Zlatý drak 13 - 18
Kapitola 13 : Bratr smrti
Scorpius seděl a četl si knihu. Uplynul teprve den od doby, kdy jsem se dozvěděl, že umírá na nemoc zvanou Zlatý Drak, ale nějak šlo všechno při starém. Jeho rodiče byli s námi v salonku a Draco vykládal dozajista o něčem naprosto úžasném, co nezajímalo nikoho krom jeho. Scorpiho dědeček ležel šikmo od nás na pohovce a snažil se ignorovat, jak obě ženy Draca opečovávají. Ležel jsem na břiše na koberci pod Corpiem a vyvracel si hlavu, abych ho mohl pozorovat. Opíral se o opěradlo pohovky, jednu nohu pokrčenou, druhou volně svěšenou vedle mě směrem k zemi. Košile se tvářila pomuchlaně, ale černé kalhoty byly dokonalé. Dneska ráno se nečesal, takže vypadal, trochu jako by byl můj světlovlasý bratr. Ale rozcuchaný byl taky krásný.
„Co to čteš?“ zeptal jsem se. Shlédl.
„Tebe to zajímá?“
„Proč by nemělo?“
„Kannath Wood, Bratr smrti,“ odpověděl namísto vysvětlování.
„Neznám. Přečti mi něco.“
Ušklíbnul se. Za chvíli mi bude házet kostičky od oběda. Ta představa mne rozesmála. Šťouchl do mne nohou. Ohnal jsem se po něm a pokusil se mu sundat ponožku. Začal křičet a bránit se. Kniha mne praštila do hlavy.
„Žiju líp, když tu nejsi,“ pronesl důrazně.
„Cože?“ nechápal jsem a pustil jeho nohu. Ukázal prstem na prvním řádek v knize a pokračoval ve čtení.
Žiju líp, když tu nejsi. Cesty těla jsou hlubokomyslný a na hlavu. Ale děláme to jenom pro sex…
Malfoyovi ustali v hovoru. Dracovy oči byly náhle do široka vytřeštěné. Nedívali se na nás, ale očividně slyšeli každé slůvko. Nedovedu si představit, že bych je mohl víc nenávidět, než v té chvíli, kdy mi docházelo, jak moc předstírají. Vychovali k tomu i svého syna. Den za dnem mu vtloukali do hlavy, že je sice jejich chlapeček, ale protože je nevyléčitelně nemocný, neměl by maminku s tatínkem ještě víc obtěžovat. A on to dokázal, udělali to tak dokonale, že je miloval a trpělivě přestával všechno, co se snad mohlo v jejich vztazích dít. Pro Merlina, on se dokonale naučil všechno si nechávat pro sebe!
…a v té divné době opojné lektvary vystřídaly sex, masky pantomimy vystřídaly sex, zatímco ty ses zdobila voňavými mršinami mých přátel a moje plíce plnila jehličkami z ledu…
Cecílie začala manželovi něco naléhavě říkat, potichu natolik, aby to nebylo slyšet ke mně a ke Scorpimu. Lucius se s ušklíbnutím vrátil ke knize a Narcisin výraz mluvil o neskonalé drzosti.
Co vlastně předstírají? Oni si hrají na rodinu. Možná, že se někde dávno Draco a Cecílie milovali, ale to už je pryč. Obviňují se navzájem z toho, že jejich syn umírá. Ne nahlas, ale tím, jak sedí vždycky daleko od sebe, jak se jakoby navzájem nevnímají. Dovedl jsem si dobře představit, jak si Draco tahá do postele vše, co má dvě nohy, a Cecílie si prolévá játra destiláty. Udržují tuhle představu manželství a myslí si, že dělají to nejlepší. Oni to vlastně dělají jen kvůli němu, že ano! A on v tom musí žít, cítit tu kontrolovanou nenávist… a být vděčný, protože, koneckonců, dělají to pro něj.
Můj žár bojuje s tvým chladem.
Cítil jsem opovržení. Ačkoliv jsem si uvědomoval, že nemám žádné právo je soudit. Je to jejich cesta. To já se musím snažit nedělat to samé co oni. Já si musím zasloužit Scorpiovu důvěru, protože tihle dva idioti se snažili být…
Pak jsem si uvědomil něco jiného. Manželé Malfoyovi věděli, co dělají. Scorpius by si nikdy neodpustil, kdyby odešli. Celý zbytek života by si vyčítal, že on je důvod jejich hádek. Což byla do určité míry pravda. Přesto, co spolu museli vydržet, se ale zároveň dokázali semknout a být tady pro něj. Stát za svým jediným synem, který umíral. A to byla ta věc, kterou hlavně Scorpius cítil a která mi vháněla slzy do očí.
Žiju mnohem líp, když tu nejsi.
„Tak co?“ dotázal se mne.
„Ta povídka byla o smrti.“
„Ano. Tobě nic neunikne,“ dodal ironicky. „Vydržel bys ještě jednu takovou?“
Usmál jsem se na něj. Úsměv mi oplatil a četl si dál, už ne nahlas. Vstal jsem a posadil se k němu. Mírně jsem se o něj opřel a pořád s tím samým unaveným a smířeným úsměvem se na něj díval.
Jeho matka vykřikla. Oba jsme se prudce podívali. Draco uhýbal očima. Ale ona se na nás pronikavě a výhružně šklebila. Scorpiova noha mne odstrčila tak nenápadně, že to muselo vypadat, jako bych se narovnal sám, aniž by mi Corpie věnoval jediný pohled.
Žijeme mnohem líp, když tu nejste.
Můj úsměv byl sklovitý a křečovitý, ale pořád zůstával. Vynahradíme si ten večer všechno, za zavřenými dveřmi jeho ložnice, bez vašich dotěrných pohledů.
Někdy se všechno řekne nejlíp, když se neříká vůbec nic.
A/N: Povídka Bratr smrti od Kannatha Wooda neexistuje, ale jedná se o mé „přebásnění“ úryvku povídky Sestra smrti od Kathleen Woodové. Vřele doporučuji.
Kapitola 14 : Obraz
Malfoyovic vstupní hala byla děsivá. Každý z jejich předků byl navěky uchovaný ve zlaceném rámu. Scorpius si všiml, jak od nich fascinovaně nemůžu odtrhnout pohled.
„Co je?“ zeptal se zvědavě.
„Je to jako mauzoleum…“ vydechnul jsem. „Ne, vážně, jak starý je asi tenhle?“
„Nevím.“
„Jak to, že nevíš? Jsou to všechno tvoji příbuzní!“
„Ale po mně nikdy nikdo nechtěl, abych se je učil nazpaměť. Vidíš ty destičky dole? Je na nich jméno. Nejsou důležití. Umřeli.“
Podíval jsem se na něj.
