Děťátko
27. 4. 2009
Scorpiovi otevřel dveře ne tak Albus, jako jeho nadšení vyzařující do široka daleka.
„Konečně jsi dorazil!“ vykřiknul Albus, popadl květinu, aniž by ji vzal nějak víc na vědomí, a mrštil s ní do kouta, ačkoli se pravděpodobně snažil ledabyle zasáhnout botník.
„Vůbec si nesundavej kabát, půjdeme ven!“
„Že bys mne napřed třeba políbil,“ nadhodil Scorpius roztrpčeně.
„Jo, jasně,“ vzpomněl si Albus, lehce ho objal a lípl mu pusu na tvář. „A teď musím honem všechno připravit, abychom mohli jít!“
„Poslyš, kam vlastně jdeme?“ zeptal se Scorpius se strašlivým podezřením, když sledoval svého partnera pobíhat po předsíni, sbírat blíže neidentifikovatelné předměty a montovat jakési pojízdné konstrukce. Scorpiovy nejhorší obavy se potvrdily, jakmile do pokoje sešla i Giny Potterová se dvěma polstrovanými koši. Vypadala vyčerpaně.
„Chlapci, to jste vážně hodní, že mi pomůžete,“ usmála se, postavila koše opatrně na zem a zase odešla.
Scorpius ze sebe vyrazil zděšené: „My půjdeme ven s dětmi?“
Albus se k němu rozzářeně obrátil. O Scorpia se pokusily mdloby. Když mu Albie před deseti měsíci oznamoval, že jeho matka je těhotná, říkal to nervózním a nejistým hlasem. Scorpius ho utěšoval, chudáčka malého, že ano, že všechno bude v pořádku, když ta žena zvládla porodit už tři děti, další jí nemůže ublížit. Albus se přesto kabonil jak malý kluk. Občas temně prohodil něco o tom, že děti jsou hrozné – velké špatně hoří a malé propadnou roštem. Jenže od narození svých dvou sestřiček nemluvil o ničem jiném.
„Neboj se,“ přemlouval ho Albus, „vždyť to nic není. Podívej se na ně,“ dodal zasněně a přitáhl ho ke košíkům.
Celý jeho obličej se nad dvěma neuvěřitelně ošklivými růžovými uzlíky proměnil. Scorpius to viděl a rozesmutnilo ho to. Albie vypadal uvolněně a klidně, spokojeně a sladce. I kdyby se Scorpie rozkrájel, nevěřil, že by taky dokázal vyloudit podobný výraz.
„Tohle je Holy Potterová,“ ukázal Albus na miminko vlevo, „a tohle je Hazel Potterová.“ Pak znejistěl: „Tedy, alespoň myslím… Nebo je Hazel tahle? Ne, ne, určitě jsem to řekl správně. Tak, Holy, pojď se ukázat strýčkovi Corpiemu…“
Zvedl dítě z košíku a uložil si ho do náruče. Pořád měl stejný, zamyšlený a melancholický výraz. Těžko říct, jak se tvářila Holy, ale nezačala plakat a to bylo dobré znamení. Mávala jednou ručičkou, jako by se snažila dosáhnout na něco na Albově krku. Ten se dál usmíval a přistoupil těsně ke Scorpiovi.
„Vidíš? Je jediná, kdo kromě mě zdědil tátovy oči. Až povyroste, budu dělat všechno proto, aby se měla dobře.“
„Albi, máš i druhou sestru,“ upozornil Scorpius zoufale. To byl zlý sen.
„Jo,“ odpověděl Albus, ale nejspíš necítil žádnou další potřebu reakce.
Po chvilce, kdy Scorpius tiše trpěl, uložil Holy zpátky a košíky připevnil na pojízdné konstrukce, čímž z nich vznikly kočárky.
