Tofiam - born to be wild!!!!!!!

Mladík si na posteli vedle něj objímal kolena. Černé vlasy mu padaly do obličeje. Za oknem byla bouřka a vítr třásl stromy v zahradě. Bylo naprosto jasně vidět, jak se jim listy třesou a mladík k nim upral zrak. Harry věděl, že by měl něco říct, ale nic ho nenapadalo.
,,Jak tě to napadlo?“ zeptal se nakonec.
,,Prostě napadlo,“ odpověděl a pokrčil rameny. ,,To, že se jmenuju Tom, není zárukou toho, že se občas nebudu cítit osamělý.“
Hary mu pohlédl do tváře, která se teď usmívala. Byl to první vřelý náznak lidskosti, jež přišel po hodně dlouhé době. Harryho to uklidnilo.
,,A řekneš mi ten příběh, Tome?“
Oslovený mladík přikývl a na tváři se mu zalesklo světlo.
,,Jednou byl kdysi chlapec, který měl sytou, čistou auru, ale jak se tak stává, někdo mu ji vzal. Ušpinila se, jako se špiní látka, když po ní někdo šlape. Jednoho dne, když jsem v dešti poslouchal jeho pokorné sténání, řekl: Ovineš mne svýma rukama, kdybych padal? Byl tak zoufale vylekaný. Sžírala ho nejistota.“ Tom se teď obrátil přímo na Harryho. ,,Pamatuj na to. Nezapomeň na to. Vzpomínáš, když pro nás bylo všechno tak krásné? Už znovu ne, už ne znova a zas, ale tehdy jsme ztratili svou auru.“
Harryho zamrazilo. Aby se toho pocitu zbavil, zeptal se: ,,Ten chlapec byl sám?“
Tom se shovívavě usmál.
,,Ne, nebyl. Ti kolem něj ale nebyli dobří. Neměli aury. Říkali, že je to utrpení pro jejich oči, ale on by nikdy nepoznal, že se naplnili pomstou stejně, jako svou vlastní necudností. Řekl mi: Teď se cítím mnohem víc zoufale osamělý, dokonce přestože mně vinou svýma rukama, jako bych kdysi padnul.“ Tom zaťal ruku v pěst. ,,Pamatuj na to. Nezapomeň na to. Vzpomínáš, když pro nás bylo všechno tak krásné? Už znovu ne, už ne znova a zas, ale tehdy jsme ztratili svou zář.“
,,Nezapomenu!“ sliboval Harry, aby nějak přerušil Tomův hlas, který se změnil ve stále dokola se opakující mumlání.
,,Pamatuj na to. Nezapomeň na to. Vzpomínáš, když pro nás bylo všechno tak krásné? Už znovu ne, už ne znova a zas, ale tehdy jsme ztratili svou zář…svou zář…“
Harry si rukama snažil zacpat uši. Nemohl Toma nijak umlčet. Pokoj byl hrozivě prázdný, jen ta postel a na ní oni dva.
Za oknem bubnoval déšť.
,,Byl tak krásný…“ zamumlal Tom znenadání. ,,Říkali, že je to utrpení pro jejich oči, ale on by nikdy nepoznal, že si žádali pomstu stejně, jako svou vlastní… svou vlastní necudnost…“ dodal a opět se natočil k Harrymu. Přestože se mu z očí koulely slzy, usmíval se. Harryho to nedojalo. Ježily se mu vlasy v zátylku. Pak ho Tom bolestivě dloubl do ramene.
,,Vstávej! No tak, vstávej! Prosím!“