„Každý z Malfoyů tady bude mít obraz?“
„Pravděpodobně, ale já ne.“
„Proč ne?“
„Prostě ne,“ odpověděl, pokrčil rameny a otočil se ke mně. Předci na nás tiše a hodnotitelsky shlíželi. Byl to výlet do světa světlých vlasů, šedých očí a povýšené vznešenosti.
„Měl by sis konečně vzít bundu – autobus jede za dvacet minut.“
„Proč tam nebude tvůj obraz?“ naléhal jsem po několika minutách, když jsme vyšli z pozemků jejich sídla a kráčeli k autobusové zastávce. Řekli jsme si, že se pojedeme podívat do nedalekého městečka.
„Nechci, aby tam byl můj obraz. Jakoby nestačilo, co je ze mě teď, ještě aby si mne všichni vystavovali.“
„Já bych tvůj obraz chtěl…“
„Nepřipadá v úvahu.“
„Já jsem ti něco provedl, že mne takhle trestáš?“ ucedil jsem. Začal se usmívat.
„No…když tak o tom přemýšlím, dneska odpoledne v kuchyni jsi mne odřel.“
„Cože? Já byl náhodou neuvěřitelně ohleduplnej.“
„Tomu říkáš ohleduplnost, když k někomu zákeřně přiskočíš, poliješ ho čajem, přirazíš ke stolu a začneš ho osahávat?!“
„A čím jsem tě tam moh asi odřít?“
„Tím stolem.“
„Ty máš bebíčko?“ zapitvořil jsem se, ale pak jsem si uvědomil, že jsem mu vážně mohl ublížit. Co kdybych mu nějak přitížil? Co kdybych mu pochroumal něco v těle a nikdo z nás to nezjistil, dokud by nebylo pozdě? Já jsem vážně idiot…
„Co se tváříš takhle?“ otázal se překvapeně.
„Mohl jsem tě zabít,“ zašeptal jsem. „Mohl jsem… Já…Co když tě…nějak nevhodně zmačknu nebo já nevím co a ublížím ti…“
„Merline, já nevěděl, že jsem z cukru. Rozhodně se mi to nezdálo po tom, co se mne furt snažíš ohmatávat a líbat. Božínku, co když se rozpustím?!“
„Myslím to vážně.“
„Pak jsi debil.“
„Díky,“ povzdychnul jsem ublíženě. „umíš fakt povzbudit.“
„Albie, já se nerozsypu při každé příležitosti. Že mne ta nemoc požírá zevnitř, je jen takový řečnický obrat,“ dodal usměvavě, ale byl to smích člověka, který nemá co ztratit.
Nenávidím hovory o smrti. Bojím se, že mi všechno vezme.
Chvíli jsme šli úplně tiše. Pak jsem natáhl paži a vzal ho za ruku. Ve skutečnosti jsem ho dneska v kuchyni nepřirazil ke stolu. Objal jsem ho a jak jsem se k němu tiskl, neudržel rovnováhu a spadli jsme na ubrus. Hrozně mi vynadal, že nás mohli vidět jeho rodiče. Toho jsem si byl vědom a pokoušel jsem se vymyslet jiný způsob, jak mu dát najevo, že mu ty džíny sluší. Žádný mne nenapadl. Chtěl jsem si ukrást jeden jediný mizerný dotek. Potajmu ho držet za ruku. Asi mne považoval za pomatence, ale já věděl, že si musíme dávat pozor.
Přikročil kousek blíž k mně.
„Tady nikdo není,“ zašeptal ochraptěle. „Nikdo široko daleko.“
Úkosem jsem se na něj podíval. Jestli si myslí, že nemíním trucovat, tak mne nezná. Možná, že by mne zviklal, kdyby se snažil. Určitě by mne zviklal, ale on se o nic víc nepokusil. Bylo mi to líto, lae zároveň jsem si říkal, že tohle bude obrovský trest.
Na zastávce jsme se zase pustili. Byli jsme osamělí a provinilí, obvinění svými vlastními myšlenkami.
Autobus přijel asi za dvě minuty. Objevil se zpoza zatáčky a když nás řidič uviděl, začal poslušně brzdit. Nastupoval jsem a hledal peněženku, ale Scorpius mne popostrčil a použil na řidiče matoucí kouzlo.
„Už jsme platili, děkujeme,“ zamumlal rychle a strkal mne do vozu. Sedl jsem si k oknu. S námi jeli tři další cestující a většinou si nás nevšímali.
V městečku bylo bláto. Obchůdky byly svátečně vyzdobené a z tlampačů na hlavní třídě vyhrávala muzika.
„Merline, to je slaďák,“ komentoval to Scorpius.
„To je Judy Garland, říká se tomu klasika,“ opravil jsem ho. Somewhere over the rainbow jsem považoval za hezkou písničku. „Je to z mudlovské pohádky,“ dodával jsem.
„Hm. Pojď do banky.“
Čekal jsem na něj venku. Začalo zase sněžit a rozhlas zrovna vyhrával Let it snow Franka Sinatry. Chumlal jsem se do Zmijozelské šály, abych se trochu zahřál.
Co může Scorpiovi vadit na tom, aby měli v chodbě jeho obraz? Já bych ho totiž moc chtěl. Ne svůj obraz ve vstupní hale, ale jeho portrét. A byl bych ochotný ho přinutit.
Návštěva města uběhla rychleji, než jsme čekali. Bylo to příjemné poflakování se. Scorpius mi koupil čepici. Úžasnou čepici – byla barevná, laděná do ohnivých barev, pletená a šly z ní takové tři cancoury se střapci. Umíral jsem z ní smíchy, ale hrozně se mi líbila. V autobuse jsem pořád kýval hlavou, aby ty střapce poletovaly kolem. Corpie jen těžko zadržoval smích a tvrdil, že v tom vypadám jako totální magor, tedy konečně jako Albus Severus Potter.
„Nechal bych se v tom zvěčnit. Máte u vás doma foťák?“
„Myslím, že ne, Albie.“
„To je škoda. Mohl bych si do toho vyfotit i tebe.“
„Jako proč?“
„Co proč? Proč se asi lidi fotí? Aby měli památku.“
Podíval se na mne neuvěřitelně chladně. Připadalo mi to jako výraz zoufale potlačované bolesti.
„Co je, Corpie? Bolí tě něco?“
„Nic,“ odpověděl potichu.
„Ty chceš lhát mně?“
Odvrátil se. U okna seděl tentokrát on. Podíval se na krajinu, která byla temná a nedohledná. Jeho odraz na skle byl plný zášti.
