Rady pro autory
Myslím, že když se nějakého autora zeptáte, jak je možné, že tohle napsal, nebude vám schopen odpovědět s určitostí. Pokusí se vám nastínit svoje myšlenkové pochody, začne vám vysvětlovat cosi o souvislostech a podprahových vjemech a možná, že zajde tak daleko, že se uchýlí do stinného útočiště věty: „Vlastně jsem měl/a pocit, že to píše někdo skrze mne…“ Ale neztrácejte naději. Ne vždycky v tomhle případě platí heslo komu není shůry dáno…
Nápady poletují ve vzduchu…
A proto musí autor fungovat jako nejspolehlivější přijímač. Musí na sebe připoutat všechno!
Nápady na povídku nebo román se rodí z maličkostí. Z věty, kterou zaslechnete na ulici…z touhy zachytit barvu slunce…z obrazu…z melodie…z pohledu na plíseň na chlebu. Rodí se z myšlenek, které vám poletují hlavou. Takže rada č. 1: oči, uši, ústa a mysl otevřené. Jakmile si u jedné či více řeknete, že to není špatný, chyťte ji a najděte co nejrychleji papír a tužku. Pak začíná pravé drama…
Začátek – prostředek – konec
Možná vám ve škole říkali, že je hrozně důležitá forma. Pravděpodobně…ne. Každému čtenáři je ukradené, jestli knížku začnete jako horor se všemi náležitostmi a požadavky na děs a skončíte jako magický realista.
Styl je důležitější, ale s tím si nelamte hlavu – ten vzniká sám od sebe. Navíc ho nikdo nekritizuje, což je ještě lepší! Důkaz? Všimněte si, že vychází knihy jako Forest Gump. Čtenář má rád, když v, že jeho oblíbený autor píše právě takhle a že tam najde to svoje. Takže rada č. 2: nesnažte se zavděčit všem.
Úplně nejdůležitější je, aby váš příběh obsahoval děj a jeho nitky všude v celém díle. Hlavní je jasný zlomový bod, od něj se to odvine samo. Nenervujte se u toho, že nemáte promyšleno všechno. To nevadí. Nechat povídku růst tak nějak samostatně už bohužel patří k psaní.
Nikdo nebude číst o tom, jak šla Barbie na pláž, chvíli se opalovala, pak šla zase domů, protože začalo pršet. Dobrá, jsou tací, kteří to číst budou. Kdyby ji mezitím návratem domů napadli mimozemšťané a unesli ji a na své lodi ji vystavovali jako exemplář lidské rasy, tak prosím. Uznávám, že je to ještě přitaženější za vlasy než před chvílí, ale je tam děj. I když osobně tenhle styl nedoporučuju. Míň je někdy více. Ale více je vždycky lepší. Takže rada č.3: i když se vám to zdá neuvěřitelné, vražte to tam.
Jako autor se – pokud příliš přemýšlíte nad nápadem – budete stále potýkat s nejistotou. Vaše myšlenky vás zaskočí, ale pokud vám nezkazí dějovou linii, nemusíte se jich bát. Detaily, ty dělají z povídky úžasnou věc. Příběh můžete vystavět i na jednom nápadu, pořád ho zdůrazňovat, různě si s ním hrát a to vytvoří příběh samo o sobě.
A konec… Prosím, neukončujte celé dílo přímou větou! To se dá použít u konce kapitoly, ale na to, aby tak skončila kniha a čtenář marně neotáčel stránkou s neodbytným pocitem okradení, na to musí být člověk sakra spisovatel.
Oblíbený je závěr, který ve čtenáři vyvolá nějaký pocit – obvykle melancholii. Vyznačuje se těmi shrnujícími a hlubokomyslnými větami. Když se povede, naplní čtenáře uspokojením. Další je otevřený konec. Pamatujte, nejistota vyvolává strach. Můžete s ním i vzbudit naději či nechávat prostor pro vlastní myšlenky. Dá se to použít, když nevíte, čím přesně byste to ukončili. Třetí možnost je definitivní konec. Buď necháte postavu zemřít (u životopisů děsně vděčný…), nastíníte, jak to s ní bylo v budoucnosti (viz. Pán Prstenů), nebo to odbudete větou: „…a žili šťastně až do smrti.“ Takže rada č. 4: je to na vás.
Můj ty světe!
Všechno to výš byste měli někam zasadit. Některé nápady si o to řeknou sami a je z nich jasné, že se odehrávají u vás na zahradě nebo na palubě vesmírné lodi Voyager. Výtečné je vymyslet si vlastní světy, protože tam máte volnou ruku. Anebo můžete napsat fanfiction (povídku na motiv jiné povídky/románu/příběhu/filmu apod.), ve které naleznete spoustu záchytných bodů, ať už pro prostředí nebo postavy.
