Výlet
15. 5. 2007
A/N: Velmi děkuji jednomu mému anglickému kamarádovi za poskytnutí jeho zážitků z cesty do ameriky.
Road trippin´ with my two favorite allies
fully loaded we got snacks and supplies
It´s time to leave this town
It´s time to steal away
Let´s go get lost
anywhere in the U.S.A
Let´s go get lost
Let´s go get lost…
Harry neměl ve zvyku Brouskovi odporovat. Proto když se řeklo, že je třeba poslat nějakého bystrozora na ministerstvo do Ameriky, a ukázalo se na něj, neměl námitky. Dokonce i přestože pak vyšlo najevo, že Ginny s malým Jamesem musí zůstat doma. Ale zase mohli jet Ron a Hermiona, takže Harry přímo toužil vypadnout na chvíli z domu.
Služební auto s Hermionou a Ronem pro něj přijelo rovnou před dům. Oba jeho nejlepší kamarádi vystoupili a zářivě se na něj usmívali. Ginny, stojící vedle něj a držící synka, jim úsměv váhavě oplatila. Hermiona se k ní rozeběhla.
„To je doba, co jsme se my dvě naposledy viděly!“ jásala a objala Ginny i s Jimim. „Tak vyprávěj! Jak se pořád máš?“
Harry zatím šel s Ronem nakládat kufry.
„To bude vejlet, kámo,“ zašeptal Ron a protočil oči. Nenápadně ukázal na Hermionu a naznačil něco ve smyslu, že po nich bude chtít, aby pracovali. Harry se usmál. Doufal, že bude zase s nimi a možná, že dovolenou po dvou letech vážně potřebuje.
„Hej! Tak jedem! Už je čas vypadnout z týhle díry!“ zaječel Ron na ženy. „Teda…promiň, nic proti, Harry,“ dodal rychle. Harry se vydal zpět za Ginny.
„Vždyť se to tu tak přece jmenuje, ne? Godrikova díra,“ odpověděl usměvavě a pokrčil rameny. Měl vážně dobrou náladu.
„…a neboj se, my ti tam Harryho nikde neztratíme!“ zasmála se Hermiona a naposledy Ginny objala, než se vrátila k Ronovi. Harry své manželce pohlédnul do tváře. Po jejím smutném pohledu ho nálada rychle opustila.
„Vrátím se brzo, slibuju,“ zašeptal. Ginny malátně přikývla. „Máme naloženo spoustu zásob a nespočetně chlebíčků od Molly, takže hlad nehrozí,“ pokusil se ji trošku rozveselit.
Zvedla s úsměvem hlavu. „Co se mě týče, tak se ve Spojených státech klidně ztrať. Ale dávej na sebe pozor…“ Snažila se to říkat bezstarostně. Usmál se, políbil ji, Jamesovi dal pusu na čelo a vydal se za svými kamarády, aby konečně mohli odjet na letiště.
Blue you sit so pretty
west of the one
sparkles light with yellow icing –
just a mirror for the sun
just a mirror for the sun
just a mirror for the sun
These smilling eyes are just a mirror for…
Harry v letadle přemýšlel a vzpomínal. Každý den, když se vracel z práce, ho večer co večer potkal stejně nádherný výjev, který by za nic na světě nevyměnil.
Ginny uvařila večeři a pak si šla sednout na verandu. Tam čekala, dokud se nevrátil. Její zoufalá tvář byla krásnější, než kdy před tím. Jakmile ho spatřila, vystřídalo se jí v obličeji několik grimas, ale jeho polibek je rozehnal a přinesl uvolnění napětí. Vždycky se usmála. V tu chvíli ji miloval tak, jak by nikdo jiný na světě už nedokázal. A miloval i tu chvíli před tím, než se otočila. Blýskavé světlo se žlutavým přelivem klouzalo po jejích vlasech a po její postavě, takže měla kolem sebe zlatavou záři jako víly z pohádek, o kterých četla Jamesovi.
Samozřejmě, že mu došlo, že tam sedí jen proto, že má o něj obavy. Že se bojí, aby se jednoho dne neobjevil místo něj někdo jiný. Ze začátku se zlobil. Přišlo mu, že mu nedůvěřuje a že ho má za slabocha, který se nechá zabít při první příležitosti. Vždyť přece porazil Voldemorta! Domů se proto vracel přesně na čas večeře, jen aby jí i sobě dokázal, že na to má. Pak se mu tohle její chování začalo zdát milé. Vracel se mnohem raději, když věděl, že ho někdo čeká. Ten pocit uklidňoval a hřál, stejně jako slunce, které v sobě Ginny odrážela. Kdykoliv se náhodou zpozdil, tak se omlouval a skutečně mu bylo líto, že ji nechal čekat. Po narození jejich syna Jamese se k tomu postavil jako k povinnosti. Milované a oddané povinnosti, ale pořád povinnosti. Chtěl, aby Ginny byla sluncem, i když v žádném západu nesedí. Aby se uměla tak krásně uvolnit, i když není v jejím dohledu. Aby občas přijala Hermionino pozvání a šly se společně někam pobavit.
