Na vědomost se dává akutně
Dobrý den, který vám všem v okamžení zkazím.
Můj pisatelský nick je Tofiam, pod tím mne objevíte kdekoliv a kdykoliv. Jsem také ochotna všem čtoucím sdělit, že se mi mohou ozvat na moji emailovou adresu Tofiame-mail@seznam.cz pokud snad budou trpět dojmem, že jsem zneužila jejich přezdívek, povídek a dalších věcí a pokud se budou domnívat, že mi k tomuto článku musí něco říct tím nejdůvěrnějším způsobem, protože to jinak nedokážou nebo z důvodu obsahu nechtějí udělat. Pokusím se teď k vám všem mluvit jazykem známým a důvěrným, užívat k vysvětlení příkladů, které všem budou hned jasné. A proč? Protože lidská blbost je nekonečná. A nejen blbost – nešvar, naivita, ignorance, intolerance a podobné. Jo a mimochodem, fakt nejsem nacista nebo chlap a rozhodně to není psáno s lehkou hlavou, srdcem a když na to přijde, tak ani nohama. Chci vám ukázat otevřeně zvěrstva, jež netem bloudí – a jestli to neudělám já, tak zřejmě nikdo.
Připadám si jako Hitler píšící Mein Kampf. A není to dnes obrat přitažený za vlasy. Kdysi jsem, stejně jako on, bývala úplně neznámá a nicotná, celkem bez ideálů, a jediné, co jsem od života chtěla, bylo trochu místa bez lidí a lidských ras, které jsou mi protivné. Ne, já vážně – ač mírně křesťansky založená – nemám nic proti židům, homosexuálům a cikánům. Za to mi vadí frajerovitá stvoření, která vidí jen špičky svých nosů a nic jim není svaté. V takovém světě já žiju. A z takového světa je mi špatně. Nicméně jsem ochotná tenhle svět srazit na kolena a držet pod krkem, dokud nezačne sípat a mně nedojde, že už to stačí.
Tak jsem začala psát. Celkově vzato bych řekla, že dnes už mne zná dostatečně mnoho lidí, abych na sebe mohla být hrdá, abych mohla být hrdá na to, že jsem pro sebe něco dokázala. Ovšem má to jeden veliký háček – servery. A to některé jejich spravování dost kuriózním způsobem.
Podívejte, minulost je pro to, aby se z ní dalo učit o chybách, proto do nás ve školních lavicích hustili dějepis. Já vím, že Hitler byl stvůra na poli mezilidských vztahů, ale vážně se najde někdo, kdo alespoň jednou v životě nezatoužil udělat něco takového? Nenaštval vás ještě nikdo nikdy tak, že jste byli ochotni v tu chvíli ztratit rozum a udělat něco bláznivého, něco dokonale šíleně logického? Pokud si vážně s pravdou můžete přiznat, že ne, pak vás bezmezně a hluboce obdivuji. Je ovšem také velká možnost, že jste jedním z těch lidí, o nichž se chystám mluvit. Tohle se totiž taky vyskytuje v knihách o Harry Potterovi – nebo jste už vážně zapomněli na potupu Severa Jamesem? Tomu se říká šikana a někteří lidé z ní očividně nevyrostli. Jest přirozenou reakcí člověka se při urážce bránit a nebo ji zlehčit a obrátit ve svůj prospěch. A samozřejmě, že tímto ospravedlňuji Severovi chování v šestém díle, neboť po tom, čeho jsem za tři měsíce byla svědkem, je mi dost jasné, proč až dokonce zůstal zlý. Někteří Potterové našich životů nikdy neodejdou a jsem si jistá, že každý jednoho takového známe, nebo svou oběť.
Konkurenční boje se povedou vždycky. To je snad každému jasné. Konkurenci potkáte na každém kroku svého života, ať už jde o značku pití nebo o politickou stranu. Jenže i takové protiklady, pokud jste si toho, drazí, ještě nevšimli, mají svá pravidla, kterých je nutno skálopevně se držet. Jinak to nemá vliv a stává se ze všeho anarchie. Dějí se bohužel i takové věci a my, čtenáři a spisovatelé, jsme nuceni to číst. A jestli si majitelé serverů myslí, že se to nijak neprojevuje, tak jsou na velkém až směšném omylu. Hrají tady připitomělou frašku o koze, která sežrala cizí tričko a teď se neví, jestli vyjde ven a v jakém stavu. Vážně snad budu mluvit za každého, ale internet byl vymyšlen proto, aby lidi spojoval, ne pro bandu emancipovaných ženských, které po večeři potřebují uvolnit napětí po hádce s manželem a jdou si ho vybít na jiných. A naprosto obyčejní lidé jsou do toho podvědomě zataženi.