„Někdy ti vážně nerozumím. Ale snažím se, ne? To se počítá, ne?“
„Ne, to nestačí. Nesnaž se pořád všemu porozumět.“
„Fajn, tak určitě nemáš námitek proti naší společné fotografii.“
Zaťal rty, rozhodnutý nenechat se vyprovokovat jako malé dítě. Ale to bych vedle něj nesměl sedět já. Sundal jsem si čepici.
„Možná, že bych ti měl něco takového taky pořídit, abychom k sobě ladili… Ty jo, ale to je skvělý nápad! A mohl bys na té fotce být úplně nahý? Já bych to hrdě ukázal doma rodičům! Oni se bojí, že to dělám jenom proto, žes mne omámil nějakým kouzlem. Tohle by byl důkaz, že jsi nádherný! Hele, když to otočíme, v tom městečku určitě ještě někde budou mít otevřeno, takže můžem foťák koupit!“
„Vystupujeme!“ řekl prudce, když autobus začal brzdit. Doslova mne vystrnadil ze sedačky.
Venku okamžitě vyrazil do tmy, aniž by na mne čekal.
„Corpie! Počkej na mne!“ vykřiknul jsem a hnal se za ním. Ještě zrychlil. Nenávidím ty jeho úchvatně dlouhý nohy.
„Dobře – omlouvám se,“ mumlal jsem bez dechu.
„Dej mi pokoj! Rozumíš?!“ vyjekl náhle a rozeběhl se ode mne pryč. Marně jsem se snažil udržet s ním krok.
Nakonec jsem to vzdal. Stál jsem na ztemnělé cestě jako trotl, tekly mi slzy a v rukou jsem žmoulal tu přiblblou čepici. Byl to trest, chápal jsem to; trest za to, že nerozumím slovu ne, když mi ho on neustále opakuje; trest za to, že se stále pokouším udělat z něj něco, co ve skutečnosti nechce; trest, který mi má dokázat, že jsem příliš sobecký a počítám s neexistujícími věcmi, například s perspektivností tohohle vztahu.
Brečel jsem, protože jsem ve skutečnosti nevěděl, co jsem tak hrozného provedl.
„Corpie…já neznám cestu…“ zamumlal jsem zničeně. Nemohl mne nikdo slyšet.
On mne prostě nechal uprostřed prázdna. V naprosté dokonalé tmě. V místě, které jsem viděl podruhé v životě. V zimě. A ve sněhu, protože asi za patnáct minut začalo sněžit. Rozžal jsem hůlku a snažil se alespoň někam dostat, ale panika způsobila, že jsem byl dezorientovaný a nevěděl, ani kudy jsem přišel. Mohl bych se přemístit, ale neměl jsem nejmenší tušení, ve které části Anglie vlastně jsem a kterým zatraceným směrem je Londýn!
Nedokázal jsem vůbec nic. Jenom brečet a vždycky popojít pár kroků sem nebo tam. Úplně jak ta kuřata bez hlavy, která ještě pobíhají a neví, že jsou mrtvá.
Netuším, jak dlouho jsem tam zevloval, než se zpoza kopce objevila vysoká postava ozářená hůlkou. Připadalo mi to jako celá věčnost.
„Albusi?“ zavolala. Mávl jsem hůlkou. Spustily se mi nové slzy, tentokrát úlevy.
„Albusi, pojď, prosím,“ řekl mi Draco, když ke mně došel a nabídl mi ruku v kožené rukavici. Vděčně jsem ji sevřel a plakal jak malé dítě celou cestu. Z části možná proto, abych mu nemusel nic říkat.
Jakmile jsme otvírali bránu, vchodové dveře sídla se prudce zabouchly, nejspíš v nich doteď někdo stál a vyhlížel nás. Pohlédl jsem na Scorpiova otce.
„Proč jste pro mne šel vy?“
„Protože by mi to tvůj otec neodpustil.“
„Aha, jistě,“ přikývnul jsem tupě a snažil se jít rychleji než on. Položil mi ruku na rameno.
„Musíš mu dát čas. Na některé věci si zvyká hrozně těžko,“ dodal a pak se odmlčel. Už jsme byli skoro u dveří. „Taky jsme chtěli jeho obraz. Přemlouvali jsem ho, vyhrožovali a žadonili. Řekl, že si radši podřeže žíly, než abychom si ho mohli jen tak pověsit na stěnu. Nepátrám po důvodu proč, respektive už po něm nepátrám, pane Pottere. Ale věřím, že jestli ho může někdo přemluvit, pak jedině ty. Stačí vidět, jak s ním máváš už teď. Co teprve, když bys využil vlastností, kvůli kterým tě miluje.“
„Jenže já nevím,“ odpověděl jsem klidně a setřásl jeho ruku, „které mé vlastnosti to jsou. A teď jdu spát. Nemám hlad.“
„To záleží na tobě,“ odpověděl a zamířil někam do útrob domu. Zdálo se mi, že se na mne všichni Malfoyové dívají s ostnem výčitky. Jejich šepotavé hlasy se slévaly v jedinou trýznivou linku.
Vidíš, jak jsi hluboko pod námi? My přežíváme staletí. Smutné, žes natrefil na toho z nás, který se nemusí dožít zítřka.
Nežádám o povolení.
Ale to bys měl…
Jste všichni mrtví!
Ano, všichni mrtví visí na stěnách. Je to jako osud – zemřít a stát se ozdobou, památkou. Zemřít, a nikdy neodejít!
Tohle jste řekli Corpiemu?
Ne, to říkáme tobě. On už to dávno ví, ví to ode dne, kdy se narodil.
Vždyť jste jen…mrtví předci. Jste mrtvé obrazy…
A to byl celý ten vtip. Oni byli mrtví. A Scorpius nebyl. Tím, jak se ho všichni ptali na jeho fotky na památku…my ho zabíjeli. A on se nám to – mně a svým rodičům – snažil říct. Můžeme mít jeho obraz, až bude mrtvý. Ne dřív, ne teď.
Je neuvěřitelně zoufalé, když vám něco takového musí někdo říct.
V ložnici nebyl. Převlékl jsem se a vlezl do postele. Chtělo se mi samotnému umřít.
Přišel asi o hodinu později.
„Přinesl jsem ti čaj, Albie.“
Nezvedl jsem se, abych ho přivítal. Přitiskl jsem hlavu do polštáře.
„Nechal jsi mne vprostřed cesty,“ řekl jsem. Usedl na kraj postele. „Nechal jsi mne ve tmě.“
„Měl bys ten čaj vypít.“
„Kdy sis asi tak vzpomněl, že se tu nevyznám?“
Úplně nelogicky mi sáhl na čelo. Komentoval to slovy, že nemám horečku.