Venku bylo hezky, první jarní počasí. Scorpius by si nevšiml, ani kdyby z nebe pršely žáby. Snažil se totiž udržovat od Albuse odstup, poněvadž ten s fanatickým výrazem tlačil před sebou dvoj kočárek, pobrukoval si písničku a pohupoval se do rytmu. Bylo to příšerné – ještě příšernější, než když Scorpius manželům Potterovým vysvětloval, že ho miluje a proto je nejspíš nachytali in flagranti. Ten šílenec se dvěma miminky uprchnul od sv. Munga a Sco je tu jako rukojmí, rozumíte? Tak už mne někdo zachraňte…, prosil pohledem kolemjdoucí.
Maminky s kočárky, které je míjely, na ně kývaly, usmívaly se a sem tam prohodily slovo o tom, jak jsou dítka nádherná. Al jim rozveseleně a hrdě odpovídal. Scorpius se začínal cítit v menšině.
Albus celé procesí zavedl do malého parku. Bylo to přes kilometr chůze a Scorpius vděčně upadl na nejbližší lavičku. Na tenhle výlet nikdy nezapomene. Doufal, že teď Albus nezačne ještě krmit holuby nebo něco obdobně hrozného a…mudlovského. Al místo toho zaparkoval kočárky a kontroloval děťátka.
„Podívej se na ty andílky,“ zamumlal s tímtéž melancholickým úsměvem. „Obě hajinkají a mají zatnuté ručičky. Vy bojovnice…,“ rozplýval se.
„Albusi, jak to vlastně doma zvládáte?“ pokusil se Scorpius změnit téma.
Albus chvíli neodpovídal, pak se posadil vedle Scorpiuse a opřel se o něj.
„Docela dobře,“ řekl. Scorpius ho objal rukou kolem pasu. „Táta začal mnohem dýl zůstávat v práci, takže jsem doma s mámou a pomáhám jí. Lily ze školy napsala, že se hrozně těší, až Holy s Hazel uvidí o velikonočních prázdninách. Těším se na to taky, poněvadž se aspoň na chvíli vyspím.“
Scorpius úlevně vydechl. Tak takhle je to. Tohle je hysterie z nedostatku spánku! Přitáhl si Albuse ještě blíž. Výborně, s tím už se dá něco dělat.
Chvíli seděli na lavičce a Scorpius se snažil všemožně dělat, že ta bytost s rukou na držadle od kočárků je halucinace. Měl Albuse samozřejmě neuvěřitelně rád, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš.
Jakmile začal foukat vítr, vydali se k Potterům domů. Albus celou cestu vykládal, jak takové londýnské počasí nedělá holčičkám dobře a Sco se choulil v kožešinovém límci, doufaje, že utlumí alespoň slova jako plenky, výchova a ohřáté mléko.
„A uš šme doma, zlatíška,“ mumlal Albus, zatímco do předsíně vměstnával vozítka. Scorpius sledoval, jak se ten zázrak mudlovské techniky rozpojuje, a přál si být někde hodně daleko.
„Musíš to pořád dělat, Albie?“ zeptal se.
„Dělat co?“ nechápal oslovený a narovnal se. Asi to mělo vypadat mírně výhružně, ale o hlavu vyššímu Scorpiovi to připadalo komické.
„Šišlat a mluvit se stvořeními, které ti nerozumí ani slovo?“
Albus se zase trochu uvolněně nahrbil.
„Mluvit s dětmi je velmi důležité pro jejich budoucí vývoj. Neustále vnímají všechno, co se kolem nich děje, a v budoucnosti se podle toho bude utvářet veškerý charakter a pohled na svět. Navíc je důležité posilovat jejich vztah k rodině, neboť jsou citlivé na změny nálad lidí, které mají rády. Proto na ně musíme mluvit a být vlídní a přistupovat s jistou dávkou zvědavosti, jež jim může dodat pocit klidu a spřízněnosti. A nezapomínat na to, že všechno, co se v jejich životě stane teď, už si s sebou ponesou celý život. Takže veškerá aktivita kolem nich musí být naplánovaná a co nejméně se měnící, aby měla pocit rodinného zázemí a bezpečí,“ řekl naprosto vážně, jakoby předčítal z nějaké neviditelné učebnici.