Ale tohle všechno má jedno velké ALE. Váš příběh by neměl porušovat zákony fyziky, biologie ani žádné jiné síly, jinak si musíte vymyslet něco, díky čemu se porušit dají. Tím chci říct, nepouštějte se do debaty s lodním důstojníkem, když nevíte, co je neutronová fúze. Nesnažte se o naturalistický popis smrti některé z postav na prokousnutí hrdla, dokud se o tom neporadíte s vaším lékařem (protože ten vám řekne, že do pěti vteřin zemře na vzduchovou embolii a rozhodně nemůže mluvit). Neplatí samozřejmě pro mimozemšťany z planetky nedaleko Betelgeuze. Takže rada č. 5: nemusí všude být stránkový popis všeho.
Ve vymyšleném světě nenápadně naznačujte, co a proč je takové, jaké to tam prostě je. Když vaši lidé vylézají z vody bez zkrabacené kůže a je pro vás strašně důležité to tam mít, tak alespoň jen tak prohoďte, že prošli vývojem. Kritici jsou psi, věřte mi. Jeden příklad: v povídce hrdina změnil pohlaví a následně porodil dítě. Autorka to vysvětlila tím, že namíchal lektvar plodnosti s chybou. Mně to stačilo, ale našli se tací, kteří to chtěli popsat a rozepsat a dovysvětlit. Takže rada č.6: lidé pořád chtějí něco jinak – nedejte se!
Myslíte, že fanfikce jsou jednodušší? Ne, jen v nich chyby nejsou tolik vidět. Četla jsem jednu, kde si hrdinka stěžovala, že, místo dobývání se do dívčích ložnic, se chodí kluci na schodiště klouzat. V pořádku, fanoušci Harryho Pottera vědí, že do dívčí ložnice v Nebelvíru vede schodiště, které se změní na skluzavku, když po něm půjde chlapec. Jenže hrdinka byla ze Zmijozelu a ti jsou ve sklepení! Schodiště kamkoliv nahoru je složité a kamkoliv dolů kontraproduktivní! Nebo moje chyba: psala jsem povídku jako záznamy v deníku. Napsala jsem si úryvek listopadu, prosince a kliďánko jsem si pokračovala lednem, červnem a všechno se stejným rokem! (Pokud jste si toho doteď nevšimli, tak už to, prosím, nehledejte.) Takže rada č.7: na menší nejasnosti je vždycky místa dost.
Postavy, postavičky, postavme se!
Vaše postava musí mít charakter. Ne že to budou samí Harry Potterové, Eso Rimmerové, Frodo Pytlíkové a Mravenci Ferdové. Měla by ale jednat podle určitého řádu. Když si nejste jisti, raději nerozpytvávejte její myšlenkové pochody. Dle mého ne tak skromného názoru (IMNSHO) by každý měl psát o tom, co dokáže spolu s postavou prožít. Skutečně tím pak hrdina získá na skutečnosti. Klidně pište z pohledu vypravěče nebo osoby, která ty ostatní zkoumá. Nabízejte různé náhledy na charakter a na to, jestli jsou vaše postavy dobré či zlé. Samozřejmě, tady máte nejvíc možností se vyřádit. Postava vám vytváří celý příběh a tím, že ji buď uděláte jen dobrou nebo jen zlou, vám zlehčí náhled na děj. Její myšlenky navíc můžete pouze naznačovat a nechat je jako součástí děje či na každou přímo upozornit. Vypadá to šíleně? Pak si těch postav do příběhu nedávejte moc. Četla jsem trilogii Strážci času, kde vystupuje devět hlavních postav. Asi jen tři z nich byste skutečně poznali a odlišili od ostatních. Dvěma můžete prominout, že se v průběhu knihy tak trochu změní, ale ty ostatní v té knize tak trochu splynuly. Takže rada č.8: něco zkuste a pak to klidně zkuste znovu. Nezapomeňte, že postava může s příběhem růst – jak fyzicky, tak psychicky – ale ne vždy je to nutné.
Kudrlinky
Výtečné je, pokud dokážete nad svým příběhem myslet v obrazech. Totiž tak, že přímo vidíte, co se děje. Většinou se to pozná, protože takoví autoři dokáží psát tak, aby to viděli i čtenáři. Nesmíte se bát překročit určité své hranice. Jste svobodní. Když osvobodíte svoji fantazii, promítne vám úžasné věci. Podělit se o ně s ostatními už je rutina.
Není to tak těžké, jak to vypadá. Jenže autoři jsou při psaní tak trochu pološílení a dokud to z nich nevyprchá, nemají obvykle v hlavě nic jiného než svůj příběh. Protože skutečně dobrý autor svůj příběh i cítí. Alespoň to říkám já. Ale protože při psaní tohohle článku víc než pološílená, nemusíte mi to věřit.