Harry vyslechnul, že jsou někde v půlce Atlantiku, a pro sebe se usmál. Po tom, co si prožili, jí nemohl vyčítat strach. Ani to, že její oči se staly jenom zrcadlem.
So much as come before those battles lost and won
this life is shinning more forever in the sun
Now let us check our heads
and let us check the surf
staying high and dry´s
more trouble than it´s worth
in the sun
V Americe všem třem vymetli zrak. Sídlo ministerstva bylo v nějakém jižním státě, který měl stejně nevyslovitelné jméno jako jeho řeka. Dokonce i Hermiona váhala, když ho psala do dopisu Ginny. Celé ministerské sídlo bylo asi hodinu cesty od moře, které se téměř neustále barvilo pohádkovou modří, jakou si jen můžete přát na umělém reklamním obrázku z cestovní kanceláře. Na rozdíl od Anglie tam celou dobu zářilo slunce.
Ze začátku to bylo skvělé! Ron se mohl zbláznit z amerických děvčat, která se stále podivovala jeho vlasům, se smíchem je přirovnávala k ohni či právě slunci nad mořem a vůbec se motala kolem všeho nového a výskala nadšením, když jim Ron velmi ochotně vyprávěl o Anglii. Ne, že by podle Ronova či Harryho mínění byla nějak zvlášť hezká, ba naopak – radost by z nich měla Molly, protože už by si rozhodně nemohla stěžovat na jejich podvýživu. Hermiona jim samozřejmě každý den nezapomněla připomenout, že se oba chovají jak malí kluci, ale stejně se s nimi smála a pikniky u moře pokládala za něco úžasného. Když už pro nic, tak pro to slunce. V téhle zemi bylo všechno senzační, jak si brzy přivykli říkat, a spousta věcí k objevování. Chuť do toho nikomu nebrala ani Hermionina přednáška na téma odlišnosti kultur a snaze přiučit se novostem.
Po dvou týdnech to ale začalo být divné. Ministr kouzel s nimi mluvil za tu dobu jen jednou, pak se omluvil, že musí dořešit s prezidentem nějaké záležitosti, a odcestoval. Nikdo mu to nevyčítal, ale Harry byl čím dál víc nervóznější. Po šestnácti dnech už to nevydržel.
„Hermiono,“ prohlásil pevně a opřel se o stůl v jejím hotelovém pokoji, „můžeš mi vysvětlit, proč jsme vlastně tady? Co tu máme dělat?“ Ron zvedl hlavu z polštáře.
„No, Brousek říkal, že je samozřejmě tradiční posílat bystrozory…tak trošku na výměnu a v rámci dovolené do Spojených států. Udržuje to dobré vztahy mezi ministerstvy a tak. Proč se ptáš, Harry?“ zeptala se překvapeně. Harry se posadil vedle Rona.
„Dobře, tak já se zeptám, jinak – proč si ty myslíš, že tu jsme?“
„Protože bychom se měli snažit pochopit principy téhle země, naučit se něco od zdejších kouzelníků a v oplátku naučit něco zdejší bystrozory. Asi tak, řekla bych. Proč tě zajímá tohle?“ divila se dál.
„Cože to máme dělat?“ prohodil Ron. „Vždyť je to tady…senzační.“
„Právě proto, Hermiono,“ začal Harry a gestem poukázal na Ronovu odpověď. „Právě jsem vyslechnul deseti minutovou přednášku na téma hrozícího sucha. V dalších pěti minutách se mi dostalo objasnění, že výška toho a takového příboje ovlivňuje to a ono a bla, bla, bla. Podívej, na to fakt potřebují bystrozora, členku správní rady a ministra pro mezinárodní styky?“
„Nepřeháněj to s těma titulama,“ zrudnul Ron.
„Možná…možná, že nám jen chtějí vysvětlit, jak to u nich chodí. Vždyť víš, jak se nám to tady snaží všichni zpříjemnit…“ rozumovala Hermiona.
„Nebo je samotný už nebaví poslouchat to pořád dokola,“ odseknul Harry.
„Hele, co je?“ nechápal Ron. „V tom slunci ti takovýhle problémy za to nestojí. Měl by sis užívat, že pro jednou nemusíš lovit zločince.“
„Já bych radši ty zločince, Rone, i když to asi nepochopíš,“ Harry povzdychnul a natáhnul se. Oknem foukal do pokoje horký vánek. V Británii alespoň věděl, co se děje a skutečně mohl nějak zasáhnout. Připadal si užitečný. Tady jen celé dny chodili na ministerstvo, vyslechli si hlášení z předchozího dne a mohli jít dělat, co zachtěli. Ale to bylo také všechno, co jim dovolili. Asi měl Ron pravdu – tahle válka dopadla jako spoustu válek před ní. Nedala se zapsat ani jako vítězství, ani jako prohra, jelikož byl lord Voldemort sice poražen, ale Smrtijedů zůstávalo hodně. Nedůvěra, kterou zaseli, bohatě kvetla.
Ano, Harryho štvalo, že v téhle zemi žádnou válku neměli a chtějí jim mluvit do toho, jak situaci zvládnout. Nikdy si nemuseli dělat starosti…
Harry vstal. „Tak já se jdu podívat, jestli konečně dorazil ministr.“
Just a mirror for the sun
Just a mirror for the sun
These smilling eyes are just a mirror for…
„To je moje sestra?“ ozval se Ron překvapeně. Harry se k němu rychle obrátil. „Nikdy jsem si nevšiml, že by byla tak hezká,“ pokračoval Ron a zadíval se na fotku zblízka.