„Bezvadný, to jsem nevěděl,“ zaúpěl Scorpius. Albus se blahosklonně usmál.
„To nic – já se to taky musel naučit,“ konejšil blonďáka, kterému se zatmělo před očima.
Jeden Scorpiův kousek, zatímco jeho majitel seděl na botníku a přemítal o všech rozměrech slova hrůza, se během odstrojování kočárků nevzdával naděje, že Albus zaječí „Apríl!“. Začínal ovšem být silně ohrožený deprimující skutečností Albova počínání. Vypadalo to, že je tohle naprosto vážné a co hůř, trvalé.
„Víš co?“ ozval se Albus. „Podrž ji na chvíli.“
„Merline!“ vykřikl Scorpius zděšeně, zvedl v obranném gestu ruce a vyskočil na nohy tak rychle, že upadl do sedu. „Já přece nevím, jak se drží dítě!“
Albus ublíženě přitáhl dítě k sobě na hruď. Ochranitelsky hladil peřinku. Scorpiuse to rozčilovalo. Představa Albuse muchlajícího děťátka byla šílená. Skutečnost, že je plně na jejich straně a šišlá, by otřásla i trpělivostí sochy. Bylo to celé natolik fantaskní, že nikdy se nevzdávající naděje nadhodila možnost, že Scorpius usnul ve vlaku cestou k Potterovým a tohle je následek dnešní snídaně. Jenomže Scorpius si byl naprosto jistý, že nespí. Jeho sny by nemohly být tak nemilosrdné.
„Nemusíš být hned takový,“ bylo jediné, co ze sebe Al vypravil.
Scorpius povzdychnul. Ve skutečnosti se cítil ublíženě, protože si ho Albus dostatečně nevšímal a očividně nebyl důležitější, než láhev s mlékem. Ne, vlastně, ta byla o moc důležitější než on, poněvadž ji Albus se zoufalstvím v parku hledal. Scorpius si uvědomoval, že nesmyslně žárlí na dívky, které neumí ani chodit a slintají většinu své dosavadní existence, ale to sakra neznamenalo, že ho to neštve.
„Počkej, Corpie,“ pronesl Albus po chvíli smířlivě, „dám ji do košíku. Pomůžeš mi je přenést do obýváku. Lepší?“ zeptal se s nadějí. Scorpius přikývl. Košík měl držadlo, jež bylo stvořeno k chytání a držení. To bylo logické. To mu problémy nedělalo.
V obýváku seděl Harry Potter na pohovce a skrýval se za novinami. Scorpius si všiml, že jím donesený pugét někdo umístil do vázičky na stůl. Potěšilo ho to. Ostatně, Albus teď předá děti a bude jen jeho, že?
Albus opatrně odložil přenosku s Hazel na pohovku a převzal tu s Holy. Jemně se na ni usmál a postavil ji na roh stolu. Harry složil noviny a nešťastně se na mladíky podíval. Pak zakotvil na Scorpiovi pohledem plným účasti, kterým říkal: „Já vím, jak ti je.“
To už bylo opravdu příliš. Ne že nestačil Albus a jeho sestřičky, sáhodlouhé přednášky o starostech novorozenců a spolčování se s maminkami z celého světa, ještě je spřízněn s Harry Potterem ve chvíli nejvíc ponižující, tj. přichycen při starosti o dítě.
„Albie, odcházím umřít do tvé ložnice!“ oznámil pevně.
„Tak jo,“ pokrčil Albus rameny s připitomělým výrazem, za nějž mohla Holyina šmátrající ručička.
Scorpius bral schody po třech. Měl toho plné zuby. Když sebou plácnul na postel, uvědomil si, že na sobě stále má plášť. Vztekle s ním mrštil do kouta. Trochu ho to uklidnilo. Tak fajn, teď by mohl nepozorovaně vyskočit oknem… Převalil se na bok. To musí být způsobené tou vysokou koncentrací dětského pudru ve vzduchu, že ho napadají tak podivné nápady.