„Kurva!“ zaklel jsem. „Potřebuju jenom, abys mne měl rád! Jasný? Nekupuj mi drahý dárky! Ale nenáviď mne! To je alespoň ňákej projev citu. Když mne nemůžeš milovat, tak mne do prdele nenáviď se vším všudy!“
Netušil jsem, kde se ve mně bere odvaha říct mu to.
Lehnul si na mne. Brečel. Slyšel jsem ho popotahovat. Proč mne to nedojímalo? Jak mne to mohlo nedojmout?
„Nebudu se ti omlouvat,“ zašeptal. Horká ústa mne začala líbat po vlasech. „Víš, že jsem sobecký. Víš, do čeho jdeš, Albie,“ šeptal. „Ale kdybych to nebyl, kdybych to nedokázal, ztratil bych sám sebe.“
Bylo to naléhavé. Nejhorší bylo, že to mělo logiku. A já ho nechtěl ztratit za nic na světě. Nikdy bych mu nedokázal říct ne. Dokázal jsem se naštvat, ale to bylo bliknutí mrňavé hvězdy v celém vesmíru lásky.
„Kvůli blbýmu obrazu,“ zamumlal jsem plačtivě. Zalezl pod deku ke mně.
„Pšššt, prosím, zapomeň na to,“ šeptal slabě.
„Nikdy nezapomenu, jak´s mne tam na té cestě nechal. Ty netušíš… vlastně jsem panikařil, ale srdce mi buší až teď. Žaludek se rozhoupal, až když mne tvůj táta vedl sem.“
„Omlouvám se!“ děl náhle a přitisknul se ke mně.
Myslím, že jsme usnuli až vyčerpáním od slz.
Jestli jsem si uvědomoval, jakou mám nad ním moc?
Ani zdaleka.
Kapitola 15 : Promáčený motýl
Věnoval mi unavený úsměv. Světlo se mu oknem opíralo do zad. Byl zhmotnělá láska.
„Ne, Albusi. Přestaň.“
„Co je?“ zaskuhral jsem ublíženě a sklouzl rukama na jeho boky. Jeho medový hábit voněl pořád jako muškát. Tiskl jsem mu nos na krk.
„Prostě na tebe nemám náladu, to je všechno.“
„Vždyť to může být naposled, co jsme spolu. A ty mne jen tak odeženeš. Dovolíš mi to, až budeš mrtvej?!“
Neměl jsem to říct. Viděl jsem ten záblesk v očích a přesto jsem nedržel hubu. V dokonalém světě bych nemohl být tak nemožný. V dokonalém světě by nebyla šance, že by on umíral.
Scorpius se mi vymanil z náručí.
„Fajn! Jak si přeješ!“ zakřičel a začal ze sebe strhávat ten drahý a navoněný hábit. „Znásilni si mě! Teď, hned! Tak dělej! Co kdybych za deset minut zemřel?! Znásilni mě! Všichni mne znásilněte, aby mi náhodou něco neuniklo! Protože umírám! Znásilni mě! A kdybych druhý den náhodou ještě dýchal, tak použij Avadu! A pak mě citově vydírejte! To je v pořádku, protože…protože já jsem mrtvý…“
Scorpius se zhroutil na židli. Jeho pláč byl strašlivý, poněvadž byl zoufalý. Bolest byla čirá a slaná. Stékala mu po tvářích, kapala do dlaní. Nezastavitelná. Smáčela mu řasy. Jako když vidíte zmoknout motýla, který s sebou plácá, neschopen vzlétnout, a velké kapky mu trhají hedvábná křídla.
Nebyl jsem sto se pohnout. Neexistoval jen jeden druh znásilnění. A ty další byly o to horší. Pošpinil jsem něco tak nádherného.
„Je to ponižující, nechápeš?“ zamumlal Corpie nakonec. „Jak se o mne pořád staráš… Jak…jak se na mne díváš, jako bych už ležel v rakvi. Mám toho po krk, slyšíš?! Já nejsem mrtvý! Nejsem…žádná zoufalá troska, která vztáhne ruce po všem, po čem může. Tak na tom nejsem a nikdy nebudu, rozumíš?!“
Rozuměl jsem a snažil jsem se ovládnout vztek. Nechtěl jsem mu ubližovat. Jenže on ubližoval mně. Každé slovo mi říkalo, že nestojím za jeho jediný pohled. Že nikdy nebude natolik zoufalý, aby miloval mne.
Někdy si říkám, že kdybych se tenkrát nenatáhl pro jeho kabátec a další části oděvu a místo oblékání a objímání ho poslouchal, slyšel bych, jak se snaží ukonejšit sám sebe, jak se připravuje na nevyhnutelné opuštění nás ostatních tím, že si zakazuje nás milovat.
Zjistil bych tehdy, že naději ztratil už dávno.
Kapitola 16 : Fotografie
Náš návrat do školy se neobešel bez komentářů spolužáků.
„Hůůůů, tak jaký byly líbánky, teplouškové?!“ vítal nás křik Bibiina nového přítele. Ona se očividně zotavila z mých hrozeb příliš rychle. Skřípal jsem zuby.
„Lepší než ty tvoje,“ odpověděl Scorpius klidně. Bibi svému klukovi něco uraženě pošeptala.
„Pusu! Pusu! Pusu!“ začali oba jako na povel skandovat. Několik dalších se k nim přidalo. Sáhl jsem pro hůlku.
„Božíčku, já jim asi ublížím,“ zamumlal jsem slaďoučkým hláskem. Scorpius mne chytl za rukáv a pokusil se mne odtáhnout ke kufru, abych si vybalil a nevšímal si jich.
„To byl ale joke! A nechtěl bys aspoň mně dát pusinku, Albíčku?“
„Nemyslím, že Albus líbá odpadky,“ ucedil Scorpius. Vyprsknul jsem smíchy. A zdaleka ne sám. „Ale kdybys hodně hezky poprosil,“ pokračoval Scorpius, „mohl bys dostat pusinku ode mne, protože když jsem vydržel líbat tu krávu vedle tebe, ty už mne nezabiješ,“ dodal. Všichni čtyři jsme tasili hůlky dřív, než doznělo poslední slovo.
Bibi zlostně zasyčela. Ušklíbnul jsem se. V duchu se mi rojilo tisíc nápadů, jak ji skutečně k smrti vyděsit.
Dveře do naší ložnice se náhle otevřely. Stála v nich prefektka.
