti měl znít. Draco si částečně uvědomoval, že pálenka hodně napomohla tomu, aby sesbíral normálně nedostupnou odvahu.
Ve chvíli střetnutí dvou pohledů byl Lucius stále nepřístupný a chladně odhadující. Draco se úzkostlivě vyhnul všem dotekům, které by mohly být drzé nebo vyzývavé, i tak se mu ale podařilo usadit se otci rozkročmo na stehnech a schoulit se opatrně v černém sametu na hrudníku, tmu na rameni políbit.
A tma ho přijala za svého, ovinula ho Luciovými rukávy. Draco se do ní vpil, splýval s ní, přijímal vše, co tma byla a co z něj učinila. Věděl, že tma – nejen ta na hábitu, ale hlavně ta v celém Luciusovi – ho zabíjela, byla jako jed. Jenže je, když se bránil. Poddával se a jed o naplňoval silou. Nešlo o to pronikat do tmy, ale nechat tmu dělat to, co dělala doteď – krotit Bestii a samu ji vpustit pod sebe.
Lucius totiž rozepnul prvních několik knoflíčků na hrudi. Draco tmu uctíval, neodhodlal se ji odkrýt. Stejně tak ho mohl Lucius kdykoliv shodit na zem a proklít.
Víš, proč je dobré mít Bestie? usmál se v duchu Draco, když Luciovy pavoučí prsty povytáhly jeho bavlněnou košili z kalhot a s hrubou netrpělivostí přejely po dobyté kůži. Ona neví, co jsou tabu.
Přisál se k otcově krku, k voňavé, hladké kůži.
„Nejsem ti to dlužen,“ řekl náhle Lucius do Dracova ucha. „Nikdy víc –“ větu ovšem nedokončil, poněvadž Draco ji ukradl polibkem.
Prosím! Nezkaz to! Zkazíme si to později, ale teď chci být pohlcen temnotou! Chci spojit ty dvě části, které sdílíme! Chci ve fyzičnu najít city! Nic nechci víc! Jsem Bestie, ale odměnu si zasloužím…
Draco si vůbec neuvědomil, že všechno jeho zoufalství se v polibku odrazilo. Že jeho doteky jsou najednou dokonale spjaté s tím, co mají vyjadřovat. Avšak pocítil, že z Luciových svalů zmizelo napětí, které do té doby nevnímal. Dlaně přestaly zkoumat a pojaly jiné tělo jako důvod k ochraně. Tohle byla sametově nádherná strana temnoty, její milosrdná tvář, cosi nesmírně příjemného na omak. Byla to pomalá cílená sebevražda vším tím nejlepším na světě.
A začalo to bolet.
Draco přitiskl hlavu k otcově krku. Lucius se ho téměř nedotýkal, ale bradou naznačil, že ho chce vnímat.
Krotitel právě nakrmil Bestii sám sebou, pomyslel si Draco. To poznání začalo někde kolem žaludku, stoupalo do srdce, sevřelo mu hrdlo a naplnilo slzné kanálky. Bylo to neskutečné a k zbláznění, ale bylo to vyvolané zoufalstvím a nikdy jindy by se to objevit nemohlo. Všechna tahle Luciova blízkost se odkrývala jen při nejhlubším ohrožení. Bestie se musela otrávit jedem, aby měl krotitel důvod probouzet ji do života.
„Draco…“ zašeptal Lucius vyčerpaně.
„Strašně jsem si přál, aby se ti stalo něco hrozného,“ vzlyknul Draco a objal otce. „Abys věděl, jak to bolí! Abys to cítil!“
„Toho ses měl držet dál,“ odpověděl Lucius mírně ironicky. Přitisknul Draca k sobě a povzdychnul. „Měl bys jít spát a na tohle zapomenout.“
Draco zavrtěl hlavou. Teď, když jsem dostal, po čem jsem toužil, to jen tak nenechám… Proč všechno spojené s tebou – to dobré i zlé – tak hrozně bolí?!