„Neslyšel jsem tě přijít,“ zamumlal Harry.
„Jo, protože jsi dobrých deset minut zíral na fotku Ginny, tebe, kočky a mého synovce. Vážně máte kočku?“
„Ta je sousedky,“ odbyl to Harry a ušklíbnul se. „Ginny je nádherná, proto jsem si jí vzal, ne?“ Odebral Ronovi fotku a šel ji schovat. Chvíli bylo ticho.
„Harry, už jsme tady…skoro měsíc,“ začal Ron, „ještě pár dní a pojedeme domů. Nevím sice, co ti tolik vadí –“
„Nic mi nevadí,“ přerušil ho Harry, „ale nechce se mi nechávat Ginny a syna samotné. Vím, že je to divný, ale prostě mám o ně strach, nic víc.“
„Jo, to chápu,“ zamumlal Ron a trochu ironicky pokračoval: „Taky bych se bál o křehkou matku, která dokáže jedním kouzlem udělat z někoho karbanátky a lidem v okruhu jednoho kilometru přivodit nepříjemné bolesti břicha. Upřímně, myslím, že se o ni Fred s Georgem postarají. A co se jich dvou týče, bál bych se jedině o to, aby Jamesovo první slovo nebylo prskavka.“
Harry se zasmál. „Ty, Rone, nic proti, ale Jamesovi budou dva a mluví už docela obstojně. Navíc, jeho první slovo bylo táta,“ dodal s náznakem hrdosti. Pak se usmál ještě o něco víc. „A co vůbec ty a Hermiona? Kdy do toho praštíte?“
„Nemluvili jsme o tom,“ odpověděl Ron vyhýbavě. „Mimo jiné, ministr kouzel se vrátil a něco nám prý chce,“ oznámil nepříliš nadšeně. Harry si ale pomyslel jen jedno: Konečně! Pak se bude moct k Ginny vrátit.
In big south we take some time to linger on
we free hunky dory´s got our snakefinger on
Now let us drink the stars
it´s time to steal away
Let´s go get lost
right here in U.S.A
Let´s go get lost
let´s go get lost…
„Tak vy jste ty angláni, co?“ ozval se muž u baru. Všichni k němu natočili hlavy. Měl už dost upito a jeho přítelkyně mu cosi naléhavě zadrmolila. Odbyl ji mávnutím ruky. „Vy jste nám tady přišli ukázat, jak máme dělat svou prácičku, co?“
„Nic takového jsme sem dělat nepřijeli,“ ohradila se Hermiona zamračeně.
„Tak k čemu tady sakra jste, co?“ pokračoval muž a zvedl se z barové stoličky.
„Jacku, nech toho, jsi opilý,“ domlouval mu se smíchem muž vpravo.
„A nejsem! Bych asi poznal, dybych byl opilej, co?!“ odseknul a otočil se zpátky na Harryho, Hermionu a Rona. „Už mne začíná pěkně štvát, že nám furt vopakujou, jak na vás máme bejt zasraně hodný. Že ste moc slavný a moc důležitý. Tam u vás seš ty, s tim klikyhákem na ksichtě, možná ňákej národní hrdina, ale tady u nás nejseš nic, co?“
„Vážně? To bych měl možná uvažovat o tom, že tu zůstanu napořád,“ odpověděl Harry s afektovaným úsměvem, ačkoliv si nebyl vědom, že je něčeho takového schopný. Řekl to i přes to, že mu Hermiona pod stolem přidupla podpatkem nohu. Prsty sevřel sklenici piva mnohem pevněji.
„Jo, jasně, naprostý hrdinové. Si přijedete sem a hrajete na nás ňáky velvyslance či co a mezitim vás určitě bere vztek, že si tady tak senzačně žijem, bez těch vašich ostrováckejch problémů, co?“
„No, jestli mám být upřímnej, tak jo,“ děl na to Harry a upil. To pití mu nijak zvlášť nechutnalo. Jmenovalo se Hvězdný nápoj a bylo to kouzelnické pivo, specialita téhle oblasti. Bylo hořké a zároveň krémově sladké. Když ho poprvé ochutnali, neodpustil si poznámku, že by tomu měli přezdívat Životní Zkušenost. A taky, že už to nikdy nechce ani vidět.
Na stole jim přistálo několik párátek. Celá hospoda pozorovala nenadále vzniklé představení.
„Tak já vám něco povim,“ oznámil Harry a postavil se. Hermiona naléhavě zaúpěla, ale ignoroval ji. „Bylo dohodnuto, že tu budeme něco přes tři týdny. A když tady kejsneme už přes měsíc, nelíbí se nám to o moc víc než vám. Chceme konečně domů, protože máme vlastní životy a vlastní rodiny a chceme je vidět. Netuším, co vás vede k tomu, že se nám tak zatraceně líbí kybicovat neschopný mamlasy, což beze sporu jste v otázce eliminování černé magie,“ ušklíbnul se. „Zní to jako vychloubání, ale vy prostě nemáte zkušenosti. My jsme si prošli válkou a její odporný skvrny si holt neseme s sebou. Na tom našem ostrově by jsme vás museli po částech sbírat! Proto jsme tady!“
„Chceš se prát, ty skrčku, co?!“ reagoval ten muž od baru. Harry svíral sklenici tak, až ho bolely články prstů.