Albus přišel za několik minut.
„Táta říkal, že nevypadáš zrovna uvolněně. Děje se něco?“
Scorpius zatvrzele neodpovídal. Albus si lehnul vedle něj. Pohladil ho po vlasech jako zvířátko. Obvykle to fungovalo. Obvykle nebýval Scorpius konfrontován s batolaty.
„Hele, tak já tě tu nechám v klidu, jo? Měl bych přinést tvoje kufry nebo tak něco,“ dodal nejistě. Albus neuměl příliš chodit v těch jemných botkách trávení času s milovaným člověkem. Snažil se dělat věci, které by dělal, kdyby kolem nikdo nebyl. Třeba uklízet.
„Nevěděl jsem, že máš rád miminka,“ připustil Scorpius nervózně a posadil se. Albus se otočil ode dveří.
„Pro Merlina, nemám. Jak tě to napadlo?“
„Sám nevím,“ odpověděl sarkasticky. Albus si sedl vedle něj.
„Ty myslíš, že jsem…začal mít slabost pro děti? Přeskočilo ti?“ ptal se úplně vážně.
„Ano. Počkat… Cože?!“ vyjekl Scorpius nechápavě. Pak se přece jenom jeho myšlenky naladily na Albovo vlnovou délku. „Nepovažuju tě za pedofila!“ ohradil se zděšeně. „Jen…že najednou jsi tak nadšený. A šišláš,“ neodpustil si.
„Ale já nemám rád mimina,“ hájil se Albus klidně, „já mám rád Holy a Hazel.“
„Tak to mne vážně uklidňuje.“
„Podívej, ony jsou tak…nevinné. Tak roztomile závislé na nás ostatních. Vůbec se nebojí, protože neví, čeho by se měly bát. Potřebují mě. Kdybych chtěl, mohl bych jim neuvěřitelně ublížit a ony by si toho možná ani nevšimly! Mohl bych je nenávidět a Holy by na mne jen upírala zasněné vlhké oči…Trochu jako ty,“ dodal.
Scorpius ten zvědavý tón nepostřehl. Okamžitě odvrátil hlavu.
„Zajímalo by mne, co se ti hodí hlavou,“ pokračoval Albus.
„Vůbec nic!“ ujišťoval ho rozhodně. Ve skutečnosti se mu při Albových slovech rozlil v žaludku zvláštní pocit bolesti, prázdnoty a smutku. Oni nikdy žádné dítě mít nebudou. Ne, že by po tom Scorpius zas tolik toužil, ale šlo o ten pocit. Mít jistotu, že jste stvořili někoho, kdo je vámi, ovšem pořád je s láskou svobodný a objevuje svět pod vaší péčí.
Pohlédl na Albův melancholický obličej. Vždycky to byl…jen takový rozkošný truhlík, který ke všemu v životě přistupoval lehkovážně. Kdyby s hůlkou v ruce zapálil Zapovězený les, ještě po pěti minutách by tam překvapeně stál a nechápavě se ptal: „To vážně já?“ Rozhodně nebyl připravený obětovat určité věci. A Sco ho nemohl nutit.
„Albie, chtěl bys mít dítě?“ zeptal se potichu. Al pokrčil rameny.
„Asi ano.“
„Myslím, že se ti to splní. Najdeš si nějakou přítelkyni a budeš nesmírně šťastný otec.“
Albus chvíli mlčel. Pak se sklonil a přimáčkl Scorpia k posteli.
„Já myslím, že ne,“ odpověděl. Usmál se. „Já totiž miluju tebe.“
Scorpius ten následný polibek vnímal jako neuvěřitelně naléhavý. Naléhavost spočívala v tom, že kdyby se nesklonil Albus, Scorpius už by si ho nějak na sebe přitáhl.
„Takhle se ale mimina nedělaj,“ ucedil škodolibě, když mu Albie mezi polibky rozcuchával vlasy.
„Vážně? No, jsem ochotný to zjistit,“ pronesl nadšeně a rozjíveně.