Proto jsem se rozhodla sestavit vám určitá pravidla, které neodporují jedinému zákonu v České republice, ba dokonce se o ně opírají, neurážejí jedinou jakoukoliv menšinu a jejichž porušení se někdy dopustili téměř všechny servery fanfikčařů. Je jich deset, takové hezké číslo a nedělám si velké naděje, že to něco změní.
Pravidlo číslo jedna: není dovoleno urážet svého soupeře či soka bez zjevných důvodů a natož způsobem, o němž se mu nedá vědět. Dělá to jednak blbce a zbabělce z oněch provokatérů a jednak to porušuje hned několik lidských práv a svobod. Já osobně si nepomyslím o někom, kdo si o mně řekne, že jsem kráva a bude to šířit vlnami netu za mými zády, nic dobrého. Proto se Paroubek omlouval Topolánkovi a proto se naši páni na hradě nedokážou dohodnout. Pokud byste si to dokonale chtěli dohledat, radím pod názvy jako ochrana osobnosti, napadení a pomluva. To jsou v tomhle státě normálně žalovatelné pojmy. Uražte mne z očí do očí, třeba písmenky, odůvodněte to a já vám názor uznám, nicméně odmítám sama za sebe komunikovat s někým, kdo nemá ani tolik odvahy, aby mi něco napsal, tak se s tím skryje. Snad to všichni chápou.
Pravidlo číslo dvě: duševní vlastnictví. Je to státem a zákony dohodnutý termín. Tuším, že se o něčem takovém normálně vyučuje v kvartě na gymnáziu. A jak řekl Ivo Jahelka, neznalost neomlouvá. Označují se tak věci, převážně nehmotné statky, ke kterým je možno připojit autorská práva. Můj nick “Tofiam” je v mém duševním vlastnictví a začne-li se tak někdo další na netu podepisovat, porušuje zákon, za nějž je průměrná pokuta pět tisíc – a to ještě zmiňuji nízkou taxu. Jednou se to stalo mému kamarádovi, půjčil si nějaký člověk jeho jméno a začal psát na ff.ph.netu vysloveně nechutné komentáře. Stejně tak jsou duševním vlastnictvím paní J.K.Rowlingové postavy z jejích knih a my všichni píšící fany jsme povinni o tom se zmínit. Ovšem možná by si někteří lidé měli ujasnit rozdíly mezi pochvalou a vědomým zneužitím.
Pravidlo číslo tři: svoboda není jenom v možnosti vyřčení svého názoru, ale také v možnosti o něm rozhodnout. Stále více se mi zdá, že nikdo už přesně neví, co to slovo skutečně obsahuje. Je opravdu krásné, když někdo prohlásí, že na tomhle serveru bude všechno takové a makové. Ale už mi od té samé dotyčné osoby přijde hloupé, jakmile se vytasí s připomínkami vůči jiným serverům, neboť očividně je svoboda všechno po jejím. Tak takhle přesně to teď kolem mne fungovalo docela dlouhou dobu i na mnoha jiných serverech, nezaměřených například jen na fanfikce a na psaní, a takhle přesně už to dál nejde. Prosím všechny majitele serverů a adminy, aby si na svých domečcích dělali, co se jim zachce, mně políbili drdol a slušně všechny autory upozornili na to, co se kde či onde smí a nebo nesmí. Uvidíme všichni, o kolik méně zmatků nastane mezi námi. A tomuhle se zas pro změnu říká “provozní řád”.