„Ne,“ odpověděl, sáhnul do kapsy a vytáhnul hůlku, „jenže když to bude nutné…“
„Hele, nechte toho, jo?“ ozval se hospodský. „Nepotřebuju tady žádný problémy.“
„Vyřeším to,“ ozval se náhle Ron. „Jsem ministr pro kouzelnickou mezinárodní spolupráci, tak si s tím sakra poradím,“ postavil se a vrhnul po všech nervózní úsměv. Rozpřáhl ruce a velkomyslně zahulákal: „Pití podle chuti každému a na náš účet!“
Osazenstvo ho doprovodilo hlasitými ovacemi. Ron zrudnul a sesul se zpět na svou židli. Hermiona se na něj usmála a pokynula Harrymu k jeho místu. Harry zavrtěl hlavou a dopil pití.
„To pivo je odporný,“ řekl a odložil sklenici na stůl. Pak odešel.
V pokoji si sbalil věci a jednoduše se přemístil poblíž letiště, protože ochranná bariéra se rovnala nule.
Blue you sit so pretty
west of the one
sparkles light with yellow icing –
just a mirror for the sun
just a mirror for the sun
just a mirror for the sun
Harry táhnul všechna svá zavazadla zmenšené v jednom kufru, aby nevzbudil podezření taxikáře. Zaplatil a rozešel se k domovu. Zapadalo slunce a jejich střecha vypadala, jakoby po ní tančil oheň. Napřed ho to vylekalo, ale vzápětí se uklidnil a poddal se tomu známému pocitu relativního bezpečí.
Na verandě se mírně pohupovalo křeslo. Harry se zarazil uprostřed cesty. Po několika vteřinách zrychlil krok. Srdce mu bušilo jako splašené a všechno mu říkalo, že se něco děje. U sousedky hrálo rádio.
Harry se rozeběhl, zavazadlo upustil za sebou. Jakmile k Ginny v křesle doběhl, bez meškání poklekl a políbil ji. Když její rtíky polibek opětovaly, pocítil, jak z něj opadává veškeré napětí a stres posledních dní a hodin.
„Ahoj,“ řekla Ginny a otevřela oči. Pak se jí na tváři usadil zamyšlený výraz. „Děje se něco?“
„Ne, ne, vůbec nic,“ ujistil ji Harry a usmál se. Rukou jí pohladil po vlasech. Přemítal, jestli by takhle někdy bylo na dotyk cítit slunce. Lesklé, hebounké, nádherné, živoucí…
„Tváříš se divně,“ pokračovala Ginny a zívla. Harry se postavil na nohy. Rozhlédl se kolem sebe a nezaznamenal téměř žádnou změnu, snad jen, že Jamesovo autíčko leželo převrácené poblíž prvního schodu. Podíval se zpět na Ginny. Přemýšlivě si ho měřila, skoro se zdálo, že mu chce něco říct, ale nejspíš se k tomu neodhodlá.
„Chyběla jsi mi.“
„Ty mně taky,“ odpověděla a smutně se usmála. „A Jamesovi nejvíc.“
Harry si k ní znovu klekl. „Slibuju, že už nikdy nikam nepojedu!“
„Neblázni,“ odbyla ho a postavila se. „Musíš pracovat.“
„Nemusím. Na všechny se vykašlu! Chci být s tebou…“
„Kdo jsi a co jsi v Americe udělal s mým manželem?“ ozvala se zvědavě. „Napřed aby tě člověk doma držel řetězem a teď taková změna? Proč?“ zeptala se a objala ho.
Harry jí položil hlavu na rameno. Slunce mu svítilo do očí.
„Miluju tě,“ řekl po chvíli. Ginny mu přejela rukou po zádech.
„To musela bejt hrůza, v tý Americe,“ zavtipkovala. Potom políbila Harryho na krk. „Vždyť já vím, už jsi mi to tolikrát řekl. Když mne pustíš, něco ti ukuchtím, ale jestli ne, nic nedostaneš a basta.“
Ušklíbnul se na ni a propustil ji ze svého sevření. Díval se, jak odchází, a natočil se zády ke slunci. Chvíli mlčenlivě sledoval svůj stín na podlaze. Napadlo ho, jestli tady Ginny seděla každý večer a čekala ho. Jestli se místo od něj nechávala hladit sluncem a chladným anglickým větrem. Nutně by se něčím potřeboval ujistit, že to tak nebylo. Že si Ginny bez něj někam vyšla a bavila se.
Harry potřásl hlavou. Žárlit na věrnost manželky asi bude nemoc. Došel pro svoje kufry, naposledy se přimhouřeně podíval do slunečního kotouče a usmál se. Ještě se dneska nepozdravil s Jamesem a na něj přeci svítilo stejné slunce jako na všechny na světě.