„Vím, že jste všichni o rok starší,“ začala pevně a ledabyle se opřela o dveřní rám, „ale očividně to neznamená chytřejší. Ten, kdo skloní hůlku poslední, vyvázne s úžasným trestem,“ doplnila zasněně. „A až příště budete chtít řešit vaše vztahy a co děláte ve svým volnu, tak prosim vás tak, abych o tom nevěděla. Příjemné prožití zbývajícího pololetí,“ poklepala si na odznak a vyšla z místnosti. Bibi vyrazila za ní, aby zahájila slovní ospravedlňování.
Její přítel, spolužák mé sestry, mne propaloval pohledem.
„Co je?“ zeptal jsem se ho. „Chceš snad něco víc než pusu?“
Naštvaně se otočil a práskl za sebou dveřmi. Druhý den jsem se dozvěděl, že mu sestra vylila do aktovky dýmavý lektvar a zničila tak všechno, co v ní měl. Scorpius se urazil, že to prý chtěl udělat sám. Navrhnul jsem mu, aby mu ho tam vylil znova, ale odbyl mne. Hodlal přijít na něco lepší. Kvůli famfrpálové tréninku jsem neměl čas Lily poděkovat.
Zrovna jsem se po něm sprchoval, když se otevřely dveře. Voda ze sprchy mi tekla do očí, takže jsem příchozí neviděl a myslel jsem si, že se vrátil někdo ze spoluhráčů. Záhy jsem pochopil svůj omyl.
„Ale, ale, ale, Skrček Potty bez své manželky Malfoye,“ ozval se hlas Bibiina přítele.
Jako první mne napadlo, že sprchy nejsou oddělené kójemi, takže mne vidí v rouše Adamově. Vůbec se mi ta představa nelíbila. Vypnul jsem vodu a natáhl se po osušce na vedlejším věšáku. Před očima jsem měl šest barevných skvrn a za nimi polici, kam jsem odložil oděv a brýle a hůlku. Do háje.
„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se. Hlas mne zradil. Zněl jsem jako holčička. Nesmytá pěna na mně začínala zasychat. Při první příležitosti vyrvu Bibi jazyk a donutím ji, aby ho snědla.
Neodpověděl mi a všichni přistoupili blíž. Jeden z nich byl dokonce z Nebelvíru. Neměli v rukou hůlky a nevím, proč mne to neuklidnilo.
„Kde je tvá manželka?“ zeptal se Bibin přítel.
„Nevím. Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se ho. Z nějakého důvodu ho to rozčílilo.
„Eleazar Morgenstern,“ vyprsknul.
To jméno už jsem slyšel. Ne zrovna v lichotivé souvislosti. Můj otec asi před rokem zabásnul jeho tatíka za vykřikování antimudlovských hesel. Zoufale jsem se na něj pokoušel zaostřit. Bibi bývala docela chytrá holka. Jak mohla skončit s někým takovým?
„Co chcete?“ zeptal jsem se znovu tím směšným vysokým hlasem. Eleazar kývl na dva kluky vedle něj. Oba ke mně vykročili. Pokusil jsem se bránit, ale neměl jsem šanci. Zkroutili mi ruce za zády a kouzlem mi je svázali. Pak ustoupili, prohlédli si svoji práci okem znalce a zase se vrátili k ostatním. Bylo mi trapně, třásl jsem si před nimi zimou a snažil se zakrývat rozkrok.
„My, Potteříčku,“ pokračoval Morgenstern, „chceme nafotit nějaký fotky. Malfoy a půlka školy za ně zaplatí majlant.“
Ten Nebelvířan došel ke mně. Tvářil se zamyšleně. Až když stál těsně u mě, mohl jsem si ho dokonale prohlédnout. Hrál na postu odrážeče. Zaklel jsem. O něm se taky na škole vykládaly úplný romány.
Chytil mne za bradu a vtiskl mi mlaskavou pusu na tvář. Blikl foťák, který někdo z nich vytáhnul. Jeho ruce sklouzly o něco níž, na můj hrudník. Šokovaně jsem ztuhnul. Kdybych uskočil, tak se mu možná vysmeknu a dokážu kolem nich nějak proklouznout.
Nejspíš vycítil, jak jsem napjal svaly, a přitáhl si mne k sobě. Téměř láskyplně mne objal a pohladil po zádech. To cvakání foťáku bylo rozčilující.
„Trochu života, Albusku, prosím!“ zapitvořil se a zvrátil mi hlavu. Tahal mne za vlasy tak silně, až jsem vykřikl. Jeho druhá ruka mi přejela po hrudi a já jsem si s hrůzou uvědomil, že se vážně nedokážu bránit. Může si tady se mnou dělat cokoliv a já budu jen ochromeně mlčet. Sakra, tak vymysli něco, jakoukoliv věc, křič nebo něco…ale hrůzou jsem měl stažené hrdlo a po těle mi běžela husí kůže, kolena se mi klepala.
„O co ti jde?!“ zaječel jsem nakonec vyděšeně. Ostatní se začali smát.
„Ale, ty nevíš?“ lehce zaškrábal nehty na mé hrudi a prsty mi obemknul bradavku. „Opravdu nevíš?“ zašeptal mi do ucha. Jeho dech byl ledový a voněl po nějaké žvýkačce. Netuším, proč mi utkvěl v hlavě zrovna tenhle fakt, zatímco jeho ruce klouzaly po mém těle a já byl ztuhlý hrůzou a nedokázal jsem vůbec nic.
Jeho ústa mi udělala na krku cucflek. Jeden z mých mučitelů si ho přišel nafotit.
Nebelvírský odrážeč se na mne uculoval.
„Příště se ti to bude líbit mnohem víc,“ zamumlal. „Uvidíš, broučku.“ Mluvil na mne jako na svou milenku. Foťák cvakl, když si mne přitáhnul k polibku.
Cítil jsem se neuvěřitelně ponížený. O to jim šlo. Ponížit mne. Dokonale a bezezbytku.
Jakmile mne přestaly svírat paže toho hnusáka, v první chvíli jsem málem upadnul. Vyvolalo to salvu smíchu.
„Nezapomeň, Potty,“ dodal Morgenstern, „ty fotografie, hm?“ a s tím odešli.
Zhroutil jsem se na podlahu. Ruce jsem měl pořád svázané. Začal jsem si přát, aby mne tak někdo našel. Měli by obrovský problém. Ruce jsem si sám svázat nemohl! Ale vymysleli to dobře – kouzlo po několika minutách přestalo působit.
Na zápěstích jsem měl červené otlačeniny. Chvíli jsem se na ně díval, jako by ani nebyly moje. Nebrečel jsem, nedokázal jsem to. Pořád do mne hrůza zatínala svoje drápy. Vykachličkovaná podlaha mne studila do kolen a spáry se mi zarývaly do kůže.