A zjišťovali to celé dny.
„Konečně jsi dorazil!“ vykřiknul Albus, popadl květinu, aniž by ji vzal nějak víc na vědomí, a mrštil s ní do kouta, ačkoli se pravděpodobně snažil ledabyle zasáhnout botník.
„Vůbec si nesundavej kabát, půjdeme ven!“
„Že bys mne napřed třeba políbil,“ nadhodil Scorpius roztrpčeně.
„Jo, jasně,“ vzpomněl si Albus, lehce ho objal a lípl mu pusu na tvář. „A teď musím honem všechno připravit, abychom mohli jít!“
„Poslyš, kam vlastně jdeme?“ zeptal se Scorpius se strašlivým podezřením, když sledoval svého partnera pobíhat po předsíni, sbírat blíže neidentifikovatelné předměty a montovat jakési pojízdné konstrukce. Scorpiovy nejhorší obavy se potvrdily, jakmile do pokoje sešla i Giny Potterová se dvěma polstrovanými koši. Vypadala vyčerpaně.
„Chlapci, to jste vážně hodní, že mi pomůžete,“ usmála se, postavila koše opatrně na zem a zase odešla.
Scorpius ze sebe vyrazil zděšené: „My půjdeme ven s dětmi?“
Albus se k němu rozzářeně obrátil. O Scorpia se pokusily mdloby. Když mu Albie před deseti měsíci oznamoval, že jeho matka je těhotná, říkal to nervózním a nejistým hlasem. Scorpius ho utěšoval, chudáčka malého, že ano, že všechno bude v pořádku, když ta žena zvládla porodit už tři děti, další jí nemůže ublížit. Albus se přesto kabonil jak malý kluk. Občas temně prohodil něco o tom, že děti jsou hrozné – velké špatně hoří a malé propadnou roštem. Jenže od narození svých dvou sestřiček nemluvil o ničem jiném.
„Neboj se,“ přemlouval ho Albus, „vždyť to nic není. Podívej se na ně,“ dodal zasněně a přitáhl ho ke košíkům.
Celý jeho obličej se nad dvěma neuvěřitelně ošklivými růžovými uzlíky proměnil. Scorpius to viděl a rozesmutnilo ho to. Albie vypadal uvolněně a klidně, spokojeně a sladce. I kdyby se Scorpie rozkrájel, nevěřil, že by taky dokázal vyloudit podobný výraz.
„Tohle je Holy Potterová,“ ukázal Albus na miminko vlevo, „a tohle je Hazel Potterová.“ Pak znejistěl: „Tedy, alespoň myslím… Nebo je Hazel tahle? Ne, ne, určitě jsem to řekl správně. Tak, Holy, pojď se ukázat strýčkovi Corpiemu…“
Zvedl dítě z košíku a uložil si ho do náruče. Pořád měl stejný, zamyšlený a melancholický výraz. Těžko říct, jak se tvářila Holy, ale nezačala plakat a to bylo dobré znamení. Mávala jednou ručičkou, jako by se snažila dosáhnout na něco na Albově krku. Ten se dál usmíval a přistoupil těsně ke Scorpiovi.
„Vidíš? Je jediná, kdo kromě mě zdědil tátovy oči. Až povyroste, budu dělat všechno proto, aby se měla dobře.“
„Albi, máš i druhou sestru,“ upozornil Scorpius zoufale. To byl zlý sen.
„Jo,“ odpověděl Albus, ale nejspíš necítil žádnou další potřebu reakce.
Po chvilce, kdy Scorpius tiše trpěl, uložil Holy zpátky a košíky připevnil na pojízdné konstrukce, čímž z nich vznikly kočárky.