These smilling eyes are just a mirror for,
these smilling eyes are just a mirror for.
Your smilling eyes are just a mirror for…
Road trippin´ with my two favorite allies
fully loaded we got snacks and supplies
It´s time to leave this town
It´s time to steal away
Let´s go get lost
anywhere in the U.S.A
Let´s go get lost
Let´s go get lost…
Harry neměl ve zvyku Brouskovi odporovat. Proto když se řeklo, že je třeba poslat nějakého bystrozora na ministerstvo do Ameriky, a ukázalo se na něj, neměl námitky. Dokonce i přestože pak vyšlo najevo, že Ginny s malým Jamesem musí zůstat doma. Ale zase mohli jet Ron a Hermiona, takže Harry přímo toužil vypadnout na chvíli z domu.
Služební auto s Hermionou a Ronem pro něj přijelo rovnou před dům. Oba jeho nejlepší kamarádi vystoupili a zářivě se na něj usmívali. Ginny, stojící vedle něj a držící synka, jim úsměv váhavě oplatila. Hermiona se k ní rozeběhla.
„To je doba, co jsme se my dvě naposledy viděly!“ jásala a objala Ginny i s Jimim. „Tak vyprávěj! Jak se pořád máš?“
Harry zatím šel s Ronem nakládat kufry.
„To bude vejlet, kámo,“ zašeptal Ron a protočil oči. Nenápadně ukázal na Hermionu a naznačil něco ve smyslu, že po nich bude chtít, aby pracovali. Harry se usmál. Doufal, že bude zase s nimi a možná, že dovolenou po dvou letech vážně potřebuje.
„Hej! Tak jedem! Už je čas vypadnout z týhle díry!“ zaječel Ron na ženy. „Teda…promiň, nic proti, Harry,“ dodal rychle. Harry se vydal zpět za Ginny.
„Vždyť se to tu tak přece jmenuje, ne? Godrikova díra,“ odpověděl usměvavě a pokrčil rameny. Měl vážně dobrou náladu.
„…a neboj se, my ti tam Harryho nikde neztratíme!“ zasmála se Hermiona a naposledy Ginny objala, než se vrátila k Ronovi. Harry své manželce pohlédnul do tváře. Po jejím smutném pohledu ho nálada rychle opustila.
„Vrátím se brzo, slibuju,“ zašeptal. Ginny malátně přikývla. „Máme naloženo spoustu zásob a nespočetně chlebíčků od Molly, takže hlad nehrozí,“ pokusil se ji trošku rozveselit.
Zvedla s úsměvem hlavu. „Co se mě týče, tak se ve Spojených státech klidně ztrať. Ale dávej na sebe pozor…“ Snažila se to říkat bezstarostně. Usmál se, políbil ji, Jamesovi dal pusu na čelo a vydal se za svými kamarády, aby konečně mohli odjet na letiště.
Blue you sit so pretty
west of the one
sparkles light with yellow icing –
just a mirror for the sun
just a mirror for the sun
just a mirror for the sun
These smilling eyes are just a mirror for…
Harry v letadle přemýšlel a vzpomínal. Každý den, když se vracel z práce, ho večer co večer potkal stejně nádherný výjev, který by za nic na světě nevyměnil.
Ginny uvařila večeři a pak si šla sednout na verandu. Tam čekala, dokud se nevrátil. Její zoufalá tvář byla krásnější, než kdy před tím. Jakmile ho spatřila, vystřídalo se jí v obličeji několik grimas, ale jeho polibek je rozehnal a přinesl uvolnění napětí. Vždycky se usmála. V tu chvíli ji miloval tak, jak by nikdo jiný na světě už nedokázal. A miloval i tu chvíli před tím, než se otočila. Blýskavé světlo se žlutavým přelivem klouzalo po jejích vlasech a po její postavě, takže měla kolem sebe zlatavou záři jako víly z pohádek, o kterých četla Jamesovi.
Samozřejmě, že mu došlo, že tam sedí jen proto, že má o něj obavy. Že se bojí, aby se jednoho dne neobjevil místo něj někdo jiný. Ze začátku se zlobil. Přišlo mu, že mu nedůvěřuje a že ho má za slabocha, který se nechá zabít při první příležitosti. Vždyť přece porazil Voldemorta! Domů se proto vracel přesně na čas večeře, jen aby jí i sobě dokázal, že na to má. Pak se mu tohle její chování začalo zdát milé. Vracel se mnohem raději, když věděl, že ho někdo čeká. Ten pocit uklidňoval a hřál, stejně jako slunce, které v sobě Ginny odrážela. Kdykoliv se náhodou zpozdil, tak se omlouval a skutečně mu bylo líto, že ji nechal čekat. Po narození jejich syna Jamese se k tomu postavil jako k povinnosti. Milované a oddané povinnosti, ale pořád povinnosti. Chtěl, aby Ginny byla sluncem, i když v žádném západu nesedí. Aby se uměla tak krásně uvolnit, i když není v jejím dohledu. Aby občas přijala Hermionino pozvání a šly se společně někam pobavit.
Harry vyslechnul, že jsou někde v půlce Atlantiku, a pro sebe se usmál. Po tom, co si prožili, jí nemohl vyčítat strach. Ani to, že její oči se staly jenom zrcadlem.