Pravidlo číslo čtyři: autorská práva jsou zde od toho, aby se v tom buřiči autorům nehrabali. Nehodlám touto větou urazit beta-readery, avšak přiznávám, že mne někteří dokážou stonásobně udivit a snad ještě tisíckrát udiví v budoucnu. Ne, povídka vážně není od toho, aby byla s postupujícími měsíci přepisována do stále nových podob. Pak jí dejte statut nedokončené, nebo si námět zpracujte jinam, ale musím říct, že je málo způsobů, jak dát o takové změně povídky vědět, protože z vlastní zkušenosti vím, že většina lidí povídku přečte a v moři dalších se k ní fakt nebude vracet na počtvrté jen proto, aby úzkostně zkontrolovali, zdali autora nepopadla psavá nálada a nerozhodl se ji dokonale změnit. To je mrhání časem. Mohl by se tímto také zdůraznit fakt, že se každý vyjadřujeme jinak a je to sakra dobře. Nechci, aby se lidstvo stalo zahlceno roboty, kteří začnou vesměs jednat podle jednoho naučeného plánu, kdy jim černá přejde v bílou a přece spolu dohromady nedají šedou barvu. Proto nezapomínejte, že i špatná povídka je povídka, i špatný vtip je vtip. Za obojí se v současné době lidé naštvou…
Pravidlo číslo pět: každá sranda má své meze. "Bavme se, lidičky! Vše je dovoleno! No a jasně, je úplně jedno, když u toho prohlásíme, že David je nějakej přecitlivělej kriminálník, Veronika úplně blbá, protože je nějaká divná, nebo co, když chce takovýhle pošukárny, Taťána namyšlená nána, která má hlavu moc vysoko, Julie arogantní svině, ačkoliv se bojíme o urážku užitečných zvířat, janek je vysloveně zralá do psychárny, to jinak nevidíme, Tofiam blbá a je namyšlená jak hrách mezi kukuřicí a svým zas…taralým narcisismem už všechny štve, Bystrozorky to už nezná ani jeden výraz a na zbytek se hodí ten fór, co řekl Bůh, když stvořil vás: Kurva, to je dneska den! No….ale….vždyť já myslela, že to tady všichni ví, nebo ne?” Bavili jste se dobře? Za tímhle si nestojím, protože z hlouby duše nesnáším pomlouvání a takhle prý teď vypadá legrace. Omyl – není to vtipné ani trochu. Něco jiného je, když nakráčíte k Jamesi Potterovi a vyjádříte obdiv nad tím, jak se dokáže se svou kytovou hlavou zvednout ze země, protože je to vám důvěrná osoba, se kterou jste každý den v kontaktu a dobře víte, co všechno si dovolí. A ví to všichni kolem. Něco jiného ale taky je, když sedíte jako pecka a zíráte do knihy v okamžiku, kdy před vámi někdo pověsí nic netušícího tvora za kotníky do vzduchu. Opět víte, proč se tak chováte a nemáte jiné východisko. Jenže je taky fakt, že vám nikdo po tom neřekne, jak tohle chování bylo úžasné. Ale, ruku na srdce, všichni jsme si zvykli na svou anonymitu prostřednictvím komunikačních kanálů a snad není jediného člověka, jenž alespoň malinko díky netu nelhal. Bavme se a urážejme Voldemorta, protože zlehčený strach už není toliko strašný, ale všichni, kdož uráží osoby na takhle netových působnostech, mi můžou vylízat talíř. Od toho jsou parodie, tak si je napište, nebo začněte koukat na komedie a číst Terryho Pratchetta a Douglase Adamse. Nebo že bychom se sebe všichni navzájem báli?
Pravidlo číslo šest: čest je moc pěkná věc, ale žít se s ní nedá. Apeluji tímto na všechny, kteří si některá oznámení berou příliš osobně. Neumíte se, lidičky, nad taková oznámení povznést? Ale prosím vás, tak těžké to není. Úplně postačí, když se zamyslíte a dáte si na to čas. Díky internetu a mobilům ho máte, ne že ne. Svět se nezboří a čtyři jezdci Apokalypsy nepřijedou, dokud jim archandělé nezadují v polnice, nevysvitne zelená hvězda, jíž jméno Pelyněk bude, a tihle všichni mají víc starostí, než řešit, co si lidé nedokážou dohodnout. Ať si, kdo chce, myslí, co chce – záleží jen na tom, že vy víte, že to není pravda a vám blízcí to také vědí. Vaše svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného – frajeři ať si nosí kalhoty u kotníků, poslouchají hiphop, ale ať mně nechají moje knihy a nevnucují mi svůj styl, stejnak ať si každý čte to, co se mu líbí, a neopovrhuje ostatními proto, že čtou něco jiného, Dante nikomu nenutil Božskou komedii a Baudelaire nikoho nenutil číst Květy Zla.