„Draco,“ pokračoval Lucius, „já nevím, jak ti pomoct.“
„Chci pomoct já tobě,“ odvětil Draco. „Vím, že to zní nesrozumitelně, ale jde o to… Vždycky jsem měl dojem, že si nezasloužím ani opovržení, které míváš ve tváři. Jenže jsi můj otec. Potřebuju, abys…abys byl přístupný. Potřebuju vědět, že to nedělám jen proto, že sis mne ochočil!“
„Nesvírej mne tolik,“ řekl Lucius potichu.
Prosím, neodháněj mne zase od sebe…
„Nesmíš si plést…ochočení s láskou. Posedlost, náklonnost versus láska.“
Nepletu a nelituju toho, jestli na to narážíš. Bestie nemá sama o sobě svědomí – neexistuje nic, co by jí říkalo, že tohle a tamto je špatné.
„Láska též nezabíjí hned a hloupé je k ní slovo něžná;“ pokračoval Lucius. Draco se nadzvedl a pohlédl na něj. Zavřené oči, strhaná tvář. „ukolébává z povzdálí, jak antarktická zima sněžná, polární krásná velkokněžna. Zmrzli, kdo si s ní začali…“
„Ty jsi celou dobu chtěl to samé, co já,“ řekl Draco přiškrceně, protože poslední slova ho vyděsila. Lucius otevřel oči a zatvářil se výhružně. „Ne, ne polibek, ne usurpované mazlení, ale kontakt a sounáležitost. Jenom sis myslel, že se to nesmí.“ Draco ho pohladil po tváři. „Myslíš si, že je to zneužitelné, protože se člověk cítí připoutaný a slabý. Cítil jsem se tak celý život, ale přežil jsem to. Promiň… Nenapadlo mne… Předpokládal jsem jenom, že mne nemáš rád,“ dodal. Chtěl se zvednout a odejít, ale Lucius ho popadl za zápěstí.Díval se stranou.
„Tvůj dědeček dělal příšerné věci,“ zamumlal potichu. „Vykládal mi je před spaním. Nenáviděl jsem ho a nechtěl být jako on. Doufal jsem, že když budu svého syna zahrnovat…banalitami, tak se nikdy nedopustím toho, že bych mu ublížil. Cissa to ví, mohla ti to říct.“
„Možná doufala, že když to uděláš sám, přejde to,“ odpověděl Draco. Lucius k němu obrátil tvář. Neusmíval se ani nevztekal.
„Brečel jsem u ní celou noc, když tě zavřeli.“
„Dalo se čekat, že skončím zavřený,“ poznamenal Lucius. Pak, jakoby se náhle rozmyslel, přitáhl Draca na sebe. „Nevím, co ti na to říct,“ přiznal upřímně.
Dracovi bylo jedno, že ho tím otec znovu rozplakal. Nezajímalo ho, že mu pod svými zády drtí prsty. Dokonale podrobená Bestie přijímá všechno.
„Můžeš přijít, kdy budeš chtít,“ oznámil Lucius, když se odhodlal jít spát. Draco ho neochotně propustil. „Zjisti si, co je láska, bez toho, abys mne…ocicmával. A naše ženy by o tom rozhodně neměly vědět,“ doporučil a pozdvihnul obočí. „Asi zmrzneme, ale určitě ne na dlouho.“
S tím zmizel.
Draco sfoukl svíčky a schoulil se na pohovce. Tma tady všude stále byla s ním. Neodvrhla ho. Byla bezpečná a konejšivá. Houpavá a zdrženlivá.
Na Bestii je skvělá ještě jedna věc, pomyslel si. Krotitele bere za slovo.
A/N: Úryvky básní, které Lucius cituje, pocházejí ze sbírky Etudy pro dceru od Zdeňka Kriebela. Věta o tom, že ochočit znamená vytvořit si pouto, je z knihy Malý princ.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