So much as come before those battles lost and won
this life is shinning more forever in the sun
Now let us check our heads
and let us check the surf
staying high and dry´s
more trouble than it´s worth
in the sun
V Americe všem třem vymetli zrak. Sídlo ministerstva bylo v nějakém jižním státě, který měl stejně nevyslovitelné jméno jako jeho řeka. Dokonce i Hermiona váhala, když ho psala do dopisu Ginny. Celé ministerské sídlo bylo asi hodinu cesty od moře, které se téměř neustále barvilo pohádkovou modří, jakou si jen můžete přát na umělém reklamním obrázku z cestovní kanceláře. Na rozdíl od Anglie tam celou dobu zářilo slunce.
Ze začátku to bylo skvělé! Ron se mohl zbláznit z amerických děvčat, která se stále podivovala jeho vlasům, se smíchem je přirovnávala k ohni či právě slunci nad mořem a vůbec se motala kolem všeho nového a výskala nadšením, když jim Ron velmi ochotně vyprávěl o Anglii. Ne, že by podle Ronova či Harryho mínění byla nějak zvlášť hezká, ba naopak – radost by z nich měla Molly, protože už by si rozhodně nemohla stěžovat na jejich podvýživu. Hermiona jim samozřejmě každý den nezapomněla připomenout, že se oba chovají jak malí kluci, ale stejně se s nimi smála a pikniky u moře pokládala za něco úžasného. Když už pro nic, tak pro to slunce. V téhle zemi bylo všechno senzační, jak si brzy přivykli říkat, a spousta věcí k objevování. Chuť do toho nikomu nebrala ani Hermionina přednáška na téma odlišnosti kultur a snaze přiučit se novostem.
Po dvou týdnech to ale začalo být divné. Ministr kouzel s nimi mluvil za tu dobu jen jednou, pak se omluvil, že musí dořešit s prezidentem nějaké záležitosti, a odcestoval. Nikdo mu to nevyčítal, ale Harry byl čím dál víc nervóznější. Po šestnácti dnech už to nevydržel.
„Hermiono,“ prohlásil pevně a opřel se o stůl v jejím hotelovém pokoji, „můžeš mi vysvětlit, proč jsme vlastně tady? Co tu máme dělat?“ Ron zvedl hlavu z polštáře.
„No, Brousek říkal, že je samozřejmě tradiční posílat bystrozory…tak trošku na výměnu a v rámci dovolené do Spojených států. Udržuje to dobré vztahy mezi ministerstvy a tak. Proč se ptáš, Harry?“ zeptala se překvapeně. Harry se posadil vedle Rona.
„Dobře, tak já se zeptám, jinak – proč si ty myslíš, že tu jsme?“
„Protože bychom se měli snažit pochopit principy téhle země, naučit se něco od zdejších kouzelníků a v oplátku naučit něco zdejší bystrozory. Asi tak, řekla bych. Proč tě zajímá tohle?“ divila se dál.
„Cože to máme dělat?“ prohodil Ron. „Vždyť je to tady…senzační.“
„Právě proto, Hermiono,“ začal Harry a gestem poukázal na Ronovu odpověď. „Právě jsem vyslechnul deseti minutovou přednášku na téma hrozícího sucha. V dalších pěti minutách se mi dostalo objasnění, že výška toho a takového příboje ovlivňuje to a ono a bla, bla, bla. Podívej, na to fakt potřebují bystrozora, členku správní rady a ministra pro mezinárodní styky?“
„Nepřeháněj to s těma titulama,“ zrudnul Ron.
„Možná…možná, že nám jen chtějí vysvětlit, jak to u nich chodí. Vždyť víš, jak se nám to tady snaží všichni zpříjemnit…“ rozumovala Hermiona.
„Nebo je samotný už nebaví poslouchat to pořád dokola,“ odseknul Harry.
„Hele, co je?“ nechápal Ron. „V tom slunci ti takovýhle problémy za to nestojí. Měl by sis užívat, že pro jednou nemusíš lovit zločince.“
„Já bych radši ty zločince, Rone, i když to asi nepochopíš,“ Harry povzdychnul a natáhnul se. Oknem foukal do pokoje horký vánek. V Británii alespoň věděl, co se děje a skutečně mohl nějak zasáhnout. Připadal si užitečný. Tady jen celé dny chodili na ministerstvo, vyslechli si hlášení z předchozího dne a mohli jít dělat, co zachtěli. Ale to bylo také všechno, co jim dovolili. Asi měl Ron pravdu – tahle válka dopadla jako spoustu válek před ní. Nedala se zapsat ani jako vítězství, ani jako prohra, jelikož byl lord Voldemort sice poražen, ale Smrtijedů zůstávalo hodně. Nedůvěra, kterou zaseli, bohatě kvetla.
Ano, Harryho štvalo, že v téhle zemi žádnou válku neměli a chtějí jim mluvit do toho, jak situaci zvládnout. Nikdy si nemuseli dělat starosti…
Harry vstal. „Tak já se jdu podívat, jestli konečně dorazil ministr.“
Just a mirror for the sun
Just a mirror for the sun
These smilling eyes are just a mirror for…
„To je moje sestra?“ ozval se Ron překvapeně. Harry se k němu rychle obrátil. „Nikdy jsem si nevšiml, že by byla tak hezká,“ pokračoval Ron a zadíval se na fotku zblízka.