Pravidlo číslo sedm: to, že mám v rukou moc, neznamená, že jsem zmoudřel. Toto se vztahuje dokonce i ke mně. Nejsem dokonalá a nervy mám jen jedny. Svatým přikázáním se zpronevěřuji téměř všem, takže jsem ta poslední, jíž náleží právo kázat o mravnosti. Od přírody mám ohnivou a divokou povahu, v klidu jsem leda na fotkách a tvrdou hlavou bych mohla zdi prorážet. Nicméně si sednu a utěším kamarádku, když je jí zle, přestože já samotná mám problémů nad hlavu, přečtu si bolestnou povídku o pravdě, napíšu něco někomu pro radost, dokážu se bavit bez vtipu na cizí účet a jsem svolná ustoupit, když nevidím v tu chvíli jiné možnosti a vím, že ten cizí nápad je správnější než můj. Občas tohle pravidlo neplatí a moc jednomu rychle stoupne do hlavy…
Pravidlo číslo osm: nikdo by neměl mít právo hlasitě smát se na pohřbu. Spousta lidí se poslední dva měsíce vysmála nepopiratelným faktům a z vážných věcí udělali maškarádu loutkového představení – jediné, čeho dosáhli, zmátli dokonale publikum. Je lidská přirozenost cítit cokoliv, co nám přijde na srdce a pod ruku a do hlavy a nikdo nemá právo vám to vzít. Je krajně nechutné vtipkovat u oběda o tom, že jídlo jest z kočiček, přesto se tomu všichni budeme křenit jak pitomý. Jest krajně obscénní napsat, že když Bůh tvořil tuhle holku, řekl si ironicky: “Ahá, já jsem nechtěl stvořit koně…” přesto se u toho zblázníme smíchy. Důležité ovšem je, že i po tom sníme ten oběd a téhle příšerné dívce, jež se vlastní vinou stala terčem posměchu, neboť před tím byla hubatá, půjčíme, o co si řekne, a vlastním posměškem strpíme ten její.
Pravidlo číslo devět: všichni jsme z opic - to ale neznamená, že spíme na stromech a jíme syrovou potravu. Občas si tak připadám a občas mám dojem, že se Darvin seknul, protože zde do dneška máme homo habilis, odporné násilnické zrůdičky. Nikomu nebudu vyčítat, že sem tam řekne něco sprostého – no bóže, vždyť já taky a kleju, že babička obrací oči v sloup. Ale alespoň zůstaňte u slovních napadení jen s decentním vtipem. Zkuste to bez vulgarit. Možná zjistíte, že se i budete bavit, protože vymyslet takovou pěknou urážku dá zabrat.
Pravidlo číslo deset: Moje pravidla jsou k ničemu, neboť se jich stejnak nikdo nebude držet, jen možná já a dva tři vyvolení, z čehož ten jeden je buddhista, druhý protestant a ten třetí dotyčný mne bezmezně miluje a není to člověk. Chtěla jsem vás jen všechny upozornit na to, jak se dokážete chovat, co dokážete udělat a jak moc vědomě i nevědomě dokážete ublížit.
Musela jsem to napsat, neboť z některých serverů mizí povídky i jména takovou rychlostí, kterou by jim mohlo závidět i světlo. Upozorňuji, že normální člověk nenosí v hlavě všechny servery a neříká si: “Dneska zajdu sem, zítra semhle a pozítří třeba tam a tak to budu dělat každý týden.” Nikdo určitě nezná všechny servery s fanfikcemi, neboť je jich v dnešní době přes tisíce. Zároveň mi přijde de facto nehorázné, když někdo určuje pravidla proto, co by ostatní měli dělat. Například pokud budete navštěvovat tenhle server, tak na tom našem nemáte co dělat. Zakázat něco takového čtenářům je pitomost, omezujete tím lidskou svobodu a možnost volby. Chápu, že nechcete mít ve svých kruzích zrádce, ale copak je tohle nějaká zrada? Já osobně budu chodit na všechny servery, kde si můžu přečíst dobrou povídku a budu nadále v kontaktu s lidmi, kteří jsou mi milý a dobře se mi s nimi komunikuje, a zbla na tom změní, že se admini mezi sebou rafli. Vážně, budu raději věrná tvorbě, než serverům, raději si v pokoji vyvěsím nádhernou neznámou koláž než Picassa.
Připadám si, jakoby Plzeňské pivo mělo najednou reklamu jen v Plzni a v Praze mu to magistrát pro určité obvody zakázal. Přichází tím Praha nejenom o profit, ale i o spokojené občany, kteří tohle bumbají.
Na závěr chci prohlásit, že jsem k tomuto nebyla nikým vnějším donucena, jen sebou. Vše, co jsem napsala, považuji za důležité a není jediné osoby, která by mi s tím úmyslně pomohla. Na vědomost to dávám akutně všem, kteří jsou ochotni to vědět. Žádným způsobem se na tom nepodílely názory jiných, jen můj vlastní, který sem si podle názoru jiných utvořila. Na všem, co jsem výše napsala, si trvám. A pokud snad někdy názor změním, budou možnosti, jak o tom veškeré čtenáře upozornit – o to už se postarám.