Harry otevřel oči. V ložnici byla tma. Slyšel déšť, ale v šoku z probuzení nevěděl, kde je okno. Něco před sebou matně rozeznával. Sáhnul na to. Byla to hebká saténová látka.
,,Tati! Prosím, pojď se mnou!“ zavřískl pisklavý dětský hlásek, látka se mu vysmekla a dvě maličké ruce uchopily jeho prsty v marné snaze vytáhnout ho z postele. Harry zatřepal hlavou a přitáhnul dítě k sobě. Slyšel hluk bouřky, bouchnutí z horního patra a vzlykot zřejmě Albuse, který ho probudil. Slyšel Tomův hlas: ,,Pamatuj…“ Potřeboval by ticho. Přepadla ho panika. Co když se smrtijedi vrátili?!
,,Počkej, Ale. Podej mi brýle. Jsou na stolku, u lampičky. Kde je Giny? Co se děje?“ zeptal se zmateně a snažil se při tom sám sebe uklidnit. S brýlemi rozeznal v okolní temnotě obrysy nábytku a třesoucí se postavu svého syna.
,,Teta Hermiona vylezla z krbu!“ vykřikl Albus. Cože? pomyslel si Harry. ,,Smála se! Říkala… ří-říkala, že ty…“ Al samým rozrušením nemohl dokončit větu a znovu se rozbrečel na celé kolo. Náhle skočil Harrymu kolem krku a povalil ho na polštář.
,,Já nechci, abyste umřeli!“ křičel co nejhlasitěji.
Harry nechápal vůbec nic. Sevřel Albuse do náruče a pokusil se s ním posadit. Nakonec se mu to povedlo a opatrně se – se synem stále přitisknutým jako klíště – vyhrabal z postele.
,,Ale, uklidni se,“ zamumlal a udělal dva kroky ke dveřím. ,,Kde je máma?“
,,Šla do pokoje! Říkala, že tě nemám budit. Říkala, že se budeš zlobit! Já se bojím!“ vzlykal v odpověď. Harry se zastavil a přemýšlel. Kdyby se něco dělo, Ginny by ho nejspíš probudila. Rázně postavil syna na zem a kleknul si k němu.
,,Ale, podívej se na mne. Jak – vypadala – teta – Hermiona?“
,,Já nevím,“ řekl chlapec zoufale. Křečovitě chytil otce za ruku. ,,Pojď do pokojíčku! Prosím!“ Harry se nechal táhnout chodbou a po schodech nahoru, do prvního patra. Na odpočívadle se choulily jeho zbylé děti. Pětiletý James se snažil udržet roční Lily.
Jakmile spatřil svého bratra a otce přicházet, téměř na ni zapomněl a rozeběhl se k nim tak rychle, že málem zakopnul i s miminkem v náruči.
,,Hej, mistře, zadrž!“ zarazil ho Harry. Lily samozřejmě křičela, co jí její malé plíce stačily. Setřásl Albuse a pokusil se ji vzít do náruče. Bylo to ale poměrně obtížné, protože se mu oba chlapci pověsili za nohavice a on cítil, jak mu je táhnou dolů.
,,Hej!“ křikl znovu, aby je utišil. Zvedli k němu obličeje. Harry si popotáhl kalhoty. ,,Jamesi, co se tady děje? Proč jsi se sestrou na chodbě?“ otázal se a začal bezděčně pohupovat Lily.
,,Máma bojuje s tetou Hermionou,“ odpověděl James potom, co si utřel slzy. ,,Stal se z ní obrovský odporný červ!“
,,Cože?“ nechápal Harry. ,,Víte co? Pohlídejte Lily, já jdu dovnitř –“ ještě než to dořekl, přehlušili ho výkřiky nejhlubšího děsu a zoufalství obou synů. S největším sebezapřením nezačal křičet. Posadil Lily ke zdi. Natahovala k němu s pláčem ruce.
,,Jamesi, v čím pokoji je máma? Je v tvém pokoji?“
James rozpačitě pokrčil rameny.
,,Dobře, tak to uděláme takhle. Nechám vám tady světlo a půjdu najít mámu.“
Ala to nepřesvědčilo, stále brečel. Harry se rozhodl, že si toho pro jednou nevšimne. Přikázal Jamesovi, aby dal pozor na sestřičku a náhle mu došlo, že vlastně neví, jakým kouzlem jim tu nechat světlo. Lumos zhasne, když se od hůlky oddálí. Nakonec se mu na třetí pokus podařilo vyčarovat patrona.
Vešel do nejbližších dveří od Jamesovy ložnice. Pokoj se zdál prázdný. Ve světle několika svíček si ale všimnul, že se z krbu snáší saze. Napřáhl hůlku a opatrně se kradl vpřed. V komíně to zarachotilo a mezi polena vypadla…
,,Ginny!“ vydechl úlevně. Vylezla s rozmrzelým mumláním ven a oklepala se na koberec s barevným drakem.
,,Říkala jsem mu, aby tě nebudil,“ řekla pak unaveně.
,,To je jedno. Co se vlastně stalo?“
,,Objevil se tu bubák.“
,,Bubák? Aha, bubák!“ došlo Harrymu. ,,Al řekl, že Hermiona vylezla z krbu, a James pak vykládal, že se z ní stal červ. Ty se bojíš červů?“
,,Jo,“ odfrkla Ginny. ,,Minulý týden jsme přehrabovali zahradu, pamatuješ? To bylo nechutný,“ dodala. Harymu nechtěně připomněla jeho dnešní sen.
Společně došli za dětmi. Všechny spustily povyk, když je zahlédly a patron se rozplynul. Vysvětlili jim, co se stalo a pokusili se je zahnat do postelí. Ginny konejšila Lily v náruči. Nikdo z chlapců ale nechtěl jít sám.
,,Fajn. Jamesi, dej mi ruku a půjdem se podívat,“ navrhla Lily a už ho táhla do pokoje, s Lily v náručí. Harry nabídl ruku Alovi, který ji hned přijal.
Merline, to je psycho! napadlo ho, když pomáhal Albovi pod deku a ten mu se zaujetím a veškerou slovní zásobou svých tří let popisoval, jak Hermiona/bubák vylezl/a z pod polen, hrozivě se na něj podíval/a a začal/a mu vykládat, jak Harry dole umírá.
,,Slib mi, že nikdy neumřeš!“ škemral Albus. Harryho tím naprosto zaskočil.
,,O takových věcech nemusíš přemýšlet,“ zamumlal nakonec a sedl si na kraj Alovi postele. Syn se k němu přitiskl.
,,Budu t vyprávět příběh, Ale. Chceš?“ nadhodil. Albus Severus Potter přikývnul.
,,Jednou byl kdysi chlapec, který měl sytou, čistou auru, ale jak se tak stává…“


A/N: Tento příběh je songfikce založená na písni Boy who destroyed world od skupiny A.F.I. Minimálně jsem si ji upravila pro potřeby povídky. Mladík, který mluví s Harrym v jeho snu, je Lord Voldemort v sedmnácti letech. Chtěla jsem pouze touhle povídkou – krom jejího děje, patrného na první pohled – poukázat na fakt, že občas podvědomě přejímáme věci i od svých nepřátel, protože je za nepřátele nepovažujeme. Proto ji věnuji všem, co jim někdy naletěli…