„Neslyšel jsem tě přijít,“ zamumlal Harry.
„Jo, protože jsi dobrých deset minut zíral na fotku Ginny, tebe, kočky a mého synovce. Vážně máte kočku?“
„Ta je sousedky,“ odbyl to Harry a ušklíbnul se. „Ginny je nádherná, proto jsem si jí vzal, ne?“ Odebral Ronovi fotku a šel ji schovat. Chvíli bylo ticho.
„Harry, už jsme tady…skoro měsíc,“ začal Ron, „ještě pár dní a pojedeme domů. Nevím sice, co ti tolik vadí –“
„Nic mi nevadí,“ přerušil ho Harry, „ale nechce se mi nechávat Ginny a syna samotné. Vím, že je to divný, ale prostě mám o ně strach, nic víc.“
„Jo, to chápu,“ zamumlal Ron a trochu ironicky pokračoval: „Taky bych se bál o křehkou matku, která dokáže jedním kouzlem udělat z někoho karbanátky a lidem v okruhu jednoho kilometru přivodit nepříjemné bolesti břicha. Upřímně, myslím, že se o ni Fred s Georgem postarají. A co se jich dvou týče, bál bych se jedině o to, aby Jamesovo první slovo nebylo prskavka.“
Harry se zasmál. „Ty, Rone, nic proti, ale Jamesovi budou dva a mluví už docela obstojně. Navíc, jeho první slovo bylo táta,“ dodal s náznakem hrdosti. Pak se usmál ještě o něco víc. „A co vůbec ty a Hermiona? Kdy do toho praštíte?“
„Nemluvili jsme o tom,“ odpověděl Ron vyhýbavě. „Mimo jiné, ministr kouzel se vrátil a něco nám prý chce,“ oznámil nepříliš nadšeně. Harry si ale pomyslel jen jedno: Konečně! Pak se bude moct k Ginny vrátit.
In big south we take some time to linger on
we free hunky dory´s got our snakefinger on
Now let us drink the stars
it´s time to steal away
Let´s go get lost
right here in U.S.A
Let´s go get lost
let´s go get lost…
„Tak vy jste ty angláni, co?“ ozval se muž u baru. Všichni k němu natočili hlavy. Měl už dost upito a jeho přítelkyně mu cosi naléhavě zadrmolila. Odbyl ji mávnutím ruky. „Vy jste nám tady přišli ukázat, jak máme dělat svou prácičku, co?“
„Nic takového jsme sem dělat nepřijeli,“ ohradila se Hermiona zamračeně.
„Tak k čemu tady sakra jste, co?“ pokračoval muž a zvedl se z barové stoličky.
„Jacku, nech toho, jsi opilý,“ domlouval mu se smíchem muž vpravo.
„A nejsem! Bych asi poznal, dybych byl opilej, co?!“ odseknul a otočil se zpátky na Harryho, Hermionu a Rona. „Už mne začíná pěkně štvát, že nám furt vopakujou, jak na vás máme bejt zasraně hodný. Že ste moc slavný a moc důležitý. Tam u vás seš ty, s tim klikyhákem na ksichtě, možná ňákej národní hrdina, ale tady u nás nejseš nic, co?“
„Vážně? To bych měl možná uvažovat o tom, že tu zůstanu napořád,“ odpověděl Harry s afektovaným úsměvem, ačkoliv si nebyl vědom, že je něčeho takového schopný. Řekl to i přes to, že mu Hermiona pod stolem přidupla podpatkem nohu. Prsty sevřel sklenici piva mnohem pevněji.
„Jo, jasně, naprostý hrdinové. Si přijedete sem a hrajete na nás ňáky velvyslance či co a mezitim vás určitě bere vztek, že si tady tak senzačně žijem, bez těch vašich ostrováckejch problémů, co?“
„No, jestli mám být upřímnej, tak jo,“ děl na to Harry a upil. To pití mu nijak zvlášť nechutnalo. Jmenovalo se Hvězdný nápoj a bylo to kouzelnické pivo, specialita téhle oblasti. Bylo hořké a zároveň krémově sladké. Když ho poprvé ochutnali, neodpustil si poznámku, že by tomu měli přezdívat Životní Zkušenost. A taky, že už to nikdy nechce ani vidět.
Na stole jim přistálo několik párátek. Celá hospoda pozorovala nenadále vzniklé představení.
„Tak já vám něco povim,“ oznámil Harry a postavil se. Hermiona naléhavě zaúpěla, ale ignoroval ji. „Bylo dohodnuto, že tu budeme něco přes tři týdny. A když tady kejsneme už přes měsíc, nelíbí se nám to o moc víc než vám. Chceme konečně domů, protože máme vlastní životy a vlastní rodiny a chceme je vidět. Netuším, co vás vede k tomu, že se nám tak zatraceně líbí kybicovat neschopný mamlasy, což beze sporu jste v otázce eliminování černé magie,“ ušklíbnul se. „Zní to jako vychloubání, ale vy prostě nemáte zkušenosti. My jsme si prošli válkou a její odporný skvrny si holt neseme s sebou. Na tom našem ostrově by jsme vás museli po částech sbírat! Proto jsme tady!“
„Chceš se prát, ty skrčku, co?!“ reagoval ten muž od baru. Harry svíral sklenici tak, až ho bolely články prstů.