Mohli by ho vyhodit ze školy za šíření pornografie, kdyby se ty fotky dostaly do rukou některému z učitelů. Bude mít obrovské problémy…
Dospěl jsem k názoru, pravděpodobně důsledkem naděje, že to byly jen takové plané výhružky. Proč jen jsem ale skoro nemohl mluvit?
Znovu jsem se podíval na ruce a opatrně si prstem přejel nad jedním zápěstím. Zmizí to někdy? Jsem označkovaný, u Merlinovy smrtelnosti, já jsem označkovaný… Ruka mi vystřelila ke krku. Začal jsem si třít místo, kde jsem tušil červenou podlitinu, jako bych ji tak mohl odstranit. Vyskočil jsem na nohy a vlezl pod sprchu. I pod proudem vody jsem se nepřestával škrábat na krku. Začalo to bolet, ale jenom mne to vyprovokovalo k větší síle a ke křiku.
Voda pod mýma nohama byla za chvíli slabounce zarudlá, jak smyla krev z mého krku. Rána pálila. Opřel jsem se o stěnu za sebou a otřel to místo naposledy rukou. Celou dlaň jsem měl od krve, ale vypadalo to horší, než to ve skutečnosti bylo.
Ten pohled na mou vlastní rudou mne uklidňoval. Odplouvalo za mne napětí, které se hromadilo v hlavě, aby ho vystřídala prázdnota. Srdce mi přestalo vyvádět jako splašené. Tep mi vyplňoval rozškrábaný krk a já ho chvíli bezmyšlenkovitě počítal. Na nic jiného jsem se nemohl soustředit.
Nevím, jak jsem se dostal do své postele. Cestu od hřiště do hradu si nepamatuju. Vím jen, že mne probudil hluk, který naplňoval okolí a blížil se po schodech ke dveřím do ložnice.
„Říkám ti, že ho musíme najít! A jestli kašlete na svého chytače, fajn – ale já ne!“
Dveře se rozrazili a v nich zůstala stát udivená skupinka lidí. Scorpius se ke mně rozeběhl.
„Proč jsi nebyl na večeři?“ osopil se na mne, ačkoliv nekřičel.
„Říkal jsem ti,“ ozval se kapitán našeho zmijozelského famfrpálového mužstva, „že je tady nahoře, ne? Pro Merlina, teď už nás nech. Pojďte.“
Zbytek, náš tým, za sebou zabouchl dveře. Scorpius se s unaveným vzdychnutím posadil vedle mne. Nechápal jsem, co se kolem mne děje.
„Kde jsi byl? Asi je zbytečné, že se na to ptám, že? Stejně bys mi to neřekl, viď?“
„Já nevím… možná řekl…“ vykoktal jsem. Hlasivky mne bolely od křiku, každé písmeno řezalo v mém krku jako nůž. Scorpius se rozhlédl po místnosti, pak se opatrně sklonil a políbil mne do vlasů. Zvedl se mi žaludek. Křečovitě jsem se tiskl do deky.
„Prosím….“ zaskuhral jsem. „Prosím, už dost…“
„Co se děje?“ nechápal Scorpius.
Brečel jsem jako želva a pořád dokola něco opakoval, většinou prosby, aby už to skončilo, i když tomu on nemohl rozumět. Celý tenhle svět, můj život ve mně vyvolával zoufalství. Skončit měla ta strašná pachuť strachu pod jazykem…ty nehty na mém hrudníku…bolest tepající v ráně na krku…a ten zasraný Eleazarův hlas: Ty fotografie, hm?
Corpie mne celou dobu mlčenlivě držel a hladil a na nic se neptal.
Kapitola 17 : Nervy
Probudil jsem se a vyrazil z postele do koupelny zvracet. Kašlal jsem ze sebe žaludeční šťávy a dusil se jimi. Břišní dutina se mi svírala v křečích, které jsem nemohl ovládnout. Hořel jsem zevnitř. Když to alespoň trochu polevilo, hlasitě jsem dýchal a třesoucíma rukama jsem se držel okrajů záchodové mísy. Přemáhal jsem paniku čistě silou vůle.
Co to je? Co mi je?
Pak jsem deset minut myslel jenom na to, že ať udělám jakýkoliv prudší pohyb, vystřeluje mi v hlavě ostrá bolest a rozmazává se mi vidění. Nedokázal jsem se narovnat.
Někdo zaklepal.
„Albusi!“ podle hlasu to byl spolužák Leon Ledvina. „Otevři ty dveře, nebo je vykopnu a pochčiju tě!“ zahrozil. S bušící hlavou jsem se postavil a spláchnul. Poté jsem pomalu odemkl. Leon se na mne dlouze zadíval.
„Do háje, sem nemyslel, že to je taková výhružka, abys celej zezelenal,“ řekl nakonec.
„Není mi dobře,“ odpověděl jsem slabě a chraptivě. Propletl jsem se kolem něj a zakotvil u umyvadla. Drahnou dobu jsem si omýval obličej, zatímco on si za dveřmi pohvizdoval. Jakmile vylezl a odstrčil mne, málem jsem upadl.
„Ti fakt něco je,“ konstatoval. Přikývnul jsem a opatrně se vrátil do postele. Vzduch byl příšerně vydýchaný a suchý.
„Hej, Škorpióne, Albusovi něco je,“ oznamoval Leon.
„Chm, nejsem jeho matka…“ zabručel Corpie rozespale, ale podle zvuků z jeho strany vstával. Došel ke mně. Sáhl mi na čelo.
„Máš horečku,“ řekl překvapeně.
„To je dobrý…“
„Vážně? Řeknu to Pomfreyové. Chceš něco donést?“
„Ne, jenom mne omluv na předmětech…“
Přikývl, ale stejně mi ještě před odchodem postavil k posteli sklenici vody.
Nemám pojem o čase, který jsem strávil mátožným ležením. Uklidňoval jsem se v duchu, že tohle je jenom obyčejné nervové zhroucení a že bude stačit trocha klidu. Určitě ho vyvolalo to, že jsem si rozškrábal ten krk. Sebepoškozování byla poslední kapka.
Po nějaké neurčité době jsem se posadil a vypil polovinu sklenice. Vzápětí jsem se pokusil vstát a udělalo se mi neskutečně špatně. Zatočila se mi hlava a to, že jsem nechal brýle na nočním stolku proměnilo mou ložnici v odpornou parodii na rozhoupané peklo. Málem jsem to nestihl na záchod. Při návratu jsem ostražitě pozoroval sklenici. Myslel jsem naprosto věcně a chladně. Když nebudu pít, budu dehydratovaný, a když pít budu, vyzvracím se z podoby. Lehl jsem si a volně, téměř neúmyslně do vody strčil a s uspokojením sledoval, jak se rozlila. Potom jsem usnul.
