Dětská hra
Cupity cup, cupity cup!
Nohy jdou
vyschlou planinou.
Hupky hup, hupky hup!
Nohy mřou,
když skáčou
za duhou.
Bylo ticho, padl klid
a náš houf dětí
musel dále jít
přes lávku, jak přes prokletí,
ale taková jsou pravidla.
Všichni jako vrány
v tmách, jimiž povidla
pokryla nám rány,
vypadáme posmutněle.
A jak jsme hodné! Potichu!
Zveme všechny nepřátele,
neb nesmí být do smíchu.
Zlehka s námi hráli si
i naši milovaní dospělí,
však oni jinde směli si
pořádat smutné veselí.
Každá hlava sní tu,
jak to vskutku vypadá:
pláče nebe od blankytu,
či se země propadá?
Zalyká se smíchem Peklo,
nebo Nebe pěví chór,
chybí či přebývá teplo
a na smutku visí flór?
V tmě, světle, po nábřeží
malé nožky pleskaly
a - spatřivše ni ozdoby, žal stěží -
lidé zděšeni od nás prchali.
Tam, v hromadě plev,
my podle vzoru Verlainova
hrály jsme si na pohřeb -
hru jako každá jiná.