„Ne,“ odpověděl, sáhnul do kapsy a vytáhnul hůlku, „jenže když to bude nutné…“
„Hele, nechte toho, jo?“ ozval se hospodský. „Nepotřebuju tady žádný problémy.“
„Vyřeším to,“ ozval se náhle Ron. „Jsem ministr pro kouzelnickou mezinárodní spolupráci, tak si s tím sakra poradím,“ postavil se a vrhnul po všech nervózní úsměv. Rozpřáhl ruce a velkomyslně zahulákal: „Pití podle chuti každému a na náš účet!“
Osazenstvo ho doprovodilo hlasitými ovacemi. Ron zrudnul a sesul se zpět na svou židli. Hermiona se na něj usmála a pokynula Harrymu k jeho místu. Harry zavrtěl hlavou a dopil pití.
„To pivo je odporný,“ řekl a odložil sklenici na stůl. Pak odešel.
V pokoji si sbalil věci a jednoduše se přemístil poblíž letiště, protože ochranná bariéra se rovnala nule.
Blue you sit so pretty
west of the one
sparkles light with yellow icing –
just a mirror for the sun
just a mirror for the sun
just a mirror for the sun
Harry táhnul všechna svá zavazadla zmenšené v jednom kufru, aby nevzbudil podezření taxikáře. Zaplatil a rozešel se k domovu. Zapadalo slunce a jejich střecha vypadala, jakoby po ní tančil oheň. Napřed ho to vylekalo, ale vzápětí se uklidnil a poddal se tomu známému pocitu relativního bezpečí.
Na verandě se mírně pohupovalo křeslo. Harry se zarazil uprostřed cesty. Po několika vteřinách zrychlil krok. Srdce mu bušilo jako splašené a všechno mu říkalo, že se něco děje. U sousedky hrálo rádio.
Harry se rozeběhl, zavazadlo upustil za sebou. Jakmile k Ginny v křesle doběhl, bez meškání poklekl a políbil ji. Když její rtíky polibek opětovaly, pocítil, jak z něj opadává veškeré napětí a stres posledních dní a hodin.
„Ahoj,“ řekla Ginny a otevřela oči. Pak se jí na tváři usadil zamyšlený výraz. „Děje se něco?“
„Ne, ne, vůbec nic,“ ujistil ji Harry a usmál se. Rukou jí pohladil po vlasech. Přemítal, jestli by takhle někdy bylo na dotyk cítit slunce. Lesklé, hebounké, nádherné, živoucí…
„Tváříš se divně,“ pokračovala Ginny a zívla. Harry se postavil na nohy. Rozhlédl se kolem sebe a nezaznamenal téměř žádnou změnu, snad jen, že Jamesovo autíčko leželo převrácené poblíž prvního schodu. Podíval se zpět na Ginny. Přemýšlivě si ho měřila, skoro se zdálo, že mu chce něco říct, ale nejspíš se k tomu neodhodlá.
„Chyběla jsi mi.“
„Ty mně taky,“ odpověděla a smutně se usmála. „A Jamesovi nejvíc.“
Harry si k ní znovu klekl. „Slibuju, že už nikdy nikam nepojedu!“
„Neblázni,“ odbyla ho a postavila se. „Musíš pracovat.“
„Nemusím. Na všechny se vykašlu! Chci být s tebou…“
„Kdo jsi a co jsi v Americe udělal s mým manželem?“ ozvala se zvědavě. „Napřed aby tě člověk doma držel řetězem a teď taková změna? Proč?“ zeptala se a objala ho.
Harry jí položil hlavu na rameno. Slunce mu svítilo do očí.
„Miluju tě,“ řekl po chvíli. Ginny mu přejela rukou po zádech.
„To musela bejt hrůza, v tý Americe,“ zavtipkovala. Potom políbila Harryho na krk. „Vždyť já vím, už jsi mi to tolikrát řekl. Když mne pustíš, něco ti ukuchtím, ale jestli ne, nic nedostaneš a basta.“
Ušklíbnul se na ni a propustil ji ze svého sevření. Díval se, jak odchází, a natočil se zády ke slunci. Chvíli mlčenlivě sledoval svůj stín na podlaze. Napadlo ho, jestli tady Ginny seděla každý večer a čekala ho. Jestli se místo od něj nechávala hladit sluncem a chladným anglickým větrem. Nutně by se něčím potřeboval ujistit, že to tak nebylo. Že si Ginny bez něj někam vyšla a bavila se.
Harry potřásl hlavou. Žárlit na věrnost manželky asi bude nemoc. Došel pro svoje kufry, naposledy se přimhouřeně podíval do slunečního kotouče a usmál se. Ještě se dneska nepozdravil s Jamesem a na něj přeci svítilo stejné slunce jako na všechny na světě.
These smilling eyes are just a mirror for,
these smilling eyes are just a mirror for.
Your smilling eyes are just a mirror for…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