„Albusi, vstávej, donesl jsem ti něco od oběda…“
„Corpie, nemůžu jíst,“ odpověděl jsem rozespale.
„Můžeš – tohle je salát. Pil jsi?“
„Ne, hned jsem to vyzvracel.“
„Albusi!“ vykřikl na mne náhle. „Snažíš se umřít, nebo co?! Opovaž se a já tě prokleju! A celou tvojí rodinu taky!“
Z posledních sil jsem se začal smát. Přistrčil ke mně novou sklenici. Nevěděl jsem, jestli to mám zkusit, ale byl jsem příliš slabý na odporování. Nakonec to docela šlo, když jsem ji vleže srkal. Stejným způsobem jsem do sebe dostal i trochu salátu. Scorpius musel na přednášky, takže už nezjistil, že jsem polovinu jídla vyhodil do záchodu. Donutil jsem se vypít ještě jednu sklenici vody, ale to byl tak veškerý projevený zájem z mé strany.
Večer to bylo kupodivu trochu lepší. Polevila závrať. Připadal jsem si vyčerpaný, ale vysloveně špatně už mi nebylo. Doploužil jsem se do koupelny a nehybně postával pod proudem téměř horké, masírující vody, dokud mi nezbělely nakrabacené konečky prstů. Bylo to příjemné, jen tak nic nedělat…
Oblékl jsem se do košile a kalhot, které jsem si hodlal vzít i zítra, a vylezl do společenské místnosti. Kapitán famfrpálového mužstva se staral, jestli jsem v pohodě, tak jsem to odkýval, a Leon mne vzápětí zdržoval komentáři na téma mého skvělého ulévání ze školy. Když jsem se ho konečně zbavil a chtěl jít za Corpiem, někdo mne předešel.
Eleazar.
Měl jsem nutkání za nimi vyrazit, ale ovládl jsem se. Stál jsem na druhé straně místnosti, neslyšel, co si povídají, ale viděl jsem každé gesto. Scorpius se na něj díval afektovaně a očividně předem odsoudil každé jeho slovo. Morgenstern byl čím dál naštvanější, až mu nakonec prudce vrazil do ruky obálku a rozeběhl se k Bibi. Scorpius se na ni chvíli nechápavě díval, opatrně ji rozlepil.
Ve mně by se v té chvíli krve nedořezal. Vsaďte se, že jsem věděl, co bylo uvnitř. Sledoval jsem, jak se Corpie usadil na vedlejší stolek a bez zájmu do obálky nakoukl. Tak krátce, že nemohl nic dobře vidět. Ne, určitě nemohl, hned ji zase zandal do kapsy, nemohl si všimnout, co na těch fotkách vlastně je.
Došel jsem k němu a v ústech cítil drolící se písek nervozity.
„Ahoj,“ zamumlal jsem. Vzhlédl. Jeho obličej se jako mávnutím rozzářil.
„Lazare!“ vykřiknul šťastně a vyskočil. Rázem ze mne spadlo všechno napětí. Šťouchnul jsem ho pěstí do ramene. Rozhodil rukama.
„Možná jsi měl radši zůstat ležet.“
„Hele, už je to dobrý, fakt,“ odvětil jsem a ztišil hlas: „Tvůj krásnej obličej má blahodárný účinky. Nech si ho patentovat.“
Zasmál se. „Za to, žes nemlčel, mi pomůžeš s úkolem z bylinkářství.“
Usadil mne do křesla a nandal mi náruč amatérských herbářů. Uložil jim to Neville jako přípravu a navíc si tím ukrátil práci, protože herbáře po prccích zkontrolují seminaristé. Scorpi se posadil proti mně na kraj stolu a rozveseleně mne pozoroval. A když jsme se tak bavili o úplně normálních věcech, uvědomil jsem si, že jsem nikdy předtím neměl pocit, že by se o mně skutečně bál, až tenhle večer.
Kapitola 18 : Bouře
Byla sobota a Scorpius se vyvaloval v posteli s knihou. Dal jsem si za úkol neopustit ho a nespustit z očí, ale pak jsem se nějak začetl do příběhů Morgany
„Corpie, nemáš něco k pití?“ zeptal jsem se po nějaké chvíli, aniž bych odtrhl oči od knihy.
„Proč?“
„Protože se chci polít. Proč asi?“ odpověděl jsem a převrátil se směrem k němu. Hned jsem si všiml změny. U hlavy mu ležela ta obálka od Morgensterna a kniha byla zavřená, pečlivě založená záložkou.
„Tak fajn, podívám se. Ale jenom proto, že jinak bys byl otravný,“ ucedil. Podal mi svojí láhev máslového ležáku. Přešel jsem k němu, napil se a zůstal nad ním stát. Ta malá bílá hranatá věc mne hypnotizovala a držela ve své moci. Nevěděl jsem, co říct. Jestli vůbec na ty fotky upozornit. Ale asi bych nemohl být syn Harryho Pottera, abych držel jazyk za zuby.
„Viděl jsi…“ začal jsem. Pronikavě se na mne zaměřil svýma bouřkovýma očima. „Viděl jsi ty fotky?“
„Myslím, že ano,“ odvětil lhostejně.
„Myslíš?“
„Ano.“
Netušil jsem, co bych měl dodat. Vrátil jsem mu ležák. Chvíli jsme se na sebe napjatě dívali. Pak on vstal.
„Podívej, Albie, je mi jedno, co děláš, když nejsi se mnou…“
Chtěl bych zdůraznit, že jsem nezalapal po dechu. Nezbledl. Nezrudnul. Nezačal koktat. Popravdě, nebyl jsem schopný vůbec ničeho. Scorpiova ruka se natáhla a začala se jemně probírat mými vlasy, zatímco jeho oči se usmívaly a ústa říkala něco o tom, že nikdy neočekával, že budu jeho majetek. Svět se pro mne na několik vteřin zastavil a zostřil. Corpieho muškátová a citrónová vůně mi plnila chřípí. Jeho prsty ve vlasech byly jako vítr. Bouřka sladce přimhouřená strunami řas ke mně promlouvala líbivým hlasem vzrušení.
A ten svět se začal rozpadat. Rozplývat v Apokalyptických slzách.
„Skvělé,“ vyrazil jsem ze sebe a ucukl od něj, od těch úsměvů a konejšivých gest, ucukl od svého ráje, „aspoň konečně vím, co si o mně myslíš… Že dám každému, bez rozdílu! Jako pošahanej! Slepej! Táhni do háje, rozumíš?! DO HÁJE!“ křičel jsem na něj, otočil se a vyběhl pryč.