Venku bylo hezky, první jarní počasí. Scorpius by si nevšiml, ani kdyby z nebe pršely žáby. Snažil se totiž udržovat od Albuse odstup, poněvadž ten s fanatickým výrazem tlačil před sebou dvoj kočárek, pobrukoval si písničku a pohupoval se do rytmu. Bylo to příšerné – ještě příšernější, než když Scorpius manželům Potterovým vysvětloval, že ho miluje a proto je nejspíš nachytali in flagranti. Ten šílenec se dvěma miminky uprchnul od sv. Munga a Sco je tu jako rukojmí, rozumíte? Tak už mne někdo zachraňte…, prosil pohledem kolemjdoucí.
Maminky s kočárky, které je míjely, na ně kývaly, usmívaly se a sem tam prohodily slovo o tom, jak jsou dítka nádherná. Al jim rozveseleně a hrdě odpovídal. Scorpius se začínal cítit v menšině.
Albus celé procesí zavedl do malého parku. Bylo to přes kilometr chůze a Scorpius vděčně upadl na nejbližší lavičku. Na tenhle výlet nikdy nezapomene. Doufal, že teď Albus nezačne ještě krmit holuby nebo něco obdobně hrozného a…mudlovského. Al místo toho zaparkoval kočárky a kontroloval děťátka.
„Podívej se na ty andílky,“ zamumlal s tímtéž melancholickým úsměvem. „Obě hajinkají a mají zatnuté ručičky. Vy bojovnice…,“ rozplýval se.
„Albusi, jak to vlastně doma zvládáte?“ pokusil se Scorpius změnit téma.
Albus chvíli neodpovídal, pak se posadil vedle Scorpiuse a opřel se o něj.
„Docela dobře,“ řekl. Scorpius ho objal rukou kolem pasu. „Táta začal mnohem dýl zůstávat v práci, takže jsem doma s mámou a pomáhám jí. Lily ze školy napsala, že se hrozně těší, až Holy s Hazel uvidí o velikonočních prázdninách. Těším se na to taky, poněvadž se aspoň na chvíli vyspím.“
Scorpius úlevně vydechl. Tak takhle je to. Tohle je hysterie z nedostatku spánku! Přitáhl si Albuse ještě blíž. Výborně, s tím už se dá něco dělat.
Chvíli seděli na lavičce a Scorpius se snažil všemožně dělat, že ta bytost s rukou na držadle od kočárků je halucinace. Měl Albuse samozřejmě neuvěřitelně rád, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš.
Jakmile začal foukat vítr, vydali se k Potterům domů. Albus celou cestu vykládal, jak takové londýnské počasí nedělá holčičkám dobře a Sco se choulil v kožešinovém límci, doufaje, že utlumí alespoň slova jako plenky, výchova a ohřáté mléko.
„A uš šme doma, zlatíška,“ mumlal Albus, zatímco do předsíně vměstnával vozítka. Scorpius sledoval, jak se ten zázrak mudlovské techniky rozpojuje, a přál si být někde hodně daleko.
„Musíš to pořád dělat, Albie?“ zeptal se.
„Dělat co?“ nechápal oslovený a narovnal se. Asi to mělo vypadat mírně výhružně, ale o hlavu vyššímu Scorpiovi to připadalo komické.
„Šišlat a mluvit se stvořeními, které ti nerozumí ani slovo?“
Albus se zase trochu uvolněně nahrbil.
„Mluvit s dětmi je velmi důležité pro jejich budoucí vývoj. Neustále vnímají všechno, co se kolem nich děje, a v budoucnosti se podle toho bude utvářet veškerý charakter a pohled na svět. Navíc je důležité posilovat jejich vztah k rodině, neboť jsou citlivé na změny nálad lidí, které mají rády. Proto na ně musíme mluvit a být vlídní a přistupovat s jistou dávkou zvědavosti, jež jim může dodat pocit klidu a spřízněnosti. A nezapomínat na to, že všechno, co se v jejich životě stane teď, už si s sebou ponesou celý život. Takže veškerá aktivita kolem nich musí být naplánovaná a co nejméně se měnící, aby měla pocit rodinného zázemí a bezpečí,“ řekl naprosto vážně, jakoby předčítal z nějaké neviditelné učebnici.