Letěl jsem hradem, dokud mne nebolely nohy a nepíchalo v boku. Musel jsem zastavit a dusit se potlačovaným pláčem. Ta zeď byla tak chladná, tak příjemně chladná. Nad hlavou mi prskala pochodeň. Opíral jsem se v jejím světle o prastaré kameny hradu a dýchal nepravidelně a trhaně. Srdce mi tepalo v ráně na krku. Přiložil jsem si tam ruku, náhle polekaný tím, že by se mohla znovu otevřít a krvácet, a nahmatal jsem odporný strup. Poškrábal jsem ho a na konečcích ucítil krev.
Toho si nevšiml, že ne?
I kdybych šukal jeho fotra, budu mu ukradenej! Jak to moh zatraceně říct?! Jak moh vůbec jen naznačit, že bych dobrovolně klátil nějakýho nebelvírskýho odrážeče?! Proč prostě nemůže být se mnou? Být se mnou šťastný? Milovat mne?! Proč se mnou nemůže mluvit o takových věcech jako naše společné noci u nich v sídle?!
Možná jsem ho špatně pochopil…
Málem jsem se rozeběhl zpátky. Síla naděje je obrovská. Ale občas vám jednoduše žádná nezůstane.
Uvědomil jsem si, že jsem v chodbě, je sobota odpoledne, takže tudy projdou tisíce nohou, a tak jsem našel nejbližší brnění a schoulil se za něj. Nedokážu brečet v přítomnosti jiných lidí. Jsem jenom vyděšený malý kluk, potřebuju ochranu a úkryt. Úkryt sám před sebou, nechci v ničí tváři vidět odraz svojí slabosti.
Zůstal jsem tam dost dlouho. Užíval jsem si, jak mi kručelo v žaludku. Když někdo procházel kolem, tiskl jsem se do zdi a ústa i nos schovával do rukávu, aby nic nebylo slyšet. Najednou jsem byl ale prozrazen.
„Albusi, vylez,“ zašeptal měkký hlas. Nikoho jsem neviděl. Vyděšeně jsem vyjekl. Moje sestra si přede mnou shodila z ramen plášť. Otcův Neviditelný Plášť.
„Táta tě zabije.“
„Proč musíš být takový idiot, Albusi?“ zamumlala tiše a vytáhla mne ven.
„No, tak jsem idiot,“ neprotestoval jsem.
„Ne, Albe, na mne deprese nepůsobí. Na mne lhostejnost nepůsobí. Tohle si hraj na otce. Ne na mne. A teď pojď,“ přikázala chvatně a vtěsnala se se mnou pod plášť.
Vlekla mne hradem a mně to bylo ukradené.
V jedné z věží stál u okna Scorpius. Nic nedělal. Jen stál s hlavou zvrácenou a zavřenýma očima.
„Už víš, proč jsi idiot?“ zašeptala sestra.
„Jak můžeš vědět, že tady stojí?“ odvětil jsem chladně. Scorpius se zachvěl. Slyšel můj hlas, možná mu nerozuměl, ale možná ani nechtěl. Sestra mlčela. „Ukradla jsi i Plánek?“
„Oboje jsem si půjčila! Neříkej, žes to nikdy neudělal!“ osopila se na mne šeptem. Usmál jsem se. Zněla přesně jako matka, když na nás syčela vzteky. Vystrčila mne zpod pláště a já naslouchal, dokud se její kročeje neztratily na schodech. Scorpi se chvěl po celém těle, jak se přemáhal, aby se neotočil.
„Co tady děláš?“ řekl nakonec a jeho hlava klesla pohledem na pozemky školy.
„Co tady děláš?“ odpověděl jsem. Položil jsem mu ruku na rameno a opatrně si ho stáhl k sobě. Bál jsem se, že mne odstrčí. Bál jsem se, že budeme oba sami, i když budeme stát pár kroků od sebe.
„Já…já volám bouřku, Albie,“ vysvětlil tiše. Zhluboka se nadechl a podíval se na stmívající nebe v dálce. „Doufám, že smyje určité věci. Pocit viny, nejspíš. Ne mojí. Smete všechny ty hnusné věci, kterým nemůžu zabránit. Které nemůžu ovládnout.“
Sevřel se mi žaludek. Po zádech mi přeběhl mráz. Scorpi opět zavřel oči.
„Cítíš jí? Cítíš její vůni? Jak se blíží…“
Zůstával v mém náručí jako loutka. A já zatáhl za nitku.
„Necítím bouřku,“ zašeptal jsem. „Cítím vinu a bojím se, aby mne bouře nesmetla.“
„To nechápu…“ probral se. Přitáhl jsem se k němu a políbil mu vlasy. Pak krk, opatrně jsem rozhrnul jeho límeček a skoro ho látkou škrtil.
„Provádím ti tak hrozné věci,“ tahal jsem dál za vlákna k jeho duši. „Ničím tvoji kůži jenom proto, abych se pod ni dostal. A nevšímám si toho, že se tomu bráníš. Nevšímám si toho, že to bolí. Chci to. Chci bolest. Žiju díky ní. Do té doby, než jsem poznal tu fantastickou bolest spojenou s tvým dobýváním, jsem byl mrtvý.“
„Mlč už.“
„Oho, ani omylem. Znáš snad způsob, jak mne umlčet?“ škádlil jsem ho. Ovšem přesně jsem věděl, že se otočí proti mně.
„Nemáš srdce.“
Na chvíli jsem znervózněl. Pamatuju si ránu, jež mi uštědřil, když jsem se ho naposledy snažil někam vkormidlovat nebo v něm vzbudit pocit viny. Navíc jsem chtěl, aby na mne byl milý a ohleduplný, protože tak strašně trpím. Jenže když něco chci, musím si to vzít sám, nikdo jiný mi to nedá.
„Měl jsem jedno,“ vydechl jsem. „Bylo z ledu. Proto rychle roztálo. Možná, že vážně nemám srdce…“ připustil jsem. Stačila vteřina pohledu na něj, aby přivřel oči a taky roztál. On byl moje srdce. A když zatvrdlo, na kom jiném by mělo být, aby ho rozehřál, že?
Tenhle polibek jsem si vychutnával.
Ano, měl bych si nafackovat. Zneužít všechno, co o něm vím, pouze z toho důvodu, že se tak vyhnu hádce, sebrat mu poslední zbytky vůle a nadřazenosti a být nemilosrdný a nevšímavý, obalamutit ho slovy pouze pro polibek prchavý jako benzín, to je zrovna zmijozelské chování. Jenže dává zbabělcům jako já logiku.
A způsob, jak ho milovat, to je taky.