„Bezvadný, to jsem nevěděl,“ zaúpěl Scorpius. Albus se blahosklonně usmál.
„To nic – já se to taky musel naučit,“ konejšil blonďáka, kterému se zatmělo před očima.
Jeden Scorpiův kousek, zatímco jeho majitel seděl na botníku a přemítal o všech rozměrech slova hrůza, se během odstrojování kočárků nevzdával naděje, že Albus zaječí „Apríl!“. Začínal ovšem být silně ohrožený deprimující skutečností Albova počínání. Vypadalo to, že je tohle naprosto vážné a co hůř, trvalé.
„Víš co?“ ozval se Albus. „Podrž ji na chvíli.“
„Merline!“ vykřikl Scorpius zděšeně, zvedl v obranném gestu ruce a vyskočil na nohy tak rychle, že upadl do sedu. „Já přece nevím, jak se drží dítě!“
Albus ublíženě přitáhl dítě k sobě na hruď. Ochranitelsky hladil peřinku. Scorpiuse to rozčilovalo. Představa Albuse muchlajícího děťátka byla šílená. Skutečnost, že je plně na jejich straně a šišlá, by otřásla i trpělivostí sochy. Bylo to celé natolik fantaskní, že nikdy se nevzdávající naděje nadhodila možnost, že Scorpius usnul ve vlaku cestou k Potterovým a tohle je následek dnešní snídaně. Jenomže Scorpius si byl naprosto jistý, že nespí. Jeho sny by nemohly být tak nemilosrdné.
„Nemusíš být hned takový,“ bylo jediné, co ze sebe Al vypravil.
Scorpius povzdychnul. Ve skutečnosti se cítil ublíženě, protože si ho Albus dostatečně nevšímal a očividně nebyl důležitější, než láhev s mlékem. Ne, vlastně, ta byla o moc důležitější než on, poněvadž ji Albus se zoufalstvím v parku hledal. Scorpius si uvědomoval, že nesmyslně žárlí na dívky, které neumí ani chodit a slintají většinu své dosavadní existence, ale to sakra neznamenalo, že ho to neštve.
„Počkej, Corpie,“ pronesl Albus po chvíli smířlivě, „dám ji do košíku. Pomůžeš mi je přenést do obýváku. Lepší?“ zeptal se s nadějí. Scorpius přikývl. Košík měl držadlo, jež bylo stvořeno k chytání a držení. To bylo logické. To mu problémy nedělalo.
V obýváku seděl Harry Potter na pohovce a skrýval se za novinami. Scorpius si všiml, že jím donesený pugét někdo umístil do vázičky na stůl. Potěšilo ho to. Ostatně, Albus teď předá děti a bude jen jeho, že?
Albus opatrně odložil přenosku s Hazel na pohovku a převzal tu s Holy. Jemně se na ni usmál a postavil ji na roh stolu. Harry složil noviny a nešťastně se na mladíky podíval. Pak zakotvil na Scorpiovi pohledem plným účasti, kterým říkal: „Já vím, jak ti je.“
To už bylo opravdu příliš. Ne že nestačil Albus a jeho sestřičky, sáhodlouhé přednášky o starostech novorozenců a spolčování se s maminkami z celého světa, ještě je spřízněn s Harry Potterem ve chvíli nejvíc ponižující, tj. přichycen při starosti o dítě.
„Albie, odcházím umřít do tvé ložnice!“ oznámil pevně.
„Tak jo,“ pokrčil Albus rameny s připitomělým výrazem, za nějž mohla Holyina šmátrající ručička.
Scorpius bral schody po třech. Měl toho plné zuby. Když sebou plácnul na postel, uvědomil si, že na sobě stále má plášť. Vztekle s ním mrštil do kouta. Trochu ho to uklidnilo. Tak fajn, teď by mohl nepozorovaně vyskočit oknem… Převalil se na bok. To musí být způsobené tou vysokou koncentrací dětského pudru ve vzduchu, že ho napadají tak podivné nápady.
Albus přišel za několik minut.
„Táta říkal, že nevypadáš zrovna uvolněně. Děje se něco?“
Scorpius zatvrzele neodpovídal. Albus si lehnul vedle něj. Pohladil ho po vlasech jako zvířátko. Obvykle to fungovalo. Obvykle nebýval Scorpius konfrontován s batolaty.
„Hele, tak já tě tu nechám v klidu, jo? Měl bych přinést tvoje kufry nebo tak něco,“ dodal nejistě. Albus neuměl příliš chodit v těch jemných botkách trávení času s milovaným člověkem. Snažil se dělat věci, které by dělal, kdyby kolem nikdo nebyl. Třeba uklízet.
„Nevěděl jsem, že máš rád miminka,“ připustil Scorpius nervózně a posadil se. Albus se otočil ode dveří.
„Pro Merlina, nemám. Jak tě to napadlo?“
„Sám nevím,“ odpověděl sarkasticky. Albus si sedl vedle něj.
„Ty myslíš, že jsem…začal mít slabost pro děti? Přeskočilo ti?“ ptal se úplně vážně.
„Ano. Počkat… Cože?!“ vyjekl Scorpius nechápavě. Pak se přece jenom jeho myšlenky naladily na Albovo vlnovou délku. „Nepovažuju tě za pedofila!“ ohradil se zděšeně. „Jen…že najednou jsi tak nadšený. A šišláš,“ neodpustil si.
„Ale já nemám rád mimina,“ hájil se Albus klidně, „já mám rád Holy a Hazel.“
„Tak to mne vážně uklidňuje.“
„Podívej, ony jsou tak…nevinné. Tak roztomile závislé na nás ostatních. Vůbec se nebojí, protože neví, čeho by se měly bát. Potřebují mě. Kdybych chtěl, mohl bych jim neuvěřitelně ublížit a ony by si toho možná ani nevšimly! Mohl bych je nenávidět a Holy by na mne jen upírala zasněné vlhké oči…Trochu jako ty,“ dodal.
Scorpius ten zvědavý tón nepostřehl. Okamžitě odvrátil hlavu.
„Zajímalo by mne, co se ti hodí hlavou,“ pokračoval Albus.
„Vůbec nic!“ ujišťoval ho rozhodně. Ve skutečnosti se mu při Albových slovech rozlil v žaludku zvláštní pocit bolesti, prázdnoty a smutku. Oni nikdy žádné dítě mít nebudou. Ne, že by po tom Scorpius zas tolik toužil, ale šlo o ten pocit. Mít jistotu, že jste stvořili někoho, kdo je vámi, ovšem pořád je s láskou svobodný a objevuje svět pod vaší péčí.
Pohlédl na Albův melancholický obličej. Vždycky to byl…jen takový rozkošný truhlík, který ke všemu v životě přistupoval lehkovážně. Kdyby s hůlkou v ruce zapálil Zapovězený les, ještě po pěti minutách by tam překvapeně stál a nechápavě se ptal: „To vážně já?“ Rozhodně nebyl připravený obětovat určité věci. A Sco ho nemohl nutit.
„Albie, chtěl bys mít dítě?“ zeptal se potichu. Al pokrčil rameny.
„Asi ano.“
„Myslím, že se ti to splní. Najdeš si nějakou přítelkyni a budeš nesmírně šťastný otec.“
Albus chvíli mlčel. Pak se sklonil a přimáčkl Scorpia k posteli.
„Já myslím, že ne,“ odpověděl. Usmál se. „Já totiž miluju tebe.“
Scorpius ten následný polibek vnímal jako neuvěřitelně naléhavý. Naléhavost spočívala v tom, že kdyby se nesklonil Albus, Scorpius už by si ho nějak na sebe přitáhl.
„Takhle se ale mimina nedělaj,“ ucedil škodolibě, když mu Albie mezi polibky rozcuchával vlasy.
„Vážně? No, jsem ochotný to zjistit,“ pronesl nadšeně a rozjíveně.
A zjišťovali to celé dny.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
